Jdi na obsah Jdi na menu
 

Kdo slepí střepy?

9. 11. 2012

Divokej Bill - Malování

Nesnaž, se znáš se,
řekni mi co je jiný,
jak v kleci máš se
pro nevinný
noci dlouhý
jsou plný touhy
a lásky nás dvou
Všechno hezký za sebou mám,
můžu si za to sám,
v hlavě hlavolam,
jen táta a máma jsou s náma napořád s náma.

To je to tvoje malování vzdušnejch zámků,
malování po zdech
holejma rukama tě nezachrání,
už máš na kahánku,
nezachrání,
už seš na zádech,
je to za náma,
ty čteš poslední stránku,
za náma,
na zádech,
za náma,
už máš na kahánku,
mezi náma,
mi taky došel dech.

To je to tvoje malování vzdušnejch zámků,
malování po zdech
holejma rukama tě nezachrání,
už máš na kahánku,
nezachrání,
už seš na zádech,
je to za náma,
ty čteš poslední stránku,
za náma,
na zádech,
za náma,
už máš nakahánku,
mezi náma,
mi taky došel dech.


Znáš se,
řekni mi co je jiný,
jak v kleci máš se,
pro nevinný noci dlouhý jsou plný touhy a lásky nás tří...


http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/divokej-bill/malovani-18495


Hermiona opatrně přehodila ztuhlé nohy z postele dolů a zkusmo na ně přenesla váhu. Bolestivě sykla, avšak vydržela ten nápor mravenčení a záškubů. Skřítka po ní vrhla ustaraný pohled, nijak však její pokus nekomentovala. Když Hermiona zavrávorala, nemohla už ale nečinně přihlížet. Přiskočila k dívce a nečekaně hrubou, teplou rukou ji usměrnila zpátky na postel.
„Slečna ještě nemá dost síly,“ řekla Holly vyčítavě a zkoumavě si dívku prohlížela, jako kdyby dokázala pouhým pohledem diagnostikovat, jak na tom je zdravotně. „Neměla by vstávat, jinak si taky může ublížit!“
„Potřebuju se hýbat,“ odporovala jí a stavěla se zase na nohy. Tentokrát už to bylo znatelně lepší. Svaly stále nechtěly spolupracovat, přesto došla až k oknu. Opřela se o parapet a sledovala ulici pod sebou.
Omšelé cihlové domy se tiskly jeden ke druhému, jako by si vzájemně dokázaly poskytnout útěchu. Některé z nich měly neumytá okna obestřená pavučinami; na mnoha místech byly skleněné výplně rozbité a pospravované kartonem nebo laminátovými deskami. Ceduli se jménem ulice připomínal už jen světlejší obdélník na zdi; kdosi ji zřejmě odtrhl a prodal v blízké sběrně. Kromě jediného vraku bez kol a stěračů neparkovala v ulici žádná auta. Vedle onoho starého land rovera postávala banda výrostků. Dělili se společně o jedinou cigaretu; kolovala skupinkou a každý z ní dvakrát lačně potáhl, než ji podal dál. Přitom se zjevně bavili provokováním ostatního obyvatel ulice. Hlasitě pokřikovali na kolemjdoucí a pochechtávali se zlostným výrazům sousedů.
Uprostřed ulice se houf asi desetiletých chlapců honil za okopanou mičudou a snažil se trefit ji mezi dvě omlácené popelnice. Hluk hry doléhal i přes zavřené okno až k jejím uším.
Dívka si opřela rozpálené čelo o skleněnou tabuli a na okamžik přivřela oči. Ihned se jí vybavila Ronova tvář – jeho usměvavé oči a pobavený úšklebek. Rozplakala se nad vlastní slabostí. Umínila si přece, že se nebude nořit do toho oceánu bolesti. Že dokud nesplní svůj úkol, neklesne. Jenže vzpomínek na Rona se nedokázala zbavit pouhým rozhodnutím. Vracely se, dotíraly na ni, nedopřávaly jí odpočinku.
