Jdi na obsah Jdi na menu
 

Slibuji

17. 7. 2012

Blue foundation – Watch you sleeping

I wanna watch you sleeping peaceful
Resting your heart and your soul
We should never awake without the other
Lying by our side

I wanna learn from the calm with which you
Aim at your dreams and your goals
And I'm sure your stories always will unfold

I try to get you up
But you go down
And you are not okay

I wanna carry you
But you won't get up
It's really killing me
You know it's killing me

I wanna join you sleeping peaceful
Feeling the sun in our room
What a plenty of rays and beaming light
Surely, it does me good

I wanna trust the pulse
In which decay is followed by bloom
And I'm sure any flaw will turn out beautiful


http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/blue-foundation/watch-you-sleeping-93283


Teprve teď, po několika týdnech osamělého, bezcílného putování, si to Hermiona konečně uvědomila. Byli sami; bez pomoci zvenčí, bez možnosti se poradit, utěšit nebo si s někým promluvit. Jen oni dva a viteály.
Ron býval často pryč, hledal pro ně vhodný dům, a Hermionu nechával ve stanu. Když se vrátil, býval zamlklý, nevěnoval jí ani pohled, jen mlčky snědl jídlo, které připravila, a šel spát. Ona lehávala ještě dlouhé hodiny s otevřenýma očima vedle něj a jen se dívala do stanové celty. Přemýšlela o smyslu jejich putování. Snažila se na jejich situaci najít aspoň něco málo pozitivního, ale rychle ztrácela víru ve zlepšení. Všechno bylo tak tmavé, mokré, špinavé. Krajina se halila do studených mlh a příchod jara nenaznačovalo kromě pučícího listí nic. Jako by i ptáci přestali zpívat.
Když usnul, často ho zamyšleně pozorovala. Hlubokou vrásku na čele mu spánek vyhladil a tvrdý výraz, jenž nasazoval přes den, zmírněl.
Změnil se. Uzavřel se do sebe, všechny problémy a trápení se rozhodl nést jen na svých bedrech. Ochotně by se s ním podělila o všechno. Položila opatrně dlaň na jeho tvář, tak, aby ho neprobudila, a zavřela oči. Představovala si, že jsou spolu na neznámém krásném místě. Kolem byl klid a mír a oni se k sobě tiskli zamotaní ve světlých přikrývkách. Velikým oknem dovnitř padaly sluneční paprsky a vytvářely vzory na jejich bělostné kůži. S takovými představami většinou usínala a o to krutější bývalo probuzení.
Ráno vždycky vstávali brzo. Hned, jak vyšlo slunce, nachystala Hermiona čaj a společně s Ronem se podělili o jídlo, které se jim podařilo získat večer předtím. Většinou se v přestrojení vydali do nejbližšího města a nákup. Teď už se tolik nestrachovali o svoji bezpečnost mezi mudly – Voldemort už se nesoustředil na hledání Harryho, takže přístup k mudlovské civilizaci měli prakticky neomezený. Hermionu však už delší dobu trápilo, co budou jíst, až jim mudlovské peníze dojdou.
Ron zamračeně žvýkal toastový chléb a snažil se přijít na to, jak nelépe začít hovor s Hermionou. Už nemohl déle odkládat to, co jí měl říct už před týdnem.
„Měli bychom si promluvit,“ obrátil se na ni konečně.
„O čem?“ otázala se stísněně. Bála se, jestli nevycítil její nejistotu ohledně hldání viteálů a nebude ji chtít poslat pryč.
„Já – selhal jsem, Hermiono,“ hlesl. „Myslel jsem si, že budu schopnější než Harry a místo toho,“ bezmocně rozhodil rukama, „nemáme kam jít, o ty-víš-čem taky nic nového nevíme...“
Přisedla si k němu a položila si hlavu na jeho rameno. Trochu se odtáhl, ale ne tolik, aby ji od sebe odehnal. Marně přemýšlela, jak mu dodat sílu, kterou sama neměla, a naději, kterou necítila.
„Vzdáme to,“ navrhl zdrceně. „Přestěhujeme se k tvým rodičům do Austrálie... Tady už nic nezmůžeme. Nic nás tady nečeká.“
Jeho útrpnost podnítila její reakci. „Ne, nic takového neuděláme,“ prohlásila důrazně. „Nevzdáme se po dvou týdnech, Rone.“
„Ale co chceš dělat?! Sama dobře víš, že jsme v koncích!“
„Možná. Nemůžeme ho ale nechat vyhrát bez boje, Rone. Sám jsi to říkal – buď ho porazíme, nebo zemřeme.“
„K čemu je taková zbytečná smrt?“ zeptal se vyčerpaně. „K čemu je, že umřeme? Nejsme nic v porovnání s ním – nic neumíme... Mohl to schovat kdekoli, ani to nemusí být v Anglii,“ hlas se mu lámal bezmocí. Schoval hlavu do dlaní, aby mu nemohla vidět do očí.
„Když utečeme, Rone, jsem si jistá, že toho budeme do konce života litovat – tvoji rodiče by nechtěli -“
„Nechtěli by spoustu věcí, Hermiono – a přesto se staly.“
