Lumos. Budiž světlo...

Depeche Mode – A Pain That I'm Used To

I'm not sure what I'm looking for anymore
I just know that I'm harder to console
I don't see who I'm trying to be instead of me
But the key is a question of control

Can you say what you're trying to play anyway?
I just pay while you're breaking all the rules
All the signs that I find have been underlined
Devils thrive on the drive that is fueled

All this running around, well it's getting me down
Just give me a pain that I'm used to
I don't need to believe all the dreams you conceive
You just need to achieve something that rings true

There's a hole in your soul like an animal
With no conscience, repentance, oh no
Close your eyes, pay the price for your paradise
Devils feed on the seeds of the soul

I can't conceal what I feel, what I know is real
No mistaking the faking, I care
With a prayer in the air I will leave it there
On a note full of hope not despair

All this running around, well it's getting me down
Just give me a pain that I'm used to
I don't need to believe all the dreams you
conceive
You just need to achieve something that rings
true

All this running around, well it's getting me down
Just give me a pain that I'm used to
I don't need to believe all the dreams you
conceive
You just need to achieve something that rings
true

http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/depeche-mode/a-pain-that-i-m-used-to-5942


„Naše mamka neměla ráda kočky!“ řval Ron hlasitě a pomocí hůlky si klestil cestu lesem. Slunce mu stálo vysoko nad hlavou, paprsky se prodíraly skrze větve stromů a šimraly ho na odhaleném zátylku. Hřbetem ruky si otřel orosené čelo. Před hodinou se přemístil kousek za Plechovou Lhotu a od té doby neúnavně pochodoval vytyčeným směrem.
S povzdechem znovu zakřičel: „Mamka nikdy neměla kočku!“ Odpovědí mu stále bylo jen ticho.
Připadal si trochu hloupě a začal přemýšlet o tom, zda to není jen další léčka Smrtijedů. Jenže ti by určitě neznali jejich tajnou dětskou řeč. Tu mohl použít jen některý z jeho bratrů.
„Mamka -“ Náhle strnul uprostřed pokřiku. Nejen jeho bratři měli potřebné znalosti. I jeho sestra by přece dokázala použít ony symboly. Nikdy ji sice nezasvětili úplně, ale základní povědomí o kódu získala.
Prudce se otočil a pohledem přejížděl kmeny stromů. Zdálo se, že je tu sám, přesto se nedokázal zbavit mrazení v zádech. Ani žhnoucí polední slunce už nedokázalo zahnat stíny z jeho mysli.
Postupoval opatrně dopředu, každou chvíli se však otáčel. Zdálo se mu, že za sebou slyší šustot pláště a tiché kročeje. Málem proto dostal infarkt, když mu znenadání na rameni přistála cizí ruka.
„Rone,“ ozvalo se mu u ucha potěšeně.
Obrátil se a s ulehčením se usmál. „Charlie!“
Starší bratr se zubil od ucha k uchu. Vlasy měl přerostlé a na několika místech podivně zubaté, jako by se někdo pokoušel je ostříhat, ale buď na to dobře neviděl, nebo měl nůžky tupé až hanba. Celkově byl Charlie pohublý, jinak však vypadal dobře a ve tvářích měl zdravou barvu.
„Moc rád tě vidím,“ oznámil Ronovi a poplácal ho po rameni. „Bydlím tady kousek, myslím, že se ti to bude líbit. Když si pospíšíme, stihneme oběd.“
Ron měl na jazyku desítky otázek, ale všechny je spolkl a vydal se poklusem za bratrem. Následoval ho sotva pět minut, když se Weasley zastavil před vysokým mlázím. Vytáhl hůlku, párkrát s ní švihl a v porostu se objevila úzká chodba.
„Tak pojď,“ obrátil se na váhajícího Rona, „tohle ti neublíží.“ A sám se jako první vydal průchodem. Ron ho s odstupem následoval. Tunel byl úzký a větvičky ho škrábaly na pažích a zachytávaly se mu za plášť. Nevšímal si toho, jen si rukama chránil obličej. Asi po dvou metrech se chodba trochu rozšířila, takže už mohli jít pohodlně vedle sebe.
„Kam to vlastně jdeme?“ byl zvědavý Ron.
Charlie místo odpovědi pokynul rukou ke světlu, které se rýsovalo na konci. Přidali do kroku a za okamžik už Ron ohromeně zíral na malou mýtinku.
Kruhový prostor pokrývaly koberce drobných žlutých květinek, vlnící se v mírném vánku jako moře. Mýtinu lemovaly hlodášové keře, jejichž trny by dozajista dokázaly odradit nejen zvířata, ale i mudly. A uprostřed toho všeho se k nebi tyčily tři vysoké majestátní duby.
„Tady bydlím. Ale s vysvětlováním bych radši počkal. Bude už pěkně nervózní, že nejdeme.“ Ronův zmatek po podivném Charlieho prohlášení ještě vzrostl a nezakrytě se mu zračil v podmračené tváři, starší bratr už se ale svým předchozím slovům nijak nevěnoval.
Místo toho poklepal hůlkou na nejbližší z dubů. Kůra stromu se Ronovi vlnila před očima, přetavovala se a přelévala, až celý kmen pokryly bytelně vypadající stupínky. Točily se vzhůru a ztrácely se ve větvoví.
„Až po tobě,“ pobídl Charlie vykuleného Rona a počkal, až bratr vykročí na první z dřevěných schodků. Pak hlasitě zahvízdal na prsty a chlapce následoval.
Ronovi se to šplhání zdálo nekonečné. Raději se nedíval dolů pod sebe; měl pocit, že by dostal závrať a spadl by. Rukama se křečovitě přidržoval stupínků nad sebou a pomalým tempem stoupal vzhůru. Charlie lezl za ním a nijak nedával najevo podráždění nebo netrpělivost. Chápal, že na poprvé to není zrovna příjemný zážitek.
Dosáhli už prvních větví, ale schody pokračovaly dál, a tak Ron statečně šplhal ještě výš. Jeho pohled po celou dobu spočíval na zpocených dlaních, proto si nevšiml, že se hlavou přiblížil k pevné dubové desce.
„Dávej bacha na hlavu, Rone,“ upozornil ho Charlie.
Ron sebou trhl a jen taktak se nepustil a nespadl. „Tohle mi nedělej,“ ohradil se. „Lekl jsem se.“
„Nekecej a zaťukej,“ přikázal Charlie chlapci.
Ron váhavě zvedl jednu ruku a klouby prstů třikrát ťukl do desky. Netrvalo ani minutu a deska se odklopila. Nad Ronem se zjevila úzká vrásčitá tvář paní Longbottomové.
„Tak polez,“ nabídla mu kostnatou ruku a s neobyčejnou silou ho vytáhla k sobě. Za ním se vyšplhal i Charlie a poklop za sebou zase zabouchl a zapečetil kouzlem.
Ron se s údivem rozhlížel kolem sebe. Ocitl se v malé místnosti, která vypadala jako kříženec obývacího pokoje a kuchyně. Pokoj působil zvláštním dojmem – jako by vrostl do stromu. Stěny byly sukovité a všechno tu vonělo dřevem. Celý jeden kout zabírala velká kamna, na nichž paní Longbottomová právě něco kuchtila. Podlahu z části pokrýval červený koberec, který ladil s béžovou sedačkou se vzorem růží. Kolem malých kulatých okének, jež dovnitř přiváděla světlo, byly závěsy stejné barvy jako koberec. Mimoto zahlédl Ron i několik pohyblivých fotografií v rámečcích porůznu rozestavených po malých stolečcích. Za paní Longbottomovou zahlédl točité schodiště vedoucí někam vzhůru.
„Páni,“ uniklo mu uznale. „Jak jste to našli?“ obrátil se na bratra.
„Nenašli, vytvořili,“ odpověděla mu Nevillova babička. „Charlie je velmi dobrý ve využívání přírodní energie,“ pochválila ho a usmála se.
Weasley se mírně začervenal. „Jako obvykle přeháníte, Augusto,“ zavrtěl hlavou. „Rone, posaď se a povídej. Nemáme moc zpráv – Denní věštec je tak odporně provládní, že jsme se už přestali snažit ho jakkoli získat. Víme jenom to málo, co se mi doneslo do Rumunska.“ Pohlédli na sebe se starou dámou. Oba toužili slyšet novinky, Augusta Longbottomová ještě o to zoufaleji, že netušila, co je s jejím vnukem.
Ron, který hořel nedočkavostí vyzvědět, jak se ti dva sešli a co vlastně dělají, se kousl do rtu, aby zastavil příval otázek, které se mu draly na jazyk. „Kdy ti mamka psala naposledy?“ zeptal se Charlieho. „Nerad bych se opakoval.“
„Psala mi, když zemřel Harry,“ pokýval Charlie vážně hlavou. „Od té doby ani řádka – Augusta říkala, že -“
„Jsou mrtví,“ potvrdil jim to Ron. „Byl jsem u toho, když je Snape zavraždil.“ Při vyslovení toho jména sevřel ruce do pěstí. Přemáhal se, aby do něčeho nepraštil.
„Snape?“ vyhrkli oba.
„Podle toho, co mi Neville psával, si ale Snape nelibuje v krutostech,“ Augusta zavrtěla hlavou.
„No tak teď se asi něco změnilo,“ odsekl Ron o něco prudčeji, než chtěl. „Zabil moje rodiče a zabil i Hermionu Grangerovou,“ dodal už mírněji. Očima ale provrtával starou paní srz naskrz.
„Hermiona je mrtvá?“ Charlie sice přesně nevěděl, jaký vztah spolu ti dva měli, ale z matčiných dopisů mu bylo jasné, že pro Rona je dívka se střapatými kaštanovými vlasy důležitá. I Augusta tiše vyjekla – tak mladí lidé by neměli umírat. Toužila se zeptat na Nevilla, ale v této chvíli to považovala za nevhodné.
„Udělali jsme hloupost – já jsem udělal hloupost,“ přiznal. Slzy mu stoupaly do očí. Zběsile mrkal, aby je zahnal. „Smrtijedi unesli Lupinova syna Teddyho a zabili Nymfadoru. Vzkázali Remusovi, že může vyměnit svůj život za Teddyho, když přijde do Malfoyova sídla.“
„Tys ho nechal?“ Charlie se zlobil.
„Ne, já jsem šel s ním. Všichni jsme šli – celý zbylý Fénixův řád.“
„Ale proč, Rone?!“
„Charlie, radši si sedni,“ Ron upřel na staršího bratra prosebný pohled. Když ho Charlie poslechl, pokračoval. „Ginny se provdala za Draca Malfoye a přidala se k nim,“ oznámil zdrceně. „Chtěl jsem to vidět na vlastní oči. Chtěl jsem tam jít, popadnout ji a odvést, aby už nikdy nemohla takhle zostudit naši rodinu.“ Složil si hlavu do dlaní, aby neviděli slzy, které se mu koulely po tvářích. „Nic jsem ale nezvládl. Lupin, Fred i George se rozprchli, ani netuším, kde jsou.“
„A Neville - je -?“ odvážila se paní Longbottomová otázat.
„Nevím to jistě,“ nechtěl Ron lhát. „Ale měl by být v pořádku a v bezpečí s Fredem, Georgem a Colinem Creeveym. Jen nevím, kde jsou,“ povzdechl si nešťastně.
„Děkuju ti, chlapče,“ teplá dlaň Nevillovy babičky ho pohladila po vlasech. „Všechny rány nakonec čas zahojí,“ pravila moudře. „A zatím si pojďme dát něco k jídlu. Myslím, že už jsou hotové i ty brambory.“ Odspěchala k plotně, kde slila vroucí vodu a z velkého hrnce rozdělila na připravené talíře brambory. Z trouby vytáhla pekáč s masem a také je spravedlivě podělila.
„Nemám hlad,“ odporoval Ron, když před něj postavili oběd. „Charlie, je to ještě horší,“ obrátil se zoufale na bratra. „Bill je v bezvědomí – unesli ho Smrtijedi a než ho Řád zachránil, asi dost vytrpěl. Je teď s Fleur ve Francii.“
„Já vím, Fleur mi psala,“ přisvědčil. „V posledním dopise mi ale oznamovala, že se Bill probral.“
Ronovy pohaslé oči se trochu rozjasnily. „Vážně? No aspoň něco.“
„Pusťte se do toho jídla – ohřívat to nebudu,“ zavrčela paní Longbottomová. „Povídat si můžeme, až se trochu posilníme. Nezapomínej, Charlie, co máme dnes v noci v plánu.“
„No jistě – další hon na Smrtijedy,“ ušklíbl se Charlie a nabodl vařenou bramboru na vidličku. Chvíli ji zkoumal, než ji dal do úst. „Chceš se přidat, Rone? To by se ti mohlo líbit.“
„Hon na Smrtijedy?“
„Augusta zná všechny ty starobylé smrtijedské rodiny moc dobře. Od dětství se pohybovala v jejich sídlech.“
„Ano,“ přitakala stará paní s úsměvem, „ale tehdy to samozřejmě ještě nebyli Smrtijedi, ale docela obyčejní konzervativci. Ostatně taková byla většina čistokrevných kouzelnických rodin v Británii. Odmítali mísení své krve s mudlovskou a čaroděje z mudlovských rodin pokládali za nižší tvory. Udržovali starobylé tradice a zvyky – ženili se vdávali se mezi sebou a věřili, že tím posilují výlučnost kouzelníků. Nebýt Toho, jehož nejmenujeme, kouzelnická společnost by taková i zůstala. Jen kvůli jeho radikálním názorům se našli i tací, kteří nesouhlasili. A čím násilněji se choval, tím byly ty hlasy častější a silnější.“
„Chcete říct, paní Longbottomová, že nebýt Vy-víte-koho, hledělo by se na mudly stále svrchu?“ podivil se Ron.
„Mladý muži, klidně mi můžeš říkat Augusta, jako tvůj bratr. A k Tomu, jehož nejmenujeme – přesně tak to je. Mimochodem na mudly stále většina společnosti hledí svrchu. Jinak je tomu s mudlovskými čaroději. Ještě před padesáti lety byli jen tiše trpěni. Dokonce i váš dědeček, který patřil k tehdejší kouzelnické smetánce, zastával takový postoj. Ovšem jeho děti – vaše matka, Gideon a Fabián – se mu vzepřeli. Patřili k liberální mládeži. Byly to tehdy divoké časy.“ Augusta se uchechtla. Oči upírala někam za jejich hlavy a vypadalo to, že je zcela pohlcená vlastními vzpomínkami. Pak zatřásla hlavou a vzpamatovala se. Vstala od stolu a začala energicky sklízet nádobí.
„Takže večer se do nějakého sídla vydáte?“ zajímalo Rona.
„Ne, to by byl zbytečný risk. Používají pokročilá obranná a ochranná kouzla. Navíc ve většině z těch domů je málokdo sám... Ne, lepší je skrýt se někde na hranicích pozemku a čekat, až půjde někdo dovnitř nebo ven... Máme dokonce docela obsáhlou kartotéku z různých Augustiných novinových výstřižků, takže můžeme rozeznat Smrtijedy od jejich příbuzných. Ty likvidovat nechceme,“ objasňoval Charlie a ukazoval mu objemné svazky nalepených fotografií.
„Jak dlouho vlastně tohle děláte? Už jste někoho dostali?“ využil Ron bratrovy odmlky.
„Dostal jsem se do Británie asi přede dvěma měsíci. Rozuměj, nejde se sem už dostat jinak než mudlovskou dopravou. Ven to ještě jde, ale dovnitř už ne. Smrtijedi se postarali o izolaci. Nebo bych spíš měl říct ministerstvo s podporou Smrtijedů, protože na udržení momentálního stavu už se podílejí i normální lidé. V Rumunsku se o tom mluví jen potají, ale vypadá to, že Ty-víš-kdo už má tuhle zemi skoro pod palcem. Vzdoruje mu tak akorát Řád a několik desítek psanců, jako jsme my.“ Charlie se odmlčel a napil se vody. „Navštívil jsem Doupě a nechal jsem tam vzkaz. Měl jsem sice nějaké dopisy od Fleur, ale nevěděl jsem, kde vás hledat, tak mi nezbylo, než doufat, že přijdete vy za mnou. A když jsem nakupoval v Plechové Lhotě, našel jsem Augustu. Nebo spíš bych měl říct, že ona našla mě.“
„Zrzavá weasleyovská kštice nejde přehlédnout ani těma mýma špatnýma očima,“ zasmála se paní Longbottomová. „Ale k tvé otázce, Ronalde, zatím jsme zabili jen jednoho Smrtijeda – Waldena Macnaira. Ovšem dnes v noci se chystáme na něco speciálního.“
„To ano,“ Charlie se zašklebil. „Dnes v noci, brácho, možná jménem drahého bradavického ředitele Snapea rozvážeme pracovní poměr Alecto a Amycuse Carrowových.“


„Už tu pro nás není bezpečno. Otec mě ujistil, že Pius Břichnáč to tak nenechá,“ vysvětloval Draco Ginny.
Naléhavý tón jeho hlasu jako by k dívce nedoléhal. Podmračeně sledovala opěrku křesla a nevnímala ani slovo z toho, co říká.
„Gin, vnímáš mě?!“ otázal se po chvíli.
„Cože?“ Konečně mu věnovala pozornost. „Promiň, asi jsem tě neposlouchala. Zamyslela jsem se.“
„Musíme odejít z Británie. Já musím odejít. A ty půjdeš se mnou.“
„Proč? Já jsem nic neprovedla. Nikam nepůjdu. Zůstanu tady, Draco,“ pronesla pevně a chystala se k odchodu.
„Už jsem to domluvil i s Temným pánem. Je ochoten nás na rok vyslat do Francie nebo do Itálie. Potřebuje tam získat spojence a my jsme pro tuhle roli ideální. Gin, pojď se mnou.“
„Bojuje se tady,“ odporovala mu. „Nenechám se odklidit někam do bezpečí. Chci mu sloužit, Draco, chci bojovat za jeho ideály.“
„už je to domluvené, posloucháš mě?!“ rozčílil se. „Svěřil nám tu roli a chce výsledky. Nemůžeš to odmítnout.“
„Já jsem nic neprovedla. To tys podváděl všechny okolo, Draco,“ vybuchla. „Takže si nemysli, že na to zapomenu a kvůli těm tvým lžím pojedu někam pryč.“ Rázně se otočila a dřív, než stihl cokoli namítnout, opustila jeho pracovnu.
Kráčela rychle chodbami sídla a snažila se uklidnit se. Nemohla dovolit, aby se její plány takhle zhroutily. Jen kvůli Dracovým intrikám. Zašla už příliš daleko, než aby se nechala takhle zastavit. Vždyť včera málem přihlížela smrti svého bratra a Hermiony. Viděla umírat Astorii Greengrassovou. Předtím zase přihlížela smrti Nymfadory a mučení Teddyho. Ne, nemohla se teď vzdát.
Zamířila podvědomě k Voldemortovým komnatám. Před nimi se však váhavě zastavila. Netušila, jestli dělá dobře, když se před černokněžníkem postaví proti manželovi. Mohl by to brát jako urážku. Pak si ale řekla, že nemá, co by ztratila, a rázně zaklepala.
„Dále,“ ozval se Voldemortův nepřirozeně vysoký hlas.
Potlačila zachvění a vstoupila. „Můj Pane,“ uklonila se.
„Ginevro, rád tě vidím. Myslel jsem, že touhle dobou budeš balit,“ usmál se, ale jeho oči zůstaly chladné.
„To je to, proč přicházím, můj Pane,“ šeptla. „Vím, že je to vaše vůle. A vím, že ode mě není správné se jí protivit, ale nechci odjet se svým manželem pryč. Chci být tady – v Británii, po vašem boku, můj Pane. Chci bojovat a tak vám prokázat svoji věrnost a oddanost.“
Voldemort se na ni zkoumavě zahleděl. „Měl jsem dojem, když jsme spolu předvčerejšky mluvili, že máš svého muže ráda, Ginevro. Tak proč ho nechceš následovat? To by přece žena měla. Taková jsou pravidla manželství – už má právo na loajalitu své ženy.“
Ginny sklopila hlavu. „V tom případě jsem svému muži špatnou ženou.“
„Jedna přísaha je však ještě více zavazující než manželský slib,“ Voldemort jí vzal za ruku a vyhrnul jí rukáv, takže na něj zasvítila bledá kůže jejího předloktí. S téměř mileneckou něhou přejel prsty po vystouplém Znamení zla. „Těší mě, že služby svému Pánu si ceníš víc, než pouta se svým manželem, Ginevro. Tvá oddanost je příkladná a dostane se ti za ni odměny.“
„Můj Pane, nepřeji si nic víc, než abych nemusela opouštět vás. Abych za vás směla bojovat, ne se někde v zahraničí krčit strachy.“
„Nebudu tě nutit opouštět zemi,“ kývl.
„A co Draco, můj Pane? Bojí se o svůj život a vzhledem k tomu, co provedl, je jeho strach nejspíš oprávněný.“
„Co by sis přála, moje milá? Mám ho přinutit zůstat tady? Mohou Piuse požádat, aby ho nevyhledával. Nebo ti nevadí, když odjede bez tebe?“ Voldemort na ní visel očima.
„To vy, můj Pane, jste spojil naše životy. Bylo by neuctivé, kdybychom tak málo dbali o vaše přání.“
„Pokud se vaše manželství nerozpadne veřejně, nemám jedinou námitku proti tomu, abyste každý byli někde jinde,“ zavrtěl hlavou. Ruku, již tak jemně držel ve svých dlaních, si přitiskl na ústa. „Naopak myslím, že bych ti tvé osamění dokázal zpříjemnit.“


Přesně jako v jejím snu se před Lenkou vzdouvalo divoké moře. Příboj narážel do pobřeží s ohlušujícím rachotem. Vodní tříšť dopadala až na malou plošinku ve skále, na níž dívka stála. Chvěla se zimou, protože na rozdíl od té noční vidiny, ve skutečnosti pociťovala chlad i ostrý vítr, jenž ji nemilosrdně profukoval. S odvahou se znovu chytila skály a pomalu sešplhávala až na pláž pod sebou.
Instinktivně cítila, že by tu neměla používat kouzla. I proto se přemístila víc než deset mil odsud a celé dopoledne pochodovala pustou krajinou k místu, o němž se jí zdálo. Nedovedla si vysvětlit, jak může vědět, kam má jít, když tu nikdy nebyla, ani o přístavišti neslyšela. Příliš se tím však nezabývala. Místo toho v úvahách bloudila azkabanskou pevností. Přemýšlela nad plánem na osvobození svého otce, ač jí ve skrytu duše bylo jasné, že sem přišla zemřít.
Loďka už čekala uvázaná u kamenného mola. Stačilo do ní nasednout a odpoutat ji. Ani nemusela veslovat a plavidlo se vydalo na svou cestu.
Čím déle Lenka plula, tím větší strach jí svíral útroby. Myslela si, že to bude snadné, vždyť byla rozhodnutá zemřít. Nic ji nepoutalo k tomuhle světu, zvlášť ne ta blednoucí vize budoucnosti s Deanem. Sama přece věděla, jak nesmyslné a neskutečné to je. A přesto si teď ze všeho nejvíc přála otočil loďku zpátky k pobřeží, zjistit, kam uvrhli Deana a strávit zbytek života s ním v jeho žaláři.
Jenže nemohla, i kdyby sebevíc chtěla. Kouzla, která byla na tu dřevěnou skořápku seslána, neumožňovala nedokončit cestu. A navíc, Lenka nebyla zbabělá. Nehodlala se vyhnout svému osudu. Neboť ona si byla jistá, že tohle je její osud. Neuspěla a nezískala Deanovu lásku, a proto jedinou další alternativou bylo tohle.
Na obzoru se začal rýsovat temný stín, který postupně nabíral tvaru věže. Azkaban. Otřásla se chladem, jak se blížila k pevnosti. Teď už viděla i mozkomory. Stovky a stovky stvůr se vznášely kolem věže a vysávaly emoce z vězňů. Zatím si Lenky nevšímali, ale dívce bylo jasné, že tak to rozhodně nezůstane. Když loďka přirazila ke skalnatému pobřeží, vytáhla hůlku a pokusila se vybavit si ty nejšťastnější vzpomínky. Deanovo objetí, cvičení s Brumbálovou armádou, komentování famfrpálu, poslední Vánoce s rodiči...
„Expecto patronum,“ zvolala s nadějí.
Stříbřitý zajíc se rozběhl vstříc mase šedých těl. Lenka zakolísala, když její patron dosáhl úrovně prvního mozkomora. Její vzpomínky začaly blednout. Všechno kolem zahalovala mlha.
„Expecto patronum,“ opakovala vzdorně a snažila se nepřipouštět si, že je jí zima, je nešťastná, opuštěná, bez naděje. Vzpomínala na matčin úsměv, na její příběhy. Pak na Harryho a jeho přátelství. Na vánoční večírek Křiklanova klubu a na Ginny. Jenže to nestačilo. Mlha už dokonale obestřela její smysly. Stříbrný zajíc zablikal a zmizel a Lenku jako facka zasáhly jiné vidiny. Matčina smrt. Deanovo odmítnutí. Harryho smrt... Poslední, co viděla, než se propadla do bezvědomí, byla slizká strupatá ruka, která se natahovala k její tváři. Neuspěla.


Draco už nehodlal déle čekat. Ještě jednou přejel pohledem přes vyklizenou pracovnu, a pak znovu pohlédl na hodinky. Tušil, kam Ginny zmizela, a bylo mu celkem jasné, jak pochodila. Voldemort jí jistě neodmítl vyplnit její přání. A on nehodlal čekat, až mu přijdou oznámit, že musí zůstat.
Elegantním mávnutím hůlky zmenšil objemná zavazadla a poskládal je do kapes svého cestovního pláště. Poněkolikáté zkontroloval, že měšec s galeony je na svém místě spolu s pověřením od Voldemorta a plnou mocí od otce, která mu zaručovala, že může volně nakládat s rodinným majetkem v Itálii.
Povzdechl si. Měl vlastně všechno. Už ho ani nemuselo trápit jeho špinavé tajemství s Astorií. A přesto mu stále něco chybělo. Láska, věrnost a poslušnost jeho ženy. Toužil, aby spolu měli stejný vztah jako jeho rodiče.
Pohladil svatební fotografii, která stála na jeho psacím stole, a pak ji položil obrázkem dolů. Už se nemusel dívat do rozzářené tváře své ženy.
Bez jediného otočení vyšel z pracovny a pečlivě za sebou zavřel dveře, aby je dokázala otevřít jen ona. Na stole nechal ležet list hustě popsaného pergamenu.

Drahá Ginevro,

do dnešní půlnoci budu ještě doufat, že se ke mně připojíš. Pokud o to budeš mít zájem, přesnou adresu domu, kde budu pobývat, Ti sdělí některý ze skřítků.
Vím, že jsem se nezachoval tak, jak by si zasloužila pověst a čest naší rodiny. Pravdou je, že jsem chtěl Tebe a na nic jiného jsem nemyslel. Odhaluju víc, než bych sám myslel, že kdy komu můžu odkrýt, ale budu k Tobě upřímný. Miluju tě a zraňuje mě, že Ty vidíš náš vztah jinak. Upřednostňuješ roli Smrtijedky před úlohou paní tohoto domu a mé manželky.
Ale já Ti chci říct, že jsou důležitější věci než sláva a postavení v řadách Temného pána. To já bych měl bojovat za čistou kouzelnickou krev, ne Ty. Tvůj boj totiž nespočívá ve vraždění a mučení, lásko. Ty bys měla svoji loajalitu jeho myšlenkám dokazovat tím, že budeš dobrou ženou a matkou našich čistokrevných dětí. Bez nás bude Tvůj život prázdný, nezbyde v něm nic.
Přál bych si, aby ses mi konečně dokázala plně oddat. Konec konců, já jsem Tvůj muž a jako takový si zasloužím Tvoji poslušnost a úctu, když ne Tvoji lásku. Vím, že se ke mně nepřidáš. Zůstaneš tady. Ale chci, abys věděla, jak moc mě tohle bolí. Ani ta bolest Tě ale nepřesvědčí, že? Tvé srdce je chladné a máloco se ho dotkne.

S láskou
Tvůj Draco