Jdi na obsah Jdi na menu
 

Salome

13. 10. 2012

Karel Kryl – Salome

Něžná i proradná
krutá i bezradná
Plamen i červánek
Ďábel i beránek
Cukr i sůl
U vůně hřebíčku
u rytmu střevíčků
císař dnes mi slíbil
Za tanec přislíbil
království půl

Salome
noc už je na sklonku
Salome
podobnas úponku
Podobna kytaře
pro svého vladaře
Salome
tančíš

Salome
sťali už Křtitele
Salome
usměj se vesele
Točíš se ve víru
Ústa jak upíru
krví ti planou
Salome

Noci už ubývá
Císař se usmívá
Pokojně mohu žít
Všeho lze použít
pro dobrý stát
Možná ho napadlo
prastaré říkadlo
Dějiny když tvoří se
pro hlavy na míse
nemá se štkát

Salome
netanči nechceš-li
Salome
hosté už odešli
Jenom roj komárů
dopíjí z pohárů
krůpěje vína

Salome
trochu jsi pobledla
Salome
v koutku jsi usedla
Víčka máš šedivá
Nikdo se nedívá
Salome pláčeš. . .?


http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/kryl-karel/salome-8322


Ginny opatrně vybalila z hedvábného papíru smaragdově zelené šaty a chvíli je jen tiše obdivovala. Nechala si jemný tyl protékat mezi prsty. Saténový živůtek si přitiskla k tváři a nasávala vůni prodchnutou novotou. Milovala krásné šaty, nejspíš proto, že si jich jako malá moc neužila. Vzpomínala na obnošené džíny po Ronovi, jejichž nohavice musela několikrát založit, aby o ně nezakopávala. A i přesto, že je tehdy nenáviděla, teď by si je s chutí oblékla.
Zavřela oči a představila si, že až je otevře, bude stát ve svém dětském pokoji s výhledem na neudržovaný sad. Na posteli bude sbírka starých plyšových hraček s vydloubanýma očima a chybějícími tlapkami, na stole kupící se výtisky komiksových časopisů a kouřící hrnek s horkou čokoládou.
Tak se vžila do té představy, že měla dokonce pocit, že ji v nose šimrá jemná vůně pražených kakaových bobů. O to větší zklamání zažila, když víčka zase otevřela. Nečekala jí žádná podívaná na sad, nad nímž se učila létat. Ani staří plyšáci nebo kakao. Jen povrchní zdobnost Malfoyovic sídla. Pozlátko bez duše.
S povzdechem si oblékla smaragdové šaty a zevrubně se prohlížela v zrcadle. Dívka, jejíž příliš velké oči na ni hleděly z bledé tváře orámované prameny rudých vlasů, se nepatrně usmála. Ginny musela natáhnout ruku a dotknout se svého odrazu, aby si byla skutečně jistá, že se dívá sama na sebe. Měla zvláštní pocit neskutečnosti, když sledovala tu krásku. To přece nebyla ona, alespoň uvnitř toho těla si tak nepřipadala.
„Vypadáš dokonale,“ ujistil ji Draco. Ani si nevšimla, že přišel. Upíral na ni dychtivý pohled a bezděčně k ní vztahoval ruce. Byla tak krásná, až se mu svíralo hrdlo. Musel si trochu povolit motýlka, aby se mohl pořádně nadechnout.
„Díky,“ odvětila lhostejně.
„Zapnu ti to,“ přiskočil k ní a vzal jí z ruky náhrdelník se smaragdy. Políbil ji na šíji a ona ucukla před jeho spalujícími rty. Sevřel ruce v pěsti. „Nesnesu, když se chováš takhle.“
„Jak?!“ odsekla.
„Nebuď jako kus ledu, prosím. Řekni mi, co se stalo, klidně na mě křič, jestli máš pocit, že si to zasloužím -,“ bezmocně rozhodil rukama. „Chci o tom mluvit, Gin.“
„Ono se něco stalo?“ pozdvihla obočí. „O tom bych asi musela něco vědět, ne? A teď mě omluv, mám ještě plno práce s přípravou toho plesu.“
„Ginevro!“ Postavil se zády ke dveřím a blokoval jí tak průchod. Mírně se potil. Musel jí to říct dřív, než se to dozví od Temného pána.