„Tak běž,“ řekla mírně. „Běž zpátky za svou rodinou, Rone... Možná jsou věci, pro které se nemá umírat, ale jeho porážka za to stojí. I kdybych měla jen proklestit cestu dalším, nevzdám to,“ snažila se dát najevo větší odhodlání a jistotu, než doopravdy cítila.
„Já tě ale nechci opustit,“ podíval se jí zpříma do očí. „Dobře to víš.“
„A já tě zase nechci nutit si vybrat – prostě si vezmi, co chceš, Rone. Klidně se mnou zůstaň a hledání nechej na mně. Nebo odejdi. Ale já v tomhle boji nepřestanu, ať vypadá třeba beznadějně.“
„Jakou šanci mají dva nedostudovaní kouzelníci, že najdou ty-víš-co? Jakou naději máme, že porazíme jednoho z nejmocnějších černokněžníků, které kdy nosila země?!“
„Malou,“ přiznala.
„Žádnou!“ vykřikl prudce a vyskočil na nohy. Vztekle rázoval kolem ní. „Netuším, jak jsem si mohl kdy nalhávat, že bychom měli šanci!“
„Vždycky je naděje,“ trvala zatvrzele na svém. „I když utečeme do Austrálie, co zabrání nesmrtelnému Ty-víš-komu, aby za nedlouho ovládl celý svět?! Když se k tomu všichni postaví takhle, bude to pro něj hračka... My se musíme – ne, promiň, - já se musím pokusit to změnit. Ukázat lidem, že je za co bojovat.“
Zase si sedl a věnoval dlouhý pohled svým rukám. Nervózně si je o sebe třel, proplétal prsty a různě je protahoval. Sevřela jeho dlaně ve svých. Snažila se být co nejlaskavější. Chápala jeho pocity, vždyť sama na tom byla podobně.
„Víš, přemýšlela jsem nad tím,“ začala po pár minutách ticha. Zamyšleně hleděla před sebe. „Myslím, že bych měla plán, jak se dostat aspoň trochu blíž k ty-víš-čemu. A taky mě napadlo, kde bysme mohli bydlet – jen prozatím...“
Vděčně se na ni podíval. „Jsi úžasná.“
Zčervenala až ke kořínkům vlasů. „Ba ne. Ale stejně děkuju.“
„Nemáš za co... Tak povídej, cos vymyslela?“
„Moje stará prateta má chatu, je to kdesi v Derbyshiru. Vzhledem k jejímu věku už tam nejezdí -,“ s dalšími slovy váhala.
Ron jí povzbudivě stiskl ruku. „Měl jsem slabou chvilku, už je to snad pryč. Mluv dál, prosím.“
„Mohli bychom tam dočasně bydlet, dalo by se to všelijak zabezpečit – a myslím, že tam nás zatím nebude nikdo hledat... Co myslíš?“ otázala se, když dlouho nereagoval.
„Snad by to šlo... Neprodala tvoje teta tu chatu?“
„Ne, slíbila ji rodičům, takže i kdyby zemřela, dědili by naši. Ačkoli... vzhledem k tomu, že jsou nezvěstní -“
„Dobře, podíváme se tam a podle toho, co najdeme, se rozhodneme,“ naplánoval nakonec.
„A ještě jsem si říkala – měli bychom se nějak zabezpečit – však víš, kdybychom oba – zemřeli,“ poslední slovo sotva slyšitelně zašeptala, „musí někdo vědět o ty-víš-čem.“
„Jak to chceš udělat?“ podivil se. „A hlavně komu bychom dali vědět?!“
„Předpokládám, že po naší smrti už je celkem bezpředmětné, jestli se to nedozví nikdo, nebo zrádce. Takže vybírat bychom měli pečlivě, ale zase se tím nemusíme tolik trápit. Navrhuju Kingsleyho, Remuse nebo Freda s Georgem.“
„To za nimi jako půjdeme?“ zajímal se dál.
„Ne, existuje něco jako nezlomitelná pečeť – pošleš dopis a dokud jsi naživu, nejde otevřít – používá se to pro kouzelnické testamenty.“
„Aha,“ vypadlo z Rona. Vždycky obdivoval, jaký přehled má Hermiona ve všech možných odvětvích, od léčitelství, přes kouzelnickou historii až po právo a praktická kouzla.
„Teoreticky bychom mohli klidně napsat dvěma a více lidem,“ rozvíjela dál svoje plány. „Tím minimalizujeme šanci, že Ty-víš-koho tajemství zemře s námi.“
„Dvěma maximálně,“ zmohl se na odpor. „Už tak je to riziko.“
„Dobře.“
„Koukám, že jsi nezahálela, zatímco já jsem neužitečně bloumal krajinou,“ z hlasu mu zaznívala frustrace.
„Měla jsem spoustu času přemýšlet,“ pousmála se. „Od teď ale budeme dělat všechno spolu, ano?“
„Hermiono, já hodně špatně snáším – když tě vystavuju nebezpečí,“ polknul. „Moc se o tebe bojím,“ přiznal.
Přistoupila k němu blíž a ruce mu zapletla do vlasů. „Taky se o tebe bojím – proto bychom měli být spolu. Představ si, kdyby to bylo naopak a tys měl sedět ve stanu, zatímco já někde nasazuju krk.“
„Nelíbilo by se mi to.“
„Právě. A stejně tak se cítím i já – chci, abychom byli rovnocenní partneři, Rone. Nestojím o to, abys mě chránil tak, že mě ze všeho vyloučíš.“
Pohladil ji po tváři. Byla tak drobná proti jeho svalnatým pažím, tak křehká, že snadno zapomínal, jak nebezpečná je s hůlkou. „Už se to nestane, slibuju.“
„Takže když jsme si to tak vyjasnili -“ začala.
„- tak se pojďme podívat na tu chatu,“ dokončil.


