Lenčina starost
Louis Armstrong – Kiss of Fire
I touch your lips and all at once the sparks go flying
Those devil lips that
know so well the art of lying
And though I see the danger, still the flame
grows higher
I know I must surrender to your kiss of fire
Just like a
torch, you set the soul within me burning
I must go on, I'm on this road of
no returning
And though it burns me and it turns me into ashes
My whole
world crashes without your kiss of fire
I can't resist you, what good is
there in trying?
What good is there denying you're all that I
desire?
Since first I kissed you my heart was yours completely
If I'm a
slave, then it's a slave I want to be
Don't pity me, don't pity
me
Give me your lips, the lips you only let me borrow
Love me tonight
and let the devil take tomorrow
I know that I must have your kiss although it
dooms me
Though it consumes me, your kiss of fire
I can't resist you,
what good is there in trying?
What good is there denying you're all that I
desire?
Since first I kissed you my heart was yours completely
If I'm a
slave, then it's a slave I want to be
Don't pity me, don't pity
me
Give me your lips, the lips you only let me borrow
Love me tonight
and let the devil take tomorrow
I know that I must have your kiss although it
dooms me
Though it consumes me the kiss of fire!!!
Aaah
Burn me!!!*
http://www.youtube.com/watch?v=gVxwN3Eaf_U
Draco čekal ve zdobném přijímacím pokoji. Temný pán si poslední dobou zvykl na přepych kolem sebe, takže křeslo, v němž mladý Malfoy vyčkával na Voldemortův příchod, bylo měkké a velmi pohodlné. Chlapec očima přejížděl po výzdobě pokoje. Na okamžik se zastavil u několika překrásných olejomaleb a pohledem polaskal i sbírku starožitného porcelánu.
Celé sídlo bylo zařízeno s péčí a citem pro detail. Dokonce i Narcissa Malfoyová by se tu mohla leccos přiučit. Draco věděl, že Temný pán chce z tohoto zámku udělat centrum své moci. Sem se za ním budou hrnout davy kouzelníků z Británie i zahraničí, aby mu skládali své uctivé poklony. Tady bude jednou sedět na zlatém trůně a rozhodovat o životě a smrti tisíců mudlů, mudlovských šmejdů a krvezrádců. Pán nad lidskými životy. A Draco hodlal být tady, po jeho boku, na straně vítězů.
Složitě vyřezávané dveře s motivem hadů se otevřely a dovnitř vkráčel sám Temný pán. Draco ihned vyskočil z křesla, poklekl a políbil lem jeho hábitu.
Voldemort si ho shovívavě prohlížel. „Vstaň,“ přikázal, když se dost nabažil pohledu na svého věrného služebníka klečícího mu u nohou.
„Můj Pane,“ Draco odcouval ke křeslu, v němž předtím seděl. Počkal, až Temný pán usedne do zlatého křesla. Teprve pak se sám posadil.
„Zavolal jsem tě, abych se dozvěděl něco víc o tom, co se stalo v Bradavicích. Potřebuju vědět, zda ten útok byl mířen proti tobě. Jestli ten prokletý Řád něco tuší -,“ odmlčel se. Jeho upřený pohled Draca pečlivě zkoumal. „Nemám moc času, Draco. Sám nejlíp víš, co všechno je ještě potřeba stihnout, než se konečně veřejně přihlásím k vládě v téhle zemi. Ale chci, abys mi to všechno vylíčil.“ Štíhlým prstem ukázal na lahvičku s chlapcovými vzpomínkami. „Severus mi pověděl, co se ti přihodilo.“
„Díval jste se na to, můj Pane?“ otázal se Draco nedbale.
„Ne. Chci tvé svědectví. Vzpomínky lze změnit.“
„Mistr jako vy by to přeci poznal,“ pousmál se Malfoy. „Nic takového bych nikdy ani nezkusil.“
„Mluv.“ Voldemortovi pomalu docházela trpělivost.
„Promiňte, můj Pane. Seběhlo se to velmi rychle. Byl jsem v Prasinkách – procházeli jsme se s mojí snoubenkou -“
„S neteří Piuse, že? Ta dívka mi nebyla představena,“ v jeho hlase zazníval nepatrný vyčítavý podtón.