Zvenku k ní dolehl dětský pláč. Odlepila obličej od skla a zaměřila svou pozornost zase na kluky na ulici. Bylo to bezpečnější, než uvažovat o prázdnotě, která hrozila ji pohltit.
Zjistila, že jeden z chlapců si poranil koleno při pádu na asfalt. Naprosto nehrdinsky řval na celé kolo. Z hloučku kouřících výrostků se neochotně odlepil jeden z nich - nejspíš starší bratr - a pomalou, klátivou chůzí došel až k brečícímu dítěti. Sklonil se k němu a podával mu umazaný kapesník. Klučina ale zavrtěl hlavou a ukázal na krvácející ránu. Až teď si všimla, že koleno není pouze odřené. Z rány trčel ošklivě vypadající střep, který Hermioně vnuknul nápad.
„Slečna by se měla vrátit do postele,“ probral ji pisklavý hlásek skřítky. „Pán říkal, že by se slečna neměla vysilovat.“
Pohlédla na Holly skoro jako by ji neviděla. Přesto se vrátila k posteli a poslušně se do ní uložila. Nepřítomně zírala na strop.
„Bude si slečna ještě něco přát?“ zajímalo skřítku. „Holly v kuchyni zbylo ještě trochu pudingu, kdyby slečna chtěla.“
Hermiona sebou cukla. „Ale ano, dala bych si,“ odpověděla po chvíli. „A taky trochu dýňového džusu.“
Holly se s prásknutím přemístila pryč, za minutu už však byla zase zpět. Sotva ji bylo vidět přes naložený podnos, který svírala v drobných rukou. Nepřinesla samozřejmě jen puding a džus, ale také konvici s čajem a talířek plný čokoládové rolády.
„Jak dlouho už pracuješ v Bradavicích, Holly?“ obrátila se dívka na skřítku, zatímco si nalévala čaj.
Hollyino čelo zbrázdily hluboké rýhy. „Od narození přece.“ Zavrtěla hlavou a jala se poklízet už tak vzorně uklizený pokoj.
„A to jsou všichni bradavičtí skřítci ve službě od narození?“ vyptávala se dál.
„Proč to slečnu zajímá?“ Holly se k ní otočila čelem a upírala na ni tmavé oči. Prachovku držela napraženou jako meč.
„Jen tak,“ pokrčila rameny a uždibla z pudingu. „Jen se nudím a tohle mi nikdy nešlo na rozum.“
Holly se znovu dala do boje s drobnými částečkami prachu usazenými na skříni. „Většina skřítků ve škole datuje svůj původ až k samotným zakladatelům,“ vysvětlovala pyšně. „Jsou ale i takoví,“ uši jí trochu schlíply, „kteří přišli později. Ale to nejsou opravdoví bradavičtí skřítci. Nemáme s nimi nic společného.“
Hermiona ji už nějakou chvíli úplně neposlouchala. Místo toho počkala, až bude Holly nejvíc zaujatá svým vlastním výkladem, a pak upustila na podlahu čajovou konvičku. Přesně jak předpokládala se porcelán roztříštil na střepy. Hbitě hmátla po největším z nich. Než se skřítka obrátila, měla ho schovaný pod polštářem.
„Slečna je moc nešikovná.“ Skřítka se zamračila a pustila se do poklízení nepořádku z rozlitého čaje a rozbité konvičky. Přitom si pro sebe mumlala výtky na Hermioninu adresu.
„Omlouvám se,“ špitla dívka a jen stěží potlačovala vzrušený tón svého hlasu.
„Bude to slečna ještě jít?“ ukázala Holly na puding, z něhož Hermiona ujedla sotva čtvrtku.
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Najedou jsem nějaká unavená.“
„V tom případě Holly půjde,“ kývla. Sesbírala pečlivě všechno nádobí a naskládala ho zase na tác. Pak se s prásknutím přemístila pryč.
