Hlava vlkodlaka
Leonard Cohen – Partisan
When they poured across the border
I was cautioned to surrender,
this I could not do;
I took my gun and vanished.
I have changed my name so often,
I have lost my wife and children
but I have many friends,
and some of them are with me.
An old woman gave us shelter,
kept us hidden in the garret,
then the soldiers came;
she died without a whisper.
There were three of us this morning
I'm the only one this evening
but I must go on;
the frontiers are my prison.
Oh, the wind, the wind is blowing,
through the graves the wind is blowing,
freedom soon will come;
then we'll come from the shadows.
Les Allemands e'taient chez moi, (The Germans were at my home)
ils me dirent, "Signe toi," (They said, "Sign yourself,")
mais je n'ai pas peur; (But I am not afraid)
j'ai repris mon arme. (I have retaken my weapon.)
J'ai change' cent fois de nom, (I have changed names a hundred times)
j'ai perdu femme et enfants (I have lost wife and children)
mais j'ai tant d'amis; (But I have so many friends)
j'ai la France entie`re. (I have all of France)
Un vieil homme dans un grenier (An old man, in an attic)
pour la nuit nous a cache', (Hid us for the night)
les Allemands l'ont pris; (The Germans captured him)
il est mort sans surprise. (He died without surprise.)
Oh, the wind, the wind is blowing,
through the graves the wind is blowing,
freedom soon will come;
then we'll come from the shadows.
http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/cohen-leonard/the-partisan-290806
Lupin hořel nedočkavostí. Připadal si jako malé dítě, které se vrhá na dárky pod vánočním stromečkem, tak rozjařený byl, když jeho tvář konečně ovanul vlahý mořský vzduch. Sůl ho jemně štípala v nose, ale jen trochu, příjemně. Všechno bylo náhle krásné, dokonce i slabý pach vykuchaných ryb. Jako by z něj spadlo obrovské závaží, jehož tíhu si až doposud neuvědomoval. Byla tma, on si však ani nepotřeboval rozsvěcet hůlku – cestu po kluzkých kamenech až ke svému domku znal popaměti, vždyť už tu kráčel tolikrát.
Neuvědomil si, jak moc mu jeho žena a syn chybí, dokud nepomyslel na to, že by je mohl navštívit. Pak stesk po nich převážil i racionální uvažování. Samozřejmě by sem dnes neměl chodit. A vlastně ani dnes, ani nikdy jindy. Jenže jak by měl dát bojovat, když by ho pořád hryzla tahle touha? Bylo to skoro fyzicky nepříjemné.
Spěchal poháněný vlastní netrpělivostí, s pláštěm zvednutým vysoko nad kolena přeskakoval vystouplé drny a oči upíral na malý kopeček, za nímž se měla co chvíli vynořit malá kamenná chaloupka. Vyrostl Teddy za tu dobu? A co Nymfadora, jak ta ho přivítá? Věřil, že stejně jako on ucítí tu obrovskou radost se shledání, z toho, že jsou oba na živu a spolu. Že odsune stranou výčitky, trápení z nenaplněných snů, bolest z osamělých nocí.
Nevnímal únavu, přesto musel být unavený. Jinak by se mu přece nemohlo zdát, že se rozjasňuje. Vždyť do východu slunce zbývalo ještě několik hodin. Protřel si oči, aby přinutil tu zvláštní záři zmizet, zjevně však nebyla jen výplodem jeho fantazie.
Pokud to bylo možné, ještě přidal na tempu. Běžel teď jako o život – hnán děsivou předtuchou, jež mu svírala hrudník, takže každý nádech bolel. Kopec před ním ubíhal v rytmu jeho dechu, trsy trávy mizely pod jeho botami a tma kolem něj opravdu s každým dalším krokem řídla.
Přehoupl se přes vrchol a do očí ho udeřilo ostré světlo. Plameny plápolavě signalizovaly zkázu a stravovaly jeho dům cihlu po cihle. Ale nejhorší podívanou neskýtala propadlá střecha ani plameny olizující vchodové dveře. Lupinův pohled utkvěl na nehybném těle ležícím kousek od zápraží.
Chtěl zařvat a dát do toho výkřiku všechnu svoji bolest, jenže v krku měl náhle vyschlo a nevyšel z něj ani hlásek. Rozběhl se k Nymfadoře, jejíž tvář osvětlovaly mihotající se plameny, a každičká buňka v jeho těle se modlila, aby byla jen omráčená. Běžel a připadal si jako ve snu. Ve zlém snu. Krajina kolem ubíhala zpomaleně.
„Ne, to není pravda, ne, ne,“ opakoval stále dokola. Konečně dospěl až k ní. Svezl se na kolena do mokré trávy a opatrně k ní vztáhl ruku. „Prosím, Nymf,“ šeptal. „Prosím tě, probuď se.“
Už ve chvíli, kdy se letmo dotkl její tváře, však věděl, že je to jen zbožné přání. Byla mrtvá. Prázdné oči vytřeštěně zíraly přes sebe, v obličeji vyděšená a snad i trochu vzdorná grimasa, ruce sevřené v pěsti. Hůlka se jí přelomila, jak s rozpaženýma rukama spadla naznak.
Přivinul ji k sobě a kolébal ji v náručí jako dítě. Byla to jeho vina. Nikdy neměl odcházet, neměl je nechával samotné, neměl tohle dopustit.
Ginny se opatrně vyprostila z peřiny a tichými krůčky opustila ložnici. Draco už spal, ona však nedokázala zavřít oči, aniž by před sebou neviděla Tonksovou. Znovu a znovu se pokoušela propadnout do neklidné dřímoty, z níž jí však neustále vytrhoval křik její dávné známé. Přehrávala si znovu a znovu tu scénu.
Přiblížili se neslyšně k domu, jehož obyvatelé neměli ani tušení o tom, že jejich ochranná kouzla už je neochrání. Kdyby chtěla, stačilo přitisknout obličej ke sklu, a mohla spatřit Nymfadoru v družném rozhovoru s její matkou. Teddy podřimující v kolébce by se možná neklidně zavrtěl a na okamžik si přestal cumlat palec, když by vstoupila dovnitř. Jenže ona tu nebyla na přátelské návštěvě.
Rabastan zakopl o prázdný kovový kýbl, který se s rachotem odvalil o kus dál po cestičce z oblých kamenů. Dřív, než se stačil byť jen pohledem omluvit, dveře stavení bouchly a na dvorek vyšla Nymadora.
„Expe -,“ pokusila se je odzbrojit.
Proti Bele však neměla šanci. „Avada kedavra,“ štěkla. S pohledem zvídavého dítěte sledovala, jak její neteř klesá k zemi.
„Ty!“ To se Andromeda vyřítila z domku.
Rabastan ženu zručně odzbrojil.
„Jen v klidu, sestřičko. Tebe bych zabila jen nerada.“ Belatrix na rtech pohrával krutý úsměv, když si bledolící Andromdu prohlížela. „Nejdřív manžel, pak dcera... Jaké to je, Medo? Přijít o všechno?“
„Jak můžeš, Belo?“ otázala se paní Tonksová zlomeně. „Jak tohle můžeš dělat?“
„Vidíš, Medo, na to jsem se chtěla zeptat i já tebe,“ Belatrix svraštila tmavé obočí. „Jak jsi mohla klesnout tak nízko?! Svatba s mudlou,“ poslední slovo vyplivla, jako by bylo prašivé, „to ještě pochopím – byla jsi mladá. Ale nechat svoji jedinou dceru, aby se provdala za vlkodlaka? Co to ubohé dítě, které taky budeme muset zabít?!“
„Ty nemáš srdce,“ zoufale vyjekla. „Teddy je naprosto zdravý!“ křikla za Rabastanem, který už vešel do chaloupky, aby z ní za pár okamžiků vyšel i s chlapcem v náručí. Teddy plakal; noční probuzení mu nebylo po chuti a cizí muž ho rozrušil. Andromeda se k nim vrhla, aby ho utěšila, Belina kletba ji však přimrazila na místě.
„Ne tak rychle, sestřičko,“ ušklíbla se Belatrix. „Budeme si trochu hrát. Já si moc ráda hraju,“ pronesla a zálibně pohladila svoji hůlku.
„Belo – vzpamatuj se.“ Andromedin hlas byl naléhavý. „Pro Merlina živého tě prosím, vzpamatuj se. Ty už si na mě nepamatuješ? Já jsem Meda, tvoje sestra. Hrávaly jsme si spolu! Belo, a tohle je syn tvojí neteře. Teddy. Je čistokrevný kouzelník, Belo.“ Vší silou se snažila ovládat svůj hlas, aby z něj Bela nevycítila strach. Bylo to jako mluvit na dítě nebo na psa.
„Jistě – čistokrevný,“ Belatrix zkřivila tvář pohrdáním, „jeho dědeček je prašivý mudla a jeho otec vlkodlak. Rabastane, dej mi to malé vlčátko.“
„Ne, Belo, prosím tě,“ Andromeda už vzdala snahu tvářit se klidně. Vzlykala a bojovala se sestřiným zaklínadlem.
Rabastan nejistě přešel ke švagrové. „Co s ním chceš dělat?“ otázal se.
„Jen si pohrajeme.“ Z tmavých očí svítilo šílenství. „Vždycky jsem jako malá chtěla takovouhle panenku,“ vztáhla k Rabastanovi ruce.
„Temný pán nebude rád, jestli ho zabiješ,“ promluvila poprvé Ginny. V obličeji byla trochu zelená, jak se jí dělalo špatně od žaludku při představě, co by Belatrix mohla malému Teddymu provést.
„Ty jsi malá Weasleyová. Co tady děláš?!“ Andromeda na ni vrhla obviňující pohled. „ty jsi je sem přivedla?!“
„Medo, přestaň,“ uchechtla se Belatrix. „My tu dneska jsme na moje pozvání. Věděla jsi, že pomocí starobylé magie jde najít členy vlastní rodiny, ať už jsou kdekoli?“
Andromeda němě zavrtěla hlavou.
„Jinak, drahá paní Malfoyová, do tohohle mi nemluvte, ano? Tohle je moje rodina. Vy si budete moct užít, až přijde na řadu ta vaše!“ prskla po Ginny. „A už mi dej to dítě, Rabastane,“ štěkla. „Chci si užít aspoň trochu legrace. S drahou neteřinkou to moc zábava nebyla. Bylo to až příliš snadné. Řekni, Medo, že to křížení s mudly naší krvi neprospívá, že...?“
„Ne, Belo, podívej, můžeš mít mě, ano? Můžeš si hrát se mnou. Ale Teddyho nechej na pokoji. Je to ještě dítě,“ Andromeda se znovu rozvzlykala.
„Ale no tak,“ Belatrix k ní přešla a objala ji. Ginny neuniklo, že Andromeda se zachvěla odporem, když se jí sestra dotkla. Nedokázala ani potlačit svůj odpor – zračil se jí ve tváři naprosto jasně. Belatrix přesto spokojeně zavrněla. „Vidíš, jak nám to spolu jde. Přeci jenom není nad rodinu, že, Medo?“
„I Teddy je tvoje rodina,“ hlesla. „Je ještě dítě. Jen dítě. Nic neprovedl, Belo. Prosím.“
„Jistě. Teddy je dítě. To bychom se k němu měli hezky chovat, že? Nebrat mu jeho hračky.“
Při posledním slově se Andromeda otřásla. „Je to tak dávno, Belo. Přece si ještě pořád nemůžeš -“
„- pamatovat na tu pannu, co jsi mi zničila?“ dořekla za ni Belatrix. „No to si tedy ještě pořád pamatuju, Medo. Vlastně byla tvému vnukovi docela podobná. Možná by teď na chvíli on mohl být moje panenka, co myslíš?“
Znovu vztáhla ruce k Rabastanovi a švagr jí tentokrát chlapce podal. Teddyho vlasy se změnily ze světlých kadeří na nejtemnější odstín černé, jen co se ho jeho prateta dotkla. Už nekřičel, jen tiše popotahoval.
Nikdo z nich nezasáhl; všichni byli tak ohromení tím, co se jim odehrávalo před očima, tak šokovaní a strnulí hrůzou, že málem zapomněli dýchat.
„Ach, kdybys věděl, malý Teddy,“ broukala k prasynovci, „jaké jsme byly s tvojí babičkou nerozlučné. Byla moje mladší sestřička. Roztomilé děvčátko. Hrozně ráda ale sahala na moje hračky, víš?“ Zkoumala teď chlapce jako nějaké malé zvířátko. Opatrně k němu přičichla, a pak ho špičkou hůlky šťouchla do tváře. Teddy se znovu rozplakal. „Ale neplakej, Tedýsku,“ konejšila ho mazlivě. „Přece nechceš tetu rozzlobit, že ne?“
„Prosím, Belo. Prosím,“ štkala Andromeda, Belatrix si však sestry nevšímala.
„Připomeň mi, Medo, cos tenkrát udělala mé panence?“
„U-ulomila jsem jí hlavu,“ Andromeda zavřela oči. Po tvářích se jí koulely slzy. Zatínala si prsty do tváří a drásala si kůži, aby přehlušila tu obrovskou bolest, která ji rvala uvnitř. „Byla to nešťastná náhoda, Belo. Byly mi tři. Nechtěla jsem.“
„Aha. Nechtěla jsi. Tomu rozumím.“ Navzdory svým slovům na Teddyho namířila hůlku. „Crucio.“
Andromeda doslova zešílela. Vrhala se proti kouzlu, které ji drželo na místě, zápolila s neviditelnými řetězy a jako smyslů zbavená křičela na sestru. Její řev přehlušil i nelidské skřeky, které vydával Teddy.
Ginny už se dál nedokázala na scénu před sebou dívat. „Už dost!“ přikázala, a když ji Belatrix neposlechla, odzbrojila ji. Vymanila malého z Belatrixina náručí a něžně ho kolébala. Draco byl tím náhlým projevem citů naprosto okouzlen. I Rabastan se zdál zaujatý tím, jak mladá paní Malfoyová roztála.
Belatrix ale pochopení neměla. „Ty – ty jedna krvezrádná mrcho!“ Starší čarodějka se na ni vrhla, aby jí vyškrábala oči, ale Draco včas zasáhl.
„Uklidni se, tetičko,“ sevřel Belatrix zápěstí a pevně jí přitiskl paže k tělu. „Ginevra má pravdu. Těžko Lupina dostaneme, pokud zabijeme jeho syna.“
„Takže tohle je všechno o Lupinovi?“ Andromda se trochu uklidnila, když Ginny převzala Teddyho. „Nemuseli jste ji zabíjet, stačilo říct... Stačilo říct, on by přišel,“ šeptala zničeně. „Proč tohle všechno?“
„Ale no tak, Medo,“ Belatrix se vzpamatovala z Ginnyina útoku, „to by přece nebyla hra!“
„Hra?“ Andromeda vyjekla. „Tohle všechno je pro tebe hra, Belo?“
„Silencio!“ umlčel je obě Rabastan. „Už se to nedá poslouchat,“ ušklíbl se směrem k Ginny a Dracovi, kteří se chápavě pousmáli.
„Myslím, že tetičky by byla škoda,“ pravil Draco. „Jako příslušnice starobylého čistokrevného rodu by měla mít šanci se k nám přidat.“
„Navíc by měl kdo dohlížet na Teddyho – bude potřebovat, aby se o něj někdo staral,“ dodala Ginny.
Andromeda horlivě kývala.
„Ano, Temný pán bude rád. Nakonec získal dva čistokrevné čaroděje. Ginevro, zanechej tady našemu příteli vzkaz, aby věděl, kde má svého syna hledat,“ usmál se Rabastan a sledoval, jak Ginny vyčarovala pergamen a brk a sepsala krátký dopis. „Podepiš to,“ vyzval ji. Byl si jistý, že nic Řád tak nenadzvedne jako vědomí, že právě ona má tohle všechno na svědomí. Ginny chvíli váhala, ale když se na ní soustředily vyčkávavé pohledy všech, připojila pod list svůj rozmáchlý podpis.
Ginny prudce otevřela oči. Někdo klepal na dveře jejich komnat. Zmateně se rozhlédla kolem sebe, protože v místnosti bylo náhle víc světla, než když se v noci vyplížila z postele. Letmým pohledem na hodiny na krbové římse zjistila, že už je ráno.
Vstala z křesla a protáhla si rozlámané tělo. Zjevně se jí v noci chtělo spát tak moc, že její únava přemohla i děsivé výjevy z vraždy Nymfadory a mučení malého Teddyho. Ozvalo se další zaklepání.
Přitáhla si zlatý župan blíž k tělu. „Dále,“ vyzvala neznámého návštěvníka.
„Dobré ráno,“ pozdravil neutrálně Severus Snape. „Máte tu manžela?“
„Spí,“ ukázala k zavřeným dveřím ložnice. „Můžu pro vás něco udělat já?“
„To určitě ne.,“ ušklíbl se. „Jen tu nechám tu osobní složku Colina Creeveyho.“
Obrátil se zpátky ke dveřím, když na něj zasyčela. „Co proti mně máte, pane řediteli?“
Trhnul hlavou, jako by se snažil odehnat dotěrnou mouchu. „Já? Já proti vám nic nemám,“ odsekl.
„Tak proč se ke mně tak chováte?“
„Jak?!“
„Jste protivný a sarkastický ke všem, to vím. Ale mě vyloženě nesnášíte,“ konstatovala místo toho, aby mu odpověděla na jeho dotaz.
„Moc si o sobě myslíte, paní Malfoyová,“ zavrčel. „Nejste ničím výjimečná.“
„Takže o tom to celé je? Máte pocit, že jsem příliš pyšná, příliš sebevědomá?“
„To jsem neřekl,“ zamračil se.
„Ale myslel jste si to, že?“ pronesla bez úsměvu.
„Na rozdíl ode mě – vy mi do hlavy nevidíte,“ prudce se rozešel ke dveřím. „Jestli je to všechno -“
„Jak mě chcete vyučovat, jak nařídil Temný pán, když mě takhle nesnášíte?“
„Ginevro, vy vážně nevidíte, co jste provedla Dracovi?“ ztratil trpělivost. „Teď se na něj všichni dívají skrze prsty. Samozřejmě by to nikdy nepřiznali nahlas, když si vás oblíbil sám Temný pán, ale jste jim trnem v oku. Místo toho, aby Draco získal na společenském postavení sňatkem s Astorií Greengrassovou, zahodil se s vámi. Každému, komu na něm jen trochu záleží, jste nepříjemná.“
„Je mi líto, že Astorie zemřela,“ zašeptala. „A co se týče svatby s Dracem, neměla jsem moc na výběr.“
„Nezapomínejte, paní Malfoyová, že to já jsem vás nachytal – tehdy v noci o Vánocích i potom na té chodbě. Já nezapomínám.“ Ginnyin udivený a dotčený výraz mu zahlodal v mysli. Do teď si byl téměř jistý, že ona o všem věděla a schvalovala to. Ale náhle se spíš přikláněl k tomu, že to všechno byla Dracova vlastní iniciativa. Ulevilo se mu až nepatřičně. „Co se týče vaší výuky, dostavte se za dvě hodiny do Bradavic.“
„Za dvě hodiny? Ale – chci říct, potřebuju se vyspat a -“
„Vaše divoká noc mě vážně nezajímá!“
Ginny zrudla. „Půl noci jsme byli u Lupinových, jak to nařídil Temný pán. Belatrix Lestrangeová ztratila soudnost. Já – nemohla jsem spát,“ vlastně sama nevěděla, proč mu to vykládá. Proč se ospravedlňuje před mužem, kterého by nejradši viděla hnít v pekle.
„Připomeňte mi, že vaši výuku začneme přípravou Bezesného spánku,“ odsekl a bez jediného slova rozloučení za sebou zabouchl dveře.
Sotva se do té malé místnosti vešli. Kingsley vážně hledící na své sepjaté ruce, sourozenci Weasleyovi s totožnými bolestnými výrazy v pihovatých obličejích, Neville a Colin, oba zaražení a mlčenliví, Hermiona, jíž z očí tiše stékaly slzy. A uprostřed toho všeho Remus Lupin, zhroucený na židli, svírající v ruce vzkaz, který mu zanechali Smrtijedi. Nikdo z nich se na něj nedokázal dlouho dívat, vždycky uhnuli očima k něčemu jinému. Nesnesli pohled na svou noční můru.
„Možná bychom ji měli pohřbít,“ ozval se nesměle Neville a ukázal ke dveřím, kde se v šedém pytli skrývalo Nymfadořino tělo. Lupin ho přinesl jen chvíli poté, co se sem přemístili a vybavili tohle místo všemožnými ochrannými zaklínadly. Fleur s Billem nakonec poslali do Francie k rodičům. V současném stavu jim ani jeden z nich nebyl nic platný.
„Remusi,“ oslovil muže jemně Kingsley. Položil mu ruku na rameno a jemně stiskl, aby přítele probral z jeho otupění. „Souhlasíš s tím?“
„S čím?“ Lupin konečně zvedl unavenou tvář z desky stolu. Bělmo měl protkané rudými žilkami, oči opuchlé a temné stíny pod víčky vypadaly, že už nikdy nezmizí. Strhaná tvář vyzařovala naprostou beznaděj.
„S pohřbem. Musíme ji pohřbít.“
Lupin jako by neslyšel jeho slova. „Všechno je to moje vina.“ Skousnul si spodní ret tak silně, až mu začala téct krev. Nevšímal si toho. „Je mrtvá kvůli mně. Nemusela vůbec umírat, kdybych tam byl.“
„Remusi, přestaň si to vyčítat. Mohlo se to přihodit, ať už bys tam byl, nebo ne. Mohlo se přihodit cokoli. Udělal jsi správné rozhodnutí a nemůžeš v tom vidět svoji chybu. Tohle všechno je vina Ty-víš-koho,“ naléhal Neville. „To on je pravou příčinou našeho utrpení. On a jeho Smrtijedi.“
„Ne, tohle je pomsta za moji účast v Řádu,“ Remus vzhlédl. „Na, přečti si to,“ podával mu dopis. „Všichni si to přečtěte, ať víte, co se jednou může stát těm, které milujete. Jen proto, že bojujete.“
Neville od něj převzal pergamen a ostatní se shromáždili kolem něj. Četli mu přes rameno.
Lupine,
je mi líto Nymfadořiny smrti, ale Belatrix se prostě neumí ovládat. Jistou útěchou pro tebe může být, že Teddy i tvoje tchyně jsou pořád naživu. Jestli naživu i zůstanou, to záleží jen na tobě. Stačí, když hned, jak si přečteš tento dopis (a to my díky kouzlům zjistíme, neboj), přijdeš sám a dobrovolně do Malfoy Mannor. Nikomu z nich se nemusí nic stát, naopak mohou celkem poklidně žít. Stačí, když přestaneš bojovat za Řád a vzdáš se. Zvaž to dobře a nenechej zemřít svého syna kvůli pochybnému a předem prohranému boji. Tak, jako jsi nechal zemřít jeho matku.
Ginevra Malfoyová
„Malfoyová?“ zaznělo bezvýrazně z dvojích úst. Neville i Ron se současně otřásli odporem.
„To musí být podvrh,“ chytal se George poslední naděje. „Tohle by Ginny nikdy nenapsala.“
„To teď není důležité,“ zarazil je varovně Kingsley a vrhnul pohled na Lupina, který teď bez jediné emoce sledoval jejich výrazy. „Nechceš tam doufám jít, že ne, Remusi?“ otázal se ho.
„Nevím,“ Lupin zavrtěl hlavou. „Nevím, co mám dělat. Je mi jasné, že Teddyho nejspíš tak jako tak zabijí.“ Z očí mu vytryskly slzy, které se bez úspěchu pokusil skrýt před ostatními. Odvrátil tvář a setřel slané kapky do rukávu. „Zároveň se ale bojím, že tam nedokážu nejít.“
Hermiona automaticky přikývla. „Počítali s tím. Absolutní rodičovská láska. Mateřská je údajně silnější než otcovská, ale -“ Pak jako by si uvědomila, co vlastně řekla, slabě vyjekla a zakryla si rukou ústa. „Já – nemyslela jsem – promiň -“
„Já se to snažím brát stejně racionálně, Hermiono,“ Lupin se na ni unaveně podíval, „ale ono z toho nejde ty emoce úplně vynechat... Částečně i proto jsem tady – doufal jsem, že vy mě zadržíte. Že mi zabráníte tam jít.“
Všichni přikývli. „Jestli to tak vážně chceš, uděláme to,“ ujistil ho Pastorek.
„Já nevím, co chci, Kingsley. Možná jen chci, abych se nemusel rozhodovat, chápeš?“
„Dej mi hůlku,“ požádal ho George. „Opravdu bys tam neměl chodit.“
„Na,“ sledoval, jak poslední kousek naděje na záchranu jeho syna mizí v Georgově hábitu. „půjdu teď ven,“ oznámil jim. Chtěl, aby dostali šanci promluvit si o dalších otázkách, které dopis vyvolal. A také chtěl najít vhodné místo, na němž by Nymfadoru pohřbili.
„Opravdu to mohla psát Ginny?“ otázala se Hermiona hned, jak za vlkodlakem zapadly dveře.
„S Malfoyem si byli těch posledním pár měsíců celkem blízko. Nebo jsem měl aspoň ten pocit,“ odvětil dutě Neville.
„Malfoy byl zasnoubený s Astorií Greengrassovou, neteří ministra Břichnáče – ve škole se proslýchalo, že ji Řád zavraždil,“ oznámil jim Colin a zvědavě po nich pokukoval, jestli mu to potvrdí.
„Studentky nezabíjíme – ani když jsou příbuzné se Smrtijedy a jejich přisluhovači!“ rozčílil se Pastorek. „To je přesně jeho cíl – v očích lidí z nás udělat vrahy bez svědomí, postrach celé společnosti, aby proti nám mohli co nejtvrději zasahovat.“
„A Ginny se jistojistě dala ke Smrtijedům,“ pokýval hlavou. „Vždyť četli její jméno na seznamu.“
Diskutovali ještě dlouho o Ginny, o Smrtijedech i o samotném Voldemortovi. Venku pomalu svítalo a oni spřádali další plány. Ještě před tím vším, co hodlali vykonat, jim však zbývala jedna povinnost. Nehybné tělo Nyfadory Lupinové jim připomínalo, že se s ní budou muset důstojně rozloučit. Nakonec se dohodli i s Lupinem, že si pokusí odpočinout, a pohřeb stanovili na druhý den ráno.
Ron oznámil, že on a Hermiona budou do pohřbu u sebe doma, a přemístil je na kopec nad Syčivým Sirákovem. Do chaty došli mlčky. Hermiona sbírala odvahu zeptat se Rona na to, co ji trápilo. Poznala mu na očích hned, jak si přečetli Ginnyin vzkaz, že něco plánuje. Nakonec už napětí mezi nimi nevydržela. „Na co se chystáš, Rone?“ otázala se.
Weasley mlčky zavrtěl hlavou.
Chytila ho za paži a přinutila, aby se k ní obrátil. Upřeně mu hleděla do očí. „Pamatuješ, jak jsme si slíbili, že jsme partneři? Že si budeme vzájemně svěřovat všechno, co nás trápí? Že i když se o toho druhého bojíme, nebudeme ho vynchávat ze svých plánů?“
Přikývl.
„Tak mi řekni, co se děje.“
„Hodlám se po pohřbu vydat do Malfoy Mannor. Musím ji vidět.“