Rozsudek
Lenny Kravitz – I'll Be Waiting
He broke your heart
He took your soul
You're hurt inside
'Cause there's a hole
You need some time
to be alone
then you will find
what you've always known
I'm the one who really love ya, baby
I've been knockin' at your door
As long as I'm livin'
I'll be waitin'
as long as I'm breathin'
I'll be there
whenever you call me
I'll be waitin'
whenever you need me
I'll be there
I've seen ya cry
into the night
I feel your pain
can I make it right?
I realize
there's no end in sight
yet still I wait
for you to see the light
I'm the one who really loves ya, baby
I can't take it anymore
As long as I'm livin'
I'll be waitin'
as long as I'm breathin'
I'll be there
whenever you call me
I'll be waitin'
whenever you need me
I'll be there
You are the only one I've ever known
that makes me feel this way, couldn't on my own
I wanna be with you until we're old
you've got the love you need right in front of you, please come home
As long as I'm livin'
I'll be waitin'
as long as I'm breathin'
I'll be there
whenever you call me
I'll be waitin'
whenever you need me
I'll be there
As long as I'm livin'
I'll be waitin'
as long as I'm breathin'
I'll be there
whenever you call me
I'll be waitin'
whenever you need me
I'll be there
http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/kravitz-lenny/i-ll-be-waiting-11147
Dean Thomas se přemístil do parku v Blábolivém Brodu a opatrně se rozhlížel kolem sebe. Dopis, který mu přišel, byl velmi podivný. Lence však věřil. Věděl, že je pojí pouto prožitého utrpení. Nikdy by mu neublížila, tím si byl jistý. Nejspíš ho chtěla jen varovat. Vytáhl pomačkaný a ušpiněný vzkaz z kapsy a znovu ho přelétl očima. Byl tu správně. Sroloval papír do tenké ruličky a zastrčil ho zpět.
Houpačka i pískoviště byly opuštěné, poslední děti odešly před víc než hodinou. Všichni seděli ve svých pohodlných domovech a sledovali zprávy. Okna domů blikala namodralým světlem, jak televizní obrazovky s kolísající intenzitou pomrkávaly na večeřící rodiny.
Vítr rozezníval větve stromů a řetěz houpačky zlověstně vrzal, až Deanovi naskakovala husí kůže a vlasy na zátylku se mu ježily strachem. Poslední sluneční paprsky matně osvětlovaly koruny stromů, jinak však byla vesnice ztemnělá.
Otřásl se chladem a přitáhl si tenký roztrhaný plášť blíž k tělu. Byl už několik měsíců na útěku. Mimo civilizaci si nedokázal opatřit nic víc než trochu jídla. Zoufale by potřeboval koupel, holiče a pořádný vydatný spánek. Ten jediný by dokázal zahladit temné kruhy pod chlapcovýma očima.
Ve stínech kolem se skrývalo šest černě oděných postav, Dean si jich však nevšiml. Zastírací kouzla fungovala skvěle. Nervózně přešel k nízkému plůtku oddělujícímu park od chodníku a posadil se na něj. Nohou v rozbité tenisce vyklepával do vysušeného trávníku rytmus populární mudlovské písničky.
Hodiny kostelíku právě odbily osmou, Lenka se ale stále neukázala. Do mysli se mu začaly vkrádat první obavy. Poprvé začal uvažovat, zda nejde jen o dobře nalíčenou past. Chystal se odejít pryč, když vtom se do parku s prásknutím přemístilo sedm lidí. Jejich hůlky mu mířily na srdce. Dean mohl díky pouliční lampě, která krátce zablikala, než docela zhasla, rozeznat obličeje všech. Poznal své bývalé spolužáky – Nevilla, Rona, dvojčata Weasleyova i Colina – i profesora Lupina. Sedmého muže nikdy předtím neviděl, bělmo očí zářící do houstnoucí tmy však dodávalo černochovi zlověstný výraz.
„Expelliarmus,“ přikázal jeho bývalý profesor a Dean ucítil, jak mu hůlka proklouzává mezi prsty.
„Tak to přece jen byla léčka,“ odplivl si.
„Lenka s tím neměla nic společného,“ považoval Pastorek za nutné mu oznámit.
„Co na tom záleží?“ ušklíbl se Dean. „Teď mě stejně zabijete – no tak do toho.“
„Uklidni se,“ Ron přistoupil tak blízko, že Thomas mohl číst vztek v jeho očích. „Nikdo tě nebude vraždit. Ne dokud nám neodpovíš na pár otázek.“
„Nejsem tak hloupý, abych tomuhle věřil, ani tak zbabělý, abych vás teď poníženě prosil o život,“ prskl.