„Draco – mám vážně hodně práce,“ zkoušela ho odstrčit. „Promluvíme si o tom po plese, ano?“ Naklonila se k němu a jemně se otřela svými rty o jeho čelist. Pak ho s uličnickým úsměvem políbila. „Musím jít.“
„Gin, musím ti něco říct,“ naléhal, ale ode dveří odstoupil.
Otevřela je a věnovala mu zněžnělý pohled. „Ať se děje cokoli, jsem tvoje žena, Draco.“
Dveře se s klapnutím zavřely a on osaměl. Dal průchod svému vzteku a nakopl nejbližší křeslo. „Aú!“ zařval, jak mu z palce vystřelila prudká bolest. Chytil se za postižené místo a sklesl do křesla.
Byl na sebe naštvaný. Měl jedinečnou šanci Ginny všechno vysvětlit. A on ji místo toho nechal odejít. Netušil, co Voldemort plánuje, ale bylo mu jasné, že Cruciatus nebyl jeho jediným trestem. Napadaly ho nejrůznější scénáře, které vesměs končily tím, že Temný pán prohlásil jeho manželství s Ginny za neplatné a donutil ho vzít si Astorii.
„Draco?“ do pokoje nahlédla pečlivě učesaná Narcissa. „Měli bychom už jít. Půjdeš s námi, nebo s Ginevrou?“
„Gin ten ples organizuje,“ vysvětlil jí. Zvedl se z křesla a ledabylým pohybem hůlky upravil pomačkaný společenský hábit do původní podoby. „Takže v tuhle chvíli nutí skřítky, aby po dvacáté přeleštili příbory.“
„Proč tam vlastně musíme jít?“ Od včerejšího večera, kdy Draco přišel, aby jim oznámil, že se koná ples, a že jejich účast je vítaná, nemyslela na nic jiného. Její dohady se točily zejména kolem dalších dvou pozvaných – Piuse a Purie Břichnáčových.
Na malou chvíli byl v pokušení se jí z všeho vyzpovídat. Vysvětlit jí, jak podvedl samotného Pána zla, aby se dostal k Ginny blíž. Věděl, že ona jediná by snad pochopila a odpustila mu. Vždycky ho měla ráda takového, jaký byl. Ne jako otec, od nějž Draco mnohokrát dostal tvrdé lekce. S ním byl Malfoy, s matkou si mohl dovolit být Dracem.
Pak se však jeho pohled střetl s matčinýma vyděšenýma očima a on se rozhodl, že ji zbytečně nebude děsit dopředu. Nakonec, možná se Voldemort chce pouze pokochat jeho strachem a donutit ho vyjít s pravdou ven.
„Nevím, proč, matko,“ odpověděl proto nakonec. Galantně jí nabídl rámě a ona se do něj s naprostou samozřejmostí zavěsila. Kráčeli spolu chodbou k velkému sálu, když je zezadu došel Lucius. Narcissa se vyvlékla Dracovi, upravila manželovi hábit a zavěsila se do něj.
„Zajímalo by mě, proč jsme zvaní zrovna my,“ ozvalo se po jejich pravici. To dorazili manželé Břichnáčovi.
Skřítek je uvedl až k sálu, kde už jako správná hostitelka čekala Ginny. „Vítám vás,“ líbezně se usmála. Tváře měla mírně uzardělé, jak na poslední chvíli ještě upravovala výzdobu.
Draco si šel stoupnout po manželčin bok a Ginny ihned s povděkem přijala povzbudivý dotek jeho ruky na své paži.
„Pane ministře, paní Břichnáčová,“ Ginny jim pokynula, aby ji následovali do sálu, zatímco Draco uvedl své rodiče.
Rozesadili se podle zasedacího pořádku k dlouhému stolu z leštěného dubu. Čela stolu ponechali volná. Na jednom z těchto míst měl sedět Voldemort, druhé bylo sice prostřené, ale bez jmenovky. Po Voldemortově levici se posadila Ginny, vedle ní Pius Břichnáč a Narcissa Malfoyová. Naproti Ginny seděl Lucius, křížem pak Draco a Purie.
Mladá paní Malfoyová se chystala promluvit, když vtom se dvoukřídlé dveře do sálu znovu otevřely a na prahu stanul Voldemort a vedle něj dívka ve smaragdově zelené večerní róbě.


Členové Fénixova řádu se pomalu probouzeli. Za okny už se začínalo smrákat. Slunce vrhalo do pokoje matnou, naoranžovělou záři, která rozsvěcovala ponuré stěny.
Rozespale si protírali unavené oči. Celou noc pracovali na plánu, jak proniknout do Malfoy Mannor. Spánek si mohli dovolit teprve tehdy, když měli všechno promyšlené, což bylo těsně před polednem.
Shodli se, že nejlepší bude vydat se do sídla těsně před rozedněním, kdy má většina lidí nejtvrdší spánek. Colin s Nevillem měli za úkol na pečlivě vybraných místech v Británii pronést nahlas Voldemortovo jméno a okamžitě se přemístit. Bylo to obrovské riziko, takže druhá skupina měla počkat, dokud jí nedají rozpálením mincí, jenž kdysi používala Brumbálova armáda, najevo, že jsou v bezpečí. Doufali, že se jim tím podaří odlákat většinu Smrtijedů určených na noční hlídku, pokud tedy nějací takoví v sídle budou. Pak už bylo všechno jen na druhé skupině.
„Dá si někdo čaj?“ otázala se Hermiona a sklonila se nad krbem, aby v něm zapálila oheň. Snažila se skrýt svoji nervozitu jak nejlépe uměla, přesto se jí ale třásly ruce, když stavěla starou otlučenou konvici nad plameny.
Dvojčata rozproudila tlumený hovor. Mluvili o všedních, téměř banálních záležitostech, jen aby nemuseli myslet na to, co je za několik hodin čeká.
„Měli bychom sehnat nějaké lepší tapety,“ prohodil Neville a rukou přejel po odlupujících se šedohnědých cárech.
Pohledy všech se na něj upřely s udivující silou. Prohlíželi si ho, jako kdyby náhle onemocněl těžkou duševní chorobou. Jen Hermiona správně poznala, že se Neville mluvením snaží zahnat tísnivý pocit, který v něm vyvolává představa nadcházející akce.
Položila mu dlaň na rameno. „Pro tebe černý čaj s mlékem?“ otázala se konejšivým tónem.
„Já nejsem zbabělec,“ šeptl tak, aby to slyšela jen ona. Ostatní se jako na povel zabrali do hovoru. Nechtěli působit, jako že poslouchají.
„Samozřejmě, že ne,“ zavrtěla hlavou. „Jsi Nebelvír a jeden z nejstatečnějších lidí, které znám.“
„Ale teď se bojím.“
„Každý z nás má strach,“ ukázala na ně. „Jen to samozřejmě nedávají najevo.“
„Lupin ne,“ odporoval jí. „Ani Ron.“
„I Lupin. Možná se nebojí toho, co by se mu mohlo stát. Ale rozhodně má strach z toho, co by v tom sídle mohl najít. Nebo nenajít... A Ron se bojí, Neville. Znám ho možná líp než sama sebe a vím, že má obrovský strach. Je vyděšený při představě, co všechno by se mohlo stát. Ostatně jako my všichni. Každopádně, i kdyby ses rozhodl se toho nakonec neúčastnit, myslím, že všichni by to pochopili a nikdo by ti nic nevyčítal.“
Longbottom ošklivě zezelenal. „Nechci z toho vycouvat,“ zamračil se. „Sice nechci umřít, ale to neznamená, že to tak jednoduše vzdám. Vím, že za tohle stojí bojovat.“
„Tak se mi líbíš,“ usmála se.
„Ty máš strach?“
„O Rona,“ kývla. „Co se týče Ginny, je jako šílený. Nevím, co čeká, že se stane, až nás Ginny uvidí,“ poslední větu řekla dost nahlas, aby ji Ron slyšel.
„Nečekám nic,“ pokrčil rameny. „Odzbrojím ji, umlčím a vezmu ji pryč.“
Dvojčata na něj ohromeně pohlédla. „Jak dlouho už to máš vymyšlené?“
„Dost dlouho,“ ujistil je bez úsměvu. „Už když jsem se poprvé dozvěděl, co provádí, jsem byl v pokušení ji najít. Jenže mi bylo jasné, že se asi těžko vrhne do mojí náruče a začne brečet, jaký to byl hrozný omyl.“
„Myslíš, že tohle pomůže? Když ji násilím odvlečeš pryč? Jestli byl ten dopis pravý, je teď Malfoyovou ženou,“ připomněl mu Lupin.
Ron stisknul zuby. „Nepomůže. Ale já už nedovolím, aby dál ničila naši rodinu. Weasleyovi nikdy nestáli na straně zla.“
Dvojčata zuřivě přikyvovala. „Brácho, konečně rozumná řeč.“
„Chceš ji nadosmrti držet někde spoutanou?“ vyvalila Hermiona oči. „Ronalde, to snad nemyslíš vážně?!“
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Nechci ji nikde držet spoutanou. Rád bych ji ale poslal do Francie,“ pohlédl na bratry. „Za Fleur, ona se postará o to, aby Ginny nic nechybělo.“
„Ginny tam nebude chtít být,“ zasmála se tvrdě Hermiona. Ginny znala dobře. Nebo minimálně znala tu tvrdohlavou stránku její povahy. Dokázala si prosadit, co chtěla, i když ne vždy úplně přímou cestou.
„Já jsem neřekl, že tam bude dobrovolně.“


Ginny si dívku upřeně prohlížela. Tytéž šaty a šperky, ale tvář, vlasy i postava byly jiné. Měla pocit, že ji zná z Bradavic, nedokázala si ale vybavit její jméno.
Ministr po její levici s prudce vztyčil. „To není možné.“
Ginny si konečně uvědomila, kdo je neznámá. Astorie Greengrassová. Dracova mrtvá snoubenka. Pohlédla na svého manžela. Na čele se mu perlily kapky potu. Také stál, rukama se křečovitě držel stolu, jako by se měl co chvíli sesunout k zemi. Jeho rodiče i Purie jen němě zírali na obraz před sebou.
„Velmi překrásné, má drahá,“ pochválil Ginny Voldemort a jeho rudé oči přejely nádherně vyzdobený sál i prostřenou tabuli. „Moji drazí,“ rozpřáhl ruce ve všeobjímajícím gestu, „s radostí vám oznamuji, že dnešní večer se k nám připojí i slečna Astorie Greengrassová.“ Uvedl dívku ke stolu, odsunul jí židli a počkal, až se posadí.
„Můj Pane, jak -?“ Pius ztichnul uprostřed věty, protože Voldemort ho jediným gestem umlčel.
„Myslím, že Ginevra se postarala o výbornou pětichodovou večeři a byla by škoda nevyužít toho,“ usmál se.
„Jistě, můj Pane,“ Ginny se lehce uklonila. Luskla prsty a na zlatých talířích se objevil studený předkrm.
Všichni se pustili do jídla, jediný Voldemort se však do chřestu zakousl s chutí.
Draco měl hlavu příliš plnou starostí na to, aby dokázal vnímat, co jí. Všechno se mu kácelo na hlavu. Pius Břichnáč po něm vrhal rozzlobené pohledy a bodal vidličkou tak zlostně, jako by před sebou na talíři neměl zeleninu, ale Malfoyův obličej.
Purie se naopak se svým jídlem doslova mazlila. Nehleděla napravo ani nalevo, jen metodicky ukrajovala malé kousky chřestu a vkládala si je do úst. Po své domněle mrtvé neteři se ani nepodívala.
Lucius s Narcissou střídavě létali pohledem od Draca k Astorii a zase zpět. V obličejích měli jasně vepsaný strach o jediného syna i o vlastní osudy. Jestli Draco Temnému pánovi lhal, pak je jistě nečekalo nic příjemného.
„Opravdu vynikající,“ pochvaloval si černokněžník. „Jak chutná vám, Astorie?“ obrátil se na pobledlou dívku.
Astorie zvedla oči a setkala se s jeho šarlatovými duhovkami. Rty jí zkřivila pomstychtivost. „Opravdu nápadité,“ kývla trochu jedovatě. „Chřest jako předkrm – velmi originální.“
Na delší chvíli znělo sálem pouze cinkání příborů. Ginny drtila mezi zuby bezhlesné kletby – střídavě v duchu nadávala Dracovi a žehrala na vlastní hloupost.
„Možná je teď čas na trochu tance,“ konstatoval Voldemort po polévce.
Ginny pokynula sluhům, že mohou odnést prázdné talíře. Dvakrát tleskla a zlatý závěs, který až do teď ukrýval malé pódium, se rozhrnul. Komorní kvarteto už bylo připravené a na jediný Ginnyin pokyn začalo vyhrávat k tanci.
„Draco,“ Pán zla upřel své zraky na mladého Malfoye, „máš tu čest zatančit si jako první s hostem na jehož počet je dnešní malý ples pořádán. Jsem si jistý, že slečna Greengrassová tě neodmítne.“ S potměšilým úsměvem sledoval, jak se mladík jako ve snách zvedá a žádá svoji bývalou snoubenku o tanec. Astorie pyšně pohodila plavými loknami, ale jak Voldemort řekl, jeho nabídku neodmítla.
„To je neslýchaná drzost a urážka!“ Pius se už nedokázal déle ovládat. „Ten kluk ještě před měsícem prohlašoval, že je Astorie mrtvá!“
„Příteli, uklidni se,“ poradil mu Voldemort chladným, nebezpečí věštícím hlasem. „Posaď se zase a v klidu sleduj tu krásnu. Není nic hezčího, než sledovat pohledné mladé lidi. Snad jen,“ vstal a postavil se zezadu za Ginnyinu židli, „sám s mladými krásnými lidmi být.“ Bledá ruka přejela po Ginnyině odhaleném rameni. „Paní Malfoyová, zatančíme si?“
„Já -,“ nadechla se, aby mu vysvětlila, že nemá na nic podobného ani pomyšlení.
„Ginevro, vždy jsi mi byla po vůli,“ zašeptal jí do ucha, „buď tedy i teď. Slibuju, že nebudeš litovat.“
Ginny se zvedla ze židle. S vyrovnaným výrazem položila ruku do Voldemortovy rozevřené dlaně a nevšímala si pohledů, kterými ji častovali všichni přítomní. Draco ji nevěřícně sledoval, jak se tiskne k černokněžníkovi, jak ho nechá, aby jí s jednou rukou nedbale položenou kolem pasu dovedl do kola. Musel vynaložit veškeré své sebeovládání na to, aby pokračoval v tanci. Nikdy předtím mu nevadilo, co všechno se muselo stát, aby se s Ginny mohl oženit. Ty představy byly tak abstraktní, že v jeho hlavě neměly místo. Ale nyní, když to všechno viděl na vlastní oči, se v něm vařila krev.
