Sebevražda
Johnny Mandel – Suicide Is Painless
Through early morning fog I see
visions of the things to be
the pains that are withheld for me
I realize and I can see...
That suicide is painless
It brings on many changes
and I can take or leave it if I please
The game of life is hard to play
I'm gonna lose it anyway
The losing card I'll someday lay
so this is all I have to say
Suicide is painless
It brings on many changes
and I can take or leave it if I please
The sword of time will pierce our skins
It doesn't hurt when it begins
But as it works its way on in
The pain grows stronger...watch it grin, but...
Suicide is painless
It brings on many changes
and I can take or leave it if I please
A brave man once requested me
to answer questions that are key
'is it to be or not to be'
and I replied 'oh why ask me?'
'Cause suicide is painless
it brings on many changes
and I can take or leave it if I please.
... and you can do the same thing if you please
http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/mandel-johnny/suicide-is-painless-117913
Astorie se pevně přimknula k Noblemu. Hladila psa za ušima a užívala si teplo toho tělíčka tisknoucího se k ní.
„Hodný pejsek,“ pochválila ho, protože jí před chvílí donesl nazpět zatoulaný míček. „Hodný. Ty jediný mě máš rád,“ dodala plačtivě. Začínaly jí pomalu docházet síly. Byla tu neustále zavřená a Draco se stále neukázal. Už se neobjevil téměř měsíc a ona pomalu začínala chápat, že pro něj opravdu nic neznamenala.
Pořád doufala. Věřila, že další den už přijde, usmívající se, s dárkem v kapse hábitu a s chutí ji obejmout a už nepustit. Jenže jak zažívala každý den zklamání, začínala být zoufalá. Každý večer se přesvědčovala, že už jí na něm nezáleží, a přesto se každé ráno probouzela a nedočkavě letěla do přijímacího salónku. Nikdy tam neseděl s jednou nohou nedbale přehozenou přes druhou a rty mírně zvlněnými úšklebkem.
Už by ani nepotřebovala, aby se jí dotýkal tak jako předtím. Stále toužila v jeho očích vidět lásku a úctu, ale už by se dokázala obejít i bez toho. Jen kdyby přišel. Pak by mu klidně odpustila i Zrzku. Cokoliv.
Několikrát už se odhodlávala k tomu, že půjde až k plotu sídla a pokusí se ho překonat. Věděla, že vzhledem k Neporušitelnému slibu to bude sebevražda, jenže pomyšlení na smrt se jí rozhodně nezdálo tak děsivé jako vyhlídka na neutěšený život bez lidské společnosti.
„Dráčku!“ zavolala za psem, kterého už její netečnost nebavila. Setr však nereagoval a místo ke své paní se vydal za nejbližším pávem. Vyděšený pták si ho s odporem změřil a pak popoběhl o kus dál. Noble po něm chňapal a páv uskakoval, až nakonec psa hra přestala bavit a vydal se prozkoumat blízké rododendrony.
Astorie se pomalu zvedla z kamínky vysypané pěšinky a posadila se na nejbližší lavičku. Sluníčko hřálo a rozpalovalo bledou kůži na jejích tvářích do červena. Větřík pofukoval a přinášel vůni levandule rostoucí na blízkých polích. Dívka však nic z toho nevnímala. Byla příliš ponořená do vlastních neradostných úvah.
„Servi,“ zvolala zvonivým hlasem.
S prásknutím se objevil drobný skřítek, který se ihned ukláněl až k zemi. „Přeje si paní?“
„Chtěla bych napsat pánovi,“ sdělila mu sebevědomě.
„To bohužel nejde. Servi se omlouvá, ale pán zakázal,“ pokrčil tvoreček drobnými ramínky. „Ale Servi by mohl paní připravit dobrou večeři. Co by paní řekla na nakládaný lilek s kozím sýrem a jako dezert jablkový koláč?“ otázal se s nadějí v očích.
„Ne, díky,“ usmála se. „Já dneska večeřet nebudu. A, Servi, mohl bys pána aspoň zavolat?“
„Pán si nepřeje být vyrušován,“ skřítek se zatvářil zoufale a uši mu schlíply k hlavě.
