Osamělý střelec
Johnny Cash – Hurt
I hurt myself today
To see if I still feel
I focus on the pain
The only thing that's real
The needle tears a hole
The old familiar sting
Try to kill it all away
But I remember everything
What have I become
My sweetest friend
Everyone I know goes away
In the end
And you could have it all
My empire of dirt
I will let you down
I will make you hurt
I wear this crown of thorns
Upon my liar's chair
Full of broken thoughts
I cannot repair
Beneath the stains of time
The feelings disappear
You are someone else
I am still right here
If I could start again
A million miles away
I would keep myself
I would find a way
http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/cash-johnny/hurt-87643
Ron bezhlesně zaúpěl, když mu zvlášť ostrý šlahoun rozryl paži. Do očí mu stékal pot a krev z rozšklebené rány nad levým obočím. Snažil se nesoustředit na bolest, ale na křupání větviček a listí pod nohama svých pronásledovatelů. Jediné, co však slyšel, bylo vlastní těžké oddechování. Neustále se ohlížel, ačkoli byla taková tma, že si neviděl ani na prsty ruky.
Dívka na rameni začala být příliš těžká – i když měl díky měsícům skrývání a bojů o holý život dobrou kondičku, cítil, jak mu svaly na nohou ochabují. Ani adrenalin už nedokázal potlačit vyčerpání.
Zastavil se a nastražil uši. Neodvažoval se rozsvítit hůlku, aby Smrtijedům neprozradil svoji přesnou polohu.
Nalevo od něj se ozvalo tiché zachřupání. Srdce se mu rozbušilo a strach mu sevřel útroby. Namířil hůlku do míst, odkud se ozval hluk a nechal ze rtů neslyšně splynout kletbu.
„Co to bylo?“ zašeptal hluboký hlas a mezi stromy se objevilo poskakující světélko. Ron se schoval hlouběji do stínů vzrostlých dubů a ze své skrýše pozoroval mohutného Smrtijeda. Muž dokráčel k místu, kam Ron vyslal svou kletbu. Světlo z jeho hůlky odhalilo zkamenělého zajíce.
„Pořád tu je,“ ozval se chladný hlas Draca Malfoye a Ron v matném světle zahlédl jeho vodové oči jak slídí všude kolem. „Možná nás chtěl dostat,“ mínil chlapec a pozvedl svoji hůlku výš, aby její světlo ozářilo širší kruh.
Ronovi sevřela nitro ledová ruka poznání – není úniku. Vpletl ruku do Hermioniných vlasů a nasál jejich vůni. Přál si, aby dokázal zachránit aspoň ji, když pro něj neexistovala naděje.
„Nemohl se přemístit?“ zašeptal Draco.
Mohutný Smrtijed se pátravě rozhlédl kolem sebe. „Homenium revelio!“ přikázal.
Ron zahlédl mužův vítězoslavný škleb. Věděl, že má jedinou možnost a jeden jediný pokus. Přivřel oči do tenkých škvírek a dřív, než ho ozářilo světlo z hůlek obou Smrtijedů, vkročil do prázdnoty přemístění.
Deanovský les byl stejně tmavý a ponurý jako místo, z nějž se právě přemístil. Přesto v Ronovi vzbudil stín naděje a víry. Poklekl a položil Hermionu na spadané listí. Dívka byla v bezvědomí od chvíle, kdy ji Lucius Malfoy zasáhl kletbou. Vypadala mrtvá, přesto mělce dýchala.
Ron si s hrůzou uvědomil, že na tohle jeho znalosti obrany proti černé magii nestačí. Zatoužil, aby jejich role byly obrácené – kdyby on ležel bezvládný na zemi, ona by si věděla rady. Vždycky si věděla rady.
V krku mu vyschlo a oči měl podivně zvlhlé. Zběsile polykal a odháněl ty nejčernější myšlenky. Musí přece existovat něco – někdo, kdo by ji mohl zachránit. Horečnatě přemýšlel – Lupin je teď neznámo kde, rodiče mrtví, Pastorek na útěku. McGonagallová a ostatní profesoři střežení v Bradavicích.