„Tvůj manžel může puknout vzteky,“ zašeptal jí. Při tom se letmo dotknul rty jejího ucha. Celá ta situace, moc, již měl v rukou, ho vzrušovala.
„Jak se stalo, že je Astorie naživu?“ otázala se Ginny.
„Ach,“ Voldemort se usmál, „Draco je velmi chytrý. Jedna žena je dobrá, ale žena a milenka k tomu, to je pro něj ještě lepší. Byla ukrytá v letním sídle jeho rodiny ve Francii.“
„Takže lhal, když tvrdil, že zemřela,“ konstatovala Ginny. „Proč ale?“
„Chtěl tebe za ženu a ona mu překážela,“ černokněžník pokrčil rameny. „Podvedl mě a lhal mi.“
V Ginny se hnulo svědomí. Kdyby ho nepovzbuzovala, kdyby v něm nevyvolávala naděje, nikdy by něco podobného neudělal, tím si byla téměř jistá. „Jaký trest jste si pro něj nachystal, můj Pane?“ otázala se se strachem v očích.
„Uklidni se, má milá,“ přitiskl se k ní ještě víc, „jinak to tvoje srdce nevydrží.“ Opravdu, bušilo ve zběsilém rytmu, jako by se jí hodlalo prorvat z hrudi. A on to přes slabou látku živůtku jejích šatů cítil.
Přinutila se k pravidelným nádechům a výdechům. „Nechtěla bych, aby moji rodinu potkal nějaký skandál.“
„To jistě ne. O to se postarám,“ ujistil ji medovým hlasem. „Ale co s tou dívkou? On tě s ní podvedl.“
Zadívala se na druhou dvojici vířící po parketu. Snažila se vyvolat v sobě zlost na Draca, ale zjistila, že toho není schopná. Místo toho jí spíš bylo jejího manžela líto. Za jiné situace – a ona si zakázala ve Voldemortově přítomnosti jen pomyslet na to, za jaké – by pro sebe byli s Astorií jako stvoření. Tytéž patricijské rysy v bledých tvářích, dvě plavé hlavy sklánějící se k sobě, dvě vznešené rodiny, které by mohli spojit..
V tu chvíli se k ní Astorie otočila čelem a beze studu nebo strachu se zcela viditelně – ušklíbla. V Ginny všechno vzkypělo.
„Ptám se, co s tou dívkou, Ginevro,“ dolehl k ní Voldemortův hlas.
„Nic,“ ovládla své emoce a nasadila zase klidnou masku. „Nic,“ zopakovala. „Jen bych ji už nikdy nechtěla vidět.“
Hudba dohrála ve stejném okamžiku, kdy dívce splynula ze rtů poslední slova. Oba tanečníci se uklonili svým partnerkám. Draco se chystal Astorii odvést ke stolu, ale Voldemort ho zarazil.
„Pojď sem,“ pokynul mu a ukázal na místo vedle sebe. „Ginevra si půjde stoupnout vedle Astorie.“
Obě se propalovaly pohledy, když stanuly vedle sebe.
„Tak co, Draco, dvě krásné ženy. Postaral jsem se o to, aby dnes měly stejné šaty i šperky. Aby tě nic nerozptylovalo, až si budeš volit. Kterou z nich si vybereš?“
„To je řece jasné,“ Draco nervózně polkl, ale jeho hlas byl jistý. „Já jsem si vyvolil – a vy, můj Pane, jste mi její ruku vložil do mé.“ Nebyl si jistý, že je moudré Voldemortovi připomínat, jak ho využil, ale intuice mu říkala, že černokněžník bude chtít alespoň před Břichnáčovými hrát roli neomylného. Nezmýlil se.
„Ano, vybral jsem ti manželku, Draco, ale tím se nenechej svazovat.“
„Svou ženu mám rád. Vážím si jí. To ji chci, ne Astorii,“ jak mluvil, kráčel pomalu k dívkám. Oči měl jen pro Ginny. Natáhl k ní ruku a ona mu do ní po krátkém zaváhání položila svoji dlaň.
Pius znovu vyskočil od stolu. „Tohle už nebudu poslouchat.“ Vytáhnul hůlku a namířil s ní na Draca. „Dokud je moje neteř naživu, platí předsvatební smlouva, kterou jsme uzavřeli!“ křičel. „Nenechám, aby ji Malfoyovi takhle ponižovali!“
„Piusi,“ Voldemortova hadí tvář se stočila k ministrovi, „neboj se. Nebudeš už muset nic poslouchat, stačí, když se budeš dobře dívat. Máš samozřejmě pravdu. Dokud je tvá neteř živá, platí smlouva.“
Ginny se bezděčně zachvěla. Ten ledový hlas byl nemilosrdný. Zařezával se do morku kostí a probouzel pudový strach. Jeho slova začínala dávat podivný, krutý smysl.
„Avada Kedavra,“ namířil na Astorii proud zeleného světla. Dívka se s ohromeným výrazem sesunula k zemi. „A teď bychom si asi mohli dát další chod, ne?“


