Kapitola první
Obraz Rona a neznámé dívky jí stále nešel vymazat z hlavy. Bylo půl páté ráno a nad mořem se začala objevovat slabounká záře zvěstující příchod nového dne. Hermiona byla nesmírně unavená, protože poslední noci nespala dobře. Před sebou neustále viděla Rona, jak jí sděluje, že vytoužená dovolená ve dvou se nekoná. Slzy se jí vyřinuly z očí a skrápěly světlý kámen pod jejíma nohama.
Pohlédla na moře a s vděčností pomyslela na krásu jižní Francie. Příroda i památky kolem byly tak lákavé a nádherné, že ve dne, ve společnosti Harryho, Gin, George a Angeliny, snadno zapomínala na zlomené srdce. Teď ale všichni spali a ona byla sama na nekonečnou studnici bolesti. Už začínala pomalu nesnášet sama sebe za to, jak se chovala. V noci plakala a ve dne vysávala životní sílu a radost ze svých přátel.
„Mio?“ oslovila ji tichounce Gin a zavírala posuvné dveře vedoucí na terasu.
„Omlouvám se, jestli jsem tě vzbudila,“ šeptla provinile Hermiona.
„Nech toho.“ Z Ginnyina hlasu byl cítit neuvěřitelný vztek.
„Máš pravdu,“ přiznala Hermiona. „Jsem pro vás jen přítěž. Strašně mě mrzí, že se s tím nemůžu srovnat, Gin. Já se vážně hrozně omlouvám. Za to, že vám kazím dovolenou,“ plakala hnědovláska.
Z Ginnyiných očí doslova šlehaly blesky, když jí odpovídala: „Ale já se nezlobím na tebe, Mio. Vedeš si vážně dobře. Zlobím se na něj!“
Hermiona na ni nevěřícně pohlédla. Absolutně nechápala, co Ginny říká. Všimla si pohledů, které na ni přátelé vrhají a šeptání, které utichalo, když vešla do místnosti. Myslela si, že rozmýšlejí, jak ji šetrně poslat domů.
„Psala jsem mamce. Málem ho prý přizabila. Ale to je vedlejší. Musíme něco udělat s tou tvou nespavostí. Mamka slíbila, že napíše o nějaké lektvary Křiklanovi,“ prozradila Ginny kamarádce. „Neboj, neprozradí nic,“ mrkla na ni, když viděla, jak je Hermioně situace nepříjemná.
„Děkuju.“
Není zač... Jestli to pro tebe nebude moc zlé, mohla bys mi vylíčit, co se přesně stalo?“ zeptala se Ginny a vedla Miu k proutěným křesílkům. Mávnutím hůlky přivolala čajovou konvici a dva hrnečky. Nalila do obou horkou tekutinu a pak se zkoumavě zadívala na přítelkyni. Hermiona se tvářila, jako kdyby řešila nějakou zapeklitou školní úlohu. Pak ale promluvila.
„Znáš mě, nikdy se jen tak nevzdávám. Takže když Ron napsal, že na dovolenou nepojede, protože se nemůže utrhnout z práce, prostě jsem zašla za Pastorkem. Ten mi ale řekl, že Ron má volna, kolik bude chtít,“ vyprávěla Hermiona. Gin si všimla, že má potíže s vyslovením Ronova jména, ale nijak to nekomentovala. Počkala, až se Mia napije čaje a sama se znovu rozmluví.
„Prvně se hodně vytáčel. Prý ho Kingsley neuvolní. Mají tajnou akci, na které nesmí chybět, ale Pastorek o tom nemůže mluvit. No a pak mi došlo, jak podivně se choval v posledním měsíci. Že mi minimálně dvakrát dal kytku a chodil domů utahaný a pozdě. Tak jsem se ho prostě zeptala,“ vzlykla Hermiona. Ginny rychle vstala a kamarádku objala.
„Promiň, myslela jsem, že by se ti tím mohlo ulevit.“
„Je to lepší, když to teď víš,“ dostala ze sebe Hermiona. „Nejhorší na tom je, že nebyl schopný mi to říct sám. Že je zbabělec a podvodník, kterýho už si nemůžu vážit,“ přestala se Mia ovládat a naplno vzlykala na Ginnyině rameni. Ginny ji konejšivě hladila po zádech. Víc pro ni udělat nemohla. Věděla, že bude trpět, až jí bude líčit, co se stalo, ale potřebovala to ze sebe dostat.
„Já jsem asi strašně hloupá, Gin, ale představovala jsem si to jinak. Představovala jsem si, že mě jednou požádá o ruku, že spolu budeme mít kupu dětí. Že budu mít velikou rodinu a ty že budeš moje sestra...“
„Možná Rona zabiju,“ usmála se Ginny po nekonečných pěti minutách, kdy se Mia zklidňovala.
„Nezapomínej, že je to tvůj bratr,“ ušklíbla se Mia. „Ať mi ublížil jakkoli, nechtěla bych, abys ho ty nebo Molly za to peskovala.“
„Dobře. Jak chceš,“ usmála se ni Gin a společně zamířily dovnitř připravit něco k snídani.
***
Po týdnu s Bezesným spánkem od Kříklana bylo Hermioně mnohem lépe. Po probuzení pořád lapala po dechu, jako by se najednou pořádně nemohla nadechnout, a když vyslovili Ronovo jméno, do očí se jí vehnaly slzy. Ale spala, četla, jedla a chodila s nimi na pláž. Snažila se kvůli sobě i kvůli nim zapomenout na svoje trápení a chovat se normálně. Navíc teď, když se prázdniny v jižní Francii chýlily ke konci, musela přemýšlet, co dál. Vystudovala starodávné runy a protože studium zvládala, nakombinovala si ho ještě s pokračujícími kouzelnými formulemi.
„Můžeš klidně pracovat pro Gringottovy,“ navrhovala jí Ginny, když přišla řeč na září.
„Nejsem jako Bill,“ oponovala jí Mia s úsměvem. „Radši bych něco méně extravagantního.“
„A nechceš ještě studovat?“
„Přemýšlela jsem o tom,“ odpověděla popravdě. „Zajímaly by mě asi lektvary. Kvůli Snapeovi jsem si je nikdy nezamilovala, ale Křiklan říkal, že mám talent.“
„Na co ty nemáš talent?“ zachichotala se Gin.
„Na vaření! Každopádně pořád nevím.“
„No času máš ještě plno,“ ukončila debatu rusovláska. Jenže Hermiona věděla, že se bude muset rozhodnout co nejdřív.
„Mio?“ ozval se zevnitř bungalovu Harryho hlas. „Máš tady návštěvu,“ dodal a vyšel ven na terasu. Přes ramena měl přehozený ručník a v ruce Ginnyinu plážovou tašku. „Gin, jdeme?“
„Kdo to je?“ byla ještě zvědavá Mia, ale Harry ji už neslyšel. S mírným napětím se vydala do domu. Malou chvilinku přemýšlela o Ronovi. Třeba si uvědomil, že ji miluje, a přijel se usmířit. Srdce se jí při té představě zatřepotalo jako křídla motýlů. Jenže v obýváku nestál Ron.
Muž byl celý v černém a tmavé byly i jeho oči a vlasy. Nejděsivější ale byla ta jizva. Nemohla odtrhnout pohled od tenké linky, která se mu táhla přes krk. Kromě fotografií v Denním věštci ho neviděla přes šest let – naposledy v Chroptící chýši krvácejícího a očividně mrtvého. Pro všechny, dokonce i pro novináře, bylo záhadou, jak přežil. Víc než rok se zotavoval u Svatého Munga. Pak byl díky vlastním vzpomínkám a svědectví Brumbálova portrétu zbaven všech obvinění a jmenován ředitelem Bradavic.
„Grangerová, nezírejte na mě,“ upozornil ji chladně. „Radši se posaďte,“ vyzval ji a ukázal na ošoupané smetanově bílé křeslo. V Hermioně vybuchl potlačovaný vztek na Rona a přeskupil se do rozhořčení nad jeho slovy.
„Pane, já jsem tu doma. Takže bych ocenila, kdybyste se tak choval!“
„Vlastně až uslyšíte, s čím přicházím, budete mi dost vděčná. Takže se chovejte přístojněji,“ odsekl.
„OK. S čím přicházíte? Nemůžu se dočkat,“ odvětila a sarkasmus jí z hlasu doslova odkapával. Snape pozvedl jedno obočí, ale jinak nedal najevo ani záchvěv emoce.
„Co kdybyste v září nastoupila do Bradavic?“ zeptal se. Mia měla pocit, že se snad přeslechla.
„Ale já už povinnou docházku ukončila,“ vysvětlovala. „Když jste ležel u Munga, dodělala jsem sedmý ročník.“
„Já myslel, že máte být výjimčně inteligentní,“ odfrkl. „Samozřejmě, že vím, že školu máte dokončenou. Taky vím, že jste studovala nástavbově runy a formule. Chci vás jako profesorku.“
„Pane, jestli to má být vtip, není dobrý. Vlastně, Georgi, kdes promerlina sehnal mnoholičný lektvar a Snapeův vlas?“ otázala se, když jí konečně došlo, co se přihodilo. George se rozhodl si z ní vystřelit a využil, že se zrovna s Gin bavila o plánech do budoucna. Neuvěřitelné ale bylo, že získal něco ze Snapea.
„Grangerová, nehrajte si se mnou,“ zavrčel ředitel.
„Jasně, Georgi, fakt zábavný. A teď, když mě omluvíš, půjdu za Gin a za Harrym na pláž,“ zasmála se nuceně a chystala se vyjít ven z pokoje. V tu chvíli ji ale Snape popadl za nadloktí a přitáhl zpět.
„Vážně netuším, proč máte pocit, že jsem Weasley, ale radím vám, aby jste se rychle vzpamatovala, Grangerová,“ zasyčel k ní rozzuřeně. Čekala na něj hromada formulářů z Ministerstva a neměl náladu se doprošovat. Skoro proklel ten nápad požádat ji, aby se ujala uvolněného místa profesorky starodávných run. Najednou ho ale osvítil nápad. „Mohl bych vám dokázat, že jsem to já,“ navrhl už klidněji. „Můj patron je laň.“
„No, to mě vážně moc nepřesvědčilo, Georgie.“
„Grangerová,“ zařval naštvaně a bezmocně. V tom se ale ve dveřích bungalovu objevil George s Angelinou. Oba se jako na povel zarazili, když uviděli rozčileného Snapea.
„Nebudeme rušit,“ usoudil bystře George, chytil Ang kolem pasu a rychle ji odváděl pryč.
„A sakra,“ ujelo Hermioně tiše.
„No, Grangerová, skoro mám chuť tu nabídku odvolat a vás proklít,“ zahučel výhružně. Dobře ale věděl, že musí Hermionu získat do profesorského sboru. Moc jiných kandidátů totiž neměl. Vlastně si musel přiznat, že protivná Grangerová je jediná, komu je ochotný to místo svěřit.
„Omlouvám se.“
„V tom případě moje nabídka stále platí.“
„Já to přijímám, pane řediteli,“ usmála se nesměle. Bradavice milovala a učení ji lákalo.
„Očekávám vás tedy poslední srpnový víkend,“ poznamenal a s prásknutím se přemístil. Až dodatečně jí došlo, že se vůbec nezmínil o tom, co by měla učit.