Hermioně se nedařilo přestat se usmívat. Měla plán a konečně měla i zbraň. Teď už jen musela počkat, až přijde Snape.


Ginny ztuhla, když se jí Voldemortovy rty otřely o šíji.
„Musím s tebou něco probrat,“ zašeptal jí do ucha.
Horký dech ji zašimral až kdesi uvnitř jejího těla. Pocítila nával adrenalinu, když se mírně odtahovala. „Můj Pane, neměla bych se spíš jít zabalit? Dnešek bude dlouhý – musím toho tolik stihnout, když chci -“
Studený bílý ukazováček jí přilnul ke rtům. „Tiše,“ zasyčel. Obešel ji tak, aby jí viděl do očí. „Čeho se bojíš?“ otázal se po chvíli.
„Nechci Draca podvádět,“ zkusila to. „I když je daleko, pořád je to můj manžel.“
Rozvázal kličku, jež k sobě poutala konce jejího pláště. Jemně vyšívaná tkanina se snesla k jejich nohám a odhalila jednoduše střižené, ale o to elegantnější šaty z luxusního hedvábí. Jeho dlaně jí spočinuly na obnažených ramenou a putovaly po pažích až k zápěstím. Jedno k nich uchopil a zlehka si ho přitiskl ke tváři. „Já jsem tvůj pán,“ oznámil jí prostě a jeho rudé oči se zabodly do jejích. Autorita obsažená v těch slovech nešla popřít.
Zahlodal v ní dosud nepoznaný strach. „Můj Pane, prosím.“
Četl její obavy a nesmírně se jimi bavil. „Ginevro, uvolni se trochu, má milá.“ Jak jí přejel rukou od ramene až na stehno, stud jí zbarvil tváře do ruda. Kochal se jejími rozpaky.
Pokusila se o vzdor a začala se vymaňovat z jeho sevření. „Ne, tohle ne. Draco by se zlobil.“
„Před svatbou jsi byla ochotná mi vyhovět,“ připomněl jí. Rudé zorničky byly tvrdé a neúprosné.
„To bylo před svatbou. Pak jsem přece slíbila věrnost svému muži.“
„Mně jsi taky slíbila věrnost.“ Sevřel pevně její ruce a přitiskl jí je k tělu. Zároveň se sklonil k jejímu obličeji a hbitým jazykem obkroužil konturu jejích úst.
Tahle dívka ho vážně bavila. Vypadala nevinně, křehce a bezbranně, jak na něj upírala prosebné laní oči. A přitom dnes v noci klidně zabila tři lidi, bez mrknutí oka je zbavila života. To ho fascinovalo. Nepropátrané lidské hlubiny, temná zákoutí každé mysli.
Ginny se snažila couvnout od něj, když se nemohla bránit rukama. Jenže po příliš krátké chvíli narazila na zeď. Byla v pasti.
Voldemort potěšeně zaznamenal, že už nemá kam ustupovat. Natlačil se na ni ještě víc - téměř nemohla dýchat – a z rukávu hábitu vytáhl hůlku. „Ctí tě, že se tak úporně bráníš,“ usmál se. „I když já ti na očích vidím pravý opak,“ zasmál se tlumeně do jejího ucha.
Jeho rty se znovu dotkly citlivé kůže na boltci a Ginny se zachvěla. Měl pravdu – ač říkala ne, její tělo si myslelo něco jiného. Bezděky vyhledala svými rty linii jeho čelisti. A dřív, než toho stihla litovat, on jí svými rty vyšel naproti.
Cítila z toho polibku celou jeho podstatu – drsnost a nepoddajnost jeho rtů, téměř až zvrácenost, s jakou si vynucoval přístup do jejích úst, zatímco jí pomalu uvolňoval ruce, aby těmi svými mohl zabloudit pod její šaty. Jeho síla jí náhle přišla nepřekonatelná – příliš velká, než aby se proti ní odvažovala bránit.
Tentokrát to bylo jiné než ten první týden, kdy testoval její věrnost. Už nebyl vášnivě něžný. Teď poznala jinou jeho stránku, tu temnější, drsnější. Očividně se mu líbilo, když mu vzdorovala, protože jakmile se mu poddala, odtáhl se.
„Kde je ta tvoje čest?“ otázal se a tvrdě s ní smýknul.
Snažila se rukama přidržet zdi za sebou, ale bylo to marné. Jen si bolestivě sedřela konečky prstů o hrubou omítku. Na bílém podkladu se rýsovala temně rudá stopa. „Au!“ vyjekla ublíženě.
„Říkala jsi, že nechceš být manželovi nevěrná, ne?“ otázal se a znovu sevřel její ruce.
Do očí jí vstoupily slzy. „Nechci,“ špitla. Odvrátila od něho pohled. Už tušila, jakou hru to s ní hraje. Chtěl, aby mu odporovala. A to jen proto, aby mohl její odpor zlomit. Jak často tohle hrál s Belou?
Zatlačil jí ruce za záda, kde je pevně sevřel jednou rukou. Ta druhá zatím vyhrnula její šaty až k pasu.
Ginny byla jako ochromená. Jedna její část jí říkala, že je to zvrácenost, a radila jí, aby se sebrala a utekla. Aby s víckrát nevracela. Jenže ta druhá část toužila pokračovat a naplnit to svíravé vzrušení, které ji postupně zachvátilo. Bála se, to ano. Ale zároveň cítila, že je schopná v tomhle pokračovat. Dopřát Voldemortovi cokoli, co si bude žádat. Protože když umlčela svoje svědomí, svůj rozum, svoji čest – pak ji to všechno bavilo. Cítila, že nejen on má moc nad ní, ale svým způsobem vlastně ona ovládá jeho. „Prosím,“ šeptala naléhavě. „Tohle ne, prosím.“ Kroutila s rukama, aby se vyprostila z jeho sevření, a sledovala pozorně, co to s ním dělá. Už se téměř přestal ovládat, to mu viděla na očích. Dychtivost z nich doslova sršela.
O krok poodstoupil a jediným mávnutím hůlkou ji zbavil všeho šatstva. Prohlížel si ji pohledem znalce koní, před něhož právě přivedli výstavního plnokrevníka.
A pak, dřív, než se stačila jen pohnout nebo pocítit stud, ji znovu hrubě přimáčkl ke zdi a vzal si ji.


„Když jsem ti posílal Patrona, nemyslel jsem, aby ses sem hned hnal!“ rozčílil se Snape na svého kmotřence.
Draco seděl pohodlně rozvalený v křesle a prohlížel si své dokonale opečovávané ruce. Jako by Snapea neslyšel, pomalu přiblížil palec k očím, a pak ještě pomaleji nehtem odchlípl kousek kůžičky v místě, kde se nehet stýkal s bříškem prstu. Příjemně to zabolelo. Na rozdíl od tvrdého dloubnutí do ramene, které mu Snape uštědřil.
„Kdyby Temný pán zjistil, žes porušil jeho rozkazy!“ Bradavický ředitel se nedokázal uklidnit. Zlostně přecházel po své pracovně a co chvíli do něčeho bouchl sevřenou pěstí.
„Pokud mu to neřekneš, nevidím jediný způsob, jak by se mu to mohlo donést. Navíc mi nepřikázal, že se nesmím v Británii objevit.“
„Dobře víš, že by to vnímal jako neposlušnost. Chceš snad ještě víc ohrozit sám sebe? Hlupáku!“
„Za zdmi Bradavic jsem v bezpečí a ty to víš,“ Draco se usmál. „Nemůže se mi tu nic stát. Pius sem nesmí.“
„Ale Temný pán ano,“ odporoval mu Snape. „Ani veškerá jeho náklonnost k tvé ženě nevyváží tvoje prohřešky, Draco.“
Mladík od něj odvrátil tvář, aby nemusel čelit rozzlobenému pohledu černých očí. „Chová v úctě celou naši rodinu. Naše sídlo si zvolil za své. Přijímá naši pohostinnost. Podle starobylých zákonů to tvoří pouto mezi námi.“
Severus se trhaně zasmál. „Myslíš, že to pro něj bude něco znamenat, když bude váhat, jestli se tě zbavit?!“
„Jistě.“ V tom přitakání ale nebyla taková jistota.
„To určitě!“ Snape se znovu hořce zasmál. „Nebýt toho, že tvoje žena mu -“
„Dost!“ Draco vytáhl hůlku a namířil s ní přímo na Severuse. „Mlč už.“
„Nechceš slyšet pravdu? Není ti příjemná? To na ní ale nic nezmění.“
„Mlč!“ Draco zrudnul a zlostně na něj zíral. „O tomhle už nikdy nechci slyšet ani slovo. Ginevra je moje manželka a mezi ní a Temným pánem nikdy nic nebylo. Ne po naší svatbě,“ vedl si umanutě svou.
Severus mu položil ruku na rameno. Zlost z něj vyprchala. Pod nánosem Dracova sebevědomí a jistoty vytušil bolest. „Draco -“
„Všechno je pryč!“ Mladík se náhle úplně zhroutil. Oči se mu zalily slzami. „Měl jsem teď spoustu času na přemýšlení a – došlo mi, že jsem to celé zkazil. Všechno...“
Dřív, než na to Severus mohl reagovat, plameny v krbu smaragdově zezelenaly. Za okamžik už k krbu vypadla Ginny a spěšně si s pomocí kouzel ometala saze z hábitu.
Draco se trochu sebral. „Ahoj,“ pozdravil ji neutrálním tónem a pečlivě se vyhýbal pohledu na ni.
„Co tu děláš?“ otázala se místo pozdravu. „Myslela jsem, že máš být v cizině?“
„Omluvíš nás na okamžik, Severusi?“ obrátil se Draco na svého kmotra. „Myslím, že bys se svou ženou potřeboval mluvit o samotě.“ Vzal zmatenou Ginny za ruku a táhl ji ven z ředitelny.
„Co se děje?“ chtěla vědět. Spěšně vyprošťovala svoji dlaň z jeho sevření.
Neodpovídal, jen ji vedl liduprázdnými chodbami ke Komnatě nejvyšší potřeby. Usilovně si představoval místo, kde si budou moci o všem promluvit, všechno si vyjasnit. Místnost ale překvapila i jeho. Vévodila jí velká postel s nebesy, vedle níž na kulatém stolku trůnila láhev nejlepšího skřítkovského vína.
Zlostně zavrčel, když si uvědomil, že komnata rozpoznala i jeho postranní myšlenky.
„Co to má znamenat, Draco?“ Ginny vypadala naštvaně. Očima bloudila po vybavení pokoje a nesouhlasně krčila čelo.
„Říkal jsem si, že bychom si měli vyjasnit některé věci,“ začal nejistě. Hlas mu ale sílil s každým slovem. „Potřebuju vědět, co je mezi tebou a ním.“
„Kým?“ dělala nechápavou.
„Temným pánem.“
„Nic.“
„Nelži mi.“ Stisknul její předloktí tak, až vyjekla bolestí.
Třela si postižené místo. „Co je ti do toho, Draco? Odjel jsi a nechal jsi mě v tom, tak co čekáš?“ sykla na půl úst. Vytrhla se mu a zamířila je dveřím.
Popadl ji za zápěstí a smýkl jí k sobě. Ztratila rovnováhu a přepadla až na postel.
„Nech toho, akorát se ponižuješ!“ zavrčela a sbírala se zase na nohy.
Všiml si lehkých podlitin, které měla kolem zápěstí. Jako by ji někdo pevně držel a ona se mu snažila vykroutit. Soucit ale rychle vystřídala zlost – to když si ji představil s ním. „Vím, že s ním spíš!“
„A i kdyby?“ nadzvedla obočí v otázce. „Ty jsi spal s Astorií Greengrassovou. Dokonce jsi kvůli tomu ohrozil nás dva. Svůj život a moje postavení v řadách Smrtijedů. Ohrozil jsi celou rodinu. A ta dívka kvůli tomu zemřela.“
„Umřela, protože sis to přála!“ vyhrkl bez rozmýšlení. „Tiskla ses k němu, vrkala mu do ucha a -“
Ginny už nedokázala to napětí mezi nimi dál snášet. Slzy jí vstoupily do očí a hrozily přetéct na tváře. „Tohle snad nemyslíš vážně.“ Ale věděla, že myslí. Vždyť se tím sama trápila. Astorie zemřela pro to, co Ginny řekla. Kvůli tomu, co si přála. Už nedokázala pláč déle zadržovat.
„Ne,“ Draco nešťastně zavrtěl hlavou. „To jsem nechtěl. Gin, prosím, neplakej.“ Snažil se ji utěšit, ale nechápal, že ona nebrečí jen pro Astorii. Její svědomí tížilo mnohem víc než smrt té dívky. Zase viděla obličej Colinova dědečka. Jeho otce. Jeho bratra. Svých rodičů a bratrů. Nedokázala přestat.
Přitáhl si ji do náruče, zabořil ruku do jejích hustých vlasů a kolébal ji jako děcko. „Pšššt,“ konejšil ji. „Všechno je dobré.“
Přimkla se k němu, jako by byl jediný pevný bod v jejím světě, jako by ji jeho náručí chránilo před úplnou nicotou. V tu chvíli ji přepadl silný pocit, že bez něj je ztracená. Vpletla prsty do jeho vlasů a přitáhla si ho k polibku.
Draco byl z vývoje událostí překvapený, ale protože mu nebyl proti mysli, nebránil se. Opětoval její náruživé nadšení a za pár minut už byla Ginny – podruhé toho dne – bez šatů.


Venku už se setmělo a Hermiona klidně oddechovala, když se na ni Snape přišel konečně podívat. Donesl jí další dávku lektvaru a už se ji chystal kouzly spoutat a probudit, aby jí lék nalil do úst. Jenže v tu chvíli se k němu přetočila obličejem. Její klidný, téměř spokojený výraz ho zasáhl hlouběji než rána nožem. Působila tak něžně a pokojně – s hlavou spočívající na pokrčené paži, s kaštanovými vlnami částečně zakrývajícími přemýšlivé čelo a jedno z přivřených víček. Hluboká vráska, kterou měla v bdělém stavu mezi obočím, se spánkem vyhladila.
Zkoumal pečlivě její obličej ozářený jen matným světlem z ulice. Za lhostejnou maskou byl vždycky zvyklý ženy hodnotit. Byla to jeho oblíbená osobní hra – sebemrskačsky je srovnával s Lily.
Dřív si toho nevšiml, ale Hermiona měla pěkné, pravidelné rysy. Kromě té nezkrotné hřívy a příliš proříznuté pusy byla vlastně docela pěkná.
Zatřepal hlavou, aby ty zrádné myšlenky odehnal. Místo dalšího průzkumu se posadil k ní na postel a podepřel jí hlavu. K ústům jí přiložil flakónek s lektvarem. Přesně jak předpokládal, vzbudila se až ve chvíli, kdy jí tmavá tekutina naplnila ústa. Instinktivně polkla, a pak se zakuckala.
„Ležte v klidu,“ přikázal jí, když se začala zvedat do sedu. Nevypadalo to, že by ho chtěla poslechnout, proto jí zatlačil do ramenou. Jejich oči se setkaly. A on, s takovou samozřejmostí, jako by to měl v úmyslu už od začátku, tvrdě pronesl: „Legilimens!“
Před očima se mu začaly rojit nejrůznější výjevy z jejího života. Snažil se přejít ty, v nichž byla ještě dítě, ale z nějakého důvodu to úplně nešlo. Vnímal její tehdejší pocity tak silně, jako kdyby byly jeho vlastní.
Mohly to být vteřiny, minuty i hodiny, kdy se ztrácel a zase nacházel. Proplouval skrze její první den ve škole, kde se jí posmívali pro její bohatou kštici a ona si umínila, že jim ukáže, o kolik je lepší než oni. Pocit pýchy a výjimečnosti, když dostala dopis z Bradavic. Kdyby byl schopen v té chvíli odlišit svoje vlastní já od ní, snad by se i opovržlivě ušklíbl. Takhle jen požíval její nadšení z nového světa. Všechno pro ni bylo nové a vzrušující – hltala předepsané knihy a zkoušela si kouzla, o nichž se dočetla. Ale pod slupkou štěstí kvasily i jiné pocity – obavy z toho, aby byla dost dobrá. Snaha všem dokázat, že si pozvánku do kouzelnického světa zaslouží.
Prožíval s ní všechna ta léta, topil se v jejích myšlenkách, touhách a obavách. Byla tak lehce zranitelná pod nánosem panovačnosti, až se mu z toho svíralo srdce.
Zatoužil jejich mysli oddělit, vší silou se snažil uniknout, ale bylo to marné. V hlavě se u míhaly události posledních dvou let. Zoufalý hon na viteály, jejich bezmoc, když svírali v rukou medailonek a netušili, jak s ním naložit. Bolest a ztráta při odchodu Rona. Strach v Godrikově Dole. Naděje, kterou s sebou přinesl Weasley, když se vrátil. A zničení medailonku mečem, který sám ukryl v jezírku. Obrazy se střídaly čím dál rychleji a byly čím dál obsáhlejší. Točila se mu z toho hlava, ale nedokázal přestat. Návštěva Láskoráda. Zajetí u Malfoyových, děs prostupující celou její bytost. A bolest, když ji Belatrix mučila. A pak ještě větší trýzeň, když jí došlo, že Harry zemřel. První milování s Ronem. Smrt Weasleyových. Viděl sám sebe jejíma očima, chladnou tvář staženou nenávistí, úzké rty vyslovující vražedná slova... Budování domova. Setkání s Longbottomem. Scény se stále zrychlovaly, už to byly pouhé záblesky. Jejich cesta do Albánie a podivný zážitek v minulosti. Dopis, který psala sama sobě... Náhle se mu před očima zatmělo a on se konečně ocitl ve své hlavě.
Hermionu ta prohlídka jejích vlastních vzpomínek vyčerpala. Zřejmě upadla do bezvědomí, protože nereagovala na jeho dotyk ani na světlo na konci jeho hůlky. Krční tepna ale pulzovala životem a on si trochu oddechl.
Pak si však znovu promítl vše, co viděl. Ve tváři se mu nepohnul jediný sval, jeho myšlenky však byly zoufalé. Všechno bylo mnohem horší, než si namlouval. Nestačilo vymyslet geniální způsob, který by připravil o život Voldemorta. Ne, černokněžníka k životu poutalo dalších... Rychle počítal - další tři pevné řetězy mezi Voldemortem a jeho existencí. Uvědomoval si tu hrůzu – mohlo to být opravdu téměř cokoli. A téměř kdekoli. Na mysl mu přišel nákres, který Hermiona ukazovala Nevillovi. Diadém Roweny z Havraspáru. Aspoň něčeho se tedy může držet.
Sklesle přivřel víčka. V ten okamžik se Hermiona trochu vzpamatovala. Zalovila pod polštářem. Štíhlé prsty obemknula kolem porcelánového střepu. Okraje se jí zařezávaly do dlaně, ale ona nepovolila. Se vší silou, jaké byla schopná, se vymrštila do sedu.
A pak bodla.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář