Prodavač
AC/DC – Hells Bells
I'm rolling thunder, pouring rain
I'm coming down like a hurricane
My lightning's flashing across the sky
You're only young but you're gonna die
I won't take no prisoners, won't spare no lives
Nobody's putting up a fight
I got my bell, I'm gonna take you to hell
I'm gonna get ya, Satan get ya
Hells Bells, Hells Bells
You got me ringing, Hells Bells
My temperature's high, Hells Bells
I'll give you black sensations up and down your spine
If you're into evil, you're a friend of mine
See the white light flashing as I split the night
Cos if good's on the left, then I'm stickin' to the right
I won't take no prisoners, won't spare no lives
Nobody's puttin' up a fight
I got my bell, I'm gonna take you to hell
I'm gonna get ya, Satan get ya
Hells Bells, Hells Bells
You got me ringing, Hells Bells
My temperature's high, Hells Bells
Hells Bells, Satan's coming to you
Hells Bells, he's ringing them now
Hells Bells, the temperature's high
Hells Bells, across the sky
Hells Bells, they're taking you down
Hells Bells, they're dragging you down
Hells Bells, gonna split the night
Hells Bells, there's no way to fight
Hells Bells
http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/ac-dc/hells-bells-19384
Obklopovala je taková tma, že si neviděli ani na špičku nosu. Kostelní zvon začal odbíjet třetí hodinu ranní. Blížilo se svítání, ale než se slunce vyhoupne nad obzor, budou mít noční práci dávno za sebou.
Zatím ale jen bezúčelně postávali kolem nízkého laťkového plůtku a čekali, až Lucius Malfoy překoná ochranná kouzla bránící jim ve vstupu. Belatrix vytáhla z kapsy hábitu nacpanou dýmku a zapálila si. Matné načervenalé světlo tančilo po její tváři a dodávalo jejím už tak vykuleným očím přízračný lesk. Vypadala jako ztělesnění satana – plášť za ní povlával v mírném vánku, který jí sfoukával i vlasy.
„Co zíráš?“ obrátila se k Ginny a namířila jí do obličeje hůlku.
„Já nezírám,“ odsekla dívka přezíravě a otočila se od starší čarodějky.
Bela však měla špatnou náladu a nehodlala se s takovým závěrem smířit. Obešla Ginny tak, aby jí viděla do tváře a znovu jí přiložila špičku hůlky mezi oči. „Tak holčička si myslí, že si může hrát?“ otázala se sladkým šepotem. „Myslíš si, že si se mnou můžeš zahrávat?“ V očích jí zablýskla krutost.
Ginny se neodvažovala ani pohnout, věděla, že Belatrix je šílená a není radno se s ní pouštět do sporu. Tajně vkládala naděje ve své společníky. Dva přihlížející čaroděje však jejich výměna názorů zjevně nijak nezaujala, tupě hleděli před sebe, jako by se báli, že když zvednou hlavu, obviní Belatrix z něčeho i je. S rukama založenýma pod pažemi podupávali a snažili se ze sebe setřást chlad srpnové noci.
„S chutí bych se dívala, jak umíráš. A pak bych tvými vnitřnostmi nakrmila Nagini,“ špitala jí Belatrix do ucha. Její tón byl plný zloby a nenávisti, až Ginny naskakovala husí kůže.
Dřív, než se dívka zmohla na nějakou odpověď, vrátil se Lucius zpět. Pohledem přejel scénu před sebou, a pak odpuzovacím kouzlem ty dvě oddělil. „Jestli se nedokážeš ovládat, Belo, vrať se do Malfoy Manor,“ pronesl na adresu své švagrové. Snaše nevěnoval jediný pohled ani slůvko. „A teď, pokud už jste se uklidnily, vyrazíme,“ pokynul jim k malému stavení za plotem.
Rázoval po cestičce z plochých kamenů obrostlých mechem až ke dřevěným dveřím. Nevšímal si ani nápisu hlásajícího, že zde bydlí „mlékař Patrick Creevey“, ani mosazného klepadla. Neverbálním zaklínadlem dveře otevřel a počkal, až všichni vejdou.
„Ginevro, ty najdeš toho kluka,“ obrátil se k Ginny, „vy dva najdete jeho otce.“ Muži přikývli. „Bela prohledá spodní patro a já se porozhlédnu nahoře,“ vydal poslední rozkazy.
Ginny pomalu stoupala po schodech, Luciuse i oba Smrtijedy měla za patami. Pomalu v ní vyhasínala i ta poslední špetka naděje – že se jí povede Dennise a jeho otce nějak varovat.
„Tady,“ naznačil jí šeptem Malfoy a ukázal na dveře po pravé ruce označené malou tabulkou s Dennisovým jménem.
Se sebezapřením se chystala vzít za kliku, ale ještě než se její dlaň dotkla chladného kovu, Lucius na ni tvrdě zasyčel a bolestivě ji drapl za zápěstí.
„Co to děláš?!“ rozzlobil se. „Co kdyby ty dveře byly zajištěné nějakou kletbou?!“
Zastyděla se. „To mě nenapadlo,“ zamumlala zahanbeně a prověřila si to. „Jsou čisté.“
„Nemusely být,“ zavrčel.
Úplně nechápala, proč to udělal, ale pocítila přitom lehký záchvěv radosti. Vzápětí se za to zastyděla. Teď by se rozhodně neměla cítit potěšeně.
Klika ji zastudila v ruce a ten chlad ji probral. Dveře se otevřely bez zavrzání.
Pokoj byl tichý. Staženými roletami pronikalo jen trochu světla, které ozařovalo tvář spícího mladíka a desítky fotografií, jež pokrývaly šedivé stěny. Srdce jí sevřela ledová ruka, když si všimla, jak hubený černovlasý mladík na nejbližším snímku nasedá na koště a vzlétá. V tu chvíli ji přešel veškerý soucit s obyvateli tohoto domu. Voldemortova hrůzovláda musela skončit a to za cenu jakýchkoli obětí.
„Expeliarmus,“ zamumlala a Dennisova hůlka poslušně opustila své místo na nočním stolku a přistála jí v dlani.
Kouzlo chlapce probudilo. Zmateně mrkal a protíral si oči zalepené spánkem. Šedohnědé vlasy měl rozcuchané a poslepu hmatal pro hůlku. Usnadnila mu to a rozsvítila.
„Ginny?“ zmateně na ni hleděl.
„Vstávej,“ pobídla ho. Nesedělo jí to. Nejradši by tu nebyla. Ale pořád ještě potřebovala, aby ji Voldemort považoval za oddanou služebnici.
„Co tady děláš?“ otázal se nechápavě. „Proč jsi přišla?“
„Vstávej,“ zopakovala to neúprosně. Když se k ničemu neměl, mávla hůlkou. Jeho oblečení přeplachtilo pokoj. „Obleč se. Dělej.“
Podlehl jejímu autoritativnímu tónu a rychle si přes pyžamo nasoukal i kalhoty a svetr.
„Ven z pokoje.“ Nechala ho přejít před sebe, a pak mu zaryla hrot hůlky do zad. Nešťastně se po ní otočil, když se ale setkal s ledovým pohledem čokoládových oči, sklopil hlavu a vyšel na chodbu.
Někdo rozsvítil světlo nad schody a vyházel na podlahu obsah dvou skříní, které stály nad schody. Ginny i Dennis se probrodili hromadami šatstva a starých plyšových hraček a začali sestupovat do přízemí.
Colinův mladší bratr už zřejmě pochopil, proč Ginny přišla. Smutně hleděl před sebe a snažil se vyrovnat s mučivým strachem, který mu svíral útroby.
„No pojďte,“ pobídla je Bela a křivě se usmívala. Pokynula jim do kuchyně, kde se už shromáždili oba neznámí Smrtijedi i Lucius Malfoy. Kromě nich byli v místnosti ještě dva mudlové – oba byli přivázaní k židlím zády k Ginny, takže jim nemohla vidět do tváře.
„Taky ho přivaž,“ přikázal Ginny Lucius.
Dívka přikývla a donutila mladého Creeveyho, aby se posadil na nejbližší stoličku, a kouzlem znehybnila jeho končetiny.
„Kde máš bratra, Dennisi,“ oslovila ho.
Díval se na ni téměř s nenávistí, hnědavé obočí spojené do tenké linky, tvář zkřivenou do opovržlivé grimasy. Zmatení z nočního probuzení vyprchalo a mozek mu pracoval na plné obrátky. Nejen že pochopil, proč ta smrtijedská návštěva, ale hlavně mu došlo, že z toho nikdo z nich nevyvázne. „Kam jsi až klesla,“ odfrkl si místo odpovědi.
„Ptám se naposledy, Dennisi, kde je Colin?!“ Opřela ruce o hrany židle a zblízka se mu zahleděla do očí.
Kdyby mohl hýbat rukama, nejspíš by jí jednu vrazil. Takhle na ni jen plivl. „Trhni si nohou.“ Doufal, že když je vyprovokuje, zabijí je rychleji. Bezbolestněji.
„V tom případě je čas, abychom přivítali naše hostitele,“ ušklíbl se Lucius Malfoy. Namířil hůlkou na oba mudly. „Enervate.“
Ginny si utřela Dennisovu slinu z tváře a konečně věnovala dvěma dalším zajatcům pozornost. Nejprve si prohlédla mladšího z nich. Předpokládala, že je to Patrick Creevey, otec Dennise a Colina. Měl prořídlé hnědé vlasy, jež odstínem připomínaly jeho syny. Zmatené šedé oči bloudily po jejich tvářích a nakonec nechápavě spočinuly na Dennisovi, jako by mu mohl dát nějaké vysvětlení.
Druhý z mužů byl starší, jeho kratičké šedé vlasy byly také prořídlé. Na plešatém čele zela ošklivě krvácející tržná rána. Muž vzhlédl a setkal se pohledem s Ginny, která v tu ránu strnula. Znala ho.
Už otevíral ústa, ale ona byla rychlejší.
„Avada kedavra.“ Zelený paprsek narazil do jeho těla.
Dennis zoufale zakřičel, ostatní přítomní byli tak ohromení tím, co za podívanou se naskytlo jejich pohledům, že ze sebe nevypravili ani slovo. Snad jen Belatrix se zklamaně ušklíbla.
Dívka se obrátila zpátky k Dennisovi. „Kde je Colin?“ otázala se znovu.
„Nevím,“ tentokrát promluvil. „Já vážně nevím. Nemusela jsi – zabíjet kvůli tomu dědu. Nikdo z nás to neví.“ V jeho hlase zaznívala naléhavost. „Prosím, už nikoho nevraždi. Ginny – prosím.“
Bylo jí na zvracení a nohy měla slabé – taktak se na nich udržela. Přesto nepostrádal její hlas rozhodnost. „Avada kedavra,“ vyslovila toho večera podruhé. Nesedovala ale vyhasínající život v Dennisových očích, místo toho zamířila na mlékaře a kletbu zopakovala.
„Cos to udělala?“ rozkřikla se Belatrix, když se vzpamatovala z ochromení. „Ty hloupá malá -“
„Tak dost,“ utnul ji Lucius. „Tohle si vyřeší Temný pán. Není v naší pravomoci něco takového řešit.“
„Nic nevěděli. A jako trest za účast Creeveyho na těch akcích Řádu je to dokonalé,“ Ginny co nejlhostejněji pokrčila rameny. „Bylo zbytečné to prodlužovat. Chce se mi spát,“ zívnula okázale.
„Abercrombie, McDowelle, ukliďte ta těla,“ přikázal Malfoy, chytil Ginny pevně za paži a oba se přemístili.
