Kapitola třetí
Nedělní odpoledne bývala strašná. Všechny zadané úkoly měla dávno opravené a obodované, kabinet i byt uklizený, přečtený Týdeník lektvarologa i Runového mága. Marně hledala, čím se zabavit. Někdy pomáhala Nevillovi ve sklenících, ale nechtěla mu připadat jako nějaká opuštěná chudinka, proto nevyhledávala jeho společnost moc často.
Bezesný spánek už neužívala; pochopila Severusovu radu a řídila se jí. Onen večer mluvil trochu zmateně, ale když si vše promyslela, došlo jí, co jí vlastně chtěl sdělit. Na své problémy je vždycky sama a lektvary nemůžou zahojit zlomené srdce. Jen ona se může vypořádat se svým trápením.
Její meditace nad Snapeovými radami přerušilo hlasité zaklepání. Už podruhé v jednom týdnu očekávala Nevilla a spletla se – tentokrát však přede dveřmi nestál bradavický ředitel.
„Ahoj,“ pozdravila ji Ginny a doslova vletěla dovnitř. Krátce Hermionu objala, ale hned ji pustila ze svého sevření, aby si ji mohla prohlédnout. „Vypadáš líp,“ konstatovala spokojeně po důkladné prohlídce.
„Aby ne. Při každém jídle do mě McGonagallová hustí, abych si přidala. Harry mi poslal veliký balík čokolády ze Švýcarska. A přestala jsem brát Bezesný spánek a místo toho jsem začala psát poezii,“ ušklíbla se Hermiona.
„Vážně, Mio, ten sarkasmus je nakažlivý, nebo co?“
„S panem ředitelem se téměř nevídám,“ namítla Hermiona důstojně a vzápětí se snažila přeladit na jiné téma. „Když už jsi mě tady tak přepadla a vyrušila, máš nějaký plán na dnešní večer?“
„Přepadla a vyrušila, jo? Z čeho prosím tebe? Hodláš snad ještě přeleštit okna?!“ zeptala se naoko zděšeně Ginny. Viděla dobře nepřirozený pořádek, který panoval v Hermioniných komnatách, a vyvodila z toho patřičné závěry. „Kdybys uklízela ještě o trochu víc, domácí skřítkové by se z tebe dočista zbláznili.“
„Nepřeháněj. Neříkám, že merlinvíjak společensky žiju, ale taky pořád jen neuklízím. Ovšem tahle nedělní odpoledne mě zabíjejí. Mám všechno hotové a můžu se ukousat nudou.“
„A právě proto jsem nám zařídila lístky na Shakespeara. Půjdeme s Harrym a s Lenkou. A pak si zajdeme na večeři,“ seznamovala Hermionu s plánem.
„To zní báječně. Akorát jsem myslela, když mi Harry poslal tu čokoládu, že je ještě ve Švýcarsku.“
„Ne, vrátil se dneska ráno. Opálený a velmi spokojený, takže ho podezřívám, že jel na sjezdovky. A ten úkol si nechal přidělit jako krytí, abych mu to nemohla zatrhnout.“
„Harry lyžuje?“ vyprskla překvapeně Mia.
„Poslední dobou se zajímá o mudlovské sporty. Zřejmě nějaký vliv Dursleyových,“ pokrčila rameny Ginny. „A ještě něco jsem s tebou chtěla probrat, ale na to se radši posaď, prosím.“
Hermiona tušila, o co půjde. Poslední dobou to čekala každým dnem a nevěděla, jestli se toho má bát, nebo se těšit.
„Hermiono Jean Grangerová, půjdeš mi za družičku?“ zeptala se s lišáckým úsměvěm rusovláska. A když se nesetkala s odporem, dodala: „A samozřejmě taky za kmotru mému dítěti!“
„Gin, ty jsi těhotná?“ otázala se překvapeně Hermiona. Čekala pozvání na svatbu, ale dítě jí vyrazilo dech.