Se strachem zaklepala na ředitelnu a čekala. Na malinkou chvíli si přála, aby tam Snape nebyl, aby mohla trest absolvovat jindy – aby dokázala oddálit ten rozhodující okamžik.
Z jejího snění ji vytrhl studený hlas: „Dále.“
S obavami vešla dovnitř.
Uvažoval o ní celé dlouhé hodiny, a dokonce kvůli tomu několikrát jejich setkání pod různými záminkami oddálil. Nechápal její počínání a nevěřil tomu, že by tak lehce zradila svoji rodinu a přidala se na Voldemortovu stranu. Mátlo ho, jak se na něj může tak klidně dívat. Musí přece vědět, co udělal, musí ho za to nenávidět.
„Pane řediteli?“ otázala se, když dlouho nereagoval na její pozdrav.
„Slečno Weasleyová,“ chladně si ji měřil.
Bez rozpaků usedla na křeslo přímo naproti němu a bez zájmu hleděla na prázdné rámy portrétů. Byl tu jen Phineas Nigellus, který předstíral spánek.
„Jistě víte, proč tu jste, slečno Weasleyová,“ probral ji z netečnosti.
„Jistě, pane. Za napadení spolužáka,“ přikývla.
„Proč jste to udělala?“ otázal se nejpřísněji, jak dovedl.
„Protože Neville je krvezrádce, pane profesore,“ ušklíbla se. „Neváží si svého původu a to mě irituje.“
„Ať jste měla jakýkoli důvod, varuji vás. Pán zla nepřipouští prolévání čisté kouzelnické krve.“ Vzhledem ke smrti Molly a Artura to byla lež a on čekal, jak na ni dívka zareaguje. Přese všechna jeho očekávání jen klidně seděla a dál na něj upírala trochu povýšený pohled čokoládových očí.
„Bylo mojí povinností ho ztrestat za ta výsměšná slova o ministerské politice, pane.“
„V tom se naše názory liší. Jsem přesvědčen, že nic takového se po vás ve škole nechce. O trestech tu rozhodují jiní.“
„Omlouvám se, pane. Už se to nestane.“
„To bych vám radil, slečno Weasleyová. Pokud byste tyto výpady opakovala, byl bych nucen vás vyloučit,“ černé oči se do ní doslova vpíjely. Stále čekal, že se prozradí, že dá nějak najevo, jaké jsou její úmysly. Že se pokusí ho proklít. A ona nehnula ani brvou.
„Ještě, než spolu probereme můj trest, pane řediteli, potřebovala bych s něčím poradit,“ pousmála se.
„Mluvte,“ vyzval ji a jen těžko potlačoval svoji zvědavost.
„Podle profesorky McGonagallové mi musí být po smrti rodičů stanoven opatrovník. Je to pravda? A jestli je, bude ministerstvo přihlížet k mému přání?“
„Proč myslíte, že tohle jsou otázky pro mě, slečno Weasleyová? Škola s tím nemá nic společného,“ odvětil neutrálně.
„Ach, to je nepříjemné – myslela jsem, že právě škola by se mohla přihlásit jako můj opatrovník. Mám trochu pochyby ohledně svých dalších příbuzných. Pokud bych byla nucena s nimi trávit léto, mohli by mě protizákonně zadržet mimo školu a zabránit mi v návratu. Myslela jsem, že právě vy jako ředitel školy byste mi mohl pomoci,“ mluvila klidně a plynule a z očí jí vyčetl triumf. Dobře věděla, že pokud se mu svěří s takovými obavami a on jí nepomůže, bude to proti němu moci v budoucnu použít.
„Stále nejsem přesvědčen o tom, že je to záležitost školy. Tady přes léto zůstat nemůžete, takže by pro vás bylo přeci jen lepší, kdyby vaše opatrovnictví neleželo na instituci, ale na konkrétní osobě.“
„Takže třeba vy, pane -“ navrhla nesměle. Snape však podvědomě vycítil, že veškerá její váhavost je jen hraná. Pod nánosem té nejistoty byla neúprosně odhodlaná dojít svého cíle.
„Já také nejsem ta nejlepší osoba, slečno Weasleyová,“ zamítl její návrh. „Jste již téměř dospělá mladá žena a bylo by nevhodné, abyste o prázdninách pobývala u mě doma. Ale slibuji vám, že se pokusím najít někoho vhodného, kdo by se vás ujal.“
