Noční toulky
Norah Jones – December
December come to me
I hope I can see
You not just in dreams
I will let you be
Why can't you believe
How much you really mean
December won't you come
Back with snow even some
Don't say that it's done
I will carry you home
Take you from the loneliest
You have known
I will carry you home
Take me from the loneliest
Place I have known*
http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/jones-norah/december-141845
Astorie seděla zamyšleně na posteli s nebesy. U nohou lůžka stály dva naplněné kufry – na vánoční prázdniny se chystala za tetou a strýcem do Londýna. A za Dracem. Když si vzpomněla, jak se jí kvůli němu nechtělo do školy. A teď by nejradši zůstala v kolejní místnosti navěky. Jen by seděla ve svém oblíbeném křesle, hleděla do plamenů a přemýšlela o jeho zradě. Nechápala, jak se jím mohla nechat pobláznit jako malá holka. Důvěřivě mu nabídla svoje srdce, on si ho vzal a zašlapal ho do prachu u svých nohou. Ne, ještě hůř, bylo to, jako by s ním nakrmil své psy.
Zrzka. Drala se jí do myšlenek. Zjistila si o ní víc, připravená jí při první příležitosti ublížit, a místo toho seznala, že Ginevra Weasleyová se těší přízni ředitele i profesorů Carrowových. Snažit se na ni útočit by bylo mrhání silami. Místo toho se Astorie poprvé v životě rozhodla využít svoji zmijozelskou stránku. Od dětství skrývala svoji lstivost v sobě, ale byla tu a radila jí se neunáhlovat. Nepřátelé se získají snadno.
Z úvah ji vyrušila sova klepající na zasněžné okno. Rychle vstala, pár skoky překonala ty tři metry dělící její postel od klenutého okenního oblouku a ptáka osvobodila z mrazu. Sova měla na noze připevněný pergamen, který Astorie hbitými prsty v mžiku odvázala. Hladila zvíře po navlhlém peří a druhou rukou dopis rozpečetila.
Astorie,
mrzí mě, že od našeho posledního setkání jsem s Tebou nemohl být v kontaktu, ale poslání, kterým mě můj Pán pověřil, vyžadovalo absolutní izolaci od okolního světa. Dnes jsem se z namáhavé cesty vrátil a první, komu jsem o svém návratu dal vědět, jsi Ty.
Lituju toho, jak jsme se minule rozloučili. Byl jsem k Tobě příliš tvrdý. Musím respektovat, že jsi ještě dítě, jež nechápe problémy a starosti světa nás dospělých. Jako omluvu najdeš přiložené dva lístky do Kouzelnického národního divadla. Je jen na Tobě, s kým na představení vyrazíš.
Rád bych Tě také pozval na několik dní do našeho rodinného sídla. Matka s otcem nenamítají nic proti tomu, abys u nás pobyla. Naopak – matka ti vzkazuje pozdravení a doufá, že Tě strýc s tetou budou moci postrádat alespoň na týden.
Odpověz prosím co nejdřív. Ihned, jak dostanu Tvůj dopis, napíšu Tvému strýci a domluvíme se na podrobnostech. Taky Tě vyzvednu na nádraží – mám pro Tebe překvapení.
Líbá,
Draco
V němém úžasu třeštila na dopis oči. Po víc než měsíci tu konečně byla nějaká známka toho, že s Dracem snad není všechno definitivně ztraceno. Třeba měl Draco minule jen špatný den, omlouvala ho sama před sebou. Stále se nedokázala vzpamatovat z údivu, až sova ji svým zahoukáním probrala.
„No jistě, vždyť ty čekáš na to, co napíšu, že?“ řekla jí se smíchem.
Odpovědí jí bylo další temné zahoukání.
