Snapeův soucit
Sea Wolf – Song for the dead
Awake without warning
The black of the morning
All shimmery jewels
From the voice of a fool
Echoes through the halls
Of the building
He built in her place
He'll shake through the winter
And dream of her mister
The picture he drew her
Resembled her sister
Oh how the wind
Can pull you in
Or push you away
You'll move like a tiger
Into the thicket
Claws in the dirt
You'll sing like a cricket
Song of the mystery
Song of the system
Song for the guilty
Song for the living
Song for the dead
A comma of silence
Relieves all the violence
You've dragged into bed
With the sheets soaking red
It's a glimmer of light
Through a prism
That's calling a truce
With your beautiful hair
So displayed on the chair
And your head on the arm
And your legs in the air
And the words dancing out
From your lips
Like a sad ballet
Now move like a tiger
Into the thicket
Claws in the dirt
You'll sing like a cricket
Song of the mystery
Song of the system
Song for the guilty
Song for the living
Song for the dead
You'll move like a tiger
Into the thicket
Claws in the dirt
You'll sing like a cricket
Long for the mystery
Long for the system
Long for the guilty
Long for the living
Move like a tiger
Into the thicket
Claws in the dirt
You'll sing like a cricket
Song for the mystery
Song for the system
Song for the guilty
Song for the living
Song for the dead
Song for the dead
Song for...
http://www.youtube.com/watch?v=L-XA4B1MPkE
Fleur otevřela oči a vymrštila se do sedu. S očima zalepenýma spánkem hmatala po hůlce na nočním stolku. Instinkt jí napovídal, že něco není v pořádku. Někdo byl v domě.
Pokoj se ještě halil do tmy, odhadovala tedy, že musí být před šestou ráno. Hlava ji bolela – už měsíc pořádně nespala, protože kdykoli zavřela oči, viděla před sebou Billovu tvář.
Tichounce se zvedla z postele a jediným mávnutím hůlky opatrně otevřela dveře. Její ložnice byla v patře, ale přes nízké zábradlí viděla do prostorného atria ve středu domu. Nikdo tam nebyl.
Připlížila se blíž ke schodišti, aby měla výhled do všech koutů rozlehlé dvorany, když vtom periferním viděním zaznamenala pohyb za sebou. Prudce se otočila, připravená na vetřelce vyslat omračovací kouzlo. Když však spatřila obličej nezvaného hosta, strnula.
„Fleur,“ vydechl úlevně George. „Je tu bezpečno? Musím s tebou mluvit,“ šeptal naléhavě.
„Co sse děje?!“ otázala se stejně tiše, z jejího hlasu však prosakovala panika. Bála se, jestli jí George nepřišel oznámit, že našli Billovo tělo.
„Musíme někam, kde nás nikdo neuslyší,“ naléhal George.
„Je tu jenom Gabrriela, maman a papa,“ ujišťovala ho. „Nikdo cissí nás sslyšet nemůše.“
„Byl bych radši, kdybychom se mohli přesunout někam, kde by bylo bezpečněji,“ zkoušel to znovu. Děsilo ho, jak snadné bylo překonat bezpečnostní opatření kolem domu. Mohli se k ní dostat Smrtijedi a nezpozorovala by je dřív, než by nakráčeli k ní do ložnice.
„V kuchyni to bude besspečné dost,“ půvabně nakrčila čelo, takže jí to i přes opuchlé zarudlé oči nesmírně slušelo.
George pokrčil rameny. Chápal, že nemá cenu ji přesvědčovat.
Zavedla ho do prostorné, domácky působící kuchyně. Na oknech se skvěly naškrobené červeně kostičkované závěsy, ubrus ve stejném barevném provedení byl dokonale vyžehlený a celá místnost doslova zářila čistotou. George to všechno přejel pohledem a nakonec zaštítil místnost několika jednoduššími kouzly. Proti opravdovým odborníkům na černou magii by sice nebyly nic platné, náhodného narušitele by však mohly odradit. A v neposlední řadě je díky kouzlu proti vyrušení nemohl nikdo odposlouchávat.
„O co jde, Žorži?“ ptala se znovu Fleur, když se oba usadili a on odmítl nabízené občerstvení.
„Žádala jsi o opatrovnictví nad Ginny?“ začal bez okolků.
„Jistě,“ přikývla. „Vy to pršece udělat nemůšete, to je jassné. A nemohla jssem dopustit, aby sskončila u někoho cissího...“
„Jak ti odpověděli?“ zajímal se dál.
„Satím nijak... Ale odpověděla mi ssama Žiny,“ vstala od stolu. „Bude nejlepšší, kdyš se na to podíváš ssám.“
Slyšl její tiché kročeje, jak pokračují z kuchyně přes halu až ke schodišti. Svižně vyběhla do patra a za okamžik už byla zpátky. Podávala mu pergamen.
Fleur,
cením si Tvé starostlivosti, ale musím Tě požádat, aby ses dál přestala zajímat o moje osudy a už mě nekontaktovala. Brzy budu plnoletá a péči nikoho z rodiny nepotřebuji. Tím méně Tebe. Jak víš, nikdy jsem k Tobě zrovna nehořela láskou, takže si dokážeš představit, že mít Tě za opatrovnici opravdu nechci.
Od rodiny Weasleyových jsem se už distancovala. Smrt rodičů byla pro mě přínosem – konečně jsem otevřela oči a uviděla jejich pošetilost. Náš rod patří mezi několik nejčistokrevnějších a nejstarších v Británii a moji rodiče neměli právo tohle ignorovat. Já jsem se rozhodla vydat jinou cestou a všichni Weasleyové by to měli respektovat.
Ginevra Weasleyová
Georgeovi klesla ruka s psaním pod stůl. Přivřel oči a druhou rukou si zoufale prohrábl vlasy. „Je to její písmo,“ řekl mdle.
„Mohli ji k tomu donutit.“
„Jistě pochopíš, že tím se asi utěšovat nebudeme,“ odsekl zostra.
„Mně na ní taky sáleší!“ rozzlobila se.
„Jistě, ale Ginny není Gabriela, že?“
„Žorži, co to povídáš?!“
„Že se ti to mluví, když máš celou rodinu v bezpečí tady...“
„Takhle sse mnou nemluv! - Celou?! Všdyť Bill -,“ hlas se jí zlomil. „Bill je uš skorro měsíc nesvěstný. Jak myslíš, še mi asi je, kdyš tady mussím trrčet a ani nevím -“ Už dál nezvládla nápor emocí a rozplakala se.
George její slzy probraly. Odsunul židli a přistoupil k ní. Opatrně jí položil ruku na chvějící se rameno. „Promiň, to jsem nechtěl.“
„Jen jsi ršekl, co ssi o mně všichni mysslíte,“ zavzlykala. „Ale já pršece -“
„Nikdo si o tobě nic takového nemyslí,“ zarazil ji. „Jen jsem ujel – mám o ně o všechny hrozný strach. Mamka s taťkou jsou – mrtví. Billa nejspíš někde drží. Ron se toulá kdesi po Anglii... A Ginny je podle toho dopisu buď taky v zajetí, nebo... a to by snad bylo ještě horší -,“ musel polknout, aby ulevil staženému hrdlu. Nechtělo se mu to obvinění vyslovit, jako by to, že ho řekne nahlas, ho učinilo pravdivým. „Nebo to psala dobrovolně.“
Severus Snape právě usedl do křesla v ředitelně a do připravené sklenky nalil trochu skotské. Od chvíle, kdy poznal otupující účinky alkoholu na oslavě porážky Pottera a vraždy Weasleyových, už se pití nevyhýbal. Jedna dvě skleničky před spaním dokázaly účinkovat lépe než Bezesný spánek. Neholdoval skotské každý den v týdnu; šetřil si ji na dlouhé páteční noci, kdy kulminovala jeho nespavost.
Pomalu upíjel a zamyšleně hleděl do plamenů. Snažil se přijít na to, kdy přesně mu přestalo záležet na tom, co se stane s ním samým. Po smrti Lily? uvažoval. Nebo teprve po Potterově selhání? A proč se prostě nesmíří s tím, že prohrál? ptal se pořád dokola sám sebe. Stále nemohl pochopit, proč se neustále snaží. Co ho žene kupředu a nutí ho bojovat předem prohrané bitvy?!
Cukl sebou, když chrlič na dveřích náhle ožil a oznámil mu: „Jde sem Alecto Carrowová, chcete s ní mluvit?“
„Ano,“ povzdechl si unaveně a skleničku i se zbytky pití nechal zmizet. Nechtěl Smrtijedce dát do rukou další zbraň. „Pojď dál, Alecto,“ vyzval ji, když uslyšel její těžkopádné kroky dospět až na poslední schod.
„Severusi,“ kývla mu na pozdrav, ačkoli se dnes viděli už několikrát.
„Co tě sem přivádí v tuhle hodinu?“ zajímal se.
„Konečně jsme chytili Longbottoma při něčem, z čeho už nevyvázne,“ doslova se rozplývala blahem.
„O co jde?“ zvolil neutrální tón.
„Amycus ho chytil, jak ve Velké síni píše na zeď výzvu ke vzpouře,“ Alecto předla spokojeností. „A to už nespraví školní trest, Severusi. Jistě víš, co říkal Pán zla...“
„Pán zla si v prvé řadě nepřeje prolévat čistou kouzelnickou krev,“ zachmuřil se Snape.
„Také po nás ale chce, abychom tu udrželi kázeň. A Longbottom spolu s pár dalšími odvážlivci tvoří poslední jádro odporu. Musíme ho potrestat tvrději – viděla bych to na několik let v Azkabanu.“
„Není v pravomoci ředitele školy posílat studenty do vězení – mohu ho nanejvýš vyloučit.“
„A právě proto jsem poslala pro Piuse. Ten takovou pravomoc má,“ usmála se Alecto.
Severus věděl, že je v pasti. Nemůže se Alecto otevřeně postavit a ochránit Nevilla, aniž by ohrozil sám sebe.
„Kde teď Longbottom je?“ otázal se co nejlhostejněji.
„Proč?“ sykla podezíravě.
„Zkusím zjistit, jestli nejednal podle instrukcí někoho jiného. Sám je dost hloupý...“
„Už jsem ho dost dlouho vyslýchala a nic jsem z něj nedostala,“ odvětila Alecto.
„Stejně bych to zkusil,“ stočil koutky úst vzhůru a zpod pláště vytáhl lahvičku s průzračným obsahem. „Veritasérum je účinnější než Cruciatus, Alecto.“
„Ty jsi odborník,“ odsekla. „Ale nemysli si, že si přisvojíš všechny zásluhy, Severusi.“
„Neboj se,“ z hlasu mu čišel chlad. „Kde je?!“
„V učebně černé magie – půjdu s tebou,“ následovala ho ke dveřím.
„Ne, počkáš tu na Břichnáče,“ přikázal autoritativně. „Jestli použije letax, musí vystoupit z krbu tady. A bylo by vhodné, aby ho tu někdo přivítal.“
„Dobře,“ podvolila se. Usadila se do jednoho z křesel pro návštěvy a začala si okusovat nehty.
Severus se pomalu vydal ke dveřím. Až za kamenným chrličem si dovolil zrychlit. Prázdnými chodbami téměř běžel. Snažil se sám sebe přesvědčit, že Nevilla už zachránit nelze. Zbývalo příliš málo času. Těsně před učebnou černé magie se donutil zpomalit do chůze. Na stráži před třídou našel Amycuse.
„Alecto tě poslala?“ zeptal se podezíravě.
„Pořád ještě jsem ředitel téhle školy, Amycusi,“ zpražil ho pohledem. „Takže mě myslím nemusí nikdo nikam posílat.“
Jeho autoritativní tón zapůsobil i na Carrowa. Ten se jen nepatrně ošil, a pak uvolnil Snapeovi přístup ke dveřím. Severus odhodlaně vešel dovnitř a málem se zděsil.
Nevillova tvář byla pokrytá zaschlou krví; někdo mu očividně znovu přerazil nos a způsobil mu hluboké šrámy na předloktích. Ani fyzické násilí, ani kletba Cruciatus se však očividně nepodepsaly na jeho neústupnosti – prohlížel si Severuse se zatvrzelou záští.
Severus Longbottoma nesnášel. Jeho tupost při lektvarech, jeho schopnost namočit se do každého maléru, jeho bezhlavou naivní víru v dobro. A přesto teď, když před ním seděl bezbranný, se vzpurným výrazem ve tváři, nemohl si pomoct. Myšlenky mu sklouzly k Nevillovým rodičům a on pocítil náhlý příval soucitu.
Snažil se bojovat proti slabosti, nesměl si dovolit žádné city. Byly luxusem, za nějž by tvrdě zaplatil. Nesmí přece ani přemýšlet o tom, že by mu dokázal nějak pomoci. Naznačil mu už stokrát, že se má držet zpátky a Longbottom znovu a znovu překračoval dané meze. Proto nemůže pociťovat výčitky svědomí, když ho v tom teď nechá. Jenže proč jsi sem tak běžel, jestliže jsi mu nechtěl aspoň zkusit pomoct?!
„Budete vyloučen z Bradavic,“ řekl chlapci co nejtvrdším a nejchladnějším tónem, jakého byl schopem.
„Jsem si toho vědom,“ Neville krátce přikývl. „Ničeho ale nelituju,“ oznámil mu bez známky strachu.
Snape se v duchu otřásl zlostí. Neuvěřitelně pitomí Nebelvíři! řval si pro sebe. Nahlas však řekl jen: „Vzhledem k vašim předchozím prohřeškům však nebude pouhé vyloučení adekvátní.“
Neville netečně pokrčil rameny.
„Pane Longbottome, ani vy nemůžete být tak hloupý, abyste nechápal, že za tohle vás čeká Azkaban.“
Pohlédl na něj a v jeho očích se mísilo pohrdání s nenávistí. „Ani vy snad nemůžete být tak hloupý, abyste nechápal, že mi to nevadí. Já už nemám co ztratit.“
Nevillův naprostý klid vyváděl Snapea z míry. Nedokázal čelit těm blankytným očím, jež mu vzdáleně připomněly Brumbála. Naprosto proti svému nejlepšímu vědomí začal promýšlet plán, jak Longbottoma zachránit. Možná ještě nebylo tak pozdě.
„Budiž,“ otočil se na patě, „když tolik toužíte zemřít.“
„Lepší být mrtvý, než se plazit před ním,“ slyšel ještě, než za sebou zase zavřel dveře učebny.
„Nic jsi z něj nedostal, že jo?“ zajímal se posměšně Amycus. Severus jen pokrčil rameny. „To podstatné už díky tobě a Alecto víme.“
Nevšímal si Smrtijedova ohromeného výrazu a vydal se cestou zpět k ředitelně. Dal si záležet, aby si Amycus všiml, jakým směrem odchází. Když byl bezpčně daleko od Carrowa, lusknul prsty. „Dixie!“ přivolal skřítka.
Maličký tvor zahalený jen do ubrousku na čajník s bradavickým znakem se zhmotnil po jeho boku. „Pane?“ zasípal úslužně a snažil se držet krok se Snapem.
„Půjdeš do nebelvírské věže a vzbudíš Colina Creevyho. Řekneš mu, že Neville Longbottom je zavřený v učebně černé magie a bez hůlky čeká na to, až ho ministr odvede do Azkabanu,“ nakázal skřítkovi. „A ještě mu řekneš, že před učebnou hlídá Amycus Carrow... Nikomu jinému o tom nepovíš – ani o našem rozhovoru.“
Tvoreček se uklonil až do pasu. „Jistě, pane. Dixie všechno provede.“
„A rychle,“ štěkl ještě, než se skřítek s tichým puf přemístil pryč.
Do ředitelny se dostal právě včas. Pius Břichnáč se zrovna vymotal z krbu a právě si oprašoval popel ze smaragdově zeleného hábitu. Alecto ho zdvořile vítala v Bradavicích a medově se usmívala.
„Severusi, rád vás vidím,“ změřil si ho Břichnáč pohledem.
Nikdy se neměli moc rádi a v posledních týdnech napětí mezi nimi gradovalo. Pius prosazoval tvrdší opatření ve škole a Snape zuby nehty bránil svoji nezávislost na ministerstvu.
„Kdybychom tu nebyli kvůli tak vážné věci, taky bych vás rád viděl, Břichnáči,“ Snape ani nemrkl.