„Nic se neděje,“ upokojovala ho. „V tom případě mi, prosím, připrav moje sváteční šaty.“
„Paní se někam chystá?“ vyjekl vystrašeně.
„Ne, neboj. Jen jsem se v nich chtěla projít. Už jsem je dlouho neměla na sobě.“
Hermiona si pečlivě oblékla černý smuteční hábit a znovu se pokusila zkrotit svoje vlasy do úhledného uzlu. Neposedné kudrny se však bránily zarputile, takže nakonec svoji snahu vzdala a rezignovaně je stáhla do culíku.
„Sluší ti to,“ pochválil ji bez obvyklého elánu Ron, který se právě vrátil z koupelny. Vlhké vlasy mu spadaly do zamračeného čela. Drobné kapičky vody si razily cestu po jeho šíji dolů a Hermiona proti své vůli pocítila silnou touhu se ho dotknout. Věděla ale, jak takové touha obvykle končívá. A dnes ráno neměli na milování čas, takže ruku, jež už byla na půli cesty k jeho tváři, zase stáhla.
„Nejde o to, aby mi to slušelo,“ pokrčila rameny.
„Nedokážu si ani představit, jak musí Lupinovi být,“ promnul si Ron unavené oči. „Musí to být strašné.“
„Už dlouho jsem neviděla někoho tak trpět,“ přikývla Hermiona. „Když přišel – s jejím tělem v náručí -,“ naprázdno polkla a snažila se zahnat slzy, které se jí draly do očí. „Přála bych si, abych nemusela nikdy nic takového prožít.“
„Většinou ale lidi neumírají spolu,“ zašeptal.
Pomyslela na jeho rodiče, kteří to štěstí měli. „Měla bych být statečná. Ale asi bych v takové chvíli nedokázala – nedokázala bych pokračovat.“ Náhle se jí vybavil zase ten sen, který se jí zdál tu noc, kdy v chatě nocovali poprvé. Sen, v němž Ron umíral před jejíma očima.
„Tohle neříkej,“ chytil ji za bradu a natočil její tvář tak, aby jí dobře viděl do očí. „Tohle v žádném případě nemůžeš myslet vážně, že ne?!“
„Ne, promiň, to jsou hloupé řeči,“ sebrala se nakonec. „Samozřejmě, že bych to dokázala. Tak, jako bys to dokázal ty. Já bych nikdy nechtěla, abys to vzdal.“
Přitiskl si ji blíž. „Je to trochu – patetické -, ale slib mi, že kdyby se něco takového stalo, že půjdeš dál. Že si neublížíš, ani se nebudeš bezhlavě vrhat do nebezpečí.“
„Slibuju,“ kývla. „Ale od tebe chci slyšet totéž, Rone.“
Právě se blížili k domku, když zaslechli rozčilené hlasy dvojčat Weasleyových a Kingsleyho.
„Nepřichází v úvahu, Georgi,“ vztekal se Pastorek, „teď určitě není vhodná doba. Navíc nevím, co by nám asi tak hlídání Tkalcovské přineslo. Myslíš, že tam Snape vysedává a čeká, až ho přijdeme zabít?!“
„Počíhat si na něj, až se bude přemisťovat dovnitř přece není hloupost!“ hádal se George.
„Jo – neříkej, že nikdy nenavštěvuje svůj dům. Měl jsi nám už dávno říct, že znáš jeho adresu,“ připojil se i Fred s výčitkou.
Pastorek si povzdechl a zabloudil očima za sebe, kde seděl Remus otupěle zírající do prázdné sklenice. Hledat u něj oporu zjevně hraničilo s pošetilostí, proto si Kingsley jen povzdechl. „Vážně si myslíte, že Severus Snape – ten Severus Snape, který zabil Brumbála, a dokázal tolik let přežít jako dvojitý agent – se dá nachytat? I kdybychom tam šli všichni a všichni s ním bojovali, nejspíš by to nestačilo. Je pravou rukou Vy-víte-koho. Naučil se od něj spoustu kleteb a další spoustu sám vymyslel. Vážně jste tak hloupí, že nechápete to riziko?“
„Zabil nám rodiče,“ vedl si George umíněně svou. „Zajal Billa.“
„A proto kvůli němu chceš zničit Řád? Podívej se, kolik nás je -,“ mávl rukou po všech přítomných. „Vážně ti stojí za to, abys některé z nás viděl umírat?“ otázal se ostře. O něco mírnějším tónem pak dodal: „Něco jiného je chytat takové nicky jako byl Dolohov. Těch zvládneme klidně pět. Ale Snapea nesmíme podcenit.“
„Takže Kingsley se toho bojí,“ zavrčel Ron a chystal se vtrhnout dovnitř.
