Další šok
The Cranberries - Disappointment
A disappointment.
Oh, you shouldn't have done,
You couldn't have done,
You wouldn't have done the things you did then.
And we could've been happy.
What a piteous thing,
A hideous thing was tainted by the rest,
But it won't get any harder,
And I hope you'll find your way again.
And it won't get any higher,
And it all boils down to what you did,
Then...
In the night we fight, I fled, you're right.
It was exactly then, it was exactly then,
I decided, decided, decided, decide. Oh, that threw you out.
In the night we fight, I fled, you're right.
It was exactly then, it was exactly then,
I decided, decided, decided, decided. Mmm... Mmmm...
But it won't be any harder,
And I hope you'll find your way again.
And it won't get any higher,
And it all boils down to what you did,
Then...
Disappointment...
Then...
http://www.youtube.com/watch?v=1YS95L8UeU8
http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/cranberries-the/disappointment-39806
Ráno bylo slunečné. Včerejší mraky se roztrhaly a zbyla po nich jen vlhká země a malé beránky na obzoru nad mořem. Počasí ale nekorespondovalo s náladou v Lasturové vile. Smutek a zoufalství pomalu okupovaly duše všech přítomných. Beznaděj se domem šířila jako nákaza.
„Zítra se přestěhujete k tetičce Muriel,“ oznámil jim Bill u snídaně. „Všichni ostatní už jsou tam – Fred s Georgem se přesunuli hned, jak jste se včera vrátili s Dobbym. Mamka s taťkou a s Ginny vyrazili dneska ráno.“
„Mrzí mě to,“ opakoval už posté Ron. „Způsobili jsme tím jen problémy.“
„Dalo se to čekat, Rone. Byla to jen otázka času. A i kdyby tě nepoznali nebo vás vůbec nechytili – taťkovy promudlovské sklony jsou legendou. Dřív nebo později by ho zatkli.“
„Ještě že Ginny byla doma,“ pípla Hermiona.
„To ano, ze školy bychom ji dostávali jen těžko,“ souhlasil Bill.
Do kuchyně právě přišla i rozespalá Fleur. „Balila jsem aš do noci,“ nakrčila půvabně čelo. „A sstejně ssi rršíkám, Bille, že nikam nepůjdu,“ obrátila se na manžela.
„Myslel jsem, že jsme se dohodli,“ zamračil se Bill. „Jestli se mám ještě víc zapojit do činnosti pro Řád, bude ti líp ve Francii u rodičů.“
„Chci tu být ss tebou,“ vrhla na něj prosebný pohled.
„A já zase chci, abys byla v bezpečí.“
„Teď asi odejde víc lidí, že?“ ozval se nesměle Dean.
„Myslím, že ano,“ odpověděl mu Bill vděčný za změnu tématu. „V Británii nebyo bezpečno ani doteď, lidi ale uvažují zvláštně. Když ovšem Harry – zemřel -,“ polkl, „je jen otázkou času, než se většina čarodějů, co se kloní k jiným než oficiálním stanoviskům, sbalí a odejde.“
„Nebo se k němu přidají,“ mínila Hermiona.
„I to je možné – sebral jim tu poslední naději.“
„My ale budeme bojovat – myslím Fénixův řád?“ otázal se Ron.
„Nemyslím, že všichni, Rone,“ povzdechl si Bill. „Někdy v tomhle týdnu je svolaná schůzka – tam se domluvíme. Myslím ale, že mnozí na ni nepřijdou. Buď opustí zemi, nebo se přidají k těm, kteří jen s tichým brbláním vegetují v nastalém režimu.“
„Kéž by se to nikdy nestalo,“ zasnila se na chvíli Hermiona. „Kéž by byl Harry s námi. Věděl by, co máme dělat.“
„My to ale víme,“ připomněl jí Ron, když odešli z kuchyně. „Musíme dál pátrat po viteálech. Zbývají ještě tři – a pořád ještě máme meč.“
„Ale nevíme, jak je najít,“ zabědovala Hermiona.
„Budeme prostě pokračovat v tom, co jsme dělali s Harrym,“ řekl Ron pevným hlasem. „Ale tentokrát už žádný stan... Víš něco o Fideliově zaklínadle?“
„Jistě,“ skoro se urazila. „Nejsem si ale jistá, jestli to zvládnu. Budu se muset s někým poradit.“
„Na to zapomeň. Chci pro nás najít místo, o kterém nebude nikdo vědět, chápeš? Nikdo.“
„Tvojí rodině snad můžeme důvěřovat, ne?“ zkoušela ho přemluvit.
