Agónie
Eels - Agony
Am I gonna be all right?
No I'm not gonna be all right
Nothing is all right now
Am I gonna see the sun come up?
Or am I going down?
Cause every day I'm here
All I feel is sheer
Agony
Friends telling me that maybe I need
Some psychiatric help
Yeah they're always so quick to tell you
Just how to get on with it
But I look into the mirror
And all I see is age, fear and agony
If I could just remember what it was like
When I was younger
Before all the joy and happiness
Was replaced with hunger
Now all I've got to show for the seeds that didn't grow
Is agony
http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/eels/agony-221570
Prvním dojmem, který zachytily jeho otupělé smysly, byla svěžest světle zelené barvy, jež mu prosvítala skrze zavřená víčka. Pak ho v nose zalechtala vůně kypré hlíny, která mu připomněla všechnu tu dřinu na zahradě. Stále ještě nebyl schopen nijak složitých úvah, takže prostě nepřemýšlel o tom, proč leží na mokré zemi a kolem tiše zpívají ptáci.
Přetočil se na druhý bok a přidušeně zasténal, když ztuhlé svaly zaprotestovaly. Bolest ho konečně probrala. Pomalu se zvedl a zmateně se rozhlédl po okolí.
Malý bukový lesík zářil v ranních paprscích slunce. Všechno bylo tak poklidné, že měl na malou chvíli pocit, že zemřel a ocitl se v nějakém prapodivném nebi. Pak však vedle sebe nahmatal cizí hůlku. Nebyla to ta, kterou ukořistil Petru Pettigrewovi. Ne, tenhle kousek dřeva patřil Hermioně a ještě před ní Belatrix Lestrangeové.
Náhle se mu vybavil průběh celé noci. Nesmyslná výprava do Malfoyova sídla, která jen ještě víc oslabila a rozdělila Řád. Voldemortovy rudé hadí oči, jimiž se mu zavrtal do nejhlubších částí jeho mozku. Se zájmem si prohlédl nejen jeho strach o Ginny a zahanbení z toho, co jeho sestra provádí, ale hlavně se mu podařilo překonat Ronovu chabou obranu a zjistit, kde se skrývá Řád. Nejhorší ale nebyl černokněžník nebo parta Smrtijedů pronásledující ho až na hranice pozemků. Ron se zachvěl, když si vzpomněl na to, co se jeho vinou stalo Hermioně.
Zavřel oči, ale stejně nedokázal uniknout přívalu bolestivých vzpomínek na události na Tkalcovské. Bezmocně sevřel ruce v pěsti. Bastard jeden! Aby si ulevil, nakopl malý oblázek, který skákal ještě dobrých dvacet yardů daleko, než se zastavil. Vztek se tím ale neumenšil, spíš naopak.
Rozzlobený sám na sebe vrazil ruce hluboko do kapes pláště a strnul. Se zlou předtuchou vytáhl z pravé kapsy srolovaný pergamen. Zatímco mu srdce hrozilo vyskočit z hrudi, potěžkával ho v ruce, jako by přesně věděl, kolik uncí váží zlé zprávy.
Nakonec s prudkým nádechem a výdechem vzkaz rozpečetil. Přečetl si dvě řádky psané drobným neuspořádaným rukopisem, a pak vzkaz zlostně zmačkal.
Bylo to horší, než se odvažoval pomyslet. Hermiona byla mrtvá. Mrtvá kvůli němu. Protože hloupě trval na nebezpečné výpravě k Malfoyům, protože se nechal chytit a nakonec proto, že byl tak hloupý a přímo s ní nakráčel ke Snapeovi.
Náhle toho na něj bylo moc. Teď, když tu nebyl nikdo, před kým by musel předstírat sílu a rozhodnost, se sesunul k zemi a rozplakal se. Nechápal, proč zrovna ona musela zaplatit za jeho chyby. Kde je spravedlnost, když trest nedopadá na viníka přímo, ale jen prostřednictvím někoho, kdo je pro něj důležitý?
Zabořil prsty do měkké hlíny a zatoužil s ní splynout. Přál si ležet v tom těsném objetí smrti. Horké slzy kanuly volně dolů a vsakovaly se do lesní půdy. Jak ale minuty běžely, jeho smutek se začal přeměňovat ve zlost na Snapea. Zatoužil vidět toho chlapa trpět.
