Lumos. Budiž světlo...

Karel Kryl - Habet

Dvě hvězdy v Malém voze svítí ještě zrána,
vidí, jak po obloze přeletěla vrána,
rybáři vstávají a rozhazují sítě
a hvězdy zpívají, když narodí se dítě.

Ave padalo z nebe jako mana,
Ave, znělo to trochu jako hrana,
Ave, to značí: vítejte, vy mladí,
a ruce hladí, a ruce hladí.

Ave, la la la ...,
Ave, la la la ...,
Ave, to značí: vítejte, vy mladí,
a ruce hladí, a ruce hladí.

Mladí už nekřičí, vždyť ústa lze jim ucpat,
i tlukot slavičí lze stiskem ruky uspat
a jásat s Herodesem, tleskat v dešti díků,
než někdo za závěsem zvedne v pěsti dýku.

Habet, znělo to stejně jako prve,
Habet, jen trochu víc tam bylo krve,
Habet, to značí palec směrem k hlíně
za ruce v klíně, za ruce v klíně.

Habet znít bude stejně jako prve,
Habet, jen hodně víc tam bude krve,
Habet, to značí palec směrem k hlíně
za ruce v klíně, za ruce v klíně.

http://www.youtube.com/watch?v=04-uhIzAot0

Profesorka McGonagallová si Nevilla zavolala hned druhý den ráno. V jejím kabinetě už voněl čaj a plechovka se zázvorovými sušenkami ve tvaru kouzelných tvorů byla pohostinně otevřená.
„Měl bych mít bylinkářství,“ namítal Neville, když ho po snídani odváděla pryč.
„S profesorkou Prýtovou jsem domluvená, nemusíte mít obavy,“ ujistila ho a vlídně na něj pohlédla.
„Tak o co jde, paní profesorko?“ otázal se zdvořile, když ho usadila do křesla naproti svému stolu a nabídla mu čaj i sušenky.
„Myslím, že je vám to samotnému jasné, Neville,“ pohlédla na něj skrze brýle.
„Ginny?“ zkusil to. Ukousl zázvorovému salamanderovi hlavu a trochu upil ze šálku.
Profesorka McGonagallová se mírně pousmála. „Jste inteligentní.“
Uzarděl se. „To nebylo těžké - Ginny se poslední týden chová divně.“
„Já vím,“ povzdechla si. „Je to opravdu ona? Nemohl místo ní přijet někdo jiný? Chci říct -“
„Bojím se, že ano,“ zamračil se. „Nemám žádné hmatatelné důkazy, jen pocit. Je to ona, i když - je tak jiná. Ale zná věci, které skutečná Ginny – a něco – v jejích gestech a mimice -....“
„Taky si myslím. Pod Imperiem taky není, to už jsem si ověřila... Neville – myslíte, že byste na ni mohl dávat pozor?“
„Jak – jak to myslíte, paní profesorko?“ zakoktal se zmateně.
„Tak, jak jsem řekla, Neville,“ znovu se pousmála. „Vím, že už tu budete jen necelé dva měsíce, ale – chci, abyste sledoval, co dělá – s kým se stýká -“