„Ne, rozhodl jsem se, že nebudeme důvěřovat nikomu. Nikdy nevíš, kdo poslouchá.“
Pokrčila rameny. „Co když to sama nezvládnu?“
„Chceš říct, že v té knihovně, kterou s sebou taháš,“ ukázal pohledem do patra, kde se v jejich ložničce schovávala korálková kabelka, „o Fideliově zaklínadle nic není?“
„Je – to ovšem neznamená, že budu schopná to kouzlo zvládnout.“
„Formule ti vždycky šly,“ mrkl na ni povzbudivě.
Dům tetičky Muriel Hermioně ze všeho nejvíc připomínal starobylý hrad. Dlouhé temné chodby byly i za teplého počasí chladné a ponuré. V místnostech musel i teď, v dubnu, neustále hořet oheň v krbu, aby se obyvatelé netřásli zimou.
Muriel ovšem takové klima očividně svědčilo. Přesto, že prohlašovala, že jsou na obtíž, velmi se v jejich společnosti bavila. Do nekonečna urážela každého, kromě dvojčat – Fred ani George si totiž od tetičky nedali nic líbit a klidně jí všechno vrátili i s úroky. Ostatní však takovým nedostatkem taktu netrpěli, takže mlčky snášeli stařeniny výpady.
„Dělají si ze mě ubytovnu. Ale však ono to brzo skončí,“ huhlala si tak nahlas, aby jí každý u stolu slyšel. Všichni seděli s pohledy zabodnutými do svých talířů a soukali do sebe gumová míchaná vajíčka, která jim Muriel naservisovala. Zásadně odmítala pustit Molly do své kuchyně a k Ronově nelibosti vařila sama.
„Jistě, tetičko, že to brzy skončí – jen, co natáhneš brka,“ pošeptal Fred Georgeovi a oba bratři vyprskli smíchy.
„Fredericku, cos to povídal?“ otázala se Muriel sladce.
„To bys nerada slyšela, tetičko,“ ušklíbl se Fred a zamrkal na zamlklou Hermionu.
„Taky byste mohli jít hned,“ začala Muriel vyhrožovat. „A dopadnout jako ten Harry Potter.“
Hermiona, kterou zmínka o Harrym dovedla k slzám, rychle vyskočila a s ubrouskem přitisknutým na obličej se vyřítila z jídelny. Ron za ní vrhl znepokojený pohled a vzápětí se střetl se sestřinýma očima.
Ginny byla podivně klidná. Čekal by od ní cokoli – pláč jako od Hermiony, zuřivou činorodost, jakou reagoval on sám, nebo jen tichý zármutek. Jenže Ginny nedala najevo žádné city. Seděla, mluvila, jedla, a dokonce se i smála, jako by Harryho nikdy nepoznala. Udivovala ho.
„Muriel, Harry byl Hermionin a Ronův kamarád,“ ozval se tiše Artur. „Snaž se -“
„Arture, nemyslím, že by bylo vhodné mi v mém vlastním domě říkat, co mám nebo nemám dělat. Vnímáš to určitě stejně. Navíc bys měl mít úctu k mému věku, když už ne k tomu, že vás tady trpím.“
„Muriel -,“ snažila se zasáhnout Molly.
„Molly, buď od té lásky, nic neříkej. Když člověk krmí slepice, osvojí si nepříjemný zvyk kvokat jako ony.“
Ron nečekal, jak se hovor u stolu vyvine. Tetička ho otrávila natolik, že se s chabou, tiše zamumlanou omluvou zvedl a následoval Hermionu.
Dívku našel v pokoji, který sdílela s Ginny. Kdysi to býval malý pokojík pro služku, do něhož se jen taktak vměstnala patrová palanda a malá skříň. Hermiona seděla na posteli s hlavou v dlaních.
„Neboj, brzy už odsud odejdeme,“ slíbil jí a přisedl si.
Položila mu hlavu na prsa a nechala jeho paže, aby ji obmotaly. „Nesnáším ji,“ svěřila se. „Nic o tom neví – neví, jak jsmě tři čtvrtě roku žili! Co všechno jsme vytrpěli!“ vybuchla.
„Uklidni se,“ konejšil ji. „Zítra bude porada Řádu a po ní už se sem nevrátíme. Už jen jediná noc, Hermiono,“ povzbuzoval ji.
Dívka kývla na souhlas a vzhlédla k jeho tváři. Chytil ji za bradu a něžně si ji přitáhl k polibku. Zrovna, když jí rozepínal knoflíčky propínacího svetru, vešla dovnitř Ginny. Sjela je nicneříkajícím pohledem a rychle se odvrátila.