„Omlouvám se, Pane, ale mělo tak být učiněno krátce před naší svatbou.“
„Tak pokračuj, co se stalo na té procházce?“
„Zašli jsme nejspíš příliš daleko, protože ochranná kouzla tam byla slabší. Natolik slabá, že jimi pronikla malá skupinka. Viděl jsem asi pět lidí, ale klidně jich mohlo být víc. Snažil jsem se nás bránit -,“ hlas se mu zlomil. „Neměl jsem šanci.“ Bledé oči se zalily slzami, mladík se však rychle vzpamatoval a znovu nasadil věcný tón. „Snadno poznali, že ona je z nás dvou ta slabší – možná šli dokonce už od začátku po ní – tři z nich se soustředili na mě a nutili mě ustupovat. Zbylí dva – nebo snad byli tři – se vrhli na ni. Nemohla se ani bránit, za chvíli bylo po všem. Popadli její tělo, aby nám zabránili ji aspoň důstojně pohřbít,“ v té chvíli z jeho kultivovaným tónem probleskl zuřivý vztek, „a přemístili se.“
„Poznal jsi někoho?“ dolehl k němu hlas Temného pána. Naléhavý černokněžníkův sykot mu stále trochu naháněl hrůzu.
„Ano,“ kývl. „Ale chci to vyřídit sám, můj Pane. Najdu je a zlikviduju,“ prohlásil odhodlaně.
„Pro tebe jsou nachystány mnohem důležitější úkoly, Draco,“ zavrtěl Voldemort hadí hlavou. „Tohle přenecháš jiným.“ Jeho tón nepřipouštěl námitky.
„Máte pravdu jako vždy,“ sklonil Draco trochu hlavu.
„Koho tedy mám dát hledat?“
„Byli tam Pastorek, Longbottom, dva mladší kouzelníci, které jsem neznal,“ vypočítával, „a Lupin.“
„Vlkodlak?“ Voldemort jen špatně skrýval své překvapení. „Mysleli jsme přece, že se stáhl?“
Draco na malý zlomek okamžiku zapochyboval, zda to nepřehnal. Nenávist k bývalému profesorovi byla silná, zvlášť od chvíle, kdy se stali vzdálenými příbuznými. Podle reakce černokněžníka však nebylo moudré na něj svalovat vinu. Rychle všechny své úvahy potlačil a když si byl jistý, že jeho mysl je ukázněná, vzhlédl. Setkal se s úzkýma očima muže naproti sobě. Cítil, jak se mu Voldemort pomaloučku dostává do hlavy. Jenže Belatrix ho naučila, jak si vyčistit hlavu a ukázat i tomu nejnadanějšímu nitrozpytci jen tolik, kolik sám chtěl. Voldemort opatrně prozkoumal chlapcovy vzpomínky na událost. Byly trochu roztřesené, jak se bránil kletbám, jinak na nich však nenašel nic podezřelého.
„Postarám se o to, aby za to zaplatili,“ slíbil Voldemort.
Draco k němu poklekl a políbil lem jeho pláště. „Děkuji, můj Pane. Děkuji vám z celého srdce, že ta urážka, které se dopustili na mně a mé rodině nezůstane bez trestu!“
„Samozřejmě,“ pochmurně se usmál, „je to konec konců i urážka mě a všech Smrtijedů... Jak pokračuje výběr nových Smrtijedů, Draco?“
„Velmi dobře, můj Pane,“ Malfoy se nepatrně pousmál. „Výsledky OVCí už jsou známy. Desítka mladých čarodějů je připravena se k vám přidat.“
„Už jsou tady ve vašem sídle?“ zajímal se.
„Ne, ještě ne. Plánuji přesun na dnešní večer. Dostali pokyn, aby si zabalili a byli připravení odejít ze školy.“
Voldemort spokojeně povytáhl koutky úst.
