Jdi na obsah Jdi na menu
 

Podivné chování Draca Malfoye

17. 7. 2012

Inara George – Fools in love

Fools in love, are there any other kinds of lovers?
Fools in love, is there any other kind of pain?

Everything you do, everywhere you go now
Everything you touch, everything you feel
Everything you see, everything you know now
Everything you do, you do it for your baby love,
your baby love, your baby love, your baby love

Fools in love, are there any creatures more pathetic?
Fools in love, never knowing when they lost the game.

Everything you do, everywhere you go now
Everything you touch, everything you feel
Everything you see, everything you know now
Everything you do, you do it for your baby love,
your baby love, your baby love, your baby love

Fools in love they think they're heroes,
cos they get to feel no pain
I say fools in love are zeroes
I should know, I should know
Because this fool's in love again

Fools in love, gently hold each other's hands forever
Fools in love, gently tear each other limb from limb

Everything you do, everywhere you go now
Everything you touch, everything you feel
Everything you do, even rock 'n' roll now
Nothing mean a thing except you and your baby love
your baby love, your baby love, your baby love

Fools in love they think they're heroes
Cos they get to feel no pain
I say fools in love are zeroes
I should know, I should know
Because this fool's in love again


http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/soundtrack-chirurgove/fools-in-love-inara-george-208710


