Sůl v očích
Bratři Ebenové – Sůl v očích
Kdybych moh' být klukem, co mámě se pod sukně schová,
a možnost mít všechny své známé chyby dělat znova.
Hořko mi je, dívám se sám na sebe ve svém stínu,
kdo vypije víc než je zdrávo, mívá kocovinu.
A když se zeptám ostatních, zjistím, že pro ně jsem
už jenom solí v očích,
nic víc než solí v očích.
Kdo umyje tu vlezlou špínu, kterou na rukou mám,
hořko mi je, čím dál tím dřív se budím, dýl usínám.
A když se zeptám ostatních, zjistím, že pro ně jsem
už jenom solí v očích,
nic víc než solí v očích.
Kam se skryje má vlastní tvář v zrcadle, co mě leká,
hořko mi je, denně se ptám, co jsem to za člověka.
http://www.youtube.com/watch?v=bQ57GcMtOx4
Nástupiště devět a tři čtvrtě bylo jako každoročně poslední srpnový den hustě zalidněné. Astorie Greengrassová, na jejímž levém prostředníčku se vyjímal oslnivý prsten s brilianty, se prodírala zástupem bradavických studentů a jejich rodičů. Za ní šel s pobaveným úšklebkem Draco. Musel se usmívat tomu, jak jednoduché bylo udělat dívce radost. Stačilo se zeptat, zda ji bude smět vyprovodit na nástupiště.
„Támhle je volné kupé,“ vydechla úlevně a gestikulovala směrem k poslednímu vagónu.
Přese všechen hluk, který vydávaly poštovní sovy houkající ve svých klecích, supějící vlak připravený vyrazit a stovky loučících se hlasů, ji Draco nemohl slyšet. Pochopil však, kam ukazuje. Luskl prsty a Vanilka odlevitovala Astoriina zavazadla do vlaku.
Dívka si nesměle pohrávala se zatoulaným pramenem vlasů, jež se jí uvolnil z jinak bezchybného copu. Pohledem sledovala zásnubní prsten, jako by měla stále strach, že je jen výplodem její fantazie, a může kdykoli zmizet.
„Měla by sis nastoupit, Astorie,“ varoval ji Malfoy, když velká ručička nádražních hodin dospěla téměř ke dvanáctce. Astorie se bezděčně otřásla; jeho tón jí připomněl zásnubní hostinu.
Vypili oba dost skřítkovského vína a zatímco ostatní kroužili po tanečním parketu, oni dva se nenápadně vytratili na zahradu. Jeho polibky byly naléhavé a ruce mu pomalu sklouzávaly z její šíje níž, když ho zarazila.
„Tohle až po svatbě!“ Přes to, že byla téměř bez dechu, zněla nekompromisně.
Pokud byl zklamaný, nedal to na sobě znát. Stáhnul horké dlaně do bezpečí svých kapes a nabídl jí rámě. Ještě před chvílí dychtivou tvář měl nyní bez výrazu.
Ona svou nelibost nedokázala tak lehko maskovat; doufala, že bude v líbání pokračovat, nechtěla, aby přestal. „Nemyslela jsem to tak, že se mě do svatby nesmíte dotknout,“ řekla skoro prosebně.
„Měla by ses, Astorie, naučit jednu věc,“ obrátil se k ní z profilu. Tvář i vlasy ozářené měsíčním světlem vypadaly přízračně bílé. Jako by na ni mluvil duch. Bylo to poprvé, kdy jí nevykal, a ona pochopila, že jí tím naznačuje jediné. Hraní skončilo. „Měla by ses naučit, že se mnou můžeš mít buď všechno, nebo nic.“
Všcheno, nebo nic – na to myslela i teď, když se dívala do jeho šedých neproniknutelných očí. Kolem ní stále ubíhal ruch nástupiště, ona však slyšela jen své splašené srdce. Bála se a pořád váhala, jestli má říct nahlas to, co si doma celý včerejšek trénovala. Dávala k těm prostým slovům různou intonaci ve snaze přijít na něco, co by neznělo jako porážka.
„Astorie, musíš si nastoupit,“ pobízel ji znovu, když nereagovala. „Za minutu ten vlak odjede,“ mírně ji uchopil za ruku a postrčil ji směrem ke stupátku.
Náhle se k němu otočila a přede všemi ho políbila. „Vybrala jsem si všechno,“ zašeptala naléhavě. „Chci všechno.“
Mrštně jako lasička se vyhoupla na schůdky do vagónu a dřív, než stačil zareagovat, mu zmizela z očí. Díval se za odjíždějícím vlakem s pocitem vítězoslávy.
Neokouněl na nádraží příliš dlouho, rychle se vymotal před budovu a z odlehlé uličky se přemístil k bráně rodinného sídla. Vesele si pískal, když kráčel k rozlehlému domu. Jeho plán se dařil. Navíc byla Astorie zjevně schopná vynahradit svoji poddajnost aspoň nějak. Jeho myšlenky sice stále častěji kroužily kolem jiné dívky, na tu si však zakázal myslet, dokud jeho plán nenabude o trochu jasnějších obrysů. Nezávisel přece celý na něm.
V hale domu ho uvítal starý Cheesy. Bambulovitý nos se téměř dotýkal podlahy, když s mladým Malfoyem mluvil. „Pán vzkazuje mladému pánovi, že až přijde domů, má se hlásit v Zeleném salonku,“ uklonil se mu uctivě skřítek.
Draco mu podal svůj plášť a klobouk a vydal se splnit otcovo přání.
V Zeleném salonku nenašel jen rodiče, ale také manžele Břichnáčovy a pana Aidanna, jehož rodina se po generace starala o Malfoyovic záležitosti na poli práva.
Aurus Aidann byl malý a podsaditý muž okolo padesátky. Vlasy už mu kvapem řídly a pleš, již za Dracova dětství skryl pod kouzelnickou čapkou, nyní pokrývala většinu hlavy. Zbývaly mu jen mohutné kotlety a věneček porostu okolo hlavy.
„Mladý pane,“ usmál se Aidann bodře a na kulaté opocené tváři se mu objevil výraz vrcholné blaženosti. Jako by Draco byl tím, na koho Aidann celý život čekal. Malá pichlavá očka tělnatého právníka se však neusmívala; muž si všechny přítomné prohlížel ostrým, mazaým pohledem znalce lidských charakterů. Možná proto ho měl Lucius Malfoy tak rád – stejně jako on se snažil z každé situace vytěžit maximum pro sebe.
Draco ho pozdravil o poznání chladněji. „Pane Aidanne. Pane a paní Břichnáčovi,“ zdvořile kývnul hlavou a ministr i jeho choť jeho pozdrav opětovali.
„Když už jsme všichni tady,“ Aidannův pohled na okamžik spočinul na Dracovi, aby se znovu vrátil ke kupce hustě popsaných pergamenů, „můžeme se pustit do práce. Sepsal jsem předsvatební smlouvu, kterou jste snad všichni obdrželi dnes ráno a měli možnost prostudovat,“ mrkl po všech přítomných. Nikdo neprotestoval, proto pokračoval: „Za slečnu Astorii Greengrassovou budou podepisovat její poručníci,“ počkal na Břichnáčovo přikývnutí, „pan Draco Malfoy podepíše sám.“
Lucius Malfoy si decentně odkašlal.
„Ach, ano,“ pokýval Aidann hlavou, „málem jsem zapomněl. Pan Draco podepíše předsvatební smlouvu sám za sebe, to jistě. Ale vzhledem k tomu, že zatím není oprávněn disponovat majetkem, který zdědil po svém dědečkovi, panu Abraxasi Malfoyovi, musí smlouvu signovat i pan Lucius Malfoy.“
Lucius spokojeně přikývl. „Přesně tak.“
„V době svatby už však pan Draco bude mít přístup k penězům po dědečkovi, ne?“ zajímala se Purie Břichnáčová. Ze všch sil se snažila, aby to neznělo ziskuchtivě, její úsilí však vyšlo na prázdno. Manžel po ní vrhl varovný pohled.
„Za rok mi bude devatenáct let a budu podle dědečkovy poslední vůle dost starý na to, abych převzal část rodinného majetku,“ odvětil chladně Draco.
