Náhle dospělá
Norah Jones – Not a Friend
Help me breathe,
Help me believe,
You seem really glad that I am sad.
You are not my friend,
I cannot pretend that you are.
You made it sting,
Your voice is ringing,
Just like the boys who laughed at me in school.
You are not my friend,
I cannot pretend anymore.
You found a place,
No one should ever go.
I'll be ok,
'cause when I back away,
I'm gonna keep the handle of your gun in sight.
http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/jones-norah/not-my-friend-110043
Dopoledne se Draco konečně rozhodl vydat za Astorií. Od chvíle, kdy ji zanechal samotnou s lektvarem si na ni čas nenašel. Podvědomě se té návštěvy bál, a proto ji odkládal. Věděl, že to, co ji donutil udělat, mu nemusí jen tak snadno odpustit. Spoléhal na její zamilovanost, ale netušil, jestli to bude stačit.
Několikrát se ujistil, že ho nikdo nesleduje, a za hranicemi pozemků se přemístil do Paříže. Zdejší kouzelnická komunita byla otevřenější než v Británii, přitahovala mnoho cizinců a díky tomu se tu lidé neznali tak dobře. To mu vyhovovalo; mohl nakoupit všechno, co chtěl, aniž by vzbudil pozornost.
Prochodil několik obchodů a nakonec zamířil i do klenotnictví. Podsvícené vitríny obhlížel jen pár vteřin a ihned se k němu přitočila pohledná prodavačka. „Dobrý den, pane,“ pozdravila ho s úsměvem. „Mohu vám nějak pomoci?“
Oplatil jí úsměv. „Rád bych vybral náhrdelník.“
„Pro koho by to mělo být, pane?“
„Pro dívku. Velmi krásnou.“
„Máte nějakou konkrétní představu?“ ptala se dál. Vyndala sametovou kazetu v barvě bordó a ukázala mu vystavený šperk. Byl pavučinkově jemný. Několik centimetrů od zapínání se rozšiřoval do složitého květinového vzoru. Něžné růžičky se proplétaly až k diamantu zasazenému přesně uprostřed.
„Mohu si ho vzít do ruky?“ zeptal se bez dechu. Představil si, jak tento kouzelný šperk zapíná na Ginevřině šíji.
Podala mu ho. „Jistě.“ Diskrétně ustoupila o několik kroků zpět a dívala se stranou.
Nechal si bílé zlato protékat mezi prsty. „Vezmu si ho,“ oznámil po pár minutách.
„Myslím, že se bude líbit,“ pochválila mu jeho výběr. „Každopádně máte týden, pokud byste ho chtěl vyměnit za jiný. Kdyby vaše dívka nebyla spokojená,“ dovolila si ještě poznamenat.
„Jsem si jistý, že dívka bude nadšená,“ odvětil samolibě.
„Jistě, pane, přeji příjemný den,“ popřála mu, když na pult vysázel sto zlatých galeonů. Podala mu zlatou stužkou převázaný balíček.
Rozloučil se a vyšel do slunného dne. Zabalený náhrdelník vstrčil do vnitřní kapsy svého pláště a přemístil se k Astorii.
Dívka se zrovna procházela po zahradě. Když ho spatřila, chvíli váhala, ale nakonec se k němu rozběhla a pověsila se mu kolem krku.
„Stýskalo se mi,“ nedokázala docela potlačit vyčítavý tón ve svém hlase.
„Měl jsem hodně práce,“ vymlouval se. „Temný pán pro mě měl několik úkolů.“
„Měl jsi tu být, Draco. Bylo to strašné,“ schoulila se mu do náruče.
Jemně se vyprostil ze sevření jejích útlých paží. „Pojď dovnitř – mám pro tebe nějaké dárky,“ mrkl na ni.
Následovala ho do domu a snažila se nedat najevo rozmrzelost z toho, že ho nezajímá, jak to všechno zvládla.
„Koupil jsem ti něco nového na sebe,“ podával jí několik balíčků. „Obleč si to.“
„Nač mi jsou hezké šaty, když je nemám kam nosit?“ otázala se trucovitě.
„Astorie, miláčku,“ pohladil ji po tváři. „Buď na mě hodná. Jen se snažím, aby tě nezabili.“
Jeho podmanivý hlas a pohled jí zamlžily uvažování. Bez protestů se začala svlékat. Draco na ni znalecky hleděl, jak pomalu odhalovala sametovou pokožku. Opět zlaté vlasy jí spadaly pod lopatky a zakrývaly mu pohled na její obličej. Bylo to vlastně dokonalé. Pokud vyjde jeho plán, bude mít všechno, po čem kdy toužil a ještě mnohé navíc. Který muž na světě se mohl chlubit tím, že má peníze, kariéru, ženu, jež ho přitahuje, a další, která ho miluje a obdivně k němu vzhlíží?
„Draco?“ Astorie se postavila před něj a ukázala se mu v červeném krajkovém prádle. Připadala si nejistě a pod jeho zkoumavým pohledem dokonce trapně.
„Jsi nádherná,“ zašeptal jí do vlasů.
„Prosím, pojďme s tím skoncovat,“ upřela na něj své průzračné oči. „Chci se vrátit domů. Vím, že ty mě ochráníš, Draco. Nikdo mi neublíží... Já – začínám to tady nenávidět. Začínám nenávidět sebe.“
Ochranitelsky ji objal. „Co to povídáš, prosím tebe? To jsou hlouposti, Astorie. Musíš tady zůstat.“
„Ale proč? Já už se ničeho nebojím.“
V její tváři zahlédl výraz, jaký u ní dosud neviděl. Jako by náhle dospěla. „Ale měla by ses bát. Existují lidé, kteří si přejí, abys byla mrtvá.“
„Já si taky přeju, abych byla... Draco, co jsme to provedli?“ zabědovala.
Nechápavě na ni pohlédl. „Udělali jsme to, co jsme museli.“
„Zabili jsme dítě.“
„Dítě? Kolik mělo to tvoje dítě? Pět centimetrů? Ohrozila bys kvůli tomu všechno – můj i svůj život?!“
Neváhala ani minutu a vlepila mu facku. „Kdybys mě měl rád, Draco, tohle bys nikdy neřekl.“
Zamyšleně si třel zarudlé místo. „Rád? Co je láska? Myslíš, že budu třeštit jak zamilované děcko?!“ posmíval se.
Podívala se na něj tím nejstudenějším pohledem, jakého byla schopná. I přes její snahu ale za ocelovou tvrdostí duhovek prosvítala zrádná láska a touha. Rozum jí říkal, aby se od něj navždycky držela dál. Aby se vymanila z jeho zhoubného vlivu. Nechal ji samotnou v té nejtěžší chvíli jejího života a teď se tomu vysmíval. A přece se jí srdce zajíkalo v rychlém staccatu, jen co se jeho ruka přiblížila k její tváři.
„Tebe to snad těší,“ rozhodila bezmocně rukama. „Byla to chyba, chápeš to?“ Za jejími slovy prosvítalo zoufalství a on by si ho musel všimnout, kdyby nebyl myšlenkami jinde.
Chytila ho pevně za ramena a a zatřásla s ním. „Sakra, poslouchej mě,“ vykřikla.
„Uklidni se,“ požádal ji. Sevřel její zápěstí a odtáhl jí ruce zpátky k bokům.
Zlobně se na něj dívala. „Posloucháš, o čem mluvím?“ vyjela na něj.
„Máš pocit, že to byla chyba,“ odvětil bez známek emocí.
„Jak můžeš být tak... tak klidný?!“ začala být hysterická.
Ztratil trpělivost. „Tak poslouchej, holčičko,“ začal. „Máš naprostou pravdu. Kdybych tě miloval, chtěl bych naše dítě. Ale tebe mi vnutili rodiče – já o žádnou svatbu nestál. Jistě, bylo fajn moct si s tebou užít – máš vážně pěkné tělo a tvoje nezkušenost mě vzrušuje – nikdy bych si tě ovšem nevzal. Chci někoho jiného.“
Dívala se na něj prázdným pohledem. Teprve teď jako by se jí otevřely oči a ona konečně spatřila to, co celou dobu odmítala vidět. Opravdu ji nemiloval. Jen si s ní hrál. A ona zabila své dítě. Kvůli němu. Kvůli té jeho zpropadené hře. Aby byla jeho hodná holka. Pocítila náhle prázdnotu i ve svém lůně. Oběma rukama si objala břicho. „Miluješ ji, že?“ otázala se tiše. „Zrzku.“
Kývl.
„Takže já jsem pro tebe nic neznamenala,“ hlas jí stoupal. „Uvědomuješ si vůbec, cos způsobil? Uvědomuješ si, cos mi udělal?“ ječela.
Nesnažil se ji uklidnit, jen se držel z dosahu jejích mrskajících se paží.
„Nenávidím tě!“ křičela jako smyslů zbavená. Popadla nejbližší křišťálovou vázu, škubnutím z ní vyndala rudé růže a mrštila jí po něm. „Nenávidím tě a proklínám tě... Proč zrovna já?! Proč sis musel hrát zrovna se mnou? Slyšíš?!“ Její zoufalý křik přešel ve zmučené vzlykání. Sevřela si tvář dlaněmi a posadila se na chladivou dlažbu. Z očí se jí řinuly slzy a smáčely červenou krajku podprsenky. Připadala si zrazená a ponížená. Ani si nevšimla, kdy odešel.
Ginny se vystrašeně dívala kolem sebe. Sál, kam dovedli ty, kteří se zavázali sloužit Voldemortovi, byl prostorný s vysokým stropem. Stěny byly zdobené zlatem a překrásnými malbami. Luxus toho místa na ni však působil stísňujícím dojmem.
Vedle ní stál z jedné strany zmijozelský Summerby, po levici měla sebevědomého Lennyho Bulstroda. Čekali tam a čelili zvědavým pohledům shromážděných Smrtijedů i svých blízkých.
Ginnyin pohled se střetl s zkoumavýma očima Draca Malfoye a ona se mírně zarděla. Vzpomínka na předchozí večer, kdy je našel Snape, byla stále živá. Od té chvíle s ní Draco neměl možnost promluvit, protože bradavický ředitel je nenechal ani okamžik o samotě. Pomocí letaxu se s nimi dostal do tohoto sídla a odvedl je do jejich ložnic. Dal si záležet, aby k nim Draco nemohl; neustále Malfoye zahrnoval otázkami a úkoly.
Nakonec chlapec pochopil, že dnešní večer už si s Ginny nepromluví. Toužil navázat na to, kde přestali, ale Severus měl v jednom pravdu. Nemohl se kvůli hodince s ní vystavovat zbytečnému riziku. Pokud jeho plán vyjde, bude mít roky na to ji poznávat a vychutnávat si její společnost. Draco ji stále nepřestával sledovat. Už to vypadalo, že se k ní vydá, když se masivní dvoukřídlé dveře v čele síně otevřely a dovnitř za Snapeova a Luciusova doprovodu vešel sám Temný pán. Usedl na pozlacený trůn naproti shromážděným studentům, kteří si ho bázlivě prohlíželi. Nikdo se neodvažoval přímo na něj pohlédnout.
„Můj pane, dnes zde vidíte ty studenty, kteří se dobrovolně rozhodli vás podpořit. Těchto devět chlapců a jedna dívka k vám vzhlížejí a chtějí své osudy spojit s vaší věcí,“ řečnil Snape. „Teď před vás každý předstoupí,“ gestem před trůn přivolal prvního v řadě – vytáhlého Zachariáše Smithe.
Pán zla si poslechl jeho chvalozpěvy na čistou krev, ověřil si, zda jeho známky u OVCE odpovídají požadavkům, a pak ho propustil. Chlapec se zařadil zpátky do zástupu a jeho místo zaujal jiný. Tak to šlo, dokud se nedostali k Ginny.
„Ginevra Weasleyová,“ oznámil Voldemortovi Snape.
„Není to naše malá krvezrádkyně?“ otázal se Pán zla, když Ginny vystoupila z řady.
„Ach, ano. Malá Weasleyová,“ uchechtnul se Lucius a zálibným pohledem přejel Ginnyiny křivky. „Dcera Artura Weasleyho.“
„No, pověz nám, Ginevro, jaké je to ztratit oba rodiče?“ posměvačný tón z černokněžníkova hlasu doslova odkapával.
Ginny se v tváři nepohnul jediný sval. „Jsem ráda, můj pane, že zemřeli. Díky tomu jsem prohlédla. Konečně jsem pochopila vznešenost čisté krve. Důležitost jejího udržení. Práva, která nám dává náš původ.“
„Uvidíme, zda ti můžeme důvěřovat.“
„Můj pane, netoužím po ničem víc, než sloužit vám a vašemu záměru,“ lehce se uklonila.
Voldemortovu tvář přelétl prchavý náznak úsměvu. „Sloužit mně a mému záměru,“ zopakoval tiše. V síni by bylo slyšet spadnout špendlík. Draco přenesl váhu na špičky a nevědomky zatínal všechny svaly. Napětí bylo přímo hmatatelné.
„Takže ty bys mi chtěla sloužit. To ale neobnáší jen mluvení, Ginevro,“ pronikavý pohled se jí upřel do očí. Promítla si v myšlenkách okamžiky tvrdého tréninku a ode všech ostatních pocitů se odstřihla.
„Vím, můj Pane.“
„Už jsi někoho zabila, Ginevro?“
„Ne, můj Pane, tu čest jsem ještě neměla. Ale pro dobrou věc, jakou očištění naší společnosti od té nákazy mudlovských šmejdů určitě je, bych udělala cokoli.“
„A co krvezrádci? Jak se díváš na krvezrádce, má milá?“ Sotva znatelný úsměšek na jeho tváři působil děsivě. Jako předzvěst velké bolesti, jako varovně vztyčený prst.
Ginny zvládla své myšlenky udržet na uzdě. Nemohla si dovolit pomyslet na nejstaršího bratra, protože by byla ztracená. „Zrada se trestá jediným možným způsobem,“ řekla pevně.
„To jsem rád, že máš takové nezlomné názory,“ roztáhl ústa do temného úsměvu, z něhož většině lidí naskakovala husí kůže. Ginny však nehnula brvou.
„Dobře, rozhodl jsem se takto - dám ti šanci – dnes večer přijdeš do mých komnat,“ znovu na sobě cítila jeho upřený pohled, tentokrát se s ním však očima nesetkala. Klopila je k podlaze, aby z nich nedokázal vyčíst strach.
Po Voldemortově prohlášení se sálem rozběhl tichý udivený šepot. Černokněžníkovi však stačilo jediné gesto a přítomní umlkli. „Kdo další?“ otázal se. Ginny ustoupila do pozadí a z řady pyšně vykročil Summerby.
S ním byl Temný pán hotov rychle, měl potřebné známky a pocházel z čistokrevné, i když nepříliš vážené rodiny.
„Teď vám Draco poví, k jaké skupině jste byli přiřazeni, ukáže vám, kde budete v příštích měsících bydlet, kde jíst. Samozřejmě kromě slečny Weasleyové, o ní rozhodnu sám... Můžete jít.“ Na jeho pokyn začali všichni odcházet. „Severusi,“ zasyčel na bradavického ředitele.
Snape se otočil a pohlédl mu do hadího obličeje. „Můj Pane -?“
„Mé cíle jsou už téměř naplněny. Není toho mnoho, co bych ještě mohl vykonat, abych uspíšil průběh událostí, Severusi, a tak se nudím. Zahrajeme si šachy,“ oznámil mu.
Snape ho beze slov následoval do malého oválného salonku. Slunce sem svítilo, ale ochlazovací kouzla bránila tomu, aby se pokoj přehříval. I v odpoledním horku tu tak bylo jen málo přes dvacet stupňů.
Voldemort se pohodlně usadil do tmavého křesla a přivolal šachovnici. Aniž by losovali, připadly černokněžníkovi bílé figury, které mu zaručovaly výhodu prvního tahu. Voldemort ani nečekal, až si Severus sedne, a hned táhl bílým pěšcem.
Několik prvních minut nemluvili, jen se soustředili na rychle se střídající tahy. Když však partii rozehráli natolik, že o každém kroku museli dlouho dumat, rozproudila se konverzace.
„Z tvého dopisu, Severusi, jsem nabyl dojmu, že té malé Weasleyové příliš nedůvěřuješ,“ porušil ticho Voldemort.
Snape chvíli upřeně zíral na šachovnici, jako by na ní dokázal přečíst, co si jeho pán přeje slyšet, a teprve po pár minutách vzhlédl. „Je schopná, pracuje na sobě a navíc je z jedné z nejčistokrevnějších a nejstarších rodin v Británii. Po matce je Prewettová. Ale -,“ nadechl se, „dokud existuje jen stín pochybnosti, zda stojí na naší straně, nepouštěl bych si ji příliš do své blízkosti.“
„Takže mi radíš co?“
„Neodvažoval bych se radit vám,“ odpověděl Severus. Uvážlivě pozvedl z šachovnice koně a ohrozil s ním Voldemortovu věž. „Vy, můj Pane, nepotřebujete mé rady. Jste daleko prozíravější než já.“
„Chytré,“ pokýval černokněžník hlavou a nebylo zcela jasné, zda měl na mysli Snapeův tah, nebo jeho vyhýbavou odpověď. „Víš, jak jsem kdysi prověřil Belu?“
Snape okamžitě vzhlédl. „Chcete, můj Pane, aby se Ginevra Weasleyová stala druhou Belatrix?“
„Přesně tak,“ přisvědčil. Štíhlé bledé prsty sevřel kolem střelce a přesunul ho po diagonále o tři pole vpřed. „Šach, Severusi,“ oznámil chladně.
„Myslíte, můj Pane, že je to opravdu spolehlivé? Protože někteří – měl bych říct některé ženy - jsou schopné -“
Voldemort ho jediným pohybem ruky umlčel. „Máš pochybnosti o mém úsudku?“
Bradavický ředitel zavrtěl hlavou. „Ne, bezvýhradně vám důvěřuji, můj Pane.“
„Pak věř tomu, že poznám, kdyby mi lhala. Jsou situace, v nichž nejde hrát, aniž by to ten druhý poznal... Ale nechtěl jsem s tebou mluvit o zkoušce, ale o tom, co bude následovat po ní.“
Snape překvapeně zvedl obočí.
„Stejně jako Bele jí vyberu manžela,“ oznámil mu. „Měl jsem pocit – když ses zmiňoval o těch hodinách, které jsi jí věnoval – že tě zaujala.“
Severus konečně přišel na to, jak odstranit hrozbu střelce mířícího na jeho krále. Sklonil se k hrací desce a jeho tvář zakryly prameny černých vlasů. „Je to moje studentka.“
„Velmi přitažlivá studentka... A mýlíš se, už není žákyní tvé školy... A ty vlasy – nepřipomínají ti někoho?“ Pohnul s královnou. „Šach mat, Severusi. To bylo velmi rychlé... Mám pocit, jako by ses nesoustředil.“
Snapeovy vlasy se na zátylku zježily nepříjemným mrazením. Řeči, které Voldemort vedl, ho znepokojily. Mohl ho snad na podzim na ten hřbitov někdo sledovat? Nebo to byla jen další z jeho psychologických her?
„Soustředil jsem se – jen jste prostě lepší, můj Pane,“ zamumlal. „A Ginevra Weasleyová je mi dalece lhostejná,“ dodal pevným hlasem.
„Myslím, že bys potřeboval ženu,“ vedl si Temný pán dál svou. „Tvé schopnosti, Severusi, si zaslouží, aby byly předány další generaci.“
„Nikdy jsem nebyl vhodný typ pro manželský život,“ pokrčil rameny. „Nerad se vážu, to vy víte, Pane.“
Voldemort zkřivil tvář do pobaveného úšklebku. Právě v tom byla ta potíž se Severusem, neměl nikoho, skrze koho by byl zranitelný. Dělal si naděje, že tahle dívka to změnila, ale očividně byly liché.
„Draco by potřeboval ženu,“ řekl Snape dřív, než si to stihnul pořádně rozmyslet. Jak tichounká ozvěna jeho vlastních slov ještě okamžik rezonovala jeho hlavou, uvědomil si, že udělal správně. Draco si stejně nedá pokoj; buď bude tu dívku mít, nebo nepřestane ohrožovat sám sebe a riskovat všechno proto, aby ji dostal. A v takovém případě je Severusovým úkolem pomoct mu ji získat.
„Draco,“ pronesl Voldemort šeptem, „je ještě velmi mladý. Ale o to víc potřebuje teplo domova, že?“
Snape se neznatelně zachvěl. Proč jenom z těch krutých úst zněla ta slova téměř jako výsměch?
„Jenže ten blázen ještě truchlí po té své snoubence... Nehezké, nicméně bohužel lidské,“ černokněžníkovy oči se stáhly do úzkých štěrbinek. „Takže ty mi radíš, abych ji dal Dracovi.“
„Ano, můj Pane. Sám si nejspíš žádnou dívku ještě dlouho nezvolí. Je bohužel citlivý po své matce -“
Voldemort po něm šlehl pohledem. „Jistě, o tom ty mnoho víš, že, Severusi?“ Když se Snape neměl k žádné reakci, ujal se Temný pán znovu slova: „Ty se domníváš, že si kvůli své mrtvé snoubence nenajde ženu.“
„Přesně tak, Pane. A rod Malfoyových potřebuje dědice.“ Slova mu vůbec nešla přes rty. Takhle orodovat za Draca bylo pošetilé. Severus se navíc nerad doprošoval. A přesto teď na svého pána vrhl málem prosebný pohled. „Je to můj kmotřenec, můj Pane. Mám na mysli jeho blaho hned za úspěchem naší věci. A tohle by bylo prospěšné pro obé.“
Voldemortovy rudé oči na chvíli ulpěly na Severusově ležícím králi. „Šachista jsi mizerný. A jako
dohazovač jen o něco lepší.“
Draco vztekle praštil pěstí do zdi, až si sedřel jemnou porcelánovou kůži z kloubů prstů. Jedním netrpělivým mávnutím hůlkou napravil škody napáchané omítkou a znovu se vydal na pouť po svém pokoji. Připadal si jako tygr v kleci. Neustále rázoval od okna ke dveřím a zase zpět. Co chvíli se jeho podráždění prodralo na povrch a ona si musel ulevit. Nebránil se návalům zuřivosti, kopal do skříní, bouchal pěstí do zdí, do stolu i do dveří. Ze zarytostí sobě vlastní demoloval nábytek v pokoji, ale nic mu nedokázalo přinést kýženou úlevu od všespalující zloby.
Pokud všechno pochopil, pokud je to opravdu tak, jak si myslí... Rána do stolu roztříštila skleněnou desku chránící ozdobný týkový výplet. Střepy se rozletěly všude kolem a několik těch menších se mu zabodlo do ruky. S klením se pokusil si je z rány odstranit, ale moc mu to nešlo. Jeho rudá krev potřísnila smetanový koberec. Chystal se skvrny odstranit, když se ozvalo zaklepání.
„Teď ne,“ vyštěkl. „Nemám čas.“
„To jistě, chápu, že jsi příliš zaneprázdněný ničením nábytku. Je ho tu příliš. A ten stůl se mi stejně nikdy nelíbil.“ Ze Snapeova hlasu čišel sarkasmus.
„Říkal jsem, že sem nemáš lézt,“ odsekl Draco a snažil se otočit tak, aby jeho kmotr neviděl krvácející ruku.
Severusovi však nic neuniklo. Neverbálním kouzlem mu ránu vyčistil a zahojil. „Ještě včera jsi hýřil sebevědomím, tak proč teď ten pokus si podřezat žíly?!“
„Nepleť – se – do – mého – života!“ odsekával Draco mezi jednotlivými nádechy. „Nestojím o tvůj vlezlý dlouhý nos, který strkáš do věcí, po nichž ti nic- nic - není!“
„Myslel bych si, že už jsi aspoň trochu vyzrál. Ale ty se pořád chováš jako dítě,“ vyčetl mu Severus ledově.
„Slyšel jsem vás,“ oznámil mu Draco místo odpovědi.
„Koho?“ nechápal Snape.
„Slyšel jsem tě, jak mluvíš s Temným pánem. Jak ti nabízí Ginevru!“ hlas se mu lámal zlostí. Znovu začal rázovat po pokoji.
„Uklidni se,“ požádal ho Severus. Když Draco nereagoval, sevřel jeho paži a smýkl s ním do nejbližšího křesla. „Chápu, že tě to rozzlobilo, ale nic s tím nenaděláš. Je to rozhodnutí Temného pána.“
„Od začátku jsem měl vědět, že mi ji vymlouváš proto, abys ji dostal sám,“ štěkl Draco.
„Cože?“ vytřeštil Snape oči. „Jak jsi přišel na takovou -“
Draco vytáhl hůlku a namířil svému kmotrovi na pulsující žílu na krku. „Už ani slovo,“ varoval ho. „Ty budeš teď poslouchat mě!“
Bradavickému řediteli nečinilo potíže bývalého žáka odzbrojit. Za pár vteřin už svíral chlapcovu hůlku ve svých rukách. „Můžu vědět, proč si vybíjíš zlost na mně?!“
„Takže ty se oženíš s holkou, kterou – kterou já chci – a ptáš se, proč tě chci zabít?“ otázal se Malfoy.
„Já se rozhodně s nikým ženit nebudu,“ popřel to. „Tím míň s Ginevrou Weasleyovou. Myslel jsem, že jsi naštvaný kvůli tomu, co jí Voldemort hodlá provést.“
Draco na něj udiveně zíral. „Takže on ti ji nedal?“
„Já jsem ji nechtěl,“ odsekl Snape. „Ona se tak akorát hodí k tobě.“
„V tom případě – neříkám to často, ale – omlouvám se,“ poslední slovo skoro zašeptal. Nejspíš nebyl v poslední době ve své kůži, když se teď kál zrovna před Snapem.
„Tobě vážně nevadí -“
„Ne,“ zavrtěl klidně hlavou. „S tím jsem počítal.“
Teď byl zase vyvedený z míry Severus. „Počítal?!“ nevěřil svým uším. „Jak to můžeš snést?“
„Bude po tom přece moje, ne?“ otázal se Draco klidně.
„To nejspíš ano, ale -“
„V tom případě mi na tom nezáleží.“