Zvedla se v něm silná primitivní vlna zášti, jaká je vlastní všem, kteří už nemají co ztratit, kterým už nezáleží ani na vlastním životě a kteří naopak smrt vítají s ulehčením. Bez rozmýšlení se přemístil do blízkosti Tkalcovské.
Omšelé domky se choulily jeden k druhému. Po chodníku se válela mlha, která ostře kontrastovala se slunečním světlem, jež ještě před chvílí šimralo Rona skrze větvoví vzrostlých buků. Dětský smích a zvuky probíhající hry se rozléhaly pustými ulicemi a zněly dutě a neživě. Ronovi se zježily vlasy strachem. Potlačil touhu utéct do bezpečí lesa a vykročil týmž směrem, kterým se ubíral v noci.
Náhle jako by dostal ránu mezi oči. Klesl na jedno koleno a mnul si bolestivé místo. Zvedl se na obě nohy, ustoupil dozadu a s rozběhem se vrhl k rohu, na nímž byla Tkalcovská ulice. Znovu byl odmrštěn. Tentokrát už padal naznak. Trvalo minimálně minutu, než se zase vzpamatoval.
Nyní už byl opatrnější. Vztáhl ruku a přiblížil se dlaní k jemně vibrujícímu ochrannému štítu. Opatrně se rozhlédl, zaštítil se několika základními kouzly, aby ho nespatřily oči příliš zvědavého mudly vyhlížejícího nyní zpoza rozedraného závěsu v čísle dvacet. Pak se pokusil tu magickou bariéru nějak zneškodnit. Vyzkoušel každé kouzlo, které ho napadlo, kouzelná stěna však stále zůstávala neprostupná.
Napadlo ho, že by mohl místo oslabování bariéry zkusit posílit sám sebe. Ani tenhle nápad ale nepatřil k těm šťastným.
Plášť i kalhoty už měl celé rozedrané, jak neustále padal na špinavý asfaltový chodník. Dlaně mu krvácely a četné oděrky ho navíc štípaly, jak do nich stékal pot. Klel tak, že kdyby ho slyšela matka, přetáhla by ho koštětem.
Rostoucí zoufalství ho dohánělo ke stále šílenějším kouskům. Nakonec, když už snad potřicáté toho dne vstával ze země, ovládla ho čirá zuřivost. Přestal přemýšlet a jen se vrhal proti stěně, která ho stále znovu odhazovala několik metrů zpět. Křičel nadávky na Snapeovu adresu, prosil vyšší moc, aby ho nechala proniknout za štít a vyřídit si účty s tím bastardem. Chtěl dnes prolít jeho krev. Jenže místo toho toho zatím krvácel jen on sám.
Začínal si uvědomovat, proti komu stojí, přesto se ještě silou vůle nutil k tomu podnikat další a další bezvýsledné pokusy. Nakonec byl tak vysílený, že se k bariéře sotva plazil. Ani tehdy to však nevzdal a centimetr po centimetru se blížil k další porážce. Neviditelná překážka ho znovu odmrštila a černočerná tma pohltila jeho vědomí.
Probudil se, protože mu byla zima a někdo do něj kopal. Jak byl v bezvědomí, kouzla chránící ho před zraky mudlů zjevně povolila, protože teď nad ním stáli tři mudlovští výrostci, jejichž boty se mu v pravidelném rytmu zarývaly do ledvin. Jeden z nich se zrovna zvedal s obsahem jeho kapes. Přepočítával mudlovské peníze, které ukořistil. Naštěstí nevěnoval pozornost hůlce ležící vedle chlapce.
Ron se začal chabě bránit, ale bolest mu znemožňovala se pořádně soustředit. Udivovalo ho, že teď je z okna nikdo nepozoruje. Kdyby ale znal pohnutou historii téhle části Londýna, pochopil by, že místní obyvatelé se naučili starat se sami o sebe a dění venku ignorovat. Nebylo radno zaplést se do rvačky pouličních gangů.
„Hele, vole, von je živej!“ zařinčel jeden z těch kluků, když si všiml zrzkova pokusu vyhnout se ranám. Pokusil se mu uštědřit kopanec do hlavy, ale Ron se v poslední chvíli stočil, takže útočníkova bota dopadla jen na chlapcovo rameno. To zlověstně zapraskalo.
„Aúú,“ zařval Weasley, jak mu bolest vystřelila až do mozku.
„Tu máš, šmejde,“ ulevil si další z nich a pro jistotu na něj ještě plivnul.
„Ty vole, míří sem benga, pánové,“ oznámil skupince blonďák hlídající na rohu ulice.
Kluci se rozutekli jako když střelí. Ron se pracně vyškrábal na nohy. Netušil sice, kdo k němu míří, ale z chování těch výrostků vyvodil, že by se měl taky ztratit.
Široko daleko už zase nebyla ani noha, proto zariskoval a s hlasitým prásknutím se přemístil.
Když o tom později přemýšlel, nebyl ani sám sobě schopen vysvětlit, proč se vynořil zrovna tady. Nebylo tu pro něj bezpečno. Ochranná kouzla, kterými byly pozemky zaštítěny, přestala přece fungovat ve chvíli smrti jejich tvůrců. Jakýsi magnetismus silnější než jeho racionální úvahy, ho však přivedl na místo, které kdysi nazýval domovem.
První pohled na trosky Doupěte byl děsivý. Nečekal něco takového. Z ohořelých obvodových zdí doslova křičela brutalita a záliba v násilí, s jakou byla mnohapatrová stavba zničena. Jako by někdo dovnitř zavřel obra, a pak ho kouzel zapálil.
Podruhé toho dne se rozplakal. Neměl kam jít. Všechno a všichni byli ztraceni. Svět byl náhle pustý – jeho život postihlo totéž, co kdysi málem srovnalo se zemí Doupě. Byl stejně prázdný, zůstaly z něj jen očouzené obvodové zdi. Připadal si příliš starý. Jeho utrpení nebylo úměrné necelým dvaceti letům života. Na takovou bolest by člověk potřeboval stovky let.
Vítr mu cuchal přerostlé vlasy a rozechvíval ho do morku kostí. Nevěděl, jestli se třese chladem nebo vnitřním pohnutím. Naražené ledviny ho bolely stejně jako oděrky a šrámy, jenž si způsobil, když se snažil dostat se blíž ke Snapeovi.
Před očima se mu znovu odvíjela scéna se smrtí jeho rodičů. Snapeova hůlka vraždící otce i matku. Snapeův úšklebek zarývající se mu hluboko do srdce i duše.
Přešel pomalu k domu a začal dlaní přejíždět hrbolaté stěny. Tady bývala kuchyně, v níž matka připravovala ty nejbáječnější a nejchutnější jídla. Obývák, který sotva pojmul jejich rodinu, natož ještě četné návštěvy přátel. Ale vždycky se do něj nějak namačkali.
Pohlédl výš na okno, v němž se ještě s vrzáním houpala rozbitá okenice. Býval tam Fredův a Georgův pokoj. Místnost, v níž se skrývaly nejrůznější poklady jako boxovací dalekohled. Ten mu znovu připomněl Hermionu. Čerstvé slzy si našly cestu zpod přivřených víček.
Náhle strnul, jak prsty narazil na zvláštní vypouklinu. Zkusmo na ni poklepal hůlkou a nestačil se divit. Zdivo odpadalo a na místě, kde ještě před chvílí byla jen ohořelá omítka, se skvěly znaky. Poznal je – byla to součást tajné řeči, kterou používali jako děti. Vzpomínal na význam toho kterého symbolu a po deseti minutách přemýšlení dal celý nápis dohromady.
Opustil jsem Rumunsko a skrývám se v domě pět mil jižně od Plechové Lhoty. Přijď přesně v poledne a nahlas křič jméno oblíbené kočky naší mamky.
Charlie
Přečetl si ty dvě věty nejmíň stokrát, než se konečně odvážil uvěřit tomu, že jsou skutečné. Pocítil záchvěv naděje. Hermiona byla mrtvá a sní odešla i všechna jeho radost, ale pořád mohl žít pro pomstu. Mohl vytlačit utrpení tvrdou prací. A dokud nenajde a nezabije nebo nebude zabit Snapem, může aspoň za Charlieho pomoci vypátrat a zlikvidovat tolik Smrtijedů, kolik zvládne.
Draco seděl v zahradním altánku a téměř bezmyšlenkovitě hladil Nobleho za ušima. Kniha, kterou ještě před chvílí četl, ležela hřbetem vzhůru. Odložil ji, když mu začaly téct první slzy. Z části se za tyto drobné projevy slabosti styděl, z části ho však osvobozovaly. Jako by každá ta slaná kapka měla moc o něco zmírnit jeho vinu a vykoupit ho.
To, co provedl Astorii, však nikdy nešlo smýt, tím si byl až zázračně jistý. Možná že v očích Temného pána, očích jeho rodičů nebo Ginevry mohl snad umenšit svoje provinění, jeho vlastní svědomí však nedokázalo nalézt ani jedinou polehčující okolnost.
Nechápal nic, dokud ta křehká postavička neležela s očima doširoka otevřenýma na mramorové podlaze sálu. Do té chvíle byl sám sebou, sebevědomý, strachující se jen o svůj vlastní osud. Jenže ten chlad, s nímž ji Voldemort zabil, otřásl jeho samotnou podstatou. Ona nebyla mudla ani mudlovská šmejdka – dvě kategorie, z nichž pocházely oběti, které byl ochotný bez mrknutí oka akceptovat. Byla to čistokrevná dívka, krásná a mladá. A neudělala nic horšího, než že překážela jemu a Ginny ve společném štěstí.
Hořce se ušklíbl. Neexistovalo zřejmě už žádné společné štěstí manželů Malfoyových. Ginny se už v noci nevrátila do jejich komnat. A ráno, když ji hledal, dostal od skřítka vyhýbavou odpověď, že paní někam odešla už časně zrána a doposud se nevrátila.
Noble jako by vycítil náladu svého pána. Žalostně zakňučel. Draca tak vytrhl z jeho lítostivých myšlenek.
„Promiň,“ zašeptal mladík psovi. „Na, tady máš,“ podal mu Hryzavé házedlo.
Noble na něj upřel své prosebné oči.
„No tak jo,“ souhlasil Draco a hodil házedlo do vzduchu. „A teď ho přines!“ vyzval psa.
Noble odpelášil a Malfoy se tak znovu mohl propadnout do neveselých úvah. Nebylo mu však přáno, aby se zase začetl do Astoriina deníku, protože do altánku za ním přišel otec.
„Měl bys mi něco vysvětlit,“ začal bez okolků. Bledé oči Draca zlostně propalovaly.
„Nemám ti k tomu co říct,“ Draco zavrtěl hlavou a s dětskou umanutostí se od otce odvrátil. Jako by si snad myslel, že když na něj neuvidí, nemůže ani otec vidět jej.
Lucius sevřel prsty kolem ozdobné hlavice své vycházkové hole a druhým koncem donutil svého syna, aby zase obrátil svoji tvář k němu. „Provedl jsi hloupost,“ sdělil mu chladně. „A stačilo málo a mohli jsme za ni zaplatit všichni!“
„Ale nezaplatili,“ odsekl Draco.
„Ohrozil jsi svoji rodinu kvůli té malé krvezrádné couře!“ štěkl Lucius a už se ani nenamáhal krotit svůj vztek.
„Nemluv takhle o mé manželce!“
„Není tvojí právoplatnou ženou,“ zasyčel Malfoy starší, „byl jsi stále zasnoubený s Astorií.“
„Temný pán tomu sňatku požehnal! Co může být mocnější než jeho přání?“ Draco vyskočil na nohy. Otcovo pohrdání Ginny ho rozčílilo. Měl plné právo se hněvat na něj, ale dávat všechno za vinu Ginny bylo nespravedlivé.
„Ach ano, tvoje žena ho doslova očarovala,“ pravil výsměšně. „Nikdo – pamatuj si – nikdo – nemusel získat svoje společenské postavení spojením se ženou, která zahřívala postel někomu jinému.“
„Nezapomeň to říct i před ním!“
„Říkám to před tebou. Jestli máš v těle jen špetku malfoyovské cti, necháš ten sňatek prohlásit za neplatný a vezmeš si Dafné Greengrassovou. To by snad dokázalo Piuse trochu uchlácholit.“
„Nechápu, proč bych se měl starat o Břichnáče,“ Draco se pohrdavě zasmál.
Otec mu věnoval dlouhý pohled. „Měl jsem o tobě vyšší mínění. Jsi můj jediný syn, Draco. Můj dědic. Doufal jsem, že je v tobě víc... Neměl bys podceňovat lidi, jejichž čest jsi pošpinil.“ Zatnul zuby a ještě přes ně procedil: „Pius se zapřisáhl, že za tohle ponížení mu zaplatíme.“
„Co asi tak nadělá? My máme přízeň samotného Temného pána.“
„Na jak dlouho, Draco? A opravdu myslíš, že tě ochrání?“ Luciusův vztek náhle vyvanul. Zbyla po něm jen pachuť zklamání a vyčerpání životem, jenž nikdy nechtěl vést. Bolest z vlastních myšlenek, jejichž hroty mu drásaly nitro.
I Dracova pýcha splaskla a vrátil se bezbřehý smutek. „Tati?“ oslovil ho. Už dlouho se tak na něj neobrátil. Naposledy, když mu byly čtyři roky. Pak dostal domácího učitele a otce několik měsíců vídal jen u večeře, kde musel způsobně a bez hlesu sedět a věnovat se jídlu. Stal se po něj téměř cizím člověkem. Pak už byl Lucius vždy jen otcem, nikdy tátou.
„Ano?“ Překvapeně si syna prohlížel, jako by ho viděl poprvé v životě. Namyšlenost vyprchala a on mohl v chlapcových očích zahlédnout opravdové pokání.
„Je mi to líto. Nechtěl jsem tě zklamat. Nechtěl jsem se zamilovat do Ginevry.“
„Měl bys odejít, Draco,“ poradil mu. „Ať už s ní nebo bez ní. Měl bys požádat Pána o nějaký úkol v zahraničí. Dokud bude Pius naživu, neměl by ses vracet. On ti tak snadno neodpustí. Měl na dosah moc a postavení, o nějž usiloval celá léta. Odejdi někam, kde tě nenajde. Prosím.“
Poslední Luciusovo slovo zabubnovalo Dracouvou hlavou. Malfoy nikdy neprosil. „Co ty s mat – s maminkou?“ Hráze byly zbořeny a Draca zaplavil příval citů k jeho rodičům, které si tak dlouho zakazoval. Náhle pochopil, že na ten chlad si oba s otcem jen hráli.
Lucius zavrtěl hlavou. „S tím si nedělej starosti. Mysli na to, že dneska večer bys měl být pryč, Draco. Dřív, než se Pius vzpamatuje a začne tenhle krok předvídat.“
„Přece nemůže být tak nebezpečný,“ Draco skoro škemral. „Je to jen politik bez špetky odvahy.“
„Bez špetky odvahy?“ Do hlasu Malfoye staršího se vrátila tvrdost. „Nedostal by se tam, kde je, kdyby neměl odvahu, Draco. A k tomu kus štěstí, lstivosti a podlézavosti. Nepodceňuj ho. Nedosahuje cílů silou, ale to neznamená, že jich nedosahuje vůbec.“
„Začínám se bát,“ přiznal Draco.
„Měl bys mít strach,“ pravil Lucius vážně. „Sbohem, Draco. Vyřídím matce tvé pozdravy,“ kývl na něj, otočil se a bez jediného dalšího rozloučení odcházel. Draco pochopil – nemá se chodit s matkou rozloučit. Má jen požádat Voldemorta o úkol v cizině, přesvědčit Ginny a odejít.
„Nesoustředíte se, paní Malfoyová!“ štěknul Severus Snape po Ginny, která toho dne už poněkolikáté vstávala namáhavě z podlahy. Nyní překonal její obranu pouhými dvěma zaklínadly a kdyby chtěl, mohl ji zasáhnout něčím mnohem horším, než bylo odzbrojovací kouzlo.
Ginny se vyškrábala na nejisté nohy. Opřela se rukou o lavici, aby působila o něco důstojnějším dojmem. V nitru se však cítila zuboženě. „Myslím, že pro dnešek už toho bylo dost, pane řediteli,“ mínila slabým hlasem. Probdělá noc se na ní podepsala nejen tmavými kruhy pod očima.
„Takže až vás někdo napadne a vy zrovna nebudete ve stoprocentní formě, zdvořile ho požádáte o odklad?“ prskl sarkasticky. Ani on v noci nespal, spíš něž jeho schopnosti však byla postižena jeho nálada. Protivnější než obvykle se rozhodl vybít si zlost na ní.
Oči jí zaplály vztekem. „Nejsem prostě tak dobrá jako vy!“
„Ne, to nejste. Ale já jsem slíbil Temnému pánovi, že tak dobrá brzy budete, takže se laskavě soustřeďte.“ Hodil jí zpátky její hůlku.
Zatnula zuby a připravila se na další útok. Letmé švihnutí hůlky ji upozornilo o zlomek vteřiny dřív, než k ní v mysli vyslal kouzlo. Nebyla zběhlá v nitrozpytu tak, aby dokázala přečíst, čím na ni útočí, ale poznala typický kroužek zápěstím, který naznačoval některou z pokročilých útočných kleteb.
Měla sotva čas přivolat před sebe těžký dubový stůl, jenž se pod náporem kouzla roztříštil na malé úlomky. Paží si zakryla obličej, aby jí letící třísky neporanily oči, a hned po něm mrskla vlastní zaklínadlo. Snape, který měl výhodu nitrozpytu, jen líně uhnul. Sulcové zaklínadlo neškodně proletělo vedle jeho hlavy a Ginny si v jeho očích mohla přečíst znechucení nad tak diletantským provedením.
„Budete se muset víc snažit, paní Malfoyová,“ usmál se chladně.
Ginny na nic nečekala a dřív, než proti ní vyslal další kouzlo, počastovala ho sérií složitých kleteb z černé magie.
Na čele mu vystoupily kapičky potu, jak jednotlivé útoky odrážel, ale Ginny si zklamaně všimla, že není ani zadýchaný. Ladně uskakoval jejím kouzlům, vyhýbal se barevným paprskům a opisoval složité křivky hůlkou, jak odvracel její pokusy mu ublížit.
„To je téměř účinné – když je vaše vlastní obrana tak žalostně nedokonalá, je samozřejmě lepší útočit,“ našel si ještě čas ji popíchnout. „Zapomněla jste ale na jedno,“ švihl hůlkou, takže stříbrný paprsek, který proti němu vyslala, se stočil zpátky k ní. „Že každý útok lze přeměnit a využít ve vlastní prospěch. Dáváte tím protivníkovi k dispozici vlastní magii. A pokud je dostatečně zběhlý, využije ji a obrátí proti vám.“
Stříbrný paprsek letěl přímo doprostřed Ginnyiny hrudi, Snape ho však v poslední chvíli odklonil, takže narazil do sklenice s obřím pavoukem naloženým ve formaldehydu. Nálev se rozprskl po stěně. Jedním mávnutím hůlky to spravil. Vyčkával, až Ginny znovu zaútočí, dívka se však k dalšímu ataku neměla.
„Nejde vás nijak porazit,“ přiznala konečně a sklonila hůlku. „Vaše znalosti, roky tréninku, umění nitroobrany i nitrozpytu...“
„Každého lze porazit, protože každý má nějakou slabinu,“ rozhodl se zasloužit si vybranou odměnu. „Já vám samozřejmě neprozradím tu svoji, ale pokusím vás naučit analyzovat lidi.“
„Analyzovat lidi?“ trochu s otřásla při představě, že Snape takhle přistupuje ke všem. Jako k možným protivníkům, k potencionálním cílům.
„Studovala jste ty knihy, které jsem vám doporučil?“
„Trochu.“
„Paní Malfoyová,“ zabodl do ní studený pohled černých očí, „jak chcete bez teorie zvládat praxi? Je očividné, že vám chybí solidní základ. Jsem konsternován, že jste za tu krátkou dobu od OVCí zapomněla některé důležité poučky.“
Jeho slova jí nebyla příjemná. Na obličeji jí z rozrušení naskákaly rudé fleky. „Nejsem jako vy – chodící encyklopedie,“ odsekla.
„V tom případě budete snadným cílem. Jste-li na tolik hloupá, že nedokážete docenit hodnotu teoretických znalostí. Nestačí jen ovládat magickou sílu a umět ji usměrnit vhodnou inkantací. To jsou schopnosti, které mají kouzelníci téměř vrozené. Ovládání magie je pro nás z větší části dílem instinktu. Kouzelné formulky a zaříkadla používáme pouze k tomu, abychom přesněji formulovali své záměry. Připomínám, že děti – než dostanou do rukou hůlky – nepotřebují nic než trochu rozrušení, aby dokázaly použít kouzlo... To ale samo o sobě nestačí. Bez toho, abyste pochopila transformaci soupeřovy magie, nebudete nikdy schopná účinně odolat více kouzlům naráz. Nebudete schopná čelit více nepřátelům – jak to po vás chce Temný pán.“
Ginny udiveně naslouchala jeho slovům. Konečně se zdálo, že má opravdovou snahu ji něčemu naučit. Nechápala smysl úplně všeho, co říkal, ale poznala, že jí chce svoje vědomosti aspoň zčásti předat. „Bude mi ale trvat celé dlouhé měsíce, než to všechno přečtu,“ ozvala se nesměle.
„Na každou naši hodinu – budeme se scházet dvakrát týdně, protože víc mi povinnosti ředitele a Smrtijeda nedovolí – přečtete jednu knihu. Pak si společně rozebereme, co jste četla, takže očekávám, že s sebou budete mít poznámky. Těžko vám mohu udělovat nějaké tresty, ale přesto bych vám doporučil, abyste byla vždy perfektně připravená. Nerad marním svůj čas.“
„Dobře.“ To bylo férové.
„Můžete jít,“ pokynul jí.
S úlevou opustila učebnu lektvarů a vydala se hradem ke vstupní bráně. Na okamžik si představila, jaké by to bylo trávit tu další školní rok. Bez zodpovědnosti, bez nutnosti činit důležitá rozhodnutí. Bylo by lákavé nasednout prvního září do spěšného školního vlaku a nechat se odvézt zpět. Jenže stejně jako nemohla vrátit doby bezstarostného dětství, nemohla ani uniknout sem, za zdi bradavického hradu. Už nešlo couvnout z cesty, kterou si vytyčila. A přece po tom nepřestávala toužit.
Kráčela svižně po školních pozemcích a téměř nevnímala rozjásané letní počasí. Topila se ve vlastních myšlenkách a plánech. Byla tak blízko prvnímu ze svých cílů, a přesto stále ještě netušila, jak to přesně udělá. Nejvíc ji udivovalo, jak moc jí do teď přálo štěstí. Aniž by měla své kroky nějak pečlivě promyšlené, dokázala se dostat dál, než by čekala v těch nejdivočejších snech. Voldemort si ji oblíbil. Stála tak blízko! A stejně tak Snape. Jenže na ani jednoho z nich zatím nemohla zaútočit. Byla ještě příliš slabá, než aby něco zmohla. Ale nebude to tak věčně.
Z Prasinek se přemístila k hranici pozemků náležících k Malfoy Mannor. Mohla samozřejmě využít krb v ředitelské pracovně, ale to by musela Snapea žádat o dovolení. Než by ho prosila, raději obětovala půl hodiny času navíc.
Spěchala k domu; na tréninku s bradavickým ředitelem jí citelně vyhládlo a ona si uvědomila, že od večeře vlastně nic nejedla.
„Paní je doma!“ vítal ji skřítek nadšeně.
„Chtěla bych něco k jídlu – zbylo ještě něco od oběda?“ otázala se pánovitě.
„Ne, ale můžeme pro paní něco speciálně připravit.“
Ginny kývla. „Dala bych si masový koláč s vařenou zeleninou. A jako zákusek nějakou domácí zmrzlinu.“
„Jistě. Paní – pán vzkazuje, aby paní hned, jak se vrátí, zašla za ním do pracovny. Chce s paní mluvit.“ Stvoření se uklonilo.
„Dobře,“ Ginny kývla a vydala se k jejich komnatám. Zaklepala tiše na dveře manželovy pracovny. Tušila, o čem bude Draco chtít mluvit. Stále ještě cítila kvůli Astorii Greengrassové vztek smíšený s výčitkami svědomí. Nehodlala to Dracovi ulehčit, protože on to neulehčil jí.
On ji však překvapil. Seděl za stolem, u jehož nohou ležely dva otevřené kufry naplněné knihami. Něco sepisoval a ani se na ni nepodíval, když ho pozdravila. „Posaď se, Gin,“ pokynul jí a hůlkou odlevitoval pergameny ze židle do třetího kufru v rohu místnosti.
Beze slova se usadila a vyčkávala.
„Musíme si promluvit,“ vzhlédl konečně od listiny. Odložil brk do kalamáře. „Chci, abys se mnou opustila Británii.“