„Děkuji,“ dala do svého hlasu přesně tu pravou míru úlevy.
Snape se v ní spořád nedokázal vyznat. Jakou hru to tady se mnou hraje?! A je to vůbec hra a předstírání, nebo se opravdu tolik změnila? ptal se sám sebe. A co měla znamenat její obava o opatrovnictví? Pokud by se mu opravdu přišla pomstít, mohla to klidně udělat teď. Byli sami, o to se postaral. A únikovou cestu měla taky volnou – položil prášek s letaxem tak, aby na něj dobře viděla. Ale ona se za celou dobu ani jedenkrát nepokusila vytáhnout hůlku. Působila jako vtělná upřímnost, a kdyby Snape sám nebyl mistrem přetvářky, uvěřil by jí všechno do posledního písmenka.
Bradavický ředitel si odkašlal. „Co se týče vašeho trestu, nesouhlasím s profesorkou McGonagallovou,“ oznámil jí. „Její trest je příliš tvrdý. Já navrhuji, abyste strávila dvě vámi vybraná odpoledne v učebně lektvarů a pomohla profesoru Křiklanovi se vším, co od vác bude chtít.“
Ginny potlačila vítězoslavný úsměv. Profesor Křiklan patřil k těm, kteří ji vždycky obdivovali. Jistě ji nebude nutit pitvat ropušníky. Snape jí formou trestu vlastně dal najevo nepřímou podporu v boji proti krvezrádcům.
„Dobře, pane řediteli. Asi se mám hlásit u něj, že?“
„Ano – to je pro dnešek vše. Doufám, že to byl poslední váš prohřešek, který jsem musel řešit,“ řekl přísně. „Ty další už by mohly skončit vaším vyloučením, slečno Weasleyová.“
„Vynasnažím se vás nezklamat, pane,“ zvedla se z křesla. „Přeji vám hezký den, pane řediteli.“
Na jeho odpověď nečekala a co nejrychleji z ředitelny zmizela. S úsměvem od ucha k uchu vyběhla na školní chodbu a málem vrazila do Malfoye a Zabiniho, kteří ledabyle postávali nedaleko kamenného chliče strážícího vstup do ředitelny.
„Tak co, jak to šlo?“ vyhrkli hned oba, když ji uviděli.
„Jak jsem předpokládala,“ usmála se. „Dělal bububu, ale jinak mě vlastně nijak nepotrestal. Prý 'nesouhlasí s profesorkou McGonagallovou, její trest je příliš tvrdý',“ napodobila Ginny zdařile Snapeův protáhlý ledový hlas a zahihňala se.
„Ještě aby tě trestal za to, žes dala krvezrádným šmejdům co proto,“ kroutil hlavou Zabini, ruku nenápadně položenou okolo jejích ramen.
Dracovy vodové oči se zlobně zúžily, jinak ale nedal najvo, že si toho všiml. Také co nejnedbaleji chytil dívku za ruku. „Nechceš si jít zalétat?“ navrhl.
„Jistě, proč ne,“ usmála se. „Blaise, půjdeš taky?“
„Blaise přece nemá vlastní koště,“ ušklíbl se Draco dřív, než stačil Zabini cokoli říct.
„Půjčím si Higgsovo,“ chladně si spolužáka přeměřil.
„Sejdeme se za dvacet minut ve Vstupní síni,“ houkla na ně přes rameno a pelášila si do ložnice pro svoje koště.
Oba chlapci se vzájemně měřili tvrdými pohledy.
„Dej od ní ruce pryč, Malfoyi,“ vyštěkl nakonec Blaise.
Draco se jen ušklíbl. „Nemáš na ni žádné právo, Blaise. Ona není tvůj majetek.“
„Ale ani tvůj,“ odporoval Zabini.
„Nic takového netvrdím. Ať si sama vybere, ne?!“
„Neříkal jsi ještě před rokem, že na ní nic není, že je to jen malá krvezrádná mrcha?“ dorážel na Draca.
„Změnil jsem názor, to se stává,“ pokrčil blonďák rameny.
„Tak ho zase změň zpátky!“ odsekl Zabini, vytáhl hůlku a namířil s ní na Dracovu hruď. „Protože jestli mě neposlechneš, taky by tě mohla potkat ošklivá nehoda.“
„Hele, v klidu, jo?“ mírnil ho Draco. „Mám pro tebe návrh, kamaráde... Dáme si čtrnáct dní – a v těch čtrnácti dnech se ji pokusíme sbalit. Bude na ní, koho si vybere. To je férová nabídka, ne?“
„Co když si nevybere nikoho?“
„Pak toho oba necháme a uznáme, že jsme prohráli.“
„Dobře,“ souhlasil nakonec. „Ať je po tvém – čtrnáct dní.“


Remus Lupin se chystal na další schůzku s Kingsleym, kde ho měl bývalý bystrozor informovat o prvním použití veritaséra, které hodlal dát vypít nic netušícímu Fredovi. Dvojčata sice ani jeden z nich nepodezírali, shodli se ale, že nesmí v prověřování dát na intuici a pocity, a důvěřovat jen důkazům. Právě si zapínal dlouhý šedivý hábit, když se ve dveřích kuchyně objevila rozespalá Nymfadora. Vlasy měla divoce rozčepýřené a zívala na celé kolo.
„Nechystáš se tam, kam si myslím, že ne, Remusi?“
„A kam si myslíš, že jdu?“ otázal se co nejneviněji.
„K Pastorkovi?“ jmenovala bývalého kolegu.
Provinile sklopil pohled. „Hmmm.“
„Remusi -“
„Já vím, co chceš říct, Nymf. Jenže to není tak jednoduché. Nemůžu se schovávat jen proto, že mám syna.“
„Remusi,“ začala znovu mírně, „nemůžeš nás takhle ohrožovat... Nechci po tobě, abys skončil s činností pro Řád – ale budeš si muset vybrat. Pokud tu budeš chtít bydlet s námi, nebudeš se účastnit odboje. A jestli se chceš účastnit odboje -,“ nemusela větu dokončit.
Lupin zkřivil tvář a bolestivě se hryzal do rtu. Postavila ho přesně před tu volbu, které se obával. „Nemůžu si přece vybrat mezi vámi a svou povinností, Nymf. Prosím tě, pochop to,“ žadonil.
„Miluju tě a ty to víš. Už ale nejsme jen my dva, Remusi. Teď už nejde jen o můj nebo tvůj život. A já nedovolím, abys Teddyho jakkoli ohrozil,“ hlas jí sílil s každým dalším slovem. Věděla, že má pravdu.
„Chci pro něj jen bezpečnější svět, Nymfadoro!“
„Samozřejmě. Já ti nebráním bojovat, Remusi. Moje podmínky znáš. Klidně se bij za bezpečnější svět pro Teddyho, ale nebudeš bydlet tady. Neprozradíš náš úkryt a nebudeš na nás zbytečně upozorňovat. A po tvém odchodu zrušíme tvoje strážcovství a přeneseme ho na matku. Nebudeš se sem už moct vrátit,“ slzy se jí koulely po tvářích, hlas však měla stále pevný.
Nemohl se dívat, jak pláče. Jedním krokem překonal vzdálenost mezi nimi a slané kapky setřel. „Ty víš, jak se rozhodnu. Vždycky bych se tak rozhodl, protože život bez vás dvou si prostě představit nedovedu. Už jsem toho ztratil až příliš na to, abych s tím, co mám, nějak hazardoval,“ odmlčel se a podíval se jí do očí. „Počítáš i s tím, že mě to třeba zničí?“ otázal se tichounce a hlas mu přetékal bolestí.
Znovu se rozplakala. „Ano, počítám,“ kývla se staženým hrdlem. „I mě to ničí. Ale Teddy -“
„- si nezaslouží, abychom ho kvůli vlastním pocitům vystavovali nebezpečí,“ dokončil za ni.
Jako na povel se v tu chvíli malý Lupin probudil a začal křičet. Oba jeho rodiče se k němu hned seběhli a tišili ho. Nymfadora vzala chlapce do náručí a konejšivě mu broukala.
Ten obraz potvrdil Lupinovi jeho rozhodnutí; i kdyby měl zaplatit svým srdcem i duší, zůstane s manželkou a synem. Nebude se zapojovat do činnosti Řádu. Tuhle bitvu budou zatím muset bojovat jiní.
„Dobře. Slibuju, že ukončím kontakt s Řádem,“ vysoukal ze sebe. Nymfadora mu věnovala zvláštní pohled plný bolesti, pochopení a empatie, a pak i s Teddym odešla z místnosti. Chtěla dát Remusovi čas, aby se se svou volbou a jejími důsledky vyrovnal.
Lupin s bolestným povzdechem těžce dosedl za stůl v jídelně a přivolal si kalamář, brk a nepopsaný pergamen. Chvíli pero jen žmoulal v ruce, příliš znechucený z toho, co se chystá napsat. Pak ale zatnul zuby a začal plnit volné místo svým příznačným tenkým písmem.