Zbýval jediný člověk. S jeho rozsáhlými znalostmi černé magie by jistě věděl, jak Hermioně pomoct. A Hermiona vždycky prohlašovala, že není vrah – do chvíle, kdy sama na vlastní oči viděla, jak jeho vražedná kletba naráží do těla Molly Weasleyové. A i potom tvrdila, že se možná zmýlili. Ron tomu nevěřil. Ani na okamžik nezapochyboval, že ten člověk má duši stejně černou jako hábity, do nichž se tak rád odívá.
Jenže Hermiona potřebovala pomoc. Mohla mít pravdu? Jen zoufalství ho mohlo dohnat k něčemu tak beznadějnému. Jaká byla pravděpodobnost, že Snape tráví prázdniny v Tkalcovské?
Mizivá, ale o dost vyšší, než že jí bude ochoten pomoct. Kdyby se mohl obrátit na někoho jiného, udělal by to. Jemu však zbývala jediná možnost a postupně k ní dospíval. Potlačil pocit, že ji vede na jistou smrt, a znovu je oba přemístil.
Severus Snape seděl pohodlně ve starém ušáku, v němž kdysi sedával jeho otec a před ním nejspíš i jeho dědeček. Knihy, jichž byly plné police, mu poskytovaly pocit bezpečí. Vychutnával si skotskou, pomalu upíjel a co chvíli zalétl pohledem k hodinám na krbové římse.
Ples měl začít už před několika hodinami a on stále neměl jedinou zprávu o tom, jestli je Draco v pořádku. A ta dívka – nepřál si, aby jí bylo ublíženo. Zároveň však měl neodbytný pocit, že Voldemort má jiné plány. Ona a Draco představovali důkazy jeho omylnosti. Mladík ho podvedl, využil a oklamal a to černokněžník nikdy nezapomínal.
Přivolal si z knihovny ohmataný svazek a ponořil se do četby. Dnes ho však ani oblíbené Golpalottovo pojednání o rychle působících jedech nedokázalo cele zaujmout. Část jeho mysli stále bloudila rozlehlým sídlem Malfoyových.
Nechybělo už mnoho do svítání a oči ho bolely od četby při svíčkách, když se konečně rozhodl, že půjde spát. Zaklapl knihu a bez pomoci magie ji uložil zpátky na její místo. Zrak mu padl na lahev skotské na stolku. Byla již téměř prázdná, a tak se rozhodl si ještě pustit na starém gramofonu matčiny zamilované písničky a při tom whisky dopít.
Znovu se proto pohodlně usadil. Obemkl sklenku dlouhými štíhlými prsty a vychutnával si matčina oblíbeného zpěváka. Hlava mu začala klesat na opěrku za hlavou, když vtom sebou křečovitě škubl. Alarm protivetřeleckého kouzla ho varoval, že se někdo přemístil do blízkosti domu.
Doufal, že by to mohl být někdo od Malfoyových, ale nehodlal nic riskovat. Časy byly stále nebezpečné. Opatrně vstal a s hůlkou v pohotovostní poloze s tichounce doplížil ke dveřím.
Halu prořízlo bušení.
Mávl hůlkou a nonverbálním kouzlem dveře otevřel. Počkal ve stínu velké skříně, odkud měl dobrý výhled, aniž by byl sám viděn.
„Prosím, nezabíjejte mě,“ ozvalo se za dveřmi.
Poznal ten hlas, protože ho kdysi slýchal často. Vyvolával v něm bezmezný vztek. Ale také výčitky svědomí.
Beze slov návštěvníka odzbrojil. „Teď pojďte dál,“ přikázal, když dvě hůlky bezpečně spočinuly v jeho rukách.
Ron opatrně vkráčel dovnitř, Hermionu svíraje v náručí. Ten pohled málem vyrazil bradavickému řediteli dech. Jak se tu ti dva ocitli? A proč je Grangerová v takovém stavu? Pomalu k nim přistoupil. Ron instinktivně ucukl, když se ocitl v takové blízkosti vraha svých rodičů. Všechno se v něm bouřilo, když neozbrojený bez hnutí stál tomu muži po boku. Nejradši by vší silou udeřil a zlomil jeho hákovitý nos. Toužil vidět jeho krev na svých rukách.
„Proč jste přišel, jestliže si myslíte, že vás zabiju?“ otázal se Snape s nádechem ironie v hlase.