„Začátek třetího měsíce; nejspíš malý suvenýr z Francie.“
„Vive la France!“ deklamovala Hermiona radostně.
***
Hermiona se do Bradavic vrátila ve skvělé náladě a příjemně omámená vínem. Večeře v malé italské restauraci byla neobyčejně chutná a stihli u ní nejenom probrat shlédnuté představení, ale i chystanou svatbu a dítě. Hermiona byla šťastná za Ginny. Od začátku jí a Harrymu držela pěsti a usilovně si přála, aby jim to vyšlo. Jediné, co jí dělalo vrásky, byl Ron. Harry si ho přál jako svého svědka a také jako kmotra. To ale znamenalo, že se s ním bude muset vídat, a ona netušila, jestli hradby, které kolem sebe vybudovala, vydrží.
Když došla do svých komnat, skopla z nohou nepohodlné černé lodičky a svalila se do křesla. Hůlkou si přivolala knížku z příruční knihovny a dala se do čtení. Jak ale obracela stránky, z knížky vypadla fotografie. Ani se nemusela dívat, aby věděla, kdo je na ní zachycen. Přesto ale neodolala a pohlédla na smějícího se Rona na obrázku. Ve vlasech měl drobné kapičky vody, protože tenkrát mrholilo. Snažil se oklepat jako pes – tím ji vždycky spolehlivě rozesmál. Potom se na ni zadíval s láskou a něhou v očích a poslal jí vzdušný polibek. Vzala fotografii a přitiskla k ní rty. Slzy se jí řinuly z očí a skrápěly stránky knihy. Dobrá nálada zmizela jako mávnutím hůlky. Hermiona konečně pochopila, že Ron ji bude pronásledovat na každém kroku, že ho nedokáže jen tak vymazat ze svého srdce. Teď už si byla jistá, že nevydrží se s ním setkat na svatbě, natož být spolu s ním kmotrou malého Pottera. Ztratila pojem o čase; seděla tam už dobrou hodinu a jen plakala a v duchu spěla k zoufalému rozhodnutí. Byla tak ponořená do svého zármutku, že ani nezaslechla klepání na dveře.
„Co to tady pro Kirké provádíte?“ ozvalo se jí těsně u pravého ucha. Vyděšeně vzhlédla a spatřila Snapea tyčícího se nad ní. Obočí měl stažené do jedné linky a z očí metal blesky na Ronovu fotografii, kterou stále svírala v ruce.
„Do toho vám nic není, pane řediteli,“ odsekla, když se vzpamatovala. „A vůbec, není slušné vtrhnout k někomu a ani nezaklepat!“
„Já jsem klepal,“ ohradil se, „ale vy jste mě asi neslyšela. Není divu, když tady sedíte a snažíte se tu ubohou knihu utopit.“
„Bylo lepší, když jste se nestaral... ,“ pronesla hořce. „Stejně, co ode mě tak naléhavě potřebujete, že jste sem vlezl?!“
„Grangerová, já vás varuju, chovejte se ke mně s respektem – jsem váš nadřízený! A přišel jsem si půjčit nové číslo Týdeníku lektvarologa. Vím, že ho odebíráte. A to moje ta zatracená sova upustila do jednoho mého experimentálního lektvaru. Samozřejmě časopis i lektvar v... v kelu.“
Beze slova mu s pomocí hůlky přilevitovala požadovaný časopis a rukou ukázala na dveře. Pro jistotu zavřela oči, aby v nich nevyčetl touhu to všechno skončit. Slyšela jeho lehké kroky mířící ke dveřím a tiché klapnutí. Ještě chvíli jen tak seděla a vychutnávala si svobodu, jíž přineslo rozhodnutí se zabít. Pak vstala a přešla k ozdobné skříňce. Nevrbálním zaklínadlem ji otevřela a vyndala lahvičku s jantarovou tekutinou. Opatrně ji přelila do konvice s čajem a znovu se posadila.
