Lumos. Budiž světlo...

Bing Crosby & Doris Day – Baby, it's cold outside

I really can't stay - But baby it's cold outside
Got to go away - But baby it's cold outside
This evening has been - Been hoping you'd drop in
So very nice - I'll hold your hands they're just like ice
My mother will start to worry - Beautiful watch you're wearing
My father will be pacing the floor - Listen to the fireplace roar
So really I'd better scurry - Beautiful please don't hurry
Well maybe just half a drink - Put some records on while I pour
The neighbors might think - Baby it's bad out there
Say what's in this drink - No cabs to be had out there
I wish I knew how - Your eyes are like starlight now
To break this spell - I'll take your hat your hair looks swell
I ought to say no no - Mind if I move in closer
At least I'm going to say I tried - What's the sense of hurting my pride
I really can't stay - Baby don't hold out
Baby it's cold outside

I simply must go - Baby it's cold outside
The answer is no - Baby it's cold outside
The welcome has been - How lucky that you dropped in
So nice and warm - Look out the window at the storm
My sister will be suspicious - Gosh your lips look delicious
My brother will be there at the door - Waves upon a tropical shore
My maiden aunt's mind is vicious - Gosh your lips are delicious
But maybe just a cigarette - Never such a blizzard before
I got to get home - But baby you'd freeze out there
Say lend me a comb - It's up to your knees out there
You've really been grand - I thrill when you touch my hand
But don't you see - How can you do this to me
There's bound to be talk tomorrow - Think of my life long sorrow
At least they'll be plenty implied - If you caught pneumonia and died
I really can't stay - Get over that old doubt
Baby it's cold
Baby it's cold outside*

http://www.youtube.com/watch?v=009kRJKf9rg


Vlak s houkáním zastavil na nástupišti devět a tři čtvrtě z vagónů se ihned vyvalily stovky dětí. Na většinu těch mladších čekali na nádraží rodiče nebo poručníci. Astorie však vyhlížela světlovlasou hlavu svého snoubence. Už se začala trochu strachovat, že přese svůj slib nakonec nedorazil, když vtom se jí u ucha ozval jeho veselý pozdrav. Nadšeně se otočila a padla mu do náručí. Pak si uvědomila, že si chtěla držet odstup, a rychle se vymanila z jeho pevných paží.
„Pěkný den,“ zrozpačitěla. Uhnula očima k Vanilce, která právě vynášela z vlaku její zavazadla.
„Nedostanu ani pusu?“ otázal se s šibalskýma jiskřičkama v očích.
Trochu se zamračila a horečně přemýšlela, co by mu měla odpovědět. Nakonec se rozhodla pro upřímnost. „Po tom, co se přihodilo minule, bych asi měla být opatrnější. Jestli si myslíš, že na mě můžeš být jen tak protivný, tak se pleteš.“
„Za to se ještě jednou omlouvám,“ sklonil kajícně hlavu. „Vážně jsem nechtěl být takový.“
Váhavě se pousmála. „Pokusím se na to zapomenout.“
„Mám s tvým strýcem a tetou domluvené, že tě dnes vezmu na večeři k nám. Ale po tomhle projevu si nejsem jistý, jestli to přijmeš,“ naoko zesmutněl.
Svářely se v ní dvě základní touhy – být s ním a ukázat mu, že si s ní nemůže jen tak pohrávat. Nakonc hodila hrdost za hlavu. „Ráda.“
„Fajn,“ kývl souhlasně hlavou. „A ještě před tím – mám pro tebe dárek.“
Nástupiště se už skoro vylidnilo a bez všech těch křičících hlasů a spěchajících lidí kolem si konečně všimla, že má za zády schovaný velký balík. „To je pro mě?“ oči se jí rozšířily údivem.
Roztáhl obličej do širokého úsměvu. „Přesně tak.“ Podal jí krabici a díval se, jak s dětským potěšením trhá papír i ozdobné mašle.
„Dřevěná bedna?“ pozvedla obočí, když pod papírem našla krabici.
„Otevři ji,“ vybídl ji.
„Pro Merlina!“ vyjekla. Zevnitř se totiž zvedla malá rezavě chlupatá hlava s těma nejněžnějšíma očima, jaké dosud viděla. „Vždyť to je štěně!“
„A ne ledajaké,“ zasmál se. „Prvotřídní čistokrevný irský setr,“ poučil ji a pohladil psa pod krkem. Štěně spokojeně zaňafalo. S hravostí vlastní všem mláďatům mu chňaplo po ruce.
„V Bradavicích mi ale psa nedovolí,“ namítla.
„Mám to domluvené s rodiči – ve školním roce bude u nás. Každou návštěvu Prasinek ti ho dovedu, abyste mohli být spolu.“
Šťastně se usmála. Příslib stkání v Prasinkách působil na její hruď jako balzám. „Jak se jmenuje?“
„To je na tobě,“ pokrčil rameny. „Mám ho doma teprve od dnešního rána. Jediné vlohy, které zatím projevil, jsou k okusování nábytku. Matka šílí.“
Zakabonila se. „To mě mrzí – aby ho vaši nakonec nevyhodili.“
„Blázníš?“ vykulil oči. „Oba jsou z něj ve skutečnosti unešení. Jenom se snaží tvářit se, jako by jim lezl na nervy. Nemůžou přece dát najevo, že je nadchnul nějaký pes. Ale matka mu potají nesla misku s mlékem, když si myslela, že jsem odešel ven.“
Zachichotala se. „Je to pes nebo fenka?“ vyzvídala.
„Pes.“
„Báječné. V tom případě,“ sklonila se k bedně a pordbala malého setra za ušima, „se budeš jmenovat Dráček.“
„Astorie, přece nemůžeš pojmenovat psa po mně!“
„Můžu,“ vyplázla na něj jazyk. „Navíc kdo říká, že je pojmenovaný po tobě?“
„Draco – Dráček,“ probodával ji pohledem.
„Už jsem ho jednou pojmenovala, nejde to měnit,“ bránila se.
Rezignovaně se povzdechl. „Dobře. Můžeš mu tak říkat, zkus mu ale vybrat nějaké důstojné oficiální jméno. Prosím.“
„Noble Rousse,“ mrkla na psa. „Oficiálně budeš Noble Rousse, Dráčku.“
„Zrzavý šlechtic?“
„Říkal jsi, že má rodokmen delší, než je ten můj, ne? A zrzavý je jako Ginevra Weasleyová,“ sledovala, jak na její jméno zareaguje. Trochu mu zacukaly koutky úst, jinak se však jeho výraz nezměnil.
„Měli bychom jít,“ poznamenal. „Vezmeme ještě Nobleho do parku na procházku. A v sedm nás čekají k večeři.“
„Dobře,“ souhlasila. „Abych nezapomněla,“ prohrabovala příruční kabelu, dokud nevylovila dopis s bradavickou pečetí, „tohle ti posílá ředitel Snape.“
Draco skryl svůj údiv a převzal od ní obálku.
„Dal mi to dneska těsně po snídani. Prý je to důležité.“
Zastrčil list do kapsy pláště. „Rozdělám to po večeři,“ odpověděl na její tázavý pohled.
Společně navlékli Noblemu obojek. Jejich ruce se při tom několikrát setkaly, jak zvířátko různě hladili. Astorie také neustále něco povídala, Malfoy ji však nebyl schopný vnímat. Myšlenkami byl u psaní, které teď spočívalo v jeho kapse. Nechápal, co by mu bradavický ředitel mohl chtít. Přání hezkých svátků to bude jen těžko, ušklíbl se. To už byl spíš ochoten věřit tomu, že Snape zaznamenal jeho proniknutí na školní pozemky, a hodlá mu za to vyhubovat.
„Tak jdeme?“ probrala ho Astorie z jeho úvah.
„Ale jistě,“ odvětil. Nabídl jí rámě a společně s Noblem vyšli do hustého londýnského provozu.


Do Malfoyovic sídla se přemístili půl hodiny před sedmou. Zasněžené pozemky vypadaly jako z pohádky. Narcissa zvládla vyzdobit hlavní cestu k sídlu i dům samotný a Astorii se nad tou okázalou nádherou tajil dech. Položila Nobleho na zem a pes ihned odběhl do nedalekého křoví, z něhož se po chvíli ozval rozčilený nářek vyplašených ptáků.
„Dráčku, k noze!“ volala na něj, ale on nereagoval.
„Noble,“ zvýšil hlas i Draco a pes ihned vyběhl zpátky k nim. Uši za ním povlávaly a oba mladí lidé měli co dělat, aby se nerozesmáli.
„Jakto, že k tobě jde?“ divila se Astorie.
„Mám přirozenou autoritu,“ ušklíbl se sebevědomě. „Navíc se mu jméno Noble prostě líbí víc než Dráček. Ten pes ví, co je důstojnost a čest, že?“ sklonil se k setrovi, rozcuchal mu chlupy na hlavě a přidal psí suchar. Noble po něm nadšeně skočil.
„Autorita?“ rozesmála se Astorie. „Spíš úplatky, ne?“
„Hele, pojďte oba na večeři, jinak vás vyválím ve sněhu!“ hrozil Draco. Rozběhl se za dívkou a ta ječíc z plna hrdla vyrazila k Malfoyovic rodinnému sídlu. Noble pojal všechno jako obrovskou zábavu a vystřelil za nimi.
K domu se přihnali všichni naráz, Astorie i Draco celí uzardělí z běhu, Noble s urousanýma tlapkama a čumákem od sněhu.
„Pán dorazil,“ oznámil radostně jeden ze skřítků, který přišel otevřít dveře. Ihned od obou převzal oblečení k usušení. Na psa vrhl škaredý pohled. Jediným lusknutím prstů však očistil Nobleho kožich. „Pán a paní vás už čekají. V pokojích máte připraveny večerní šaty,“ oznámil jim skřítek a i se svrchníky zmizel.
„Běž se převléknout do pokoje pro hosty,“ řekl ještě pro jistotu Draco Astorii, a pak sám odspěchal se převléct. Vzpomněl si na obálku, kterou mu dívka doručila, dopis vytáhl a rozpečetil. Očima přelétával řádky a kabonil se čím dál víc. Nakonec pergamen vztekle odložil na stolek.
Už bez nálady si pomalu navlékl bělostnou naškrobenou košili a tmavé kalhoty a přes ně slavnostní hábit. Dnešní večeře měla proběhnout ve velkém stylu; matka chtěla mít všechno perfektní a odpovídat tomu muselo i oblečení. Pohledem každou chvíli zabloudil k těm několika řádkám od Snapea.

Draco,

velmi naléhavě s Tebou potřebuju mluvit. Pokud bys měl náhodou pocit, že jsi příliš zaneprázdněný, musím Ti pochválit výběr cestovního pláště. Tak pečlivá práce, s jakou do něj byly vyšity Tvé iniciály se hned tak nevidí. Bohužel sis ho zapomněl v Bradavicích. Doufám, že si ho tedy osobně vyzvedneš u mě v ředitelně zítra v pět hodin odpoledne.

S. Snape

Nevydržel to a dřív, než odešel dolů do jídelny, načmáral zlostně vzkaz na rub lístku.

Budu tam.

Pak přivolal rodinnou sovu a zapečetěný pergamen jí přivázal na nožku. „Klovni ho, parchanta,“ zavrčel, když ji pouštěl do chladného podvečerního vzduchu.
Než usedl ke stolu, vztek ho přeci jenom trochu přešel. Uklidnil se natolik, aby si dokázal vychutnat předkrm, dva hlavní chody, salát a výborný moučník. Konverzace volně plynula, aniž by se do ní musel zvlášť zapojovat, stačilo ve vhodnou chvíli přikývnout a sem tam prohodit nicneříkající přitakání.
Astorie chválila každý chod, výzdobu domu i vkus, s jakým byl pokoj vybaven nábytkem, s takovou vervou, až se Narcissa skoro červenala. Lucius se tím dobře bavil a sám sem tam přihodil nějaký kompliment. Dracova zamlklost tak nebyla nikterak nápadná.
Po večeři zasedli oba mladí lidé k šachům, zatímco Narcissa zahrála několik skladeb na velkém lesklém černém klavíru v rohu pokoje. Když hodiny odbily devátou, Dracovi rodiče se jako na povel zvedli.
„Půjdeme si už lehnout,“ oznámili jim s úsměvem. Astorie se s nimi zdvořile rozloučila a zopakovala poděkování za výbornou večeři i za pozvání na novoroční večírek i návštěvu před večírkem.
„Rádi tě u nás uvítáme,“ ujišťovali ji, když začala namítat, že čtyři dny mezi svátky jsou pro návštěvu moc.
„Jen dohrajeme ty šachy a hned Astorii přemístím domů,“ slíbill Draco rodičům.
„Samozřejmě,“ usmíval se Lucius. „Pius ale říkal, že nemusíte nikam spěchat. Stačí, když Astorii dovedeš domů do půlnoci.“
„Jistě, otče,“ potvrdil mu Draco a znovu usedl k šachovému stolku.
Dveře za Malfoyovými se zavřely a oni osaměli.
Draco mávl hůlkou a před Astorií přistála sklenička s vínem. „Nedopila jsi ji u večeře,“ připomněl jí. „A tohle víno je výborné, byla by škoda ho nechat,“ pobízel ji v pití.
Dívka usrkla temně rudé tekutiny a olízla si kapku, která jí ulpěla na horním rtu. Draca ten pohled nesmírně vzrušil, dál se však věnoval figurkám.
„Šach mat,“ oznámil jí vítězoslavně po pár minutách.
„Jsi na mě moc dobrý,“ pokrčila Astorie rameny. „Aspoň ale přijdu domů brzy.“
„Ještě nemusíš chodit,“ natáhl se k ní. Sevřel její dlaň do svých rukou a pohrával si s jednotlivými prsty.
„Ale měla bych.“
„Nechoď,“ zaprosil.
„Dobře, tak si dám ještě půl sklenky vína,“ souhlasila. „Pak ale půjdu.“
„Pusť nějakou hudbu,“ vyzval ji, zatímco jí naléval.
Vstala a chvíli se prohrabovala starými gramofonovými deskami, než našla to, co hledala. Místností se rozezněly první tóny vánoční skladby.
Draco vypil svoje víno jediným douškem. Pomalu se přiblížil k Astorii. „Smím?“ otázal se.
Přikývla a přijala jeho teplou dlaň. Objal ji kolem pasu a začal s ní kroužit po pokoji. Díky šatům s odhalenými zády, jež měla dívka na sobě, mohl cítit její holou kůži. Zkusmo ji políbil na odhalené rameno. Zachvěla se.
„Už bych vážně měla jít domů,“ zakoktala skoro neslyšně po pár otočkách.
Vtiskl jí své rty za ucho. „Ještě máme spoustu času,“ připomněl jí.
„Někdo by sem mohl přijít,“ snažila se mu vykroutit.
„Nemohl.“ Kouzlem dveře zabezpečil. Jeho paže ji pevně svíraly. Trochu ji nadzvedl do vzduchu a přešel s ní k jídelnímu stolu. Něžně, jako by byla z porcelánu, ji položil na vyleštěnou desku.
„Draco, já bych vážně měla jít. Teta bude mít strach,“ ozvala se o něco hlasitěji.
„Nebude.“ Další polibek.
„Strýc bude čekat.“
„Nebude.“ Jeho prsty obemkly útlý kotník a vydaly se vzhůru po noze.
„A sestra, sestra mě bude podezírat.“
„Nebude.“ Šikovně rozepl zip na boku jejích šatů, vklouzl pod jemnou látku a letmo se dotkl oblého prsu.
Nadechovala se k další námitce, ale on přitiskl své rty na její a znemožnil jí tak mluvit. Když se odtáhl, nespokojeně zamručela.
„Neboj,“ pomalu ji svlékal. „Tohle se ti bude líbit.“ Vklínil se mezi její stehna a sukni šatů jí vyhrnul k břichu.
Mísil se v ní strach z toho, že přeci jenom někdo přijde a najde je, i vzrušení. Zároveň se bála, aby byla dobrá, aby s ní byl spokojený. Jak jeho ruce klouzaly po jejím nahém těle, dokázala své obavy potlačit a poddat se vzrůstající touze. Nakonec, když mu pomohla z hábitu a košile, přestala myslet docela.


Draco kráčel vylidněnými Bradavicemi a myslel na včerejší večer. Na Astoriinu krémovou pokožku s jemnými světlými chloupky, na její bohaté kadeře spadající ze stolu, na její bolestné i vzrušené výkřiky. Byla tak sladká.
Dokráčel k ředitelně a kamenný chrlič ho vpustil na točité schodiště. To s ním vyjelo nahoru. Nemusel ani klepat; dveře od ředitelovy pracovny byly dokořán.
„Konečně,“ štěkl po něm Severus, když za sebou Draco zavřel a usadil se do křesla pro návštěvníky.
„Jsem tu přesně,“ opáčil. Nemínil se před svým kmotrem sklánět, ta doba byla dávno pryč. Teď už nebyl studentem Bradavic a bývalý profesor na něj neměl žádnou páku. Nebo si to tak aspoň Draco myslel.
Snape vstal. „Co je tohle?“ otázal se a rozčileně po něm hodil vlněný cestovní plášť.
„Plášť.“
„Nebuď drzý,“ dvěma kroky byl u něj. Pevně ho chytil za ramena a zatřísl s ním. „Vzpamatuj se, Draco.“
„Já jsem naprosto v pořádku,“ odsekl.
„Nebudu radši zkoumat, jak ses dostal do Bradavic,“ Snape po něm střelil pohledem, „Ale rád bych tě varoval – jsi zasnoubený. A tvoje snoubenka je neteří jednoho z mocných a bohatých mužů téhle země, Draco. Co myslíš, že se stane, jestliže urazíš jeho pýchu?!“
„Čím bych ho měl urazit?“ otázal se Malfoy arogantně.
„Nech toho,“ vyštěkl Severus. Rázoval po ředitelně a černý plášť mu vířil u kotníků. „Přede mnou přece můžeš mluvit otevřeně. Já se ti snažím jen pomoct!“
„Jako ses mi snažil pomoct tenkrát?!“ střelil pohledem k prázdnému rámu, v němž přebýval Brumbálův portrét. „Já jsem ještě nezapomněl, kmotře. Za každou tvojí pomocí se skrývá touha po vlastním prospěchu, že?“
„Draco, už se konečně vzpamatuj,“ Snapeův hlas zněl naléhavě. „Ginevra Weasleyová není pro tebe! Hleď si svojí snoubenky a tu holku nechej napokoji. Nic dobrého z toho nemůže vzejít...“
„Do toho tobě nic není,“ přimhouřil vzdorně oči. „To je jen a jen moje záležitost.“
„Jako tvůj kmotr tě mám chránit, Draco. Mám ti pomáhat. Jak asi můžu, když se sám snažíš zlikvidovat?!“
„Nedělám nic špatného. Ginevra je jen kamarádka.“
„Kamarádka, s níž se vídáš okolo třetí hodiny ranní?“ vypálil Severus. „Já s tebou o tom nebudu diskutovat. Jestli ještě jednou zjistím, že jsi s ní mluvil nebo žes jí jen psal, Draco, řeknu všechno tvým rodičům.“
Draco zbledl. „To přece -“
„Jak by se asi tvému otci líbilo, že jeho jediný syn se stýká s dcerou krvezrádců?“
„Jsou mrtví a ona bezvýhradně podporuje Temného pána!“ vybuchl Malfoy.
„Ona se tváří, že podporuje Temného pána,“ opravil ho. „Pořád má poskvrněný rodokmen. Pochybný původ. A předtím, než jí zabili rodiče – nechodila tehdy náhodou s Potterem? Jak by asi na tohle hleděl náš Pán?!“
Draco se trochu otřásl. „Je mi to jedno.“
Snape znovu přiblížil svůj obličej k mladíkovu. Zkoumavě se vpíjel do jeho očí. „Nejsi do ní snad zamilovaný, že ne?“ zajímal se ledově. „Nenamlouváš si, že tu malou miluješ? Je to jen žádost těla, že ano?!“
„A kdyby ne?“ Dracova pýcha a arogance v mžiku zmizely a nahradila je bolest. „Kdybych ji miloval?“
„Pak by jedinou cestou bylo rychle to skončit,“ odpověděl Snape temně. „I já jsem kdysi miloval nežádoucí ženu, Draco, takže o tom něco vím. Musíš na ni zapomenout.“
„To přece nejde,“ odporoval. „Stejně dobře bych si mohl vyřezat srdce z těla.“
„Já nežertuju.“ Další zničující pohled. „Takováhle láska nemá budoucnost. Buď ty zničíš ji, nebo ona tebe... Co si vybereš?“
„Sebe,“ odsekl. „Samozřejmě, že sebe. Jsem přece Malfoy.“
„Tak se mi líbíš,“ pochválil ho. „Abys věděl, že to s tebou myslím dobře – dávám ti hodinu. Je teď sama ve společenské místnosti – heslo je Duch Vánoc.“
Draco na něj vrhl vděčný pohled. „Za hodinu jsem zpátky,“ slíbil, spěšně se zvedl a odkráčel.
Snape složil hlavu do dlaní. Kéž by i jemu tehdy někdo dal hodinu. Za šedesát minut s Lily by dal cokoli. Jenže on přece nikdy neměl takové štěstí. Neměl nikoho, komu by na něm záleželo. Nakonec ani Lily ne.


Draco spěchal hradními chodbami a zmocňovala se ho čím dál větší zlost na sebe samého. Proč jen před Snapem ujel a skoro všechno mu řekl?! Teď měl jeho bývalý profesor proti němu pěkně ostrou a nebezpečnou zbraň. Ještě že jeho kmotr trpěl takovou útlocitností; Draco si byl téměř jistý, že pokud mu nezavdá nějakou záminku, nikdo se od něj nic nedozví.
„Duch Vánoc,“ houkl na Buclatou dámu, která jen zírala.
„Ale, hochu -“
„Duch Vánoc,“ zopakoval a pohrával si s hůlkou.
Buclatá dáma k němu střelila nervózním pohledem, polkla a pak s největším sebezapřením uhnula, aby mohl projít.
Ginny k němu seděla zády, dlouhé zrzavé vlasy jí spadaly do půli zad, jak se skláněla nad knížkou. Nohy měla natažené ke krbu, v němž vesele plápolal oheň. Na stolku vedle ušáku měla položený hrnek s kakaem a mističku sušenek.
Přes praskání polen ho ani neslyšela vejít a on toho využil. Tichounce se připlížil k jejímu křeslu a opatrně jí zamotal ruce do vlasů.
Překvapeně se otočila. „Co to -?“ Slova jí uvázla v krku, když ho spatřila. Namlouval si to, nebo opravdu v jejích očích zahlédl zákmit strachu? Ne, to byl jen odlesk ohně v krbu,upokojoval sám sebe.
„Přišel jsem se rozloučit,“ oznámil jí. „Snape přišel na to, že jsem tu byl a zlobí se. Nějakou dobu sem teď nemůžu,“ objasňoval.
Pokrčila rameny. „To je mi líto. Doufám, že jsi s tím neměl žádné nepříjemnosti.“
„Ne,“ upokojil ji. „Všechno je v pořádku.“
Usmála se. Od včerejší noci přemýšlela o tom, co jí může Dracova přízeň přinést. Rozhodla se, že je v jejím zájmu mu vycházet vstříc. Zdálo se, že jeho postavení v řadách Pána zla je neotřesitelné. Mohl být stejně nebezpečným nepřítelem jako mocným ochráncem. „Děkuju ti za dárek.“ Rudé šaty ležely nahoře v ložnici na její posteli. Kochala se pohledem na ně celé ráno.
„Chtěl jsem, abys měla něco na slavnostní příležitosti,“ přisedl si na opěrku jejího křesla a ležérně jí přehodil paži kolem ramen.
„Jsou krásné. Chceš mě v nich vidět?“
Překvapeně zamrkal. „Rád,“ vydechl.
Odspěchala do ložnice. Jen silou vůle zůstal sedět a nevydal se za ní.
„Tak co, jak v nich vypadám?“ koketně se zatočila dokola, až se jí sukně zavlnila kolem kolen.
Malfoy polknul. „Úžasně.“ Hlas měl chraplavý. Přitáhl si ji k sobě a ona se pro jednou nebránila. Představila si místo Draca Harryho. Světlé vlasy šimrající jí v obličejí najednou nepatřily Malfoyovi, ale nebelvírskému chytači stejně jako nenasytné rty a neodbytné pálivé dlaně.
Kdyby v tu chvíli chtěl, byla by se s ním i pomilovala, Draco však na ni nehodlal spěchat. Nechtěl získat jen její tělo, chtěl, aby mu patřila celá, a proto musel postupovat pomalu. Užíval si však jejích poddajných sametových rtů a než se nadál, hodina vyměřeného času uplynula. Jen nerad se loučil.
„Já teď půjdu,“ jeho hlas zněl jakoby z dálky. „Ale nevidíme se naposledy,“ sliboval.

*Nemůžu zůstat – Ale lásko, venku je chladno
Musím odejít - Ale lásko, venku je zima
Tento večer byl - Doufám, že to vzdáš
tak moc krásný - Držím tě za ruku, je studená jako led
Maminka se bude strachovat – Krásko, podívej se, co máš na sobě!
Tatínek začne nervózně přecházet sem tam – Slyšíš, jak hučí oheň v krbu?
Takže bych si měla pospíšit – Krásko, prosím, nikam nespěchej
Možná si dám ještě půl skleničky - Zapni hudbu, zatím ti doleju
Sousedi by mohli mít řeči – Lásko, venku je slota
Řekni, co je v tom pití? - Neseženeš taxík
Kdybych jen věděla jak – Tvé oči jsou jako hvězdy
zlomit to kouzlo – Vezmu ti klobouk, tvé vlasy jsou senzační
Musím ti říct: ne, ne, ne – Bude vadit, když se přisunu blíž?
Můžu říct, že jsem se aspoń snažila – Jaký smysl má urazit moji hrdost?
Opravdu nemůžu zůstat - Baby, neodcházej
Ahhh, venku je chladno

Jednoduše musím jít - Ale lásko, venku je chladno
Odpověď je ne! - Ale lásko, venku je zima
Toto přivítání bylo – Jaké štěstí, žes to vzdala
tak milé a příjemné – Podívej se z okna na tu bouři
Sestra mě bude podezřívat – Páni, tvoje rty vypadají chutně
Bratr mě bude vyhlížet ode dveří – Vlny valící se přes tropické pobřeží
Teta je zlomyslná - Ohh, tvoje rty jsou chutné
Možná ještě cigaretu – Taková slota ještě nebyla
Musím jít domů - Ale lásko, venku mrzne
Tak mi půjč kabát - Je tam toho až po kolena
Byl jsi skutečně milý – Mám husí kůži, když se dotkneš mé ruky
Ty to nevidíš? - jak mi tohle můžeš dělat?!
Zítra budeme mít o čem mluvit - Pomysli na můj životní smutek
Hodně nevyřčeného – Co jestli dostaneš zápal plic a zemřeš?
Opravdu nemůžu zůstat – Překonej to a zůstaň
Ohhh, lásko, venku je zima