Dívka, která si hrála s ohněm
Three Days Grace – Pain
Pain, without love
Pain, I can't get enough
Pain, I like it rough
Cause I'd rather feel pain than nothing at all
You're sick of feeling numb
You're not the only one
I'll take you by the hand
And I'll show you a world that you can understand
This life is filled with hurt
When happiness doesn't work
Trust me and take my hand
When the lights go out you will understand
Pain, without love
Pain, I can't get enough
Pain, I like it rough
Cause I'd rather feel pain than nothing at all
Pain, without love
Pain, I can't get enough
Pain, I like it rough
Cause I'd rather feel pain than nothing at all
Anger and agony
Are better than misery
Trust me I've got a plan
When the lights go off you will understand
Pain, without love
Pain, I can't get enough
Pain, I like it rough
Cause I'd rather feel pain than nothing at all
Pain, without love
Pain, I can't get enough
Pain, I like it rough
Cause I'd rather feel pain than nothing
Rather feel pain
I know
That you're wounded
You know
That I'm here to save you
You know
I'm always here for you
I know
That you'll thank me later
Pain, without love
Pain, I can't get enough
Pain, I like it rough
Cause I'd rather feel pain than nothing at all
Pain, without love
Pain, I can't get enough
Pain, I like it rough
Cause I'd rather feel pain than nothing at all
Pain, without love
Pain, I can't get enough
Pain, I like it rough
Cause I'd rather feel pain than nothing at all
Rather feel pain than nothing at all
Rather feel pain
http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/three-days-grace/pain-5883
Hermiona s Ronem se vznášeli v podivné prázdnotě. Nemohli pohnout končetinami, ani spolu promluvit. Neviděli kolem sebe nic, dokonce ani tmu. Prostor okolo neměl žádnou barvu, vůni, nešel nahmatat ani ochutnat. Bylo tu tíživé ticho.
Hermiona se s ničím podobným dosud nesetkala. Měla pocit, jako by její myšlenky volně protékaly ven z její hlavy, přelévaly se místností a zase se vracely zpět. Ohromný prostor, který při tom cítila, ji mátl. Nedokázala nalézt hranice toho místa, snad jako kdyby bylo nekonečné. Z hodin fyziky si matně pamatovala prostor, z něhož byl vyčerpán veškerý obsah – vakuum. A přesně tak si tu připadala, jako ve vakuu. Jenže to by přece byla mrtvá, dávno by se udusila.
Uvědomovala si plynoucí čas, ovšem přesto, že už musely uběhnout dlouhé hodiny, necítila hlad ani žízeň. Věděla, že Ron je jen několik centimetrů od ní. Možná cítila jeho myšlenky, jak se mísí s jejími, možná prostě jen doufala, že tam je. Že na tomhle děsivém místě není sama. Pokusila se otočit hlavou, aby ho zahlédla, ale implusy z mozku zjevně nedošly až ke svalům, protože pohled měla stále zabodnutý před sebe. Rozhodla se tedy, že promluví. Napínala hlasivky až k prasknutí, stejně jako v nějakém hloupém snu z ní však nevyšel ani hlásek. Po tomhle pokusu se nejspíš propadla do podivné dřímoty, protože když začala znovu vnímat, připadalo jí, že už tu strávili několik dní.
Znovu se pokusila promluvit nebo se hnout. Situace byla kritická, musela přijít na to, jak se odsud co nejrychleji dostat. Náhle zoufalství převážilo a ona si uvědomila, že tu zemřou. Začala v duchu křičet.
Uklidni se, doputovalo k ní náhle. Bylo to, jako by se o ni otřela důvěrně známá paže. Hlava ji mírně brněla od přílivů cizích dojmů a pocitů. Mrkala, aby získala zpět své vlastní vidění, protože chvíli si připadala, jako by viděla Ronovýma očima.
Rone? otázala se a musela vynaložit veškeré sebeovládání, aby se jí nerozutekly myšlenky. Ty mě slyšíš? Jak tohle funguje?