Nebylo jí ale přáno se napít, protože dveře se znovu otevřely.
„Protego,“ zakřičel Snape a zabránil jí tak nechat konvici zmizet. Několika rychlými kroky k ní přešel a znalecky přivoněl k čaji. „Můžete mi říct, co to má znamenat?“ otázal se a hlas mu vibroval zlostí.
„Běžte pryč,“ přikázala mu Hermiona bez úspěchu. Nehnul se ani o píď. Chvíli si hleděli do očí – on ji propaloval a ona mu oplácela vzdorným pohledem. Nakonec se posadil do sedačky a líným mávnutím hůlkou uvěznil její ruce na opěrkách křesla.
„Nerad bych, abyste si ublížila. Dobří učitelé starodávných run se hledají strašně špatně“ vysvětlil. „A teď, pokud nechcete, abych na vás použil nitrozpyt, mi odpovězte. Proč jste se chtěla otrávit?“
„Nevím,“ zachraptěla. Hrdlo jí svíral potlačovaný pláč a vztek. Cítila se nesmírně ponížená.
„Hermiono, já jsem byl skoro dvacet let špeh. Poznám, když mi někdo lže, a taky vím, jak získat požadované informace. Nenuťte mě vlézt vám do hlavy.“
„Já o tom nechci mluvit, můžete to respektovat?“ zeptala se podrážděně a nervózně poposedla. Při tom pohybu jí z ramene sklouzlo ramínko večerních šatů, z nichž se dosud nepřevlékla. Snapea ten pohyb hedvábí sunoucího se dolů po její kůži okouzlil. Marně přemýšlel, jak si předtím mohl nevšimnout černých večerních šatů, jenž dokonale kopírovaly její souměrnou siluetu.
Hermiona cítila sklouzávající ramínko a snažila se ho vrátit zpátky, ale Severusovo kouzlo svíralo její ruce pevně.
„Mohl byste mi uvolnit ruce?“
Místo odpovědi se k ní naklonil a neposlušné ramínko vrátil zpátky. Zavadil přitom rukou o její kůži. V duchu se celý zachvěl z toho doteku, ale navenek nedal nic znát. Zato Hermiona poplašeně vyjekla a ucukla, jako kdyby ji spálil.
„Nechte mě napokoji,“ zasyčela téměř nenávistně. Bežte si číst Týdeník lektvarologa a mě laskavě nechce umřít. Je to můj život a MOJE volba!“ kričela na něj a slzy jí stékaly po tvářích.
Severus pozvedl hůlku a neverbálním Legilimens si vynutil přístup do její mysli. Zaplavily ho obrázky z jejího dětství, ale on hledal novější vzpomínky. Letmo projel posledních pět let. Udivil ho zápal, s jakým se věnovala studiu, i obavy z neúspěchu, jenž prosakovaly všemi jejími vzpomínkami. Byla posedlá úspěchem a děsila se chvíle, kdy zklame...
Přeskakoval intimní chvíle s Ronem a přesunul se k poslednímu čtvrtroku. Jako přívalová vlna ho zalila její deprese. Všemi vzpomínkami prolínala obrovská marnost a prázdnota. Měla pocit, že žádné její konání nemá smysl. Že jen vegetuje ve svém těle. Pak dospěl k dnešnímu večeru a promítl si Ginnyinu prosbu i krátké štěstí z novinek. Bodl ho osten žárlivosti a závisti, kterou zakusila několikrát během večera. A také znechucení z vlastních pocitů; nenáviděla se za to, že žárlí na nejlepší přítelkyni...
V duchu se mu promítaly její obavy ze setkání s Ronem na svatbě. Zkoumala opevnění kolem svého srdce a zjistila, že je příliš slabé... Později Ron posílající polibek z fotografie. Zalil ho oceán její nekonečné bolesti a touha všemu uniknout. Pak s ní prožil opojení ze svobody, kterou jí přineslo pomyšlení na sebevraždu...
Jako ve filmu viděl sám sebe, jak na ni zlostně zírá. Pocítil její zahanbení a zlost, že ji vyrušil. Potom jím projela elektřina z doteku na rameni, když jí spravoval ramínko od šatů...
Vynořil se z její mysli a zhluboka oddechoval. Uvědomil si, že ani neměla duševní síly na to, aby se bránila jeho nitrozpyteckému útoku. Seděla ochable v křesle; po tvářích se jí pořád koulely slzy.
„Smrt nic nevyřeší,“ nadhodil po pár minutách mlčení.
Zřejmě už se trochu vzpamatovala, protože mu zlobně odsekla: „Nenávidím vás. Nenávidím vás a nenávidím i sebe. Přinutil jste mě znovu prožít chvíle největší slabosti a prohry.“
„Proč se tolik bojíte, že zklamete?“
„To jste nezjistil, když jste se mi vrtal v hlavě?“
„Já jsem nechtěl slídit, Hermiono. Jen potřebuju vědět, proč děláte takové hlouposti.“
„Cítím se ztracená,“ přiznala konečně. „Myslela jsem, že můj život má jasný směr. A najednou mi to všechno vzal... Ze všech lidí kolem mě sálá soucit a lítost. A já to tolik nenávidím. Přece nejsem tak ubohá!“ rozplakala se nanovo. Seděl a vstřebával, co právě řekla. Uvědomil si, že místo profesorky v Bradavicích není pro ni nejšťastnější. Skoro se nepotkávala s lidmi svého věku. Celé dny byla zavřená ve svých komnatách, a tak se zákonitě cítila osamělá.
„Mám pro vás návrh,“ začal opatrně. Nic neřekla, jen malinko kývla hlavou, proto pokračoval. „Nejste šťastná a myslím, že vám chybí společnost. Občas proto k vám zajdu. Ne kvůli tomu, že bych vás litoval. Jste nadaná čarodějka, pohledná a milá mladá žena, po které by bláznili všichni mladí čarodějové. Je to moje vina, že jste zavřená tady, kde si ničeho takového neužijete.“
„Já ale vážně nestojím o ničí soucit.“
„Myslel jsem, že jsem se vyjádřil jasně,“ nasadil strohý tón. Pochopila, že vše, co řekl, mínil vážně. Přikývla na znamení, že souhlasí.
„Co když mi vaše společnost nepomůže?... Co když mi nepomůže žádná společnost?“ otázala se tichounce.
„Pak vám sám vlastnoručně namíchám nový jed. Tenhle ale vyliju, byl starý a leda byste si s ním přivodila komplikace. Na sebevraždu rozhodně nebyl nejvhodnější,“ řekl sledujíce její ohromený pohled. Tenhle jeho slib ji o pravdivosti předchozích vět přesvědčil dokonale.
„Přijímám,“ odvětila prostě.
„Ale od vás chci taky slib... Kdykoli vám nebude dobře a budete se cítit sama, kdykoli budtete mít jakékoli jiné trápení, přijdete za mnou dřív, než se zase o něco pokusíte. Ano?“
„Dobře, slibuju, profesore.“
„V tom případě teď uvolním to kouzlo, co vám poutá ruce. Vy se půjdete umýt. Zatím vám připravím třeba mléko s medem, po tom se dobře usíná, a dohlédnu, abyste šla spát.“
Hermiona se jako v transu zvedla z křesla a šla vyplnit jeho pokyny. Zatímco jí chystal hrnek svařeného mléka, pustila na sebe horkou vodu a snažila se ze sebe smýt všechny pocity. Rozklepala ji zimnice, proto ještě o trochu přidala na teplotě. Užívala si vodu rozehřívající její ztuhlé tělo. Radši nepřemýšlela, věděla totiž, že by to nemusela snést. Když se po deseti minutách pořád klepala zimou, napadlo ji, že to bude spíš psychické, a proto se rychle usušila. Přes pyžamo si přehodila župan a s lehounkým úsměvem vešla do obýváku.
