Odejdi
Leonard Cohen – Who by fire
And who by fire,
who by water,
Who in the sunshine,
who in the night time,
Who by high ordeal,
who by common trial,
Who in your merry merry month of may,
Who by very slow decay,
And who shall I say is calling?
And who in her lonely slip,
who by barbiturate,
Who in these realms of love,
who by something blunt,
And who by avalanche,
who by powder,
Who for his greed,
who for his hunger,
And who shall I say is calling?
And who by brave assent,
who by accident,
Who in solitude,
who in this mirror,
Who by his lady's command,
who by his own hand,
Who in mortal chains,
who in power,
And who shall I say is calling?
And who by fire,
who by water,
Who in the sunshine,
who in the night time,
Who by high ordeal,
who by common trial,
Who in your merry merry month of may,
Who by very slow decay,
And who shall I say is calling?
And who shall I say is calling?
http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/cohen-leonard/who-by-fire-123153
Jeho cela měla sedm stop na délku a pět na šířku. Sotva se tu natáhl. Jediné úzké okno bylo vysoko pod stropem. Připadal si jako v hrobě a ačkoli nikdy netrpěl klaustrofobií, začínal mít pocit, že se v místnosti dusí. Stěny byly z nahrubo otesaných kvádrů, o něž si co chvíli poranil ruce, když zapomněl na opatrnost a příliš se rozmáchl rukama. S přibývajícími měsíci se to stávalo čím dál řidčeji, až nakonec si na své vězení zvykl.
Většinu dne seděl s očima upřenýma na tenký proužek světla, který mu dopřával iluzi svobody. Za dvě stopy silnou zdí bylo všechno, po čem prahl. Jeho domov, jeho žena, modrá obloha, koště, na němž by se mohl proletět a ucítit vítr ve vlasech. Ze začátku při vzpomínce na Fleur nezakrytě plakal. Horké slané slzy volně stékaly do rostoucího plnovousu a on se je ani nesnažil zadržet. S postupem času se mu ale jeho víla začala zdát neskutečná. Musel přemýšlet, jestli to všechno nebyl jen sen, z něhož se probudil do kruté reality své kobky.
Když se slunce přetočilo a přestalo mu svítit oknem dovnitř, dostával většinou jídlo a pití. Neviděl ani neslyšel nikoho, kdo mu je přinášel. Jako ze vzduchu se vždy náhle zjevil bochník chleba, kus okoralého sýra a džbán vody. Občas dostal i malé scvrklé jablko nebo oschlou mrkev. Každých sedm dní pak i večeři – zasmrádlou rybu nebo plátek šunky.
Navečer vždycky cvičil, protahoval si ztuhlé svaly a šlachy. Pracně se ohýbal ke špičkám nohou, dělal dřepy i kliky, jen aby si udržel aspoň trochu fyzické kondice. Kvůli špatné stravě ovšem hubnul a slábnul, až jednoho dne, asi půl roku poté, co se do své cely dostal, přestal s cvičením úplně.
První týdny po vraždě rodičů přemýšlel o tom, co se stalo a proč se to stalo. Pochopil, že je někdo zradil. Cítil přívaly zuřivého vzteku a v takové náladě vždycky bosýma nohama kopal do zdí, dokud neměl chodidla rozedřená do živého masa. Jenže to nebylo nic platné.
Začal bláznit, to tušil ve chvíli, kdy poprvé nahlas promluvil. Chtěl aspoň slyšet svůj hlas, protože to ticho jeho vězení ho děsilo víc než obrazy mučení, které mu vykreslovala jeho bujná fantazie. Chvíli řvával jako zraněné zvíře, pak zase tichým šeptem recitoval francouzské básně, které ho naučila Fleur. Křičel na domnělé věznitele, aby s ním aspoň promluvili, aby dali najevo, co po něm chtějí. Odpovědí mu bylo jen ticho. Chápal, že ho chtějí zlomit, ale nenašel způsob, jak tomu zabránit.
Severus Snape nesnášel jaro. Všechno protivně kvetlo, příroda jásala nad počátkem dalšího koloběhu. A on žádné štěstí necítil. Jen pochmurné potěšení z toho, že se v sobě nemýlil. Byl opravdu tak zbabělý, jak si to o sobě s oblibou myslel. Vyžíval se v těch myšlenkách na svoji slabost a sám ani pořádně nevěděl proč.
Květen však neznamenal jen tichou zuřivost při pohledu ven, tu touhu přemalovat všechno na stejnou čerň, do níž každé ráno halil své tělo. Tento měsíc znamenal i zkoušky, první náznak konce školního roku. Nesnášel dobře živené, spokojeností překypující děti. Měly lásku rodičů, již on nikdy nepoznal. Byly ušetřeny jeho starostí. A navzdory tomu se netěšil, až se hrad vylidní. Znamenalo to příliš mnoho samoty, vytržení z rutiny všedního dne, jež mu umožňovala přežívat.
„Už zase se trápíš, chlapče?“ zaznělo do ticha ředitelny.
Snape se ještě napůl v zamyšlení odvrátil od okna, z něhož sledoval bradavické pozemky zalité sluncem. „Je mi úžasně,“ odsekl podrážděně. „Děkuju za optání.“
„No tak, Severusi,“ napomínal ho stařec jemně, „i slepý by si všiml, že ses od podzimu změnil.“ Brumbálovi neunikla Severusova zamlklost, neochota s ním mluvit, věčné zachmuřené zadumání.
„Brumbále, vy věříte na posmrtný život?“ otázal se Severus.
Albus nedal nijak najevo, že by ho položená otázka zaskočila. Neměla sice na první pohled souvislost s tím, o čem spolu mluvili, ale na to už si zvykl. Severus Snape měl prostě složité myšlenkové pochody.
„Věřím,“ kývl nakonec. „Ale nesmíme mu přičítat přílišnou vážnost, abychom nezapomněli žít i tady a teď.“
„Takže věříte, že když – když někdo zemře – může pokračovat někam dál? Vy jste někde – v nebi?“
Brumbál se shovívavě usmál. „Severusi, chlapče, tohle je jen otisk mojí duše, na to nezapomínej. Jen část toho, jaký jsem byl, když jsem zemřel. Nemám žádné spojení s tím, co ze mě zůstalo. Jestli něco zůstalo?“ pronesl váhavě. „Třeba je tohle jediné pokračování, kterého se mi dostalo.“
„Nechtěl bych trčet tady – v obraze. Nejde to nějak zařídit?“ zeptal se mladší z obou mužů poněkud nezdvořile. Pohled pevně zabodnutý do dřevěné desky stolu, jen aby se nemusel setkat s pronikavýma modrýma očima Albuse Brumbála.
„Och. Bojím se, že to nejde. Už je to tak na zařízeno, Severusi. Je to nesobecké gesto – ostatně jako celý post ředitele. Ten, kdo jednou stojí v čele Bradavic, musí být ochoten vzdát se čehokoli, aby podpořil a ochránil svoji školu. A k tomu patří i tyhle obrazy,“ mávl rukou po všech portrétech, které byly v místnosti rozvěšeny. Vyobrazení ředitelé a ředitelky ho odměnili tichým potleskem a souhlasným mumláním, jen Phineas Nigellus nesouhlasně vrtěl hlavou.
„O mé rady bude jen těžko někdo stát,“ zavrčel a ušklíbl se.
Albus ho probodl pátravým pohledem. „Má tvoje nálada něco společného s tím výletem, který sis udělal před svátkem Všech svatých?“
„Ne,“ popřel to příliš rychle.
Brumbál si ho vyčkávavě měřil. „Severusi, nechovej se jako malé dítě. Trucovitost ještě nikomu nepomohla.“
„Já o tom nechci mluvit,“ odsekl nazlobeně. „Pořád o tom musím přemýšlet, Brumbále. Choval jsem se jako hlupák, když jsem tam šel,“ povzdechl si. „Ohrozil jsem tím všechno, kvůli čemu hraju svoji roli.“
„Je to ještě role?“
Skryl tvář do dlaní. „To je právě to, co nevím. To mě užírá,“ hlesl tiše. „Je to -... Nevědět, kdo jsem, je Brumbále to nejhorší, co jsem kdy zažil. Jak pro sebe můžu něco žádat o života, když vlastně netuším...“
Ponořil se cele do svých vzpomínek na ty důležité okamžiky svého života. Nejprve přišla Lily, jako anděl, jako posel míru, štěstí a čistoty. Ale on ji nenásledoval, dal se zaslepit touhou něco dokázat, být oceněn. Voldemort to dokázal, dal mu pocit, že je důležitý, schopný, oceňovaný. Tenkrát byl snad poprvé v životě šťastný. Věřil, že na Lily zapomněl, že si ji vymazal z hlavy, že už nad ním nemá žádnou moc. Jak šeredně se mýlil! Pamatoval si živě to ráno, kdy se dozvěděl, co Voldemort plánuje. Od té chvíle nebylo návratu. Byl chycený v síti vlastních výčitek svědomí. Jeho dobrovolné pokání mu znemožňovalo normálně žít. Roky a roky sebetrýzně a obviňování mu na duši vyleptaly hluboké rány.
„Co bych měl udělat, Brumbále, abych se zbavil těch věčných dotírajících výčitek svědomí?!“ ozval se zničeně.
„Severusi, ty sám nejlíp víš, co bys měl dělat.“
Snape si prohrábl slepené vlasy. Proč mu Brumbál opakoval Lilyina slova? Proč na jeho otázky přicházely stále stejné odpovědi?!
„Zavázal jsem se chránit studenty téhle školy.“
„A děláš to dobře,“ pochválil ho Albus.
„Můžu dělat něco víc?!“ otázal se zoufale. „Mám jít a pokusit se ho zabít?! Vždyť ho nikdy nikdo nemůže porazit, je příliš nadaný, příliš mocný.“
„Když všechna světla pohasnou a i hvězdy zakryje tma, pořád zůstává naděje,“ nesouhlasil Brumbál.
„Naděje?“ odfrkl Snape. „Vy nějakou vidíte?“
„Je ve všech, kteří jsou ochotní bojovat,“ pokýval moudře hlavou.
Severus si v duchu položil tu základní otázku. Je i on ochotný bojovat? Je ochotný obětovat svůj život? Protože ochrana Harryho, k níž se kdysi zavázal, už nebyla potřeba. Harryho smrt sice přivolala na kouzelnické společenství dobu temna, ale on, Severus Snape, v ní mohl bez problémů žít. Nebylo mu sice po chuti zabíjet a mučit nevinné, jako ředitel školy ovšem nic podobného nemusel dělat. Ne moc často.
„Když jsem zabil Weasleyovy, měl jsem zlost na Pottera,“ přiznal z ničeho nic.
„Chápu tě. Jenže to nebyla Harryho hůlka, z níž vyšla ta kletba, že?“ Modré oči ho propalovaly.
„Ne. Byla to moje vina,“ uznal. „Mám strach, že tím začalo něco děsivého, Brumbále. Jako bych spustil lavinu. Nejvíc mě ale vrtá hlavou Weasleyová.“
„Její chování je zvláštní... Co s tím budeš dělat?“ pohledem zalétl k rozepsanému dopisu na Snapeově stole. „Doporučíš ji Pánovi zla?“
Pokrčil rameny. „Pořád ještě nevím. Draco mě žádal, abych to udělal. Podle něj je schopná a plně oddaná myšlenkám Temného pána. Ale já nevím, pořád ji nedokážu odhadnout,“ povzdechl si.
„Myslel jsem, že proto s ní cvičíš lektvary a černou magii. Abys ji poznal a odhadl.“ Jen z Albusových úst to dokázalo neznít jako výčitka.
„V tom jsem neuspěl,“ trochu svěsil hlavu. „Jsem ještě zmatenější než loni touhle dobou... Myslíte, Brumbále, že by opravdu mohla tak otočit?“
Stařec se na několik okamžiků zamyslel. „Lidská duše a srdce jsou natolik složité, Severusi, že je možné skoro cokoli. I ty jsi kdysi změnil stranu...“
„Já to udělal kvůli Lily. Proč by to ale dělala ona?!“
Albus v portrétu pokrčil rameny. „Třeba to v ní bylo vždycky. Já jsem jí ale bohužel nikdy nevěnoval tolik pozornosti, kolik by asi zasloužila. Jsem si skoro jistý, že je nebezpečná.“
„Jenže nebezpečná komu? Řádu? Mně?“
„Určitě Dracovi,“ pousmál se Albus.
Snape k němu unaveně zvedl oči. „Zavázal jsem se ho chránit – ale jak ho mám chránit, když on sám mi v tom brání?! Čím ho tak okouzlila, Brumbále?!“
„Láska je to největší kouzlo, Severusi. Možná ještě větší než hudba,“ odpověděl zasněně.
„Naštěstí se za čtrnáct dní žení,“ zabručel. Předstíral, že poslední Brumbálovy věty neslyšel. Nechtěl se znovu nechat zatáhnout do debaty o lásce.
„A ty myslíš, že ho to zastaví,“ konstatoval Brumbál. „Pokud ji ovšem má rád, Severusi, těžko ty dva od sebe oddělíš. I kdybys je -“
„Dost, stačilo, Brumbále... Bude ženatý. A jako Malfoy si nemůže dovolit rozvod ani oficiální milenku. Až se vezmou, budu moct zase v klidu spát.“
„Opravdu?“ podivil se Albus. Pomyslel na to, jak se mu dnes Severus otevřel, a pomyslel si, že ten člověk nejspíš nebude klidně spát nikdy.
Poslední výlet do Prasinek připadl na první červnovou sobotu. Všichni bradavičtí studenti už měli po zkouškách, jen první a druhé ročníky ještě čekala praktická zkoušení z černé magie a z lektvarů. Astorie už však měla volno a těšila se, jak si výlet do vesnice užije. S Dracem byli smluveni už na devátou hodinu ráno, měl na ni i s Noblem čekat u brány na školní pozemky.
Vstávala už za úsvitu, ani nemohla dospat, tak se těšila, až svého snoubence zase po měsíci uvidí. Naposledy spolu byli těsně po velikonočních prázdninách a od té doby jí chodily jen krátké dopisy. Draco měl navíc dnes narozeniny. S pýchou pohlédla na kožené fotoalbum, do nějž pečlivě uložila všechny jejich společné fotografie. Byla si jistá, že tenhle dárek ocení. Vždyť strávila tolik hodin vyvoláváním fotografií i jejich výběrem a vlepováním do alba.
Pečlivě si pročesávala jednu plavou vlnu za druhou a zkusmo vlasy proplétala. Po necelé hodině byla konečně spokojená, ještě do složitého uzlu na temeni hlavy vetkla ozdobnou květinu a kriticky zhodnotila svůj zjev v zrcadle. Vždycky ji trápila bledá krémová pleť, která se nikdy neopálila. A stejně tak žensky zaoblené křivky. Teď s úzkostí hleděla do zrcadla a srovnávala se s Ginevrou Weasleyovou. Ať si zkoušela obléct co chtěla, pořád měla pocit, že jí něco chybí. Že je nevýrazná, bledá, šedá myška. Kouzla na úpravu zevnějšku zatím nikdy nezkoušela, ale teď se se zavřenýma očima nadechla a s bezhlesnou modlitbou si přiložila hůlku k hlavě. Když oči zase otevřela, spatřila v odraze někoho úplně jiného. Cizí zrzavá dívka na ni vyjeveně zamrkala a zkusmo si rukou prohrábla vlasy. Zastrčila zatoulaný pramen za ucho a aby se ujistila, že je to opravdu ona, vyplázla na sebe jazyk.
Draco si snad už potisící opakoval jednotlivé body svého plánu. Noble zaujatě čichal kolem jeho nohou a sem tam tiše ňafl, když narazil na něco, čeho by si jeho pán měl povšimnout. Draco se shýbnul a nepřítomně poškrábal setra za ušima. Pes se k němu vděčně přitulil.
Když tak na štěně hleděl, měl pocit, že je podobné Astorii. Ne vzhledem, ale přítulností a věrností. Bylo stejně křehké a tou zranitelností přímo vybízelo k ochraně a hýčkání. Jenže on si nikdy nedal otupit úsudek svými city. Možná s jednou výjimkou.
Prudce se narovnal. Měl dojem, že v dálce u hradu zahlédl zrzavou kštici. Odmítal uvěřit, že by to byla Ginevra. Takhle ohnivou hřívu však přece nikdo jiný neměl. Čím víc se postava blížila, tím rychleji mu bilo srdce. Měl pocit, že mu vyskočí z hrudi. Nesměli se potkat a přesto pro něj představa toho, jak se opět může dotknout její tváře a vidět její úsměv, byla pro něj tak lákavá, že zapomněl na opatrnost.
Jeho nadšení se ve vteřině proměnilo ve zlobu. Poznal kontury obličeje neznámé a zatnul ruce v pěsti, aby nekřičel.
Astorie došla houpavým krokem až k němu a sladce se usmála. „Ahoj,“ pozdravila ho nadšeně.
Zabručel v odpověď svůj pozdrav a vší silou se snažil potlačit zklamání. Dnes bylo důležité, aby Astorie dorazila. Astorie, ne Ginevra. Měl přece svůj plán, musel ho dotáhnout do konce.
„Všechno nejlepší k narozeninám,“ v očích jí svítily jiskřičky očekávání, jak mu podávala velký balík.
Váhavě ho od ní převzal. Její strach, jestli se mu dárek bude líbit, byl skoro úsměvný. „Mám si to teď rozbalit?“
„Jak chceš,“ pokrčila rameny.
Z očí jí však vyčetl dychtivost, proto jediným plynulým pohybem strhl balicí papír a odhalil kožené desky alba. „Knížka?“ pozvedl obočí.
„Ne,“ ujišťovala ho spěšně. „Otevři to.“
Poslušně zalistoval a zjistil, že uvnitř jsou samé fotografie. Se zalíbením si prohlížel její stále ještě trochu dětskou tvář a s překvapením si uvědomil, že on se stejně jako ona na fotkách směje. Tolik jim to spolu slušelo.
„Nad čím přemýšlíš?“ chtěla vědět.
„Nad tím, jak ti to slušelo s blonďatými vlasy,“ něžně jí zajel rukou do účesu. „Tohle přece nejsi ty. Proč jsi to udělala?“
„Protože – protože,“ zrudla studem a klopila oči, „protože jsem se ti chtěla líbit,“ špitla.
Zachvátila ho vlna soucitu. „Blázínku – ty se mi přece líbíš,“ usmál se na ni.
„Vážně?“ rozzářila se jako sluníčko. „Myslela jsem si -... Ale to je vlastně jedno,“ dodala rozpačitě.
„Noble nějak nechápe, kdo jsi,“ poznamenal se smíchem. Pes se opravdu trochu vyjeveně koukal na to, jak jeho paní pohodila zrzavou kšticí a uličnicky se usmála.
Sklonila se k němu. „To jsem pořád já, Dráčku,“ šeptala do sametového ouška. „Jen si nejsem jistá, jestli budu schopná to dát zpátky,“ obrátila se zpátky na Draca.
„Dneska si je tak nech,“ žádal. „A rozpusť si je.“
Poslechla ho. Vyndala ozdobnou kytku i sponu a zatřásla kadeřemi. Vlnící se vlasy jí dosahovaly až do půli zad a on do nich rozkošnicky zanořil prsty.
„Půjdeme se projít?“ ptala se.
„Ne,“ odmítl. „Dneska mám pro tebe překvapení,“ mrkl na ni. „Jestli ti nevadí porušit školní řád.“
„To mi určitě nevadí. I kdyby mě teď vyloučili, je mi to celkem jedno,“ připomněla mu. „Svoje NKÚ už mám a ode dneška za dva týdny budu stejně tvoje žena, tak co se školou, ne?“
„Jistě,“ přemohl se a nezamračil se.
Shýbl se k Noblemu a vyzvedl si psa do náruče. Pak jí nabídl rámě a ona se ho chytila. „O co jde?“
Dřív, než se stačila znovu nadechnout, už pocítila nepříjemný pocit asistovaného přemisťování. Zvedl se jí žaludek a málem padla na všechny čtyři, když konečně ucítila pod nohama pevnou zem. Trávník pod jejíma nohama byl sametově hebký a šťavnatě zelený. Ve vzduchu vonělo moře a ještě něco, co nedokázala identifikovat. Sluncem oslněné oči si pomalu přivykaly, takže začala kromě temných obrysů velké budovy vnímat i detaily. Stáli před malým zámečkem, velmi honosným na anglické poměry.
„Nejsme v Anglii,“ jako by jí četl myšlenky.
„A kde tedy?“ podivila se. Pak si všimla Nobleho, který radostně pobíhal kolem. „On to tu zná!“
„Jasně, že to tu zná,“ ušklíbl se Draco. „Teď jsme tu spolu několikrát byli,“ přiznal. „Chystali jsme ti to překvapení.
Svižně ji vedl dovnitř a ona neustále žasla tu nad výzdobou jednotlivých sálů, tu nad pestrými květinami na zahradě. „To je všechno tvoje?!“
„Ano,“ přikývl, „je to letní sídlo mého dědečka, dnešním dnem je moje,“ pyšnil se.
Došli do jídelny, kde už skřítkové nachystali bohatý oběd. Stříbrné příbory na bělostném ubruse působily noblesním dojmem a ona docela podlehla kouzlu okamžiku. Připadala si jako šlechtična.
„Posaď se,“ vyzval ji. Luskl prsty a na talířích se objevil předkrm. Pustila se do škeblí s vybranou elegancí, které si na ní tolik cenil.
Když dojedli i dezert, vstal ze své židle a stoupl si za tu její. Všiml si, jak se jí jemné chloupky na krku zježily napětím. Sklonil se a políbil její šíji. Mírně se zachvěla. Zase přicházel ten okamžik, kterého se bála a zároveň se na něj vzrušeně těšila. Neměla příliš v lásce toho Draca, jenž si jako smyslů zbavený přivlastňoval její tělo. A přece mu nedokázala odolat.
Leželi na koberci, celí udýchaní a zpocení. Draco měl jednu paži majetnicky přehozenou přes její boky, druhou si podpíral hlavu, aby na dívku viděl. „Už se nemůžeš vrátit do Británie,“ řekl náhle.
Vzepjala se. „Cože? Jak to myslíš? Jak se nevrátit -? Ale vždyť ta svatba -?“
„Není tam pro tebe bezpečno. Doneslo se mi, že existují lidé, kteří by tě rádi viděli mrtvou, Astorie,“ pronesl vážně.
„Teta a strýc o tom vědí?“ otázala se neklidně.
„Bojím se, že tvoji příbuzní jsou to nebezpečí,“ upíral na ni přesvědčivý pohled.
Vpila se do jeho šedivých očí. Hledala záblesk lži, nechtěla něčemu takovému věřit, ale našla jen starost o její bezpečí. „Věřím ti,“ prohodila celkem zbytečně. Draco už to věděl. Počítal s její naivní důvěrou.
„Dokud se to nějak nevyřeší, zůstaneš tady – na zámku. Nebude ti nic chybět, skřítci ti splní každé tvoje přání. Zahrada je rozhlehlá, knihovna obsahuje tisíce svazků – neměla by ses nudit. Občas se za tebou stavím, ale ne moc často, abych zbytečně nepřitáhl jejich pozornost sem,“ vysvětloval jí.
„Ne,“ zavrtěla hlavou, „nebudu tady bez tebe. Chápu, že doma by se mi mohlo něco stát – můžeme přece oba zůstat tady,“ skoro škemrala.
Zavrtěl hlavou. „O tom nebudeme diskutovat,“ řekl stroze.
„Vždyť bychom se mohli vzít tady a žít tady,“ zkoušela to. „Je to tu jako v pohádce, nic by nám nechybělo!“ Představovala si, jak spolu každé ráno snídají na prosluněné terase, jak spolu chodí na procházky a špitají si něžná slůvka.
„Já si tě teď nevezmu, Astorie,“ vytrhl ji ze zasnění.
V očích se jí mihl záchvěv bolesti. Tupě zírala před sebe a nedokázala úplně pochopit, co jí říká. Pak v ní převládl pocit ublíženosti. „Spíme spolu – musíš si mě vzít, řece ta předsvatební smlouva -“
„Nevezmu si tě teď,“ řekl důrazně. „Prvně to vyřeším. Nechci, abys jako moje žena byla ještě ve větším nebezpečí. Ty přece víš, že pracuji pro Temného pána, Astorie. A on má mnoho nepřátel, z nichž by mě spousta ráda viděla na kolenou. Kdyby se ti něco stalo, nepřežil bych to,“ vydechl zlomeně.
Políbila ho a prsty mu jemně přejela po tváři. „Ty jsi ten nejúžasnější muž na světě, víš?“
„A ty jsi anděl.“
„Draco,“ začala po chvíli, kdy se líbali.
„Ano?“
„Stejně se ale budeme muset vzít co nejdřív.“
„Proč?“ otázal se.
„Já jsem asi -... Asi jsem těhotná,“ vypadlo z ní. Celá zrudlá klopila oči ke svým sepjatým rukám.
Chytil ji za bradu a trhnutím jí obrátil tvář, aby jí viděl do očí. „Víš to naprosto jistě?!“
„Ano... Teda já – nikdy jsem -,“ z očí jí začaly vytékat slzy. Připadala si zrazená. Toužila, aby zareagoval nadšeně, a jeho slova ji drtila.
„Jestli je to tak - existuje lektvar, nechám ti ho připravit.“
„Chci to dítě,“ z jejího hlasu zaznívala rozhodnost, jakou by u ní nečekal.
„Nemůžeš si ho nechat, Astorie, copak to nechápeš?“ domlouval jí jako malému děcku. Pomalu mu docházela trpělivost. „Teď jsem ti vysvětlil, jak jsem skrze tebe zranitelný a ty bys po mně chtěla, abych si ještě pořídil dítě? Co kdyby ho unesli nebo zabili?!“
„Byly bychom tady – v bezpečí,“ namítala.
„Ne,“ vrtěl hlavou. „Nebudu se o tom s tebou bavit. Já jsem tvůj snoubenec a ty uděláš, co já uznám za vhodné – je to jasné? Nemůžeme se teď vzít a já nedopustím, aby moje dítě nebylo legitimní.“
Teď už plakala docela. Vzal jí všechny její sny a plány. Ale chápala jeho pohled a i ačkoli měla jiný názor, bylo jí jasné, že on si svoje prosadí. „D-dobře,“ zavzlykala.
„Tak se mi líbíš,“ šeptal jí do ucha. „Tak jsi hodná holka. Je to rozumné, Astorie. A teď se mi ještě zavážeš Neporušitelným slibem.“
Ztuhla v jeho objetí. „K čemu?“ vydechla rozechvěle.
„Že budeš zůstávat v tomhle domě a budeš poslouchat, co ti řeknu,“ otřel jí vlhké tváře. Jeho ústa vyhledala její. Líbal ji, dokud neucítil, jak její napětí povoluje. Začala být pod jeho rukama znovu tvárná. Co záleželo na nenarozeném dítěti, když s ním v budoucnu mohla mít ještě tucet dalších? Hlavně, aby byl spokojený, aby nepřestával s tím něžným laskáním. Aby v jeho očích zase nezahlédla tu nesmlouvavou krutost.
„Slíbím ti, co budeš chtít,“ zavrněla.
Plán, který vymyslel Pastorek, nešel tak lehce, jak doufali. Kontaktovat Leeho Jordana bylo snadné a přesvědčit ho, aby se přidal k jejich malé skupince ještě snazší. Jinak se však nerozrostli ani o jediného člena. Colin Creevey byl stále v Bradavicích a poslat mu sovu byl holý nesmysl. Museli čekat, až absolvuje. George ani Fred se navíc stále nerozhoupali k tomu, aby dali vědět Fleur, že ji potřebují. Pastorek na ně nechtěl vyvíjet přílišný nátlak. Místo toho hodlal jít příkladem a přivést Remuse Lupina. Do minulého pondělí však marně prohledával oblast, kde tušil skrýš bývalého bradavického profesora. Pak však při svém pátrání narazil na malý kousek země při pobřeží, který vyzařoval mocná ochranná kouzla. Zaměřil se na něj a zjistil, že nebude schopný prolomit bariéry sám. Potřeboval by ještě minimálně dva další kouzelníky, aby se dostal na takhle zabezpečené místo. On ovšem nehodlal prozradit zbytku Řádu Lupinův úkryt. Proto zvolil druhou možnost – vyzbrojený lahvičkou veritaséra zrušil Zastírací kouzlo a odhodlaně stanul před hranicemi Lupinova pozemku. Pokud byly jeho úvahy správné, Remus si ho do pár minut všimne. A je jen na něm, jestli se rozhodne s ním komunikovat.
„Říkal jsem ti, že sem nemáš chodit,“ zavrčel mu Remus do ucha. Špička vlkodlakovy hůlky se mu zarývala do zad.
„Jsi tu dost rychle. Dával jsem ti tak pět minut,“ odsekl místo odpovědi Kingsley a pokusil se otočit.
„Žádné hlouposti, Kingsley, nebo tě prokleju,“ varoval ho Lupin. „Stejně bych tě správně měl zabít – nebo se přestěhovat.“
Pastorek se rozchechtal jako blázen.
„Sakra, to není žert!“ rozčílil se Remus. „Nedáváš mi moc na výběr.“
„Ještě se můžeš konečně přidat k Řádu,“ zvážněl bývalý bystrozor. „Potřebujme tě.“ Znovu se pokusil obrátit a tentokrát ho Lupin nezadržel. „Vypadáš hrozně,“ hlesl, když si ho pátravě prohlédl.
Lupinovy tváře byly pohublé, kůže mu na obličeji jen visela. Hluboké vrásky kolem očí prozrazovaly trápení stejně jako rýha mezi obočím. Remus vypadal o dvacet let starší, než když se viděli naposledy. Nejhorší však byly jeho oči – studené a prázdné.
„Myslel sis, že překypuju elánem, když tu musím být zavřený?“
„Nemusíš tu být zavřený,“ nesouhlasil Kingsley.
„Víš co, pojď dál, ano?“ vzdal to Lupin. Převedl Pastorka přes hranice pozemku a pevným krokem s ním kráčel k nízkému kamennému domku.
U dveří narazili na Nymfadoru, jejíž nohy se držel asi roční klučík. Kingsley si je se zájmem prohlížel.
„Zdravím, Tonksová,“ prohodil, když s Lupinem procházeli okolo ní. Neuhnula, aby se přes ni nemuseli tlačit. Jen se zamračila.
„Nebude s tebou mluvit,“ sdělil mu šeptem Remus. Usadili se na dřevěné židle v kuchyni. Pastork si všiml, že celý dům je sice uklizený, ale postrádá ono kouzlo domácnosti, o niž se lidé s láskou starají. Vypadalo to, že všichni obyvatelé se už vzdali snahy o změnu.
„Co se tu děje?“ nechodil Kingsley kolem horké kaše.
Lupin zavrtěl hlavou. „Nemůžu s tebou odejít a přidat se k Řádu. Nymf by to nezvládla. Má utkvělou představu, že zemřu, jen co překročím hranici ochranných kouzel.“ Ačkoli se snažil prodchnout své prohlášení trochou ironie, Kingsley v jeho hlase zaslechl tvrdý vyčítavý tón.
„A ty odejít nedokážeš.“
„Pokud to zjednodušíme na to nejzákladnější, tak ano,“ přiznal Lupin. „Ona mě nepustí a já nemám tolik síly, abych ji dokázal opustit. Už jsem to jednou udělal a podruhé -“ Nemusel pokračovat, Kingsley ho dokonale chápal.
„Tam venku ale umírají lidé, Remusi,“ zkusil to jinak.
Lupin kývl. „Nemusíš mi říkat, že jsem zbabělec.“
„Nic takového jsem říct nechtěl,“ ohradil se bývalý bystrozor. „Jen se ti snažím vykreslit situaci. Dal jsem dohromady malou skupinku. Díky dřívějším poznatkům už jsme našli a zabili Dolohova,“ vychutnal si Lupinův ohromený údiv, „a možná jsme na nejlepší cestě k osvobození Billa Weasleyho. Je nás ale málo, Remusi, příliš málo na to, abychom zmohli něco významnějšího. Stačíme tak na to, abychom stopovali osamělé záletníky. Kdybychom však chtěli zaútočit, potřebovali bychom další členy.“
„V pořádku. Chápu tě. Ale nepomůžu ti. Vím, co si o mně myslíš, a nejsi daleko od pravdy. Jsem zbabělý slaboch. Nemůžu však jinak.“
„My tě potřebujeme,“ řekl Kingsley pevně. „Potřebujeme tvoje zkušenosti a nadání. Ty nechceš lepší svět pro svého syna, Remusi? Vážně si myslíš, že je pro něj dobré strávit celý život na jednom akru půdy – bez možnosti rozvíjet svůj kouzelnický potenciál? Bez šance najít si kamarády a přítelkyni?“
„Dost,“ Lupin bouchl pěstí do stolu, až zavrzal. „Jdeš na to dobře. Máš pravdu. Je to všechno tak, jak říkáš, ale -“
„Běž, Remusi,“ ozvalo se ode dveří. Nymfadora byla pobledlá, ale její výraz byl klidný a smířený.
„Cože?“ otázal se. Měl pocit, že se přeslechl.
„Běž. Odejdi s Kingsleym a zapoj se do Řádu,“ zopakovala. „Ale jděte rychle, hned teď, jinak bych mohla...“
Vstal ze židle a pár kroky byl u ní. Chtěl ji obejmout, jenže ona zacouvala dál do chodby.
„Nedělej mi to ještě těžší,“ zaprosila. Zavřela oči. „Až je otevřu, buď prosím pryč. A Reme, nevracej se, už bych tě znovu nenechala jít.“