„Počkej,“ křikla za ní Hermiona, „my -“ Bylo ale pozdě, Ginny už za sebou přibouchla dveře. „Dala bych skoro cokoli za to vědět, co se jí honí hlavou,“ pronesla Hermiona zamyšleně. „Chci říct – Harry - … Chápu, co k němu cítila. Ale její rakce -“
„- je zvláštní,“ dořekl za ni Ron. „Dělá mi starosti.“
„Vůbec nepláče,“ oznámila mu Hermiona. „Ani slzu neuronila, co jsme tady. Nechápu to – já každou noc...“
Políbil ji do vlasů. „Nejspíš se s tím jen vyrovnává jinak,“ konstatoval s povzdechem. „Zkoušela jsi s ní o tom mluvit?“
„Vždycky, když se snažím zavést řeč na – na Harryho,“ Hermiona polkla, aby ulevila staženému hrdlu, „najdenou prohodí něco, co nedává smysl. Třeba o počasí. A co nejrychleji odejde pryč. A ptala jsem se i Lenky – taky s ní mluvila a dopadlo to úplně stejně. Na některé otázky neodpovídá, jako by je ani neslyšela...“
„Možná to chce jen čas.“
„Snad.“
Ginny seděla v jednom z přijímacích salonků a bezmyšlenkovitě hleděla z okna. Plán, který před několika dny v noci vymyslela, se jí náhle zdál neproveditelný. Místo toho, aby se na něj soustředila, propadla se do ponuré letargie. Svět kolem ní běžel ve zpomaleném tempu. Jako by mohla vidět jednotlivá filmová políčka potažená zvláštní patinou hořkosti. Ostatní lidé žili, ona přežívala.
„Ginny,“ oslovil ji ode dveří Dean Thomas, „jsi v pořádku?“
„Ach, Deane,“ trhla sebou. „Jistě.“
„Vím, že jste s Harrym – že jsi ho měla ráda... Chtěl jsem ti jen říct, že kdybys cokoli potřebovala -,“ jeho starostlivý tón jí vadil. Nepatrně se ošila.
„Děkuju – neboj, zvládám to.“
„Jistě – jsi statečná,“ položil jí ruku na paži a mírně se pousmál.
„Díky – myslíš – nevadilo by ti nechat mě teď zase na chvíli o samotě? Chtěla jsem si číst...“
„Ne, samozřejmě,“ vyhrkl. Jindy bledé tváře se zbarvily do nachova. „Mohl bych mít ještě jednu prosbu? Potřebovat bych si půjčit Papušíka.“
„Ten je Ronův.“
„Aha – myslel jsem -,“ hlas se mu zadrhl. „Potřebuju napsat domů – musejí být šílení strachy – a Ron mě moc v lásce nemá...“
„Dobře,“ hlas jí změkl. „Stejně ho mám u sebe já.“
„Děkuju. Hrozně moc děkuju, Ginny.“
„Rádo se stalo.“
„Nemusíš se bát, nebudu psát nic o tom, kde jsem,“ sliboval, když mu malého výrečka předávala.
„Ale vždyť já vím,“ mávla nad tím rukou.
„Vážně to máš u mě,“ slíbil a vlepil jí pusu na tvář. Tentokrát ucukla viditelně.
„Promiň,“ omlouval se ihned. „Já – mrzí mě to.“
„Nic se neděje – to já se omlouvám,“ pokusila se usmát, ale na tváři se jí místo toho objevil podivný škleb. „Já - půjdu si lehnout,“ oznámila mu, aby se mohla vytratit z jeho společnosti.
Sledoval ji dychtivým pohledem. Její lehký krok, ladné pohyby a rusé vlny splývající jí po zádech. Tak rád by zase viděl tu starou bezstarostnou Ginny.
Na duhý den ráno posnídali brzy. Na rozdíl od předešlých dnů jedli mlčky. Nikomu nebylo do řeči – přemýšleli o nastávající schůzce Řádu. Kolik jich asi přijde? Kdo po Harryho smrti ještě věří v pořážku Voldemorta? Komu ještě zbylo dost naděje, aby vytrval v téměř předem prohraném boji?
Kam se přemístí probrali už včera – Kingsleyho druhý dům, který bývalý bystrozor zajistil všemi možnými ochrannými kouzly a který nějakou dobu dokonce sloužil i jako útočiště Potterovy hodinky, se zdál pro daný účel postačující.
Molly už v ruce nervózně žmoulala malý papírek, na němž se Kingsleyho úhledným rukopisem skvěla adresa jeho domu. Lístek byl od soustavného překládání a opětovného uhlazování celý ošoupaný a potrhaný.
„Tak, bando, jste všichni připravení? Každý, kdo nemá hůlku, se drží někoho, kdo mu pomůže s přemístěním?“
Všichni v odpověď zakývali hlavami.
„Samozřejmě, mamko, už to probíráme potisící,“ ušklíbl se nevesele George.
„Georgi,“ paní Weasleyová se zamračila, „tam venku jsou desítky Smrtijedů, kteří teď nemají na práci nic lepšího než nás zabít. To už jsi zapomněl, jak tvůj otec jen o vlásek unikl, když se vydal pro noviny?!“
„Promiň, nemyslel jsem to tak,“ šeptl George kajícně a trochu svěsil hlavu. Nevydržel však být dlouho potichu a za okamžik už něco šeptal Fredovi.
„Dobře – asi bychom neměli vyvolat nežádoucí pozornost,“ pokračovala paní Weasleyová a dvojčat už si nevšímala. „Přemístíme se tam proto ve dvou skupinkách.“
„My půjdeme první,“ kývl Ron a spolu s Hermionou postoupili kousek od ostatních. „Oba máme hůlky, takže kdyby se něco dělo -“
„Dobře,“ souhlasil pan Weasley. „My půjdeme s vámi,“ vyměnil si s manželkou odhodlaný pohled.
„Já taky,“ prohlásil klidně Bill a přistoupil k nim.
„Takže do druhé skupinky zbývají dvojčata, Ginny, Dean a Lenka,“ rozhlédla se Molly kolem sebe.
Lenka s lehce nepřítomným výrazem jen pokrčila rameny a chytila se Georgovy nabízené paže. Stejně jako Dean, který už svíral Ginnyinu ruku, neměla hůlku a nemohla se tedy přemístit sama.
„Vyrazíte pár minut po nás – kdyby se něco dělo, pošleme vám Patrona,“ dala Molly poslední pokyny druhé skupince. Pak se všichni čtyři Weasleyovi a Hermiona chytili za ruce a s ladným přetočením zmizeli.
Vynořili se v zarostlé neudržované zahradě, jež se táhla na desítky metrů daleko všemi směry. Přebujelý porost pohlcoval i dřevěnou boudu, která se opírala o ztrouchnivělý plot po jejich levici. Vysoké košaté buky a duby objímaly šlahouny břečťanu. Bylo tu podivné ticho.
Všichni se rozhlíželi kolem sebe a pátrali po sebemenším náznaku nebezpečí. V celé Anglii však zjevně nebyl opuštěnější a zapomenutější kout. Pomalu se proto vydali doprava, kde se za stomy rýsoval Kingsleyho dům.
„Je tu hrozné ticho,“ šeptala Hermiona Ronovi. „Že ani ptáci nezpívají...“
Ron se nadechoval k odpovědi, když v tom se zpoza stromů vynořil tucet maskovaných postav.
„Okamžitě se přemístěte!“ přikázal ostatním pan Weasley a spolu s Billem se pokusili nejbližšího zakuklence omráčit. Smrtijed kouzlo odvrátil a za okamžik to byli oba Weasleyové, kdo se musel krýt.
„Nejde se přemístit – museli tu rozmístit protipřemisťovací kouzla,“ zalkala Hermiona a rychlým skokem se zachránila před proudem zeleného světla.
„Musíme dát vědět ostatním, že je to past!“ křikl Ron na otce. Ten měl ale plné ruce práce se dvěma Smrtijedy, kteří pronikli pásem břečťanu, jenž na Hermionin pokyn maskované muže rdousil.
„Hlavně se musíme postarat o sebe – jestli jsou tu protipřemisťovací kouzla, nedostanou se sem,“ odpověděla mu matka a se zavrčením vyslala kletbu na dalšího Smrtijeda.
Svorně se bránili a pomalu se oklikou dostávali k místu, kde mělo začít působit Fideliovo zaklínadlo a další ochranná kouzla chránící Kingsleyho dům. Když už to vypadalo, že mají vyhráno, objevil se jim náhle za zády další maskovaný muž. Kápě mu spadla z hlavy a odhalila jim tak pohled do zatvrzelé tváře Severuse Snapea zkřivené pohrdáním.
„Avada kedavra,“ vyřkly úzké rty a proud zeleného světla vytryskl z čarodějovy hůlky. Jako ve zpomaleném záběru sledovali, jak světlo klouže jejich směrem a naráží do Molly, která se bezmocně sesunula na zem.
„Nééé!“ Ronův, Arturův a Billův výkřik zazněly téměř shodně. Manžel a starší syn se vrhli na Snapea. Rona však Hermiona v nastálém zmatku pomocí kouzel odtáhla za bariéru.
„Co to děláš?!“ křičel jako smyslů zbavený. „Musíme se tam vrátit – musíme jim pomoc mamku pomstít!“
Hermioně po tvářích stékaly proudy slz, avšak odhodlaně zavrtěla hlavou. „Nikdo z nás to nedokáže,“ zašeptala a s hrůzou sledovala, jak se i Artur hroutí pod kletbou ze Snapeovy hůlky.