„Ano, přesně tak, mladý pane,“ potvrdil Aidann. „Od příštího června je půlka tohoto sídla vaše. A samozřejmě také nějaká hotovost, dědečkova sbírka obrazů a knihovna vaší babičky,“ usmál se na chlapce. „A v jedenadvaceti vám připadne dědictví po rodičích vaší matky.“
„Část dědictví,“ opravil ho Pius. O majetkových poměrech rodiny si vyhledal všechno. Teď si se škodolibou radostí nenechal ujít příležitost Malfoye zesměšnit. „Jen část dědictví,“ zopakoval, „vaše babička s dědečkem, Draco, rozdělili peníze i dům mezi vnoučata, ne?“
Zrudlý Draco tiše kývl.
„Není třeba tohle probírat, Piusi,“ zarazil ministra Lucius. Jeho výraz dával tušit, že Břichnáče čeká odplata. „Astorie rozhodně strádat nebude. A i ty na tom politicky vyděláš,“ dodal šepem. Téměř neotvíral ústa, jak se snažil, aby Aidann nemohl odhadnout, o čem spolu mluví.
Břichnáč takovými ohledy netrpěl. „Je rozkošné, s kým vším jste příbuzní, Luciusi.“
„Ach, Piusi, myslím, že i když máme báječné příbuzné, vy jste na tom pořád lépe,“ vstoupila do rozhovoru i Narcissa, která až do teď seděla v křesle v koutě a celou scénku pouze sledovala. „Nejste vy náhodou příbuzní s Longbottomovými? Víte, že na starou Augustu je vypsaná značná odměna?“
„Aspoň nemáme v rodině vlkodlaka,“ neudržela se ani Purie.
Lucius se už už nadechoval k další peprné poznámce, Draco je však všechny umlčel. „Dost,“ sykl a k Aidannově překvapení se opravdu zklidnili. „Myslel jsem, že to máte podepsat, tak -,“ pokynul rukou Purii, která se neochotně chopila očarovaného brku. Po ní připojil svůj podpis i Pius a poté Lucius a Draco.
„A teď jste prakticky jedna rodina,“ neznatelně se ušklíbl Aidann. Dobře se bavil. Ironie v jeho hlase však byla sotva znát.
Strop Velké síně jako tradičně na začátku školního roku pokrytý kupovitými šedivými mraky co chvíli rozsvítilo blýsknutí. I venku řádila prudká podzimní bouře. Severus Snape hleděl zamyšleně na zaplňující se místnost. Studenti, které přivezly kočáry, už usedali na svá místa. Letos poprvé v celé historii školy nebyly jednotlivé stoly přiřazeny kolejím, přesto si děti automaticky sedaly tam, kde sedávaly uplynulá školní léta.
Prudký liják je stačil na kost promočit i za tu chvilku, kterou jim trvalo přejít od vlaku ke kočárům a od kočárů ke škole. Ti starší už se pomocí kouzel usušili, zbytek vrhal toužebné pohledy na konvice, v nichž po zahájení hostiny býval horký čaj s medem.
Všichni spolu živě rozprávěli; ani za několik hodin cesty vlakem si ještě nestihli vypovědět všechny letní novinky. Dokonce i profesoři, kteří byli celé léto zamlklí, podlehli štěbetavé náladě a probírali začátek školního roku.
Ředitelův pohled nechtěně sklouzl k osamělé dívce u stolu, jenž ještě před prázdninami patřil nebelvírským. Za celé dva měsíce s ní mluvil jen dvakrát – tehdy na chodbě, kdy se spolu srazili a ona od něj chtěla půjčit knihy o černé magii, a pak když spolu byli nakupovat učebnice na Příčné ulici.
Do Příčné s ní vlastně vůbec chodit nemusel, mohl si dovolit tu povinnost přehrát na Amycuse nebo Alecto. Z důvodu,ůkteré ani jemu samotnému nebyly úplně jasné, však Ginny doprovodil sám. Možná podvědomě očekával, že v prostředí mimo školu přestaně být tak ostražitá, nebude se kontrolovat, uvolní se, a pak snad konečně přijde na kloub jejímu zvláštnímu počínání. Pokud něco podobného čekal, spletl se. Za celou dobu sotva promluvila, jen poděkovala, když ze školního trezoru vybral hromádku mincí, za něž si měla knihy pořídit.