To víš, že jsem to já, kdo by to byl jiný? Slyším tě už od začátku, jen jsem nevěděl, jak mám k tobě promluvit.
Kde to jsme? zeptala se se znovu nalezenou nadějí.
Nevím, v duchu pokrčil rameny. Musel jsem nás sem přenést – je vůbec něco takového možné?!
Jestli jsme se sem přemístili, musí to jít taky zpátky, byla si Hermiona jistá. Pokusíme se usilovně myslet na to, abychom se ocitli doma.
Snažila se vybavit si známou zahradu, cestu se stromořadím, malé kamenné stavení, které se jim stalo jediným útočištěm. Ať se však namáhala sebevíc, bylo to bezvýsledné. Stále zůstávali obklopení podivnou prázdnotou.
Mohli jsme zůstat někde mezi tou chalupou a místem, kam jsem nás chtěl přenést? chtěl vědět Ron. I jemu došlo, že takhle ničeho nedosáhnou.
Potřebovala bych svoje knihy, povzdechla si Hermiona.
Salazar vem knihy, Hermiono. Přemýšlej. Od čeho jsi jinak nejchytřejší čarodějka, co kdy navštívila Bradavice?!
To nejsem ozvala se skromě, nejchytřejší čarodějkou byla přece -
Rychle ji utnul. Neber to všechno tak doslovně, ano? Přemýšlej prosím!
Dobře. Tohle musí být nějaká past. Předpokládám, že Besim prostě použila nějaké kouzlo znemožňující přemístění z jejího domu. Je to chytré. Ale nemám tušení, jak z toho ven.
V duchu zaúpěl. Musí být nějaká cesta ven!
Zkusím nějaké neverbální zaklínadlo, oznámila mu. Accio Ron.
S Ronem to cuklo a vzápětí už narazil do Hermiony. Oba je to tak vykolejilo, že se nestačili jeden druhého zachytit. Hermiona zazmatkovala. Místo, aby kouzlo jen zopakovala, zpanikařila. Měla pocit, že to nevyšlo, a Rona že pohltila neznámá síla místa. Dřív, než si stačila uvědomit svoji chybu a napravit ji, všechno kolem zčernalo. Propadala se, zuřivě máchala rukama i nohama a vyzkoušela všemožná kouzla, nic však neúčinkovalo. Klesala stále níž a níž, a pak už jen ucítila tvrdý náraz a svět se jí rozpadl na malé části.
Severus seděl v pokoji a vypadal že si prohlíží si své sepjaté ruce ležící mu na klíně. Ve skutečnosti však analyzoval situaci. Voldemort hodlal malou Weasleyovou podrobit té nejhorší zkoušce, jakou si pro ni dovedl představit. Ať byla smrtelně nebezpečná, ať byla na straně Smrtijedů, na straně Řádu nebo na své vlastní nezávislé straně, tomuhle neměla být nucena čelit. Žádná žena by nikdy...
Vstal a zlostně se opřel do zdi. Místo chladivých kamenných kvádrů, jaké by pod rukama ucítil v Bradavicích, jeho prsty mapovaly jemnou omítku. Zavrčel, zavřel oči a snažil se soustředit se na problém.
Bylo mu jasné, že za ní nemůže jít a všechno jí vyložit. Příliš by jí důvěřoval. Vydal by se jí na milost a nemilost. Ne, nesměla vědět, odkud přišlo varování. Chvíli si pohrával s myšlenkou ji nechat zmizet, ale nebyl Draco. Neměl jeho nedostatek zábran a nedokázal by ji odvést s perspektivou toho, že se bude muset až do konce života skrývat. Nemohl jí takovým způsobem zasáhnout do života. Ona musela jen dostat informace o tom, co ji čeká. Řešení nechá na ní.
„Dobby,“ lusknul prsty v náhlém přílivu inspirace.
Na skřítka se žádné z ochranných kouzel sídla nevztahovalo, mohl přijít a odejít, jak se mu zachtělo. S prásknutím se objevil uprostřed místnosti a poulil na bradavického ředitele tenisákovité oči. „Ano, pane?“ poslední slovo téměř znechuceně vyplivl. Však taky hned začal hledat něco, o co by si rozbil hlavu.
Snapeův pohled ho přikoval na místě a donutil poslouchat. „V tomto domě je i slečna Weasleyová – Ginevra Weasleyová. Znáš ji?“
„Funíkova sestra,“ přikývl Dobby. „Dobby slečnu zná.“
Severus se ušklíbl. Netušil sice, jak se Weasleymu podařilo získat takovou přezdívku, ale upřímně ho pobavila. „Musíš ji najít, Dobby,“ přikázal skřítkovi. Nebyl si jistý tím, že je to nejlepší řešení, ale rozhodně bylo jediné, které ho v danou chvíli napadlo, A on musel jednat rychle, jestli jí chtěl poskytnout aspoň trochu času na vzpamatovanou a rozmyšlenou.
„Dobby ji najde,“ slíbil a chystal se s prásknutím zmizet.
„Počkej!“ vyštěkl Snape, až sebou drobné Dobbyho tělíčko cuklo. „Ještě jsem ti přece neřekl, co uděláš!“
„Jistě. Dobby se pánovi převelice omlouvá,“ sklopil uši a drásal si tváře ostrými nehty.
„Nech toho,“ napomenul ho bradavický ředitel hrubě. „Nezakázal jsem vás snad trestat se?!“ otázal se. Ponížené chování domácích skřítků nesnášel. Příliš mu připomínali úslužný tón jeho matky, když mluvila s tím bastardem. S jeho otcem.
„Jistě, pane, Dobby se omlouvá.“
Snape usednul k psacímu stolu a s rozmyslem omočil brk do indigově modré tekutiny. Pár vteřin zíral na prázdný pergamen, a pak mu náhle začala ruka jezdit po papíru bleskovou rychlostí. Dvakrát po sobě dopis přečetl, pak ho zapečetil a podal ho vykulenému Dobbymu.
„Doruč to, řekni jí, žes to našel na chodbě,“ vysvětlil mu, co po něm žádá. „Dřív, než se tě začne na něco vyptávat, musíš zmizet.“
„Ano, pane. Dobby všechno zařídí.“
Ginny se připravovala na večer. Nebyla si jistá, jaké zkoušce ji Voldemort podrobí, ale svoji teorii měla. A ta jí naháněla hrůzu. Její vědomí tančilo kolem jejího nejstaršího bratra. Jestli ho opravdu zajali Smrtijedi, jestli je někde tady, blízko... A pokud jí dají za úkol ho zabít, mohla by se vykašlat na další části plánu, popadnout ho a pokusit se ho dostat pryč.
Její fantazie přerušil chladný rozum. Napovídal jí, že nemá šanci Billa zachránit. Nikdy jí nedají dostatek prostoru na to, aby mu mohla nějak pomoci.
Jenže co tedy udělá, jestli ho k ní přivedou a přikáží jí, aby ho zabila? Nevěděla a to ji děsilo. Potřebovala plán, seznam úkolů a cílů, podle něhož by se mohla zachovat. Odpojit opět city a nechat nastoupit ledovou neúprosnou logiku.
Představila si Billovy oříškové oči, jak pátravě hledí do její tváře. Jeho mírné pousmání, až ji pozná. Co si asi bude myslet? A jak bude reagovat, až ze své hůlky nechá vytrysknout zaklínadlo? Bude překvapený? Zděšený? Dokáže v jeho očích zahlédnout záblesk pohrdání?
Od dětství pro ni představoval skoro modlu. Nesmírně inteligentní, sršící humorem a hlavně laskavý. Milovala ho pro jeho dobré srdce schopné pojmout lásku ke všemu kolem něj. A právě proto, že ho milovala, náhle věděla, jaká je jediná správná věc, kterou musí udělat. Jestli bude jejím úkolem ho zabít, udělá to. A stejně tak, jestli ho bude mít mučit. Nedopustí, aby trpěl. Aby si ostatní Smrtijedi udělali z jeho mučení zábavu.
„Slečno?“ ozvalo se nesměle.
Trhla sebou a zadívala se dolů ke svým nohám, odkud se hlásek ozýval. Spatřila onoho skřítka, který je kdysi ve čtvrtém ročníku varoval před příchodem profesorky Umbridgeové.
„Slečna bývala přítelkyně pana Harryho?“ na konci věty zvedl tvoreček hlas do otázky.
Se staženým hrdlem přikývla.
„Dobbyho si zavolal pán,“ šeptal spiklenecky. „Když šel Dobby chodbou, našel tohle,“ podal jí obálku. „Dobby si myslí, že slečna by mohla vědět, co s tím.“
Opatrně psaní převzala, jako by čekala, že z něj co chvíli vyskočí plameny a popálí ji. Jen, co se dopis dotknul její ruky, Dobby s prásknutím zmizel.
Neváhala moc dlouho a obálku rozpečetila. Uvnitř byl jediný pergamen popsaný úhledným úzkým rukopisem. Jednotlivá písmena byla vykroužena s nevídanou přesností, jako by pisatel znaky spíš maloval, než psal.
Drahý Severusi,
před chvílí jsem odešel od Temného pána. Ruší naši dnešní večerní akci, protože bude příliš zaneprázdněný zkouškou té malé krvezrádné mrchy. Musím říct, že mu trochu závidím. Má celou noc na to, aby ji důkladně prozkoumal, jestli mi rozumíš, příteli. Osobně chápu, proč chce věrnost všech žen prověřovat právě takovýmhle způsobem . A naopak nechápu, proč neprověřuje každou noc.
V osm k tobě přijde Rowle, aby ti vyřídil oficiální vzkaz od Temného pána i s úkoly. Nic si neplánuj a zastav se pak na večeři za mnou a za Narcissou.
S pozdravem
Lucius
Ginny musela číst poslední větu několikrát, než dokázala rozeznat jednotlivá slova. Ruka s pergamenem se jí klepala. Podlamující se nohy ji donesly ke křeslu, do něhož klesla. Mozek měla prázdný, vysátý, vygumovaný.
Nechtěla myslet na to, co ji podle Malfoye čeká, ale před očima jí stále znovu a znovu defilovaly rozličné obrazy. Nedokázala si představit... Otřásla se.
Žaludek se jí zvedal a hlava točila.
Náhle rychle vyskočila z křesla a začala házet svoje věci do velkého kufru. Nezatěžovala se s jejich skládáním a rovnáním, jen je nacpala dovnitř a zavazadlo zavřela. Zmenšovacím kouzlem udělala z loďáku krabičku od sirek, kterou si schovala do kapsy. Zpocené dlaně si otřela o boky.
A pak jí adrenalin vyprchal z žil a ona se trochu uklidnila. Začala znovu o všem uvažovat. Pomyslela na Harryho. Na rodiče. Na všechno, co doposud obětovala, aby se ocitla tam, kde teď byla. Kdyby nyní všechno zahodila jen proto, aby sama netrpěla, nemohla by se už nikdy podívat do zrcadla. Nedokázala by vydržet sama se sebou. Vždyť kdykoli udělala něco zlého, ospravedlňovala si to vyššími cíli. A teď, když se to mělo stát i jí, když byla ona sama nucena něco obětovat, ustoupila by?
Ovládlo ji silné odhodlání. Stále jí bylo trochu špatně, když pomyslela na večer, ale dokázala se přinutit ke klidu. Rozvažovala, co s dopisem, a nakonec se rozhodla ho spálit.