Krčili se za hlodášovými keři a skrytí před zraky Smrtijedů bezhlesně sledovali, jak se černě oděné postavy přemisťují pryč. Uběhlo několik minut, kdy je mrtvé ticho kolem nepříjemně tlačilo do ušních bubínků. Venkovský zámek před nimi se nořil do tmy, jen dvě rozsvícená okna ozařovala okolí.
„Snad je nechytili,“ zašeptal Lupin.
„Colin s Nevillem vědí, co mají dělat,“ odvětil George s větší jistotou, než jakou doopravdy cítil.
„Jak se vlastně dostaneme dovnitř – přes všechna ta ochranná kouzla?“ zajímala se náhle Hermiona. V duchu si vyčítala, že ji tak důležitá otázka nenapadla dřív.
„Ta kouzla nejsou tak silná, jak vypadají,“ mínil k jejímu překvapení Lupin. „Nebude pro nás problém je obelstít.“
„Obelstít?“ Hermiona nedbala na opatrnost a zvýšila hlas. Ron jí ihned přitiskl dlaň na ústa.
„Vyprávěl jsem Remusovi o tom, jak nás sem tehdy před rokem dovlekli. Usoudil, že na bráně bude podobné kouzlo, jaké tehdy – tu noc, kdy zemřel Brumbál – bránilo v přístupu na Astronomickou věž.“
„A tys -?“
„Ano,“ přikývl Lupin. „Já jsem přišel na to, jak to prolomit. Nebo spíš oklamat.“
Mince v Ronově a Hermionině kapse se náhle rozpálily téměř doběla, jak jim Neville dával vědět, že jsou s Colinem v pořádku a v bezpečí v sídle Řádu.
„Je čas,“ prohlásila celkem zbytečně Hermiona.
Skryti zastíracím kouzlem se proplížili k bráně. Lupin nad každým pronesl tichou formulku a po jednom je posílal za bránu. Hermiona skoro čekala, že spustí nějaký poplach, že se každou chvíli jejich směrem vyřítí desítky maskovaných postav, které na ně zaútočí, nic se ale nestalo. Klid noci narušovalo jen tiché houkání sovy, která se zřejmě vracela z lovu.
Postupovali opatrně k domu, srdce jim bušila až ve vyschlých krcích a dlaně měli zpocené strachy. Kdejaké zašustění trávy, po níž zrovna přeběhla rozespalá myš, jim do krevního oběhu vypudilo další dávku adrenalinu.
Když dospěli až k honosnému sídlu, Ron Lupinovi mlčky poklepal na rameno. Remus se měl jít sám poohlédnout po Teddym, zatímco větší skupinka Weasleyových s Hermionou se pokusí najít a zmocnit se Ginny. K tomuto rozdělení přistoupili čistě z praktických důvodů. Remus sám byl dostatečně nenápadný a zkušený, aby se vyhnul případným hlídkám. Navíc tím značně zvýšili pravděpodobnost toho, že aspoň jedna skupina dosáhne vytyčeného cíle.
„Hodně štěstí,“ popřáli si šeptem a vydali se každý jiným směrem.
První postupoval Ron, za ním Hermiona a o kousek dál Fred s Georgem, kteří jim měli krýt záda. Kráčeli tiše a opatrně liduprázdnými chodbami. Našlapovali zlehka, vděční za světlo měsíce, díky kterému zvládli nenarážet do váz se suchými květinami, nízkých skříněk s čínským porcelánem či vyřezávaných starožitných stojacích hodin.
Ron posunkem ukázal na dveře na konci chodby a naznačil jim, že s do nich pokusí dostat. Hermiona mu odhodlaně stiskla ruku, aby mu dala najevo, že jde s ním. Zároveň ukázala dvojčatům na bohatě nařasené závěsy.
Fred s Georgem odmítavě zavrtěli hlavou. „Ty tu zůstaneš, my jdeme s Ronem,“ naznačovali němě a hrnuli se za bratrem.
Hermiona zavrtěla hlavou a zachytila je za rukávy. „Vy tu počkáte!“ nařídila jim beze slov.
„Proč?“ odečetla z jejich rtů.
Ron však nečekal, jak se domluví, a už otevíral masivní dveře. Se skřípotem povolily a on se tiše proplížil dovnitř. Hermiona s dvojčaty jen strnule zírali, jak se uvnitř rozžala špička něčí hůlky. Ron uskočil z dosahu neznámého, bylo však již pozdě. Parsek rudého světla prořízl tmu a narazil do nejmladšího Weasleyho.
Hermiona jen taktak potlačila výkřik, když se nad chlapcovým bezvládným tělem zjevil mohutný Smrtijed. Cítila, že i dvojčatům se napjaly všechny svaly v těle, jako by se chystali k velkému skoku nebo rychlému běhu. Společně sledovali, jak obr namířil na Rona hůlkou a pomocí čar zvedl bezvládné tělo do vzduchu. Následovali ho pustými chodbami. Třásli se pomyšlením, kam neznámý Rona dopraví. Zabočili do další chodby. Zpod dveří na jejím konci se linulo jasné světlo. Někde začala vyhrávat hudba.
Smrtijed si to sebevědomě namířil k oněm dveřím. Rona stále udržoval asi metr a půl nad zemí a v bezvědomí. Zaklepal klouby mohutných, silných prstů, přes tóny houslí ale nejspíš nebylo uvnitř nic slyšet. Zkusil to znovu a když se ani teď nedočkal reakce, vzal opatrně za kliku a otevřel.
Dvojčata rychle zaplula za jeden ze závěsů a Hermiona si přes sebe v poslední chvíli přehodila neviditelný plášť, který před pár minutami vyndala z korálkové kabelky zastrčené jako obvykle v ponožce. Bez váhání proklouzla do sálu těsně před tím, než za sebou Smrtijed zavřel.
„Můj Pane,“ hromotluk se uklonil.
„Rowle. Doufám, že je to něco důležitého, kvůli čemu mě vyrušuješ,“ pronesl Voldemort chladně. Vstal od stolu a se zájmem přistoupil k nehybnému Ronovi.