„Mezi těmi deseti, můj Pane, je jedna velmi talentovaná mladá čarodějka. U zkoušek dosáhla nejlepších výsledků z ročníku a sám Severus Snape ji doporučil vaší ctěné pozornosti,“ Draco byl obezřetný. Snažil se, aby z jeho tónu nebylo poznat víc než profesionální zájem. „Ta dívka, Pane, však nemá vhodný původ. Je z rodiny krvezrádců – těch Weasleyových, které jste nařídil asi před rokem zlikvidovat. Je však ideální kandidátkou do řad vašich nejbližších. Je inteligentní, velmi krásná, charismatická. Hodila by se skvěle pro delikátní úkoly. Jen je potřeba jí zatím příliš nedůvěřovat a pečlivě ji prověřit.“
„Ona se chce stát mou věrnou?“
„Ano, Pane. Je to její velká touha a podle Snapeových informací na sobě celý rok tvrdě pracovala, aby dosáhla úspěchu.“
„Říkal jsem, že když odstraníme jejich rodiče, sami přijdou,“ Voldemortův ošklivý hadí obličej plál vítězoslávou. „Věděl jsem, že je to cesta!“
„Přesto doporučuji nejvyšší ostražitost.“
Odměnou za radu mu byl Voldemortův zlobný pohled. „Neboj se. Já sám nejlíp vím, že nesmím nikomu důvěřovat, Draco. Důkladně bych si ji prověřil, i kdyby ses o ní ani slůvkem nezmínil... Chci je všechny vidět už zítra. Připrav to.“ Gestem ruky naznačil, že jejich schůzka je u konce. Dvojkřídlé dveře, jimiž před půl hodinou vešel, se na pokyn jeho hůlky otevřely.
„Jistě, můj Pane zítra večer bude všechno připraveno,“ kýval Draco hlavou. Pomalu zamířil ven z místnosti. Ve vedlejším pokoji už hořel oheň v krbu. Speciálně upravená letaxový prášek reagoval jen na ty, na jejichž pažích bylo vypáleno Znamení zla. Nabral hrst a vhodil ji do plamenů, které smaragdově zezelenaly.
„Hostinec U Tří košťat,“ prohlásil jasným znělým hlasem a vstoupil do plamenů.
Lokál byl prázdný, až na madame Rosmertu, která bezmyšlenkovitě leštila skleničky. V posledním roce jí postupně ubývali zákazníci; už ani po večerech nebyla hospoda plná. Bez zájmu se zahleděla na Draca. Téměř nikdy si tu nic nedával, jen procházel, takže zase sklopila oči ke dřezu s mydlinkami.
„Jednu ohnivou whisky,“ poručil však Malfoy a z jeho dlaně na bar vyklouzly dvě stříbrné mince.
Setkal se s jejím udiveným pohledem. Panovačnost v jeho očích jí zabránila ptát se, takže mu jen nalila a shrábla peníze.
Vypil skleničku jedním douškem. Vychutnával si, jak se mu alkoholem navozené teplo pomalu propaluje až do žaludku a pak ještě níž. „Ještě jednu,“ přikázal Rosmertě.
Po přestálém napětí v přítomnosti Temného pána se cítil jako znovuzrozený.
Po třetí skleničce se pomalu vydal na hrad. Minul opuštěný malý hřbitůvek, na němž od předešlého dne spočívala i rakev s nejmilejším oblečením a plyšovým medvědem Astorie Greengrassové. Rozrytá hlína přesně ohraničovala místo, kolem nějž se včera shromáždila celá kouzelnická smetánka. Její domnělou smrt neoplakal nikdo kromě vydatného deště. Jinak všichni přítomní nasadili nepřesvědčivé masky zdvořilého smutku.
Stoupal do mírného kopce k hradní bráně, a pak dál po školních pozemcích. Školník Filch si ho podezřívavě změřil, když mu otevíral bradavickou vstupní bránu, něco v chlapcově pyšném držení těla mu však zavřelo ústa. Uctivě se uklonil a nepočastoval Draca jedinou mumlavou nadávkou, ačkoli Mlafoyovy zablácené střevíce zanechávaly jasně mapovatelnou cestičku k ředitelně.
V půli chodby do třetího patra narazil na Ginny Weasleyovou. Šla právě do knihovny vrátit poslední svazky, které měla vypůjčené, když ho uviděla. Od chvíle, kdy se před týdnem dozvěděla o smrti jeho snoubenky, marně přemítala, jaké to pro ni může mít následky, Tajně doufala, že k ní stále ještě chová nějakou náklonnost, kterou by teď mohli prohloubit.
Draco nemohl uvěřit svým očím. Ginevra tam stála bez hnutí a hleděla na něj. Její čokoládové oči se mu propalovaly až na dno duše. Nesměl s ní mluvit, ne tady ve škole. Musel přece počkat, až uplyne nějaká doba od Astoriiny smrti, nemohl riskovat, že je někdo uvidí. Bylo to nesmírně nebezpečné a o to víc ho to přitahovalo.
Dvěma kroky k ní přistoupil. Její oči i mírně pootevřené rty ho doslova hypnotizovaly. Prohrábla si nejistě vlasy. Její květinová vůně i hned zaplavila vzduch kolem. Zhluboka se nadechl a užíval si té opojné dráždivé směsice.
Měl pocit, že zešílí, jestli se jí nedotkne. Zatlačil ji za závěs oddělující chodby a nesmlouvavě ji přitiskl ke zdi. Nijak se nebránila, jen na něj dál vyzývavě hleděla. Propletl prsty s těmi ohnivými prameny. Připomnělo mu to na jeden prchavý okamžik milování s Astorií, vzápětí byl však cele zpátky u Ginny. Přiblížil své rty k jejím a něžně se o ně otřel. Trochu se k němu přitiskla. Nepotřebovat větší pobídnutí. Jeho něha vyprchala a její místo převzala čirá vášeň a touha. Nedokázal už myslet, byla jen ona a její pálivé rty, které si tak náruživě přivlastnil.
„To nesmíš,“ náhle se mu jemně vyprostila z náručí.
„C-co nesmím?“ tázal se trochu zadýchaně.
„Tvoje dívka je mrtvá sotva týden, tohle není vhodné.“
„Je to vhodné,“ znovu ji přišpendlil svým tělem ke stěně za ní. Rty jí přejel po čelisti. Zachvěla se. „Je to vhodné, protože po tobě toužím.“
„Ne tady – mohl by nás někdo vidět. Co by si pomysleli?“ šeptala naléhavě.
Její obavy mu pročistily hlavu. Měla pravdu, líbat se s ní přímo tady, kde na ně mohl kdokoli narazit, bylo nevhodné. Jenže jakmile pohlédl zpátky do její tváře, neexistovalo opět nic jiného než její ústa.
Ani Ginny už nebylo proti mysli, když jí dlaněmi obkreslil páteř a hladově se vrhl na její rty. K vlastnímu neskonalému údivu se jí to líbilo. Náhle jim začaly překážet i jejich šaty bránící jim cítit blízkost toho druhého ještě intenzivněji. Právě když Draco rozepnul ozdobnou sponu na dívčině plášti, rozhrnul se závěs chránící je před pohledy ostatních a ve výklenku se objevila hlava bradavického ředitele.
Snape beze slova popadnul chlapce za paži. Draco bolestí vyjekl, jinak ale neodporoval, když ho ředitel táhl po schodech vzhůru. Ginny za těmi dvěma jen zmateně a trochu vystrašeně hleděla.
Ředitel vyvlekl svého kmotřence až ke své pracovně. I s chlapcem se nechal točitými schody vynést až nahoru do ředitelny. „Myslel jsem, že jsem ti to řekl jasně?!“ hrubě ho postrčil do křesla. „To, co provádíš je skoro sebevražda, tak se vzpamatuj!“ Už neovládal svůj hlas; křičel, až si bývalí ředitelé ve svých portrétech zděšeně zacpávali uši a prchali.
„Klid,“ mírnil ho Draco. Nebál se ho a necítil se k němu nijak vázaný. „Sám odpovídám za svůj život, Severusi.“
„Už jsi zapomněl na ten Neporušitelný slib, kterým jsem se zavázal tvé matce?“ špička jeho hůlky se Dracovi přitiskla ze strany ke krku. „Já tě musím chránit, i když bych tě občas nejradši nechal, abys sklidil, cos zasel, Draco.“
Chlapec se provokativně ušklíbl. „To není můj problém,“ oznámil mu.
„Mám tě chránit a budu to dělat třeba proti tvé vůli,“ Snape ho probodl zlostným pohledem. „I kdybych měl tvým rodičům nebo samotnému Temnému pánovi povědět, co vyvádíš. V mých očích je to pořád menší riziko.“
„Dobře,“ Draco si odfrkl, „donutil jsi mě k tomu sám, Severusi. Teď ti něco řeknu – Astorie není mrtvá. Celé je to jen můj plán, jak se moct oženit s Ginevrou. A ty to teď víš.“
„Hned se vypravím za tvými rodiči a -,“ Severus se náhle zarazil, jak mu to celé došlo. „Dostal ses do obrovského nebezpečí!“ zacloumal s Malfoyovými rameny. „Uvědomuješ si, ty blázne, cos provedl?!“
„Jsem rád, že chápeš všechna úskalí,“ protáhl Draco s nepěkným úsměškem. „Takže už ti asi taky došlo, že jestli někomu jen cekneš o mně a o Ginevře, dostáváš mě do smrtelného nebezpečí.“
Snape zbledl ještě víc, než bylo obvyklé. „Hraješ příliš vysokou hru.“
„Tak velká výhra se dá vyhrát jedině, když se člověk nebojí zvednout sázky.“
„Draco, pro Merlina živého, tady přece jde o tvůj život. O život tvých rodičů. A v důsledku i o můj život. Kdyby se někdo dozvěděl -“
„Když budeš mlčet, nikdo se nic nedozví,“ přerušil ho.
„Přijde se na to,“ prorokoval bradavický ředitel. „Tohle nemůže zůstat tajemstvím dlouho. Ta dívka se někde ukáže a -“
„Neukáže,“ prohlásil Malfoy sebevědomě. „Je pryč z Británie. Vázaná Neporušitelným slibem na dům, v němž přebývá. Když budeš potichu, nic mi nehrozí. Mám svůj plán.“
„Nedáváš mi na vybranou,“ vyplivl Snape rozzlobeně.
„Ty sám ses matce zavázal, ne já.“
„Draco, buď rozumný... To ti opravdu ta malá krvezrádkyně stojí za tolik námahy?!“
„Měl bys vědět, že vždycky dostanu to, co chci, Severusi. A nezapomínej, že tu 'malou krvezrádkyni', jak ty říkáš, jsi doporučil Temnému pánovi. I tobě by tedy mělo záležet na tom, aby u něj uspěla.“
„Tohle ti nemůže vyjít,“ kroutil Snape pochybovačně hlavou. „Dřív nebo později to Temný pán zjistí.“
„Ale nebude to tvým přičiněním,“ odsekl Draco. „Možná si dokonce zachráníš krk a o nic víc ti přece nikdy nešlo, ne?“
Severus na něj chtěl křičet, chtěl ho zasypat přívalem ran, dokud by mladý Malfoy necítil takový strach, jaký právě svíral Snapeovy útroby. Dracův klidný obličej ho provokoval do nepříčetnosti. Ledová maska, kterou si bradavický ředitel nasazoval, byla pryč. Mastné prameny vlasů mu padaly do vypoulených temných očí, z nichž sršely blesky. Nažloutle bledá kůže se na tvářích zbarvila do ruda. Vztekem zkřivená ústa připomínala rozšklebenou sečnou ránu. Snad poprvé v životě se Draco svého kmotra opravdu bál.
Možná za to mohl strach v chlapcových očích, možná poznání, že stejně nic nezmůže, Snape se však uklidnil. Přerývavě oddechoval a dlaněmi si zakrýval tvář, dokud si nebyl jistý, že dokáže promluvit, aniž by se mu třásl hlas. „Je to tvoje rozhodnutí – tvoje volba. Já ti radím zachránit, co se dá. Nicméně, jak jsi mi připomněl, nemůžu udělat nic za tebe. Zvaž ale, jestli nepodstupuješ až příliš velké riziko, Draco. Obě ty dívky pro tebe představují hrozbu.“
„Možná. Jenže pro mě už není cesta zpátky.“
„Co chceš dělat? Co máš v plánu?“ dorážel Severus neodbytně.
„Do toho tobě nic není.“
„Jsem v tom taky namočený!“ ohradil se. „Takže je to i moje věc. Je ti jasné, že jestli se na to přijde, Pán si uvědomí, že jsem o tom věděl?!“
„I kdyby?“ Draco si ho tvrdě měřil. „Od doby, kdy jsi zabil Brumbála se ti přece nemůže nic stát, Severusi. Jsi jeho oblíbenec.“
„Dobře víš, že tak to není,“ Snape neklidně přecházel od jednoho kulatého okna ke druhému. „Spousta lidí by mě ráda viděla mrtvého. Vadí jim moje postavení a konexe. O pár z nich mám zajímavé informace. Ti všichni se budou snažit mě očernit, až přijde správný čas. Tak jako tvoje teta.“
Malfoy se ošil.
„Ještě jsem nezapomněl, Draco,“ opřel se rukama do stolu, takže si s chlapcem hleděli do očí. „Nezapomněl jsem, co všechno tvoje rodina dokáže.“
„I kdyby to byla pravda a já jsem tě chtěl potopit, nic s tím nenaděláš. Tak jako tak zemřeš. Takže bude asi lepší,“ na chvíli se odmlčel, aby svým dalším slovům dodal na důrazu, „když radši vsadíš na moji loajalitu než na jistou smrt. Někomu jen špitneš a jsi mrtvý, protože tím porušíš Neporušitelný slib.“
Snape se zamračil. „Nikam to nevede.“
„Aspoň v něčem se shodneme,“ kývl Draco. „Nech to být. Je to moje hra. Když budu s něčím potřebovat pomoc, obrátím se na tebe. Jinak mi však musíš důvěřovat. Tvůj život je vlastně v mých rukou... Moc hezká představa.“
Severus zatnul pěsti, až mu zbělely klouby. „Jsi neuvěřitelný zmetek.“
Draco se rozesmál. „Naučil jsem se to od tebe,“ řekl, když se trochu uklidnil. Ředitel ještě otevíral ústa, aby něco namítl, Draco ho však nepustil ke slovu. „Jsou za minutu čtyři, Severusi. Měl by ses zklidnit a připravit, protože za chvíli tu máme studenty.“
Hermiona doufala, že stařenina slepota by jim mohla pomoci ji přemoct, ale očividně se zmýlila. Celá místnost s tou babiznou spolupracovala. Jen se něčeho dotkli, začalo to vydávat táhlý nářek, takže žena ihned věděla, kde jsou. Na svůj věk neobyčejně mrštně po nich vrhala jednu kletbu za druhou. Navzdory početní převaze měli co dělat, aby stačili uhýbat. Za celé tři minuty boje zatím nevyslali na Besim jediné kouzlo.
Ron pohledem vyhledal dívku a naznačil jí, aby začala couvat ke dveřím. Dřív, než stačila Hermiona udělat krok, se ale masivní dveře zavřely a uvěznily je v pokoji. Instinktivně uhnula paprsku purpurového světla a vrhla se k nejbližšímu oknu. Než se naděla, zakrslé jabloně v předzahrádce přirostly k okenicím a vytvořily tak ze spleti svých sukovitých větví přírodní mřížoví. Nváhala dlouho a v první odmlce mezi stařeninými zaklínadly vyslala ke stromům neverbální Incendio. Větve vzplanuly kouzelným ohněm. Na malý okamžik zadoufala, že se jí podařilo vytvořit únikovou cestu, hned vzápětí ale zničeně zalapala po dechu. Oheň se rozšířil i na stěny stavení. Byli uvězněni v ohnivém pekle.
Hustý šedavý dým pronikal dovnitř a pomalu je dusil. Hermiona začala z nedostatku kyslíku panikařit, zatímco Ron horečnatě přemýšlel, jak z nastalé situace vyváznout. Stařena už nejspíš definitivně zešílela, protože se zmítala záchvaty škodolibého smíchu. Už se ani nesnažila je zasáhnout kletbou. Věděla, že oheň si s těmi dvěma poradí i bez její pomoci.
„Dělejte něco!“ zařval na ni Ron. „Vždyť tady taky uhoříte!“
Setkal se s ženiným pohledem a došlo mu, že stařeně je to jedno. Netoužila po ničem jiném, než se jich zbavit. Její život pro ni cenu neměl.
Hermiona už se dusila, sípavě kašlala. Kolena pod ní poklesla a ona se svezla na podlahu, kde byl dým nejhustší. Ron se k ní vrhl a pokoušel se ji zvednout ze země. „Proskočíme těmi plameny, ano?“ šeptal jí naléhavě.
Slabě zavrtěla hlavou. „T-to není oby-obyčejný oheň,“ rozkašlala se znovu. „Ona,“ ukázala pohledem na ženu v křesle, „ho živí svojí sílou. Museli bychom ji zabít – jinak se nás ty plameny už nepustí,“ vzlykla.
Teplota v pokoji stoupala úměrně s tím, kolik zdiva už plameny zachvátily. Oba se nesnesitelně potili. Zkoušeli Besim ohrozit i kletbami z černé magie, ale nic nepomáhalo. Žena se jejich útokům jen vysmívala. Oči naplněné posedlostí upírala na postupující oheň.
Plameny už jim téměř dosahovaly ke špičkám bot, když Ronovi bleskl hlavou nápad. Nezdržoval se poradou s Hermionou, vlastně o tom nepřemýšlel vůbec. Jen dívku ve své náruči pevněji chytil a pokusil se přemístit.
Venku už se setmělo, když konečně Kingsley rozpustil poradu Řádu. Dnes poprvé se jí účastnila i Fleur Weasleyová, za kterou konečně George zašel. Nemusel ji přemlouvat. Když jí vyložil, co mají v plánu, beze slova se sbalila a přemístila se s ním do jejich hlavního štábu. Brzy měl jejich řady rozšířit i Colin Creevey.
Před tím, jak se shodli, musí však vyřídit ještě jednu věc – najdou a zabijí Deana Thomase.
Lenka unaveně sklesla na nízkou palandu. Zaposlouchala se do klidného Fleuřina oddechování. To, že se k nim mladá žena přidala, vítala s povděkem. Konečně tu nebude tak osamělá. Trochu ji mrzelo, že Fleur jí opovrhuje. Jakákoli společnost jí ovšem přišla milejší než předchozí samota čtyř stěn. Kingsley i kluci měli vlastní svět plný dobrodružných lovů na Smrtijedy a ona zůstávala tady na ústředí, prala, vařila a žehlila.
Tichounké zavrzání dveří jí prozradilo, že je někdo přišel zkontrolovat, jestli už spí. Donutila se dýchat klidně a pravidelně celou minutu, než konečně neznámý odešel.
Přetočila se na bok a při tom pohybu její matrace vydala kovové zaskřípání. Znovu se zaposlouchala do nádechů a výdechů své spolubydlící, ty se však zdály stejně pravidelné jako před chvílí. Fleur tvrdě spala.
Přehodila chodidla na zem a opatrně vstala. Pár minut vyčkala, až si byla jistá, že se Fleur nevzbudila, pak tichounce otevřela dveře od jejich pokoje a vyplížila se na úzkou chodbu. Zaslechla Kingsleyho, který tlumeně vysvětloval plán na příští akci. Přesně v to doufala. Po špičkách se přikradla ještě blíž ke dveřím.
„Víme, kde Thomase najdeme?“ otázal se Lupin. „A víme jistě, že je to on?“
„Dolohov to řekl jasně,“ odpověděl mu Kingsley. „A pokud jde o to, kde bude – máme od Nevilla jeho adresu domů.“
„Nebude tak hloupý, aby šel normálně domů,“ namítlo jedno z dvojčat.
„Holky už spí?“ otázal se Pastorek.
„Spí,“ potvrdil Neville. „Byl jsem je před čtvrthodinkou kontrolovat.“
„Dobře – za chvíli se půjdeš podívat zase – s tímhle by nesouhlasily. Normálně dorazíme k Thomasovi domů a z jeho rodičů už snad něco dostaneme.“
„Působí veritasérum i na mudly?“
Napjatě čekala, co Pastorek odpoví. Místo toho bylo ticho. Domyslela si, že nejspíš jen kývl na znamení souhlasu.
„Takže kdy to chceš rozjet?“
„Už zítra,“ odpověděli s Lupinem sborově. „Před Fleur a Lenkou budeme předstírat, že jdeme jen prověřit terén kolem Vy-víte-koho sídla ve Skotsku a-“
Víc už Lenka neslyšela, protože se rychle vydala zpátky do dívčí ložnice. Věděla, že tajná porada už skoro končí a nechtěla, aby ji někdo z nich našel na chodbě, jak poslouchá.
Ráno se probudila nevyspalá. Dlouho do noci přemýšlela, co by měla udělat, ale nenapadlo ji nic, čím by neupoutala pozornost. U snídaně byla roztržitá, všichni to však připisovali jejímu pověstnému zasnění. Dělali si z ní legraci, jestli náhodou neobjevila na stěně nějakého muchlorohého chropotala. Nedala se jimi vyvést z míry, rychle se nasnídala a jako obvykle se dala do úklidu.
K malé laboratoři se dostala jen těsně před tím, než dosnídali i ostatní. Nenápadně vklouzla dovnitř. Mířila hůlkou na prachovku, která na její příkaz poslušně ometala všechny plochy.
Lahvičky s veritasérem byly uloženy jako posledně na nejvyšší polici. Opatrně vykoukla ze dveří, aby se přesvědčila, že nikdo nejde, a pak na flakónky namířila hůlkou. Přistály jí v dlaních. Prvně je chtěla rozbít jako minule, ale pak jí napadlo něco lepšího. Rychle je odzátkovala a chystala se je vylít do malého dřezu. Pak by je naplnila vodou a doufala, že nikdo nic nepozná.
„Polož to.“ Kingsleyho hlas zněl autoritativně, přesto byla na okamžik v pokušení lahvičky vylít. Nakonec jen spustila ruce k tělu. Přiskočil k ní a vyrval jí drahocenný obsah z dlaní. „Co to vyvádíš?“ štěkl na ni prudce.
„Nedovolím, abyste provedli něco takového,“ odpověděla vzdorně.
„Já myslím, že je v tom něco jiného, Lenko,“ podal jí kapesník, protože zrádné slzy naplnily její oči a hrozily přetéct na tváře.
Zavrtěla hlavou. „Co jiného by v tom bylo?“
„Ty ho máš ráda.“
„Koho?“ vyvalila oči.
„Deana Thomase... Nejsem hloupý, všiml jsem si, cos minule provedla. Bylo mi jasné, žes to nerozbila náhodou.“
Sklopila pohled k zemi. „Jen jsem nechtěla, abyste ho našli a zabili. Už nic nevyvede.“
Jemným tlakem na její bradu ji přinutil vzhlédnout k němu. „Je to zrádce. Zavinil smrt Weasleyových!“
„A ty víš, proč to udělal?“ vypálila.
„Ne,“ povzdechl si.
„Já to vím,“ upřeně se mu zahleděla ho očí. Stud z toho, co provedla, pomalu odezněl. Zase si byla jistá tím, že dělá dobrou věc. „A udělala bych totéž. A ty taky... Kingsley, jsem si jistá, že mu unesli někoho z rodiny. Proto to udělal.“
„Ať měl jakýkoli důvod, zemřeli lidé, Lenko... jak dlouho to vlastně víš? On ti to řekl?“
„Všechno jsem si domyslela,“ pokrčila rameny.
Zapomněl, jak moc je senzitivní, když chce. „Takže to ale nevíš jistě? Rozbila jsi to veritasérum, aby nás Dolohov nemohl přivést na jeho stopu. Tím jsi ale ohrozila i Billa, to ti nevadilo?“
„Zabiješ mě za to? Nebo ti bude stačit, že mě předhodíš Smrtijedům?“ otázala se. V jejím hlase zaslechl ocelovou tvrdost, jakou dosud nikdy nedala najevo.
Nepřemýšlel dlouho; zvedl ruku a jemně jí přejel po tváři. „Já ti neublížím, Lenko. Chápu, proč ses tak zachovala. Ale musel jsem tě zastavit – to zase pochop ty.“
Vyskočila na nohy. Tváře jí jen hořely. „Udělala bych to zas,“ odeskla a odběhla.
Kingsley tam seděl ještě dobrou půlhodinu, zíral na své sevřené dlaně a přemýšlel o tom, co je v tuhle chvíli nejsprávnější.
* Dotknu se tvých rtů a najednou létají jiskry
Ďábelské rty
Co tak mistrně zvládají lhát
Ačkoli jsem si vědom nebezpečí
Ten plamen se stále zvětšuje
Vím, musím se vzdát tvého ohnivého polibku
Stejně jako pochodeň
Ve mně duše hoří
Musím jít dál
Tato cesta je bez návratu
A i když mě to žhaví a spaluje v popel
Bez tvého ohnivého polibku se celý můj svět zhroutí
Nemohu ti odolat
Co za dobro je ve snažení se?
Co mám z toho, že popřu, že po tobě toužím?
Od chvíle, kdy jsem poprvé ochutnal tvé rty, máš celé mé srdce
Jestli jsem otrok, pak chci být právě otrokem
Nelituj mě, nelituj
Dej mi své rty, ty rty, které mi jen půjčuješ
Miluj mě dnes v noci
Nechej zítřek, ten ať vezme čert
Vím, že musím mít tvůj polibek
Přestože je to má záhuba, ačkoli mě to sžírá
Tvůj ohnivý polibek
Nemohu ti odolat
Co za dobro je ve snažení se?
Co mám z toho, že popřu, že po tobě toužím?
Od chvíle, kdy jsem poprvé ochutnal tvé rty, máš celé mé srdce
Jestli jsem otrok, pak chci být právě otrokem
Nelituj mě, nelituj
Dej mi své rty, ty rty, které mi jen půjčuješ
Miluj mě dnes v noci
Nechej zítřek, ten ať vezme čert
Vím, že musím mít tvůj polibek,
Přestože je to má záhuba, ačkoli mě to sžírá
Tvůj ohnivý polibek
Spal mě!