„Ona vám věří,“ oznámil mladík prostě a složil svůj náklad na podlahu. Jemně podržel Hermioně hlavu a podložil ji mikinou.
„A vy nemáte kam jinam jít, že? Myslíte si, že ji zachráním? Proč bych to dělal? Proč bych ji prostě nezabil – tak, jako kdysi vaše krvezrádné rodiče?“ otázal se posměšně.
„Bastarde!“ zakřičel Ron a zuřivě se na něj vrhl. Snape svými slovy protrhl křehkou hráz Ronova sebeovládání. Zuřivý vztek se vyvalil ven a dával mu téměř nadlidskou sílu. Starší muž byl sice o něco robustnější, proti chlapci ale neměl šanci.
Štíhlé prsty se sevřely kolem Snapeova krku. Už se mu téměř podařilo vykroutit muži z rukou všechny hůlky, když ho zasáhlo Snapeovo kouzlo.
Hleděl na obě bezvládná těla jen pár vteřin, než přiklekl k dívce a nahmatal jí tep. Trochu se mu ulevilo, když ucítil pravidelné pulzování krční tepny. Ušklíbl se. Neměl Weasleyho rád, jedno mu ale upřít nemohl – odhadl dobře své síly a poznal, že na kletbu, jíž byla zasažena, sám stačit nebude. Věděl, o co jde, vždyť to kouzlo sám vymyslel.
Zvedl se od dívky a odspěchal do suterénní laboratoře pro několik lahviček. Obsah všech jí postupně vlil do úst mumlaje při tom slova v podivném jazyce. Hermiona nejevila známky nějaké změny, Snape přesto v klidu vstal a dolevitoval ji na pohovku. Víc už udělat nemohl, ne v tuto chvíli.
Pohled mu ulpěl na bezvládném Weasleym, který se válel po blátem zašpiněném koberci. Snape si odfrkl a jediným mávnutím hůlky podlahu vyčistil. Stejně jako špínu však bude potřeba zamaskovat i jeho samaritánství. Vlastně by pořád bylo jednodušší ty dva zabít, než se vypořádávat s následky záchrany života té šprtky.
Začal být naštvaný sám na sebe, pak se ale trochu uklidnil. Vzpomněl si na rozhovor, který téměř před rokem vedl s Lily – nebo spíš s vlastní chorou hlavou – nabádala ho, aby se přestal vymlouvat a začal jednat. A tohle byla bezesporu šance udělat něco správně. Bez ohledu na nebezpečí, které to přinášelo. Trochu se zastyděl při pomyšlení, že málem zabil dvě – chtěl říct děti, ale zarazil se. Oni dva už přece dávno nebyli dětmi.
Rozmýšlel se jen pár minut. Pak Weaseyho levitačním kouzlem vynesl ze dveří. Přemístil se s ním na opuštěnou mýtinu. Trochu litoval, že mu nemůže ponechat aspoň jeho hůlku, aby mu dal šanci zapojit se do dalšího boje. Jenže pokud nechtěl vzbudit jeho podezření... Pak ale další nápad osvítil jeho hlavu.
Přeměnil javorový list na pergamen a hůlkou na něj začal psát. Slova se formovala přesně podle jeho myšlenek, jen několikrát se vrátil k určitému slovnímu obratu, aby ho ještě vylepšil.
Zahrajeme si hru, Weasleyi. Jmenuje se Pomsti mudlovskou šmejdku. Přeji příjemnou zábavu při vašem snažení.
Nakonec poklepal a pergamen se sám sroloval. Vytáhl z kapsy obě hůlky a pečlivě je prozkoumal. Neměl žádné vodítko, podle kterého by určil, která z nich patří chlapci. Nakonec se rozhodl pro tu delší z ořechového dřeva. Položil ji vedle chlapce, vzkaz mu zasunul do kapsy pláště a s hlasitým prásknutím se přemístil domů.
Probudila se a hlava ji bolela jako střep. Pokusila se nadzvednout na lokty a z hrdla jí unikl tichý sten, jak jí celým tělem projela křeč. Vzápětí se otevřely dveře pokoje a dovnitř vešel Severus Snape. Pocítila strach. Nebyla si jistá, jestli dopis, o němž si myslela, že ho napsala sama sobě, nebyl podvrh. Voldemort mohl v Ronově mysli vidět, že se dostali do budoucnosti. Mohl tam ten dopis zanechat. Zkusila se ještě jednou zvednout, ale tělo ji bolelo.
„Ležte!“ přikázal autoritativně.
„Kde jsem?“ otázala se. Hlas měla chraplavý jako kdyby dlouho brečela.
„Řekl jsem, abyste ležela!“ odsekl místo odpovědi, protože Hermiona už se zase snažila posadit.
„Chci vědět, kde jsem? Co se stalo? V Malfoyově -,“ náhle zmlkla, jako když utne. Vybavily se jí poslední okamžiky před zásahem kletbou. Lucius Malfoy, který se smál jejímu a Ronovu vytřeštěnému výrazu. A Ginny -! Zakázala si na cokoli z toho myslet. Místo toho se přinutila ke klidnému tónu, když se Snapea ptala: „Kde je Ron? Co jste s ním udělali?“
Dvěma rychlými kroky přistoupil k její posteli a přiblížil svůj obličej k jejímu. Kdyby měla tolik sil, mohla by klidně natáhnout ruku a dotknout se ho. Takhle jen hleděla do jeho studených černých očí a cítila, jak se její tělo zimomřivě třese. Byla z něj vyděšená.
„Ležte a buďte zticha, nebo -,“ nedokončil tu větu a ani nemusel. Pochopila, že jí vyhrožuje.
Instinktivně se snažila sbalit do klubíčka – v poloze, kterou zaujímá plod v matčině lůně se vždycky cítila bezpečně. Její tělo jí ale tenhle pohyb neumožnilo. Svaly ji neposlouchaly. Potlačila tichý vzlyk.
Díval se na ni a proklínal nutnost chovat se jako nejhorší nepřítel. Vypadala křehce a zuboženě. Dvě slzy si našly cestu zpod přivřených víček a tiše se skoulely po jejích tvářích. Rád by je osušil a utěšil ji, ale nemohl.
Posadil se do křesla u jejího lůžka a poslouchal její trhané dýchání. Vycítil, že bojuje sama se sebou. Nechtěla před ním projevit svoji slabost a přitom se cítila slabá. Silou vůle se donutila zklidnit. Nádechy a výdechy získaly pravidelnost a plynulost. Myslel si, že usnula, když náhle promluvila.
„Prosím, aspoň jednu odpověď – co se stalo s Ronem?!“
Jako přílivová vlna ho udeřila starost a bolest obsažená v těch pár slovech. Bylo to málem intimnější, než dívat se, jak se s Weasleym miluje. Byl rád, že mu nemůže vidět do tváře, v níž se pro jednou zračilo pohnutí mysli. Na zlomek okamžiku pocítil závist – kdyby tak o něj měl někdo takový strach!
„Je mrtvý.“ Na rozdíl od výrazu obličeje, hlas stále ovládal – byl pevný a nezachvěl se ani ozvěnou lži.
Z očí se jí vyřinuly slzy, jak si uvědomila, co právě řekl. Nechal ji vyplakat. Ani nehlesla, jen tiše tisknula hlavu do polštáře a zatínala zuby. S bolestí si uvědomil, že je to proto, že se ho bojí. Zvedl se proto z křesla a odešel z pokoje. Bezprostřední nebezpečí pominulo – sice ji stále bolelo celé tělo, ale smrt už jí nehrozila – jeho přítomnost tedy nebyla nutná.
Chodil po domě neschopný se něčím zaměstnat, bral do ruky jednotlivé svazky, aby je po několika přečtených větách zase odkládal. Měl chuť jít za ní ujistit se, že je v pořádku, ale věděl, že teď není schopný sehrát svoji roli přesvědčivě.
V náhlém hnutí mysli zamířil ke krbu propojeném přímo s bradavickou ředitelnou. Zapálil v něm oheň a hodil do plamene hrst letaxového prášku. Zelená záře byla tak jasná, že si musel rukou zaclonit oči. Nakročil do krbu. „Bradavice,“ přikázal jasně a zřetelně. Na okamžik pevně sevřel víčka, aby se mu neudělalo špatně od žaludku, a v příští chvíli už si oklepával popel z hábitu na podlahu ředitelské pracovny.
