Kapitola čtvrtá
Severus seděl ve svém nejoblíbenějším tmavozeleném křesle v ředitelně a pročítal nové číslo Týdeníku lektvarologa. Uplynulo čtrnáct dní od chvíle, kdy zachránil tu bláznivou Grangerovou. Od onoho večera mu nešla z hlavy. Ať učil obranu, staral se o bezproblémový chod školy nebo si jen užíval volného času, pořád byl částí mysli u ní. Pro její bezpečnost se snížil k podvodu – když učila, přinesl do jejích komnat malý obrázek, který připevnil ke stěně a zastíracím kouzlem skryl jejím očím. Albus ji tak mohl chodit kontrolovat, aniž o tom věděla. On sám se za ní alespoň jednou do týdne stavil, aby se přesvědčil, že ji zase nenapadají černé myšlenky.
„V pořádku – sedí u stolu a čte si časopis,“ oznámil mu Albus. „Je to ale hrozný pohled, když hezká a bystrá mladá čarodějka takhle chátrá,“ pronesl hloubavě po chvíli Snapeova mlčení.
„Celý svět se jí zhroutil,“ vysvětlil mu Severus. „Podle jejích měřítek katastrofálně selhala. Naplánovala si celý život a Weasley ten její plán zmařil. Nedokáže se s tím vyrovnat, protože je moc velká perfekcionistka,“ odfrkl.
„Nebuďte k ní tak tvdý, Severusi.“
„Nebuďte k ní tak tvrdý?! Brumbále, málem to se mnou seklo, když se chtěla otrávit! Představte si to, něco mi nesedělo na jejím chování, tak jsem se pro jistotu vrátil, a co nevidím? Milá Grangerová se chystá do sebe nalít několik let prošlý Polibek smrti. Co si promerlina asi myslela?!“
„Hmm... Nebyl to jen pokus? Víte, demonstrativní sebevražda?“ otázal se Brumbálův portrét.
„Ne, když jsem pronikl do jejích myšlenek, byla v nich nepopiratelná touha umřít. To je snad horší, než kdyby na sebe jen chtěla upozornit.“
„Ale co plánujete dělat? Nemůžeme ji pořád kontrolovat jako malé dítě. Jednou ji to přestane bavit. A vy jste slíbil -“
„Nepřipomínejte mi to. Vůbec nechápu, co se to se mnou stalo. Jak jsem jí mohl dát naději, že jí pomůžu umřít?!“ přerušil bývalého ředitele současný. „A k vaší otázce, Brumbále, budu doufat, že se to zlepší. Už jsem napsal slečně Weasleyové, aby sem tam Hermionu navštívila. Přirozeně jsem nic o sebevraždě neříkal; Grangerové by nebylo příjemné, kdyby to vědělo víc lidí, než je opravdu nutné.“
„Nebylo by lepší ji převézt k Mungovi? Vždyť beze všech pochybností není duševně v pořádku. Nikdo by ti to nemohl vyčítat. A u Munga by se o ni postarali líp než my dva.“
„Tohle rozhodnutí nechte laskavě na mně,“ vyštěkl Severus. Sám si nebyl jistý, proč se Hermionou tolik zabývá. Možná mu měkne mozek a začíná mít taky nějaký komplex hrdiny. A nebo ho dostala tím, jak moc jsou si jejich pocity podobné. Vždyť i on zakusil touhu zemřít, tak jak by ji v tom mohl nechat samotnou nebo jí to dokonce vyčítat?!
***
Hermiona si četla Týdeník lektvarologa, ale nemohla se na článek o výzkumu nových účinků Vlkodlačího lektvaru soustředit. Poslední dobou myslela neustále na Snapea. Mrzelo ji, že ji přistihl při pokusu se zabít.
Připomněla si jejich tři setkání, která proběhla od onoho osudového večera. Byl milý, ale odtažitý. Nabídl jí, že mohou hrát třeba šachy, ale odmítla. Radši si s ním povídala o lektvarech a obraně. Kouzla představovala neutrální půdu, zatímco šachy jí opět připomněly Rona.
Pohled jí padl na dopis od Ginny, který ráno přinesla sova.
Mio,
prosím tě, měla bych obrovskou prosbu. Jak už víš, Harry naplánoval, že svatba se musí konat nejpozději do konce listopadu, ideálně prý do poloviny měsíce.
Nechápu, jak si představuje, že se to všechno zvládne. Mamka i Fleur nasadily veškeré svoje schopnosti, ale pomocná ruka se vždycky hodí. Vím, že máš spoustu práce ve škole, ale stejně, mohla bys mi občas věnovat trochu svého času? Co třeba tenhle víkend, pokud tedy nemáš nic důležitějšího na práci.
Prosím tě, ozvi se co nejdřív, jestli s tebou můžeme počítat. Jen já, mamka a Fleur, nikdo jiný, neboj.
S pozdravem
Ginny
Hermiona pochopila, že si o ni Gin nejspíš dělá starosti. Zatím nevěděla, jak na prosbu zareaguje – nechtěla se vidět s paní Weasleyovou, která ji nejspíš zahrne spoustou soucitu a nadávek na Rona, a chtěla pomoct Ginny a zachovat se jako správná kamarádka. Už skoro odpověděla, že samozřejmě přijede, ale obraz Molly před očima ji odradil.
Náhle ji napadlo, jak sobecky se chová. Myslí jen na sebe a ne na Ginny a na to, jak jí může být užitečná. Zastyděla se, vzala čistý papír a napsala kladnou odpověď. Mohla dopis poslat letaxovou poštou, ale rozhodla se pro procházku k sovinci.
***
Severus trpěl nespavostí víc než dvacet let a za tu dobu si už dávno našel kratochvíle na dlouhé probdělé noci. Nejradši se procházel osamělými bradavickými chodbami. Jednak mu to připomínalo dobu jeho dětství, kdy se občas plížil hradem a unikal hlídkujícím profesorům, - skoro jako kdyby mohla zpoza rohu vykouknout Lily a vynadat mu, že jde pozdě na schůzku. A druhak mu to umožňovalo strhávat body studentům, což se za ta léta učitelování stalo oblíbenou zábavou. Právě jednu z obětí popadl za rameno a otočil čelem k sobě, aby mohl příslušné koleji odebrat body. S hrůzou ale zjistil, že domnělá studentka není nikdo jiný, než profesorka starodávných run.
„Grangerová, co tady u všech chrličů děláte?“
„Mám snad právo se procházet po chodbě, ne? Nebo pro mě, pane řediteli, také platí večerka?!“ otázala se Hermiona trochu dotčeně.
„Ne, omlouvám se, myslel jsem si, že jste studentka,“ vysvětloval. „Ale stejně, proč tady couráte tak pozdě v noci?“
„Potřebovala jsem poslat dopis. A protože ještě nejsem unavená, udělala jsem si procházku do sovince, na tom snad není nic špatného. A co vy tady děláte?... Vlastně, víte co, pojďme ke mně, můžeme si dát třeba mléko s medem,“ usmála se na něj rošťácky.
Téměř jako v hypnóze pomalu zakýval hlavou na znamení souhlasu a nechal se jí odvést dolů do jejích komnat.
„Co říkáte tomu článku v Lektvarologovi?“ otázal se konverzačním tónem, když se posadil na svoje tradiční místo – do křesla. Hermiona přivolala dva hrnky s mlékem a čokoládové sušenky. Pak se posadila naproti Snapeovi. S odpovědí si dávala načas – chtěla, aby zněla promyšleně a odborně.
„Pokud je pravda, co autor píše, pak by to znamenalo doslova revoluci v léčbě lykantropie. Pořád by zůstávalo malé procento nevyléčitelných, ale ostatní by byli volní. Jen jsem příliš nepochopila, jak došel pan Smith – asi pseudonym, ne? - zrovna k levandulové esenci.“
„A to je ten rozdíl mezi dobrým a výborným lektvaristou, slečno Grangerová. Zapojte trochu fantazii,“ nabádal ji.
„Uklidňující účinky levandule?“ zeptala se s očima rozšířenýma pochopením.
„Samozřejmě,“ přitakal. „Ale nezapomínejte, že je to pouze v experimentální fázi. Píší, že bude potřeba ještě několik let výzkumů, než prokáží účinnost.“
„No jistě, nemůžeme chtít všechno hned, že?“ otázala se posmutněle. „Vždycky jsem hrozně chtěla experimentovat s lektvary. Takové pole působnosti pro pomoc lidem. Vždyť někde ve všech těch čarovných substancích leží třeba klíč k postiženým kletbou Cruciatus, k potlačení upíří podstaty či k odstranění následků mozkmorova polibku... “
„Grangerová, jak byste chtěla pomocí lektvaru vrátit vysátou duši?!“ zašklebil se s despektem.
„Dobře, dobře - nechala jsem se unést... S tou lykantropií to ale je pokrok, ne? To nemůžete popřít ani vy,“ odvětila mu s úsměvem.
„Je na tom ještě mnoho práce, než bude ten lektvar k užitku lidem,“ hádal se.
„Podle pana Smithe to zase tak hrozné není – pár testů a může ho aplikovat na první vlkodlaky,“ vedla si umanutě svou. Snape se zamračil, ale jinak nedal svoje podráždění najevo. Její tvrdohlavost ho při občasných rozhovorech doháněla k šílenství, léta strávená v řadách Smrtijedů ho ale naučila, jak zachovat kamennou tvář i v mnohem horších situacích.
„Grangerová, nečetla jste pořádně,“ vytkl jí nakonec, když začala zase opěvovat účinky levandule ve Vlkodlačím lektvaru. Nadechla se, aby mu znovu odporovala, ale on ji zmrazil pohledem a pokračoval: „Protože kdybyste četla, věděla byste, že Smith vyčíslil dobu nutnou na další testování na čtyřiadvacet měsíců!“
„O ničem takovém tu nepíší,“ odsekla a podala mu časopis, ať do něj nahlédne a přesvědčí se sám. Severus ho s úšklebkem přijal a četl, jeho tvář se ale čím dál víc zachmuřovala, až se nakonec mračil docela.
„To je – budu je žalovat,“ mumlal si ředitel potichu. Přesto ho ale Hermiona dobře slyšela.
„Vážený pane Smithi, budete se muset smířit s tím, že mám pravdu. Vaše závěry ohledně testování očividně vypustili,“ smála se. Snape byl tak nakvašený, že ji neverbálním Silenciem umlčel. Zírala na něj a nemohla pochopit, že měl tu drzost použít na ni umlčovací kouzlo.
„Grangerová, vy jste tak prostořeká, že chvilka mlčení jen prospěje mým nervům... Vážně ale přemýšlím, že je zažaluju... Je vám jasné, co to přinese?... Ještě, že používám pseudonym, jinak by na moje dveře klepal tucet vlkodlaků žádajících poupravený lektvar. Vlastně bych se nedivil, kdyby v tuhle dobu nějaký hlupák sám zkoušel to uvařit – pro všechny Salazarovy ponožky, to je banda tupohlavců!“
Hermiona jen seděla a ke každé jeho větě měla tisíc poznámek. Pálily ji na jazyku, ale kouzlo jí bránilo promluvit. Pak si však uvědomila, že hůlku má stále u sebe a neverbální zaklínadla zvládá dobře. Soustředila se na protikouzlo a za okamžik mohla mluvit.
„Vy se vážně umíte chovat k ženám,“ prskala.
„Ale že vám to trvalo, než jste si vzpomněla na neverbální kouzla,“ šklebil se na ni. Potřeboval si vylít vztek na editory časopisu a ona byla ideální objekt.
„Hlavně, že jste se bavil.“
„To jistě. Jste vlastně dokonalá, když mlčíte.“
„Fajn. Budu to brát jako kompliment,“ zavrčela.
„Vždyť to byl kompliment,“ usmíval se Snape.
„Vadilo by vám dělat mi doprovod na jedné společenské akci?“ otázala se náhle.
„Proč zrovna já?“ povytáhl obočí.
„Jste jeden z mála, pro kterého nejsem opuštěná zničená chudinka. Navíc ve mně probouzíte zdravou drzost – cítím se s vámi o dost bojovnější a v jistém smyslu i – veselejší,“ odpověděla mu nesouvisle. Pochopil z toho, že jeho společnost je jí vítaná.
„Na jakou společenskou akci?“ položil klíčovou otázku.
„Na svatbu Harryho Pottera a Ginny Weasleyové,“ odpověděla a sledovala, jak bude reagovat. Ve tváři se mu nepohnul jediný sval a nepromluvil. „Jste nejspíš jediný přítel Harryho rodičů, který není mrtvý. Jsem si jistá, že Harryho matka -“
Rozzlobeně ji přerušil: „Nepokoušejte se manipulovat se mnou, Grangerová! Svoje dluhy už jsem dávno splatil a nemám jediný důvod tam jít.“
„Omlouvám se. Prostě jsem tam jen nechtěla být sama,“ povzdechla.
Byl si jistý, že její lítost je jen hraná a má ho přinutit k ústupku, pak ho ale napadlo, jaký výraz by měl asi Potter a Weasley, kdyby Hermionu skutečně doprovodil.
„No, dobře. Jsem si jistý, že by se to beze mě obešlo, ale když o to tolik stojíte, půjdu s vámi.“
Když se nakonec dostal z jejího kabinetu, pryč z dosahu jejích oříškových očí a sladkých úst, připadal mu ten slib neuvážený. Litoval, že se dal přemluvit. Ani Potterův a Weasleyův vztek dohromady nemohl být dostatečnou protiváhou ke všem řečem, jenž se začnou šířit. Ušklíbl se a s typickým vířením černého pláště zamířil k sobě.
Na stole seděla šedivá sova a rozrušeně houkala. Odebral jí dopis, rozškubl pečeť a posadil se.
Vážený (no vlastně nevím, jestli zrovna vážený, ale obvykle se to tak píše) profesore Snape,
Váš dopis mě dost udivil. Nevěděla jsem, že zrovna Vy se zajímáte o Hermionu. Každopádně mě dost znepokojuje její deprese. Chápu to správně, že jí chybí společnost?
Napsala jsem jí a pozvala ji na víkend do Doupěte, tak snad společnými silami rozptýlíme její chmury. Budu ale potřebovat Vaši spolupráci – kdo jiný by mi podával informace o tom, jak se jí vede v Bradavicích?
Bohužel jsem teď dost zaneprázdněná a nemůžu jí věnovat tolik pozornosti, kolik si zaslouží, proto Vás prosím, abyste na ni trochu dohlédl.
S úctou
Ginevra Weasleyová
P.S.: Napadá mě, když píšu to příjmení, že se budu brzy vdávat. Předem jste zván, profesore (nebo raději „pane řediteli“?).
Když složil dopis, musel se ušklíbnout. Ta žába je ale drzá! Pak si připomněl, že „ta žába“ bude brzo vdaná paní. Pořád měl sklony pohlížet na svoje bývalé žáky jako na děti a nějak zapomněl, že už mezitím dospěli. Dokonce i nesnesitelný hrdina Potter vyzrál natolik, že neopětoval jeho urážky. A Grangerová – kdysi nesnesitelná šprtka s příliš velkými předními zuby – se proměnila v krásnou mladou ženu. Kdykoli si vzpomněl na ramínko šatů, které spravoval, vyschlo mu v krku.
Náhle si začal připadat starý. A jeho život mu ujížděl pod nohama nezámým, nelogickým směrem...