Lenka překvapeně zamrkala. Nečekala, že by se ještě někdy mohla probudit. Nebo že by vnímala chladný šedavý kámen pokrytý vrstvou slizké vlhkosti, dusivý zápach ve vzduchu nebo úzký proužek světla pronikající malým zamřížovaným okénkem u stropu.
Ležela na studené, tvrdé podlaze. Cítila, jak jí chlad proniká do těla a rozechvívá ji. Kromě hnilobného zápachu ve vzduchu vnímala ještě slabou vůni pečeného masa. Žaludek protestoval proti takové kombinaci a jí se chtělo zvracet.
Chrčivě se nadechla a pokusila se otočit hlavou, zjistila ale, že má nejspíš něco s krční páteří. Všechno ji bolelo. Snažila se rozhýbat aspoň prsty na rukou, ale jako by nedokázaly impulsy z mozku dojít k těm správným nervovým zakončením – palec, který chtěla přitáhnout do dlaně, neposlouchal.
„Už se probrala,“ oznámil náhle hlas za její hlavou.
Instinkty ji nutily otočit se za tím mužským altem, nicméně tělo stále nespolupracovalo. Slyšela zavrzání mřížoví a po chvilce se nad ní objevila nehezká mužská tvář.
„Vstávej,“ přikázal neznámý a svá slova doprovodil bolestivým kopancem do žeber.
Lenka bolestivě zasténala. Pokusila se schoulit do klubíčka, jenže opět byla neúspěšná.
„Vstávej, ty špíno.“ Znovu kopanec, tentokrát do břicha.
„N-ne... n-mů-h... s-se...“ Snažila se mu vysvětlit, že se nedokáže hýbat, ale vyšlo z ní jen jakési poloartikulované zachrčení.
„Podívej se, jak je zřízená,“ promluvil znovu onen altový hlas. „Radši jí pomoz. Temný pán ji chce vidět – a nebude nadšený, jestli jí ještě víc ublížíš.“
„Je to špína a jako s takovou se s ní má zacházet,“ nesouhlasil ten, na kterého viděla. Přese svoje slova jí ale nešetrně chytil pod pažemi a vytáhl do stoje.
Jakmile ji pustil, znovu se bolestivě sesunula na podlahu. Cítila, že se při pádu na zem uhodila do hlavy.
„Podívej, teď ještě krvácí,“ slyšela znovu Alt. Pak tiché kroky dospěly až k ní a v jejím zorném poli se objevil i druhý z mužů. Měl příjemný obličej s jednodenním strništěm a celkem oduševnělý výraz. Snažila se s ním navázat oční kontakt, ale pokaždé uhnul pohledem pryč. „Episkey,“ namířil na krvácející ránu na hlavě a scelil ji. „Mobillicorpus.“
Lenku jeho kouzlo zvedlo do vzduchu.
„Nebudeme se s ní přece tahat jako mudlové, ne?“ ušklíbl se Alt na druhého muže, který v odpověď jen vztekle zavrčel.
Plula v jejich doprovodu chodbami a měla zvláštní pocit neskutečna. Probudila se v ní zvědavost, již do teď potlačovala bolest a strach. Jak to, že jí mozkomorové nevysáli duši? Co dělá tady? A kde to vlastně je? Otázky jí vířily hlavou, odpovědi však nenacházela. A čím výš po ošlapaných schodech stoupali, tím častěji její myšlenky zalétaly k jedinému. K Voldemortovi. Protože jestli správně pochopila, co ti dva říkali, vedou ji právě k němu.
O to udivenější byla, když místo aby se vydali do nějakého honosného sálu, zamířili s ní ti dva na ven z budovy. Z okolních pozemků toho sice moc neviděla, ale lezavá zima a nízké borovice vyrůstající z plání nekonečného vřesu, jí přišly známé.
Dřív, než měla čas se zamyslet, proč ji vedou ven z pevnosti Snake's Head, v níž drželi Billa, přemístili se.
