Rozdělená rodina
Editors – No sound but the wind
We can never go home
We no longer have one
I'll help you carry the load
I'll carry you in my arms
The kiss of the snow
The crescent (crashing) moon above us
Our blood is cold
And we're alone
But I'm alone with you
Help me to carry the fire
We will keep it alight together
Help me to carry the fire
It will light our way forever
If I say shut your eyes
If I say look away
Bury your face in my shoulder
Think of a birthday
The things you put in your head
They will stay here forever
Our blood is cold
And we're alone, love
But I'm alone with you
Help me to carry the fire
We will keep it alight together
Help me to carry the fire
It will light our way forever
Help me to carry the fire
We will keep it alight together
Now help me to carry the fire
It will light up our way forever
If I say shut your eyes
If I say shut your eyes
Bury me in suprise
Where I say shut your eyes
Help me to carry the fire
We will keep it alight together
Help me carry the fire
It will light our way forever
http://www.youtube.com/watch?v=8xVl5a8YpI0
Přemístil se na louku poblíž Murielina hradu a stále skrytý pod neviditelným pláštěm opatrně postupoval k domu. Uvědomil si náhle, že po smrti otce je jedním ze strážců tajemství.
Tyhle chyby si už nesmí dovolit. Nemůže dál přicházet na věci, které mu měly dojít už dřív. Jako s Kingsleym – když se k nim hnal, pocítil Ron úlevu. Pastorek na sebe mohl převzít všechnu zodpovědnost, začít konat za něj, aby on se mohl ponořit do svého zármutku. A kdyby nebylo Hermiony, Ron by to klidně dovolil. Jen díky ní si uvědomil, že se stále musí držet své zásady – věřit jen Hermioně a svým očím. Nikomu a ničemu jinému.
Dům se zdál opuštěný, ale on se nedal zmást a potichu postupoval jednotlivými chodbami. Kouzelné zábrany a nástrahy na něj nepůsobily, když teď byl jedním ze strážců, dokonce ani nemusel zvednout hůlku, aby odstranil pečeť na dveřích. Samy se otevřely a do chodby vykoukla Fredova zrzavá kštice. Bratr se jen pátravě rozhlédl, plášť však Rona uchránil odhalení.
„Muselo se něco stát,“ zaslechl zevnitř Goergův tlumený hlas. Poznal v něm strach.
Někdo, podle délky kroku a váhy pravděpodobně Dean Thomas, nervózně přecházel po místnosti.
„Kdyby se něco stalo, už by vám dali vědět,“ odsekla Muriel.
„Kdyby ale -,“ úzkost sevřela Fredovi hrdlo, takže větu nedokončil. Nebylo ani potřeba, všichni dobře věděli, na co myslí - kdyby ale zůstal někdo, kdo by dal vědět.
„Mohli bychom se zastřít a přemístit se tam – zjistili bychom, co s děje,“ promluvila Lenka málem ospale.
„To je nebezpečné,“ oponoval jí Dean a George mu přizvukoval. „Jestli se jim opravdu něco přihodilo – mohli tam číhat Smrtijedi,“ vymlouvali jí to oba dva naráz.
„Takhle ale nevíme vůbec nic,“ pokrčila rameny.
„Mohli bychom poslat Patrona,“ navrhl Fred. „To je snad dostatečně bezpečné.“
Ron už dál nedokázal snášet jejich napětí pramenící z nevědomosti. Krytý rohem místnosti si sundal plášť, pěčlivě ho složil a zastrčil do vnitřní kapsy hábitu. Pak teprve vešel do místnosti.
„Rone!“ všichni se k němu hned vrhli a jako o překot se začali vyptávat na to, co se stalo.
„Taťka s mamkou jsou mrtví,“ oznámil jim dutým hlasem a sledoval pohnutí na jejich tvářích, které dokonale odráželo jeho vlastní pocity.
„Jak se to stalo?“ zeptal se zdrceně George.
„Čekali tam na nás – asi deset Smrtijedů, možná víc,“ odhadoval Ron. „Šli tam najisto...“
Výraz šoku se postupně usadil na všech tvářích, jak jim docházelo, co jeho slova znamenají.
„Pak se tam objevil Snape a -,“ nemusel pokračovat.
„Co se stalo s ostatními – s Hermionou a Billem?“ tázala se úzkostlivě Lenka, oči ještě vykulenější, než bylo běžné.
„Billa zajali.“
„Pro Merlina.“ Muriel si promnula rukama spánky. „Vždycky jsem – toho jsem se neměla dožít,“ řekla naříkavě.
„Takže máme mezi sebou zrádce,“ pronesl tiše a nezvykle vážně Fred. S Georgem si vyměnili dlouhý pohled plný skrytých významů.
„Teď je nejdůležitější dostat vás odsud – Fideliovo zaklínadlo je pozměněno a oslabeno,“ připomněl jim Ron. „Musíte se někde schovat. A možná – raději ne všichni pohromadě.“
„Já se vrátím domů,“ pronesla Lenka do ticha. „Až pustí tátu, musím být doma.“
Ronovi se ihned vybavila scéna se zatčením Xenofilliuse. Tenkrát je chtěl zradit, aby zachránil Lenku. Udělala by ona něco podobného? ptal se sám sebe. Vzápětí mu došlo, jak moc mu tenhle strach ze zrady pokřivil vnímání. Sebenevinnější věta nyní vypadala jako nechtěně vyřčené přiznání.
„My se připojíme k tobě a k Hermioně,“ prohlásil George tiše.
Ron dvojčata odvedl trochu stranou od diskutujícího Deana, Lenky a Ginny. Zaštítil je Ševelissimem a v duchu si připravoval argumenty, ktré jim předestře. Ještě, než začal mluvit, připojila se k nim i Ginny, které nic neuniklo.
„Ne, nepřipojíte. Postaráte se o ni, slibte mi to,“ řekl konečně Ron s pohledem upřeným na dvojčata. „Postaráte se o Ginny, zatímco já a Hermiona budeme – budeme pryč.“
„Ale proč -?“ divil se Fred.
„Věř nám,“ snažil se ho přesvědčit George. „Nikdy jsme přece -“
„O to teď nejde,“ přerušil ho Ron. Dvojčata náhle poznala, oč je dospělejší. Ještě před rokem to byl maminčin mazánek, aspoň v jejich očích. Teď však nepostrádal rozhodnost muže, odhodlání a skrytou zarputilost.
„Oč tedy jde?“ otázala se váhavě Ginny. „Proč bychom stejně dobře nemohli jít s tebou a s Hermionou?! Proč nikomu z nás nevěříš? Jsme přece tvoje rodina, Rone!“
Všichni na ni ohromeně pohlédli. Po té době strávené v letargii konečně záblesk emocí.
„Nejde o víru nebo nevíru. Mám něco vyřídit. A tebe do toho zatahovat nebudu.“
„Myslíš si, že jsi jako Harry? Že dokážeš to, co on -“
„Ne – ale někdo se o to musí pokusit,“ namítl tiše. Ševelissimo sice zabránilo, aby jejich konverzaci slyšela Muriel, Lenka a Dean, přesto se mu ta slova nechtěla pronášet moc nahlas.
„Ginny má pravdu – sama je na to moc mladá – ale my dva bychom ti mohli pomoct,“ přemlouval ho Fred a ignoroval Ginnyin rozzlobný pohled.
„Postarejte se o ni!“ nehodlal Ron diskutovat. Lákalo ho přijmout nabídku dvojčat; dobře si pamatoval měsíce ve stanu, ten pocit bezcílnosti a nedostatečných znalostí a vědomostí. Jenže někdo z lidí v místnosti mohl být zrádce.
Kdyby šlo jen o jeho život, vložil by ho Ron do rukou dvojčat bez jediného zaváhání. I Hermionin život by riskoval a nemrkl by, potože své rodině věřil. Jenže viteály byly důležité pro všechny kouzelníky, a vlastně pro všechny mudly. Museli je zničit stůj co stůj. Nemohli hazardovat – on nemohl hazardovat!
„Pošleme ti Patrona,“ přikývl George, který už pochopil, že naléhat na Rona je marné. „Abys věděl – však víš – kdybys nás potřeboval.“
„Děkuju,“ snažil se do toho jediného slova dát všechno. Snad to i pochopili.
Neříkal nic dalšího, jen pomalu vycouval z místnosti. Když byl venku, přehodil přes sebe plášť a přemístil se.
Hermiona už skoro šílela strachy. Ron se stále neukazoval – a byly to už dvě hodiny, co odešel. Nervózně pátrala očima v okolní krajině, snažila se mezi záplavou zeleně postřehnout kaštanově hnědý záblesk jeho svetru nebo čerň jeho pláště. Několikrát už měla pocit, že ho zahlédla, byl to však jen optický klam.
Oči už ji začínaly bolet. Přesvědčovala sama sebe, že bude nejlepší, když ze skrovných zásob připraví něco k jídlu, aby Ron, až se vrátí, měl teplý oběd, stále ale nebyla schopná opustit své místo před stanem.
Když se Ron konečně přemístil poblíž a po důkladném prozkoumání okolí usoudil, že je bezpečné sundat si plášť, zrušila na okamžik několik ochranných kouzel, aby se mohl přiblížit.
Beze slov ho objala, uklidila plášť a na nic se ho nevyptávala. Tušila, že až bude chtít mluit, začne sám. V tichosti mu naservírovala oběd. Mlčky ho snědli, dokonce i pohledy se jeden druhému vyhýbali.
Po jídle si Hermiona rozevřela knihu a pustila se do čtení. Ron jen koukal do stanové celty, jako by sbad doufal, že z ní vyčte, co má dělat.
Postupně se stmívalo a s houstnoucí tmou začínali oba pociťovat touhu ono tíživé ticho prolomit.
„Nepůjdeme si na chvíli sednout ven?“ navrhl nakonec Ron.
Měsíc nad nimi ozařoval les přízračným světlem. Vypadalo to strašidelně a zároveň velmi poklidně. A oni dva jen v tichu seděli před stanem a pozorovali noční oblohu – měsíc i hvězdy, svítící jim nad hlavou. Tiscíce pevných bodů ve vesmíru. Jak rádi by unikli od toho všeho na jdnu z těch vzdálených hvězd. Jen na okamžik odložili své starosti a beznaděj.
Všechno to nevyslovené mezi nimi jemně rozvibrovávalo vzduch. Napětí se šířilo ve vlnách a rozechvívalo každičký nerv v jejich tělech.
„Už nemáme kam jít,“ odhodlal se oznámit. „Všichni se rozprchli. Kingsley měl pravdu – tohle je konec Řádu... Možná konec všeho.“
„Zůstali jsme sami,“ zašeptala a skousla si ret.
„Aspoň máme jeden druhého,“ namítl tiše a přivinul si ji do náruče. „Já vím, že to není moc – možná to nestačí -“
„Mně to stačí,“ přerušila ho. „Věřím ti, Rone. A půjdu za tebou kamkoli,“ prohlásila odhodlaně.
„Ostatní se chtěli přidat – Fred, George, dokonce i Ginny mi vynadala – nenechal jsem je ale,“ pohlédl na ni, aby zjistil, co si o tom myslí.
„Kdokoli z nich může být ten zrádce – když jde o ty-víš-co, nesmíme riskovat,“ potvrdila mu, že jednal správně.
„Přesně tak jsem uvažoval,“ vydechl.
„Víme o nich jen my dva a tak by to asi mělo zůstat,“ mínila. „Jak to probíhalo – jak to vzali – a co Ginny?“ zeptala se konečně na otázky, které ji celý den pálily.
Ron jí povyprávěl vše, co se zběhlo v Murielině domě – jak všichni zprávu přijali, jak Fredovi došlo, že někdo je zradil, jak se domlouvali, kdo s kým odejde. „A pak Lenka řekla hrozně divnou věc,“ zamračil se. „Řekla, že půjde domů, protože až pustí tátu, musí být doma,“ zopakoval její slova.
„A ty si myslíš -?!“ Hermiona si zakryla rukou ústa, aby nevykřikla.
„Myslím si, že ten zrádce může být i ona. Xeno nás taky zradil, jen aby ji zachránil. Nevyplatilo by se je podceňovat.“
„Jenže Lenka -,“ Hermiona o tom stále odmítala jen přemýšlet.
„Já vím, je to stejné, jako podezírat Kingsleyho, možná i horší... Je to kamarádka, jenže -“
„ - nemůžeme si být jisti ničím. A nemůžeme důvěřovat nikomu,“ dořekla za něj.
Pak nastalo dlouhé ticho, kdy oba dva jen hleděli na scenérii nad sebou a čím dál víc si uvědomovali svoji odloučenost od okolního světa. Byla to divná myšlenka, že ze všech lidí jen oni dva znají způsob, jak porazit Voldemorta. Ron měl pocit, že právě tohle vědomí mu pomáhá žít dál. Nemohl truchlit pro matku a otce, musel je pomstít. Tím jediným a nejúčinnějším způsobem – najít a zlikvidovat všechny viteály. Náhle začal chápat Harryho.
„Na co myslíš?“ otázala se Hermiona po nekonečných minutách mlčení.
Vysvětlil jí to a ona se trochu usmála.
„Čemu se směješ?“ chtěl vědět. V hlase mu znělo mírné podráždění.
„Promiň,“ hned se omlouvala, „teď není vhodná chvíle se smát – já jen... Napadlo mě takové šílené přirovnání. Že jsme jako běžci ve štafetě s olympijským ohněm. My jsme ti na posledním úseku, víš? Jenže náš oheň pomalu dohasíná... Nemáme téměř žádnou naději, nemáme kam jít...“
Přitisknul ji k sobě a dlouhé paže obmotal kolem útlých ramen. „To neříkej, vždycky je nějaká naděje.“
„Ale ta věštba,“ odporovala mu, „ta přece říká – Harry byl jediný, kdo to mohl zvládnout. Jak bychom kdy mohli my dva?!“
„Já se nikdy nevzdám,“ řekl odhodlaně a před očima se mu objevily tváře rodičů. „Nikdy nepřestanu bojovat, dokud nebude mrtvý, nebo dokud nezemřu – tak jako Harry... Ale ty – klidně můžeš jít, Hermiono. Běž, dokud je čas. Odejdi za rodiči – nikdy nevíš, co by se mohlo stát.“
„Tím, že je Harry mrtvý, se nic nezměnilo,“ odvětila s pohledem upřeným do dáli. „Vím, co riskuju – a pořád je to totéž... Omlouvám se – už nebudu tak mluvit.“
„Já jsem to myslel vážně,“ zkoumavě se na ni zahleděl. „Nic bych ti nevyčítal.“
„Já bych si to vyčítala,“ zakroutila hlavou.
„Dobře – takže jen my dva a polymijský oheň,“ usmál se.
„Olympijský,“ opravila ho ze zvyku.
„Olympijský.“
V Británii nezbývalo moc míst, kam se zbylí sourozenci Weasleyovi mohli uchýlit. Fred s Georgem byli sice zběhlí v kouzlení a nepředpokládali, že ještě téhož dne by mohlo dojít k dalším útokům, ale jistí si být nemohli. Z toho důvodu vynechali z úvah Doupě, o němž věděli snad všichni kouzelníci v zemi. Murielin dům po Billově zadržení taky nepřicházel v úvahu, stejně jako Lasturová vila.
Samotná teta se o život příliš neobávala a uchýlila se k dobré známé kdesi ve Walesu, tam s ní ovšem nemohli.
Fred a George se nakonec dohodli a pod rouškou tmy se všichni vplížili do Kvikálkova.
Dům v Zobí ulici číslo čtyři stále stál. Trávník vypadal neudržovaně, jinak jim ale všechno připomnělo ten dům, z něhož Harryho léto co léto zachraňovali. Když se kouzlem přesvědčili, zda v domě nikdo není, srdnatě vstoupili.
Uvnitř to očividně někdo nejméně jednou prohledal – nábytek byl zpřeházený, čalounění sedací soupravy na mnoha místech rozřezané a zásuvky zobracené.
„Mohli to být jen mudlovští zloději,“ prohlásil trochu stísněně Fred.
„Ať to byl kdokoli, tuhle noc se sem snad vracet nebude,“ odfrkl si George o trochu statečněji, než jak se doopravdy cítil.
Oba bratři dům zaštítili mnoha kouzly a nakonec téměř spokojeně spočinuli v obývacím pokoji. Vyčerpání přemohlo bolest ze ztráty rodičů i tíživé myšlenky na zrádce ve vlastních řadách. Pomocí magie opravený nábytek byl pohodlný a po dni plném událostí se oběma rychle začala klížit víčka.
„Gin – je všechno v pořádku?“ obrátil se ještě George na sestru, když ale viděl její pevně semknutá víčka, urovnal si co nejtišeji přikrývku a také se propadl do hlubin neklidného spánku.
Jen, co se dýchání obou Weasleyových stalo pravidelnějším a povrchnějším, Ginny se zvedla zpod své deky a tichounce se odplížila do kuchyně.
Pečlivě zatemnila okna a pak zašeptala: „Lumos.“
Ve světle hůlky našla ve zpřeházené hromadě to, co hledala. Bločku lepicích lístků a propisovačky si všimla hned při první obhlídce domu a teď hodlala obojí využít. Rychle načmárala nějaký vzkaz a dlouho si ho kriticky prohlížela. Opatrnost ji varovala.
Nejsem ten zrádce. Mám vás ráda a proto odcházím.
Ginny
Pak v jediném rozhodném gestu papírek zmačkala. Srdce jí krvácelo, když si představila, co se stane, pokud odejde bez toho, aniž by zde zanechala aspoň tenhle malý vzkaz. Ale nešlo to jinak. Dvě zašeptaná slůvka a papír se vzňal plamenem. Poslední známka její slabosti pomalu dohořívala