Severus seděl v křesle, které před čtvrthodinkou opustila. Na stolku stál hrneček, z něhož se kouřilo, a miska s čokoládovými sušenkami.
„Našel jsem je v šuplíku,“ vysvětlil a ukázal na psací stůl.
„Nemám chuť,“ povzdechla si. Posadila se na sedačku a zimomřivě si třela dlaně. Mávnutím hůlky jí přičaroval teplou deku a do rukou jí odlevitoval hrneček. Sevřela kolem něj štíhlé prsty a pomalu se napila.
„Je to výborné, sám jste svařoval?“ zeptala se, protože nechtěla mlčet. A také, ale to by si nepřiznala, toužila zase slyšet jeho sametový hlas. Z nějakého podivného důvodu ji uklidňoval rytmus jeho řeči.
„Obávám se, že se vám to nebude líbit, ale poslal jsem skřítka,“ prozradil omluvně.
„Bylo by moc pošetilé chtít od vás, abyste mi chvíli četl?“ otázala se tiše po pár minutách.
„Co prosím?“ zaznívalo z jeho hlasu zděšení.
„Když jsem nemohla spát a když jsem se bála, rodiče mi četli... Prosím,“ poslední slůvko zašepatala tak tiše, že ho málem přeslechl. Pak si ale vzpomněl, co slyšel o osudu Grangerových a došlo mu, že aby vyslovila tu prostou větu, musela sáhnout na dno duševních sil. Překonal proto svoji averzi k dětským zvykům a nasadil přívětivou masku.
„Co by to mělo být?“
Natáhla se pro hůlku. Udělal pohyb směrem k ní, aby jí zabránil užít kouzlo, pak ale ucukl. Uvědomil si, že ho nechce proklít, ale přikouzlit si knihu. Neverbálním Acciem si do rukou přivolala svazek v oblýskané červené vazbě. Mlčky mu ho podala.
„Jana Eyerová?“ povytáhl obočí. V mudlovské literatuře se sice moc nevyznal, ale věděl, že tenhle titul patří k nechutným slaďárnám. To mu k ní nesedělo. Jenže to sebevražda taky ne, a přesto ji chtěla spáchat.
„Máma... maminka mi ji často čítávala. Byla to její oblíbená červená knihovna.“
Rozevřel knihu kdesi uprostřed a začal monotónním hlasem předčítat. Po očku sledoval, jak se jí rozostřuje pohled. Neviděla a neslyšela bradavického ředitele, ale matku. Už nebyla ve svých komnatách na hradě, nýbrž v dětském pokoji. Čas se vrátil o mnoho let dozadu, do doby, kdy neexistovala žádná kouzla. Ten den už po několikáté začala tichounce plakat. Snapea morbidně fascinovalo, kolik se v takové drobné dívce může skrývat utrpení a bolesti.
Brečela pro matku a otce, pro Rona, ... pro všechny ty sny a ideály, které měla. Snape ji nechal vyplakat se; dál předčítal a snažil se nevnímat tlumené vzlyky. A pak konečně, když se Jana chystala na svatbu s panem Rochesterem, Hermionin pláč polevil. Schoulila se na sedačce do klubíčka, nohy si objala rukama a pevně přitlačila k hrudi. Severus si všiml, že začíná pravidelně oddechovat. Uvědomil si, že usíná, ale nepřestával číst.
„Víte, že se podobáte panu Rochesterovi?“ zamumlala v polospánku. Usmál se, tiše zaklapl knihu a zvedl se k odchodu.
„Ale vy nejste Jana Eyerová,“ zašeptal v odpověď.
