Jdi na obsah Jdi na menu
 

Bez naděje

17. 7. 2012

Carl Orff - O Fortuna (Carmina Burana)

O Fortuna,
velut Luna statu variabillis,
semper crescis aut decrescis;
vita detestabilis
nunc obdurat et tunc curat
ludo mentis aciem,
egestatem, potestatem
dissolvit ut glaciem.
Sors immanis
et inanis, rota tu volubilis,
status malus, vana salus
semper dissolubilis,
obumbrata et velata
michi quoque niteris;
nunc per ludum dorsum nudum
fero tui sceleris.
Sors salutis et vitutis
michi nunc contraria
est affectus et defectus
semper in angaria.
Hac in horasine mora
corde pulsum tangite;
quod per sortem
sternit fortem,
mecum omnes plangite!

http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/orff-carl/o-fortuna-213383

Oba mladí lidé hleděli bez jediného hnutí na Smrtijedy, kteří spoutali omráčeného Billa a nakonec se přemístili. Jistě někde nechali hlídku, Hermiona však nikoho neviděla.
Byl čas, aby se vyrovnala s Ronem. „Rone?“ zkusila to.
Díval se stranou a vztek z něj vyzařoval skoro viditelně. Chápala, že ji v téhle chvíli nenávidí, chtěla ale, aby pochopil její důvody.
„Prosím, pochop to – nic bychom nezmohli, jen bychom se dali zabít. Nechci, abys – … To bych už nezvládla. Prosím.“
Konečně na ni pohlédl – studenýma prázdnýma očima, které přímo křičely, kolik toho právě před okamžikem ztratil.
„Už můžeš to kouzlo zrušit,“ díval se jí přímo do očí, takže v nich mohla číst, že mluví pravdu. „Nic neudělám.“
Místo toho se rozhodl potlačit veškeré city. Teď nebyla vhodná chvíle zaobírat se emocemi, musel se přece postarat, aby přežili.
Zrovna, když zrušila kouzlo poutající Ronova zápěstí a kotníky, spatřila Kingsleyho, který k nim běžel přes trávník. Měl obutou jen jednu botu a plášť ledabyle přehozený přes ramena. Tvář měl zrůzněnou šokem.
„Expelliarmus!“ zaječela Hermiona a Pastorkova hůlka jí přistála v natažené ruce. „Už ani krok, Kingsley!“ varovala ho. Nechtěla věřit tomu, že právě on by byl zrádcem. Ale musela si být jistá, musela se přesvědčit. Ron měl pravdu, když říkal, že nemohou nikomu důvěřovat. Teď už bylo možné cokoli.
„Hermiono – proč - co -?“ Pastorek nesouvisle blekotal a očima přeskakoval z její sevřené dlaně na dvě mrtvá těla za plotem a zpátky na Hermionu a popelavého Rona.
Udělal mimoděk další krok a natáhl ruku jejím směrem. Vtom ucukl a sykl, jako by se spálil.
„Říkala jsem, že blíž už chodit nemáš,“ zasyčela vztekle.
„Co se tu stalo?!“
„Byla to past.“ Ron si ho změřil tvrdým neúprosným pohledem. „Někdo si pozval pár smrtijedských přátel.“
„Já – vy myslíte – ale já to nebyl!... Vždyť – známe se tak dlouho – Artur i Molly jsou - byli moji přátelé!“ hájil se a jeho oči je prosily, aby se vzpamatovali.
„Nebudu už věřit nikomu – nezáleží, jak dlouho se známe,“ oznámila mu Hermiona. „Někdo nás musel zradit.“
„Můžu vás aspoň zkusit přesvědčit?“ otázal se už vyrovnanějším hlasem. Jeho konejšivý baryton však na Hermionu ani na Rona tentokrát nepůsobil.
„Jak?“ štěkla Hermiona dřív, než Weasley stačil otevřít pusu.
Kingsley bezmocně rozhodil rukama. „Kdybych opravdu zradil já, proč bych nepočkal, až tu budete všichni? Pěkně pohromadě uvnitř?“
„Na to jsi moc chytrý,“ zamračila se. „To by sis rovnou mohl nechat vypálit Znamení zla. Takhle podezření padá na všechny členy Řádu.“
„Hermiono – Rone – tohle bych nikdy neudělal. Radši bych zemřel,“ bolestně sevřel víčka a rukou si promnul kořen nosu.
„Tohle je patová situace,“ poznamenal Ron. „My ti nemůžeme důvěřovat a ty nás nemáš jak přesvědčit. Přemístíme se z druhé strany domu a necháme ti tam hůlku,“ vrhl rychlý pohled na Hermionu, aby věděl, jestli s ním dívka souhlasí. Ta sotva znatelně přikývla.
„Stůj klidně, jinak bych ti musela ublížit,“ vyhrožovala a stále na něj mířila.
„Tak nechte si to vysvětlit!“ křičel, zatímco ho ve velkém oblouku obcházeli. „Vždyť tohle – to je konec Řádu!“ bědoval.
Beze slov couvali až k opačné straně zahrady. Hermiona vytáhla z korálkové kabelky Harryho neviditelný plášť a v duchu si vyčítala, že si ho na sebe nenavlékli už předtím. Weasleyovi mohli žít. Pak se ale okřikla – všichni by se pod něj nevešli. A čím míň lidí o tom plášti ví, tím líp.
„Jestli jsi to nebyl ty – postarej se jim aspoň o pohřeb,“ šeptl Ron Kingsleyho směrem.
Bývalý bystrozor jen vážně přikývl. Všechna slova už vyčerpal a konečně pochopil, že žádné řeči ty dva už neukonejší. Jejich důvěru získá jen činy.
Hermiona na okamžik sebrala Kingsleymu zrak a Ron přes ně přehodil plášť. Pak společně překročili bariéru Fideliova kouzla. Čekali, že pozemek bude hlídán Smrtijedy, nikoho však neviděli. Po nikom ale ani nepátrali – hned, jak to bylo možné, se přemístili.


„Můj pane,“ Snape pokorně sklonil hlavu.
„Vedli jste si dobře,“ pochválil Voldemort navrátivší se Smrtijedy. „A ty, Severusi, zvlášť dobře.“
„Pořád nechápu, můj pane, proč jsme měli zabít jen ty dva,“ ozval se Lucius Malfoy. „Vždyť je to celá rodina krvezrádců,“ odfrkl si.
„Ukázali jsme jim dnes svoji sílu,“ odpověděl černokněžník a upřel na Malfoye své rudé oči. Lucius se neznatelně otřásl pod pohledem svého pána. Ač se po Potterově smrti mohl navrátit do kruhu jeho nejbližších, nikdy si už v jeho společnosti neliboval.
„Není naším cílem všechny vyvraždit,“ pokračoval Voldemort. „Musíme je přesvědčit, že právě naše strana je ta správná...,“ na chvíli se odmlčel, jak hledal ta správná slova. „V poslední době jsem se až příliš soustředil na Harryho Pottera a tomu jsem podřídil i své další plány. Nyní, po smrti toho chlapce, je příhodná doba začít s budováním nové společnosti.
Chci dát některým pomýleným milovníkům mudlů a mudlovských šmejdů šanci vrátit se zpět ke svým kořenům. Čistá krev si zaslouží trochu trpělivosti a ochrany. Bez vlivu rodičů budou snad děti přístupnější našim myšlenkám a pochopí naše pravdy,“ pronesl zamyšleně.
Snape si pomyslel, že Voldemort opět špatně odhadl sílu rodinných vazeb. Zavražděním Molly a Artura jejich děti ještě víc poštval proti Smrtijedům, než by je přitáhl do svých řad. Nic však neřekl, výraz stejně nečitelný jako vždy.
„Severusi,“ obrátil se Pán zla opět na svého oblíbence, „jak to pokračuje v Bradavicích? Jsi stále nucen čelit takovému odporu studentů, o jakém mě informovali Carrowovi?“
„Ne, můj pane, jejich odpor začíná slábnout. A teď, díky Potterově smrti to bude ještě jednodušší.“ „Výborně,“ zaradoval se Voldemort, ačkoli z jeho hlasu stále čiše chlad. „Až se vrátí z velikonočních prázdnin, zavedete některá nová opatření. Musíte ještě posílit kázeň. A jakmile začne nový školní rok, nebudete už studenty dělit do kolejí, ale podle čistoty krve – na čistokrevné a ty ostatní!“
Snape se opět mírně uklonil. „Můj pane, jako vždy je to skvělý nápad.“
„Také potřebujeme mladou krev do našich řad. Draco je jen jeden z mnoha, jež budeme potřebovat,“ obrátil černokněžník na chvíli svoji pozornost na blonďatého chlapce, který stál nenápadně v rohu. Hned však zas mluvil ke Snapeovi: „Od letošního roku chci, abys mi, Severusi, přivedl ty, kteří budou chtít spolupracovat. S výbornými studijními výsledky a dobrým původem. Vzejde z nich budoucnost! Draco ti bude nápomocen při výběru.“
Smrtijedi ocenili jeho projev tichým potleskem a tlumenými výkřiky nadšení. V nitru byli však plní obav – příchod nové mladé krve znamenal, že někteří z nich budou možná nahrazeni. Někdo z nich ztratí vliv, moc a postavení...
„A nyní je čas na oslavy, mí věrní!“ Voldemort mávnul hůlkou a náhle před nimi stály hory vybraného jídla a pití, které skřítkové na jeho pokyn připravovali celý den.
Smrtijedi se pustili do hodování – víno teklo proudem a mnozí z přítomných už byli v dost povznesené náladě. Jen Snape a Voldemort zůstávali střízliví.
Snape nikdy nepil alkohol. Stejně jako Voldemort znal dokonale cenu jasné, ničím nezmámené mysli a ostrého úsudku. Jediný lok zlatavé tekutiny mohl znamenat rozdíl mezi životem a smrtí.
„Střídmý jako vždy, příteli?“ obrátil se na něj Pán zla.
„Nemám potřebu otupovat mozek a rozmělňovat svou radost v hodokvasu, pane,“ odpověděl Snape neutrálně.
Černokněžníkovy oči se do něj zabodávaly. „Jistě, Severusi, vždycky jsi byl nad ostatní chytrý.“
„Příliš mi lichotíte, můj pane... I já jsem udělal mnohé chyby.“
„Přesto bych byl rád, aby ses se mnou dnes napil – na mé velké vítězství,“ podával mu Voldemort číši.
Snape neváhal ani na okamžik a nabízený pohár přijal. Věděl, že ve víně může být veritasérum či nějaký silný jed, přesto číši pozvedl: „Na vás, můj pane. Na veliké vítězství, jež bylo dosaženo, a na mnohá další, která ještě přijdou.“
Voldemort se chladně usmál a přiťukl si s ním.


Hermiona kašlala a lapala po dechu – přemístili se přímo do roje drobných mušek, a ty jim okamžitě vlétly do úst, nosu i očí. Nakonc ji napadlo použít zapuzovací kouzlo a dotěrný hmyz zmizel. Pak ještě místo zaštítila všemi možnými kouzly a vyčkávavě hleděla na Rona. Chvíli se na sebe jen dívali – ona byla příliš vyděšená, že se na ni bude zlobit, aby promluvila.
Ron nakonec po několika okamžicích překonal tu vzdálenost mezi nimi a pevně ji sevřel v náruči. Cítil, jak mu její slzy smáčejí plášť, a sám pocítil nevýslovný smutek. Stále tomu nedokázal naplno uvěřit – jeho rodiče jsou mrtví.
„Kdo nás mohl zradit?“ vyslovila konečně Hermiona tu nejpalčivější otázku.
„Nevím,“ povzdechl si Ron. „Mohli to být všichni členové Řádu – mohl to být kdokoli.“
„Nazapomínej ale, že podle – podle tvého taťky – Kingsley ostatním neřekl adresu.“
„Pravda – kam se vlastně měli přemístit?“
„Kus za vesnici – tam by pro ně Pastorek došel... Rone, já to vůbec nechápu, to znamená, že to mohl být buď někdo z nás, nebo -“
„- nebo opravdu Kingsley,“ dořekl za ni. „To teď nevyřešíme. Musíme – tedy, měli bysme dát vědět ostatním.“
„Chceš se tam vracet – co když je zrádce opravdu někdo z nich – co když je to Muriel?!“
„Muriel štěká, ale nekouše, Hermiono. Jsme její krev – táta byl její synovec... Kdyby proti nám něco měla, nikdy by nám nepomáhala – ale taky by nás nikdy nezradila.“
„Jak myslíš,“ pokrčila Hermiona rameny. „Takže se tam přemístíme?“
„Ne, půjdu jen já – ty tady zůstaneš – postavíš stan jako za straých časů.“
„Nechci tu sama čekat – co když -“
„Vydržíš to – bude to jen chvilka,“ sliboval.
„Dobře – ale prosím – vrať se!“
Znovu ji objal, přehodil přes sebe neviditelný plášť a přemístil se.


Snape unaveně klesl do svého křesla v ředitelně. Smrtijedská schůzka skončila. Po cestě z Prasinek stihl sice trochu vystřízlivět z vína, jímž ho dnes Pán zla hostil, přesto však na sobě cítil omamné účinky vypitého alkoholu. Nezůstalo u jednoho poháru. A on nebyl schopný odmítnout, nemohl odmítat, aniž by na sebe přivolal černokněžníkovu zlobu či podezření.
Alokol rozjitřil jeho city – vyplavil zlost, frustraci, dávno potlačované touhy a myšlenky.
Portréty jako by vycítily jeho náladu – všichni bývalí ředitelé zmizeli z rámů a nechali ho jeho vlastním myšlenkám. I Brumbál, vždy připravený s ním mluvit, byl náhle pryč.
Oběma dlaněmi si pevně sevřel hlavu. V uších mu stále zněla jediná otázka. Proč?! ptal se sám sebe a snad i nějaké vyšší moci.
Neměl se dnes akce účastnit, vlastně o ní do poslední chvíle nevěděl. Byla to snad známka toho, že mu Pán zla nedůvěřuje? Nebo jen důsledek jeho bradavické odloučenosti?
To však nebylo důležité – jediné, na čem záleželo, byla mrtvá těla Molly a Artura.
Nepředstíral nikdy před jinými že je má nějak v lásce, natož aby se to snažil nalhat sám sobě. Pravdou však bylo, že po tuctech bezejmených obětí bez minulosti či budoucnosti byli prvními jeho obětmi, k nimž cítil nějaké pouto. Jistě, sledoval smrt Štědry Burbagové* a ani nemrkl. Ale to nebylo totéž. Jen přihlížel; nebyla to jeho ruka, která držela hůlku, a jeho hlas, který šeptal ta vražedná slova.
Jejich vraždě se snad mohla rovnat jen Brumbálova smrt. V tomhle případě bylo však jeho svědomí oproštěno od viny vědomím, že Brumbál chtěl zemřít. Prokázal mu tu službu neochotně a plný zášti k takovému konci, ale přesto prokázal. Jenže Artur ani Molly se ho o smrt neprosili. Mohl je přece ušetřit. Mohl spoléhat na jejich milosrdenství a přinejhorším se dát zabít.
Povytáhl si rukáv a zamyšleně hleděl na své předloktí. Jsem znovu pravověrným Smrtijedem? ptal se sám sebe. Hrál hru na dvajího agenta a prohrál. Strana, pro niž pracoval je rozprášena, snad i jeho vlastní zásluhou. Věděl, že tahle událost povede k rozpadu Řádu. Všichni budou mít příliš velký strach z neznámého zrádce. Už není nikdo, pro koho by mohl pracovat. Jen Pán všeho zla.
Popadl ho nesmírná nekonečná zlost na toho kluka. To kvůli němu se teď octl v téhle situaci. Kvůli němu musel léta lhát, přetvařovat se, mučit a vraždit. A teď kvůli jeho hloupým chybám je vše ztraceno.
Všechno měl ve svých rukou a přece selhal! Jak si kdy Brumbál mohl namlouvat, že by Potter mohl uspět?! Namyšlený spratek bez špetky talentu. Kdyby on a Lily měli syna -
Bouchl pěstí do stolu, aby trochu ulevil své bolesti a vzteku.
Vytáhl z vnitřní kapsy pláště malou lahvičku naplněnou kalnou kapalinou jantarové barvy. Jedy ho vždycky fascinovaly. Sledoval zaujatě, jak se tekutina převaluje, když lahvičkou hýbe.
Tohle byla jeho vlastní cesta ke klidu. Teď, když porážka Voldemorta zůstala jen zbožným přáním, představovala tahle lahvička jeho záchranný bod. A přese všechno zoufalství, které cítil, ji zatím nepoužil.
Byl to strach z neznámého? Nebo snad poslední záchvěvy naděje? Rutina a neschopnost představit si něco jiného? Věděl jen, že se nechce zabít, že tu vytrvá; snad jen z morbidní zvědavosti, jak se bude příběh vyvíjet dál, ale vytrvá. Schoval lahvičku zpět.


* V oficiálním překladu učitelka studia mudlů Charita Burbageová, kterou jsem si však kdysi z rozmaru překřtila na Štědru. A to jméno se mi líbí natolik, že v mém světě Charita zůstala Štědrou ;)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář