Šťastná, přešťastná Země
David Bowie – There Is a Happy Land
There is a happy land where only children live
They don't have the time to learn the ways Of you sir, Mr. Grownup
There's a special place in the rhubarb fields underneath the leaves
It's a secret place and adults aren't allowed there Mr. Grownup,
Go away sir
Charlie Brown got's half a crown, he's gonna buy a kite
Jimmy's ill with chicken pox, and Tommy's learned to ride his bike
Tiny Tim sings prayers and hymns, he's so small we don't notice him
He gets in the way but we always let him play with us
Mother calls, but we don't hear
There's lots more things to do
It's only five o'clock, and we're not tired yet
But we will be, very shortly
Sissy Steven plays with girls, someone made him cry
Tony climbed a tree and fell, trying hard to touch the sky
Tommy lit a fire one day, nearly burned the field away
Tommy's mum found out, but he put the blame on me and Ray
There is a happy land where only children live
You've had your chance and now the doors are closed sir, Mr. Grownup
Go away sir
http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/bowie-david/there-is-a-happy-land-36795
Ginny měla téměř radostnou náladu. Nadšení, kterým překypovali po složení zkoušek její spolužáci, ji nakazilo. Málem by si byla hvízdala, když někdo ve společenské místnosti pustil kouzelnické rádio.
I režim v škole byl s přicházejícím létem uvolněnější. I letos povolil ředitel oslavu zakončení školy vybraným studentům a ona byla mezi nimi. Pro ten jediný večer mělo dokonce přestat platit pravidlo zákazu meziročníkové komunikace. A Ginny tajně doufala, že by mohl dorazit i Draco. Potřebovala s ním probrat její přijetí ke Smrtijedům a poprosit ho, zda by se za ni u Snapea nebo přímo u Temného pána nepřimluvil. Nechtěla protekci, jen dostat rovnou šanci jako všichni ostatní.
Výsledky zkoušek zatím neznala, měli je vyhlásit dnes večer u jídla, byla si ovšem téměř jistá, že dosáhne na všechny vynikající. Díky hodinám tréninku se Snapem byla nyní v černé magii i v lektvarech nadprůměrná. Občas se jí dokonce povedlo vykouzlit na tváři bradavického ředitele potěšený úšklebek, když zvládla silné štítové kouzlo nebo dobře mířenou útočnou kletbu.
Snape ji nepřestával překvapovat. Už jen to, že se uvolil dávat jí soukromé hodiny byl zázrak. Samozřejmě ji stále urážel a nezakrytě jí dával najevo, že je neschopná, krom toho jí však také klad zajímavé otázky. Dlouze spolu debatovali nad čistou krví, výsadami starých kouzelnických rodin či očistou společnosti a cíli Temného pána. Chápala, že se snaží poodhalit aspoň kousek její duše a pochopit její motivy, takže se před ním měla na pozoru. Všimla si, jak jeho podráždění narůstá s jejími odpověďmi doslova odpapouškovanými z předmluvy Genealogie kouzelnických rodin v Británii. Ve chvílích, kdy spolu bojovali, pak několikrát ucítila dotek jeho mysli. Snažil se v nestřeženém okamžiku prolomit její obranu, ona mu ovšem s vnitřním uspokojením podsouvala jen ty myšlenky, které sama chtěla, aby viděl.
V duchu se vrátila k jejich poslední hodině. Naprosto nečekaně ji ani jednou neshodil a neurazil. Mluvil s ní jako s dospělou a ona měla konečně pocit, že jí věří. Že definitivně přestal pochybovat, že maska, kterou na sebe Ginny navlékla, je i její skutečnou tváří.
Dnes večer se kromě výsledků OVCí měla dozvědět také to, zda ji Snape navrhl do skupiny, z níž bude Voldemort vybírat své přívržence. Nemohla se večeře dočkat a z netrpělivosti jí i písmenka v rozečtené knize připadala jen jako rozmazané šmouhy. Nakonec snahu dozvědět se něco víc o bezhůlkové magii vzdala a tlustou bichli s povzdechem odložila. Určitě toho bude litovat, protože nikde v celé Británii nenajde tak dobře vybavenou knihovnu, jako byla ta zdejší.
Pohledem hypnotizovala ručičky náramkových hodinek, dokud nedospěly před sedmou večerní. Co nejpomaleji se zvedla z křesla. Do začátku večeře zbývalo ještě téměř dvacet minut, jenže ona už nedokázala nečinně poposedat. Zašla si do ložnice pro hábit a přehodila si ho přes tmavé tričko. Ještě si pročesala vlasy, a pak vyrazila směrem k Velké síni.
Ze všech stran se valili nedočkaví studenti sedmých ročníků, kteří stejně jako ona nedokázali už déle snášet nevědomost. Snad jako kdyby si mysleli, že čím dřív budou na svých místech, tím dřív se výsledky zkoušek dozví.
Do síně dorazila s desetiminutovým předstihem a měla tak čas sledovat, jak se celá místnost postupně zaplňuje. Každá vteřina se jí zdála jako minuta a ty zase jako hodiny. Napadaly ji ty nejděsivější scénáře. Co by dělala, kdyby cíl, k němuž se upíná už víc než rok, nevyšel? Mohla by vůbec ještě normálně žít? Odpověď znala, ale nehodlala si ji přiznat.
Jako poslední se ke stolu dostavil právě bradavický ředitel. Tmavým prázdným pohledem přejel celou Velkou síň. Jestli doteď někdo mluvil, nyní bylo slyšet spadnout špendlík.
„Nejprve k výsledkům zkoušek,“ nezdržoval se příliš formalitami. „Profesorka McGonagallová přečte vaše jméno a známky, vy přijdete sem a přeberete si závěrečné hodnocení. Ti z vás, kteří se přihlásili do dobrovolných jednotek Temného pána, zůstanou tady na vyvýšeném pódiu – probereme to zvlášť.“
Minerva McGonagallová s pevně semknutými rty vystoupila před učitelský stůl. Tenké obočí tvořilo jednu přísnou linku nad jejíma očima a dodávalo jí rozzlobený výraz. Hlas však měla předstíraně klidný, když začala předčítat.
Ginny nevnímala žádná konkrétní jména a výsledky, jen s bodnutím u srdce zaznamenala, že Colin Creevey prospěl. Pak profesorka došla k jejímu jménu.
„Ginevra Weasleyová,“ zaznělo.
Ginny se zvedla ze židle a nejistým krokem se vydala k profesorce. Srdce jí bilo tak hlasitě, že téměř neslyšela své hodnocení.
„Černá magie – vynikající. Lektvary – vynikající,“ četla McGonagallová. Ginny se málem podlamovala kolena. „Přeměňování,“ tady se profesorka trochu zadrhla a nesouhlasně zkrabatila tvář, „vynikající. Kouzelné formule – vynikající. Bylinkářství – vynikající. A péče o kouzelné tvory – nad očekávání.“
Ginny měla pocit, že balvan, jenž se jí právě odvalil ze srdce musí být slyšet až na školní pozemky. Ani si neuvědomila, že zadržovala dech, dokud úlevně nevydechla. S takovými výsledky si přece Snape nemůže dovolit ji Voldemortovi nedoporučit. A opravdu za chvíli četl její jméno mezi ostatními.
„Ti z vás, které jsem právě jmenoval, se po večeři dostaví ke mně do ředitelny, kde s nimi proberu podrobnosti,“ sdělil všem. „Teď se běžte posadit, protože vám chci sdělit ještě něco.“ Když si všichni posedali zase zpátky na svá místa, přejel ještě jednou přítomné pohledem. „Dnes se stalo něco vážného,“ začal. „Jedna ze studentek této školy byla dnes dopoledne zabita protivládními štváči.“
Síni proběhlo tsunami šepotu.
„Ticho,“ napomenul je. Ani nemusel zvyšovat hlas, aby se zase upokojili. „Tato dívka, která patřila do jedné z nejváženějších a nejčistokrevnějších rodin této země, byla přepadena na procházce za Prasinkami. Od příštího roku proto ruším návštěvy vesnice.“
Ze všech koutů znovu zaznělo tiché rebelantské mumlání.
„Je to pro vaši bezpečnost a žádali o to i vaši rodiče, když se dozvěděli, co se přihodilo,“ ujistil je ledově. „Každopádně žádám kohokoli, kdo dnes viděl Astorii Greengrassovou, ať už samotnou, nebo v doprovodu pana Draca Malfoye, či samotný incident, aby se přihlásil. Je nutné, abychom co nejdřív pochytali útočníky... Děkuji, to je vše,“ ukončil svoji řeč a posadil se.
Mezi studenty se rozběhl čilý hovor. I když nesměli mluvit s nikým mimo ročník a krevní příslušnost, přesto měli dostatek prostoru všechno probrat. Nenašel se však nikdo, kdo by dívku spatřil, takže se spokojili jen s tím, že si donekonečna opakovali svoje teorie o protivoldemortovském hnutí.
Ginny se s nikým nebavila, jen se tiše ponořila do svých úvah. Ani se nenadála a večeře skončila. Přidala se k dalším vybraným studentům a společně zamířili do Snapeovy ředitelské pracovny.
„Vás deset,“ přejel je očima,“ bylo vybráno, aby příští týden předstoupili před Temného pána. Budete mít možnost přesvědčit ho o svých kvalitách a oddanosti a vstoupit do jeho jednotek. Víc podrobností vám řekne pan Malfoy,“ ukázal rukou na Draca, který vystoupil ze stínů za ředitelským křeslem. Ginny si všimla, že mladíkova tvář je zbrázděná hlubokými vráskami. Pochopila už z ředitelova projevu, že Astorie byla Dracovou snoubenkou. Když teď viděla smutek, jaký ho zachvátil kvůli její smrti, bodl ji maličký osten žárlivosti.
„Přesně za týden ve čtyři hodiny odpoledne se od brány bradavických pozemků přemístíme na blíže nespecifikované místo – kvůli bezpečnosti vám samozřejmě nepovím, kam to bude,“ ujal se slova. „Tam se setkáte s naším Pánem. Některé z vás si možná hned vybere do svých elitních jednotek, jak to ostatně bylo třeba se mnou,“ rty mu zvlnil sotva patrný samolibý úsměv, „a ostatní zařadí do své tvořící se armády.“
Jeho slova přerušil bujarý jásot.
„S sebou si vezměte všechen svůj majetek,“ několika kroky se ocitl před jejich řadou a kráčel podél nastoupených studentů. Zastavil se u Ginny a přes Snapeův nesouhlasný pohled se dívce upřeně zadíval do očí. „Domů se nepodíváte dřív než o Vánocích,“ varoval je ještě.
„Teď můžete jít,“ pokynul jim bradavický ředitel a sledoval, jak se jeho pracovna vyprazdňuje.
„Neměl bys dávat své city tak okatě najevo,“ vyštěkl na svého kmotřence Severus.
Draco mu věnoval otrávený pohled. „Jaké city?“ otázal se posměvačně.
„Ty dobře víš, o čem mluvím, Draco. Pořád ti není lhostejná, i když jsem tě varoval, co by ti mohla přinést!“
„Nevím, o čem mluvíš.“
„O Weaseyové,“ procedil starší z obou mužů mezi zuby. „Jestli si nedáš pozor, budou si všichni myslet, žes to byl ty, kdo Astorii napadl. Už tak je podezřelé, že se to stalo tak blízko u školy a ještě ke všemu se nenašlo tělo,“ zkoumavě si Draca prohlížel a čekal na každé jeho zaváhání.
„Nevím, o čem to mluvíš,“ odpověděl Malfoy povzneseně. „Dneska mi zabili snoubenku, Severusi, mohl bys mít aspoň trochu ohledů.“
„Ach. Takt mi vždycky scházel. V tohle jste vy Malfoyové nedostižní. Přesně víte, kdy má přijít na řadu smutek, kdy výčitky,...,“ odsekl sarkasticky.
„Možná mi nevěříš, Severusi, klidně si ale můžeš prohlédnout mé vzpomínky,“ ukázal na zazátkovanou lahvičku s vířivým kouřově šedým obsahem.
„Jistě. Nejsi začátečník.“
„Leccos jsi mě naučil. Jak hrát a nikdy neprohrát,“ ušklíbl se Draco. „A teď, když mě omluvíš, musím si ještě něco zařídit.“
Od bradavických pozemků se přemístil přímo k hranicím rodového zámečku ve Francii. Zkontroloval si, že malá lahvička leží bezpečně v jeho kapse, a pak už v doprovodu drobného skřítka kráčel k domu.
Velká okna v přízemí vyzařovala do okolí jasné světlo. Astorie neměla ráda tmu, takže si v celém přízemí svítila. Tiše došel až do salonku.
Seděla v křesle a zamyšleně hleděla ho tlustého svazku. Tiše si odkašlal a ona překvapeně vzhlédla.
„Draco, čekala jsem tě nejdřív zítra,“ rozzářila se. „Rozmyslel sis to? Můžu se s tebou vrátit? Nebo ty zůstaneš tady?“ ptala se s nadějí v hlase.
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „To nebezpečí je příliš velké, má milá.“
Rozradostněný úsměv trochu pohasl. „Aha.“
„Přinesl jsem ti ten lektvar a hned zase budu muset jít.“
„Ten lektvar?“
Mlčky natáhl ruku. Flakónek se jí zdál jako vražedný nástroj, přesto ho bez protestů přijala.
„Vypij to,“ přikázal jí. Jeho tón nepřipouštěl námitky, šedé oči ji nekompromisně tlačily, aby lahvičku pozvedla k ústům a vypila, co jí dal.
„Nemohli bychom si o tom ještě promluvit?“ zkoušela to přesto.
„Ne, Astorie, přece jsem ti to už všechno vysvětlil. Vypij to,“ zopakoval.
Pozvedla lahvičku k ústům a zase nechala ruku klesnout. „Já to tak ale nechci.“
„Ještě před několika hodinami jsi byla rozumná,“ vyčetl jí. „Tak buď teď taky.“ Sevřel její pravou ruku do své a mírným tlakem ji donutil flakón znovu přiblížit k ústům. Se sebezapřením objala hrdlo rty a poslušně si nechala tekutinu skanout do úst.
„A teď to polkni.“
Poslechla ho. „Je to hořké,“ prskla.
Podal jí další skleněnou nádobku. „To je lektvar proti bolesti,“ informoval ji. „Já už budu muset. Tak to vypij, lehni si a pokus se usnout, ano?“ něžně ji políbil na čelo.
„Jasně,“ špitla a sledovala, jak mizí v dvoukřídlých dveřích. Zmoženě se posadila a sedačku, nemohla však najít potřebný klid pro odpočinek. Pak si vzpomněla, že musí ještě vypít druhý lektvar. Hodlala ho zapít pár doušky vody, aby přebila výraznou pachuť v ústech, a tak zamířila do kuchyně.
První křeč zasáhla její tělo s nečekanou intenzitou. Zavrávorala a z úst jí uniklo silné zasténání. Ruce jí automaticky vystřelily k podbřišku, takže upustila lahvičku s lektvarem proti bolesti. Skleněné střípky se rozletěly do všech stran a špičky jejích bosých nohou pokropila purpurová tekutina. Rozklepala se jí kolena a ona klesla do pozůstatků flakónku. Ostré hrany střepů jí prořízly kolena a dlaně, takže ublíženě zavzlykala. Proč tu Draco nezůstal s ní? Nechtěl se dívat na to, co pomohl způsobit? Jenže ona ho tolik potřebovala.
Bolest začala být nesnesitelná. Slzy se jí koulely po tvářích. Připadala si podvedená. Vzal jí dítě, na které se těšila, a ještě ji nechal samotnou čelit něčemu takovému.
Začalo se jí dělat hodně nevolno, útroby se jí svíjely a kroutily. Nedokázala potlačit tiché vzlyky. Když už jednou plakala nahlas, nešel křik zarazit.
„Děje se něco, paní?“ přispěchal k ní skřítek, jakmile uslyšel její sténání.
Astorie se dusila vlastními slzami a hlenem. Pracně se vyškrábala do kleku, aby si se stvořením mohla hledět do očí. „Přiveď pána,“ nakázala skřítkovi.
„To nejde,“ oznámil jí. „Pán to výslovně zakázal!“
„Tak mě přemísti za ním,“ zaštkala. Její nitro zasáhla další vlna bolesti. Úpěnlivě si tiskla ruce k tělu, ale nedokázala utišit záškuby, které jí zmítaly.
„To taky nejde.“
„Tak běž – ztrať se mi z očí!“ štěkla. Vzápětí toho litovala, protože ačkoli skřítek nebyl nejlepším společníkem, měla aspoň jistotu něčí blízkosti. Nyní jí nezbývalo nic jiného, než ležet na studené podlaze a svíjet se pod náporem křečí.
Ron a Hermiona byli už tři týdny na cestách po Albánii. Kouzla na urychlení růstu rostlin se nakonec ukázala tak účinná, že ve stodole u chaty měli uloženo několik pytlů s moukou, brambory, ovsem i několik bedýnek s jablky, cuketami a dýněmi. Něco málo z jejich úrody se jim povedlo prodat, takže si teď mohli dovolit ubytovat se v malé chatě nedaleko přístavního města Vlorë. Propátrávali blízká městečka a vesnice a do omrzení se vyptávali na místní příběhy a legendy. S dětskou umanutostí věřili, že pokud tu Voldemort někdy byl, zanechal v minulosti stopy.
Svoji totožnost maskovali Mnoholičným lektvarem, kterého Hermiona stačila navařit slušné zásoby.
Tekutina obohacená o vlasy postarších britských mudlů získala sytě modrou a kouřově šedou barvu. Oba si ucpali nosy, aby k jejich čichovým buňkám nemohl odpudivý puch zkažených vajec, a svorně si lokli.
Vlasy jim začaly šednout a zkracovat se. Ronovi začaly zarůstat zpátky do hlavy, takže za chvíli byl dočista plešatý. Shrbili se a zmenšili, oběma také přibyla nějaká ta kila navíc.
Hermiona si nervózně prohrábla krátké šedivé vlasy a vrhla rychlý pohled do zaprášeného zrcadla. „Vypadám hrozně staře,“ odfrkla a znovu rukou zajela do tři centimetry dlouhého sestřihu.
„Vypadáš krásně,“ ujišťoval ji Ron neupřímně.
„Nesnáším Mnoholičný lektvar,“ zabrblala.
„Bez něj bychom těžko někam mohli.“
„Já vím,“ povzdechla si. „Už mě to ale začíná unavovat. Měli jsme radši do Bradavic.“
„Myslel jsem, že jsme se shodli, že je to poslední volba. Dobře víš, že od tamtud se živí dostaneme jen nějakým zázrakem.“
„Je mi to jasné,“ na znamení porážky svěsila hlavu. „Nic to ovšem nemění na tom, že jsem z toho všeho unavená.“
„Tak pojď,“ objal ji kolem ramen.
Přehodili přes sebe neviditelný plášť a přemístili se pod ním. Les kolem byl temný, v dálce však prosvítalo světlo. Neušli ještě ani kilometr a už viděli první stavení a kolem nich lidi. Na cizince tu hleděli s nedůvěrou, vždyť blízko na severu zuřila lítá válka. Hermiona ani Ron neovládali místní jazyk ani zvyky, takže chtě nechtě museli přijmout úlohu britských turistů a riskovat, že vzbudí nelibost konzervativních vesničanů. Za ty týdny se aspoň naučili několik frází.
„Mirëdita,“ pozdravila Hermiona nejbližšího muže. Vypadal poměrně slušně, jeho oblečení svítilo čistotou a prozrazovalo, že patří ve vesnici k nejbohatším. Se špatně skrývanou nelibostí nejprve pohlédl na její džínové kalhoty a nezahalenou hlavu.
„Edhe ju,“ zabručel.
„Jsme turisti,“ zkusila to anglicky.
„Turistët?“ tázavě pozvedl obočí. „Nuk ka asgjë për të parë,” vrtěl hlavou.
„Histori,” posunky se mu snažila naznačit mluvení.
„Vy muset – Besim Dskalovski -,” mávl rukou za ostatní stavení.
Ron podal muži stříbrný peníz, ten však jeho ruku s nevídanou prudkostí odmrštil. „Pro Besim,” zamračil se.
Snažili se mu alespoň poděkovat, jenže on co nejrychleji odešel z jejich dosahu a zavřel se v nejbližším domě, takže se raději vydali směrem, kterým ukazoval. Většina vesničanů už se schovala do svých domů a z bezpečí za okny sledovala podivné cizince. Jen děti zvědavě vylézaly na zápraží a poulily oči na neznámé. Někteří odvážnější chlapci se dokonce pustili až k podivné dvojici.
„Besim Dskalovski?” tázal se jich Ron.
Malý chlapec plaše mávl rukou k polorozbořenému stavení na konci vesnice. „Atje*,” kýval hlavou a natahoval ušpiněnou dlaň. Ron do ní vložil dvě mince a chlapec nadšeně odběhl.
„Ukazoval na to stavení,” pokýval Ron hlavou směrem k rozpadajícímu se domu.
„Asi bychom to měli vyzkoušet,” souhlasila Hermiona.
Opatrně otevřeli chatrnou dřevěnou branku a pomalu prošli neudržovanou předzahrádkou. Zblízka vypadala chatrč ještě ubožeji a zanedbaněji. Vypadalo to, že obyvatelný je jen jeden pokoj; ostatní místnosti neměly ani okna a v koutech rostl všemožný plevel. S větší sebejistotou, než jakou doopravdy cítili, zaklepali a prošli dveřmi do malé komůrky.
„Dobrý den,“ pozdravila Hermiona anglicky.
Když si jejich oči přivykly na přítmí, první, čeho si všimli byl podivný obraz vévodící jedné ze stěn. Byla na něm vyobrazená mladá žena stojící pyšně mezi stromy. Na malou mýtinu dopadalo přízračné světlo měsíce, v němž malíř nechal vyniknout temný stín muže s dýkou v ruce. Panna hrdě nastavovala svá prsa jeho ráně.
Kromě obrazu byla v místnosti jen vysoká knihovna přecpaná svazky v zašlých kožených vazbách a křeslo obrácené k oknu. V něm se choulila podivná stařena. Chomáče šedých mastných vlasů zakrýval černý šátek. Ruce zatnuté do opěrek křesla připomínaly spíš zvířecí pařáty. Nejhorší však byly ženiny mléčně bílé slepé oči.
„Kdo jste?“ vyštěkla místo pozdravu. Její angličtina byla zašlá jako léta nemytá okna chalupy, v níž bydlela. Ron i Hermiona jí přesto porozuměli.
„Jsme tu na výletě,“ odpověděl Ron pevně.
„Říkali nám, že znáte nějaké zajímavé historky a pověsti,“ dodala spěšně Hermiona.
Stařeniny nevidoucí oči pohlédly směrem, odkud slyšela dívčin hlas. „Kdo vás poslal?“ otázala se skřípavě.
„J-jeden člověk n-na u-ulici,“ bezděčně se roztřásla. Ve stavení byla zima a z ženy navíc vyzařovala podivná síla. Téměř si připadala znovu jako v Godrikově dole, v domě Bathildy Bagshotové. Zalitovala, že sem chodili.
„Proč tu jste?“
„Kvůli těm příběhům,“ připomněli jí.
„To jsem nemyslela. To vím,“ odsekla. „Ptám se, proč chcete slyšet naše staré příběhy?!“
„Píšeme knihu,“ plácla Hermiona.
„Děvče, já nejsem hloupá. Slepá možná ano, ale hloupá ne,“ zamračila se. „Jste z Británie. Co se děj tam, to já vím. Zajímá mne, jak to souvisí s touhle zemí.“
„Nijak,“ zalhala pohotově a znovu si vysloužila stařenin opovržlivý úšklebek.
„Když ty mi budeš lhát, budu já lhát tobě.“
„Zajímá nás historie,“ prohlásila Hermiona.
„A současnost mne,“ nedala se žena.
Oba si vyměnili pohledy plné nevyslovených obav. Mlčky se dohodli, že poodhalí malý kousek pravdy, aby Besim ukonejšili.
„Zajímáme se o jednoho britského mladíka, o Toma Raddleho,“ pípla Hermiona.
„Toho neznám,“ zavrtěla žena hlavou. „Moje paměť sahá příliš hluboko do věků, co přešly. A on tu byl teprve nedávno.“
Ta věta je šokovala. Zalapali po dechu a nebyli schopní ze sebe vypravit ani slovo.
„Ano, byl tu. Já nevím, pro co.“
„Nehledal tu něco?“ položila Hermiona otázku. Z hlasu jí zaznívala špatně potlačovaná naděje.
„Ne,“ vrtěla hlavou žena. „Já už nepamatuju si vůbec nic,“ pokrčila rameny. „Jen staré příběhy, co vyprávěla mi je babička. A jí její babička.“ Ukázala na obraz. „To byl příběh, ten vy byste si měli poslechnout.“
Znovu se potkali pohledem. Ani jednomu z nich se nechtělo poslouchat zdlouhavé vyprávění, které nemělo s Voldemortem nic společného, ale doufali, že stařenu obměkčí. Byli si jistí, že žena něco ví.
„Povídejte nám to,“ vyzvala ji Hermiona jemně. „Kdo je ta dívka?“
„Elena,“ zasnila se Besim. „Elena z Havraspáru.“
Hermiona zbystřila při zachycení známého jména. „Ta dívka je Helena z Havraspáru, dcera Roweny?!“ vydechla šokovaně.
„Tak jest,“ potvrdila stařena. „Ona ukryla tu matčin diadém. Nikdo ho ale nenajde,“ přikývla spokojeně.
„Tom ho tu hledal?“ vypálila Hermiona otázku.
Znovu ji našly stařeniny slepé oči. Ten pohled byl znepokojivý a dívka by nejraději vzala nohy na ramena a utekla.
„Tom,“ zopakovala žena to jméno. „Tom se tu učil. Učil ode mne. Já ho kouzlům od báby naučila. A on mne po vašem – po anglicku,“ řekla pyšně. „Řekl, že jednou si pro diadém přijdou cizí lidé,“ zamnula si ruce, „že ho budou chtít odnést.“ Pravá ruka rychle zajela do záhybů beztvarých šatů a než se oba naděli, držela stařena v ruce hůlku. „Říkal, abych zabila každého, kdo vyptávat se bude.“ Její rty zkřivil úsměv, jak na ně namířila.
* Albánština podle překladače na Googlu, takže prosím berte s rezervou a omlouvám se znalcům tohoto jazyka za případné chyby. Holt jsem si na sebe upletla bič, když jsem je poslala někam, kde to sama neznám.
Mirëdita. – Dobrý den.
Edhe ju. - I vám.
Nuk ka asgjë për të parë. - Tady není nic k vidění.
turistët – turisté
histori – příběhy
atje - tam