„Seděli jsme se Zabinim v monitorovacím pokoji, když jsme si všimli, že se sem dostali nějací vetřelci,“ oznamoval mu Smrtijed. „Nejspíš tenhle a ještě jeden – Blaise se po něm šel poohlédnout, ale on mu unikl.“
Hermiona se zakousla do ruky, aby jí neunikl ani hlásek, když Voldemort namířil na chlapce hůlkou.
„Enervate,“ nařídil k dívčině úlevě.
Ronovi zacukala oční víčka. Otevřel oči a s bolestným zasténáním je zase zavřel. Ostré světlo ho bodalo do sítnice.
„Ale ale,“ Voldemort se chladně zasmál. „Zdá se, Ginevro, že dnes v noci nebude šťastným shledáním konec. Není tohle tvůj bratr?“
Hermiona si teprve teď všimla své bývalé kamarádky. Ginny byla bledá v obličeji, jinak však ani hnutím svalu nedávala najevo nelibost nad společností, v níž se nacházela.
„Já nemám bratra,“ odvětila Ginny ledově. Pohledem o Rona ani nezavadila. Bála se, že jinak by se neovládla a pokusila by se ho zachránit.
„Pane, to je ten kluk, co nám s tím Potterovic spratkem a tou mudlovskou šmejdkou nadělal tolik starostí!“ Smrtijedův hlas se třásl špatně potlačovanou nenávistí. „Třeba by nám po pár Cruciatech řekl něco víc o Řádu.“ Zálibně pohladil svoji hůlku, připraven na jediný černokněžníkův povel zamířit na Rona a mučit ho. Ještě mu nezapomněl, jak ho omráčili na Tottenham Court Road.
„To nebude třeba, Rowle, jsou tu dámy,“ Voldemort pokynul směrem k Ginny, Narcisse a Purii. „Jsou jiné – mnohem jemnější a účinnější metody.“ Na jeho pokyn se u něj zhmotnila židle.
Ron na ni sklesl a pevné provazy ho ihned připoutaly k opěrkám a nohám.
„Můj Pane -“
Voldemort je gestem umlčel. „Legilimens!“ Před očima se mu jako film začaly odvíjet události posledního dne z Ronovy perspektivy.
Hermiona strnula. Černokněžník se mohl dozvědět všechno – nejen místo, na němž se ukrývá Řád, ale i to, že pátrají po viteálech, že byli v budoucnosti...
Hlava jí třeštila ze všech možností, které jí mozek nabízel. Ve vteřině se však zase opanovala. Musela rychle něco udělat, aby minimalizovala šanci, že se černokněžník dozví o něčem podstatném. Neváhala dlouho, přešla až k Ronovi. Málem se přitom otřela o Voldemortův hábit. Husí kůže jí pokryla celé tělo. Nohy měla jako z tvarohu.
Se srdcem sevřeným ledovým strachem si sundala z ramen plášť. Využila okamžiku překvapení a odpoutala Rona. Neviditelný plášť mu přehodila přes hlavu. Pak vyslala kletbu Voldemortovým směrem a dala se na ústup.
Dvojčata, která dlouho váhala, co mají udělat, teď vtrhla za ní a pustila se do boje.
Hermiona s Ronem couvali ke dveřím. Ronovi se podařilo dobře mířeným překážecím kouzlem vyřadit z boje Rowleho, stále však zbýval černokněžník, kterému po boku stanuli všichni Malfoyovi.
„Utíkejte!“ křičela na dvojčata.
„Přemísěte se do sídla Řádu a vezměte odtud všechny pryč,“ šeptal Ron Fredovi. „On ví, kde to je – půjde tam. My s Hermionou se pokusíme ho na chvíli zdržet.“
Fred se zatvářil odmítavě, ale Ron mu uštědřil herdu do zad a on se nakonec vzamatoval. Chytil George, který právě omráčil Narcissu, a vyběhl s ním ze sálu.
Hermiona s Ronem teď čelili dvojnásobné přesile. Ačkoli se Ginny zatím aktivně nezapojila, bylo jasné, na čí straně stojí.
Od čtveřice naproti nim je dělilo slabých třicet metrů – vzdálenost tak malá, že kouzlo ji překoná za necelou vteřinu. Přesto zatím nikdo nezaútočil. Snad si mysleli, že Hermionu, kterou jako jedinou viděli, snadno přemohou.
Ron zpod pláště zamířil na Draca. Mladík se světelnému paprsku jen o vlásek vyhnul.
Hermiona se jako na povel dala do běhu a dřív, než ji stihlo zasáhnout mocné kouzlo z hůlky Luciuse Malfoye, zmizela za rohem.
„Za ní!“ štěkl Voldemort. „Koukejte ji zastavit!“
Oba Malfoyovi vyběhli pronásledovat Hermionu, jen Ginny se sklonila k bezvědomé Narcisse a snažila se ji vzkřísit. Nechtělo se jí do honu na dávné přátele. Temný pán její počínání nijak nekomentoval. Místo toho švihnutím hůlky probral Rowleho a nařídil mu, aby se také zapojil.
Ron s Hermiono se tryskem hnali sídlem, popaměti se proplétali složitým labyrintem chodeb a modlili se, aby nezabloudili. Ron už ze sebe setřásl plášť a podával ho dívce. Ta ho ale s vrtěním hlavy odmítla. Schoval ho proto do kapsy.
Za sebou slyšeli své pronásledovatele.
Zabočili do další chodby a srdce jim poskočila radostí – vstupní dveře byly dokořán a za nimi se rýsovala v měsíčním světle upravená zahrada. Vtom však Hermiona klopýtla a svalila se na mramorovou podlahu. Ron se musel o kousek vrátit. Spěšně ji vytáhl do stoje a znovu se rozběhl, když se zpoza rohu vyřítil Lucius Malfoy. S výsměšným úšklebkem na ně namířil. Fialový paprsek zasáhl Hermionu do prsou. Dřív, než se ale dívka mohla podruhé v krátké chvíli sesunout na zem, Ron ji něžně zachytil. Vyhnul se další Malfoyově kletbě, vyslal za sebe naslepo omračovací kouzlo a konečně vyběhl z domu.


První ranní paprsky zastihly Ginny stále ve velkém sále. Všichni byli pryč – Draco s Rowlem stále pročesávali pozemky, Voldemort odpočíval ve svých komnatách, Břichnáčovi se vytratili a Narcissa ošetřovala Luciuse, který si při pádu na podlahu rozbil hlavu.
Dívka seděla na zemi, šaty měla kolem sebe rozprostřené jako velkou látkovou svatozář. Opírala se o chladivou zeď a zakloněnou hlavu si pevně svírala oběma rukama, jako by se bála, že pokud ji pustí, rozskočí se jí bolestí.
Obloha za oknem byla jasná, chystal se další hezký letní den. Nic nenapovídalo tomu, co se tu v noci odehrálo. Kdyby měla příroda vyjadřovat Ginnyiny pocity, nebe by bylo krvavě rudé.
Na dubové tabuli stálo ještě osm pohárů, z nichž večer upíjeli víno. Teď však zbytky rudé tekutiny lákaly jen komáry a drobné octomilky. Jenže Ginny v sobě nedokázala nalézt sílu zvednout se z podlahy a začít uklízet.
Tupým, nevěřícím pohledem zpola mrtvých očí visela na zhrouceném těle ve smaragdových šatech. Astorie byla mrtvá. Mrtvá kvůli ní. Zpod únavou našedlých víček se vykoulela jediná slza.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář