Kapitola druhá
Byla v Bradavicích už měsíc a navzdory tomu, že stále potřebovala Bezesný spánek, cítila se celkem dobře. Nezapomněla na Rona, jak by taky mohla, když jí ho všechno kolem připomínalo. Bradavické chodby však byly upomínkou na toho starého Ronalda Weasleyho – na rozesmátého brankáře nebelvírského famfrpálového týmu, na kamaráda, občas sice nejapného, ale milého. Ten Ron neměl nic společného s Ronem, který jí tolik ublížil. Možná proto zvládala pobyt na hradě lépe, než očekávala.
Samotné učení bylo velmi náročné. Výsledky však stály za to a Hermiona s chutí pozorovala úspěchy svých žáků. V jedné třídě si dokonce povšimla dívky stejně zapálené do získávání znalostí, jako byla kdysi ona sama. Nesmírně ji to potěšilo, ale protože se snažila o rozvný přístup ke všem, nedala na sobě sympatie znát.
„Dobré ráno, Hermiono,“ pozdravila ji u snídaně Minerva McGonagallová a usmála se na ni. Ačkoli Hermiona zatím nikomu netykala, všichni její staří učitelé ji oslovovali křestním jménem. Samozřejmě kromě ředitele, kterého stejně vídala jen zřídkakdy. Mimo rozhovoru o pracovních podmínkách spolu mluvili jen jednou nebo dvakrát. Mia ho ale několikrát pozorovala u jídla a dumala nad tím, jak mohl přežít útok Nagini. Po večerech také často uvažovala o jeho lásce k Lily Evansové a nemohla se ubránit obdivu. Ona sama byla s Ronem necelých pět let, navíc po tu dobu měla jeho lásku. Ale Severus, jak se naučila mu v duchu říkat, žil se svou nenaplněnou touhou víc než tři desetiletí.
„Hermiono, je ti dobře?“ přerušila její vnitřní monolog McGonagallová. Starostlivě ji pozorovala a Miu napadlo, zda jí nenapsala paní Weasleyová a nepověděla jí o rozchodu s Ronem.
„Jsem v pořádku, paní profesorko,“ odvětila a přinutila koutky úst vytáhnout se vzhůru. Smát se jí stále připadalo trochu nepatřičné.
„Jste trochu bledá. Možná byste si mohla o víkendu někam vyrazit s Nevillem,“ navrhla profesorka přeměňování a potvrdila Hermioniny obavy ohledně Mollyiny intervence.
Neville byl v Bradavicích už víc než dva roky a spolu s profesorkou Prýtovou vyučoval bylinkářství. Během onoho měsíce, který Mia strávila na hradě, spolu byli jednou v Prasinkách. Hermiona k němu ale necítila víc než přátelství a věděla, že ani Neville jejich vztah nevnímá jinak.
„Možná,“ odvětila neurčitě a zvedala se ze židle. „Každopádně už půjdu, musím si ještě v kabinetu vyzvednout opravené eseje,“ omluvila se profesorce a rychle odchvátala. McGonagallová se za ní chvíli smutně dívala. Po dopisu od Molly Weasleyové Hermionu sledovala, aby se ujistila, že je dívka v pořádku. Bohužel, slečna Grangerová stále vypadala spíš jako stín svého někdejšího já. Bledá, s kruhy pod očima a pohublá.
„Severusi,“ otočila se Minerva k řediteli. „Myslíte, že byste mi mohl namíchat další Bezesný spánek?“ otázala se a vidličkou zpracovávala svoji šunku s vejci.
„Minervo, ve vašem věku je naprosto normální, že špatně spíte,“ odfrkl si ředitel. „Není úplně rozumné to potlačovat Bezesným spánkem.“
„Ty lektvary nejsou pro mě,“ přiznala.
„Minervo, chcete mi říct, že už dva měsíce vařím lektvary pro někoho, koho nemám pod dohledem?! Co kdyby bylo něco v nepořádku? Jak bych asi rozpoznal příznaky?!“ téměř na ni křičel Snape.
„Uklidněte se, Severusi,“ požádala ho tiše Minerva. „Bohužel vám nemůžu prozradit, pro koho ty lektvary jsou, ale ujišťuju vás, že ten člověk je naprosto zodpovědný a při sebemenších potížích by se ozval.“
„Minervo, nenuťte mě, abych na vás použil nitrozpyt,“ varoval ji ředitel podmračeně. Minerva na něj vrhla nabroušený pohled.
„To byste neudělal!“
„Ale udělal. Tohle je vážná věc. Buď mi to řeknete, nebo použiju nitrozpyt, nebo přestanu ty lektvary dodávat.“
„Dobře, Severusi. Ale budete mi muset slíbit, že toho člověka nekontaktujete.“
„Nuže?“ otázal se ředitel a vyhnul se tak přímému slibu. V tom byl už od mládí mistr a mnohokrát si tak zachránil kůži.
„Bezesný spánek je pro Hermionu Grangrovou,“ šeptala sotva slyšitelně McGonagallová. „Má nějaké osobní problémy a nemůže spát.“
„Budiž, slečna Grangerová je opravdu zodpovědná osoba. Zítra vám dám další dávku,“ slíbil Severus Minervě a v duchu se usmál nad tím, že ho neprokoukla.
***
Hermiona se právě osprchovala a chystala se, že zasedne ke stolu k opravování domácích úkolů čtvrťáků, když se ozvalo energické klepání. Přitáhla si župan těsněji k tělu a zamumlala sušící zaklínadlo, jímž si profoukala vlasy. Nakonec nesměle pootevřela dveře. Čekala Nevilla, ale místo kulatého chlapeckého obličeje na ni pátravě shlížel sám ředitel.
„Omlouvám se, ale musím s vámi mluvit,“ vysvětloval. Zvolil jemnější tón než obvykle, byl si totiž jistý, že ať Grangerovou trápí cokoli, musí to z ní dostat s citem.
„V pořádku, pojďte dál,“ vyzvala ho a otevřela dveře tak, aby mohl projít.
Severus pohledem zhodnotil, jak si komnaty zařídila. V duchu byl překvapený neutrálními světlými barvami, čekal spíš zlatě-nachovou výzdobu. Největší dojem na něj udělala vysoká knihovna, která zakrývala jednu ze stěn. Navenek ale nedal překvapení ani obdiv znát a s kamennou tváří se posadil do slonovinově šedého křesla.
Hermiona se na chvíli omluvila z jeho společnosti a odešla do vedlejšího pokoje. To mu dalo další čas k prozkoumání jejích komnat. Potichu vstal a přešel k psacímu stolu. Všiml si domácích prací čtvrtého ročníku a kupky učebnic, jinak byla pracovní deska uklizená. Pozotvíral zásuvky psacího stolu a zběžně prohlédl jejich obsah, ale nic výjimečného nenašel. Vědom si toho, jak miluje knihy, zamířil ke knihovně. Vzal do ruky namátkově pár svazků a rychle je prolistoval. U třetího mu přálo štěstí. Z knihy vypadla fotografie mladého rudovlasého muže. S úšklebkem ji zastrčil zpátky a vrátil se do křesla. Hermiona se vrátila ani ne za minutu, na sobě volný tmavomodrý hábit a vlasy stažené do pevného culíku.
„Čaj, kávu, dýňovou šťávu?“ ptala se a usadila se do sedačky naproti Severusově křeslu.
„Čaj.“
„Proč jste přišel, pane řediteli?“ otázala se a nenápadně máchla hůlkou. K Severusovi doplachtil stříbrný tác s čajovou konvičkou, šálkem a miskou čajových sušenek. Snape si jednu sušenku nabídl a pomalu ji kousal, aby si zajistil dostatek času na přemýšlení o odpovědi.
„Něco vás trápí,“ konstatoval, když už bylo společensky neúnosné mlčet.
„Ne, jsem v pořádku.“
„To povídejte sovám,“ odsekl. „Jste bledá, vyhublá a na těch kruzích, co máte pod očima, by se dalo cvičit!“
„Koukám, že jste ještě nezapomněl, jak složit dámě poklonu,“ nenechala si Mia nic líbit. „Jestli je to všechno, proč jste tady, pane řediteli, pak můžete zase jít. Vaši pomoc nepotřebuju.“
Snapea její slova rozhořčila – vždyť jí už osm týdnů připravuje lektvary a ona takhle.
„Ale užívat můj Bezesný spánek vám nevadí, že?“ neovládl se.
„Jak váš - ?“ začala Hermiona a pak se zarazila. Je možné, aby Bezesný spánek nevařil Křiklan, ale Snape? „Myslela jsem, že lektvar pochází od profesora Křiklana. Vždyť on zde učí lektvary,“ namítla už o něco klidněji.
„Jistě, ale větším odborníkem stále zůstávám já. Navíc, těžko by vám Křiklan mohl něco připravovat, aniž by o tom věděla celá škola,“ uchehtl se nevesele.
„Ale paní Weasleyová, totiž vlastně Ginny mě ujišťovala, že nikdo neví, pro koho jsou lektvary určené.“
„No jistě, Minerva mě požádala o Bezesný spánek a já jsem přirozeně myslel, že ho chce pro sebe. Dneska ráno jsem z ní ale dostal pravdu. Víte vy vůbec, jak si zahráváte?“ zeptal se rozčileně. „Co kdyby se vám neudělalo dobře?!“
„I když nejsem na lektvary nejtalentovanější, jak jste mnohokrát neopomněl zdůraznit v hodinách, jsem schopná poznat nežádoucí účinky,“ odpověděla mu s předstíraným klidem Hermiona. Uvnitř ji ale hryzalo, že ze všech lidí se o jejím stavu dozvídá zrovna Snape. Něco z jejího pohnutí a obav se muselo promítnout i v její tváři, protože Snape na ni promluvil téměř něžným tónem.
„Slečno Grangerová, je vždycky mnohem lepší řešit příčiny nespavosti, než nespavost samotnou,“ radil jí. Hermiona na něj upřela oříškové oči a on si všimnul, že jsou silně zarudlé, jako kdyby dlouho plakala. Dal si své nejnovější objevy dohromady a měl jasno.
„Má váš současný stav něco společného s panem Weasleym?“ otázal se. Hermionin výraz se náhle změnil a on v jejích očích četl hněv. „Pochopte, musím to vědět, vždyť zodpovídám za celou školu. A vy učíte studenty. Nemůžu si dovolit profesorku závislou na Bezesném spánku. Nejpozději za měsíc za dva z vás bude troska a ani lektvary vám nepomůžou. Tak mluvte.“
„Já o tom nechci mluvit,“ odsekla rázně. Její tón ho překvapil – byl chladný a řezavý.
„Budete muset, protože já se nevzdávám. A neodejdu, dokud to nějak nevyřešíme.“
„Zrovna vy byste to mohl pochopit. Vždyť vy sám-“
„Já sám co?“ pobízel ji k pokračování.
„Sám jste měl zlomené srdce, možná ještě máte.“
„Ach,“ povzdechl si. Pochopil, že ví o jeho lásce k Lily, ale netušil, jak by jí měl vše vysvětlit.
„Nechtěla jsem se vás dotknout. To jen že o tom tolik přemýšlím. Obdivuju, jak jste se s tím vyrovnal.“
„Vyrovnal?“ zasmál se chladně. „Nemyslím si, že bych se s tím vyrovnal. Pro svoji lásku jsem vraždil, lhal a podváděl. Musel jsem zabít snad jediného přítele a důvěrníka. Nepřál bych vám, abyste se s tím vyrovnala jako já.“
„Stejně ale, byl jste schopný normálně žít.“
„Slečno Grangerová, já jsem žil pro POMSTU. Celá ta léta jsem netoužil po jičem jiném, než vidět Voldemorta zaplatit za jeho krutosti. Ale uvnitř, kam nikdo neviděl, jsem na tom byl hůř než vy. Když mluvím o závislosti na lektvarech, mluvím z vlastní zkušenosti,“ řekl a každé slovo znělo jako prásknutí bičem. Hermiona cítila, jak červená.
„Omlouvám se,“ špitla.
„Nic se neděje, jen chci, abyste pochopila, jak je tahle situace vážná. Pokud pro vás můžu něco udělat, rád to učiním,“ prohlásil a sám byl svými slovy udiven. Cože jí to právě nabídl?
„Řekněte mi, jak jste se s tím nakonec vypořádal,“ požádala bez přemýšlení.
„Nejsem zvyklý mluvit o svých citech,“ usmál se pochmurně. „Ale pokusím se to vypovědět.
S vaším dovolením vynechám své dětství a roky strávené v Bradavicích. Konec konců, předpokládám, že díky Potterovi o nich máte poměrně přesnou představu.“
Hermiona ho nepřerušovala; byla jako v transu z věcí, které povídal. Ani ve snu by ji nenapadlo, že Snape zrovna jí bude něco takového vykládat. Severus ale věděl, že se z deprese nedostane bez pomoci a byl ochoten pro ni udělat téměř cokoli. Pamatoval si na své temné chvíle po Lilyině smrti a nechtěl, aby se Hermiona trápila déle a víc, než je nutné.
„Když Lily zemřela, byl jsem rozhodnutý proklít Brumbála a pak se otrávit nějakým sympatickým jedem,“ poračoval sarkastickým tónem, ale Hermiona přesto cítila, že v těch slovech je skrytá obrovská bolest. „Jenže Albus mi dal poslání, možnost jak se udržet na živu. Je to ironie, když pomyslím, že jsem žil téměř sedmnáct let jen díky Potterovi.
Během prvního roku jsem téměř nespal. Odmítal jsem užívat Bezesný spánek, protože jsem se nechtěl stát závislým, ale byla ze mě troska. Pronásledovala mě Lily a moje vina. Byl jsem odpovědný za její smrt tak, jako kdybych sám vyslal smrtící kletbu. Pokud mne výjimečně přemohlo vyčerpání a já jsem usnul, budily mě děsivé noční můry.
Po roce jsem to vzdal a začal Bezesný spánek užívat. Ani ne do půl roku jsem na něm byl závislý. Vzhledem k tomu, že jste z mudlovského světa, nemusím snad vysvětlovat, jak vypadá člověk závislý na narkotiku. Uvědomil jsem si to ale a změnil jsem přístup. Rozhodl jsem se střídat různé lektvary a bylinky a občas jsem se dokonce obešel bez obého. Moje svědomí mě ale nepřestávalo pronásledovat.
Před šesti lety, kdy mě napadla Nagini, jsem stále ještě užíval chemie a kouzel k tomu, abych mohl v klidu spát. Neprozradím vám, jak jsem přežil, ale právě díky tomu, že Potter přemohl Pána zla a pomstil matku a otce, jsem byl schopný se se vším vypořádat.“
Snape skončil svůj monolog, ale jeho slova Hermioně stále rezonovala v hlavě. Skoro dvacet let byl závislý na lektvarech a bylinách, není divu, že byl tak popudlivý.
„Zní to skoro jako zázrak, že teď už lektvary nepotřebujete,“ ozvala se po chvíli.
„Mám konečně klid od svého svědomí. Tím, že jsem téměř zemřel při realizaci Brumbálových plánů a protivoldemortovské špionáži, jsem zřejmě vykoupil svá provinění,“ pokrčil rameny. „To ale není váš případ, vy jste neudělala nic zlého, ne?“
„To je právě to, proč nespím,“ povzdechla si nešťastně. „Pořád přemýšlím, co jsem měla udělat jinak.“
Snape se na ni zamyšleně díval a uvažoval, proč by někdo opouštěl tak krásnou a inteligentní dívku. Možná za tím bude její panovačnost, usoudil nakonec. Nemohl jí ale upřít mnoho rysů, které převažovaly tu jedinou její nectnost, kterou znal. Pak si šokovaně uvědomil, že tady sedí zrovna s ní a uvažuje nad jejími přednostmi. A to, co jí o sobě odhalil před chvílí, to věděl snad jen Brumbál.
Zřejmě přemýšlela o tom samém, protože z ní po pár minutách ticha vypadlo: „Děkuju. Moc jste mi pomohl. Ten lektvar nevařte.“
„Jsem rád, že jste to pochopila,“ usmál se lehce a zvedal se k odchodu.
„Dobrou noc,“ zašeptala, když za ním zavírala dveře
