Na plese masek
Bratři Ebenové - Masky
Vítejte, vítejte na plese masek
Ještě víc líčidla, ještě víc tužky
Vítejte, vítejte na plese masek
Dneska se rozdávají čestný stužky
Vítejte, vítejte na plese masek
Ještě lesk na rty a flitry ať září
Vítejte, vítejte na plese masek
Sem nikdo nechodí s původní tváří
Já jsem úsměv
Já jsem pláč
Já jsem úsměv
Já jsem pláč
Já jsem úsměv
Já jsem pláč
A co ty jsi zač
Já jsem trouba
Já jsem rváč
Já jsem trouba
Já jsem rváč
Já jsem trouba
Já jsem rváč
A co ty jsi zač
Vítejte, vítejte na plese masek
Probíhá denně od časného rána
Vítejte, vítejte na plese masek
Iniciativa bude vítána
Vítejte, vítejte na plese masek
Za malé vstupné si do nosu dáte
Vítejte, vítejte na plese masek
Nedělejte se, že žádnou nemáte
Já jsem úsměv
Já jsem pláč
Já jsem úsměv
Já jsem pláč
Já jsem úsměv
Já jsem pláč
A co ty jsi zač
Já jsem zákon
Já jsem štváč
Já jsem zákon
Já jsem štváč
Já jsem zákon
Já jsem štváč
A co ty jsi zač*
Společenská místnost se pomalu halila do šera. Slabé zimní slunce sotva pronikalo srze hustou clonu tmavých mraků. Temně fialový obzor těžknul příslibem dalšího sněžení. Na pozemcích už tak leželo aspoň půl metru bílé pokrývky a školník, jehož úkolem bylo od Hagridova odchodu ze školy i prohrabování sněhu okolo skleníků, si neustále stěžoval na bolesti zad.
Ginnyiny oči začaly přivykat přítmí zšeřelého pokoje. Nechtělo se jí rozsvítit svíčky, a tak raději seděla ozářená jen plápolajícími plameny v krbu. Všichni studenti odjeli na Vánoce domů a zůstala jen ona. Stejně jako v létě tu byla sama jen s profesory a to jí dávalo svobodu.
Celé dopoledne strávila v Komnatě nejvyšší potřeby, kde studovala jedy a protijedy. Tohle odvětví černé magie ji začalo doslova fascinovat. Tu temnější stránku její osobnosti uchvacovala možnost jedinou kapkou kouzelných esencí zastavit něčí srdce, vyvolat stravující bolest nebo přeludy. Musela se sama sebe ptát, zda jsou tyto děsivé touhy v každém člověku, nebo je výjimkou. Skvrnou na jinak čistém podkladu své rodiny. Měl snad každý v sobě ukrytou Pandořinu skříňku plnou sadismu a tyranství? Dělalo všem zvráceně dobře představovat si tu moc, již dával do rukou jediný flakón s jedem?
Pomalu se propadala hlouběji do své role a už s jistotou nedokázala určit, kde končí Ginevra a začíná Ginny. Kde končí nutnost předstírání a začíná opravdové zlo. Její maska jí přilehla tak těsně k tváři, že už sama nedokázala říct, zda je to ještě maska.
S nesmírnou bolestí zavřela oči. Připadala si ještě prázdnější než po Harryho smrti. Vycucaná do morku kostí. Jako by její tělo ukradl někdo cizí a ona se teď zvenčí dívala, jak se její paže, hlava a nohy hýbají jako na pokyn nějakého obludného sadistického loutkaře.
Když uvolnila pevně semknutá víčka, málem vyjekla. Před ní stála drobná skřítka a poulila na ni žlutozelené oči. Svraštělá tvářička odrážela zvědavost. „S-slečna Weasleyová?“ vykoktala a rty se jí trochu třásly potlačovaným strachem.
Ginny přikývla.
„P-pan ředitel vzkazuje, ž-že m-máte př-přijít na trest.“ Skřítka zabodávala pohled do podlahy pod svými drobnými chodidly. Sledovala bosé prsty, aby se nemusela setkat s dívčiným pohledem. K smrti se téhle čarodějky bála. To, co o Ginny slyšela v kuchyni, ji stačilo hodně vyděsit.
„Kam? K němu do ředitelny?“ vyzvídala Weasleyová.
„Ne,“ zavrtěla skřítka hlavou, až velké uši pleskaly. „Do sklepení... Teď hned.“
Když viděla, že Ginny vstává, s prásknutím se přemístila. Dívka si ještě skočila do ložnice pro svetr; tušila, že dole bude zima. S bodnutím u srdce vytáhla z kufru poslední svetr z námořnicky modré vlny, který jí minulý rok darovala matka, a jedním mávnutím hůlky ho přebarvila na smaragdově zelenou. Pro sentiment nebyl prostor.
Čím níž se dostávala, tím víc okolní vzduch chladl, až jí nakonec u sklepení od úst stoupaly obláčky vodní páry. Promnula si studené ruce a chvíli si dlaněmi třela paže, dokud neucítila teplo šířící se až do konečků prstů. Dodala si odvahu, zaklepala a bez toho, aby čekala na pozvání, vešla dovnitř.
Snape už seděl za katedrou. Křiklan stihl za rok a půl vtisknout učebně svůj osobitý ráz, bradavickému řediteli však stačilo několik kouzel a sklepení opět vyzařovalo pro něj typickou strohost a chlad.
„Dobrý den,“ pozdravila ho.
„Posaďte se,“ vyzval ji, aniž by na ni pohlédl jen koutkem oka. Zuřivě čmáral brkem na zašedlý pergamen a zdálo se, že ji ani pořádně nevnímá.
Ginny tiše usedla do přední lavice. Pohledem těkala po skříni s přísadami, v níž pečlivě vyrovnány stály sklenice s mločími oky, svazky scrklofíků nebo lahvičky salamandeří krve. Pocítila silnou touhu zvednout se ze svého místa a začít s přípravou některého z těch složitých lektvarů, které před obědem tak pečlivě studovala. Bylo jí ovšem jasné, že dnes je tu leda od toho, aby vykuchala nějaké nebohé tvory, jejichž vnitřností je potřeba k přípravě dryáků.
Snape posledním rozmáhlým pohybem podepsal list a konečně si prohlédl příchozí studentku. „Čeká vás týden školního trestu,“ oznámil jí, jako by to nevěděla. „Vezměte si ze skříně učebnici lektvarů pro přípravu na OVCE,“ přikázal a sledoval, jak zmateně bere knihu z nejvyšší poličky a znovu usedá. Tázavě na něj upírala čokoládové oči.
„Vaším dnešním úkolem bude první fáze mnoholičného lektvaru, strana sto devadesát sedm,“ diktoval.
„Ale, pane -,“ vyjekla nevěřícně. „Jsem to přece na trestu, takže -“ Jeho upřený pohled ji umlčel.
„Přesně tak,“ řekl, když zavřela pusu. „Očividně máte spoustu energie a ve škole se přímo nudíte,“ odsekával chladně. „Takže potřebujete nějak zabavit. Vzhledem k tomu, jak jste slabá v lektvarech, vybral jsem vám právě lektvary jako náplň vašeho studia. Každý den navíc dostanete za úkol napsat nějaké pojednání, minimálně na tři svitky pergamenu. Za jakoukoli nepozornost nebo omyl vám váš trest prodloužím, jasné?!“
„Jistě, pane,“ kývla. Nedokázala uvěřit tomu, co jí právě řekl. Místo trestu ji bude učit!
„Přísady,“ mávl hůlkou a na lavici před ní se objevila malá kupka, „máte tady. Kotlík,“ znovu mávl hůlkou a před Ginny přistál cínový kotlík velikosti dva, „tady... A teď se do toho pusťte.“
Přejela spěšně očima jednotlivé řádky na příslušné stránce. Teoretickou část znala zpaměti, nikdy však sama lektvar nepřipravovala ani nesledovala jeho přípravu. Váhavě natáhla ruku ke krabičce se sušenými denivkami.
„Slečno Weasleyová, mezi přísadami jsou dvě, které do lektvaru nepatří, vyjmenujte je,“ ozval se Snapeův studený hlas. Učebnice na jejím stole se zavřela, jak na ni seslal neverbální kouzlo.
Rychle si prohlédla všchny přísady a trochu samolibě se usmála. Tohle bylo snadné. „Žíně jednorožce a baldrián,“ vypálila.
„A teď mi řekněte něco o postupu,“ vstal ze židle, obešel katedru a posadil se na ni, takže hleděl na Ginny pouze z půlmetrové vzdálenosti.
Dívce takové narušení jejího osobního prostoru nebylo příjemné, ovládla však lehký třas rukou a jeho pohled opětovala. „Nejprve přivedu k varu tři pinty vody, do nichž přidám nakrájený truskavec a -“
„Kolik truskavce?!“
„A-asi půl libry,“ zakoktala.
„Asi?“ povytáhl obočí. „Asi není v lektvarech povolené slovo,“ zamračil se. „Jestli si ani nedokážete zapamatovat postup přípravy takového jednoduchého lektvaru, nač marníte svůj čas studiem na OVCE?!“
Potlačila slzy deroucí se jí do očí. Zamrkala a když si byla jistá, že ji neprozradí hlas, vzdorně promluvila. „Je to přesně sedm uncí, pane.“
„Tak pokračujte,“ vyzval ji.
„Ach. Takže truskavec vaříme na mírném ohni za stálého míchaní po směru hodinových ručiček pět minut. Lektvar by měl být kalně žlutý. Přidáme půl pinty pijavic a za střídavého míchání po a proti směru má lekvar zfialovět. Nakonec vhodíme sedm lístků žabníku a necháme týden odležet,“ tentokrát se snažila nedat mu jedinou záminku, aby ji přerušil. Vzpomínala na všechny podobnosti, které se v knize dočetla.
„Tím je dokončena první fáze přípravy,“ souhlasně kývl.
„Mám pokračovat s druhou fází?“ otázala se nejistě.
„Samozřejmě,“ odsekl. „Nebo proč myslíte, že tu jste?!“
„Promiňte,“ sklopila zrak. „Po týdnu lektvar znovu přivedeme k varu a přidáme rozemletý roh lidožravého dvojrožce a nastrouhanou kůži z hřímala,“ recitovala. „Lektvar začne bublat a pěnit. Mícháme, dokud jen mírně neprobublává. Tím končí fáze dvě. Po dvou týdnech přidáme poslední přísadu – denivky, přesně tři unce nadrcených denivek, a vlas, nehet nebo jakoukoli jinou část toho, v nějž se chceme proměnit.“
„A teď mi vysvětlete, proč jste sahala po těch denivkách jako po prvních.“
„Chtěla jsem si je prohlédnout,“ pokrčila rameny. „Ještě nikdy jsme s nimi v lektvarech nepracovali.“
„Dobrá. Když už umíte teorii, převeďte ji do praxe,“ pokynul jí.
Připravovat lektvar pod jeho bedlivým dozorem bylo těžké. Pečlivě sledoval každý její pohyb. Připadala si jako pod zvětšovacím sklem. Byla tak nervózní, že se jí málem povedlo přidat s nakrájeným truskavcem do kotlíku taky baldrián, který jí poručil cvičně nakrouhat. Jeho ruka bleskově vystřelila a sevřela její. „Pozor na to, co děláte!“ štěkl. „Kdybych vás nezastavil, ta směs by vybuchla!“
Připadala si čím dál neschopnější a hloupější. Jeho úšklebek jí taky moc nepomáhal.
„Hotovo,“ oznámila konečně s úlevou.
„To sotva,“ zavrtěl hlavou. „Zapomněla jste na dvě důležité věci – odsunout kotlík z plamene a zakonzervovat ho.“ Napravil její chyby.
„Omlouvám se,“ špitla. Cítila se jako malá vystrašená prvňačka.
Díval se na ni a v duchu se musel usmát. Po hodině sekýrování a namáhavé práce konečně trochu zkrotla. Každý omyl jí do tváře vehnal ruměnec a do očí slzy. Přesto ji musel také ocenit. Na to, jaký psychický tlak na ni vyvíjel, si vedla obstojně.
„Kam jdete?“ Sbalila si věci a pomalu se šourala ke dveřím sklepení. „Řekl jsem vám snad, že můžete jít?“
Jeho hlas ji přikoval na místě. „Ne,“ zašeptala.
„Ještě jsme totiž neskončili,“ oznámil jí. „Čeká nás ještě hodina černé magie.“
Znovu údivem vykulila oči. „Děkuju.“
Místo toho, aby reagoval na její slova, po ní vrhl neverbální zaklínadlo. Byla příliš pomalá, sotva stihla vytáhout hůlku, když ji jeho Petrificus totalus znehybnilo. S ošklivým prasknutím dopadla na kamennou podlahu a jen zázrakem se nepraštila do hlavy.
„Finite incantatem,“ švihl hůlkou. „To bylo neuvěřitelně pomalé. Takhle Temnému pánovi k ničemu nebudete.“
Zatnula zuby a snažila se nemyslet na bodavou bolest v kotníku. Dokulhala trochu stranou, kde se bezmocně svalila na židli. Snapeových opovržlivých pohledů si nevšímala. „Nebyla jsem připravená na váš útok, nic jste neřekl a vrhl jste po mně kouzlo,“ zaprotestovala. Už pochopila, že tenhle trest nebyl projevem jeho dobré vůle. Nechtěl ji nic naučit, chtěl jí jen ukázat, jak je nemožná.
„Pane, Weasleyová, zapomněla jste mně říct 'pane'... Myslíte, že opravdový souboj probíhá tak, že oba soueři se vzájemně představí, pokusí se nejprve argumenty přesvědčit jeden druhého o své pravdě, pak si sdělí, že jsou nepřátelé a teprve potom na sebe zaútočí?“ z hlasu mu čišel sarkasmus.
„Ne, pane,“ hlesla. „Ale tady jsem ve škole, v bezpečí s ředitelem školy,“ namítala. „Nic takového jsem přece nemohla čekat.“ Bublalo v ní všechno to ponížení, jemuž byla vystavena. Nebyla přece tak neschopná, jak si myslel, a hodlala mu to dokázal. Předsevzala si, že od teď už jeho útok bude očekávat vždy.
„Máte být ve střehu, slečno Weasleyová. Jinak jste snadnou kořistí. Ne každý, kdo vás bude chtít zabít, se nejprve ujistí, že víte o jeho cílech,“ zavrčel. „Musíte zrychlit svoje reakce.“
Neverbální Expelliarmus jí vyrvalo hůlku z ruky. Málem se rozbrečela. S posměšným úšklebkem obratně zachytil ten kousek dřeva letící vzduchem a podal jí ho. Otočil se k ní zády a namířil si to ke katedře. „Mám tady -“ Nestačil větu dokončit, protože na něj vyslala bezeslovné nestvůrné netopýří zaklínadlo. Vztek jí pulzoval žilami a přeléval se v magii.
Síla kouzla by ho byla odhodila, kdyby však přesně nevěděl, co má dívka za lubem. Takhle se o zlomek sekundy před tím, než kletbu vyslala, stočil a neverbálním Protegem odrazil její útok. Ginny zavrávorala, jak do ní vlastní odražené kouzlo narazilo. Pohled se jí rozostřoval a od koutků očí se šířila tma, až nakonec ztratila vědomí.
Malá podzemní místnost, v níž se teď tísnil celý zbytek Fénixova řádu, páchla zatuchlinou. Bývalý sklep neměl okna a odvětrávat ho šlo pouze úzkým průduchem těsně pod stropem nebo otvíracím poklopem, který sloužil jako jediný přístup. Na malém zeleném stolku, z něhož se v šupinkách odlupoval lak, stála velká skleněná váza a v ní tři ledabyle ozdobené borové větve. Zaprášená žárovka u stropu vydávala kouzlem tlumené světlo, které jen podtrhovalo bledost všech přítomných.
Ač byly Vánoce, tady moc slavnostní atmosféra nevládla. Všichni po sobě nervózně pokukovali, mnuli si ruce, praskali klouby prstů nebo jen upřeně zírali na zablácené špičky svých bot. Nepřidávalo tomu ani počasí. Zatímco severněji od Londýna už nasněžilo, jih Anglie zůstával stále bez bílé přikrývky. Každodenní mrholení proměnilo půdu v bláto a jen vyostřovalo pochmurnou náladu, jež svírala celou zemi.
Mudlovské noviny byly plné vražd a přepadení, nebylo to ale ničím ve srovnání s tím, co zavládlo ve světě kouzelníků a čarodějek. Po nalezení těla Antonína Dolohova rozpoutali Smrtijedi hon na přeživší Fénixův řád a další Voldemortovy odpůrce. Proto se Kingsley, Weasleyova dvojčata, Lenka i Neville už týden schovávali v podzemí a neodvažovali se ani vystrčit nos.
„Nejhorší na tom je, že vlastně ani nevíme, jestli mluvil pravdu,“ zabručel už potisící Fred a zlostně cupoval na kousky obal od Maxovy maxižvýkačky, poslední, kterou ještě našel ve svém starém batohu.
„Kdybychom tak měli veritasérum,“ zabědoval i Neville.
Lenka zrudnula až ke kořínkům vlasů. To jí se podařilo celou zásobu důležitého lektvaru rozbít ani ne pět minut před tím, než měli vyrazit číhat na obávaného Smrtijeda. „Mrzí mě to.“
„Nic ti nevyčítáme,“ ujistil ji Kingsley mírně. „Já jsem si jistý, že mluvil pravdu. Vždycky mluví pravdu napodruhé. Poprvé lžou, myslí si, že na to nikdo nepřijde. Když na ně člověk uhodí -,“ pokrčil rameny a nechal větu vyznít doztracena.
„Jenže nemůžeme na to spoléhat stoprocentně,“ ozval se i George. Jeho bratr pokýval na znamení souhlasu.
„Nic jiného nám nezbyde. Pokud tedy chcete zkusit vašeho bratra zachránit.“ Nebylo jasné, jestli se ptá, nebo oznamuje, tak jen zamlkle přikývli.
„Teď stejně nikam nemůžeme, pořádají na nás štvanice,“ vysvětloval Pastorek. „Navíc se musíme pokusit získat i jiné členy. Na větší akce je nás zbytečně málo.“
„Jenže koho?“ vyprskl Neville. „Nemůžeme přece jen tak zajít mezi lidi a začít se ptát, jstli se k nám nepřidají.“
„No jasně, náborová kancelář Fénixova řádu - za galeon denně můžete zažít neuvěřitelná dobrodružství v boji proti Vy-víte-komu - ocitnete se v nebezpečí smrti a umučení, budete zažívat hlad a nepohodlí - přidejte se k nám!“ vyvolával Fred.
„Nech toho,“ okřikl ho Kingsley. „Radši zkuste vymyslet něco proti těm krysám,“ ukázal do rohu, kde se krčil párek hlodavců.
„Stačí Diffindo,“ ušklíbl se George.
„Myslel jsem něco, co by je odehnalo, ne rozčtvrtilo,“ povytáhl Kingsley obočí. „Nemusíme přece vraždit víc, než je nutné.“
„Jaký je rozdíl mezi Dolohovem a krysou?“ pokrčil George rameny.
„Pojďte si radši rozbalit ty dárky,“ přerušila je nesměle Lenka. Sama jim šla příkladem a vylovila z malé hromádky balíčků ten nejspodnější. „Ten je pro Kingsleyho,“ oznámila.
Pastorek se ještě mračil, když si od ní bral dárek. Zelený papír pěkně kontrastoval s jasně červenou stužkou. Bez nadšení balíček roztrhl a nechal si na klín vypadnout pár vlněných rukavic. „Pěkné,“ okomentoval to suše.
Lenka na něj trochu vyčítavě poulila oči. „Teď ty – musíš jeden vytáhnout, dát ho tomu, komu patří. A ten zase vybere další dárek.“.
S odevzdaným povzdechem hmátl po nejhořejším balíčku a hodil ho po Fredovi zabraném do hovoru se svým dvojčetem. Chlapce těžký dárek zasáhl do ramene.
„Jau,“ vyjekl a mnul si naražené místo.
„Dávejte pozor,“ varoval je Pastorek. „I když panuje vánoční nálada, Frede a Georgi, pořád je tohle taky porada.“
„Jasně, šéfe,“ furiantsky se uklonili. Přesto se začali soustředit a do konce večera už si nic nešeptali.
Jeden po druhém vybalovali členové Fénixova řádu dárky a předstírali radost, kterou ve skutečnosti necítili. Nikdo nechtěl Lence pokazit radost, s níž celý večer plánovala. Ujídali jednohubky, jenž nachystala, a tvářili se přiměřeně slavnostně. Když poslední chlebíček zmizel ve Fredových nenasytných útrobách a v pokoji se rozhostilo ticho, začali si znovu připadat nepatřičně. Hráli si na partu přátel slavící vánoční svátky, ale kromě Kingsleyho stále zůstávali jen sotva odrostlými dětmi. Kdyby nebylo Voldemorta, spokojeně by seděli obklopeni svojí rodinou v pohodlných domech a dopřávali si vydatné teplé jídlo.
„Než skončíme poradu,“ ujal se znova slova Pastorek, „musíme si ještě vyjasnit, jak budeme v budoucnu postupovat. Nechtěl jsem to rozebírat před rozbalováním dárků, ale teď je myslím ten pravý čas, abychom se dohodli, jak to uděláme s náborem nových členů.“
Upřely se na něj čtyři páry očí, z nich svítila zvědavost.
„Jak to chceš provést?“ otázal se po chvíli Neville.
„Zhruba za měsíc se dovaří nová dávka veritaséra. Až ho budeme mít, navštívíme každý jednoho vybraného člověka, kterého si prověříme – jednak ještě před schůzkou sledováním a druhak potom lektvarem... Nějaké otázky?“
„Jak chceš pro Merlina takové lidi najít? Copak existuje někdo ochotný bojovat? Někdo, kdo se doteď nezapojil, a přesto je smířený s tím, že bude riskovat život?“ vyprskl George.
„Samozřejmě,“ odvětil s klidem. „Třeba tvoje švagrová. To bude ostatně tvůj úkol.“
„Fleur?“ vytřeštil oči. „To přece nemůžeš myslet vážně. Je to žena a je – je křehká a -,“ blekotal.
„Je dost silná na to, aby bojovala,“ odsekl Pastorek. „Když bude chtít. Lenka je taky žena. V téhle válce na tom nezáleží, Georgi,“ zpražil ho pohledem.
„Já bych mohl kontaktovat babičku, nevím ale, kde bych ji měl hledat,“ povzdechl si Longbottom.
„Tvoji babičku ne,“ zamítl jeho nápad Pastorek. „Je shcopná čarodějka a najít ji, když se schovává před Smrtijedy, by byl pěkný oříšek. Mohl bys ale vyhledat nějakého bývalého spolužáka.“
„Colina Creeveyho,“ napadlo Nevilla.
„Já přivedu Leeho Jordana. Možná Angelinu Johnsonovou, Katii Bellovou...“ slíbil Fred.
„Frede, nezakládáme famfrpálové družstvo,“ připomněl mu Pastorek.
Lenka bezradně pokrčila rameny. „Nevím, koho bych měla hledat,“ přiznala.
„Ty nikoho. Zůstaneš tady – někdo to tu musí hlídat, Lenko,“ řekl jemně.
„Nejsem tak špatná čarodějka, abych se nechala chytit,“ vystihla, proč ji nechce pustit.
„Já vím,“ pronesl konejšivě. „Z nás všch se ale nejlépe vyznáš v léčivých rostlinách a hojivých kouzlech, nemůžeme riskovat.“
Nadechovala se k odporu, ale Fred ji přerušil. „Za kým se vlastně vydáš ty, Kingsley?“
„Za Lupinem.“
Devětadevadesátý rok přišli do sídla rodiny Malfoyů přivítat nejenom příslušníci kouzelnické aristokracie, ale také vysoce postavení Smrtijedi. Na tradiční silvestrovský ples v maskách se tak dostavilo několik desítek těch nejmocnějších a nejvznešenějších z celé Británie.
Narcissa se jako obvykle překonala a sídlo vyzdobila k nepoznání. Pomáhala jí i Astorie, která v domě strávila celý týden. Ačkoli měli s Dracem oddělené pokoje, a dokonce každý spali v jiném patře, zvládl se mladý Malfoy každou noc připlížit do jejího pokoje. Děsila se těch chvil, kdy jí zacpal pusu rukou a nenasytně si bral, co mu nabízelo její tělo. A zároveň se na ně těšila. Propadala jeho kouzlu čím dál víc. Kdykoli na něj jen pomyslela, ucítila v podbřišku dráždivé šimrání.
„Na co myslíš?“ otázala se jí otráveně Dafné, kterou rovněž Malfoyovi pozvali.
Astorii se po tváři rozlil ruměnec, který však díky škrabošce nebylo vidět. „Vlastně na nic. Jen na to, jak milá je Dracova matka,“ zalhala pohotově.
Dafné si ji zkoumavě prohlížela. „Dávej si pozor, sestřičko. Nebudeš ho bavit dlouho. A jestli se mu poddáš, tak ještě kratšeji,“ naklonila se k dívčině uchu. „A až ho přestaneš bavit, odkopne tě jako špinavé ponožky. A potom,“ roztáhla obličej do širokého úsměvu, „kdo myslíš, že tě potom bude chránit?“
„Zapomínáš, že jsem s ním zasnoubená,“ odsekla Astorie. Už vůči Dafné necítila žádné výčitky, když se k ní chovala takhle. Se sestrou ji poutala jen stejná krev, a ani ta nestačila na to, aby byla ochotná ji tolerovat. „Jsem prakticky jeho manželka.“
„Jen si nemysli,“ zasyčela starší Greengrassová v odpověď. „Ještě pořád jste si neřekli ano a do té doby, než bude opravdu tvůj, se toho může tolik změnit.“
„Říkáš to, jako bys mi to přála,“ rozzlobila se Astorie.
„Jen tě varuju,“ Dafné ucukla, jako kdyby se spálila. „Jen přátelské varování, Tori, nic víc.“
„Neruším?“ přitočil se k nim Draco. Správně vycítil napětí, které mezi sestrami panovalo, a rozhodl se zasáhnout.
„Ne,“ obě spěšně vyhrkly.
„Můžeme si zatančit,“ obrátil se na Astorii.
„Ale jistě,“ vrhla škaredý pohled na sestru. „Miluje mě,“ naznačila bezhlesně.
Sevřel dívku v náruči a pomalu s ní kroužil do rytmu valčíku. Upíraly se k nim pohledy jeho rodičů a jejích poručníků, a také jedny jako noc tmavé oči. Draco věnoval černě oděnému muži, který jako jeden z mála nepřišel v masce, dlouhý pohled. Snape ho měřil s letmým úsměvem na rtech. Když Draco ovinul paže kolem své společnice, Severus potěšeně kývnul. O další obrátku později už nestál na svém místě; Draco ho spatřil, jak se davem proplétá k Luciusovi zabranému do vážného hovoru s Tiberiusem McLaggenem.
„Vy se znáte s ředitelem?“ otázala se Astorie, když si všimla, kam směřuje Dracův pohled.
„Je to můj kmotr,“ odvětil.
„Vážně? Tak to jsi musel mít ve škole dobré,“ usmála se.
Trohu pokrčil rameny, tak, jak mu to jejich taneční figura dovolovala. „Měří všem stejným metrem.“
„Všem Zmijozelům,“ ušklíbla se rozpustile.
Poslední tón se zachvěl a hudba dohrála. Ozval se tichý potlesk směrem k hudebníkům. Draco se lehce uklonil.
„Nějaké pití?“
„Dala bych si trochu vína,“ přikývla Astorie.
Vtom si oba všimli, že na ně Malfoyovi mávají a změnili směr. Místo stolů s občerstvením se vydali k Dracovým rodičům.
„Sluší vám to spolu,“ usmívala se Narcissa nadšeně.
„Děkujeme,“ odpověděla za oba Astorie. Draco se sotva znatelně zachmuřil, Severusovi to však neušlo.
„Astorie, drahoušku, mohla bys Draca na chvíli omluvit?“ obrátila se Narcissa na dívku. „Tady Severus by s ním rád mluvil bez nás,“ mrkla na ni.
„Ale jistě,“ sledovala je pohledem, dokud nezmizeli ve dveřích do malého salónku.
„Copak je?“ vypálil Draco na svého kmotra. „Co tak důležitého máš na srdci.“
„Jen jsem se chtěl přesvědčit, že si pamatuješ, jak se máš chovat,“ odsekl Snape.
„Pamatuju, děkuju za optání,“ Draco se vydal zpátky do sálu. Kmotrova hbitá ruka však sevřela jeho zápěstí.
„Ještě jsme spolu nedomluvili.“
„Já už jsem s tebou domluvil,“ opáčil.
„Draco, poslouchej mě na chvíli. Za okamžik tvoji rodiče veřejně vyhlásí datum tvé a Astoriiny svatby a -“
„I kdyby? Je to až za tři roky, co na tom?“ chtěl vědět.
„Bude to už příští rok – nebo bych spíš měl říct, že bez pár minut už letos.“
„Jak -? Co -?“ lapal Draco po dechu.
„Tvoji rodiče a Břichnáčovi se dohodli, že není potřeba Astorii zatěžovat dalším vzděláním. Dodělá NKÚ a může odejít ze školy, mají to už domluvené s Temným pánem. Tvoje matka to právě oznamuje Astorii.“
Mladý Malfoy byl ještě bledší než obvykle. Nepřítomným pohledem bloudil po místnosti.
„Draco, musíš se sebrat," nabádal ho jeho kmotr. „Musíš -“
„K čertu s tím, co musím,“ probral se ze šoku. „Jsem v pořádku,“ řekl rozhodně. „Vždyť si přece Astorii chci vzít, ne? Je lhostejné, jestli to bude letos nebo napřesrok.“
Snape ho podrobil dalšímu zkoumavému pohledu, Draco však uhnul očima. „Měl bych se tam vrátit,“ ukázal na dveře od tanečního sálu. „Mohli by mě postrádat.“