Čistá krev
Radůza – Větře můj
Možná, že člověk časem ohne se
to aby blíž k zemi měl
a potom sám zemí stane se
a všecko, co kdy chtěl
Větře duj
každý můj
každý krok
a každý vdech
je jen Tvůj
při mně stůj
ještě mě chvíli nech
na ten mech
slunce dech
až kopce rozhrne
Bože můj, Bože můj
ať je vidím
jak poprvé
Štěstí hledá každý stvoření
každej chce lásku a klid
a možná, že bolest srdce přemění
jak vždycky chtěls´ ho mít
Větře duj
každý můj
každý krok
a každý vdech
je jen Tvůj
při mně stůj
ještě mě chvíli nech
na ten mech
slunce dech
až kopce rozhrne
Bože můj, Bože můj
ať je vidím
jak poprvé
Možná, že člověk časem ohne se
to, aby viděl věci líp
vzpomínám lásky, co kdy měla jsem
nebo chtěla mít
Větře duj
každý můj
každý krok
a každý vdech
je jen Tvůj
při mně stůj
ještě mě chvíli nech
na ten mech
slunce dech
až kopce rozhrne
Bože můj, Bože můj
ať je vidím
jak poprvé
http://www.youtube.com/watch?v=UUxnzsHQ0q8
Prvních několik dnů si Ginny vystačila jen s tím, že se pomalu izolovala od ostatních. V pondělí i v úterý ji nechali být sami, jen po ní sem tam zvědavě pokukovali. Ve středu už však zvědavost utlumila jejich ohledy. První, kdo za ní přišel, byl samozřejmě Colin.
„Chci se ti omlouvit, Ginny,“ začal hned po konci hodiny přeměňování. Mířili zrovna na oběd, o nějž Ginny nehodlala přijít, takže se mu nemohla vymluvit a ztratit se v knihovně nebo v dívčí ložnici.
„Chci se omluvit za tu neděli,“ pokračoval dál. „Nevěděl jsem, co se stalo tvým rodičům... Moc mě to mrzí, Ginny.“
Už byli skoro u nebelvírského stolu a on k ní natahoval ruku na usmířenou. Provrtala ho chladným pohledem. „S mudlovskými šmejdy se nebavím,“ odsekla mu nejpovýšeněji, jak uměla.
Colin na ni ještě nevěřícně zíral, když se po jeho pravici zvedl od stolu Neville. Z vidličky mu ještě odkapávala stydnoucí omáčka.
„Vzpamatuj se, Ginny. Chápeme, že jsi ještě trochu v šoku, ale Colin ti přece nijak neublížil,“ domlouval jí starostlivě.
„Neville – já si to vyřeším sám,“ odporoval Colin, Longbottom se ale odbýt nedal.
„Nejsem v šoku, jsem naprosto v pořádku,“ odpověděla mu a s klidem opětovala pohled jeho blankytných očí.
„To nemůžeš myslet vážně,“ zhrozil se.
„Naprosto,“ potvrdila lhostejně a prosmýkla se kolem něj, aby se mohla posadit ke stolu.
Chytil ji za paži. „Ne tak rychle, Ginny. Ještě jsme spolu nedomluvili.“
„Já už jsem s tebou domluvila.“
„Ale přece – Harry – tvoji rodiče -,“ rozčilením mu přeskakoval hlas.
„Harry byl hlupák. Měl se přidat k Pánovi zla, dokud mohl. A moji rodiče -“
Její slova mu potvrdila ty nejčernější obavy. V Řádu existoval zrádce, to mu už vybreptala malá Connie Jordanová. Když byla na prázdninách doma, vyslechla nechtěně rozhovor svého bratra Leea a rodičů. „Zradila jsi! Zradila jsi Harryho, zradila jsi nás – zradila jsi svoje rodiče!“ zasyčel na ni rozzlobeně, když si konečně dal všechno dohromady.
„Ne, to ty jsi zradil, Neville. Zradil jsi svoji krev – svoji čistou krev,“ odsekla ledově. Už se nenamáhla tlumit hlas, takže její slova dolehla do všech koutů síně. Cítila na sobě desítky zvědavých pohledů.
„Čistá krev?“ odfrkl posměšně. „Odkdy tomu věříš?!“
„Od té doby, co mi koluje v žilách,“ podívala se na něj povýšeně. „Už by sis to měl konečně uvědomit, Neville. Naše starobylé rody nám poskytují jistá privilegia.“
„Mluvíš, jako bys spolkla ministerskou brožurku,“ přimhouřil oči do úzkých štěrbinek a tvrdě si ji měřil. „Myslel jsem si o tobě, že jsi kamarádka – teď bych byl radši, kdybys byla mrtvá,“ odplivl si k jejím nohám.
Ruka jí vyletěla téměř automaticky. Udeřila ho do tváře a rozbila mu nos, až se ruká krev vyřinula ven a potřísnila chlapci košili i podlahu pod jeho nohama.
„Slečno Weasleyová!“ To se od učitelského stolu přihrnula profesorka McGonagallová. Nevěřícně hleděla na Ginny i na ohromeného Nevilla, který si otíral krev z obličeje do rukávu hábitu. Oba dva uhnuli pohledem, aby nemuseli Minervě čelit.
„Slečno Weasleyová, uděluji vám týden školního trestu. A půjdete se mnou do mé kanceláře,“ oznámila pohoršeně. „Jste ostudou Nebelvíru, Ginevro. Vzpamatujte se,“ zašeptala, když dívku odváděla chodbou.
„Zjevně se rozcházíme v názoru, co je pro ostudu,“ použila Ginny větu, již kdysi pronesl její otec, a vytrhla svoji paži z profesorčina sevření.
„Ginevro, to už přeháníte!“ Profesorka se prudce zastavila a zahleděla se Ginny do očí. „Přece jste za pár dnů nemohla zapomenout na své rodiče!“
Málem už vyhrkla, že nezapomněla, že na ně myslí neustále. Místo toho udržela dokonale studený a odtažitý výraz. „Moji rodiče jsou mrtví. A já kráčím svou vlastní cestou, profesorko.“
„Dobře,“ profesorka McGonagallová sevřela rty do tenoučké linky. „Dobře, děvče, jak chcete. Budete mít měsíc škoního trestu za napadení spolužáka.“
„Jistě.“
„A o všem se dozví pan ředitel.“
Ginny si ani nic lepšího nemohla přát, přesto dokázala udržet svoji kamennou masku. „S trestem mám začít dnes, nebo až zítra, paní profesorko?“ otázala se bez zájmu.
„Zítra. V šest budete v mém kabinetě... A teď běžte.“
„Ano.“
Měla volnou hodinu, takže se pomalu vydala do společenské místnosti. Nitro jí zaplavoval vítězoslavný pocit. Tohle byl první krok. Jistě, první z mnoha, ale důležitý.
Společenská místnost ji přivítala hrobovým tichem. Těch několik málo lidí, kteří zde byli, hledělo zarputile do knížek. Rozhlédla se po místnosti a spatřila to. Zrádkyně! skvělo se na zdi napsané krví. Nevillovou krví. Tou krví, která mu stékala z nosu poté, co ho přede všemi uhodila.
Už nebylo cesty zpátky – cíl, jenž si vytyčila, vyžadoval oběti. Ztrácet jednoho kamaráda po druhém však bylo nesnesitelné. Číst nevíru, pak smutek a nakonec opovržení v jejich očích ji stálo víc sil, než předpokládala. Ale už nedokázala couvnout. Rozehrála svoji hru a bude ji muset dohrát.
Vzpomněla si na bratry, kteří byli tak dobří v šachách – hlavně Ron. Chtěla je vidět, moci jim říct o své nevině, vyjevit jim svůj plán. A cítit jejich podporu. Cítit podporu aspoň jednoho jediného člověka.
Pozorována zraky všech, kteří seděli ve společenské místnosti, vystoupala pomalu po schodech do ložnice. Čekali na jediný záchvěv emoce, ona však na sobě nedala nic znát. S hlavou hrdě vztyčenou za sebou zavřla dveře a sklesla na postel. Chtěla by se rozplakat, jenže oči ji zradily – pálily k nesnesení, byly však stále suché.
Pevně semkla víčka a před vnitřním zrakem se jí objevila Nevillova tvář zkřivená pohrdáním.
Druhý den v kabinetě Minervy McGonagallové se necítila o mnoho lépe. Ředitelka pro ni vymyslela nudnou a neužitečnou práci – stejně jako Harry kdysi, i ona nyní třídila Filchovu kartotéku provinění studentů. Nebelvírská ředitelka si dala tu práci a donesla Ginny registratury, jež se týkaly přestupků budoucích Smrtijedů. Dívka si tak mohla pročítat podrobné záznamy o děsivých účincích kleteb z černé magie, o napadených mudlovských studentech a pohrdavých vyjádřeních mladých provinilců. Z toho, co se z kartotečních záznamů dozvěděla, pochopila, že ve škole vládla zuřivá válka mezi zastánci Pána zla a těmi, kteří byli na straně mudlů a mudlovských čarodějů. S bolestivým bodnutím u srdce narazila mnohokrát na jméno Jamese Pottera a Siriuse Blacka – ti dva se vždycky přimíchali ke střetu Voldemortových přívrženců a jejich zamýšlených obětí.
Každá taková zmínka rozdmýchávala v Ginny vzpomínky na Harryho. Ačkoliv se uvnitř cítila rozdrásaná, navenek to úspěšně skrývala. Za svůj lhostejný výraz si už od McGonagallové vysloužila několik pohrdavých pohledů. Mrzely ji stejně jako odpor, s nímž se na ni dívali spolužáci, nemohla s tím ale nic dělat. Musela vytrvat, aby všechno, čeho se doteď dopustila, přineslo ovoce.
„Slečno Weasleyová,“ začala Minerva po necelé hodině trestu, „pokud je cokoli, co byste mi chtěla říct -“ nahodila opatrně a pohledem se vpíjela do Ginnyiny bledé tváře.
Pokušení ulevit si od starostí a část svého břemene přenést na kolejní ředitelku bylo silné. Ginny však vydržela ten nápor a jen zavrtěla hlavou. „Není nic takového.“
„Ginny, vydírají vás?“ zeptala se tichounce.
„Kdo by mě měl vydírat?“ podivila se dívka.
„Vy dobře víte, koho myslím. Mají Billa a něco po vás chtějí?!“
„Nic takového,“ odmítla rázně.
„Dobře...,“ McGonagallová nemohla mluvit tak otevřeně, jak by chtěla. Musela počítat i s možností, že Ginny jedná ze svobodné vůle a že cokoli jí řekně, donese Ginny dál. „V tom případě bych s vámi chtěla probrat ještě jednu věc.,“ obrátila se na dívku po chvíli přemýšlení. „Nebylo vám zatím sedmnáct, takže jste od smrti rodičů ve zvláštní situaci. Ministerstvo však v nejbližších dnech rozhodne o vašem opatrovníkovi, který se o vás dovršení plnoletosti postará.“
„Jak vyberou toho opatrovníka?“ zajímala se Ginny. Tušila, že nesprávná osoba by mohla vážně narušit její plány.
„Záleží na tom, kdo se o opatrovnictví přihlásí. Pokud se nikdo takový nenajde – což je ve vašem případě vyloučené – máte přece již plnoleté bratry, kteří vás nenechají napospas cizím lidem, - pak bude jako opatrovník navržena škola nebo samotné ministerstvo,“ vysvětlovala jí a Ginny zaslechla stopy mateřské starostlivosti, které probleskávaly pod běžnou strohostí její řeči.
„Sedmnáct mi bude už za necelý půl rok, je vážně něco takového nutné?“ špatně skrývala podráždění ve svém hlase.
„Jistě – opatrovník může vaším jménem podnikat mnoho věcí,“ objasnila jí. „Například by vás mohl vzít ze školy, pokud by si myslel, že na vás nemá setrvání na bradavické půdě dobrý vliv.“
Mýlila se Ginny, nebo opravdu v profesorčiných slovech zaznívala výhružka?
„Snad jsem to dobře nepochopila, ale myslela jsem, že podle nařízení ministerstva ze srpna minulého roku je školní docházka povinná pro všechny,“ odsekla Weasleyová.
„To ano. Pokud vás ze školy nevyloučí... Pro dnešek by to stačilo – běžte. A od zítřka budete na trest chodit k profesoru Snapeovi.“
Ginny z jejího hlasu vycítila zklamání a podráždění. McGonagallová věřila, že bude stačit, když na ni jemně zatlačí, a ona hned povolí a vrátí se na správnou cestu. Když se setkala s tuhým dívčiným odporem, vyvedlo ji to z míry. Chřípí se jí chvělo a oči měla naplněné bolestí a obviněním, jež ale nemohla vykřičet.
„Paní profesorko, vždyť jsem sotva začala,“ namítla Ginny trochu drze.
„Slečno Weasleyová, doufám, že jsem stále vaší kolejní ředitelkou a vaší profesorkou. Tento titul mi snad dává potřebnou autoritu k tomu, abych rozhodla o délce vašho trestu.“
Mateřský tón se z jejího hlasu dočista vytratil, zbyla jen ocelová tvrdost a pohrdání, které vyzařoval i profesorčin postoj a výraz.
„Jistě, paní profesorko. Na shledanou,“ rozloučila se, chvatně posbírala svoje potřeby a bez jediného pohledu na ustaranou McGonagallovou opustila její kabinet.
Přestože ještě nebylo po večerce, byly chodby téměř liduprázdné. Minula dvojici studentů Mrzimoru, kteří si o čemsi tichounce šeptali a vrhali jejím směrem vyděšené pohledy, jinak však nezahlédla živáčka. Nechtělo se jí ještě do společenské místnosti, a nebyla ani ospalá. Zamířila tedy k sovinci, kde doufala najít trochu rovnováhy.
Vystoupala rychle po točitých kamenných schodech. Dech i tep měla zrychlený od té námahy a svaly na nohou začínaly bolet. Ona ale fyzickou bolest vítala – pomáhala jí odprsotit se od úvah a nekončících myšlenek.
Zastavila se u průhledu z věže. Vítr ji nemilosrdně profukoval a cuchal jí vlasy, ona si ho nevšímala o nic víc, než střapatého výrečka, který se nenasytně dožadoval pamlsku. Odehnala sovu a smutně se zahleděla na školní pozemky. Z téhle výšky měla jako na dlani všechna místa, kam chodívali s Harrym. Stejně jako v kabinetě u McGonagallové, i teď sevřela její srdce úzkost. Zimomřivě se otřásla – na obličej jí dopadly první kapky deště. Vzápětí už se rozpršelo naplno.
Ginny nastavila houstnoucím kapkám obličej. Zavřela oči a vychutnávala si ledové bičování děště. Skrápěl jí vlasy a v potůčcích stékal na obličej. Jako by smýval všechny události předešlého týdne – reakce nebelvírských, mrzimorských i havraspárských přátel, tiché opovržení profesorů i odsouzení McGonagallové. Z jednoho tábora se už vyčlenila a teď všechno záleželo na tom, zda se dokáže začlenit do druhého.
Remus Lupin se přemístil do stejné zahrady, v níž před necelým týdnem přišli o život Molly a Artur Weasleyovi. Se smutkem v očích se rozhlédl po košatých stromech, jež byly svědky rozpadu jedné rodiny. Bill se stále pohřešoval, Ginny byla podle dopisu od McGonagallové v Bradavicích, ale podivně změněná, dvojčata se stále skrývala, stejně jako Ron s Hermionou. Z Weasleyovic početné a soudržné rodiny zůstal jen stín.
Pomalu dokráčel k přelízce u plotu do Kingsleyho zahrady a beze spěchu přeskočil na druhou stranu.
Pastorek už ho čekal. „Jsem rád, že mi důvěřuješ,“ řekl a nejistě k němu přistoupil.
Lupin přijal nabízenou ruku a trochu rozpačitě si s Kingsleym potřásl. „Přece se známe dost dlouho na to, abych ti nevěřil. Ten zrádce musí být někdo jiný.“
Pastorek ho zavedl do malého obývacího pokoje. Pohodlně se usadili v rozvrzaných starých křeslech. Lupin si se zájmem prohlížel nízkou dubovou knihovnu vybavenou vší možnou literaturou o obraně proti černé magii. Zaujala ho i sbírka fotografií stojící na nízké komodě.
„A teď k tomu, proč jsme tady,“ začal Pastorek poté, co před ně dolevitoval konvici s čajem a nějaké sušenky. Remus si jednu hladově nabídl.
„Ano, Fénixův řád – obnovíme ho?“ ptal se dychtivě.
„Není potřeba nic obnovovat,“ nesouhlasil s ním Kingsley. „To, že jsme momentálně trochu dezorganizovaní neznamená, že jsme se rozpadli.“
„Co máš v plánu?“
„Setkání už je napůl zveřejněné – musíme ale domyslet bezpečnost. To, co se stalo, už se nesmí opakovat. Potřebujme nějaké opravdu bezpečné místo -,“ Kingsley věnoval Lupinovi dlouhý pohled. „Pokud o něčem víš -“
„Jestli máš na mysli u nás doma, Kingsley, nepůjde to,“ kroutil hlavou Remus. „Nymph už brzy porodí – nemůžu je vystavovat žádnému riziku.“
„Dobře – celkem jsem s tím ani nepočítal,“ pousmál se Pastorek. „Zařídil jsem pro nás provizorní dům v Irsku. Je to trochu stranou zájmu Ty-víš-koho, takže bychom měli být v bezpečí.“
„Jak jim ale dáš vědět o místě schůzky, aniž bys vystavil všechny riziku potenciální zrady?“ zajímal se Remus napjatě.
„Dám si s každým schůzku zvlášť a použiju tohle,“ sáhl do kapsy pláště a světlo světa spatřila malá broušená lahvička.
„Kdes to vzal?!“
Kingsley se tajemně usmál. „Uvařil. Zkoušel jsem to už delší dobu, ale teprve tahle posldní dávka se mi povedla. Bude jí zapotřebí.“
„Řekneš jim dopředu, co se bude dít? O veritaséru?“
„Ne, neřeknu. Pokud totiž odhalíme a potrestáme zrádce...“ Nemusel větu dokončovat, Remus si přesně dokázal představit reakci ostatních. Pro Řád by to znamenalo vzkříšení.
„Jaké budeme mít přesně cíle?“
„Hodlám bojovat proti Smrtijedům – budeme je pronásledovat, chránit nevinné mudly a čaroděje mudlovského nebo smíšeného původu. Musíme být silní a zároveň neviditelní,“ objasňoval Pastorek a v jeho očích zahlédl Remus trochu fanatického lesku.
„Bude nás ale málo. Moc málo, Kingsley,“ varoval ho.
Nadšení bývalého bystrozora však nešlo jen tak zchladit. Stále se mírně usmíval, když Lupinovi odpovídal: „Naučíme je bát se nás.“