„Nemusíte děkovat, slečno Weasleyová, odpracujete si to přece,“ pokrčil rameny. „Madame Pinceová už má pro vás nějakou práci v knihovně a profesorka Prýtová doufá, že jí na čtrnáct dní pomůžete se skleníky.“
„Jistě, pane řediteli,“ souhlasila. „Ale nestává se asi příliš často, aby se studenty chodil po nákupech sám ředitel,“ ušklíbla se.
„Potřebuji si něco zařídit v Londýně,“ odvětil koženě.
„Takže se rozdělíme?“ vyzvídala.
„Ne,“ odmítl. „I vy snad potřebujete přísady do lektvarů, takže není nutné, abychom si dávali rozchod.“ Bedlivě pozoroval její reakci, jako obvykle však nehnula ani brvou.
I teď se tvářila neutrálně. Upřeně hleděla do knihy a jako by ani nevnímala procházející studenty. Nevzhlédla ani když těsně vedle ní přistál balonek s vodou a ledová sprška jí pocákala nohy. Viděl Denise Creevyho, jak si připravuje druhou dávku, a už se téměř chystal, že zasáhne. Vtom k mladíkovi přistoupila profesorka McGonagallová a cosi mu zlostně pošeptala. Malý Creevy nechal balonek s provinilým výrazem zmizet a šel se posadit vedle bratra.
Náhle všichni studenti utichli - hlavními dveřmi dovnitř vkráčeli sourozenci Carrovovi a za sebou vedli nepočetný zástup prvňáčků. Vesměs vyděšené oči dětí bloudily po Velké síni a hledaly ujištění, že je všechno v pořádku.
„Postavte se do řady,“ slyšel Alecto Carrowovou, jak organizuje slavnostní nástup. Pak mu pokynula rukou a on se zvedl, aby pronesl projev.
„Vítám vás,“ začal kysele. „Máme před sebou další školní rok, tentokrát přelomový,“ odmlčel se a přejel černýma očima po zaražených studentech. Chtěl na ně zapůsobit, potřeboval je vystrašit, aby v průběhu roku nepůsobili problémy. „Tento školní rok se konečně vyrovnánme s invazí nečistokrevných, s nákazou špinavé krve,“ černé oči pátraly v řadách studentů, až znovu nalezly Ginevru Weasleyovou. Znepokojovala ho tak, že co nejrychleji stočil oči pryč od rezavých vlasů a ledově klidného výrazu. „Od tohoto roku už nebudete děleni do kolejí, ale do jednotlivých kast podle rodokmenu. Pokud se nemýlím, vaše zařazení do kasty vám přišlo v dopise. Jednotlivé kasty, ale ani jednotlivé ročníky spolu nesmějí komunikovat. Kdo toto nařízení poruší, může čekat školní trest. Ještě přísnější potrestání – vězení v Azkabanu – čeká na ty, kteří poruší izolaci prvních ročníků,“ ukázal na děti nastoupené před učitelským stolem. „Odděleně budete i stolovat a nocovat – bližší podrobnosti vám po skončení hostiny poskytnou profesoři Carrowovi a kastovní prefekti označení barevnou páskou na rameni... Famfrpálových soutěží se mohou účastnit pouze čistokrevní kouzelníci. Studenti smíšeného nebo mudlovského původu nemají povoleny žádné sportovní či zájmové aktivity.“
V síni by bylo slyšet spadnout špendlík, takové ticho vyvolala Snapeova slova. Alecto a Amycus se samolibě usmívali a s nimi několik desítek čistokrevných studentů, jejichž rodiče patřili k otevřeným či zdrženlivějším příznivcům Pána zla. Naopak většina přítomných jen ohromeně zírala, neschopna ani obvyklého tichého šepotu doprovázejícího projevy hlavy školy.
„A na závěr mé řeči důležitá informace pro ty z vás, kteří letos budou školu končit. Pro ně je tu zajímavá nabídka. Pokud u zkoušek dosáhnou určitého průměru známek – pro letošní rok byl tento průměr stanoven na jedna celá dvě desetiny, - mohou se ucházet o členství v jedné z nejexkluzivnějších skupin v této zemi, ve skupině loajálních pomocníků Toho, jehož jméno nevyslovujeme. Můžete se stát jedním z těch, kteří pomohou v nastolení nového pořádku. Můžete být hrdiny, jejichž jména budou jednou znát všichni v celé Británii. Potřebné formality budete vyřizovat se mnou... Nyní může proběhnout rozřazení.“
Snape usedl a téměř si vychutnával tíživé ticho, které svým projevem nastolil. Nebyly to jeho myšlenky, přesto je dovedl mistrně předat.
„Nyní zařadíme první ročníky,“ křikla do nastalého mlčení Alecto Carrowová a začala z pergamenu předčítat jednotlivé studenty a jejich krevní příslušnost.
Severuse Snapea bolela hlava. Svíral si oběma dlaněmi spánky, oči zavřené, a snažil se nemyslet na nenávistné pohledy studentů a profesorského sboru. Bylo těžké nevzpomínat na ledový výraz Minervy McGonagallové, na vražedný pohled profesora Kratiknota, na opovržení v očích Pomony Prýtové. Pro ně byl vrah bez charakteru, tupý Voldemortův nástroj, člověk bez špetky soucitu a svědomí.
„Pěkný projev, Severusi,“ usmál se Brumbál za jeho zády.
„Ztichněte,“ zavrčel. V tuhle konkrétní chvíli toho bělovlasého manipulátora nenáviděl. „Přišel jste se pokochat, kam až jsem to dopracoval?!“
„Severusi, nebuď jak malé dítě,“ povzdechl si Brumbál. „Já jsem s tebou jen chtěl mluvit, nic víc. Chtěl jsem vědět, jak ti je.“ Starost ve starcově hlase byla jen těžko přeslechnutelná a i Snape ve svém vzteku poznal, že je míněna upřímně.
„Omlouvám se,“ sklonil hlavu. I když byl ten muž mrtvý, znamenal pro něj jedinou útěchu, jedinou pomocnou ruku.
„Jsi v pořádku?“
„V pořádku?! Můžu vůbec být v pořádku?“ odsekl.
„Severusi -“
„Proč mám tohle dál snášet? Jaký to má smysl?!“ ptal se s podtónem zoufalství. „Věřil jsem, že se to nějak vyřeší, že to skončí... Ale kdy tohle skončí?!“
Vyčerpaně zavřel oči a představil si, že až je otevře, bude zase tím malým Severusem Snapem, který přijel do Bradavic do prvního ročníku.
Ať byl tehdy jeho život jakkoli komplikovaný, ať nenáviděl svého otce a pohrdal svou matkou, pořád nemusel snášet vyčerpávající zodpovědnost za stovky životů. Byl odpovědný jen za ten jediný – za svůj život. A i ten pokazil, pošpinil, pošlapal všechno dobré a hezké. S hořkostí si uvědomoval všechny chyby, jež udělal, jedna po druhé se mu před očima míhaly ty nejdůležitější události posledních téměř čtyřiceti let. Nedokázal udělat nic správně a platil za to.
Brumbál taktně mlčel. Ačkoli k němu byl současný bradavický ředitel otočený zády, vycítil, že je Severus ztracený ve vlastních myšlenkách. Nerušil ho.
Někdo jiný však tolik taktu neměl; chrlič na stěně se rozječel vysokým hláskem: „Jde k vám studentka, pane. Mám ji pustit dál?“
Snape přikývl, promnul si tvář, aby zahladil stopy po vyčerpání a s napětím očekával, kdo s ním chce takhle pozdě večer mluvit.
„Dobrý večer, pane řediteli.“ Zase ona, zasténal v duchu. Nechtěl ji dnes večer vidět – vlastně by ji nejradši neviděl nikdy, protože mu příliš připomínala jeho selhání. Barvou vlasů i vyváženými proporcemi postavy připomínala Lily, při bližším zkoumání tváře ale narazil na rysy Artura a Molly Weasleyových. Jejich dcera mu nikdy nedovolí zapomenout na to, co provedl.
„Slečno, nemáte už být v ložnici?“
Ukázala na odznak primuse na hábitu. „Já mám večerku až za hodinu,“ pokrčila rameny.
Vynadal si, že přenechal běžnou agendu Alecto Carrowové. Rozhodně nechtěl, aby Ginevra Weasleyová získala pravomoce náležející primusce.
„Co si přejete, slečno?“
„Chci se zapsat na seznam studentů, kteří se budou pokoušet o přijetí ke Smrtijedům,“ oznámila mu s klidem.
Netušil, jak se má zachovat. Pokrčil rameny a ze zásuvky psacího stolu vytáhl formulář, který mu ministerstvo poslalo. „Vypište to.“
Sklonila se k pergamenu a začala pečlivě vyplňovat jednu kolonku po druhé.
„Vaše ročníkové zkoušky potvrzují moje domněnky,“ začal konverzaci. Proti své vůli musel přiznat, že dívka před ním ho velmi zajímá.
Tázavě zvedla obočí. „Domněnky?“ opakovala.
„Momentálně jste suverénně nejlepší z ročníku, slečno Weasleyová. I proto máte ten odznak, ne? Ten průměr, do něhož Pán zla chce, aby se kandidáti vešli, byste měla zvládnout.“
„Jsem přeci slabá v lektvarech,“ připomněla mu jeho vlastní slova.
„S trochou píle jste schopná svoje spolužáky hravě překonat.“ Sám netušil, proč jí to říká. Co v ní chtěl probudit? K čemu ji povzbuzoval?
„Možná by stačilo, kdybyste byl ochotný mě doučovat,“ navrhla mu bezelstně. Z čokoládových očí svítila nevinnost sama
„Zásadně nedávám soukromé hodiny,“ řekl ledově.
„Já vím,“ kývla. „Kdybyste si to chtěl rozmyslet, byla bych vám vděčná. Jste jeden z nejlepších v zemi, pane profesore.“
„Stejně jako profesor Křiklan.“
Vstala ze židle a podávala mu vyplněný papír. „Dobrou noc, pane řediteli,“ rozhodla se nekomentovat jeho poslední větu.
Neodpověděl jí na pozdrav, protože už se zase ztratil ve vlastních úvahách. Mátla ho. Neustále pro něj byla záhadou. Jestli hrála, hrála přesvědčivě. A jestli se teď chovala opravdově, co dělala ta léta předtím? Nedokázal odhalit její pohnutky a právě to ji v jeho očích dělalo nebezpečnější, než byl sám Voldemort.
Prohlížel si nepřítomnýma očima formulář. Do kolonky rodiče neuvedla nikoho. Místo toho celý řádek proškrtla.
Tohle přece nemohl snášet. Přivolal si Ogdenskou starorežnou a do broušené skleničky si nalil štědrou dávku zlatavé tekutiny. Vyprázdnil ji jediným mocným douškem. Síla alkoholu mu vehnala slzy do očí, celý krk i žaludek ho příjemně pálily. Nalil si další dávku, toužil zpít se do bezvědomí.
V posledních dnech špatně spal, usínal až dlouho po půlnoci a hned, jak do jeho ložnice pronikl první sluneční paprsek, se probouzel. Ogdenská starorežná byla zárukou, že dnes v noci bude spát tvrdě.
Po páté skleničce ho pomalu přemohla otupující únava. Oči se mu samy zavíraly a drobné písmo na formuláři se mu rozpíjelo do velkých černých skvrn. Hlava mu klesala na desku stolu.
Silou vůle se přiměl vstát z křesla. Koupelna se zdála příliš daleko, přesto se do ní došoural. Tento večer si připadal příliš starý na všechno. Pečlivě se umyl, jako by snad mohl hrubou žínkou sedřít krev, která mu za ta léta ulpěla na rukou.
Jak si čistil zuby, neodolal a přejel dlaní po oroseném zrcadle, až v něm mohl spatřit svůj odraz. Dlouho se takhle neviděl, možná proto ho teď ten pohled vyděsil. Ta tvář, která na něj z rámu hleděla, se zdála cizí. Bledá našedlá pokožka, temné zapadlé oči, pod nimiž se rýsovaly váčky, povislá kůže na tvářích a známý hákovitý nos. Zkusmo přivřel a zase otevřel oči, nic se však nezměnilo, stále na něj hleděly tytéž prázdné vyhaslé oči.
Nebylo se kam skrýt před tím znepokojivým pohledem. Tak, jako nemohl utéct sám před sebou.
Když v ředitelně zhasnul poslední svíčku a místnost se zahalila do tmy, zašeptal tiše: „Co jsem to za člověka, Brumbále?“
Potřeboval slova útěchy a porozumění, bývalý ředitel však buď spal, nebo byl na jedné ze svých nočních toulek hradem, protože odpovědí bylo Snapeovi jen ticho.