Hermiona hbitě zachytila jeho loket. Otočila Rona tváří k sobě a vážně se mu zahleděla do očí. „Víš, jak jsme mluvili o tom, že Snape je možná na naší straně, Rone, že ano?“
„Pokud vím, shodli jsme se tehdy, že do téhle tvojí teorie nezapadají některá fakta,“ zamračil se.
„Je tak těžké jednou uvěřit mojí intuici, Rone?“ prosebně k němu vztáhla ruce.
Nechtěl k ní být tvrdý, přesto nedokázal zadržet slova, která se mu drala z úst. „Kdyby to byli tvoji rodiče, Hermiono, kteří by umřeli před tvýma očima, těžko bys pak věřila, když by ti někdo – a ještě ke všemu bez jediného důkazu – začal tvrdit, že jejich vrah je na tvé straně.“
Hermiona chtěla očividně ještě něco říct, přerušily je ale snad ještě hlasitější hlasy zevnitř. „To je přece důvod, proč Řád existuje!“ hulákal Fred. „Nebo tu nejsme proto, abychom bojovali proti Smrtijedům?!“
„Bojovali, ne páchali sebevraždu!“ oponoval mu neméně hlasitě a rozzlobeně Pastorek. Chvíli se tvrdě měřili pohledy a zdálo se, že dvojčata se s Kingsleyho závěrem určitě nesmíří, do jejich debaty však nečekaně vstoupil Remus.
„Můžete si to nechat po pohřbu?“ otázal se tak tiše, že by ho přerušilo i zavrzání židle. Všichni zahanbeně sklopili hlavy. „Vážně bych ocenil, kdybyste jí dopřáli trochu důstojnější poslední rozloučení.“ Unaveně se zvedl od stolu a dokráčel ke dveřím, které v tu chvíli otevřela Hermiona.
„Dobré ráno,“ pípla nesměle a vyhnula se Lupinovu pohledu.
Starší kouzelník neodpověděl, jen se kolem nich protáhl ven.
„Co se stalo?“ otázal se Ron a hodil nejistý pohled na Lupinova záda.
„Měli jsme menší hádku,“ oznámil mu Fred. „Naprosto nevhodnou vzhledem k okolnostem,“ svěsil ramena.
„Kingsley celou dobu věděl, kde hledat Snapea, a nic neřekl,“ obvinil ho George.
„Nenechám vás provést nějakou hloupost,“ sykl Pastorek.
„Nebyla by to hloupost. Před tím, než odešla Lenka a Fleur by to nebyla hloupost. Naopak, bylo to to ještě méně nebezpečné, než snažit se osvobodit Billa. Měli jsme na to,“ začal George argumentovat.
„Osvobození Billa byla jen šťastná náhoda. Upřímně jsem počítal s tím, že to někdo nepřežije, protože to bylo totálně šílené. Jenže to mělo nějaký smysl – osvobodit tvého bratra byla správná věc. Ale opravdu jsi tak hrrr připravit některého z nás o život jen kvůli pomstě?!“
„A kdyby ano?“ Dvojčata si ho nepřátelsky měřila.
„Pak byste tu neměli co dělat,“ vložil se do toho překvapivě Neville. „Tady nemá pomsta co dělat!“
„Když jsi takový zbabělec, že -“
„Silencio!“ zakřičela Hermiona a dvojčata jen němě otevírala ústa. „Takže, prosím, uklidněte se všichni, ano? Tohle se totiž nedá poslouchat.“
Všichni mlčky přikývli.
„Jaké myslíte, že je pro Remuse vás poslouchat?!“ Nečekala na jejich odpověď a pokračovala: „Mluvíte tady o pomstě za každou cenu, to vážně chcete, aby se sbalil a šel k Malfoyovým spáchat sebevraždu?“
„Promiňte,“ šeptla dvojčata, když se jim vrátil hlas. „Máš naprostou pravdu, Hermiono,“ pohlédl na ni vážně Fred. „Opravdu bychom neměli takhle mluvit.“
„Počkejte s tímhle aspoň do chvíle, než bude Lupinovi líp,“ požádal je Ron. Ke Snapeovi sice choval stejné pocity, zároveň však chápal, jak těžké pro Remuse musí být tyhle hádky poslouchat.
„Dobře. Teď bychom asi měli jít ven – za Remusem – a -,“ Kingsley se odmlčel.
„Pohřbít Nymfadoru,“ kývla Hermiona se staženým hrdlem.
Pomalu vyšli na široký pás trávníku před domem a rozhlíželi se, jako by tu byli poprvé. Lupina zahlédli v dáli. Seděl na útesu a zíral na moře. Oběma rukama si objímal hrudník.
Hermiona k němu došla a zlehka mu položila ruku na rameno. „Jsi připravený? Ostatní už ano,“ hodila pohled ke skupince, která už nervózně postávala u jediného stromu v dohledu. Včera se domluvili, že právě sem uloží Nymfadořino tělo.
„Připravený?“ otázal se tiše. „Jak můžu být připravený na něco takového?!“
„Promiň, nemůžeš. Máš pravdu, na tohle se připravit nedá,“ přisedla si k němu.
„Myslel jsem si vždycky, že jsem odsouzený k osamělému životu. Že moje prokletí znemožňuje, aby mě měl rád někdo jiný než James nebo Sirius.“ Záměrně se vyhnul jménu Petera Pettigrewa, protože jen pomyšlení na dávného kamaráda otvíralo rány ještě bolestnější. „Víš, jak dlouho jsem ji odmítal?“
„Vím,“ povzdychla.
„Měl jsem to vydržet, víš? Nikdy jsem jí neměl dovolit, aby spojila svůj život s mým. Oběma to přineslo jen trápení.“
„To není pravda,“ Hermiona zavrtěla hlavou. „Vím jistě, že byla šťastná. Možná ti připadá podivné, že se mohla zamilovat zrovna do tebe, ale láska si nevybírá, Remusi.“
„I kdyby,“ pokrčil rameny, „k čemu to nakonec bylo? Nebýt mě, mohla být naživu.“
„Nebýt tebe, mohla být živá, ale zoufalá. O tomhle něco vím – vždycky by si vybrala tohle, Remusi. Byla statečná a tvrdohlavá a milovala tě. Nechtěla zemřít, to jistě ne, ale kdyby si měla volit mezi tímhle koncem a životem bez tebe...“
„Měl jsem ji chránit. Slíbil jsem, že ji budu chránit,“ složil si hlavu do dlaní a rozplakal se jako dítě.
Nevěděla, jak má reagovat. Co má říct, aby ho utěšila.
„Je čas se rozloučit,“ zamumlal nakonec a začal se pracně zvedat na nohy. S Hermioninou paží kolem ramen dokráčel ke skupince. Pečlivě se vyhýbal pohledům plným lítosti a soucitu.
„Začneme?“ obrátil se na něj Kingsley.
Lupin nasadil pečlivě kontrolovanou bezvýraznou masku. Kývl.
„Dnes jsme se tu sešli, abychom uctili naší přítomností památku milované matky a ženy, dobré přítelkyně a skvělého člověka,“ začal Pastorek. „Nymfadora Lupinová byla veselá a laskavá, vždycky ochotná podat pomocnou ruku. Uměla nás rozesmát i rozplakat – to většinou, když nám na noze přistálo něco těžkého, co shodila... Nymfadora – zůstane navždycky v našich srdcích.“
Remus naposledy objal nehybné tělo své ženy, pevně ji stisknul v náručí. Když ji pustil, rozepjal medailonek se svojí a Teddyho fotkou a pověsil si ho kolem krku. Pak hůlkou odlevitoval to, co zbylo z jeho manželky, do připravené jámy.
„Sbohem,“ zamumlal s hozenu hrstí hlíny.
Po něm následoval Kingsley. „Budeš mi chybět, Nymf,“ zašeptal.
Následovalo ještě šest polohlasných rozloučení. Pak postávali nerozhodně kolem a nevěděli, kam s očima. Lupin se očividně neměl k tomu hrob zasypat, proto se toho ujal Kingsley. Nakonec všichni společně namířili na strom. Kmen se v mžiku rozplýval před očima, kůra ztrácela pevné kontury a jako by se tavila. Před jejich očima začala ze dřeva vystupovat známá tvář a ramena. Usmívající se Nymfadora, jejíž smích už však nikdy nezazní a v očích se nerozsvítí pobavené ohníčky.
„Je nádherná,“ Lupin jako u vytržení přešel blíž a nechal svoji ruku přejet po dřevěné tváři.
„Půjdeme dovnitř na skleničku,“ vzal ho Kingsley pod paží a odváděl pryč. Ostatní šli za nimi, příliš zasažení tíhou toho okamžiku, než aby mluvili. Připadalo jim, jako by pod tím dubem nechali část sebe samých.
Beze slova se rozesadili na prázdné židle kolem stolu a Kingsley jim všem nalil štědrou dávku Ogdenské starorežné, již měl schovanou pro opravdu výjimečné případy.
„Když jsme tu všichni pohromadě – rád bych vám něco oznámil,“ začal bývalý bystrozor poté, co si vydatně lokl zlatavé tekutiny. „Hodlám odejít od Fénixova řádu. Místo sebe navrhuji na hlavu Řádu Remuse Lupina. Rozumějte, nechci přestat bojovat proti Smrtijedům, to určitě ne. Ale – mám teď prostě jiné plány.“
„Co chceš dělat?“ vypálil ostře George. Přízrak ranní hádky stále nebyl zažehnán.
„Chci najít Lenku.“
„Vždyť ty sám jsi ji nechal -“
„Odejít? Já vím.“
„Lenka odešla kvůli tomu dopisu, co jsme jejím jménem poslali Deanovi? Tys jí to řekl?“ chtěl vědět Neville.
„Přesně tak,“ kývl Pastorek.
„Kam vlastně šla?“ zajímali se.
„Já nevím,“ povzdechl si.“Jen vím, že jsem ji neměl nechat,“ přivřel bolestně oči. „Neříkám, že je mi jedno, jestli mě budete považovat za zbabělce nebo co všechno k tomu. Ale taky to pro mě teď není důležité.“
Georgovi jako by se náhle rozsvítilo. „Takže ty -!“ vykulil oči.
„Já musím odejít,“ nepřipustil další debatu.
Draco s Ginny seděli u večeře. Moc toho nenapovídali, takže se ozývalo jen tiché cinkání příborů a sem tam nějaká zdvořilostní fráze.
Měli za sebou náročné setkání s Temným pánem. Pochválil je za akci u Lupinových a minimálně k Ginnyině bezmezné úlevě netrval na vraždě malého Teddyho Lupina. Naopak, když mu vysvětlila, jakou výhodou by mohl být metamorfomág v budoucnu, souhlasil s tím, že chlapec může zatím zůstat v sídle. Na starosti ho měla Andromeda, nicméně ta měla být podrobena pečlivému dohledu Ginny, Narcissy a samotného Temného pána.
Dívka si stále nebyla jistá, jestli se zachovala správně. Pro Teddyho mohl být další život pod Voldemortovým dohledem jen čirým utrpením. Pokřivené hodnoty, které mu budou vštěpovány, mohou poškodit jeho charakter. A to radši ani nepřemýšlela o tom, co by následovalo, pokud by se chlapec jednou černokněžníkovi znelíbil.
„Dneska jsi měla první hodinu se Snapem, že?“ otázal se Draco konverzačním tónem. U srdce mu však rozhodně nebylo lehko. Neschvaloval Ginnyinu výuku a rozhodně nebyl nadšený z toho, že jeho ženu bude vyučovat právě jeho kmotr.
„Nakonec mi jen naložil horu knížek a poslal mě zase zpátky,“ pokrčila rameny. „Prý nebudeme pokračovat, dokud to nebudu mít nastudované,“ ušklíbla se. „Což nebudu mít. V následujícím roce určitě ne.“
„Nepřeháněj.“
„No však jo. Dobře, je toho jen asi dva tisíce stránek, to mám za měsíc.“ Ukrojila kus masa a labužnicky přivřela oči, když ho žvýkala. „Nechápu ale, proč to prostě nepřehodil na někoho jiného, když je mu to tak protivné.“
„Klidně bych tě učil sám,“ přikývl Draco. „Aspoň bychom spolu trávili víc času.“
„Myslím, že Temný pán počítá s tím, že budeme hodně pracovat společně,“ usmála se na něj. „Teď nás čeká Creevey,“ připomněla. Žaludek se jí stáhl, když si uvědomila, co to znamená. Pokusila se už ráno, těsně poté, co bradavický ředitel odešel, změnit některé údaje v Colinově složce, ale ta vzdorovala. Nakonec byla s bolestivým bodáním okolo srdce nucena konstatovat, že složky budou nějakými kouzly chráněné proti úpravě.
Chystal se něco odpovědět, když vtom se vedle něj s prásknutím objevil skřítek. „Pán promine,“ třeštil na něj oči, v nichž se zračila hrůza, „ale stalo se něco, co vyžaduje pánovu přítomnost.“
Draco v tvorečkovi poznal Servieho, který se měl starat o Astorii. Protože měl skřítek nařízeno, aby ho kromě nejzávažnějších případů nerušil, bylo mu jasné, že se něco přihodilo. „Přemísti mě,“ nařídil mu proto.
Vynořili se blízko živého plotu oddělující pozemky zámečku od okolí. Astorie ležela bez hnutí na zemi. Na sobě měla své nejoblíbenější sytě modré šaty bohatě zdobené krajkou a vyšívané korálky a zlatou nití. Draca však protentokrát nezajímal ani hluboký výstřih, ani štíhlé kotníky, které odhalila vykasaná sukně. Přiklekl k dívce a začal jí měřit puls.
„Co se stalo?“ vyštěkl na skřítka.
Servie vypadal, že se co chvíli rozpláče. „Paní s vám chtěla napsat. Servie jí vysvětlil, že to pán zakázal. Tak chtěla, aby Servie pána přivedl, a Servie odmítl.“ Skřítek se na chvíli odmlčel. Drobná brada se mu rozklepala potlačovaným pláčem. „P-přikázala Servie-emu, a-aby p-připra-vil n-nejlep-pší šaty a – a odešla do parku. P-procházela se. A pak najednou – Servie neví, jak se to seběhlo. Servie se pořád díval a hlídal paní, ale ona – ona najednou – začala ten plot přelézat!“ Skřítek se začal tahat za dlouhé uši a kvílet.
Draco zaklel. „Tvoje jediné štěstí je, že zatím žije!“ odsekl. „Přivedeš sem Severuse Snapea, je to jasné?“ otázal se skřítka.
Servie divoce kýval hlavou. „Jistě, Servie udělá všechno, co mu pán nařídí.“
„Nařídil jsem ti, aby ses o ni postaral! Aby se jí nic nestalo. A teď už padej,“ smýkl skřítkem od sebe.
Zvedl si dívku do náruče. Byla překvapivě lehounká, musela ještě zhubnout od doby, kdy se viděli naposledy. Zastyděl se, když mu došlo, že už jsou to víc než tři týdny, kdy ji navštívil naposledy. Odmítal si stále připustit, že by si chtěla sama ublížit, pořád mu přišlo pravděpodobnější, že prostě zapomněla na to, co mu slíbila, ale znejistěl.
Odkudsi se k němu přiřítil Noble a začal na něj nadšeně štěkat. Draco ho okřikl a pes se s nechápavým výrazem stáhl o několik metrů zpět. „Taky jsi ji měl hlídat,“ vyčetl mu, snad jako by za to sám nemohl.
Kopnutím rozrazil okno vedoucí z terasy do salónku a dívku položil na divan. Zdála se tak křehká a zranitelná, až mu mráz běhal po zádech. Dýchala velmi mělce a povrchně.
„Draco,“ ozvalo se mu za zády. „Co se tady stalo?“ otázal se Severus a přispěchal k dívce.
Draco mu vylíčil, jak pro něj přišel skřítek a jak našel Astorii. Nutil se ke klidu, když svému kmotrovi přeříkával, co se dozvěděl od Servieho. „Jestli porušila Slib, má nějakou naději?“ zeptal se.
„Musíš jí co nejdřív toho závazku zbavit,“ odsekl Snape a hůlkou přejížděl nad bezvědomým tělem. „Zkusím nějaká kouzla, mělo by to snad pomoci.“
„Jak mám ten Slib rozvázat?“ Draco vytřeštil oči. „Nikdy jsem o tom ani neslyšel, natož abych to dělal.“
„Pamatuješ si přesnou formulaci, kterou ji použil?“ chtěl vědět Severus. Draco kývl. „Tak mě pusť do svých vzpomínek,“ přikázal autoritativně.
„Ne,“ Draco zavrtěl hlavou. „Můžu ti to přeříkat, ale -“
Snape pevně sevřel chlapcovo nadloktí, až Draco vyjekl bolestí. „Nemáme čas, copak to nechápeš?! Pusť mě do své hlavy, než bude pozdě!“
Malfoy se podvolil a nabídl Severusovi vzpomínky na tu chvíli, když Astorii zavazoval Neporušitelným slibem.
„Dobře, teď si k ní klekni a vezmi ji za ruku,“ počkal, až se Draco sveze na kolena vedle divanu a zachytí Astoriinu chladnou dlaň do svých, a pak pokračoval: „Slíbila jsi, že neopustíš pozemky tohoto domu bez svolení Draca Malfoye a že ho ve všem poslechneš – budiž tohoto slibu zbavena,“ recitoval. „Teď ty musíš říct, že ji toho slibu zbavuješ,“ obrátil se na Draca.
„Rozvazuji tvůj slib, že neopustíš tento dům a pozemky k němu přilehlé, a že mě ve všem poslechneš,“ přednášel bezvýrazně. Měl pocit, že dívce se vrátila do tváří trocha barvy, ale stejně tak to mohl být jen optický klam, který mu provedlo světlo z krbu.
Snape teď rozčileně drtil mezi zuby jednotlivá kouzla. Draco sotva stíhal sledovat, co všechno jeho kmotr používá. Zdálo se však, že to zabírá. Astorie už dýchala pravidelněji a oční víčka se jí začínala chvět.
„Tak,“ Severus se zmoženě posadil do pohodlného křesla. „Teď už by měla být mimo nebezpečí.“
„Vůbec nechápu, proč to udělala,“ hlesl Draco. „Jak mohla zapomenout -“
„Zapomenout?“ Severusův hlas řezal jako žiletky. „Nemyslím, že by zapomněla. Kdy jsi tu byl naposledy?“ ptal se chlapce.
„Snad před týdnem?“ vykrucoval se Draco. „Možná přede dvěma týdny. Nevím přesně.“
„Takže tu byla celou tu dobu sama jen se skřítkem?“ Snapeův klid byl předzvěstí něčeho mnohem horšího. Jako když se před bouří utiší vítr.
„Copak jsem jí sem mohl sehnat nějakou společnost?“ hájil se chabě.
„Tak v prvé řadě jsi ji sem nikdy neměl zavírat!“ zařval Severus, až Draco nadskočil. „Ona není žádná hračka, Draco. Je to živá lidská bytost. Vážně jsem si nikdy nemyslel, že by ses o ni tak mizerně postaral.“
„Měl jsem teď hodně práce.“
„Ona skoro umřela,“ Snape se natáhl a sevřel chlapcova ramena. Cloumala s ním zlost. Nechápal, jak Draco mohl provést něco takového. A v neposlední řadě se zlobil i sám na sebe. Měl se zajímat. „Málem byla mrtvá. Nejspíš se chtěla zabít – kvůli tobě!“
„Mě – mrzí mě to,“ vykoktal konečně Malfoy. „Tohle jsem nechtěl, jasné? Nemyslel jsem, že by něco takového mohla udělat.“
„Už se to nebude opakovat. Hned, jak se její stav trochu zlepší, ji dopravíš na Malfoy Mannor. A přiznáš se!“
„To nebude třeba,“ zaznělo ode dveří. Lord Voldemort nakráčel dovnitř a nepřestával se usmívat.
Bill stál na malém kopečku nad mořem. Všude kolem se válely chuchvalce šedé ranní mlhy, takové, kterou rozpustí až polední sluníčko. V mlze se cosi pohybovalo. Něco, co nedokázal identifikovat. Kráčel směrem k tmavému stínu kdesi uprostřed, ale čím víc se blížil kraji mlhy, tím víc se zdálo, že se její chomáče rozpouštějí.
Cítil se, jako by ho ta mlha oddělovala od ostatních lidí, od jeho světa. Byl si jistý, že někde za ní by našel Fleur a celou svoji rodinu. Dal se do klusu, chtěl tou mlhou proběhnout.
Po nějaké chvíli před ním mlha přestala ustupovat a on se zanořil přímo do ní. Obklopila ho chladivá peřina tlumící všechny zvuky, které až do teď slyšel. Vítr hvízdající v uschlých větvích stromů se proměnil na tichounké šumění, zatímco příboj moře utichl docela.
„Bille!“ ozvalo se po jeho pravici. Automaticky stočil své kroky tím směrem.
Mlha byla na tom místě řidší, takže zahalovala neznámému jen nohy. Byl to vysoký, větrem a nejspíš i nesčetnými souboji ošlehaný muž. Tvář mu zdobily dvě táhlé jizvy a nespočet drobných šrámů. Ostře řezaný obličej prozrazoval rozhodnost a odhodlání. Světlé vlasy mu padaly do oříškových očí – vanoucí vítr s nimi nehnul ani o milimetr.
„Bille,“ vydechl onen neznámý a pečlivě si mladíka prohlížel.
„My se známe?“ otázal se Bill.
Muž se bláznivě rozesmál. „Dalo by se to tak říct,“ kývl. „Ale to není důležité, chlapče. Já jsem tu jen od toho, abych ti ukázal rozcestí.“ Mávl rukou a mlha se zase o něco rozestoupila. Před Billovými zmatenými zraky se objevil rozcestník. Měl pouze dvě neoznačené šipky. Jedna byla zářivě zlatavá, druhá černá jako noc.
„Mám si vybrat, kudy půjdu?“ otázal se Bill nechápavě.
„Ne, hochu. Máš odpovědět na otázku.“
„Na jakou?“
„Jestli má cenu žít,“ odvětil cizinec a zkoumal každý sval v Billově obličeji.
Bill stáhl tvář do bolestného úšklebku. Vybavily se mu všechny bolesti a strasti, kterých byl v poslední době svědkem. Vzestup Voldemorta. Smrt Harryho Pottera. Fleuřin odchod do Francie. Smrt rodičů. Vězení. Byl v pokušení odpovědět, že za takovou cenu nemá smysl žít. Bylo to příliš těžké, naplněné jednou ztrátou za druhou. A nikde nebyla naděje na zlepšení, budoucnost v sobě neskrývala žádné přísliby. Mohlo být jen hůř.
Pak však nebe nad ním rozzářilo jasné bílé světlo. Jako by se mu o obličej otíraly stříbřité vlasy. Fleuřiny vlasy. Zvedl ruku a snažil se ty prameny zachytit, proklouzávaly však mezi prsty. Přesto si byl zázračně jistý, že jsou skutečné. Že jsou někde blízko u něj.
„Má to cenu,“ odpověděl pevně.
„Tak žij,“ šeptl muž.
Mlha začala být hustší a Bill se v ní topil. Zahalovala všechno kolem, vpíjela se mu do uší, do vlasů i do úst. A všude zněla mužova slova. „Tak žij! Žij!“
Bill otevřel oči.
