Sblížení manželů Malfoyových
Death Cab For Cutie – I Will Poses Your Heart
How I wish you could see the potential,
the potential of you and me.
It's like a book elegantly bound but,
in a language that you can't read.
Just yet.
You gotta spend some time, Love.
You gotta spend some time with me.
And I know that you'll find, love
I will possess your heart.
You gotta spend some time, Love.
You gotta spend some time with me.
And I know that you'll find, love
I will possess your heart.
There are days when outside your window
I see my reflection as I slowly pass,
and I long for this mirrored perspective
when we'll be lovers, lovers at last.
You gotta spend some time, Love.
You gotta spend some time with me.
And I know that you'll find, love
I will possess your heart.
You gotta spend some time, Love.
You gotta spend some time with me.
And I know that you'll find, love
I will possess your heart.
I will possess your heart.
I will possess your heart.
You reject my... advances... and desperate pleas...
I won't let you... let me down... so easily.
So easily.
You gotta spend some time, Love.
You gotta spend some time with me.
And I know that you'll find, love
I will possess your heart.
You gotta spend some time, Love.
You gotta spend some time with me.
And I know that you'll find, love
I will possess your heart.
You gotta spend some time, Love.
You gotta spend some time with me.
And I know that you'll find, love
I will possess your heart.
I will possess your heart.
I will possess your heart.
http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/death-cab-for-cutie/i-will-possess-your-heart-201995
Hermiona s Ronem automaticky zamířili ke svému domu. Cestou si vzrušeně vyměňovali domněnky a nápady.
Vesnice byla tichá; všichni nejspíš byli v kostele na bohoslužbě, protože nepotkávali ani těch několik málo chodců, kteří se tu běžně pohybovali.
„Musíme znovu do Albánie,“ oznamovala Hermiona. „Najít víc o Besimině rodině. Vsadím se, že bude opředená legendami. Možná by nebylo od věci kontaktovat tamní kouzelnickou komunitu, co myslíš, Rone?... Rone?!“ Obrátila se na chlapce, ale ten už vedle ní nešel. Rychle se otočila. Ulevilo se jí; mladý Weasley stál jen pár metrů za ní. „Rone, pojď,“ pobídla ho.
„Hermiono,“ hlesl, „nepřipadá ti tady něco špatně?“
Udiveně na něj pohlédla. „Co?“
Zamhouřil oči. „Tahle ulice je jiná,“ povzdechl si. „Přibyly tady domy.“
Rozhlédla se pořádně kolem sebe a zjistila, že má pravdu. Malá dřevěná chalupa s červenými okenicemi a dvoupatrový zděný domek tu předtím nestály.
„Nevypadají nově,“ vydechla šokovaně.
„Znamená to to, co si myslím?“ obrátil se na ni.
„Bojím se, že ano. V tom případě musíme rychle pryč,“ uvažovala.
Ron ale nečekal, až si všechno promyslí a rychlým během se vydal k jejich domu.
„Ne, tam nesmíš,“ volala za ním. Bála se, aby nepotkal sám sebe. Pak jí však došlo, že na rozdíl od minulosti, v budoucnosti může narazit sám na sebe jen tehdy, pokud se zvládli vrátit. Mohlo by to být užitečné, moct si promluvit se svým vlastním já. Dokázali by tak zjistit, jak se dostat zpět do vlastní doby.
„Nikdo tu není,“ oznámil jí celkem zbytečně, když se sešli v malém obýváku. Ukázal na noviny položené na stole. „Z roku dva tisíce sedm.“
„Něco takového jsem čekala,“ sedla si ke stolu a položila hlavu do dlaní.
„Takže jsme opravdu v budoucnosti?“ vyděšeně na ni pohlédl. Do této chvíle si něco takového odmítal připustit.
Zamávala novinami. „Zdá se.“
„Co budeme dělat?“ tázal se. Hlas se mu chvěl potlačovanou panikou.
„Musíme se odtud nějak dostat,“ na rozdíl od něj neztrácela hlavu. „Zkus obhlédnout dům, Rone.“
Nejistě na ni pohlédl, očividně nechápal, jak by jim něco takového mohlo pomoct. Za ty roky si však zvykl poslouchat ve vypjatých situacích její chladnou logiku. „Za chvíli jsem zpátky – ty zatím přemýšlej, jo?“
Přikývla. Nechala ho vystoupat do schodů, a pak začala potichounku prohledávat zásuvky stolu. Ulevilo se jí, že se na nic neptal. Že si neuvědomil to nejdůležitější. Vlastně sama nevěděla, proč se s ním nepodělila o svoje úvahy. Možná proto, aby ho příliš nezatěžovala. Pokud by se její naděje ukázaly jako liché...
Zaplašila svoje obavy a znovu se pustila do hledání. Už ve chvíli, kdy zjistili, že jsou o osm let posunutí v čase, jí bylo jasné, že je tu někde schovaný vzkaz. Protože když se vrátili zpátky do své přítomnosti – zakázala si myslet na jinou možnost -, určitě udělala nějaká opatření. Nejspíš sem dala i ty noviny. A určitě tu zanechala i nějaký vzkaz.
Ronovy kroky právě zamířily po schodech dolů. Chvíli se bála, aby s nevrátil, ale on zamířil ještě do sklepa. Dojímalo ji, jak moc jí věří, a byla tomu ráda. Kdyby začal něco tušit...
Vlastně ji tolik nepřekvapovalo, že mu to nedošlo. Ona sama by také nevěděla nic o fungování času, pokud by deset měsíců každodenně nepoužívala obraceč času. Když k tomu připočítala výlet do minulosti s Harrym, byla vlastně odbornicí na časový paradox.
Potíž byla v tom, že ve svém vlastním čase sice věděla, kam vzkaz ukrýt, protože už ho vlastně našla, teď však neměla nejmenší tušení, kam by se měla podívat. Určitě byl v téhle místnosti, tím si byla jistá. Všechny šuplíky i zásuvky už prohledala.
Přemáhala ji panika, nakonec však uklidnila svoje ruce, takže se už netřásly, a pustila se do přemýšlení.
Pohledem přejížděla po pokoji, zastavovala se u každé drobnosti, na kterou její oči narazily, a snažila se najít něco, co je jinak. Nakonec si všimla malé zarámované fotky sebe, Rona a Harryho. V jejím vlastním čase rozhodně žádná taková v obývacím pokoji nevisela.
S bušící srdcem sundala obrázek ze stěny. Nedočkavě odchlípla zadní stranu rámu. Pod překližkovou destičkou se objevil bílý růžek papíru. Se zatajeným dechem za něj zatáhla. Rychle list rozložila a překotně se pustila do čtení.
Nedej na sobě nic znát! Ron nesmí mít o tomhle lístku ani potuchy. Ze sklepa se vrátí přesně za minutu a dvacet dvě vteřiny, takže čti rychle.
Zpátky se můžete vrátit tak, že se přemístíte znovu do toho podivného prostoru, v němž jste se vznášeli. Nemáme čas, abych ti vysvětlila celý princip, ale snažte se hledat místo, na které vás Ron přemístil.
Možná ti to bude připadat podivné, ale poslední věc, kterou musíš vědět, je, že Severus Snape je na správné straně. Přesvědč o tom Rona!
Chvatně zapálila oheň v krbu a nechala plameny, aby vzkaz strávily. Hlodal v ní červíček nespokojenosti. Čekala by od sebe něco víc – návod, jak najít a zničit viteály. Možná snad i jména jejích a Ronových dětí. Pak si s povzdechem uvědomila, že tohle by přece nikdy s chladnout hlavou neudělala. Ovlivnila by tím běh událostí nepředvídatelným způsobem. S časem si člověk neměl hrát.
Než se Ron vrátil, stihla ještě kouzlem odstranit popel a vrátit se zpátky na své místo u stolu.
„Všechno je tu stejné,“ oznámil jí. „Nevím, cos myslela, že najdu – ale není tady to opravdu není.“
„Nezlob se,“ kajícně se usmála. „Ani sama nevím, co jsem doufala, že bys tu mohl najít.“
Pokrčil rameny. „Vymyslela jsi něco?“
„No nevím, jestli je to nejlepší nápad, ale říkala jsem si, že se pokusíme dostat zpátky tou cestou, kterou jsme se sem dostali.“
Promnul si ruce. „Víš, říkal jsem si – ty-víš-co můžeme hledat i teď a tady. Co kdybychom se nevraceli? Kdybychom -“
„Rone,“ přerušila ho naléhavě. Vstala a zachytila jeho dlaně ve svých. „Uteklo osm let. Osm let, v nichž je Ten, jehož nejmenujeme svrchovaným pánem téhle země. Mučí a vraždí. Tohle nesmíme dopustit.“
„Ach. To mi nedošlo,“ svěsil hlavu. „Tohle všechno,“ mávl kolem sebe rukou, „je hrozně zvláštní. Vůbec nic nechápu.“
„Klid, nějak to zvládneme,“ snažila se ho ukonejšit. „Nesmíme tady moc dlouho otálet. Kdyby nás někdo viděl, mohlo by to zasáhnout naši budoucnost a možná i minulost. Je nejvyšší čas pokusit se dostat zpátky.“
„Takže cože mám dělat?“ chtěl vědět.
„Chytíme se za ruce a zavřeme oči.“ Přistoupila těsně k němu. „Intenzivně se budeme soustředit na to místo, kde jsme byli – na to prázdno. Pak se nás tam pokusím přenést.“
„Pomůžeme si tím? Vždyť se zase nebudeme moct ani pohnout!“
„Předpokládám, že je to nějaká forma vakua -“ Nechápavý výraz na jeho tváři jí prozradil, že nemá tušení, o čem mluví. „Dobře, jinak,“ zkusila to. „Vakuum je místo, v němž není ani vzduch, nic. Proto jsme se nejspíš nemohli hýbat ani mluvit. Naše těla byla nějakým způsobem hybernovaná, zatímco naše mysl zůstala při vědomí.“
„Hyber-co?“ pozvedl obočí.
„Uspaná.“
„No, dobře, to je hezké, ale jak nám to pomůže se odtamtud dostat?!“
„Můžeme používat kouzla,“ odvětila, jako by to byla samozřejmost. Přitom i ji samotnou udivovalo, že je něco takového možné. „Vrátíme se na to místo, kde jsme se ocitli. Přesně tam.“
„Jak to chceš pro Merlina živého poznat?“ vyjel na ni. Vycítila, že má strach. „Vždyť je tam všechno stejné!“
„Jestli je moje teorie správná, Rone, Besim otevřela nějaký časový proud,“ začala váhavě. Nebyla si jistá, jak tohle všechno ví, ale přišlo jí to správné. „Snažila se nás poslat někam pryč – kam, to se těžko dozvíme. Jenže ten oheň, který jsem vyčarovala a který ona tak zdatně přiživovala, ji nejspíš uprostřed toho všeho zabil. Proto to nedokončila a my jsme tam uvízli. Jeden z rozměrů toho místa bude představovat vzdálenost v čase, druhý v prostoru. Proto jsme se ocitli každý jinde, ale ve stejném čase.“
„Jsem – zmatený...“
„Prostě mi budeš muset věřit,“ pohlédla mu do očí. Snažila se dát do těch pár slov všechny své přesvědčovací schopnosti. A ještě víc než jeho potřebovala ujistit sebe. Muselo to přece fungovat, jinak by si nemohla poslat ten vzkaz.
„Pořád nevím, jak to správné místo poznám. Můžeme vystoupit úplně někde jinde... Pořád si myslím, že by bylo lepší tady zůstat.“
„Rone, ten proud bude mít tendenci se uzavřít. Určitě – takhle to není přirozené. Musíme se prostě dostat na místo, které odpovídá naší době, a tam se přemístit. Octneme se zase zpátky. Měli bychom to ale stihnout rychle, abychom tady neuvízli. Upřímně vůbec netuším, jak tam běží čas – jestli se ten tunel už neuzavřel,“ vysvětlovala trochu nesouvisle.
Zavřel oči a zachytil se pevně za její paži. „Dobře, jdeme na to.“
V Ginny se obracely útroby naruby. Doufala, že sexem s Voldemortem to všechno skončí, že už nebude nucena svoji věrnost dokazovat jinak. Černokněžník měl však jiné plány.
Dvoukřídlé dveře se děsivě pomalu otevíraly. Bezděky zadržovala dech.
Pak dovnitř vkráčeli dva Smrtijedi. Svým roztrhaným a zakrváceným oblečením na svatbu vůbec nezapadali. Hosté se od nich odtahovali, jak ti dva procházeli sálem až k Voldemortovi. Nakonec poklekli před Temného pána a svěsili hlavy.
„Můj Pane,“ hlesli oba.
„Kde je Bill Weasley?“ otázal se naoko klidně. Za nehybnou maskou se ovšem převalovaly vlny chladné zuřivosti.
„Můj Pane, byli jsme přepadeni,“ oznámil ten odvážnější. Nezvedl pohled ze země a s vroucnou modlitbou upřeně zíral na lem Voldemortova pláště.
„Přepadeni?“ Ginny zaslechla v černokněžníkově hlase nádech smrtelného nebezpečí.
„Fénixův řád nás přepadl. Osvobodili Billa Weasleyho a zabili nebo vážně zranili šest z nás, Pane.“
„Co dělal zbytek? V pevnosti v Alythu mám přece početnou skupinu,“ otázal se. Zatímco mluvil, vytáhl z pláště hůlku a zálibně si ji prohlížel.
Smrtijedi se zachvěli hrůzou. Nedokázali teď odtrhnout pohled od jeho rukou.
„Zjistili to příliš pozdě, Pane. To už byli členové Řádu na odchodu.“
„Chceš říct,“ zasyčel Voldemort, „že moji lidé jsou tak neschopní, že si neporadí s pár vzbouřenci?! Kolik jich bylo?!“
„Šest, můj Pane,“ vydechl Smrtijed a instinktivně zavřel oči.
Voldemortova kletba do něj narazila a odmrštila ho do zástupu svatebčanů. Jako na povel se všichni rozběhli pryč. Prchali hlava nehlava, aby se také nestali terčem hněvu Temného pána. I druhý ze Smrtijedů z Alythu se pokusil utéct, černokněžník ho však k sobě kouzlem přitáhl.
„Chci jména,“ přikázal. „Kdo se na tomhle podílel?!“
„Byl tam ten bystrozor – Kingsley. Vlkodlak. Zrzavá dvojčata. Pak ten Longbottom a ještě jeden kluk. Nevím, jak se jmenuje.“
„Chci tvoje vzpomínky,“ oznámil mu.
Muž sebou cukl, když mu hůlka Temného pána namířila na hlavu. Voldemort ho však zatím nechtěl zabít, jen vytahoval z jeho hlavy stříbřitá vlákna, která ihned ukládal do vyčarované křišťálové lahvičky.
Když skončil, s odporem se na Smrtijeda podíval. „Šest poločarodějů přemohlo dvacet mých lidí. Ty sám, Rabastane, jsi mi ručil za Billa Weasleyho... Ručil jsi svou vlastní hlavou, že můj svatební dar se neztratí.“
„Můj Pane,“ vyjekl Lestrange, „snažně vás prosím. Dělal jsem, co jsem mohl -“
„Já vím,“ přerušil ho. „Právě proto tě nezabiju hned, Rabastane. Sloužíš mi dlouho – dost dlouho na to, abych ti nedal milost. Lord Voldemort umí odpouštět, Rabastane... Ty víš, o co se snaží tvoje švagrová. Připojíš se k její skupině. Máte měsíc na to, abyste mi přinesli hlavu toho vlkodlaka. Začínám mít pocit, že to on teď vede ten proklatý Řád.“
„Jistě, můj Pane, spolehněte se,“ zalykal se Lestrange vděčností.
„Můžeš jít,“ pokynul mu Voldemort a on se rychle vzdálil. I černokněžník se se zavířením pláště otočil a hodlal svého služebníka následovat, když si všiml Ginny. Stála jako socha uprostřed sálu a beze slova ho sledovala čokoládovýma očima.
„Ty jsi ještě tady?“ podivil se.
„Nepřikázal jste mi odejít, můj Pane,“ odvětila klidně.
Zvedla se v něm vlna obdivu. Dokonce i Bela oddaná mu jako pes se snažila dostat pryč, když zuřil. „Ty se mě nebojíš?!“
„Chci vám přece sloužit, můj Pane. Můj život patří vám. Můžete mi ho vzít nebo ponechat – a já o tom mám těžko co rozhodovat,“ pravila pevně.
Zálibně si ji prohlížel. „Tohle přesně nikdo z nich nechápe,“ zašeptal. „Pojď ke mně,“ přikázal. Uchopil její levou ruku a namířil na ni hůlkou. „Opakuj. Jsem připravená vám sloužit, Pane.“
„Jsem připravená vám sloužit, Pane,“ zopakovala poslušně.
„Přijímám Znamení zla jako symbol mé věrnosti, oddanosti vaší věci a podřízenosti mému Pánu,“ předříkával jasným hlasem.
„Přijímám Znamení zla jako symbol mé věrnosti, oddanosti vaší věci a podřízenosti mému Pánu.“
„Budu vám sloužit, dokud nezemřu,“ dokončil.
„Budu vám sloužit, dokud nezemřu,“ slíbila. Cítila pronikavé teplo na levém předloktí a do nosu ji zaštípal pach spáleného masa. Zavřela oči a zatnula zuby, jak čekala bolest, která však nepřicházela.
„Otevři oči,“ ozval se jeho hlas někde blízko jejího ucha. Poslechla. Dívala se do jeho rudých duhovek. „Teď jsi, Ginevro, mou věrnou služebnicí. Vrať se za svým manželem. Svůj svatební dar dostaneš později,“ oznámil jí.
„Můj Pane,“ uklonila se.
„Máte s Dracem týden na svatební cestu. Všechno je už připravené – tak jdi.“
„Paříž?“ vydechla nevěřícně. Všechno napětí a starosti posledních týdnů z ní spadly. Bill byl prozatím v bezpečí. A na jejím štěstí zase tolik nezáleželo. Navíc měla o dost víc, než si mohla přát v těch nejdivočejších představách. Draco nebyl zvráceně zlý. A nebyl jí ani lhostejný, to si musela přiznat. Tu část její osobnosti, která se stala Ginevrou, okouzloval.
Rozhlédla se po přepychově zařízeném apartmá. První, co upoutalo její pohled, byla velká postel s nebesy. Z ložnice vedly jedny dveře do koupelny, které vévodila vana zapuštěná do země. Druhými dveřmi mohli projít do obývacího pokoje, kde kromě plasmové televize čekala i bohatě zařízená knihovnička, bar. Jídelna měla velikost bradavické společenské místnosti. Ginny si všimla i třetích dveří, jež podle všeho vedly do šatny. A z okna měli výhled přímo na centrum Paříže.
Cítila se jako královna. Smetanový koberec s hustým vlasem laskal její bosá chodidla, když přešla k majestátní posteli a posadila se.
„Přece ses sem chtěla podívat,“ mrkl na ni uličnicky. „Máme tu celý týden na to, abychom vystoupili na Eiffelovku. A mezi tím, paní Malfoyová, budeme poznávat tenhle hotelový pokoj.“
Bezděčně se zachvěla, jak jí prsty přejel po šíji. Nespěchal. Jemně jí vypletl z vlasů závoj a odložil ho na noční stolek. Vzal do dlaní její obličej a pomalinku se k němu přibližoval. Zavřela oči.
„Miluju tě,“ vyklouzlo mu.
„Pšššt,“ položila mu ukazováček na rty.
Políbil prst, který mu spočíval na ústech. Pak se k ní sklonil a něžně ji přitlačil do peřin. Klekl si na zem a nadzdvihl jedno její útlé chodidlo. Opatrně jí rty přejel po nártu.
Vlna vzrušení spálila poslední její pochybnosti. Vjela mu rukama do vlasů a přitáhla si jeho ústa k polibku.