„Proč jsi to udělal?“ otázal se s klidem Lupin. „Koho z tvé rodiny používají, aby tě vydírali?“
Dean vykulil oči. „Jak tohle víte?“ Očima těkal po všech přítomných. „Já jsem tohle vážně nechtěl, nic z toho, ale mají moji sestru,“ navzdory svým předsevzetím na ně vrhl prosebný pohled. „Pochopte to, řekli, že ji zabijí, jestli nebudu spolupracovat.“ Slova se z něj teď řinula jako z protržené hráze.
Dokonce i dvojčata trochu zjihla. „Když teď půjdeš s námi, zaručujeme ti, že se ti nic nestane,“ slíbil Fred a nepřátelský výraz v jeho obličeji se téměř vytratil.
Dřív, než stačil Dean odpovědět, vynořily se ze stínů za jejich zády zakuklenci.
Nebezpečí si jako první všiml Colin. „Pozor!“ zařval zplna hrdla a strhl stranou Nevilla, na něhož mířila vražedná kletba. Vzduch rozzářily barevné paprsky vyslaných kouzel.
Řád pomalu ustupoval; Kingsley s Lupinem kryli mladší členy, kteří se krok po kroku vzdalovali od parku. Koukali po sobě, aby si byli jistí, že se nepřemístí zrovna ve chvíli, kdy ostatní boudou potřebovat jejich pomoc.
Dean stál bezradně uprostřed bitevního pole a jako by nevěděl, na kterou stranu se má přidat. Rozum ho táhl k Řádu, srdce ke Smrtijedům, za sestrou. Nemohl s čistým svědomím zvolit ani jednu stranu.
„Sakra, chceš se dát zabít?!“ houkl na něj Neville a odpuzovacím kouzlem ho dostal z dráhy smrtícího zeleného paprsku. Dean ani nestačil poděkovat a už ho pevně popadl Pastorek a přemístil se s ním.
Vynořili se na neznámém místě. Dean nedokázal odhadnout, kde se nacházejí, protože tenký srpek měsíce se právě skryl za kupovité mraky. Tma kolem by se dala krájet.
„Jsme tu všichni?“ uslyšel Thomas, jak se neznámý černoch táže. Ze tmy k nim dolehlo souhlasné hučení.
„Co s ním provedeme?“ práskl do ticha Ronův hlas. „Myslíte, že to on přivedl ty Smrtijedy?“
„Ne, to jsem nebyl já!“ vykřikl zoufale.
„To ti můžeme a nemusíme věřit,“ odsekl Lupin, který se náhle vynořil po Deanově levici. Chlapec vystrašeně uhnul očima, protože z bývalého profesora šel strach. „Faktem je, Deane, že tam na nás čekali. Jak jinak než od tebe by se o tom místě dozvěděli?! Chtěl jsi ublížit Lence?!“
Dřív, než stačil něco pronést na svoji obhajobu, se do toho vložil Neville. „Byl tím úplně stejně překvapený jako my. Pozoroval jsem ho a nevypadal jako člověk, který to všechno plánoval. Když si vzpomenete, jak se choval před tím, než na nás ti Smrtijedi zaútočili...“
„Teď není čas to řešit. A tohle není pravé místo na takovéhle diskuze,“ vložil se do hovoru Pastorek. „Měli bychom se stáhnout na ústředí. Zatímco někteří budou balit, my rozhodneme o Deanově dalším osudu.“
„Ty myslíš -?!“ podivil se Colin.
„Ano,“ přitakal, „Nemůžeme riskovat, že nás vypátrají. Řekneme Fleur a Hermioně, co se stalo, odhlasujeme si, co s tímhle,“ ukázal na Deana, „a vypadneme.“
Zavedli ho dovnitř polorozpadlého stavení. Zahlédl vystrašenou Hermionou Grangerovou a Fleur Weasleyovou. Vycítil, že Hermiona se nebojí o sebe, ale o něj, a to ho dojalo.
„Musíme odsud,“ oznámil jim klidně profesor Lupin.
„Co sse sstalo?“ otázala se klidně Fleur. Zvedla se z lůžka, na němž až do teď seděla, a Deanovi tak odhalila ztrhanou tvář bezvědomého Billa Weasleyho. Thomas bezděčně odvrátil pohled od postele, jako by se snad díval na něco neslušného.
„Jen sse dívej, chlapešku,“ Fleur se na něj zamračila. „Prrotože tohle je tvoje vina,“ zavrčela a pohledné rysy jí zkřivil vztek.
„Uklidni se,“ přikázal jí Kingsley.
„Uhnul od něj pohledem,“ žalovala. „Měl by sse dívat na to, co sspůsobil!“
„No tak,“ konejšila ji Hermiona. „Pojďme radši zabalit věci, Fleur,“ tahala dívku za ruku.
„Ty tady zůstaneš, Hermiono,“ oznámil jí Lupin. „Balit půjdou Weasleyovi. My ostatní se rozhodneme, co s Deanem.“
Na Deana se opět soustředily vražedné pohledy sourozenců Weasleyových a Fleur. Jako by mu chtěli dát najevo, že ať porota rozhodne jakkoli, pro ně je mrtvý muž. Nakonec byl rád, že zmizeli chodbou v podlaze.
„Vy víte, že nic z toho, co jsem udělal -,“ začal se obhajovat, Lupin ho však gestem zarazil.
„Budeš mít prostor se hájit, Deane. Neboj.“
„Prvně bychom asi vlastně měli stanovit, z čeho je obviněný,“ začala Hermiona nesměle. S každým dalším slovem jí hlas sílil jistotou. „Však víte, aby to bylo správné. Podle pravidel.“
Lupin pokýval hlavou. „Jistě. Aby všechno bylo, jak má být podle zákona.“
„V tom případě, Deane Thomasi, jste obviněn z toho, že jste udal Smrtijedům a Vy-víte-komu místo, kde se budou nacházet členové Fénixova řádu, a tím nepřímo zavinil smrt Molly a Artura Weasleyových a újmu Billa Weasleyho,“ ujal se toho Pastorek.
„Teď se ho máš zeptat, jestli se cítí vinen,“ pošeptala Kingsleymu Hermiona.
„Cítíte se vinen?“
„Ano,“ rozhodl se Dean nezapírat. „Udělal jsem to... Ale -“
„Ještě ne,“ přerušil ho Lupin. „Vzhledem k tomu, že máme tvoje přiznání, nebudou asi důkazy potřeba... Úplně všech formalit bychom se asi držet nemuseli, ne?“ střelil pohledem k Hermioně. „Třeba řeč obžaloby -“
„- nebude potřeba,“ ujistila ho Hermiona.
„Tak, teď s k tomu můžeš sám vyjádřit,“ pobídl ho Kingsley.
Dean upřel pohled na Nevilla a Colina, kteří zatím postávali nenápadně za Kingsleym, Lupinem a Hermionou. Oba dva mu pohled oplatili a tvářili se spíš zaraženě než rozzlobeně. Právě jim adresoval svoji řeč. „Nechtěl jsem, aby se to stalo. Ale musíte pochopit, že mají moji sestru. Ten výběr nebyl tak jednoduchý. Uvědomoval jsem si hned od začátku, že Marlon pravděpodobně brzy zabijí. Ale nemohl jsem se přinutit podepsat jí rozsudek smrti tím, že bych s nimi nespolupracoval,“ vyčkávavě se na ně zahleděl.
„To je všechno?“ chtěl vědět Lupin.
„Ne. Ještě bych rád řekl, že mě to mrzí. Nemůžu s jistotou tvrdit, že bych to udělal jinak, protože faktem zůstává, že bych se snažil chránit Marlon. Ale přál bych si, aby se to nestalo. Weasleyovy mám rád. A ještě bych chtěl říct, že ty Smrtijedy jsem nepřivedl. Opravdu. Prosím, tohle mi věřte.“ Upřeně se jim zadíval do očí, každému zvlášť. Snažil se, aby v nich dokázali číst to, co se snažil vyjádřit slovy.
„Dobře. Jestli je to všechno, cos chtěl říct.“ Dean souhlasně pokýval hlavou. Stále se bál, co by mu mohli udělat, teď už však věděl, že udělal všechno proto, aby to dopadlo dobře. „V tom případě se teď poradíme,“ pokynul Lupin všem ostatním.
„Jsem pro poslat ho na nějaký odlehlý ostrov a sebrat mu hůlku. Rozhodně bych ho ale nezabíjel,“ vyjádřil se jako první Neville. Co chvíli mu pohled zaletěl k bývalému spolužákovi, který si teď důkladně prohlížel své nehty. „A ti Smrtijedi tam museli být z nějakého jiného důvodu- Nemůžou mu třeba kontrolovat poštu nebo - co já vím? Myslím, že by měl dostat šanci jednou normálně žít.“
„Souhlasím s Nevillem,“ přidala se Hermiona. „Udělal hroznou věc, ale měl k tomu ty nejlepší pohnutky. Já bych asi na jeho místě nedokázala jednat jinak.“
„Ani já ne,“ kývnul Colin.
„Dobře, na mém názoru už tolik nesejde, ale souhlasím. Jsem pro vězení, ne pro trest smrti. A ti Smrtijedi – to nejspíš nikdy nezjistíme,“ vyslovil se Kingsley.
Lupin očividně váhal. „Podle mého je to zbabělost,“ vysoukal ze sebe nakonec. Obrátil se k Deanovi a adresoval mu svá další slova. „Není statečné dělat něco jen proto, abychom se sami ve vlastních očích nestali viníky v jiném případě. Tys vlastně vyměnil svůj klid za životy Weasleyových. Protože sám dobře víš, že tvoje sestra má jen nepatrnou naději -“
„I sebenepatrnější naděje je pořád dost velká na to, abych ji jen tak zašlapal do země,“ odsekl Dean.
„Já tě chápu, Deane. To ale neznamená, že to schvaluju. I tak je ale podle mého trest smrti příliš. Jsem taky jen pro vězení.“
„Pěti hlasy z pěti přítomných jsi byl, Deane Thomasi, shledán vinným ze smrti Artura a Molly Weasleyových. Zároveň jsi stejným poměrem hlasů odsouzen k zatím neurčené době vězení.“ Dean si všiml, že mu najednou přestali vykat. „Asi bychom to měli vykonat hned, co říkáte?“ Pastorek se rozhlédl kolem sebe. Všichni přikyvovali. „Najděte nějaké vhodné místo,“ mávl rukou k mapě Británie, která se na pokyn jeho hůlky zjevila na stole. „Já si s Deanem promluvím o samotě.“
Voldemort se rozhlédl kolem sebe a zkoumavě nasál vzduch. Spolu s vybranými Smrtijedy právě zasedl k lehké večeři, během které mu Belatrix a její skupina poreferují o dosažených výsledcích a poradí se dalším postupu. Ginny se přes svého souseda nakláněla k manželovi a cosi mu šeptala, Draco se usmál a přikývl. Voldemort si všiml, že kromě něj pozorují mladou dvojici další dva páry očí. Nasupený pohled Luciuse Malfoye ho nepřekvapoval, lehce zadumaný výraz na tváři bradavického ředitele však Temného pána zarazil. Severus Snape odtrhl oči od Ginny a setkal se s černokněžníkovým pohledem. Jeho černé oči jako obvykle neprozrazovaly ani stín emocí, kolem úst však měl dvě trpké rýhy.
„Severusi, vyměň se s Rodolfusem.“ Oba ihned bez ptaní provedli, co chtěl. Severus se ocitl po jeho pravici, Lestrange zaujal místo vedle své manželky. „Je velmi krásná, že?“ otázal se Voldemort a nespouštěl z bradavického ředitele oči.
„Kdo, můj Pane?“ otázal se Snape s tou správnou dávkou zájmu.
„Ginevra Malfoyová. Neušlo mi, jak důkladně jsi ji studoval.“ Voldemortovy rty zvlnil nepatrný úšklebek. „Nelituješ nakonec toho, žes ji nechtěl?“
„Můj Pane, vy nejlíp víte, že nesnesu po svém boku žádnou ženu,“ zněla jeho diplomatická odpověď.
„Jistě, Severusi, ty raději ženy jiných, že?“ střelil pohledem k Luciusovi a Rodolfusovi.
„Není nic horšího než žena, která neví, kdy odejít. Manželky tímto nešvarem trpí jen zřídka,“ usmál se studeně.
„Takže by ti nebylo proti mysli okouzlující paní Malfoyovou učit, že ne?“ Nečekal na jeho odpověď a povstal. „Moji věrní,“ promluvil do nábožného ticha. Všechny zraky s upíraly jen k němu, jako by byl středobodem jejich světa. „Lord Voldemort oceňuje a odměňuje ty, kteří mu dobře slouží. Překrásná paní Malfoyová,“ upřel svůj pohled na rudnoucí Ginny, „prokázala, že si zaslouží mnohé pocty. Patří k těm pár vyvoleným, jenž zahrnu nejen sovu osobní přízní, ale také mnoha možnosti, kterých se jiným nedostane.“
„Ach, děkuji, můj Pane,“ Ginny sklonila hlavu v gestu pokory.
„Mluvil jsem o tobě se Severusem, Ginevro. Považuje tě za jednu z nejnadanějších žaček, jaké kdy měl, a je ochoten dávat ti soukromé lekce.“
„Můj Pane...., pane řediteli,“ zalykala se vděčností. „Děkuji za tu šanci, můj Pane.“
„Byla by škoda plýtvat takovým talentem,“ Voldemort se vpíjel do jejích čokoládových očí. Zároveň si také všiml nesouhlasného výrazu jejího manžela. Draco rychle svůj nepříliš civilizovaný úšklebek skryl za lhostejnou masku, Voldemortovým pátravým očím však neušel.
„A teď, moji Smrtijedi, jakých pokroků dosáhla tento týden skupina vyčleněná na nalezení vlkodlaka Lupina?“ otázal se.
„Jsme u cíle,“ pravil pyšně Rabastan a kolem stolu to zašumělo obdivem i nedůvěrou.
„U cíle budete, až na podnose přede mnou bude ležet jeho hlava,“ odsekl Voldemort.
„Pomiňte, můj Pane, měl jsem říct, že jsme již nalezli spolehlivý způsob, jak ho přivést. Nebo minimálně přivést jeho manželku a syna.“
Hlasy všech přítomných znovu zadrnčely sálem.
Voldemort zvedl paže, aby si zjednal ticho. „Jak?“ otázal se jednoduše.
„Nalezli jsme kouzlo, pomocí kterého lze vyhledat pokrevní příbuzné. Takže Belatrix jednoduše najde Andromedu Tonksovou, její dceru Nymfadoru i jejího vnuka či vnučku.“
„Perfektní návnada,“ souhlasil Voldemort. „Je mi celkem jedno, jak to provedete. Důležité je, aby se nám ten vlkodlak konečně přestal plést do cesty.“
„Jistě, můj Pane,“ Rabasan se ukláněl, jak nejhlouběji to zvládal, „kdy se do toho máme dát?“
„Co nejdřív, nejlépe ještě dnes v noci. Vy všichni, kteří jste se podíleli na tomhle úspěchu, zajistíte i další průběh událostí,“ přejel pohledem z Rabastana na Rodolfuse, Belatrix a na horlivě přikyvujícího Draca a Ginny.
„Bude nám potěšením, můj Pane,“ ujistil ho Rabastan. Šťastný, že nepřijde o svoji hlavu, se zase klidně usadil.
Voldemort se zrovna zakousl do pečeného kuřecího křídla, když dovnitř vkráčelo šest mužů. Vědomi si toho, že nepřinášejí nejlepší zprávy, jen rozpačitě zírali na špičky svých bot a odhodlávali se promluvit.
„Co se děje?“ vyštěkl Voldemort rozhněvaně. Nebylo mu po chuti, že ruší jeho večírek.
„Můj Pane, jak jste si přál, přinášíme vám zprávy. Byli jsme v Blábolivém Brodu a čekali jsme, až se objeví tem šmejd Thomas a Láskorádová.“
Voldemort se upamatoval na akci, na niž ho odpoledne upozornil Lucius Malfoy. „No ano, máte ji?“ otázal se Smrijeda, který skupině velel.
„Ne, pane,“ muž sklopil hlavu. „Místo ní se objevilo sedm členů Řádu,“ pronesl tak tiše, jako by doufal, že když ho černokněžník neuslyší, unikne jeho zlobě.
„Takže máte členy Řádu, že?“ zeptal se Voldemort a na rtech mu pohrával nebezpečný úsměšek.
„Byla jich přesila, můj Pane,“ snažil se ho obměkčit.
„Jich sedm proti šesti mým výborně vycvičeným mužům?“ Voldemortův tón v sobě skrýval nabroušené ostří. „To jste jich jistě několik zajali. Nebo zabili.“
„B-bohužel,“ muž se zakoktával strachy, „u-unikli nám, Pane.“
„Unikli,“ Voldemort si prohlížel svoje sepjaté ruce. Pod jeho ledovou maskou probublával vztek. „Unikli, říkáš?“
Muž bezhlesně přikývl. Na očích mu bylo vidět, jak rád by odsud zmizel.
„Takže šest nekňubů z toho jejich ptačího spolku unikne mým sedmi mužům. A ti si ještě nechají zmizet i Thomase, je to tak?“
„Ano, můj Pane.“
„Dobře, Gregory,“ Voldemort se krutě usmál, „vy asi víte, co vás čeká. Půjdete do sklepení a zabijete Marlon Thomasovou.“
Gregory se zjevně nevyžíval v krutostech tak jako mnoho jeho druhů, protože doslova zbělel. „Můj Pane, je to osmiletá holčička -“ Něco v černokněžníkově výrazu přimělo muže dál nepokračovat. „Jistě, Pane, všechno provedeme,“ zablekotal.
„To bych vám radil, Gregory. Osobně za to ručíte... A teď bych rád věděl, kdo zase zkřížil mé plány. Doufám, že si je dobře pamatujete.“
„Ano, můj Pane. Byl tam ten mudla, Thomas. Pak tři rudovlasí Weasleyovi. Vlkodlak. Pak ten bystrozor – Kingsley. Syn těch Longbottomových. A pak ještě jeden. Mladý kluk...“
„Ukaž mi ho.“
Gregory si váhavě přiložil hůlku ke spánku. Voldemortův pohled jasně naznačoval, že další minuta čekání bude stát muže jeho život, ten proto zavřel oči a s napjatým soustředěním si z hlavy vytáhl stříbrné vlákno, které se po chvíli zformovalo do chlapeckého obličeje.
„To je jeden z těch mudlovských šmejdů,“ odfrkl nenávistně Draco. „Colin Creevey.“
„Takže další, kdo potřebuje dostat – lekci,“ pronesl Voldemort přemýšlivě. „Napadá tě, můj milý Draco, jak bychom na něj měli jít?“
Mladý Malfoy náhle jako by splaskl. Sklopil pohled, takže se mu světlé řasy otřely o smetanově bílé tváře. Nechtěl ani myslet na co, se Temný pán právě chystal nařídit. „Nevím, Pane.“
„Přes rodinu přece,“ usykl černokněžník a jeho oči spočinuly na Ginny. „Rodina je citlivé místo téměř každého.“ Dívka se ani nehnula a oplácela mu zaujatý pohled. „Severusi,“ odtrhl se od ní a zamířil pohledem k bradavickému řediteli, „do zítra dodáš Creeveyovy školní záznamy Belině skupině. Když se tak osvědčili s jedním z těch ptáků,“ poslední slovo vyplivl, jako by šlo o něco nechutného, „jistě jim nebude činit problémy ani tenhle kluk.“
Lenka už nevěděla, jak se má přetočit, aby necítila mravenčení v nohách. Kingsley jí sice její vězení zpříjemnil starou matrací, na níž ji položil, ale přesto jí citelně chyběl pohyb. Byl tu ještě předtím, než se s Řádem vydali do parku, aby ji informoval o tom, co se bude dít. Rozvázal ji, aby si mohla dojít na záchod, a přinesl jí čerstvé jahody, trochu chleba, sýr a vodu. Ničeho z toho se nedotkla, jen na něj zlobně zahlížela, umlčená kouzlem.
„Lenko, prosím, nedělej mi to ještě těžší, než to je,“ prosil ji. „Slibuju ti, že se budu snažit, aby mu nikdo nezkřivil ani lásek, ale pochop, že je nutné, abychom to dotáhli do konce.“ Věnovala mu pohrdavý pohled a on pokračoval ve svém monologu. „Vážně bych si přál, abys to pochopila, Lenko. Zkus se vžít do Weasleyoých. Kvůli Deanovi přišli o rodiče a Bill je na tom tak, jak na tom je.“ Nezdálo se, že by na ni jeho slova měla jakýkoli účinek, navzdory tomu pořád mluvil. „Jen si s ním promluvíme, nikdo se ho ani nedotkne. Jestli je pravda to, cos říkala o jeho rodině, pak ho maximálně pošleme na nějaký opuštěný ostrov. Lenko, prosím tě, nezlob se na mě,“ vrhl na ni úpěnlivý pohled. Ona se od něj odvrátila, jako by jí bylo nepříjemné se na něj jen dívat.
Teď si v duchu přehrávala jeho slova a snažila se jimi utěšit. Deanovi se nic nestane. Nezabijí ho. Kingsley to slíbil. A přese všechno, co jí bývalý bystrozor v posledních čtyřiadvaceti hodinách udělal, mu věřila.
Uslyšela venku vzrušené hlasy, mezi nimiž jasně rozpoznala ten Deanův. Napjala svaly, aby se uvolnila, z kouzelných pout se však nešlo vyvléknout tak snadno. Zlostně napjala čelist a namáhala své hlasivky, přesto jí z úst nevyšel ani hlásek. Zklamaně se zase položila na matraci. Kingsleyho kouzla byla příliš dobrá, aby je tak jednoduše prolomila.
Po chvíli, která se jí zdála jako věčnost, se venku ozvalo další štrachání. Někdo šel ke kůlně. Napjala se jako tětiva luku a pokoušela se překulit se ke dveřím, stejně jako její předchozí pokusy byl ale i tento neúspěšný.
„Lumos,“ přikázal Kingsleyho baryton a vnitřek kůlny ihned zalilo mihotavé světlo. Bývalý bystrozor nejprve pečlivě zatemnil všechna okna, a pak poklekl k dívce. Několika mávnutími hůlky ji osvobodil.
„Co je s Deanem?“ ptala se okamžitě.
Pastorkův výraz přešel od smutku přes zlost až po vyrovnanou masku. Promluvil teprve tehdy, až si byl stoprocentně jistý, že ovládá i svůj hlas. „Odhlasovali jsme pro něj vězení. Stráví nějaký čas mimo Anglii,“ odpověděl. Pečlivě se vyhýbal Lenčinu pohledu, protože nevěděl, jestli snese další dávku opovržení, které se jí bude zračit v očích.
„Co bude se mnou, Kingsley?“ Vzhlédl, jak ho oslovila, a s překvapením zjistil, že její oči jsou klidné a bez výčitek.
„Pustím tě. Můžeš jít, kam budeš chtít,“ povzdechl si. „Předtím ale –,“ přešel ke dveřím a otevřel je. „Pojď,“ pokynul komusi venku.
Lenka zatajila dech, když Dean překročil práh kůlny. Celou minutu na sebe jen nevěřícně koukali.
„Omlouvám se,“ špitla a přistoupila k němu. Chvíli se zdálo, že ho obejme, na poslední chvíli si to však rozmyslela. Aby zamaskovala ten pohyb, prohrábla si rukama vlasy. „Tohle jsem nechtěla.“
„Já vím,“ pokrčil rameny. „Říkali, že jsi v tom nevinně.“
„Nechám vás o samotě. Pět minut,“ přerušil Pastorek jejich rozhovor. „Nezkoušej ho odtud nějak dostat,“ varoval ještě Lenku. Ta sebou trhla; tak se soustředila na Deana, že zapomněla, že je tu s nimi i on.
„Já bych nikam nešel,“ ujistil ho Thomas.
Aniž by se ohlédl, vyšel Kingsley do zahrady. Zmoženě se posadil pod jeden z košatých stromů. Neverbálním kouzlem ohřál vzduch kolem sebe, aby k němu nemohl noční chlad.
Tady, kde ho nemohly pozorovat ničí slídivé oči, se konečně mohl na okamžik stát sám sebou. Pečlivě udržovaná maska spadla a za ní se ukázal oceán bolesti. Zvedl pohled k obloze a snažil se vzpomenout si na názvy souhvězdí, aby nemusel myslet na ty dva. Stálo ho hodně přemáhání přinutit se neposlouchat, co si budou povídat. A ještě tužší boj svedl o to, jestli je spolu vůbec má nechat mluvit. Ta sobecká část jeho já si přála, aby Deana Thomase vzal čert.
Začal si broukat tichou ukolébavku, kterou mu kdysi zpívala matka, a tak si krátil čas, který jim vymezil. Když se zvedal, že půjde Deana odvést, dveře kůlny se otevřely a Thomas sám vyšel ven. V tváři měl podivný, téměř rozzlobený výraz.
„Můžeme jít,“ kývl zamračeně a vydal se ke stavení.
„Jdi dovnitř sám,“ zavrtěl hlavou Pastorek. „Musím Lence vrátit hůlku.“ Sledoval chlapce pohledem, dokud za ním nezaklaply dveře, a pak se vydal do kůlny.
Lenka seděla zády k němu a upřeně zírala do vzduchu před sebou. Nemohl vidět její výraz, takže nezaznamenal prudkou změnu nálady. „Tady máš hůlku,“ natáhl k ní ruku. Čekal, že se otočí, ona však nereagovala. Zmateně ji obešel a konečně se mu naskytl pohled na dívčinu tvář. „Lenko?“ zašeptal vyděšeně. Oči měla plné slz.
„Nechci o tom mluvit,“ vyskočila na nohy a chňapla po své hůlce. Z hrotu vyletělo několik rudých jisker.
Kingsley trochu ustoupil a zvedl dlaně v gestu porážky. „Nebudu tě nutit.“
„Měla bych jít.“ Trochu se vzpamatovala. Otřela si mokré tváře a nasadila jemný úsměv. Nešel jí ale od srdce; Kingsleyho studil jako led.
„Kam jít?“
„To nepotřebuješ vědět,“ odsekla zprudka. „Je to moje věc,“ dodala o něco smířlivějším tónem.
„Ale rád bych to věděl. Záleží mi na tom, abys byla v pořádku, Lenko.“
Nezachytila spodní tón v jeho hlase. „V pořádku?“ zasmála se nevěřícně. „Jsem hloupá.“ Náhle se bez varování zase rozplakala.
Pastorek váhal jen okamžik, pak ji rychle objal a dovolil jí smáčet slzami jeho rameno. Zjevně to zapůsobilo, protože Lenka se pomalu uklidňovala. S omluvným pousmáním se odtáhla. „Já vím, že moje citové problémy nikoho nezajímají, jsem ti ale vděčná, že -“
„Nemusíš,“ nenechal ji domluvit. „A není to pravda. Mě to zajímá.“
Opět ho nevnímala. Ztracená ve vlastních úvahách hleděla úzkým špinavým oknem na zahradu. Z domu právě vyšel Neville s Deanem. Longbottom chytil bývalého spolužáka za paži a přemístil se s ním pryč. Dýchla na sklo a do zamlženého kolečka prstem nakreslila srdce. Pak jako by si uvědomila, co udělala, a rozhodným tahem ruky ho setřela. V duchu stále slyšela Deanova odmítavá slova. Aby se jich zbavila, začala si tiše mumlat. „Řekla jsem mu, co všechno jsem pro něj udělala. Že ho mám ráda. A že bych si přála, aby jednou – někdy v budoucnosti – jen aby o tom přemýšlel,“ šeptala spíš pro sebe než pro něj. Kingsley jí však zaujatě naslouchal.
„Nechceš přeci jen zůstat s Řádem?“ zeptal se.
Dívka sebou trhla. „Ne,“ odmítla. „Půjdu.“
„Tak si běž dovnitř vzít věci a rozloučit se s ostatními,“ navrhl.
Kývla. „Ty nejdeš?“ otočila se, když zjistila, že ji nenásleduje ven.
„Ne,“ zavrtěl odmítavě hlavou. Potřebovat teď být zase sám. Vyrovnat se nějak s tím, jak se věci vyvinuly. Ani neslyšel, když za sebou zavřela dveře.
Snažil se klidně oddechovat, vyčistit si hlavu, ale myšlenky na něj krutě dotíraly. Lenčina bolest ho zraňovala. Nejradši by toho holobrádka zabil. Nechápal, jak mohl Dean tohle dopustit. Jak mohl odmítnout její lásku? Copak neviděl, že ona je perfektní?
Chápal, že potřebuje nějaký čas, aby si v sobě všechno srovnala, ale všechny instinkty se v něm bouřily proti takovému uspořádání. Přece ji nemůže v téhle době nechat samotnou. S bandami lapků, Smrtijedy a udavači všude kolem.
Zatínal pěsti a bojoval sám se sebou. Viděl ji vycházet z domu a toužil za ní vyběhnout a zadržet ji. Nebo jí aspoň nabídnout, že s ní půjde kamkoli ona bude chtít. Jenže to bylo její rozhodnutí. Potřebovala být sama a on se nakonec rozhodl to respektovat.
„Až se to přežene a ty si to uvědomíš, Lenko, budu tady. A já vím, že ty jednou přijdeš na to, že tě miluju, a ucítíš to stejně,“ zašeptal do ticha.
„Kam teď půjdeme?“ zajímalo Colina. „Tady přece zůstat nemůžeme, že ne?“
Neville odešel pryč s Deanem, Lenka si za udiveného dotazování ostatních sbalila a rozloučila se a oni osaměli. Zadumaně vyklízeli ústředí a přemýšleli, co bude dál.
„Ne, to určitě ne,“ potvrdil mu Lupin jeho nejhorší očekávání. „Musíme si najít něco nového. Tady to jednak viděl Dean a druhak – ti Smrtijedi mě děsí. Jako by byli vševědoucí.“ Ledová ruka předtuchy mu sevřela útroby. Jako by přicházelo něco zlého. Potlačil nával iracionálního strachu a mírně se pousmál, aby ostatní neděsil. „Vím o jednom docela dobrém místě. Našel jsem ho, když jsem hledal dům pro sebe a pro Nymf. Bude to tam příhodné pro naše účely.“
Právě se dohadovali o bezpečnostních opatřeních, když se z podzemního úkrytu vynořili všichni Weasleyovi. Seznámili je s výsledkem procesu i s dalšími otázkami, které vyvstaly. Všichni více méně souhlasili s jejich rozhodnutím ohledně Deana.
„Nedokázal bych ho zabít. I když bych si jeho smrt moc přál,“ pravil s toužebným výrazem George a zdálo se, že tím vystihnul pocity všech Weasleyových.
Lupin jim objasnil, kam se budou v následující půlhodině přemisťovat. Většina z nich znala aspoň okolí toho místa, takže to nebylo zas tak složité, nicméně si s tím vystačili, dokud se Neville nevrátil.
I on chtěl vědět, na čem se dohodli, takže celé vysvětlování začalo nanovo. Oni na oplátku žádali, aby jim vylíčil, jak přesně to zařídil s Deanem. Lupin využil jejich zaujetí a potichu se vytratil. Chtěl si s Kingsleym promluvit o samotě. Jak předpokládal, našel ho v kůlně. Seděl potmě na místě, kde ještě před hodinou dlela Lenka.
„Jak ti je?“ zajímal se.
„Nic moc,“ odvětil Pastorek. „Ale budu v pořádku,“ váhavě se usmál. „Snažím se to brát tak, jak to je. Život je prostě občas až moc krutý.“
Lupin pokýval hlavou. „Chtěl jsem s tebou mluvit o něčem, co trápí mě, ale jestli -“
„Ne,“ přerušil ho Kingsley a zvedl se z podlahy, „už jsem zase sám sebou... Tak co se děje?“
„Nic,“ zavrtěl hlavou. „Jen bych se rád podíval domů.“
Pastorek vytřeštil oči. „Neblázni, Remusi. Nepokoušej štěstí, víš přece, co ti řekla Tonksová?!“
„Musím je vidět,“ trval na svém. „Už týden nemyslím na nic jiného. Zavřu oči a vidím před sebou Nymfadořin obličej. A dneska – popadla mě touha zkontrolovat, že jsou v pořádku. Je jen otázkou času, kdy tomu podlehnu. A myslím, že teď je vhodný čas. Smrtijedi budou po tom dnešním představení dezorientovaní...“
Pastorek pochopil, že Lupin přesvědčuje o racionálních důvodech hlavně sám sebe. Faktem však zůstávalo, že chtěl svoji ženu a syna vidět. Kingsley by ho nezastavil a neměl ani v úmyslu se o to pokoušet. „Dobře,“ povzdechl rezignovaně, „tak běž. Ale dávej na sebe pozor, Remusi, kamaráde.“ Krátce Lupina sevřel v objetí.
„Díky. Nevidíme se přece naposledy, Kingsley.“
Sledoval temnou Lupinovu siluetu, jak se blíží k hranicím pozemku, a pak, když vlkodlak dosáhl místa, z něhož se šlo přemístit, zmizel Pastorkovi z dohledu. Kingsley se vydal ke stavení a u vchodu se střetl se zbylými členy Řádu. Jejich zmatené výrazy napovídaly, že si všimli Lupinova odchodu. „Kam šel?“ vyzvídali svorně.
Nedovedl jim to vysvětlit. Jak taky mohl dětem jako byli oni vyprávět o lásce? „Dal jsem mu nějaký úkol. Brzy se vrátí.“