„Chcete, abych ji špehoval?!“ vyjekl vyděšeně. „Vždyť je to – byla to kamarádka.“
„Nedramatizujte to, chlapče,“ protočila oči. „Nechci nic jiného, než abyste byl na pozoru. Nemusíte dělat nic víc, než mít oči otevřené.“
„Nemluví s nikým,“ informoval ji Neville. „Nikdo už jí nejsme dost dobrý.“
„Myslím si, že ji někdo vydírá. Mají Billa Weasleyho,“ oznámila mu tichounce po pár minutách zamyšleného ticha.
Neville se zachmuřil. „Takže vy myslíte, že nejedná ze svobodné vůle?“
„Jsem o tom přesvědčena. Ginny byla vždycky správné děvče. Přece by najednou tak neobrátila. Musejí na ni něco mít...“
Neville se na chvíli zamyslel. Představil si jedenáctilou Weasleyovou na její první cestě do Bradavic. V obnošených hábitech z druhé ruky a s učebnicemi, které prošly několikerýma rukama. Vždycky se o Ginny zajímal, aniž by pořádně věděl proč. Teď se díky těm letům pozorování mohl pokusit představit si, proč se chová tak, jak se chová.
„Když byla malá, byla hodně nešťastná z toho, že je jejich rodina tak chudá – měla pocit, že kdyby se otec nazahrabal v podřadné práci, mohli na tom být líp. Sdílela dost názorů Percyho. Toužila vyniknout,“ začal Neville opatrně. „Na druhou stranu zase obdivovala Harryho.“
„Jenže Harry je mrtvý,“ připomněla mu profesorka McGonagallová.
„Nevím, co si mám myslet,“ přiznal. „Je to matoucí. Když odjížděla na prázdniny domů, byla normální. Plánovali jsme ještě -,“ náhle se zarazil a s obavami na profesorku pohlédl.
„Jen pokračujte,“ vyzvala ho, „já přece vím prakticky o všem, co jste prováděli.“
„Přesto jste nás nepotrestala?“ podivil se.
„Za co?... Já s vámi přece sympatizuji.“
„Jste ale bradavická profesorka,“ namítl zmateně.
„A vy bradavický student – vaše i moje loajalita patří škole, ne – současnému vedení,“ při posledních dvou slovech znechuceně zkřivila tvář.
„Musíte mi důvěřovat, když mi říkáte tohle všechno,“ těšilo ho.
„Víc než to, Neville, já ve vás věřím. Bohužel nastaly nepěkné časy a vy jste jeden z těch, na kterých leží budoucnost našeho světa.“
„Co to přesně znamená?!“
Zaslechla v jeho hlase paniku a zoufalství, ale ještě nebyla ta pravá chvíle, aby mu vyjevila, co bude jeho úkolem. Proto se jen konejšivě pousmála. „Váš čas přijde brzy...“