Nasadila klidnou masku, kterou si udržela i u odpoledního čaje. Na krátkou návštěvu se u ní zastavil Blaise, s nímž strávila půlhodinu povídáním. Vyprávěl jí o svých cestách a úkolech a byl natolik příjemným společníkem, že zapomněla i na svíravý pocit v žaludku. Ukázalo se, že mohou být dobrými přáteli. Netrápil ho nedostatek její náklonnosti, sám už k ní cítil sotva víc než nepatrný zájem o její osudy. Důvěrně jí sdělil, že se napřesrok bude ženit.
Po odpoledním čaji se snažila začíst do knihy, oči jí však každou chvíli zalétly k ručičkám hodinek. Letěly jako splašené. Než se nadála, byl čas vyrazit k Voldemortovým komnatám.
Měla pocit, že nohy jí řádně neslouží, přesto však došla k pokojům Temného pána bez jediného zaškobrtnutí. Všechno to muselo být v její hlavě.
Stála přede dveřmi a dusila v sobě paniku. Pokud chtěla Voldemortovi sloužit, musela dnes večer uspět. Sebrala veškerou nebelvírskou odvahu a zaklepala.
„Pojď dál,“ vyzval ji Draco, který zrovna od Pána zla odcházel. Možná si všiml nejistoty a obav v jejích očích, protože s nevysloveným soucitem stisknul její dlaň ve své.
„Ginevro, vítám tě,“ protáhl sykavě Temný pán, když konečně vešla. Draco spěšně opustil místnost. Byla sama. Mírně se třásla.
Pomalu k němu dokráčela. „Můj Pane?“
„Posaď se,“ vyzval ji a gestem ukázal na křeslo naproti. „Jak sis všimla, ženami se neobklopuji. Málokdy dám některé šanci vstoupit do úzkého okruhu svých věrných Smrtijedů. Každá z toho mála ovšem prošla mojí zkouškou.“
Věděla, že to přijde, přesto, když jí položil bělavou ruku do klína, musela překonávat nutkání zvracet. Jen přikývla a on tedy pokračoval.
„Když uspěješ,“ jeho ledová ruka poodhrnula lem sukně a pátravě se sunula výš po jejím stehně, „vyberu ti za manžela některého ze svých věrných a budeš mi moci sloužit.“
„To chci,“ vzdychla hraně. Zatím se mu nedívala do očí, netušila, jak by skryla ten odpor, který cítila.
Jeho oči zahořely. „Svlékni se,“ přikázal.
Ginny si mučivě pomalu sundala hábit. Snažila se získat čas a uklidnit roztřesené ruce i rozechvělý žaludek. Musela se ovládnout.
Vláčně kroužila boky a sledovala jeho reakce. Vpíjel se do ní pohledem, nijak ale nedal najevo, že by se mu její představení líbilo. Nejistě si začala rozepínat blůzku. Když už byla jen v prádle, Voldemort se zvedl z křesla, které mávnutím hůlky proměnil v postel. Šaty z něj jako na povel sjely. Pak se otočil k dívce.
Ginny zrudla, když ji přejel zkoumavým pohledem. „Můj pane -,“ šeptla, Voldemort jí ale přiložil dlaň na ústa.
„Dnes ani slovo,“ přikázal a hbitými pohyby z ní sundal i krajkovou podprsenku a kalhotky. Přičichl k místu, které se ještě před okamžikem dotýkalo jejího rozkroku, a jazykem přejel po jemné látce. Ginny děkovala nápadu se vzrušovacím kouzlem, jehož použila.
Překvapivě jemným pohybem ji povalil na postel a odtáhl jí nohy od sebe. Nečekaně zavzdychala, když se jeho tvář otřela o vnitřní stranu jejích stehen.
Od doby, kdy na školních pozemcích podlehla Harrymu, se s nikým nemilovala. Teď její tělo zachvátila palčivá touha. Zároveň se jí dělalo špatně od žaludku, kdykoli na svého milence pomyslela.
Z následujících hodin si toho mnoho nepamatovala. Nechápala, jak to vydržela. Netušila, jak mohla snést jeho doteky a polibky. Přesto přese všechno ti dokázala. Dala se mu a neprojevila při tom ani náznak znechucení. Přibližně v polovině toho nekonečně nataženého večera otupěla natolik, že dokázala nevnímat olysalé tělo, chlípný pohled a jeho znesvěcující přítomnost ve svém lůně. Odstřihla se úplně od svého vědomí. Vládu převzalo její tělo, a to dobře vědělo, jak si počínat. Ani neslyšela své vzrušené steny, nevnímala jeho jazyk bloudící ve svých ústech. Klidně se mu dívala do očí, protože z nich nemohl vyčíst nic než touhu, věrnost a oddanost.
Někde hluboko uvnitř její hlavy však byla pohřbena malá část její duše. A tenhle zlomek bolestně křičel a toužil, aby to konečně přestalo.
Její přání se vyplnilo těsně před půlnocí. Odtáhl se a jediným pohybem hůlky ji i sebe oblékl. „Zítra. Přijď zase zítra,“ nařídil jí a gestem naznačil, aby odešla.
Odspěchala do svého pokoje, svlékla se a zavřela do koupelny. Svezla se po chladivé zdi na podlahu a rozplakala se. Horké slzy jí smáčely tváře, úlevu však nepřinášely. Hnusila se sama sobě. Líbilo se jí to! Dala mu tím nad sebou nevídanou moc. Žaludek se jí zvedl a ona jen tak tak stačila nasměrovat proud zvratků do záchodové mísy.
Nakonec se uklidnila natolik, aby si napustila koupel. Ponořila se do horké vody a pečlivě si drhla každičký kousek těla v marné snaze dostat pryč vzpomínky na jeho doteky. Na okamžik ponořila hlavu pod vodu – bylo by tak lákavé se nevynořit. Pud sebezáchovy jí však nedovolil zůstat pod vodou.
Další večer nebyl jiný – zase ji donutil cítit slast. Křičela, vzdychala a zmítala se pod jeho spalujícími doteky. Hned jak opustila jeho komnaty, zase se jí zvedl žaludek ze sebe samé.
Tak pokračovali celý týden. Ginny už se nenáviděla. Nedokázala najít cestu ven z toho všeho. Zas a znovu mu podléhala.
Posledního večera však Voldemort nebyl v místnosti sám. „Chci ti představit tvého manžela, Ginevro,“ pousmál se a Ginny zamrazilo. „Sám jsem ti ho vybral.“
Ze stínů za Voldemortem vystoupil Draco Malfoy a také se usmál.
„Sňatkem s ním spojíš dva starobylé čistokrevné rody – a ty se staneš mou pravověrnou služebnicí.“
„Po ničem jiném netoužím, můj pane,“ sklonila pokorně hlavu.
„Ne?“ podivil se Voldemort. Ginny zrudnula až ke kořínků vlasů. Draco odvrátil svůj pohled. Aby ji neuváděl do rozpaků, předstíral, že ho zaujal výhled na les za okny. „Podle předchozích večerů bych myslel, že máš ještě jiné touhy,“ zašeptal černokněžník. „Co říkáš novému manželovi?“ otázal se po chvíli rozpačitého ticha.
„Nemohl jste vybrat lépe, můj pane,“ špitla. „Jak jste říkal, oba naše rody jsou starobylé a čistokrevné, nemohla bych si přát nikoho vhodnějšího.“
„A co ty říkáš na manželku, Draco,“ oslovil Smrtijeda, který stále hleděl z okna.
„Vaše vůle je mi zákonem, pane,“ zamumlal Draco. Toužil se co nejrychleji dostat z Voldemortovy přítomnosti.
„Ach ano, doufal jsem, že se mnou dnes povečeříte,“ mávnul rukou a Ginnyiným očím se odkryla podívaná na nádherně prostřenou tabuli s nejvybranějšími lahůdkami. „Jste budoucnost naší země,“ zálibně se na ně díval. „Vy dva jste první z nové generace mých služebníků. Dostane se vám poct, o jakých se vám ani nesnilo – pokud naplníte má očekávání.
Oba máte schopnosti, které jsem tak dlouho hledal. Pokud budou tříbeny a posilovány, máte naději stát jednou přímo po mém boku,“ líčil jim budoucnost, zatímco jim skřítkové nakládali na talíře jídlo.
„Ráda pomohu naplňovat vaše cíle, můj Pane,“ usmála se Ginny. Teď, když to všechno skončilo, si připadala volná jako pták.
„Chci vám dnes večer ukázat svět, ve který věřím.“
Před nimi se začaly zhmotňovat šedivé přízračné postavy. Před jejich očima se odehrávalo živé představení doprovázené Voldemortovým podmanivým šepotem. „Kdysi dávno byl náš svět v rovnováze. Mudlové byli jen prachem pod našima nohama. Jak se dnes pasou na polích ovce, tak tu běhali oni. Zatímco my jsme ovládali taje přírody a dokázali je využívat, oni neznali nic než lov a sběr.“
Na jeho pokyn se oddělily dvě postavy. Jedna z nich míchala lektvar v kotlíku, druhá nečinně přihlížela. Čekala, až první dokončí své dílo a dá jí napít připravovaného dryáku.
„Věděli o naší existenci a považovali nás za to, čím jsme ve skutečnosti – za vyšší bytosti. Postupně se jejich schopnosti zdokonalovaly, zůstávali však stále žalostně necivilizovaní. Stále jsou nízcí, musejí se spoléhat na své technologie.“
Jedna z mlžných postav začala cosi kutit s hromádkou šrotu. Nejprve vzniklo kolo, pak auto, nakonec letadlo.
„Jak se začali vyvíjet, jejich vynálezy byly stále dokonalejší, až jsme se jich začali bát. Pronásledovali nás. Utlačovali. Co hůř, někteří z nás čistokrevných podlehli jejich mámení a nechali se svést.
To oni potřebují nás. Vědí to. Snaží se znečistit naši rasu, aby ji mohli snadněji zničit. Jako když virus infikuje organismus. Ale my se nesmíme bát. Musíme si znovu vydobýt postavení, které nám náleží. Je přirozené, protože tu bylo už před tisíci lety,“ nadechl se a pozoroval jejich zaujaté tváře. Dívka měla lehce pootevřenou pusu a hltala každé jeho slovo.
„Oni jsou jako zvířata. Trochu dokonalejší a civilizovanější, ale pořád divocí. Musíme jim ukázat, kde je jejich místo, jinak nás zničí... A vy dva,“ přejel pohledem z Ginny na Draca, „mi v tom pomůžete. Váš úkol bude velmi těžký, protože budete zasahovat proti zbloudilcům v našich vlastních řadách... Ano, mám na mysli Fénixův řád. Musíme ho zničit. Ty, kteří budou ochotni naslouchat a uznat převahu našich myšlenek, obrátíme na naši víru. Zbytek je ztracený.“
„To sami nikdy nezvládneme, můj Pane,“ vyjekl Draco.
„Nebudete sami,“ usmál se Temný pán. „Přidáte se ke skupince tvé tety, Draco. Belatrix vám vysvětlí náš nejnovější plán.“ Usmál se při vzpomínce na to, co vymyslel jako pomstu tomu vlkodlakovi.
„Vidím na vás obou, že už chcete být sami,“ ušklíbl se černokněžník, když se ani Draco, ani Ginny neměli k dalšímu hovoru. „Nechám vás tedy jít,“ pokynul jim ke dveřím. Měl výjimečně dobrou náladu. Předchozí večery v Ginnyině společnosti se mu líbily víc, než ze začátku čekal. Dokonce cítil trochu lítosti, když pomyslel na to, že za pár týdnů z ní bude paní Malfoyová. Nikdy si však nenechal žádnou ženu proniknout příliš hluboko pod kůži, takže své pocity hned zaplašil.
Získal v ní nedocenitelnou služebnici. Její minulost byla zároveň její slabinou i nejsilnější zbraní. A on věděl, jak ji využít co nejlépe.