„Alecto mi poslala Patrona, nijak ale nevysvětlila -,“ začal ministr.
„Ten problémový student – Neville Longbottom – našli jsme ho po večerce, jak píše na zeď ve Velké síni výzvu ke vzpouře proti současnému vedení školy,“ ujala se slova Alecto. „S panem ředitelem si myslíme, že by měl být nejenom vyloučen, ale hlavně poslán do Azkabanu,“ střelila pohledem po bradavickém řediteli, ten však k jejímu překvapení souhlasně přikyvoval.
„V tom jsme s kolegyní Carrowovou zajedno, pane ministře,“ pochmurně se usmál. „Neville Longbottom narušuje nový režim už od prvního dne nového školního roku. Přes četné výstrahy se doposud nevzpamatoval a je v našem nejlepším zájmu udělat z něj odstrašující příklad.“
Pius Břichnáč si zamnul ruce. „Nuže, pojďme na to.“
Colin Creevy už pomalu usínal, když ho cosi studeného zatahalo za palce u nohou. Vyděšeně vyskočil z postele a nevěřícně zíral na skřítka. Dixie se tvářil mírně provinile.
„Pán odpustí, ale Dixie má pro něj zprávu,“ ukláněl se.
Colin zatím nebyl schopný slova, takže jen mlčky přikývl.
„Mám vyřídit, že pan Neville Longbottom je zavřený v učebně černé magie – a, pane, čeká tam bez hůlky, až ho odvedou do Azkabanu. Hlídá ho profesor Carrow, pane.“
„Bože!“ vyjekl Colin rozrušeně. Začal běhat po místnosti jako splašený a shánět svůj hábit. Dixie však jedenkrát luskl prsty a hoch byl kompletně oblečený.
„Děkuju!“ křikl, Dixie se však už přemístil.
Se vzrůstající odvahou a sebevědomím popadl Creevy z nočního stolku hůlku rozběhl se do společenské místnosti. Nikdo si nevšiml, jak se přes Buclatou dámu plíží ven.
Na chodbě trochu zaváhal; zahlodal v něm červík pochybností. Dixieho mohl poslat téměř kdokoli; klidně i někdo, kdo si přál dostat Colina do problémů. Pak se však chlapec vzpamatoval. Nezáleželo přece na drobných potížích či školním trestu, který mu za porušení večerky hrozil. Neville mohl být v opravdovém nebezpečí...
Prudce zahnul k chodbě ve čtvrtém poschodí, párkrát se zhluboka nadechl, aby uklidnil splašené srdce, a pak se po špičkách vydal směrem k učebně. Přede dveřmi opravdu hlídkoval Amycus Carrow. Colin si už delší dobu představoval, jaké by bylo zasáhnout nenáviděného profesora omračovacím kouzlem. Teď si to mohl vyzkoušet.
„Mdloby na vás,“ přikázal tiše a než se nadál, Carrow se pod náporem červeného paprsku tiše sesunul k zemi. Ohromený vlastním úspěchem se Colin vydal ke třídě.
„Neville!“ vykřikl tlumeně. Kamarád seděl celý zkrvavený na židli a zjevně už nedoufal v záchranu.
„Creevy,“ usmál se vyčerpaně. „Co tady děláš? Jak jsi mě našel? Kdo -?“ hrnul na něj jednu otázku za druhou.
„Tiše,“ napomenul ho Colin. „Za chvíli prý přijde ministr – musíš se odtud dostat. Můžeš chodit?“
Neville se vzepřel na loktech a opatrně zatěžoval obě nohy. S koleny ještě trochu roztřesenými se postavil. „Půjde to.“
„Kde máš hůlku?“
„Má ji Carrow,“ oznámil. „Načapal mě, když jsem trochu zdobil Velkou síň,“ ušklíbl se.
„Carrow leží omráčený za dveřmi,“ pyšnil se Colin.
Oba chlapci vyšli z učebny a zatímco se Colin rozhlížel na obě strany, Neville si vzal od profesora nazpět svoji hůlku.
„A teď bychom se měli vypařit,“ navrhl mladší z obou hochů. „Půjdu s tebou.“
Neville se zamračil, neustával ale v poklusu. „Tohle je moje chyba a já za ni zaplatím sám. Ty zůstaneš ve škole.“
„Proč?!“ bouřil se. „Jsem dost starý na to, abych taky odešel. Za pár týdnů je mi sedmnáct... Nechci zůstat v téhle škole – prolezlé černou magií a Smrtijedy.“
Byli už dost daleko od omráčeného Carrowa, takže si Neville mohl dovolit se na chvíli zastavit. Položil Colinovi ruku na rameno a upřeně se mu zadíval do očí. „Teď mě dobře poslouchej, Coline. Venku – tam nepřežiješ bez znalostí pokročilé magie. Tak prosím zůstaň. Do OVCí máš jen rok – jeden rok – to vydržíš... Předpokládám, že tě Carrow neviděl, když jsi ho omračoval.“
Colin zavrtěl hlavou.
„V tom případě tu zůstáváš.“
„Dobře,“ ustoupil. „Hlavně už pojď, než vyhlásí poplach.“
Pospíchali až ke vstupní bráně a tam se zarazili.
„Coline, kdo ti řekl, že jsem v maléru?“ chtěl ještě vědět Neville.
„Vzbudil mě nějaký skřítek.“
„Aha,“ Nevillův kulatý obličej se stáhl do ustarané grimasy. „Snad to nebyla past,“ mumlal si pro sebe.
„Opatruj se,“ přál mu Colin. „A teď už běž,“ pobízel ho.
Nemusel to říkat dvakrát; Neville počkal, až Colinovy kroky odezní v dálce, a pak zaútočil na vstupní bránu. Ta však jako by vycítila, že jde chlapci o život a ještě dřív, než do ní narazila Longbottomova zmenšovací kletba, se otevřela.
Bez jediného pohledu přes rameno se Neville vydal k Zapovězenému lesu. Díky nespočtu školních trestů s Hagridem znal bradavické pozemky dobře. Věděl, kudy má v lese jít, aby se vyhnul těm nejnebezpečnějším tvorům. Rozhodl se, že počká na stezce jednorožců až do rozednění, a pak se vydá oklikou k Prasinkám.
Uvelebil se na měkkém jehličí a plášť si přitáhl blíž k tělu. Poslední jeho myšlenka před usnutím patřila neznámému zachránci.
Hermiona už měla dost všech těch diskuzí o viteálech. Hodiny a hodiny už s Ronem probírali, kam by se mělo jejich pátrání dál zaměřit. Nepřišli však na nic kloudného. Bez Harryho jim chyběl náhled do Voldemortovy duše, chyběl jim někdo, kdo by černokněžníkovi rozuměl.
Ač to ani jeden z nich nevyslovil nahlas, napadalo je jen jedno místo, jež zatím neprozkoumali. Bradavický hrad byl ovšem jedním z nejlépe chráněných a střežených míst v Anglii a bylo čirým nerozumem pokoušet se tam proniknout. Přesto se jejich kroky nevědomky stáčely stále blíž a blíž hradu. Jako by je zdi, které bývaly po léta jejich domovem, k sobě volaly.
Toho dne se ocitli v řídkém lese. Začalo se smrákat a oni se rozhodli rozdělat stan a přenocovat na blízké mýtince.
Nad stromy už vyšel měsíc a jeho bledý srpek ozařoval malý palouk, na nějž Hermiona zašla pro dřevo. S několika větvemi v náručí strnula. Ta scéna byla navlas stejná jako v jejím snu. Hlouběji v lese slyšela vzrušené hlasy, které, jak věděla, patřily dvěma mužům. Hádali se, zda zabijí Nevilla.
Ne, to nemůže být pravda! Horečnatě přemýšlela, jak se zachovat. Ron byl daleko na to, aby ho přivolala na pomoc. Moment překvapení byl sice na její straně, stejně se však mohlo stát, že na ty dva stačit nebude. Dřív, než se stihla rozmyslet, uslyšela tlouštíka.
„Dobře, ale je to na tvoji zodpovědnost, Meany,“ říkal právě. A pak: „Na,“ podával druhému muži sekyru. Její ostří se zablesklo v měsíčním světle, jak ji Meany zvedl nad hlavu.