Ginny seděla s hlavou v dlaních a nevnímala ani slunce, které nesměle nakukovalo do její ložnice a barvilo stěny na oranžovo. Ztrácela se ve vlastních myšlenkách a úvahách. Výčitky svědomí ji bodaly jako roj rozzuřených sršňů. Nemohla se zbavit vzpomínky na Dennisovy oči – obviňující, rozzlobené, pohrdající. A stejně tak ji z hlavy nešel vypudit ani jeho dědeček. Přehrávala si jejich setkání stále znovu a znovu dokola.
Postávala poblíž stánku s rybou a hranolky a toužebně zírala na jídlo. Pocit hladu jí svíral útroby a přehlušoval strach z budoucnosti i smutek ze ztráty rodičů a bratra.
Když zvedla oči od lákavé pochoutky, střetla se se zkoumavým pohledem prodavače. Musela mu připadat jako tulačka, ač její oblečení tomu neodpovídalo. Jenže kdo jiný by v neděli brzy ráno hladově pošilhával po stánku s rybou a chipsy a přitom si nic nekoupil.
Trochu se zachvěla zimou – teplota v noci klesala skoro k nule a ona se po útěku z Kvikálkova neměla kde ukrýt před chladem. Chodila po mudlovském Londýně a snažila se nemyslet na to, co si budou Fred s Georgem myslet.
„Hej, běž vocaď,“ přerušil její úvahy prodavač.
Nevraživě na muže pohlédla. „Jen se dívám, to se snad smí, ne?“
„Kazíš mi kšefty,“ oznámil jí nekompromisně, ačkoli v brzkou ranní hodinu nebyl na obzoru nikdo, kdo by aspoň vzdáleně připomínal zákazníka. Jen několik bezdomovců a dva opilci vracející se z nočního tahu.
„Omlouvám se,“ zabrblala a o dva kroky ustoupila. Opravdu se dnes nechtěla hádat ještě s tímhle staříkem.
Její oči ho znervózňovaly, takže tentokrát se na ni obrátil značně nejistě: „Nemohla bys prostě jít vocaď pryč? Když tady jen tak vokouníš...“
„Ta ryba mi voní,“ pousmála se trochu. Chtěla ho obměkčit.
„To je možný,“ místo toho ztratil trpělivost, „ale buď si ji kup, nebo maž vocaď.“
„Nemám na ni peníze,“ přiznala a lehce zčervenala. Věčný nedostatek financí byl citlivé téma.
Prodavač nabral kovovými kleštěmi rybu a dal ji do papírového sáčku. Vůně, kterou k ní přinesl lehký vánek, byla dráždivá. V ústech se jí sbíhaly sliny.
Muž přidal ještě naběračku chipsů a nesměle k ní natáhl ruku s dárkem. Přistoupila o krok blíž, oči hladově upřené na papírovém sáčku. Pak po něm rychle hrábla a uskočila zase z jeho dosahu.
„Počkej – já ti nechci ublížit,“ ujišťoval ji.
„Ještě před chvílí jste mě vyhazoval,“ namítla a rychle sáček rozbalovala. Jídlo vonělo tak báječně, že už se nedokázala ovládat.
„To bylo před chvílí,“ odsekl. „Mohla bys mi tady aspoň pomoct.“
„V jedenáct musím být na King's Cross.“
„Nemáš peníze na rybu, ale na jízdenku jo?“ trochu se rozčílil.
Pocítila nepatřičnou touhu se před ním obhájit. Nechápala, proč jí záleží zrovna na jeho názoru. „Tak to není. Mám tam sraz s někým, kdo mi pomůže.“
„Jen aby,“ pochyboval. „Stejně bys mi teda aspoň mohla říct svoje méno – když už máš to jídlo.“
„Ginevra,“ tentokrát se na něj opravdově usmála. „Mamka ráda čítala staré příběhy.“
„Tak hele, Ginevro, jestli mi tady nechceš pomoct, tak si jdi hledat svýho Lancelota,“ mrkl na ni potutelně.
„Za tu rybu děkuju. Ale chvíli bych vám asi mohla pomáhat – co potřebujete?“
Vysvětlil jí, jak má obalovat kousky ryby a zatímco pracovala, sedl si na malou skládací židli a rozdělal si noviny.
„Máte rodinu?“ zeptala se.
„Mám dceru – vlastně měl jsem. Už umřela,“ oznámil prostě. „Taky mám dva vnuky. Šikovný kluky, chytrý a hezký po mámě,“ pyšnil se. „Ukázal bych ti fotky, ale nenosím je s sebou.“
Teď už věděla všechno. Chytří šikovní vnuci – to byl Colin s Dennisem, jejich matka zemřela krátce po narození mladšího syna. A ona teď dokonala zmar rodiny Creeveyů. Už zůstal jen Colin, jehož nenávist si jistě vysloužila. Jenže přece se nemohla dívat na to, jak je Belatrix mučí, jak si s nimi pohrává, aby je nakonec zabila. Buď ona, Lucius, nebo samotný Voldemort. Co na tom záleželo, když jejich konečným údělem stejně bylo skončit jako potrava pro Nagini.
Z hrdla jí unikl tichý vzlyk a mezi prsty si našla cestu slza. Věděla, že nemá cenu plakat. A stejně se nedokázala utišit.
Ozvalo se zaklepání na dveře. Ginny sebou trhla, spěšně si otřela obličej do hedvábného přehozu na posteli a vstala.
„Dále,“ vyzvala neznámého hosta.
„Temný pán s tebou chce mluvit,“ oznámil jí Lucius Malfoy. „Doufám, že budeš schopná mu to nějak vysvětlit, jinak potopíš nás všechny.“
„Mudlové a mudlovští šmejdi si zaslouží smrt. Ale nesnáším, jak si Belatrix pohrává se svou kořistí. To nikdy nedovolím a nebudu toho ani nečinným svědkem,“ zavrčela na jeho adresu a se vztyčenou hlavou kolem něj prošla.
Sevřel jí zápěstí a trhl s ní směrem k sobě. Ledové oči se zabodly do těch jejích. „Nevím, co tady hraješ za hru, ale dávej si pozor,“ varoval ji. „Závisí na tobě Dracovo postavení. Tvoje jediná chyba a budeme za ni platit všichni!“
„Draco už se díky mně vyhnul trestu za svoje chyby,“ připomněla mu.
„Nebýt tebe, nikdy by se těch chyb nedopustil,“ kontroloval Lucius. „Co se stalo, nemůže se odestát. Ty a můj syn jste právoplatní manželé a váš svazek požehnal sám Temný pán. To nejde nijak zastírat. Ale nezapomínej, že já tě sleduju. A jestli Dracovi nějak ublížíš, jestli nějak zklameš Pánovu důvěru a my za to budeme platit – a v neposlední řadě,“ hlas u stoupal, „pokud zneuctíš Draca nebo tuhle rodinu, já sám tě najdu a pomalu, velmi pomalu tě zabiju. Jasné?!“
„Měl byste vědět, že moje věrnost a oddanost patří v prvé řadě Temnému pánovi a až potom cti a slávě rodu Malfoyů. Takže jestli se někdy tyhle dva – zájmy – budou křížit, je jasné, co si vyberu. A k těm ostatním bodům – jsem s nimi srozuměna. Nikdy bych neudělala nic, čím bych zklamala jeho důvěru.“
Na to už neměl co říct, proto jen hlavou pokynul ke dveřím z komnat. Oba vyšli na chodbu a spěšně kráčeli k Voldemortovi. Zvlášť Ginny mu nechtěla zavdat záminku k hněvu dřív, než bylo nutné.
„Můj Pane,“ oba se uklonili.
Komnatě tentokrát nevévodila ani postel, ani pohodlná pohovka a malá křesílka, ale dlouhý tmavý leštěný stůl, kolem nějž seděli Smrtijedi. Nebyli tu samozřejmě všichni – kromě Malfoyových a Lestrangeových tu byl už jen Snape a mohutný Runcorn.
„Posaďte se,“ pokynul jim Voldemort. „Ne Ginevro, tvoje místo je tady,“ upozornil Ginny, která se chystala usednout vedle Dracových rodičů na opačném konci stolu. Rukou ukázal na prázdnou židli po své pravici.
Ginny k ní pomalu dokráčela a provázena pohledy všech přítomných usedla. Ihned se do ní zabodly pátravé oči Severuse Snapea, jenž byl usazen po levici Temného pána. Vzdorně se na něj zamračila a on ještě víc semkl úzké rty.
„Moji věrní, teď, když jsme tu všichni, musíme probrat jednu velmi závažnou věc. Albert mě na chvíli omluví,“ obrátil svou hadí tvář k Runcornovi, „ale jeho se zatím tato záležitost netýká. To až potom přijde tvá chvíle.“
Smrtijed přikývl.
„Dnes v noci se stalo něco, co jsem měl předpokládat, leč bohužel -,“ teatrálně si povzdechl.
Ginny se zachvěla. Tušila, že přijde na řadu Luciusova a Belatrixina výpověď o tom, jak si v noci u Creeveyů počínala. A ona netušila, jak velký hněv tím u černokněžníka probudí.
„Severusi, informuj ostatní, co se přihodilo,“ vyzval k jejímu překvapení Voldemort Snapea.
Bradavický ředitel kývl a spustil: „Potřeboval jsem dnes ráno určitou informaci od Alekto Carrowové a protože jsem nemohl ani ji, ani jejího bratra na hradě zastihnout a podle toho, co jsem zjistil od skřítků zde v sídle, nevyskytovali se ani tady, zamířil jsem k nim domů.“ Na chvíli se odmlčel a přejel pohledem všechny přítomné. Zastavil se u Voldemorta a na jeho opětovné přikývnutí znovu pokračoval. „Našel jsem jejich těla za hranicemi pozemků. Byli mrtví už nějakou dobu, pravděpodobně víc než deset hodin. Podle stop jsem zjistil, že se před smrtí dostali do krátkého souboje, patrně s přesilou.“
„Někdo jim navíc vzal hůlky,“ přikývl Rabastan Lestrange, který na Voldemortův příkaz prozkoumal místo činu se Snapem. „Takže předpokládáme, že to byl Řád.“
„Řádu už jsme naštěstí dnes v noci zasadili ránu. A další ještě zasadíme,“ přikývl Voldemort zamyšleně. „Nicméně před námi vyvstává důležitá otázka.“ Prohlédl si pozorně tváře všech Smrtijedů, jako by něco hledal. „Koho jmenujeme na ta dvě uprázdněná profesorská místa... Severusi, příteli, máš nějaké návrhy?“
„Můj Pane,“ Severus si odkašlal. „Jediný, koho bych rád viděl v profesorském sboru, je až příliš mladý a momentálně myslím mimo tuto zemi.“
Voldemort se potěšeně usmál. „Ano, s mladým panem Malfoyem se musí do budoucna počítat,“ přikývl. „Má už dost zkušeností na to, aby dokázal některé z nich předávat dalším generacím, nicméně, jak jsi poznamenal správně, není tu. Zato zde ale máme jeho ženu,“ věnoval Ginny lehký úsměv. „Jak by se ti, Ginevro, líbilo učení?“
„Můj Pane,“ byla náhle zaskočená. Myslela si, že dnes bude potrestána za noční akci, a místo toho – Voldemort jí nabízí místo v profesorském sboru. „Nevím, co na to mám říct,“ přiznala popravdě. „Nerada bych zabírala místo, na nějž se hodí ještě jiní – a mnohem zkušenější a zasloužilejší.“
„To jsou skromná slova,“ ocenil to černokněžník. „Slyšel jsem ale, jak sis vedla dnes v noci. A myslím, že zkušeností máš víc než dost. Pokud jsi tedy ochotná se ujmout výuky studia mudlů, myslím, že Severus by zvládl na čas práci Amycuse Carrowa, je to tak?“
„Jistě, můj Pane. Pokud si to přejete.“ Snape nijak nedal najevo, jak je mu takové uspořádání proti mysli.
„Skvělé,“ zasyčel Voldemort. „V tom případě jsme celkem rychle vyřešili věc, která mě tolik trápila. Ginevra Malfoyová se ujme místa profesorky studia mudlů, Severus bude vyučovat černou magii.“ Zamnul si ruce. „A teď k té druhé záležitosti – před včerejšky zajali bystrozorové pověření ochranou Azkabanu Lenku Láskorádovou. Do dnešního rána ji drželi na Snake's Headu, ale přikázal jsem, aby ji přemístili sem. Mluvil jsem s ní,“ ušklíbl se a v očích mu rudě zablesklo. „Je to bývalá členka Řádu, ačkoli se přímo neúčastnila žádné jejich akce. Pošetile si myslela, že by mohla zachránit toho pomateného Láskoráda, svého otce, kterého jsme zajali letos na jaře.
Bohužel jsem z jejích vzpomínek nezískal nic víc, než představu o členech a poměrech v Řádu,“ posteskl si. „Ovšem na nás teď je, abychom rozhodli, co s ní. Zejména proto jsi tu ty, Alberte.“
Runcorn se postavil. „Vzhledem k tomu, že mám na starosti záležitosti Azkabanu a legislativy toho se týkající, rád bych vás seznámil se svými závěry – tedy pokud s tím vy, můj Pane, souhlasíte?“
„Samozřejmě, Alberte. Rád bych konečně v britském kouzelnickém společenství zavedl dodržování těch pravidel, která jsme spolu vymysleli. Tenhle nový právní řád budeme od nynějška aplikovat na všechna provinění.“
„Lenka Láskorádová porušila prokazatelně výnos týkající se azkabanské pevnosti. Za narušení tohoto prostoru bych navrhoval trest v řádu měsíců vězení. Co se týče účasti ve spolku protivládních štváčů – ve Fénixově řádu -, tam jsem na vážkách,“ Runcorn se odmlčel, jako by čekal, že se někdo ozve. Všichni ale zůstávali tiší a mlčenliví. „Vzhledem k tomu, že se nepodílela přímo na ničem z toho, co spáchali... Bylo by velmi těžké jí před Starostolcem dokazovat vinu.“
„Takže jsi pro to, aby byla potrestána pouze za proniknutí k Azkabanu?“ Voldemortův hlas byl chladný a řezavý.
Runcorn polkl a otřel si rukou zpocené čelo. „Pokud ji chcete trestat veřejně a před Starostolcem, doporučoval bych ji soudit právě jen za porušení zákazu vstupu.“
„Dobře tedy,“ souhlasil k Runcornově úlevě Voldemort. „Alberte, zařídíš to... A když už jsme u Starostolce, kolik členů je otevřeně na naší straně?“
„Něco málo pod polovinu. Zbytek si ale samozřejmě nechce zadat, takže podpoří naše návrhy,“ informoval ho Runcorn. „Musíme ale postupovat opatrně, pokud nechcete zatím přitahovat pozornost veřejnosti, můj Pane.“
„Ne,“ zavrtěl Voldemort hlavou. „Myslím, že to je pro dnešek všechno, moji milí. Ginevro, ty se sbalíš. Severus ti ukáže tvoje komnaty na hradě a o všem tě informuje. A ty, Alberte, zařídíš všechno potřebné. Můžete jím, moji věrní. Jen, Ginevro – ještě na slovíčko.“
Komnaty se vyprázdnily a Ginny s Voldemortem osaměli.