„No já už si jdu pro brk a pergamen, tak se uklidni,“ rozpustile jí načechrala peří na hlavičce. Sova se po ní ohnala a ostrým zobákem jí způsobila krvácející šrám na hřbetu pravé ruky. „Aha – ty jsi vlastně Dracova sova,“ podmračila se, „tím se všechno vysvětluje. Musím si na tebe dávat pozor – jsi pěkně nebezpečná. Jako tvůj pán.“
Ani bolestivý škrábanec však nedokázal zakalit její radost z toho, že jí mladý Malfoy napsal. V rychlosti ze školní tašky vytáhla čistý pergamen, oblíbené orlí brko a lahvičku fialového inkoustu a pustila se do sepisování odpovědi. Nechtěla, aby zněla jako zamilovaná puberťačka, jíž ale ve skutečnosti byla, takže na dopis Dracovi padly dva svitky pergamenu, než byla konečně spokojená s vyzněním svého listu.
Milý Draco,
na Vánoce ráda uvidím Tebe i Tvé rodiče, už jen proto, abychom zachovali zdání normálnosti.
Ke všemu ostatnímu však musím podotknout, že ve mně hlodají pochybnosti. Naznačoval jsi, že již nemám na výběr, ale já jsem svobodný člověk a mám vždycky na výběr. I když by důsledky mé volby byly nepříjemné, jsem ochotná je podstoupit, pokud bych měla pocit, že mi vyhrožuješ nebo se mnou manipuluješ.
Takže na Vánoce Tě ráda uvidím, očekávám však trochu jiné chování.
S pozdravem a přáním všeho nejlepšího
Astorie
P.S. Za lístky děkuju. Nechápu, jak jsi zjistil, že Alan Stohpán je můj oblíbený herec!
Celé psaní po sobě několikrát přečetla, a když si byla naprosto jistá, že už nemůže nic vylepšit, zapečetila svitek a uvázala ho sově na nohu.
„Leť s tím opatrně,“ nabádala ji.
Kdyby si nebyla stoprocentně jistá, že Draco nemůže být zvěromág, přísahala by, že sova po ní vrhla tentýž znechucený pohled, jakým ji při posledním setkání obdařil její snoubenec.
Ginny nemohla té noci spát. Měsíc jasně svítil a na polštář dopadaly jeho paprsky. I když zavřela oči, stále cítila silné vábení stříbrného kotouče. Lákal ji k noční toulce. Zatoužila se položit do sněhu a dělat v něm andělíčky.
Netrpělivě se v posteli zavrtěla. Vtom se venku ještě víc rozjasnilo. Za okenním sklem spatřila stříbřitě zářícího leoparda. Spánek stále nepřicházel a teď už si díky Patronovi za oknem připadala docela probuzená. Čí asi je? přemítala v duchu.
Opatrně se nadzvedla na lokty a pozorně poslouchala klidně oddechující spolubydlící. Tichounce spustila nohy z postele a chodidly nahmatala chlupaté papuče. Vklouzla do nich. Adrenalin jí pulzoval žilami a nutil ji zrychleně dýchat. Doklopýtala k oknu a zjistila, že přízračné zvíře se elegantními skoky vzdaluje. Nikde v neporušené sněhové pokrývce neviděla lidské stopy; noční sněžení dokonce zahladilo známky odpolední koulovačky i procházek mezi skleníky. Na okraji Zapovězeného lesa však letmo zahlédla temnou siluetu. Nebo se jí to jen zdálo?
Byl to šílený nápad. Kdyby ji chytili, přišla by o odznak primusky a o dobré hodnocení ve výstupním vysvědčení. Nemohla si však pomoci, její zvědavost převládla nad obvyklou opatrností. Pevně sevřela svoji hůlku a několika mávnutími se na sebe navlékla teplý svetr, pohodlné manšestrové kalhoty a navrch ještě zimní hábit. Papuče vyměnila za kozačky. „Obnubo,“ zašeptala ještě s hůlkou přiloženou k hlavě. Cítila, jak ji pokrývá cosi studeného, lepkavého. Byla připravená vyrazit ven.
Proplížila se ztichlou společenskou místností a vyklouzla zpoza portrétu. Buclatá dáma se jen ošila.
„Zpívat. Budu zpívat v opeře,“ mumlala ze spánku.
Ginny se pro sebe ušklíbla. Byla ráda, že se na rozdíl od mnoha lidí nemusela stěhovat do jiné ložnice. Buclatou dámu i nebelvírskou společenskou místnost měla ráda a jen s krajním sebezapřením by je měnila třeba za nazelenalé zmijozelské podzemí, o němž jí kdysi vyprávěl Ron.
S podivným vzrušením brala schody po dvou. Náhle se zarazila. Netušila, jak to udělá se vstupní branou. Opatrně se kolem sebe rozhlížela, jako by se za každým brněním mohl schovávat Filch. Z obrazů na vzdálenějším konci Vstupní síně se ozýval tichý hovor, ona ale byla tak soustředěná na dosažení východu, že je nevnímala. Položila dlaň na obrovskou kliku a zatajila dech. K jejímu bezmeznému údivu se dveře lehounce pootevřely. Mezera byla přesně taková, aby se jí pohodlně protáhla.
Jiskřivý sníh odrážel měsíční paprsky a rozzařoval škoní pozemky matným světlem. Díky tomu mohla zhasnout konec své hůlky a kráčet docela potmě. Díky zastíracímu kouzlu s nemusela bát, že ji někdo spatří, jen po sobě pečlivě zahlazovala stopy, které zanechávala v čerstvě napadané sněhové pokrývce.
Na kraji Zapovězeného lesa stále zářilo stříbřité světlo vydávané neznámým Patronem. Tiše se k němu kradla, když se jí za zády ozvalo ostré: „Finite incantatem.“
Prudce se otočila, aby neznámého odhodila nějakou dobře mířenou kletbou, on byl však rychlejší.
„Expelliarmus.“
Hůlka jí s trhnutím vylétla z prstů. Vlna strachu jí zaplavila útroby, když pohlédla na temného zakuklence, který ve štíhlých prstech točil s její hůlkou. Měla pocit, že ty ruce už viděla...
„Měla bys být opatrnější,“ sundával si tmavou kapuci. Pod ní se objevily blonďaté vlasy a známá tvář Draca Malfoye. „A taky by ses měla pocvičit v obranných kouzlech, Ginevro. Kdybych byl nepřítel, už bys tu mohla ležt mrtvá. Máš moc pomalé reakce.“
„Nemám s kým cvičit,“ namítla vzdorně. Natáhla se pro hůlku a trochu neurvale mu ji vytrhla z prstů. Hned si připadala lépe, když v ruce svírala ten známý kousek dřeva.
„To se dá zařídit,“ mrkl na ni.
„Co tady děláš?“ otázala se místo toho, aby s ním diskutovala.
„Udělal jsem si malý výlet,“ usmál se samolibě.
„To vidím,“ odsekla trochu podrážděně. Náhle ji přepadla chuť být zpátky ve své vyhřáté posteli. „Jde mi spíš o to, jak ses dostal na školní pozemky?“
„Zapomínáš, že jsem jeden z nejbližších Temného pána,“ šeptl a naklonil se k ní tak blízko, že se jí jeho rty otíraly o ucho, když mluvil. „Mám různá privilegia, která jiní nemají. Proniknout na školní pozemky, otevřít bránu...“
„Ten Patron byl tvůj? Myslela jsem vždycky, že je to had.“
„Ne, leopard, vždycky je to leopard,“ ohradil se. Nehodlal jí vykládat, že tuhle novou podobu na sebe jeho Patron vzal minulé léto, kdy mu definitivně došlo, že je do ní zamilovaný.
„Jak jsi mohl vědět, že sem přijdu?“
„Nevěděl,“ pokrčil rameny. „Jen jsem v to doufal.“
Trochu se odtáhla, aby mu viděla do obličeje. Šedé oči nepřirozeně zářily v měsíčním světle.
„Není to trochu – trochu,“ zakoktávala se.
„Zvláštní?“
Mlčky kývla.
„Jen jsem ti chtěl popřát pěkné Vánoce,“ pousmál se. „To se snad smí, ne?“
„Ve tři ráno?“ nakrčila nos. „To je mírně neobvyklé.“
„Před pár hodinami jsem se vrátil ze zahraničí... Chodily ti dopisy?“
Provinile přikývla. „Promiň, že jsem neodpovídala, ale -“
„V pořádku. Nemusíš se omlouvat, ani si vymýšlet nějaké výmluvy. Vlastně jsem ani odpovědi nečekal, vždyť to byly spíš takové pohlednice než regulérní psaní.“
„Já – ráda jsem tě viděla, ale teď už bych asi měla jít zpátky do hradu. Však víš – jsem primuska...,“ omlouvala se.
„Ještě bych ti rád dal vánoční dárek,“ podal jí balíček, který se až do této chvíle skrýval v kapse jeho pláště. „Na.“
„To nejde, já pro tebe nic nemám,“ vrtěla odmítavě hlavou.
„To nevadí,“ pokrčil rameny. „Já jsem dost bohatý, Ginevro. Mám skoro všechno, na co si ukážu. Nepotřebuju dostávat dary. A tohle jsem ti chtěl dát, tak to prosím přijmi.“
„Tím jen zdůrazňuješ ten rozdíl mezi námi dvěma,“ zrudla až po kořínky vlasů.
„Je tu ale jedna věc, kterou si za peníz nekoupím,“ pokračoval přemýšlivě, jako by ji neslyšel. „Na podzim jsem dostal polibek. Pořád na něj nedokážu přestat myslet...“
Náhle ji zamrazilo. Byla si jistá, že to nijak nesouvisí s ledovým vzduchem kolem. Byly to jeho ocelové oči, které jí pronikaly do morku kostí. Pocit, jenž zakusila, byl daleko intenzivnější, než když jí Snape pátral v hlavě. Jestli měl Draco volný přístup na školní pozemky, co všechno ještě dokázal? Čemu se ještě od svého Pána mohl naučit? Otřásla se.
„Je ti zima?“ dolehl k ní jeho starostlivý hlas.
„Ne, to nic není – jen -“
Nedbal na její protesty a zachumlal ji do vlněného cestovního pláště, který měl do teď kolem ramen. „Když nachladneš a celé Vánoce strávíš v posteli na ošetřovně, na co to bude,“ přesvědčoval ji.
„Měla bych jít,“ ozvala se znovu.
„Doprovodím tě,“ navrhl. „Aspoň ke skleníkům.“
„Dobře,“ podvolila se.
Kráčeli zpátky k hradu. Ginny byla příliš ponořená do vlastních myšlenek, než aby si všimla jeho kradmých pohledů. Snažil se vrýt si do paměti každičký rys její tváře. Začala pro něj být jakousi posedlostí. A když dnes večer podal hlášení Voldemortovi a dostal volno, využil toho. Musel ji vidět. Jenže dnes byla jiná než v Prasinkách. Odtažitější a nepřístupnější. Ale také ještě přitažlivější.
„Až si rozbalíš ten dárek – napiš mi prosím,“ porušil mlčení. Temné obrysy skleníků se rýsovaly poblíž. Bál se zajít dál; tak blízko ke škole mu hrozilo odhalení.
„Pokusím se,“ kývla.
„Dobrou noc. A krásné svátky,“ usmál se. Nepočkal ani, až mu vrátí cestovní plášť, a jen v tenkém hedvábném hábitu se vydal k Zapovězenému lesu.
Hleděla za ním a připadalo jí, že se jí to všechno muselo zdát. Jedno však bylo nepříjemně skutečné, ten pocit mrazivého nebezpečí, který z něj vyzařoval. Dnes nebyl laskavě něžný. Cítila v jeho chování to, co ji vždy děsilo na jeho otci; schopnost jít a vzít si, co si zamane, bezohlednou dravost, samozřejmost, s jakou klidně šlapal po snech jiných lidí jen proto, aby splnil ty své. Musela si připustit, že zatím nic z toho nepoužil proti ní, ale už samotný fakt, že těmito schopnostmi disponoval, jí způsoboval brnění dlaní.
Vydala se pomalu zpátky k hradní bráně; bála se, aby byla ještě otevřená. S úlevou vklouzla do hradu a plížila se zpátky k Buclaté dámě. Balíček, který nesla v ruce, byl překvapivě lehoučký, a jí vrtalo hlavou, co v něm může být. Nakonec podlehla a začala ho rozbalovat.
„Slečno Weasleyová, máte být v ložnici a spát,“ mrazivý hlas ji doslova přikoval k podlaze.
Schovala balíček pod plášť a rozechvěle se otočila. „Omlouvám se, pane, zahlédla jsem něco podivného na školních pozemcích.“ V duchu si nadávala za svoji neopatrnost.
Snape k ní dokráčel. Chvíli si myslela, že jí chce sevřít hrdlo a uškrtit ji, ale nakonec se jeho ruka stočila k vlněnému plášti. Znalecky promnul materiál, z něhož byl ušit. „To není vaše,“ konstatoval. „Je to jemná kašmírová vlna.“
„Proč bych nemohla mít něco z kašmírové vlny?!“ neudržela se. Bylo jí jasné, že její situace je kritická, přesto si tuhle poznámku nedokázala odepřít.
Na rtech mu pohrával krutý úšklebek. „Něco mi uniklo?“ předstíral údiv. „Odkdy máte iniciály D. M.?“ ukázal na lem, na němž se ozdobnou zlatou nití skvěla ta dvě písmenka.
Naprázdno polkla.
„Jsou skoro čtyři ráno a vy se v cizím cestovním plášti touláte po školních pozemcích,“ vyčkávavě si ji měřil.
„Já -,“ všechna výmluvnost jí došla.
„Ano, vy. Máte na celé vánoční prázdniny školní trest, slečno Weasleyová.“
Tupě zírala na bledý obličej rámovaný mastnými lepenými vlasy. Nedokázala uvěřit svému štěstí. Že by vyvázla jen se školním trestem? Žádné odebrání odznaku primusky ani vyhazov ze školy?
„A teď si laskavě běžte lehnout. Jestli vás ještě někdy nachytám, jak se touláte po večerce hradem nebo jeho okolím, vyloučím vás – i kdybyste ve všech předmětech doslova excelovala.“
„Děkuju, pane,“ kývla. Do očí se mu nepodívala. „Dobrou noc, pane.“
„Slečno Weasleyová?“ Otočila se k němu zase čelem. „Možná byste měla vědět, že Draco Malfoy je zasnoubený.“
Její tvář zůstala opět bez výrazu. Ať se snažil jak chtěl, nedokázal ji přimět k žádnému projevu emoce.
Lhostejně pokrčila rameny. „Dobrou noc,“ zopakovala a odklusala.
Podezřívavě za ní hleděl. Nedokázal si vysvětlit, proč ji nepotrestal. Nebylo přece normální, aby tohle u něj prošlo nějaké studentce. Musel si ovšem přiznat, že Ginevra Weasleyová není jen tak ledajaká studentka. Byla by chyba ji podcenit. Snoubila v sobě inteligenci, talent a vábivou nedostupnost, která zjevně tolik přitahovala jeho kmotřence. Nebyla typicky půvabná, neměla tak jemné rysy v obličeji, aby mohla být považována za krásku. A ten její ledový klid! Sám sebe přistihl, jak přemýšlí nad tím, jak dívku vyhodit z konceptu. Jak aspoň na chvíli poodhalit tu její masku.
Náhle dostal zajímavý nápad. Pokud ji chce konečně pochopit, bude s ní muset začít trávit nějaký čas. Možná by nakonec její potrestání nemusel nechávat na Minervě McGonagallové, jak měl prve v plánu. A osobně by se měl ujmout i Dracova trestu.
Měsíc se schovával za mraky. Drobně mrholilo a foukal ledový vítr, který si pohrával s plášti čtyř čarodějů krčících se za opadanými buky. Ticho narušovalo jen houkání ranního vlaku, jež se linulo od několik mil vzdálené železniční trati. Muž ani tři mladíci spolu nepromluvili ani slovo. Z nejstaršího kouzelníka byla vidět jen bělma jeho očí, vždy pozorných, propátrávajících krajinu. Když na okamžik zavřel tmavá víčka, dokonale splynul s okolní temnotou. Ostatní byli nápadnější, ne však tolik nápadní, aby na sebe přitáhli pozornost páté postavy, jež se náhle zjevila poblíž. Muž, který jako by se vynořil z ničeho, pomalu kráčel podél jejich úkrytu. Jeho postoj byl uvolněný, nečekal žádné nebezpečí ani komplikace.
„Expelliarmus,“ ozvalo se zpoza stromu. To Fred neznámého odzbrojil.
„Pouta na tebe,“ zahřměl Kingsley o zlomek sekundy později.
„Silencio,“ namířil na zmítajícího se muže svoji hůlku i Neville. Dřív, než stačil neznámý vykřiknout, kouzlo mu sebralo hlas.
„Erecto,“ přikázal George a maskovací zvukotěsné zástěny, jenž byly až doteď skryty pod sněhem, se v mžiku postavily. Rozmáchlým švihem přidal ještě střechu a zálibně si své dílo prohlížel.
„Hele, teď není čas si pumpovat svoje ego,“ rýpnul do něj Fred a zubil se od ucha k uchu. Jejich první velká akce, na niž se tak dlouho připravovali, byla konečně v plném proudu, a on si to pořádně užíval.
Kingsley se k muži, jehož síla všech vyslovených zaklínadel srazila k zemi, sehnul a opatrně mu z tváře odhrnul černou kapuci. „Je to on,“ konstatoval úlevně, když Georgova hůlka osvítila bledý protáhlý obličej Antonína Dolohova. „Zruš to Silencio,“ obrátil se na Nevilla. „Ať si s ním můžeme popovídat.“
„Tohle vás přijde draho. Až to zjistí, zabije vás,“ šklebil se, jakmile mu magie přestala svírat jazyk.
„Nemyslím, že by se Ty-víš-kdo obtěžoval kvůli takové nicce, jako jsi ty,“ odplivl si Pastorek.
„Jo, hochu, tvoje smrt ho možná malinko naštve, ale -,“ začal Fred.
„Moje smrt?“ zasípal Dolohov. Byl si celkem jistý, že kdyby ho chtěli zabít, už to udělali.
„Smrt, mord, vražda,“ zamrkal na něj George.
„Nešlo by – nějak se snad domluvíme, ne? Mám spoustu zajímavých informací.“
„Vážně?“ Pastorek pozvedl obočí. „To by nás tedy zajímalo, copak nám můžeš povědět.“
Smrtijedovo čelo zbrázdily vrásky. Urputně přemýšlel. Buď bude mlčet a v tom případě ho čeká přinejlepším rychlá srmt, nebo promluví, ale zajistí si tím místo na vražedném seznamu Lorda Voldemorta. „Mohl bych vám říct, kde máte hledat Billa Weasleyho,“ odhodlal se konečně otevřít ústa. Jejich hůlky byly bezprostřednějším nebezpečím než mlhavá hrozba hněvu Pána zla.
„Jo, to bys mohl. A taky bys nám mohl sehnat lístky na zápas Kenmarských káňat,“ Fredova hůlka se mu zaryla do krku.
„Ne, prosím,“ zachroptěl. „Můžu vám přivést ostatní – jen si řekněte, koho chcete! Chcete Snapea? Dovedu ho,“ sliboval.
„Když budeme chtít ostatní, najdeme si je jako tebe,“ zchladil ho Kingsley. „Ještě, že jsem si o tobě jako bystrozor vedl tak přesné a podrobné záznamy,“ ušklíbl se, „jinak bychom těžko věděli, kde tě máme hledat. U milenky... Smůla, že se sem přemisťuješ sám – že si sem nevodíš kamarády. Jako do domu mé sestry,“ poslední větu mu Pastorek zašeptal u ucha tak tiše, aby ji slyšel jen on.
Dolohov smrtelně zesinal. „To už je skoro dvacet let!“ vyjekl.
„A na tom záleží? Myslíš, že po dvaceti letech je to promlčené?“ otázal se bývalý bystrozor.
„Ale vždyť – za ta léta – nikdy – o nic ses nepokusil,“ vyrážel ze sebe Dolohov naříkavě. Teď už chápal, proč ho nezasáhla vražedná kletba hned, jak se vynořil na okraji lesa. Nechtěli ho zabít. Ne hned. Kapky potu mu perlily ve vlasech a pomalu stékaly kolem uší do vlasů. Dýchal povrchně a zrychleně.
„Věř tomu nebo ne, já se neplánuju mstít... Ne, ty nám prostě odpovíš na pár otázek a my ti pak vymažeme paměť,“ nabídl mu cestu ven.
„Chci nějaké záruky!“
„Záruky?“ vyprskli všichni zároveň. „Nejsi moc v postavení, kdy by sis mohl klást podmínky.“
„Co teda chcete vědět?!“ vzdal to úplně.
„Kdo Řád zradil – na základě jakých informací jste se vydali na jaře na tu zahradu, kde jste zabili Molly a Artura Weasleyovy? A to, kde je Bill Weasley, můžeš přihodit jako bonus. Určitě ti to připočteme k dobru,“ pousmál se Pastorek.
„Já to nevím,“ zkusil to Dolohov. „Bill Weasley je na Snake's Headu, to je v Skotsku, nedaleko Alythu. Temný pán tam má jeden ze svých hlavních štábů,“ prozradil v naivní víře, že je tím obměkčí.
„Takže ty nevíš, kdo byl ten zrádce,“ Fred točil hůlkou v prstech a zkoumavě se na Dolohova díval. „To je škoda, veliká škoda. Zrovna jsem tě začal považovat za fajn chlapa, kterému bych nerad ublížil.“
„Já ale vážně netuším. Temný pán zařizuje všechno v takovém utajení, abychom jeden o druhém neměli ani ponětí,“ vysvětloval překotně.
„Tak to je mi líto,“ upřel na něj své tmavé oči Pastorek, „vážně je mi líto, že tě teď budu mučit, když se to nakonec ukáže jako zbytečné.“
„Dobře – tak proč to prostě nevynechat? Řekl jsem vám všechno, co vím a -“
„Crucio,“ namířil na něj Kingsley.
Smrtijed sebou chvíli zmítal a z jeho úst se linuly nelidské skřeky, když mezi jednotlivými táhlými zaskučeními rozeznali jasná slova. „Dost – už dost – řeknu vám – povím to,“ ječel.
Pastorek sklonil hůlku. „Nuže.“
„Dobře, vím, kdo to byl. Nestojí mi za to, abych se kvůli němu nechal umučit...,“ vydechl Dolohov. „Byl to ten vlkodlak, Lupin. Vyměnil ty informace za bezpečí pro sebe a svoji rodinu,“ vysoukal ze sebe, obličej stažený bolestí.
„Lupin?!“ vykřikli nevěřícně Fred, George a Neville.
„Ne, Lupin to nebyl,“ odmítl Kingsley. „Je smutné, když vidím člověka, který nevyužije ani poslední možnost si zachránit krk,“ přimhouřil oči do tenkých štěrbinek. Jeho tvář tím získala nebezpečný výraz, až se Smrtijed bezděčně zachvěl.
„Dobře, tak konec her,“ vykřikl, protože bývalý bystrozor se znovu nadechoval k zakázané kletbě. „Byl to,“ zavřel oči, „nějaký mudlovský šmejd, bradavický student – Dean Thomas. Poslal sovu.“
„Správně,“ Kingsleyho tvář se roztáhla do spokojeného úsměvu. „To bylo to správné jméno, Dolohove.“
„Takže teď mě necháte jít?“ otázal se Smrtijed s nádechem naděje v hlase. Oni byli přece ti dobří, ti, kteří dodržují své sliby. A rozhodně nevraždí lidi.
„Nechat tě jít?“ podivili se sborově. „To sotva.“
Hrot Pastorkovy hůlky se mu zabodl do břicha. „Avada kedavra.“
„Říkal jsi, že ho pustíš, že mu jen vymažeš paměť,“ zahučel šokovaně Neville. „Říkal jsi, že mu to připočteš k dobru – když nám řekne, kde je Bill.“
„Však taky ano,“ Kingsley rameny. „Připočetl jsem mu to k dobru. Kdybych na to nemyslel, mohl klidně dopadnout hůř,“ ujistil ho temně.
* Prosinče, přijď ke mně
Doufám, že tě spatřím
nejen ve svých snech
Nechám tě plynout
Proč nedokážeš uvěřit
jak moc znamenáš
Prosinče, nepřijdeš už
zpátky s kupou sněhu
Neříkej, že už je to hotovo
Vezmu tě domů
z toho nejosamělejšího místa
jaké znáš
Vezmu tě domů
Odnes mě pryč z toho nejosamělejšího místa
jaké znám