Neville chvátal tichou hradní chodbou ze schůzky Brumbálovy armády a v hlavě mu defilovala celá sbírka nápadů, jak postupovat a dál destabilizovat Snapeův režim. V poslední době ho ale trápila účast na schůzkách. Po Harryho smrti a Ginnyině přechodu na temnou stranu přestalo hodně lidí schůzky navštěvovat. Navíc se mu mnozí vyhýbali, jako by byl prašivý.
Chápal je všechny – měli strach o sebe a své rodiny, o svoje známky z OVCí. To však neznamenalo, že se ho to nedotýká.
Oči měl zabodnuté do podlahy, takže si ani nevšiml, že se z chodby vlevo vynořily tři postavy.
„Hej, Longbottome, dávej pozor,“ bujaře se rozchechtal Draco Malfoy a schválně do chlapce vrazil ramenem. Nevillova hůlka vypadla na zem.
Longbottom potlačil bolestivé syknutí. Zvedl pohled ze země a setkal se s prázdnýma očima Ginny Weasleyové. „Co tady děláš – a s nimi,“ ukázal na Draca a Zabiniho. Stále ho překvapovalo, jak moc bolí, když ji vidí v takové společnosti.
Oba chlapci se znovu rozchechtali. „Procházíme se při měsíčku,“ odsekl Blaise ostře. „Ale co je do toho takové špíně, jako jsi ty...“
„Sám jsi špína!“ zahučel Neville temně a shnul se pro svoji hůlku. Zabini však byl rychlejší a vyrazil mu ji z rukou.
„Cos to řekl – ty krvezrádná svině?!“ Dracova hůlka ho přinutila zvednout hlavu. „Chci, aby ses mi díval do očí, zatímco s tebou mluvím... A poklekni!“
Ta magická síla donutila Nevillova kolena poklesnout pod chlapcovou vahou. Svezl se nešikovně na bok a v pravém zápěstí mu zlověstně křuplo. Zadíval se znovu na Ginny, instinktivně u ní hledal oporu, dívka však nejenom, že odvrátila pohled, ale ještě si přisadila: „Ukaž mu, Draco, jak dopadnou krvezrádci,“ usmála se krutě.
„Bude mi potěšením,“ ušklíbl se a mocným kopnutím poslal Nevilla na zem.
„Tys mu to teda nandal, Draco,“ uchechtl se Zabini. „Pereš se jak mudla – sledujte,“ vybídl je a namířil na Nevilla svoji hůlku.
Pár neverbálních zaklínadel a Neville ležel s ošklivě krvácející na zemi. Zabini ho znehybnil kouzlem úplného spoutání a navíc ještě zastřel.
„Tss,“ naštval se Draco, „to jsme mu provedli už v prváku. Pojď, Ginevro, půjčím ti tu knížku, co mi poslali rodiče.“
S těmi slovy Draco i s Ginny odešli a Zabini je tychle následoval.
Neville se ocitl v nezáviděníhodné situaci – byl téměř neviditelný, nemohl se hýbat a navíc bylo po večerce. I kdyby o něj náhodou někdo zakopl, bude z toho mít pravděpodobně problémy.
Vzpomněl si na první ročník, kdy za podobných okolností ležel schoulený na školní chodbě. Jenže tehdy ho našel Harry, Ron a Hermiona. S nostalgií si vybavoval všechny společné zážitky, cvičení s Brumbálovou armádou, pozápasové oslavy, zisk deseti bodů na konci prvního ročníku... Horké slzy se mu vyřinuly z očí a pomalu stékaly po tvářích. Harry byl mrtvý a Hemiona s Ronem kdesi daleko. Donedávna tu měl aspoň Ginny a Lenku – opravdové kamarádky a spolubojovnice.
Hrozně se vyděsil, když se u o čelo otřel vlhký čumák paní Norrisové a málem by byl zakřičel, kouzlo mu však bránilo.
Nikdy neviděl školníkovu kočku raději – tiše zadoufal, že k němu dovede školníka. Místo dýchavičného Filche se ale za moment objevila Alecto Carrowová s nepěkným úšklebkem. „tady by to mělo být Severusi,“ ukazovala do prostoru, kde Neville ležel. „Dostala jsem hlášku, že tu najdu Longbottoma, jak porušuje školní řád.“
Snape ho samozřejmě po chvilce našel. Zrušil všechna Zabiniho kouzla a s neproniknutelným výrazem sledoval, jak se Neville sbírá ze země.
„Pane Longbottome,“ protáhl ledově, „copak děláte po večerce na chodbě?“
„Procházel jsem se,“ odsekl Neville a věnoval Snapeovi dlouhý nepřátelský pohled.
„Vidím,“ konstatovala Alecto.
„To bude stát Nebelvír padesát bodů,“ oznámil mu ředitel suše. „A týden školního trestu s Hagridem.“
Alecto Carrowová se na něj nehezky usmála. „Severusi, myslím, že u tohoto konkrétního studenta budeme muset přistoupit k přísnějším opatřením.“
„Vážně?“
„Očividně na Longbottoma nic nepůsobí – a zítra mají moji šesťáci speciální hodinu černé magie. Jsem si jistá, že pana Longbottoma mohou na hodině formulí postrádat...“