Posadil se do křesla za stolem a lusknul prsty.
Tvoreček se k němu přemístil okamžitě. Podle sukýnky poznal, že je to skřítka. „Pán si přeje?“ ptala se úslužně.
Severus by nejradši využil pro tento úkol Dobbyho, ale dobře věděl, že ten by v Grangerové vyvolal podezření a spoustu zbytečných otázek. „Přemístíš se ke mně domů. V ložnici v patře najdeš dívku. Postaráš se o to, aby jí nic nechybělo, ale máš zakázáno s ní mluvit, jasné?“ Skřítka zuřivě zakývala hlavou, až jí tenká ušiska poletovala kolem hlavy. „Nesmí vstávat – o to se taky postaráš. A kdyby se jí jakkoli přitížilo, okamžitě mi to oznámíš.“
„Samozřejmě, pane,“ kývla.
„Smíš jít,“ pokynul jí, načež se přemístila.
„Brumbále,“ Snape si stoupnul čelem k portrétu, jehož obyvatel předstíral tvrdý spánek, „potřebuju s vámi mluvit.“
Teatrálně sebou škubl a rádoby překvapeně zamrkal modrýma očima. „Á, Severusi,“ zamnul si potěšeně ruce, „myslel jsem, že o prázdninách máš jinou práci. Je od tebe hezké, že jsi přišel potěšit starého člověka svou přítomností,“ usmál se a tentokrát to bylo opravdové. Oči za půlměsícovými brýlemi zahořely veselými ohníčky.
„No, Brumbále, sice nevím, od kdy jste člověk, ale potěšit svojí přítomností jsem vás určitě nepřišel.“
„Severusi, chlapče, odpusť starci ty řeči.“
„Buďte chvíli vážný,“ odsekl Snape. „Potřebuju váš názor, Brumbále. Vaši radu.“
„Promiň, Severusi. Co se děje?“ otázal se.
„Nevím, jestli jsem se nezbláznil, ale -,“ odmlčel se a na chvíli přivřel oči, aby se nemusel dívat do Brumbálovy zamyšlené tváře, „zachránil jsem život Hermioně Grangerové.“ A stručně mu vylíčil, co se nad ránem událo.
Pokud byl bývalý bradavický ředitel Snapeovým prohlášením překvapený, rozhodně to nedal najevo. „No, to je báječné, ne?“ ozval se potěšeně.
„Riskuju tím všechno, pro co jsem celé ty roky pracoval,“ zajel si rukou do vlasů. „Riskuju to, pro co jsem vás zabil!“
„Myslím, že tak dramatické to nebude, Severusi. Jak tě znám, zařídil jsi všechno tak, aby bylo to riziko minimální, nemám pravdu?“
„Ne tak docela,“ navzdory vážnosti situace se ušklíbl. „Weasleyho jsem přece nechal naživu. Sice si bude myslet, že ona je mrtvá, ale přesto – kdyby se jim dostal do rukou, snadno zjistí, že jsem ho měl ve své moci, a přesto jsem ho pustil.“
„Ty se bojíš?“ šel Albus k podstatě věci.
„Ne o sebe,“ odsekl Snape.
„Strach není špatný, Severusi. Naopak, pokud ho dokážeme ovládnout, nutí nás k opatrnosti. Člověk, který by vůbec nepociťoval strach, by nemusel nutně dojít dál než ten, který se bojí.“
„Kdyby na to ale někdo přišel, ztratím to postavení, které jsem si u Temného pána vybudoval.“
Brumbál se zamyšleně poškrábal na křivém nose. „Nač je ti to postavení, Severusi? Vím, že jako pouhý obraz nemám právo ti cokoli vyčítat, nebo tě moralizovat, ale přesto... Umíral jsem s vědomím, že má smrt pomůže mému plánu. Ten nevyšel... Avšak pořád ještě jsi tu ty – nástroj ohromné síly. Proč je ta síla stále nevyužitá?“
Snapeův obličej v průběhu Albusova projevu temněl. Teď byl jeho výraz doslova vražedný. „Jak se opovažujete, Brumbále? Podívejte se, co jste tu po sobě zanechal!“ Rukou opsal kruh. „Království špíny.“ Ukázal na křeslo za ředitelským stolem. „Ten váš trůn, z něhož jste řídil osudy nás – běžných smrtelníků... Mám snad pokračovat v té hře, kterou jste rozehrál?! Na jedno jste ale zapomněl – Voldemort vám jedním tahem vzal prakticky všechny figury! Už tu není téměř nikdo, kdo by bojoval!“
„Jedna figurka tu zbyla,“ nesouhlasil Brumbál. Mírně se pousmál a nepřestal Severuse provrtávat vědoucíma očima. „Je tu střelec, Severusi. Nosí sice černý hábit, ale pod tím nánosem se skrývá jiná barva. On ještě může bílým vybojovat tuhle partii.“ Pak však posmutněl. „Vím, že jsem ti ublížil, příteli. A nejsi jediný, jehož trápení jsem zavinil. V životě už jsem napáchal mnoho zla pro vyšší dobro,“ trpce se zasmál, „a ještě mnoho dalšího uvidím páchat – ve svém jménu a pro svá hesla. Byl jsem ale opravdu tak špatný?“
„Chcete po mně, abych vás soudil? Já těžko můžu rozhodnout, co je správné a co ne.“ Snape odmítavě zavrtěl hlavou.
„Jsi lepší než já, Severusi. Tvé činy možná nebyly vždycky dobré, ruce ti pokryla špína a krev, ale tvé srdce, to zůstalo čisté. Láska tě vždycky vedla správným směrem. Ne jako mě. I když – kdybych dostal druhou šanci,“ zamumlal tiše, „také bych našel směr.“ Unaveně přivřel oči. Měl ho najít. Už tehdy, když otce uvěznili, měl pochopit.
Viděl před sebou obraz svého bratra – tak čistého, nezkaženého. Aberforth věděl, co je důležité. On pochopil. To Albusovi nebylo souzeno. Jeho osudem bylo trpět vlastní vinou, vlastními chybami se učit. Aberforth měl všechnu tu prostou moudrost od narození a Albus se jí tolikrát vysmíval. Až čas ho naučil, kde je pravda. A přesto, že ji ke konci znal, nebylo mu dovoleno sejít z vytyčené cesty. Musel sledovat, jak lidé, na nichž mu záleží, umírají, jak trpí. Sám jim musel ubližovat.
Kdyby Severus věděl, co všechno má na svědomí, rozsápal a spálil by jeho portrét. Protože on si sebou nesl vinu větší než cokoli. Severus si vyčítal, že vyslechl a donesl Voldemortovi obsah té věštby. Ale on, Albus Brumbál, měl na svědomí něco strašnějšího. Tušil zradu Petra Pettigrewa. Tušil ji a mlčel, protože zapadala do jeho plánu, pomáhala naplnit věštbu.
Tehdy, po smrti Lily a Jamese, když Severus Snape vzlykal v jeho pracovně, mu konečně došlo, jak moc se mýlil. Jak pošetilé bylo myslet si, že hříchy z mládí jsou napraveny, že je lepším člověkem. Bůh – pokud něco takového existovalo – nebo Osud, mu ukázal, jaký je doopravdy. Pokřivený.
Zatímco se zamýšlel, Snape začal rozčileně pochodovat po ředitelně. „O tomhle se odmítám bavit. Vy dobře víte, že mnohokrát jsem ve jménu své lásky dělal stejně děsivé, ne-li horší věci než vy,“ oznámil mu, když byl bývalý ředitel zase schopný ho vnímat.
„Respektuju tě,“ Albus přikývl, „ale zamysli se nad tím vším. Prosím, Severusi. Ty máš v rukou všechno – jako jeden z mála můžeš ještě něco změnit. Když se vrátím k té šachové terminologii – ti ostatní jsou jen pěšáci. Fénixův řád toho sám moc nezmůže. Dokáží svádět souboje s pěšci nepřítele, možná mu mohou vzít i koně nebo střelce. Ale šach mat se jim nikdy nepodaří.“ Zase jím manipuloval. Znovu ho nutil nasazovat život. Opět to bylo nutné pro vítězství dobra. A zbývala jen jedna jediná otázka, kterou si ale nechá pro sebe. Může dobro, které vzešlo z takového utrpení, vraždy, znásilnění lidské mysli, z takového násilí – může být takové dobro nazýváno dobrem?