Drahý Kingsley,

už téměř týden jsem otcem malého Teddyho. Nymfadora i malý jsou v pořádku.
Nepíšu ti ovšem jen proto, abych Ti sdělil tuhle radostnou novinu – chci se také vzdát svého členství v Řádu. Nmůžu nadále ohrožovat svoji rodinu, ačkoli je mi krajně nepříjemné sedět doma, zatímco ostatní budou vybojovávat mé bitvy.
Nymfadora mě ale postavila před nekompromisní volbu a já jsem se nemusel mnoho rozmýšlet, abych pochopil, co je v tuhle chvíli zodpovědné. Ne správné (správné to určitě není), ale
zodpovědné.
Musím Tě požádat, abys mi už nepsal. Za několik málo okamžiků, ještě před tím, než Ti tenhle dopis přijde, vylepším ochranná kouzla kolem domu, takže už ho nenajdou ani Tvé sovy.
Žij blaze, příteli, a stejně jako já doufej, že se ještě někdy ve zdraví shledáme.

S pozdravem
Tvůj Remus Lupin


Přidal pod psaní svůj rozmáchlý podpis. Nakonec, když už dopis téměř pečetil, v náhlém impulsu přidal pod text ještě doušku.

P.S. Doufám, že o mě nebudeš smýšlet špatně, a snad mi někdy odpustíš.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář