Kapitola pátá
Na víkend v Doupěti se nakonec začala těšit. Dokonce u té příležitosti nechala připojit svůj krb k letaxové síti – počasí se s každým dnem zhoršovalo a jí se nechtělo se v dešti trmácet do Prasinek.
V sobotu vstávala pozdě. Mohl za to Severus - rozhovory s ním začínaly být nad její chápání a znalosti, rozhodla se proto pustit do intenzivního studia. Zrovna v pátek dopoledne objevila v knihovně zajímavou knížku o lektvarech, kterou se během noci prokousala. Zhasínala ve tři ráno s opuchlýma očima, ale s haldou poznámek a výpisků na nočním stolku.
Rychle se oblékla, vyčistila si zuby a učesala se. Se snídaní se nezdržovala, protože věděla, že Molly ji stejně bude přemlouvat, aby si dala ještě jedno jídlo s nimi.
Nabrala letaxový prášek a s výkřikem „Doupě!“ zmizela v zelených plamenech. Chvíli se točila jako káča a pak vypadla u Weasleyů v kuchyni. Molly právě připravovala snídani – pomocí hůlky kladla na pánev velké proužky slaniny, zatímco na stole se zdánlivě samy rovnaly příbory. Džbány s džusem a mlékem jí proletěly těsně kolem hlavy a neslyšně se usadily na své místo, aniž by jediná kapička potřísnila bělostný ubrus. Hermiona nasála vůni opékané slaniny a čerstvého chleba a proti své vůli se usmála. Domácká atmosféra, která v Doupěti vždycky panovala, jí v Bradavicích chyběla.
„Á, Hermiona je tady,“ volala vesele paní Weasleyová. Z horních pater se ozvalo dupání – to Ginny utíkala kamarádku přivítat.
„Dobrý den, paní Weasleová,“ zdravila Hermiona vesele.
„Ale no tak, Hermiono, kolikrát ti mám říkat, že se jmenuju Molly. Za toho čtvrt roku, co jsi tu nebyla, se to nezměnilo.“
„Dobře, Molly... Ta vůně je báječná,“ pochvalovala si. Paní Weasleyová se usmála – kuchařka byla doopravdy vynikající.
„Mio! Jsem tak ráda, že jsi dorazila,“ smála se na ni Ginny a okamžitě ji objala. „Snídala jsi?“ otázala se, když ji pustila ze svého sevření. Hermiona si se smíchem pomyslela, že se z Ginny pomalu ale jistě stává kopie vlastní matky – stejně srdečná a stejně starostlivá.
„Ne, nesnídala. Bylo mi jasné, že se mě stejně budete snažit vykrmit, takže jsem se radši odletaxovala nalačno.“
„V tom případě to tady pojď dodělat, Ginny. Aspoň si trochu natrénuješ vaření. Já mezitím půjdu vzbudit Fleur a říct jí, že už je snídaně,“ zavelela Molly a odešla.
„Jak kdybych tyhle kouzla nezvládala prakticky už od narození,“ protočila oči Ginny. „Jenže mamka prostě Harryho miluje – Harry sem, Harry tam – Harry, drahoušku - ...“
„To je lepší, než kdyby ti ho zakazovali, ne?“
„No občas bych si to přála,“ povzdechla si rudovláska. „Kdybychom se někdy rozešli, pak jsem si jistá, že mě rodina vydědí a jeho najdu ve svém pokoji tady.“
„Jo, zlatíčko Harry je totiž hodý chlapec, víš?“ zachechtala se Hermiona. Ginny jen povytáhla obočí, ale musela se kousat do rtu, aby se nerozesmála taky.
„Vážně, Mio, tu ironii máte v Bradavicích teď povinnou?“
„To jsem se spíš nakazila od tebe,“ vysvětlovala Hermiona. Před výslechem ji zachránila Fleur.
„Ahoj, Hermiono,“ zašveholila. Po letech v Anglii už neměla s jazykem problémy a to, že není rodilá Angličanka, prozrazoval jen vytříbený módní vkus a jemný francouzský přízvuk.
„Fleur, jak se mají děti?... A jak zvládáš tohle zapojení do svatebního otročení? Bill hlídá?“ vyzvídala Hermiona, když se usadily ke snídani.
„Já svatby chystám hrozně ráda,“ přiznala se Fleur a nabírala si na talíř hojnost slaniny. „A Bill s dětmi jsou někde stanovat. S Harrym, Percym a jeho dětmi, s Charliem, Georgem, Arturem a - a Ronem. Prý když my můžeme mít dámskou jízdu, udělají si oni pánskou.“
„Dámská jízda? Já myslela, že budeme celý víkend tvrdě pracovat?“ divila se Hermiona a dělala, že Ronovo jméno neslyšela. Ve skutečnosti ji ale zase nepříjemně bodlo u srdce.
„Prosím tě, přece nebudeme pořád jen makat,“ ujistila ji nastávající nevěsta. „Navíc dneska jdeme spolu vybírat svatební šaty, což je aspoň podle mého zábava.“
„No a taky šaty pro družičku,“ připomínala Fleur. „Takže zatímco my s Molly tady budeme rozesílat celé dopoledne pozvánky, vy si užijete den v salónu.“
„Už máte stanovené datum?“ překvapilo Hermionu.
„Pátého listopadu ve dvě hodiny po poledni řeknou si svá ano slečna Ginevra Weasleyová a pan Harry Potter,“ recitovala zpěvavě Fleur.
„Je to ale trochu brzo, holčičko. Měli jste ještě rok počkat, zvlášť, když nemáte proč spěchat,“ povzdechla si Molly. Ginny lehce zčervenala a Hermioně dělalo potíže se nerozesmát.
„Ale Molly, vždyť v jejich věku už jste s Arturem měli Charlieho a Billa, ne?“ namítala Fleur. Paní Weasleyová mírně zrudnula a ke svatbě už se nevyjadřovala.
Ginny měla pocit, že zkoušení šatů je nekonečné. Protože neměla přesnou představu o tom, jak by měly vypadat, strávily dívky v obchodě několik dlouhých hodin. Nakonec se ale rozhodla pro šaty tradičního střihu s krajkovými ozdobami a sukní vyšívanou vílím vlasem.
„To vám dodá šmrnc,“ ujišťovala ji mladá prodavačka a její starší kolegyně zaujatě přikyvovala. Hermioniny šaty byly velmi podobné – s užší sukní a prostším zdobením.
Nyní seděly obě dívky v malé kavárničce, kde podle Ginny dělali to nejlepší domácí tiramisu.
„Měla jsem co dělat, abych se nerozesmála, když vaše máma začala o tom, jak byste měli ještě rok počkat. A že není kam spěchat,“ smála se Hermiona. „Proč jste jim to ještě neřekli? Vždyť Harryho mají oba rádi a další vnouče je jen potěší, ne?“
„Nevím, jestli je potěší, že jsem zbouchnutá před svatbou,“ povzdechla si trpitelsky Ginny.
„Přece nemají tak staromilské názory...“
„Hermiono, u nás se nikdo, opakuji nikdo, nevdával a neženil proto, že si nedal pozor. Máma by to mohla brát jako ostudu.“
„Stejně si myslím, že jste to měli Molly prozradit. Takhle bude akorát naštvaná.“
„To už s tím ale nic nenadělá,“ trvala na svém Ginny.
„Za chvíli to na tobě začne být vidět,“ mínila znalecky Hermiona.
„Ach jo, Mio, já bych jim to nejradši řekla, ale prostě se toho bojím. Co když se rozzlobí?“
„Ginny, ujišťuju tě, že se rozzlobí, jestli zjistí, že to před ní tajíte. A ona to zjistí. Nemůžeš pít alkohol, začneš se zakulacovat a možná budeš mít chutě nebo ti bude špatně. A Molly není hloupá,“ domlouvala jí.
„Na nevolnosti naštěstí moc netrpím, ale chutě a nálady mám hrozné. Začala jsem dokonce jíst octové chipsy... Asi máš pravdu, dneska večer jí to povím. Ale jestli mě bude chtít zabít, zachráníš mě, jo?!“
„Neboj,“ zamrkala povzbudivě Hermiona. „Přece ji nenechám spáchat dvojnásobnou vraždu...“
Skřítkovské víno dodalo dámskému večeru tu správnou atmosféru. Kromě Ginny, která skoro nepila, měly všechny nachové tváře a lesklé oči. Nejvíc si večírek užívala Molly – bylo to už kolik let, kdy se naposledy mohla takhle odvázat a zapomenout na všechny svoje strachy a starosti.
„Molly, vyprávěj nám, jak jste se dali dohromady s Arturem,“ prosila ji Fleur.
Paí Weasleyová se nedala dlouho přemlouvat a spustila: „S Arturem jsme chodili na škole do stejného ročníku. Já jsem byla trochu jako Ginny – nesměla jsem chybět u žádné zábavy a dobrodružství. Oproti tomu Artur, ten byl skoro celý Ron. Takový dobromyslný trouba, myslela jsem si o něm tenkrát,“ uchechtla se Molly. Ginny jí dolila do poháru další víno. Všechny zaujatě poslouchaly, jak to bylo dál. „V šestém ročníku se do mě prý Artur zamiloval, musím ale říct, že jsem si toho vůbec nevšimla. Byl hrozně nesmělý, prakticky nebyl schopný na mě ani promluvit. Ale na začátku sedmého ročníku jsem trochu dospěla a zjistila jsem, že když je někdo hlučný a zábavný, neznamená to ještě, že je dobrý partner -“
„O tom tě, Molly, přesvědčil nějaký kluk?“ byla zvědavá Hermiona.
„Ach, proč myslíte, že Artur tolik nesnáší Malfoyovy?“ zeptala se s napůl šibalským a napůl omluvným úsměvěm.
Ginny zalapala po dechu – takhle matku rozhodně neznala. Uvědomila si, že vlastně nikdy nepřemýšlela nad tím, co dělali její rodiče zamlada.
„Takže ty jsi chodila s Luciusem?“ vyprskla Hermiona.
„Ne! Ne, on byl pro mě moc mladý, chodil teprve do druhého ročníku. Ale měl velice pěkného bratra, Abraxase staršího. To on si měl vzít Narcisu... Nakonec ale zemřel v nějakém souboji – povídalo se, že jeho milenka se zapletla se samotným Vy-víte-kým. A on se rozhodl udělat žárlivou scénu... Trošku hloupé.“
„A potom, co ti dal Abraxas mladší kopačky kvůli Narcise, jsi začala chodit s tátou?“ hádala Ginny.
„Kdo říkal, že mi Malfoy dal kopačky?!“ ohradila se Molly. „To já jsem se s ním rozešla... Ale díky němu jsem zjstila, že na první pohled méně oslnivé vztahy by mohly mít budoucnost...“ Paní Weasleyová se odmlčela, aby se mohla napít vína. Pak, když viděla tři dychtivé obličeje, pokračovala: „Musíte ale chápat, že jsem neměla ani tušení, že mu nejsem lhostejná. Byl pořád takový odtažitý, tak jsem ho začala uhánět. Říkala jsem si, že je vlastně jediný Nebelvír v mém ročníku, se kterým jsem ještě nechodila... Když jsem ho pozvala do Prasinek, vypadalo to, že mě odmítne, ale nakonec jsme šli spolu a – a vrátili jsme se v čtyři ráno. Ukázalo se totiž, že je velmi zábavný společník...,“ zasnila se Molly.
Ginny se z tváře pomalu ztrácel šokovaný výraz, když její matka začala nanovo.
„Ale nebýt Billa, nikdy bych si asi Artura nevzala,“ posteskla si. Vypité víno se projevilo – byla neobyčejně sdílná. Hermiona dokonce pochybovala, že cokoli z toho, co večer řekla, by jim vyprávěla i za střízliva.
„Jak to myslíš, mami?“
„Čekala jsem Billa, když jsme se s otcem brali, to jsi nevěděla, děvenko?“
„V tom případě,“ začala Ginny s veškerou odvahou, kterou nasbírala při matčině vyprávění, „bych ti asi měla něco říct.“
„Jako myslíš, že je čas říct, že jsi taky těhotná? Ale zlato, to já přece vím,“ usmála se Molly nad vyjeveným výrazem své dcery. „Myslíš, že jsem úplně slepá? Vždyť jíš octové chipsy a když jsem mluvila ráno o tom, že nemáte proč spěchat, červenala ses!... Ale jsem ráda, Ginny, že ses nakonec rozhodla mi to říct sama,“ pochválila ji a vtiskla jí pusu na čelo. „Ani nevíš, jakou mám z toho radost. Jistě, jste moc mladí a měli jste ještě počkat, ale-“
„Žádné ale, mami, je to nejhezčí pocit, jaký jsem kdy zažila,“ pousmála se Ginny a rukou si pyšně pohladila bříško.
„Nakonec to nebylo tak hrozné, ne?“ smála se jí Hermiona, když se ukládaly ke spánku.
„Ne. Já čekala hromobití, pláč a spoustu kázání a ona – vyrazila mi dech... A páni, představ si, že kdysi bývala taková dračice!“
„Po kom to asi máš?!“
Neděle uplynula v hektické činnosti. Ginny za vydatné pomoci plánovala detaily svatby, která se měla konat už za tři týdny, jak si Hermiona s hrůzou uvědomila.
Nejtěžší hlavu měla nevěsta z počasí, jenž bylo naprosto nepředpověditelné. Hermiona si byla jistá, že bude pršet, takže se snažily vymyslet, jak zajistit pro hosty suché a teplé místo na radovánky a veselení se.
„Co podobný stan, jaký jsi měla ty, Fleur, s Billem?“ navrhovala Ginny.
„Jenže tam bude moc zima,“ namítala paní Weasleyová. „A nedokážu si představit dostatečně silné ohřívací kouzlo, které by zvládlo překonat rozmary ostrovního počasí.“
Kromě těchhle starostí byla ale Hermiona podivně uvolněná a radostná. Celý víkend se nesl ve znamení práce, ale jí to nevadilo, ba dokonce se dobře bavila. Ať už vybírala s Ginny šaty, ochutnávala různé dorty nebo pomocí kouzel lepila obálky s pozvánkami, usmívala se na všechny okolo.
„Mio, něco se stalo?“ otázala se jí Ginny, když spolu po odpoledním čaji v Doupěti osaměly. Paní Weasleyová se s Fleur přesunula do Lasturové vily, kam se měli vrátit výletníci. Chtěla vidět vnoučata a Percyho, který se v posledních měsících opět zakopal v práci.
„Nic. Jen – byl to báječný víkend. Taková dámská jízda mi moc chyběla,“ mrkla na kamarádku.
„Jsi tady kdykoli vítaná, to snad víš,“ připomněla jí Ginny.
„Vím, neboj. Jenže je to pro mě těžké – Molly na mě kouká, jako kdybych se v příští minutě měla zhroutit, Fleur neví, jak se má chovat, a tak je celá rozpačitá a ty-“
„Jsem pořád jako tvoje sestra, Hermiono,“ přerušila ji.
„Nechtěla bych se tě dotknout. Jen prostě občas mám pocit – mám pocit, že mě lituješ.“
„Mio, to je celé v tobě... Já ani nikdo jiný tě nelitujeme. Jasně, jsme na Rona naštvaní a já osobně s ním ještě nějakou chvíli nechci mluvit, abych na něj náhodou neseslala nějaké nestvůrné netopýří zaklínadlo, ale tebe respektujeme. Jsi silná osobnost a já jsem si jistá, že najdeš někoho, kdo tě bude milovat a ctít... Ron je trouba.“
„Možná je trouba, ale tím je to ještě horší. Nechci si ani připustit, že jsem tak dlouhou dobu žila s někým, kdo za to nestál.“
„Hermiono, každý děláme chyby! Dokonce i ty se můžeš mýlit. A navíc, Ron přece nebyl omyl, nebo ano?!“
„Ne, máš pravdu. Ron byl – byl moje láska. Nevím, jestli vůbec existuje někdo, kdo by ho mohl nahradit. I přesto, jak se choval, byl pro mě nejspíš pan Pravý,“ posmutněla Hermiona.
„Nenahradí ho ani profesor Snape?“ zeptala se s jiskřičkami v očích Ginny.
„Proč zrovna on?“
„Jen se tak ptám. Mám pocit, že poslední dobou jste spolu docela často, ne?“
„Gin, víš – on mě našel, když – kdyžjsemchtělaspáchatsebevraždu,“ vychrlila ze sebe Hermiona to, za co se nejvíc styděla. Byla si jistá, že Ginny to jen tak nepřejde mlčením a nespletla se.
„Cože?!... Hermiono, to snad – to jsi – ty jsi – vážně jsi se snažila – promerlina,“ šeptala Ginny nesouvisle, pak se ale trochu vzpamatovala. „Ještě, že tě našel... Hermiono, prosím tě, slib mi, že tohle už neuděláš. Uvědomuješ si, co by to udělalo s námi? S Ronem?“
„Ginny, nemusíš mi to říkat. Já to už všechno vím. Je mi to líto, ale ten večer – všechno se zdálo marné. Měla jsem pocit, že se topím,“ vzlykla tiše.
„Ale Hermiono, tiše, všechno je dobré, neboj,“ konejšila ji Ginny a jednou rukou ji objala kolem ramen.
„Nic už neslibuju, Ginny. Jsem asi blázen, víš? Brzo mě Snape nechá prohlédnout u Munga,“ řekla s dávkou sarkasmu Hermiona. Hlas se jí však pořád trochu třásl od pláče.
„Tak a dost! Prostě přestaneš v Bradavicích pracovat. To prostředí ti ani trochu nesvědčí!“
„Ne, v Bradavicích zůstanu. Možná si budeš myslet, že se ženu od bodloše k maguárovi, ale já-“
„Snape se ti líbí, viď?“
„Je těžké to přiznat, ale fascinuje mě. Je tak – tak tajemný,“ připustila. Když zahlédla Ginnyin výraz, rychle dodala: „Ale neboj, mám to pod kontrolou. Je mezi námi napětí – takové to jiskření, ale je to jen o tom. Nemíchám do toho city. Konckonců, moje srdce pořád patří Ronaldovi.“
Do Bradavic se odletaxovala až pozdě večer a v rozporuplné náladě. Byla unavená a trochu podrážděná z toho, co všechno řekla Ginny, ale zároveň byla ráda, že už to má za sebou. To, že Ginny ví o jejích starostech, je činilo o něco menší, jako kdyby Ginny mohla na sebe kousek Hermionina trápení přenést. Také v ní pořád zůstala trocha příjemné atmosféry z Doupěte, takže si málem hvízdala, když vypadla z krbu.
V kabinetě byla tma – měsíc byl v novu, takže okny dovnitř nepronikal ani jediný paprsek světla. Zapálila proto kouzly svíčky a strnula. V jejím křesle někdo spal.