Obloha pomalu tmavla a na sametově modrém podkladu se začaly rozsvěcovat první hvězdy. Venuše už tichounce pomrkávala nad obzorem a okolní vzduch citelně chladl. Dubnové noci byly stále studené. A tahle poslední nebyla výjimkou.
Lupin si přitáhl plášť blíž k tělu a bezmocně si mnul spánky. Už byl bílý jako stěna. Nervózně přecházel před malým domkem a kousal si rty. Zevnitř se nesl táhlý nářek jeho ženy.
Nechtěla ho u porodu, ačkoli ji skoro prosil, aby mohl být přítomný. Jenže Nymfadora si prosadila, že porod je záležitost žen. Muži při něm nemají co dělat. A Andromeda ji samozřejmě podpořila. Vždycky svoji dceru podpořila, což by nebylo tak divné, kdyby mimoto ve všech svých názorech nebyla přesně proti němu.
Už když si Nymfadoru bral, věděl, že její rodina je proti. Byla to krásná malá paralela s Andromediným příběhem – matka i dcera se přes nesouhlas rodiny provdaly za muže, již byli považováni za nevhodné. Paní Tonksové mohl Lupin k dobru přiznat jen to, že se z vlastního osudu poučila a dceru nezatratila. K zeti ovšem láskou nehořela.
Myšlenky mu zmateně vířily hlavou a jedna překrývala druhou. Obavy o ženu, o dítě, o jejich osud. Bál se, aby na svého syna či dceru nepřenesl své onemocnění, aby z nevinného dítěte neudělal otroka úplňku.
V takových úvahách mu plynul čas. Nejprve pomalu; kdykoli pohlédl na hodinky, zjistil, že malá ručička neoběhla ani jednu dvanáctinu cifermíku. Nakonec však začala tma kolem něj houstnout – minula půlnoc, prvá hodina ranní, druhá i třetí a než se nadál, zvon kostela z bízké vesničky odbil pátou.
Příroda kolem něj se začala probouzet. Dva příležitostní rybáři nasedali do svých loděk a za halasného rozhovoru vyjížděli na moře. Jejich hlasy postupně utichaly v dáli a jho okolí se opět ponořilo do ticha jemně podkreslovaného jen ptačím zpěvem. Nad hlavou mu přeletěl temný stín – to s vrána vydala na průzkum.
Náhle pozvedl hlavu a natočil ji pravým uchem k domu. Měl pocit, jako by zaslechl přes sténání Nymfadory ještě jiný zvuk – vyšší a jakoby kvílivý. Rukou si prohrábl vlasy. Budu mít havu dočista šedivou, než to skončí pomyslel si po pár minutách, kdy prošlapával do husté vysoké trávy kolečko.
Vtom vrzly dveře a na prahu se objevila Andromeda. Ve tváři měla vepsán podivný výraz člověka, kterému se splnil největší životní sen, ovšem jinak, než by čekal.
„Tak co?“ nevydržel Lupin napjaté ticho.
„Nymf právě porodila syna – vašeho syna!“ vykřikla Andromeda radostně. „Vypadá zdravě a živě,“ usmála se. Na dotvrzení jejích slov spustil malý Lupin hlasitý křik.
„A nic z – z vlkodlaka -,“ zaznívalo v Lupinově hlase trochu obav, s nimiž se potýkal celé těhotenství.
„Nic,“ přikývla Andromeda. „Máte všichni neuvěřitelné štěstí.“
„Můžu je vidět?“ otázal se nedočkavě.
„Ještě mi dej chvíli,“ odmítla jeho žádost. „Přijdu pro tebe.“
Jen kývl na znamení, že rozuměl. Vyčaroval si malý taburet a na něj se pohodlně usadil. Svíravé napětí už povolilo a místo toho se dostavil třas. Nohy měl slabé a ruce se mu klepaly.
Má syna! Po všech těch letech osamělého neužitečného života konečně vykonal něco dobrého, něco správného, něco, co tu zůstane, až on tu nebude. Ale zase k tomu potřeboval něčí pomoc. Stejně jako po včechna ta léta v Bradavicích, i teď se málem zachoval jako slaboch. Nebýt Nymf a Harryho...
Zakázal si na to myslet. Musel se radovat z přítomné chvíle. I hvězdy nad ním jako by oslavovaly narození malého Lupina. Vesele mávaly a z té výšky dítěti žehnaly.
Remus směřoval svůj pohled kamsi nad moře a šeptavě do nočního ticha pronesl: „Vítej, můj synu. Ať je tvůj život plný lásky a štěstí.“


Hodiny černé magie patřily k těm, které kdysi Ginny sotva protrpěla. Nikdy se neúčastnila mučení studentů a často tak sama zakoušela muka způsobená Cruciatem. Tentokrát to však mělo být jiné.
Alecto Carrovová stála na vyvýšeném stupínku před tabulí a na rtech jí pohrával záludný úšklebek. Ona si muční doslova užívala, vrzušovala ji ta moc, kterou nad studenty má. Byla jako sám bůh, když mohla rozhodovat o bolesti či milosti.
Vedle ní na zemi seděl kouzly spoutaný Neville. Nehýbal se, jen pohledem vyzýval všechny shromážděné šesťáky, aby se zkusili posmívat. Nikdo si však netroufl, ani Zmijozelští ne. Všichni byli příliš ohromení jeho neústupností. Když mu profesorka Carrowová dala šanci, aby prohlásil, že je hrdý na svoji čistou krev a zachránil se tak od trestu, ani nemrkl.
„Takže naposled, Longbottome,“ ztrácela Alecto trpělivost, „řeknete to, nebo ne?!“
„Nikdy,“ odfrkl znechuceně. Věděl, co bude následovat, vždyť už to párkrát zažil. Vždycky toho však nechali. Po pár minutách, které se zdály jako hodiny, ho nechali být.
„Dobře. Praktickou ukázku kletby Cruciatus nám předvede -,“ Alecto se na chvíli odmlčela a pohledem přejela řady shromážděných studentů, „- Ginevra Weasleyová.“
Ginny se ve tváři nepohnul jediný sval a jen ten, kdo by sledoval její ruce, by si povšiml nějakého hnutí mysli. Pevně sevřela hranu desky stolu a pomalu se zvedla.
„Tak pojďte, slečno,“ vybízela ji Alecto s medovým úsměvem. „A nezapomeňte, děvče, musíte do toho dát všechno.“
Ginny tušila, že tohle je zkouška. Museli si ji prověřit a tohle byl zaručený způsob. Žádný Nebelvír by nikdy neobětoval své přátele, nikdy by se nedíval na jejich mučení – nikdy by na ně sám nepoužil Cruciatus. A i přesto, nebo právě proto, zvedla Ginny odhodlaně hůlku. Před očima se jí objevila chladná nezúčastněná tvář Toma Raddlea, když vystoupil z deníku. Právě jeho lhostejné oči měla na mysli, když se dívala do těch Nevillových.
„Crucio!“ vřískla a hlas jí přetékal zlobou.
Longbottom sebou začal házet. Usilovně se snažil nekřičet, takže si nakonec prokousl jazyk.
V panice se na něj dívala – musela to ukončit! A přece nesměla, nemohla dopustit, aby se to teď zvrtlo. Už přece zašla příliš daleko, než aby vycouvala.
Nerozhodně tam stála, hůlku stále namířenou na zmítající se tělo na zemi. A přes pochyby, které ji sužovaly, zvládala jedna její část odděleně od ostatních pokračovat v mučení.


Remus Lupin konečně sevřel svého drobounkého syna v náručí. S úžasem pozoroval jeho maličké prstíky, jemně vykroužené rty; celé to kouzlo přírody a zrození.
Nymfadora byla ještě trochu bledá, hřejivě se však usmívala a oči se jí leskly. Přisedl k ní na postel, aby i ona mohla obdivovat zázrak, který spolu stvořili.
Teddy Lupin si hověl v otcově náruči, oči pevně semknuté a malý nosík půvabně nakrčený.
Nymfadora zhlehka položila svůj ukazováček na chlapcova čílko, jako by snad měla strach, aby se pod jejím dotykem nerozplynul. I Remus chlapce pohladil; cítil jeho měkkou křehkou kůži pod svými dlaněmi a zaplavila ho vlna štěstí.


Nárazy kouzla málem připravily Nevilla o rozum. Teď už věděl, jak se cítili jeho rodiče. Všechny myšlenky, všechny obavy a přání se mu vypařily z hlavy a jeho mozek se proměnil v jedno velké pulzující centrum bolesti.
Jako by ho zas a znova pokládali na řeřavé uhlíky, jako by mu odtrhávali jeden nehet po druhém, jako by mu zpřelámali všechny kosti a rozdrtili klouby. Ale tohle všechno se dělo jen v jeho hlavě a on nesměl dopustit, aby u unikla jediná prosba o milost. Už vzdal snahu nekřičet, řval teď na celé kolo, nechtěl jim však dopřát tuhle poslední radost. Neuvidí ho prosit.
Od koutků očí se mu začaly šířit podivné tmavé skvrny a pak pochopil, že se propadá do bezvědomí. Než mu ona temnota odřízla všechny smysly, zaslechl ještě hlas profesorky Carrowové: „Dost, už dost, slečno!“


Pár statečnějších nebelvírských studentů odneslo Nevilla po hodině černé magie do kabinetu k profesorce McGonagallové. Kolejní ředitelka měla naštěstí volnou hodinu, takže ji zastihli.
Neverbálním nadnášecím kouzlem od nich Longbottoma převzala a dolevitovala ho na pohovku v koutě místnosti. Starostlivě hleděla na tvář zkřivenou bolestí.
„Enervate!“ přikázala.
Nevillova víčka sebou zacukala a nakonec se chlapec probral k vědomí. „K-kde to jsem?“ zakoktal zmateně.
„U mě v kabinetě,“ vstoupila pomalu do jeho zorného pole, aby se jí nepolekal.
„Ach ano, ta hodina černé magie,“ pousmál se vyčerpaně, jak se mu všechno naráz vybavilo.
„Neville, musíte být opatrnější,“ nabádala ho McGonagallová.
„Ještě opatrnější?“ podivil se ironicky.
„Neville – myslím to vážně!“ mluvila důrazně a pečlivě oddělovala každé slovo. „Velmi nedávno vyšlo v plantnost nové nařízení ministerstva. Bradavičtí učitelé se nesmějí vzdalovat z hradu. Jsme prakticky připoutáni k pozemkům,“ šeptala naléhavě. „Musíte ještě vydržet, musíte složit OVCE, Neville. A až se dostanete ze školy, informovat Řád o tom, co se tady děje. To je ta úloha, o níž jsme spolu před nedávnem mluvili.“
Ohromeně na ni zíral. „Ale já – tohle všechno,“ hlasitě polkl. „Nebudu se chlubit svojí čistou krví, to je odporné. A nemůžu přece někoho mučit – nemůžu ani dělat, že to schvaluju.“
„Já vás chápu. Jenže pochopte i vy mě,“ vrhla na něj prosebný pohled. Takhle ji Neville dosud neviděl – tak lidskou a zranitelnou, tak starou.
„Já vám rozumím,“ ujišťoval ji.
„Nejsem si tím úplně jistá, Longbottome. Ještě jednou – vy jste naše poslední naděje na informování okolního světa. Musíte prostě dokončit školu a odejít – dám vám dopis pro někoho z Řádu – musejí se dozvědět, co se tady děje.“
Její hlas zněl naléhavě a přesvědčivě, přesto však Neville lehce zavrtěl hlavou. „Já prostě nemůžu na někoho použít Cruciatus.“
„Dobře,“ přikývla stroze. „Já chápu váš úhel pohledu. Máte pravdu – jen občas není správná doba pro – ale to je vlastně jedno...,“ povzdechla si. „Jen, Neville,“ křikla za ním, když už byl na odchodu, „nenechte se zabít – Augusta by mi utrhla hlavu.“
„Provedu,“ usmál se.