Duben se pomalu přehoupl v květen a počasí se začalo zlepšovat. Deště i mlhy ustaly a na oblohu se po dlouhých měsících vrátilo hřejivé slunce. Ginny nastavila jeho paprskům tvář a užívala si příjemné teplo, které se jí rozlévalo pod kůží.
Po několika dnech byla poprvé venku. Kvůli kupě domácích úkolů od profesorky McGonagallové a profesora Křiklana se skoro týden nehnula z knihovny. Draco a Blaise, kteří se učili na OVCE, trávili většinu času s ní. I teď si vzali učebnice ven a všichni se snažili nacpat si do hlavy co nejvíc vědomostí.
„Už mě to nebaví, pojďme najít nějakého vyděšeného prvňáka a vyzkoušet si na něm ty kletby, o kterých Carrowová mluvila na hodině,“ navrhl Blaise a hlasitě zívl.
„Ještě se musím naučit ty poučky o odstraňovacích kouzlech,“ odmítl Draco, který doteď zuřivě listoval Příručkou kouzelných slov a zaklínadel pro pátý ročník a snažil se najít zadané definice.
„Nebuď takový nechutný srab a šprt,“ odfrkl Zabini posměšně. „Vždyť si od samého civění do učebnice zkazíš oči.“
„Starej se o sebe,“ odsekl blonďák popuzeně a střelil pohledem k Ginny. Ta ovšem stále hleděla do knihy, jako by jejich hádku nezaznamenala.
„Ginevro, co bys chtěla dělat ty?“ obrátil se na ni i Blaise.
„Hlavně bych chtěla, abyste se přestali štěkat. Jste jak dvě puberťačky,“ vrhla na ně znechucený pohled. „Co vám přeletělo přes nos, že se poslední týden chováte jak idoti?!“
Kdyby je za idioty označil kdokoli jiný, nejspíš by ho prokleli, takhle jen oba zrudli a rychle začali něco koktat. Blaise, na němž nebyl ruměnec díky tmavé barvě pleti skoro vidět, se pokusil omluvný úsměv. „To je z těch zkoušek, začíná nám to asi lézt na palici.“
„Pokud chceme sloužit Pánovi zla, musíme dosáhnout co nejlepších výsledků,“ přidal se k vysvětlování i Draco. „Proto jsme z toho asi trochu nervózní.“
„Už jen pár týdnů a budeme to mít za sebou,“ slastně protáhl Blaise. „A pak mě čeká cesta po Jižní Americe. Matka mi chce ukázat kmeny divochů, kteří žijí v pralese,“ chlubil se.
Tím oba lezli Ginny na nervy – až příliš často dávali na odiv vznešenost svých rodin, jejich bohatství, velkolepá sídla či vlivné známé.
„To my budeme v Anglii – hned, jak skončí škola, začnu pracovat pro Pána zla,“ pyšnil se Draco. „Co budeš dělat ty, Ginevro?“
„Nevím,“ přiznala. „Ministerstvo mi zatím neurčilo opatrovníka, takže...,“ odmlčela se. „Pěkně mě to štve.“
„Myslel jsem, že jste se se Snapem domluvili,“ zamračil se Draco. „Mohl bych mu -“
„Ne!“ přerušila ho ostře. „Já se o nic prosit nebudu... Je mi jasné, proč to tak protahují... Jsem z rodiny krvezrádců, nemůžu čekat žádné dobré zacházení.“
Ale ty jsi jiná, nejsi jako tvoji bratři,“ ozval se Blaise.
„Očividně na tom nikomu nezáleží,“ posteskla si.
Draco se k ní naklonil a zastrčil jí za ucho zbloudilý pramen vlasů. „Nám na tom záleží,“ mrkl na ni povzbudivě. „Však ty jim nakonec ukážeš, že jsi na správné straně.“
Váhavě se usmála. „Jste na mě tak hodní,“ pípla.
Oba jen pokrčily rameny. „To nestojí za řeč,“ pokrčil Blaise rameny. „Zašel bych pro něco k pití, co vy na to?“
„Dala bych si dýňový džus,“ rozzářila se Ginny.
„Půjdu s tebou a uzmeme i něco k jídlu – aspoň nebudeme muset chodit na večeři,“ nabídl se Draco.
Ginny se za nimi dívala, dokud nezmizeli za tepanou hradní branou. Překvapilo ji, že je jí s nimi dobře. Pod drsnou slupkou bezcitných Zmijozelů se skrývali o trochu citlivější jádra. A nebo prostě jen potřebovala kolem sebe lidi. Mírně se zamračila, když si uvědomila svoji osamělost. Nikdo z Nebelvíru s ní ani nepromluvil, a dokonce na ni ani nepohlédl. Byla pro ně vzduch. Ačkoli někteří už začali obracet – Seamus Finnigan, pravděpodobně na radu své matky, ji na bylinkářství zdvořile požádal o zahradnické nůžky. A někteří mladší a vychytralejší jí kývali na pozdrav. Ignorovala je všechny, občas však potřebovala lidskou společnost, aby se nezbláznila. A i když Draco a Blaise byli kdysi jejími úhlavními nepřáteli, stačilo málo, aby se celý její dosavadní život a vnímání obrátily dočista naruby.
Nebylo zase tak obtížné se ke zmijozelskému princi přiblížit - stačilo vnuknout Malfoyovi pocit, že k němu s úctou vzhlíží. Jeho polichocená ješitnost se postarala o všechno ostatní. A krátce poté, co spolu začali sedávat v knihovně, se k nim přidal i Blaise. Přitahuju je jako světlo můry, ušklíbla se v duchu. Správně vycítila, že se jim líbí, zatím se však zdráhala toho využít. Děsila se té chvíle, kdy jeden nebo druhý přijdou s tou otázkou. Odmítnout je, když je potřebovala za spojence by se nemuselo vyplatit. Naopak přijmout jednoho nebo druhého by znamenalo vnést mezi ně stín rozepře a riskovat vzájemné nepřátelství.
Divila se, kde se v ní bere tolik zmijozelské vychytralosti. Nejspíš měla tyhle schopnosti vždycky v sobě a nedávné události jim dovolily prodrat se na povrch. Až se děsila, čeho všeho je schopná, a přitom dobře věděla, že je to jen zlomek toho, čeho bude muset být schopná.
Bezděčně se jí vybavila Nevillova tvář, když ho mučila. Vyhýbala se té vzpomínce. Vlastně jen letmo dovolovala svému svědomí promluvit; většinou se od něj prostě odstřihla. V těch chvílích bývala Ginevrou – pyšnou na svoji čistou krev, ochotnou sloužit Pánovi zla, potěšenou mučením a urážením všech, kteří neměli dostatečně dobrý původ na to, aby líbali cestu, po níž ona kráčí. Její druhé já - Ginny - se mezitím schovávalo v malém koutku její hlavy a tiše trpělo.


„Myslel jsem, že toho využiješ,“ začal Blaise, když se s Dracem ocitli ve Vstupní síni. Do té doby ani jeden z nich nepromluvil, jen mlčky kráčeli ke škole, každý ponořený do svých vlastních myšlenek.
„Chtěl jsem s tebou mluvit,“ pokrčil Draco rameny. „Bez ní.“
„To by nevydrželo do večera?“ pozvedl Zabini obočí.
„Ne... Chci, abychom se pokusili udělat něco pro Ginevru. Aby nemusela trávit ani minutu navíc v nejistotě. Není to k ní fér.“
Blaise na něj udiveně pohlédl. „Nepoznávám tě – kdo jsi a co jsi udělal s Dracem Malfoyem?“
„Co je špatného na tom jí pomoct? Je tak hrdá a přitom bezbranná,“ zamračil se.
Zabini ho povzbudivě popácal po ramenou. „Kdybych tě neměl skoro pořád na očích, řekl bych, že ti buď dala nápoj lásky, nebo tě drží po Imperiem...“
„Nech toho, Blaise... Něco mě k ní táhne – má v sobě -“
„- něco navíc,“ dořekl za něj Zabini a náhle zvážněl. „Je tolik hezčích holek, ale ona je něčím jiná,“ souhlasil s Dracem. „Ale jak jí chceš pomoct?“
„Půjdeme za Snapem,“ odtušil blonďák nevzrušeně. „Mohl by zařídit spoustu věcí. Možná jí zatím nevěří, ale kdybychom ho přesvědčili – jsem si jistý, že by jí dokázal pomoct.“
„Chceš tam jít hned?“ zeptal se Blaise a z hlasu mu zaznělo trochu obav.
„On nás nekousne,“ usmál se Draco sebevědomě. „Prostě se ho na to zeptáme, řekneme mu popravdě, že Ginevra je spolehlivá dívka s aristokratickou krví, které by další čas s její rodinou mohl jen ublížit...“
Během rozhovoru se pomalu dostali až ke vchodu do ředitelské pracovny. Heslo samozřejmě neznali, stačilo ale chrliči říct, že potřbují mluvit s ředitelem a hned nato se kámen odsunul a odhalil jim točité schodiště. Pomalu vystoupali až před masivní dubové dveře a se stále se zmenšující odvahou váhali, zda zaklepat.
Vtom se dveře otevřely. „Pojďte dál, pánové,“ zaslechli Snapeův hlas s typickou špetkou ironie.
„Pane řediteli,“ sklonili oba hlavu, aby dali najevo svoji podřízenost.
„O co jde – nehodlám svůj čas plýtvat na záležitosti, které můžete vyřídit s profesorem Křiklanem,“ změřil si je pátravým pohledem. Černé oči studily jako dva kusy ledu a oba mladíci se nevědomky otřásli.
„Přišli jsme kvůli Ginevře Weasleyové,“ ujal se slova Draco.
„Nějaký problém?“ Snapeovo obočí zmizelo pod mastnými černými prameny.
„Zatím snad ne,“ odvětil Blaise a rozvažoval každé další slovo. Rozhovor se Snapem byl trochu jako šachová partie. „Mohl by však být – kdyby ministerstvo stanovilo opatrovníkem někoho z její rodiny.“
„To se nestane,“ ujistil ho Severus. „O opatrovnictví se přihlásila pouze její švagrová Fleur Weasleyová. Jenže jako francouzská občanka s trvalým pobytem ve Francii nemůže být stanovena opatrovnicí slečny Weasleyové.“
„Takže s Ginevrou se stane co?“ ptal se Blaise.
Snape pokrčil rameny. „To je v kompetenci ministerstva.“
„Pane, víme, že váš vliv je nezanedbatelný,“ lichotil mu uváženě Draco. „Takový Smrtijed jako vy, který je v podstatě Pánovou pravou rukou, – vy přece můžete sem tam mít nějaké přání, ne? A na ministerstvu -“
„- na ministerstvu jsou naprosto nezávislí,“ přerušil ho zlobně Severus. „Nenechají si zasahovat do řízení kýmkoli.“
„Ginevra Weasleyová je čistokrevná čarodějka, sympatizující s myšlenkami Pána zla,“ začal vysvětlovat Zabini. „Mělo by se jí dostat informace, kde bude trávit prázdniny.“
„Pane Zabini, pokud máte ohledně ministerstva nějaké připomínky, neváhejte a napište ministrovi. Jistě vaše rady ocení.“
„Chcete říct, že budu muset požádat otce a vysvětlit mu, že vy nejste ochoten -“ pokoušel se Malfoy uplatnit skrytou výhružku.
Na Snapea to ovšem neplatilo. „Slečně Weasleyové nehrozí, že by se dostala ho rukou své krvezrádné rodiny, takže můžete být klidní.“
„Ale, pane -,“ Draco se nevzdával.
„Pane Malfoyi, zapomínáte asi s kým mluvíte,“ ztratil ředitel trpělivost. „Myslel jsem, že jako Zmijozel nemáte problémy pochopit, kdo z nás je tu v pozici, kdy může rozkazovat.“
„Jistě, pane, omlouváme se.“ Blaise šťouchl Draca loktem, aby se vzpamatoval. „Děkujeme vám za vaši ochotu, pane.“
„Slečna Weasleyová bude smět přes léto zůstat v Bradavicích,“ rozloučil se s nimi Snape.
Hned, jak z ředitelny vycouvali, Snape složil hlavu do dlaní. Dracova a Blaiseho angažovanost byly tento týden poslední kapkou do poháru jeho zoufalství. Nejprve schůzka Smrtijedů, na níž Pán zla vyhlásil hon na přeživší členy Fénixova řádu starší třiceti let, pokračující podivné chování slečny Weasleyové, nechápavost Nevilla Longbottoma a vlastně všech problémových studentů, kteří doposud neopustili školu... Když se to sečetlo, nebylo divu, že měl chuť vypadnout ze svého života.
„Severusi?“ ozval se mu za zády jemný konejšivý hlas.
„Nechci se o tom bavit, Brumbále,“ dovolil svému podráždění, aby vyvřelo na povrch.
„V tom případě se pojďme bavit o něčem jiném,“ navrhl Albus mírně.
„Nechci se s vámi vůbec bavit.“
„Severusi, chápu -“
„Nic nechápete,“ odsekl a rázně vstal, aby portrétu mohl čelit. „Jste mrtvý, Brumbále.“
„To nemění nic na tom, že se dokážu vcítit,“ usmál se bývalý ředitel.
„Tak já prostě nesouhlasím s tím, abyste se vciťoval zrovna do mě,“ odfrkl Snape posměšně. „Nevíte, jaké to je – když musíte poslouchat, kdo další zemře... Ti lidé možná nejsou moji přátelé, ale pořád ještě jsem schopen -“
„Pořád máš srdce,“ pokýval Brumbál šedovlasou hlavou.
„Ne, pořád mám svědomí,“ odmítl Severus. „Srdce už dávno ne,“ zamumlal tiše.
„Otázka ale je, co s tím můžeš dělat.“
„Nic,“ konstatoval Severus rozzlobeně. „Nemůžu ani nikoho varovat, protože by mi nevěřili – protože jsem vás zabil. Na váš vlastní příkaz,“ sevřel bílé ruce do pěstí.
„Takže chápeš, že bude lepší se dál snažit ochránit studenty Bradavic a do dění venku příliš nezasahovat?“
„Ne, to vážně nechápu. Nezasahováním do vnějších záležitostí máte na mysli vraždu Artura a Molly Weasleyových?!... Brumbále, jsem v pasti vašich vlastních intrik! Pokud nebudu dál předstírat věrnost Pánovi zla, rychle umřu jako ten nejhloupější zběh. A jestli zůstanu, musím chránit partu dětí, které se snaží co nejrychleji a neúčinněji zasebevraždit!“
„Jednou ti za to poděkují,“ přesvědčoval ho Brumbál.
„To těžko,“ zkřivil tvář. „Tohle nikdy neskončí. Je to nekonečné – nekonečný a bezúspěšný boj... Myslel jsem, že Potter -“
„Všichni jsme doufali, že to Harry skončí. To však neznamená, Severusi, že je to beznadějné. Dokud bude žít poslední dobrý člověk, žije i naděje na porážku Voldemorta.“
„Nevidím tu naději,“ trval tvrdohlavě na svém. „Jaká je šance sedmnácti osmnáctiletých dětí, které sotva vyšly školu, že v tom světě venku přežijí?! Ti tupci nezvládají základní obranu proti černé magii, Brumbále. Nevědí, jak se chovat, jak na sebe zbytečně neupozorňovat.“
„Jestli máš na mysli Brumbálovu armádu, bojím se, že to opravdu občas přehánějí. Nezapomínej, že je to ale to jejich statečné nebelvírské srdce, které -“
„K čertu s jejich nebelvírským srdcem. K čertu s nimi se všemi!“


Draco ležel ve své posteli a zíral na smaragdová nebesa. Neviděl však zelený samet; před jeho vnitřním zrakem se mu, stejně jako všechny předchozí večery, objevila poutavá tvář Ginevry Weasleyové. Zkoumal její rysy za uplynulé tři týdny tolikrát, že se je skoro naučil zpaměti. Nebyla dokonalá – oči orámované hustými řasami měla příliš blízko u sebe, tvář moc úzkou a protáhlou. Rty měla plné, avšak spodní ret byl o něco užší než horní, což se protivilo všem ideálům krásy. Postavě nemohl nic vytknout. Ale ty vlasy, pomyslel si s pobavením, její rusé vlasy. Ty se vymykaly všemu, co kdy považoval za přitažlivé. Zrzavá u něj byla synonymem chudoby a nízkosti, přesně tak, jak ho to učil otec. Přesto ovšem její celkový vzhled přitahoval jeho pozornost. Bylo to snad něco ze slunné, veselé povahy, co ho k ní tak lákalo? Nebo to byly občasné záblesky tajemnosti, kočičí hravosti, které ho okouzlily?
Ať to bylo jakkoli, poprvé v životě cítil silnou touhu chránit někoho. Někomu pomoct, ne proto, aby si zasloužil vděk a vymínil něco na oplátku, ale jen z čiré radosti z pomoci.
Spokojeně se usmál, obrátil se na bok a promýšleje různé taktiky, jak na Ginny zapůsobit, usnul.


Ron stál před malou chatou a objímaje pevně Hermionina ramena si prohlížel společné dílo. Za týden zvládli chatu zútulnit natolik, že vzdáleně připomínala domov. Pevný bod. Vřelou náruč, do níž se mohou beze strachu kdykoli vrátit.
Střecha z červených tašek se matně leskla v paprscích zapadajícího slunce, modře natřené okenice a dveře ostře kontrastovaly s kamennými zdmi a z komína se kouřilo. Zaštítili dům tolika ochrannými a bezpečnostními kouzly, že už o nich málem ztratili přehled. Nejdůležitější bylo samozřejmě Fideliovo zaklínadlo; strážcem tajemství se stal Ron a byl z toho náležitě nervózní.
„Jsem na nás pyšná,“ přitulila se Hermiona ještě blíž k němu. „Dokázali jsme to.“
Ron unaveně pokýval hlavou. „První noc v našem novém domově.“
„Co se nám asi bude zdát?“ usmála se.
Tázavě pozvedl obočí.
„To říkají mudlové – že co se ti zdá první noc v novém domově, to se vyplní.“
„To nemusíš natrhat devatero bylin a dát si je pod polštář, aby se ti zdály věštecké sny? Ani přinést krvavou oběť?!“ divil se.
Se smíchem na něj pohlédla a v očích se jí zračila téměř mateřská něha. „Je to jen pověra, Rone... Co kdybych k večeři udělala cibulový koláč?“
Mlsně se oblízl. „To zní jako hostina na počest nového domu.“
V poklidu se navečeřeli, příliš zmožení celodenní prací, než aby mluvili. Na opravu domu sice použili kouzla, pomocí magie však nezvládli všechno.
Když Hermiona sklidila ze stolu a rychle se osprchovala, svalila se vyčerpaně do postele. Ron už ležel vedle ní a ještě zachmuřeně studoval jeden ze svazků o černé magii, který kdysi Hermiona uzmula díky přivolávacímu kouzlu z ředitelské pracovny.
„Dobrou,“ zašptala a obrátila se na bok, aby ji nerušilo světlo z jeho hůlky.
Odložil knihu a zhasl. „Dobrou.“
Přitáhl si ji k sobě. Když se otočila, nesměle ji políbil. Zareagovala prudce a nečekaně; drobnými dlaněmi mu zajela pod pyžamo. Vášnivě opětovala jeho polibky a cítila se dokonale probuzená. Po předchozí ospalosti nebylo ani stopy. Konečně se zase cítila plná života. Její touha byla tím jediným, co mělo smysl.
Jejich milování bylo přesně takové, jaké si ho už tolikrát představovala. Za úplňkových bradavických nocí, když měsíc zaléval dívčí ložnici a ona nemohla spát, s otevřenýma očima snila o jeho dotycích. Teď si naplno užívala jeho vášně, oplácela mu vrchovatou měrou. Nechtěla brát, chtěla hlavně dávat.
Nakonec oba usnuli, propletení do sebe a šťastní. Co záleželo na Voldemortovi tam někd venku, na jeho Smrtijedech, na zrádci v Řádu?

Temná místnost bez oken připomínala vězení. Vzduch páchl hnilobou a zaschlou krví. Hermiona instinktivně vycítila, že tu není sama. Musela se spoléhat na sluch a hmat, protože do kobky nedopadal ani jediný paprsek světla. Dlaněmi opatrně přejížděla po vlhkých oslizlých stěnách a hledala nějaký východ, dveře nebo aspoň mříže, nic však nenacházela. Spustila se na všechny čtyři, aby stejně důkladně prohlédla i podlahu. Její prsty nahmataly nějakou látku – byla celá potrhaná a lepkavě mokrá.
Vtom si dívka vzpomněla na kouzla a nahmatala v hábitu hůlku.
„Lumos,“ nechala tiše splynout ze rtů.
Jejím očím se naskytla hrůzná podívaná. Všude kolem ní ležely zkrvavené kusy oblečení. A přímo uprostřed toho všeho -
„ÁÁÁÁÁÁ,“ zajčela z plných plic, přesto z ní nevyšel ani hlásek.
Zavřela oči, aby neviděla rozsekané kousky těla povalující se po kamenné podlaze. Bylo ale pozdě, ten obraz jí nešel vymazat z mysli.
S pevně semknutými víčky couvala dozadu ke stěně. Zakopla o kámen a svalila se. Na malý okamžik si dovolila otevřít oči a zažila další šok. To, oč zakopla, nebyl balvan. Byla to lidská hlava. Hlava Billa Weasleyho.

Kamenné zdi se rozplynuly a ona se ocitla na palouku ozářeném měsíčním světlem. Kráčela vedená nevysvětlitelnou předtuchou na místo mezi stromy. Hlouběji v lese slyšela vzrušené hlasy, které se zřejmě o něco hádaly.
„Zabijeme ho rovnou a doneseme jen jeho hlavu,“ říkal nízko posazený hlas patřící hromotlukovi v černém plášti.
Jeho malý obtloustlý společník mu odporoval. „Mohli by se naštvat. Nikdy nevíš, jak zareagují. Slyšel jsem -,“ opatrně ztišil hlas, takže z jeho dalších slov nic neslyšela.
„To jsou jen povídačky, já jsem Fenrira viděl a nevypadal, že by se mu něco stalo,“ odfrkl černě oděný.
„Dobře, ale je to na tvoji zodpovědnost, Meany,“ souhlasil po delším váhání tlouštík.
Hromotluk zvedl hůlku a přímo k němu dolevitlovalo bezvládné tělo. Hermiona si musela zacpat pusu, aby nekřičela. V zajetí obou můžů totiž spočíval Neville Longbottom.
„Na,“ podal ten menší druhému muži sekyru. Její ostří se zablesklo v měsíčním světle, jak ji Meany zvedl nad hlavu.

Náhle se ocitla v lítém boji. Kolem ní svištěly paprsky různobarevného světla. Rány dopadajících kleteb se mísily se sténáním zraněných a výkřiky bojujících. Hledala očima Rona, ale nedokázala ho najít.
Zbavená vší opatrnosti se prodírala mezi přítomnými kouzelníky a vždy jen o pár centimetrů unikla zelenému světlu.
Nebála se o sebe; srdce jí svíral strach o Rona. Věděla, že je někde za všemi těmi lidmi, z nějakého neznámého důvodu cítila, že je tam a sám bojuje s Voldemortem. Dala se do běhu, když zahlédla zrzavou čupřinu.
„Rone!“ vykřikla. „Vydrž, prosím tě, vydrž,“ říkala spíš sobě než jemu a zpomaleným snovým pohybem běžela k bojující dvojici.
Černokněžníkovy rty zvlnil mstivý úsměv. „Další Weasley mrtvý, jaká škoda,“ posmíval se a kroužil kolem soupeře.
Ron bojoval se svým strachem, rty měl bezkrevné, když zašeptaly ta dvě slůvka a z chlapcovy hůlky vystřelil proud zeleného světla.
Voldemort se jen ušklíbl, přemístil se přímo za Ronova záda a dřív, než stihla Hermiona jen vyjeknout, vyslal vražednou kletbu...


S křikem se probudila. Prudce házela rukama, jak od sebe ještě v polospánku odháněla útočníky, takže Ronovi trvalo několik minut, než ji uklidnil. V očích měla nevýslovnou hrůzu.
Radši se neptal, co se jí zdálo, nechtěl to vědět. Co kdyby nakonec měli mudlové pravdu a její sen se vyplnil? Nechtěl znát budoucnost, protože tušil, že nemůže být dobrá. Od začátku byli odsouzeni k neúspěchu. A zároveň také k tomu, aby ve svém boji pokračovali. Ani jeden z nich by nemohl žít s vědomím, že za něj umírají jiní, to už si přiznal. Hermiona měla ve všem pravdu. Možná zemřou, ale není to nic proti zbabělosti.
„Byl to jen sen, jen noční můra,“ šeptal jí naléhavě. „Jen se ti to zdálo. Jsi v bezpečí,“ konejšil ji. Sám svým slovům nevěřil. Nikdo přece není v bezpečí.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář