Tekuté písky
Karel Kryl – Tekuté písky
Jak je to hezké, když se někdo žení,
jak je to smutné, když se někdo vdává,
gumový kotouč bije do hrazení,
chybějí branky, nikdo nepřihrává.
V ruině fasád, skrytých za lešení,
zestárlí mladí za kvartýr a stravu,
vlečem se časem, zpola udušeni
v tekutých píscích gubernijních mravů.
Zabouchli dveře? Dereme se zadem,
zakleti v Knize lesů, vod a strání,
nařvaná tlama hlásá za výkladem,
že konec snů je koncem milování.
Gumový kotouč bije do hrazení,
není-li v kapse, nikdo nerozdává,
ne, není hezké, když se někdo žení,
ne, není smutné, když se někdo vdává.
Být špatným hercem - nad to v světě není:
není-li dramat, stačí operetka,
gumový kotouč bije do hrazení,
nelze-li zkraje - tedy odprostředka.
Husita spílá obrněným vozům
a čas si žádá ledakterou hlavu,
zbudeš-li bez ní - k čemu je ti rozum
v tekutých píscích gubernijních mravů?
Lešení skrývá paranoiu fasád,
žvanění tupců místo rozhovoru,
než v klidu zdechneš, nezbývá než nasát,
utopit zbytek odvahy a vzhůru.
Vyplníš jméno, místo narození
a sumu cifer, jež se nepřiznává,
tak už to bývá, když se někdo žení,
tak už to bývá, když se někdo vdává.
Ze školy děti nesou vysvědčení,
zdalipak tuší, o čem se ti zdává,
když v noci žehlíš, stárnouc nad pečení?
O troše lásky, jíž se nedostává?
Nakoupíš chleba, vodu po holení
a zapřeš víru, jež se nevyznává,
tak už to bývá, když se někdo žení,
tak už to bývá, když se někdo vdává.
Mlčení skrývá paranoiu žití,
mlčíš a zdobíš okna pro oslavu,
víc nežli duše platí živobytí
v tekutých píscích gubernijních mravů.
Z bouřlivé vášně letmé pohlazení,
němota padá na zamrzlou vodu,
gumový kotouč bije do hrazení
a jen pár týdnů zbývá do rozvodu.
http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/kryl-karel/tekute-pisky-8466
Draco galantně podržel dveře, aby Ginny mohla z Voldemortových komnat vyjít jako první, a pak dívku následoval. Oba mírně zrůžověli rozpaky, když se konečně ocitli sami.
Ginny klopila oči k mramorové podlaze, takže si ji Draco mohl bez obav prohlédnout. Zdála se mu stejná jako vždycky. Ohnivě červené vlasy jí spadaly pod lopatky a ostře kontrastovaly s bledou pletí. Jak k němu vzhlédla, poznal, že něco se přeci jen změnilo. V očích měla náhle dospělejší výraz, jako by jí za ten týden přibylo na duši tisíc vrásek.
„Myslím, že bychom to měli co nejdřív oznámit mým rodičům,“ řekl trochu hloupě.
Nechápavě na něj pohlédla. „Oni to zatím nevědí?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „I mně to řekl teprve před dvěma hodinami.“
„Aha.“ To zaplašilo děsivé podezření, které měla. Že o tom celém taky věděl. Že se podílel na znásilnění její duše.
„Asi by ses měla jít převléct a -“
„Necháme to na zítra,“ odmítla. „Teď jsem unavená a ze všeho nejvíc se potřebuju trochu prospat. Oznámíme to zítra u oběda, ano?“
Váhavě pokrčil rameny. „Může se stát, že to do té doby zveřejní on. A tohle by mi moji rodiče nikdy neodpustili.“
„Draco, prosím,“ snažila se nepodlehnout jeho manipulacím. Zoufale potřebovala být sama a uvést se zase do toho lhostejného stavu, v němž by jí bylo jedno, že se v brzké době stane manželkou nenáviděného Smrtijeda. A taky Smrtijedkou, uvědomila si v zápětí.
„Jen k nim zajdeme a oznámíme jim tu novinu,“ chytil ji za zápěstí.
Bojovala s touhou se mu vysmeknout a odejít, ale uvědomila si, že za nedlouho je spojí manželské pouto. Nebylo nejmoudřejší tu situaci ještě komplikovat. „Dobře,“ povzdechla si rezignovaně. „Budou ale proti,“ oznámila mu klidně.
S tím počítal. „Nemohou si přát lepší snachu,“ usmál se povýšeně. „Navíc proti tomu můžou sotva co dělat.“
Měl pravdu a ona to dobře věděla. Zmlkla a soustředila se jen na to, aby dýchala vyrovnaně. Postupně uvolňovala zatnuté svaly v obličeji, až byla schopná i nepatrného úsměvu.
„Vezmi si ty šaty, které jsem ti dal o Vánocích,“ dolehl k ní jeho autoritativní hlas.
Jako ve snách došla do svých komnat a převlékla se. Nedalo jí to, aby rychlým pohledem do zrcadla nezkontrolovala, jak vypadá. Rozpuštěné vlasy se k šatům moc nehodily, takže neodolala a za pomoci několika jednoduchých kouzel si zapletla vlasy do složitého uzlu. Přepudrovala si obličej a zvýraznila oči, stále ale nebyla spokojená. Něco tomu chybělo, toho si byla dobře vědoma.
Nakonec si obula saténové střevíčky, které si šetřila pro podobné příležitosti. Naposledy je měla na sobě na vánočním plese ve třetím ročníku a od té doby jí noha povyrostla. Kouzlem ošetřené boty však na její útlou nožku padly jako ulité.
Ještě jednou sjela svoji postavu hodnotícím pohledem. Vlastně se cítila docela příjemně, když o tom tak uvažovala. Vždycky přece snila o tom, že bude princeznou a teď měla možnost se jí stát. Pěkné šaty jí navíc dodaly tolik potřebné sebevědomí a klid.
Houpavou provokativní chůzí zamířila k čekajícímu Dracovi a na malý okamžik si vychutnávala jeho obdivné pohledy. Chtivost v jeho očích jí ale připomněla chvíle strávené s Voldemortem. Zběsile polykala, aby uklidnila rozbouřený žaludek.
„Je ti dobře?“ otázal se Draco, který si konečně všiml, že není ve své kůži.
„Ale jo, jen jsem nervózní,“ zalhala pohotově.
„Ale prosím tě,“ mávl rukou, „nic to nebude, uvidíš.“ Sebevědomě se pousmál. To, že byla tak nesvá ze setkání s jeho rodiči mohlo mít jen jediný důvod – záleželo jí, aby na ně zapůsobila, z čehož vyvozoval, že jí není lhostejný. „Moc ti to sluší,“ pochválil ji, když došli před dveře oddělující komnaty rodiny Malfoyových od zbytku sídla.
Zarděla se.
„Ale něco tomu chybí.“ Z kapsy vytáhl balíček. „Rozbal to.“
Pomalu strhala papír, pod nímž se objevila sametová kazeta na šperky. Zalapala po dechu, když ji otevřela a našla v ní ten nejjemnější náhrdelník, jaký dosud viděla.
Draco jí vzal šperk z ruky a popošel jí za záda. Vlasy na zátylku jí vstávaly a celé tělo zachvátilo podivné mrazení, když se jeho hebká dlaň sotva znatelně dotkla její kůže. Sepnul náhrdelník a tlakem dlaní ji přinutil se obrátit tak, aby viděl výsledek svého snažení. „Úchvatné,“ vydechl. „Vypadáš božsky.“ Vztáhl ruku a něžně jí přejel po líci. Vtiskla mu svůj obličej do dlaně. Tohle byl jiný dotek, čistý, neposkvrněný.
Rychle se odtáhl. Nechtěl, aby je viděl nějaký náhodný kolemjdoucí. „Prosím,“ znovu jí podržel dveře a ona jimi prošla do prostorného předpokoje.
Ke dvojici ihned přispěchal starý skřítek. „Pán a paní Malfoyovi právě dovečeřeli, pane,“ sdělil Dracovi. „Mám vás uvést, pane?“ hluboce se uklonil.
„Jistě, proč jinak bychom tu byli?“ otázal se sarkasticky.
„Promiňte, pane,“ skřítek stále v předklonu poníženě zakňoural. S tichým puf zmizel, aby se objevil za necelou minutu. „Pán a paní vás očekávají.“
Ginny si uhladila šaty a ometala z nich neexistující smítka. Dracova ruka jemně zadržela tu její. Přitáhl si ji k sobě a zadíval se jí do očí. „Všechno bude v pořádku,“ šeptal jí do ucha. Přimkl se k ní ještě blíž, prsty jí zajel do vlasů a zlehka přitiskl své rty na její. Než se vzpamatovala a odtáhla, otevřely se dveře a v nich stanuli oba Dracovi rodiče. Narcissa vypadala ohromeně a její smetanová pokožka začala temnět, když si pochopila, čeho je svědkem. Její manžel byl rychlejší. Přejel scénu před sebou jediným pohledem, ve tváři se mu zračila směsice vzteku a zhnusení.
„Co to má znamenat, Draco?“ otázal se s předstíraným klidem. „Co tu dělá ta – ta dívka?“ Poslední slovo drtil mezi zuby.
„Ginevra a já jsme byli právě zasnoubeni, otče,“ Draco mu pohlédl zpříma do očí. „Temný pán si přeje, abychom se co nejdřív vzali.“
Narcissino povzdechnutí zaznělo do ticha. Popotáhla krátce vzduch a zase ho vydechla. Přeskakovala pohledem z jednoho na druhého a čekala, kdy někdo vykřikne, že je to vtip. „Nemůžeš se přece ženit, vždyť – to by byla urážka Břichnáčových… Astorie je mrtvá jen necelé dva týdny a -,“ náhle zmlkla, jak si plně uvědomila, co Draco řekl. „Temný pán?“
„Ano, máti. Přeje si, aby se naše starobylé rody spojily.“
„To jen přes moji mrtvolu – taková pohana,“ prskl Lucius.
„Jestli si nedáš pozor, otče, opravdu se to stane přes tvoji mrtvolu,“ pravil Draco a ani se nesnažil maskovat výhružný tón ve svém hlase.
Na Luciuse to zabralo. Zklidnil se a začal uvažovat. „Měli bychom si o tom v klidu promluvit,“ pokynul jim nakonec do pokoje, v němž s Narcissou před pár minutami dovečeřeli.
„U toho být nemusím,“ šeptla Ginny Dracovi.
„Musíš,“ odporoval. „Nezapomeň, Ginevro, od nynějška jsme partneři. Tohle se týká nás obou – moji rodiče budou zakrátko i tvoje rodina.“
„Zapomeň, že by se tohle odehrávalo bez tebe,“ sjela ji Narcissa. „Beztak je to kvůli tobě.“
„Matko, chovej se prosím k mé nastávající ženě aspoň se špetkou zdvořilosti,“ obořil se na matku Draco. „Nic zlého neprovedla, neprosila se Temného pána o ten sňatek.“
„A to víš jak?“ vypálila Narcissa. „Pochybuju, že by se ti svěřoval,“ odfrkla. Když neuspěla u svého syna, obrátila se přímo na Ginny: „Vlezla jsi mu do postele jako Bela, že? Taky nemáš kapku důstojnosti, ty malá krvezrádná -“ Jak chtěla Narcissa pokračovat, to se nedozvěděli. Dracovo umlčovací kouzlo zasáhlo matku přímo uprostřed projevu. Žena oněměle otevírala a zavírala ústa neschopná promluvit.
„To jsi přehnal, Draco,“ osopil se na něj otec. „Rychle mi zmiz z očí a nechoď na ně dřív než ráno.“
To, že se jí zastal, vrátilo Ginny kousek ukradené důstojnosti. Začínala mít pocit, že nedávné události jsou jen snem, děsivou noční můrou. A nepřála si nic, než na ně co nejdřív zapomenout. Když tedy vyšli zase zpátky na chodbu, nijak se nerozpakovala nabídnout mu, aby přenocoval u ní v pokoji. Horší než Voldemort mohl být jen sotva.
„Ne, díky, ale ne,“ odmítl. „Jednak to s nimi ještě musím dořešit a druhak bych rád, abychom dodržovali všechny konvence, Ginevro. Budeš moje manželka,“ pronesl zálibně.
„Jak chceš,“ pokrčila rameny.
„Uvidíme se zítra u snídaně,“ zavolal za ní ještě. A pak tišeji jen pro sebe dodal: „Zítra, pozítří, za týden a každé další ráno.“ Blažený úsměv vyměnil za masku odhodlání a vrátil se k rodičům.
Kingsley přecházel před plánkem budovy a zamyšleně si mnul bradu. „Rozmyslel jsem se,“ oznámil členům Řádu rozsazeným po nejrůznějších kouscích nábytku.
Fleur pohodila stříbřitými vlasy a na půvabném obličeji se jí usadil nespokojený výraz. „Kingsley, hrrosně to prrotahujete.“
Ostatní ji umlčeli vzdorným sykotem, jen Pastorek věnoval mladé ženě zahloubaný pohled. „Já vím,“ odvětil. „Pochop, Fleur, že si sám nejsem docela jistý tím, co bychom měli udělat. Lenka má pravdu minimálně v tom, že nemůžeme kvůli dopadení Deana odkládat záchrannou misi.“
Lenka na něj vrhla děkovný pohled. Minulou půlhodinu jim s odmlkami servíroval značně upravenou verzi toho, co udělala. Vynechal, jak schválně rozbila veritasérum a chystala se sabotovat jejich akci znovu. Naopak přidal vyprávění o tom, jak za ním přišla, aby ho přesvědčila, že není třeba marnit čas s Thomasem.
„Pokud je Lenka schopná přivést ho sem, pak souhlasím,“ vyjádřil se Fred bez vyzvání. „Pojďme zachránit mého bratra, s Deanem se můžeme vypořádat kdykoli.“
„Nejsem si jistá, jestli přijde,“ vykrucovala se.
„Přijde,“ byl si jistý Lupin. „Zradil nás už jednou a bude chtít znovu.“
„I kdyby, profesore, chci záruku, že mu dopřejete spravedlivý proces. Nechtěla bych mít podíl na tom, že někoho bez možnosti se hájit zabijete.“ Lenčiny mírně vypoulené oči ulpěly na vlkodlakově tváři. Za prosebným výrazem se skrývalo odhodlání.
Dřív, než stihl Lupin reagovat, vmísil se do jejich debaty Fred: „Je to zrádce, Lenko. Zavinil smrt mých rodičů, co by ještě mělo být řečeno?!“
„Nebuď do toho vraždění tak hrrr,“ krotil ho Lupin. „Nejsme přece jako Smrtijedi, Frede.“
„Jistě, tobě zatím nikoho z rodiny nezabili. To se to mluví, že?!“ ozval se George, který až do teď mlčel. Hořkost prosvítající z jeho slov bodala do uší.
„Přišel jsem o rodiče a všechny přátele. Co myslíš, je to dost?“ otázal se Lupin klidně.
Dvojčata zmlkla a upřeně se zadívala na své ruce.
„Dobře, můžeme přestat s vyměňováním jedovatostí a vrátit se k meritu věci?“ podmračil se bývalý bystrozor. „Měli bychom se rychle rozmyslet, co vlastně chceme. Možná bychom měli Deana odsunout ad acta. Nemůže nic provést, protože my víme o jeho dvojí roli. Prostě vyčkáme, až tahle země bude mít zase spravedlivý soudní systém.“
„Toho sse nemussíme dočkat,“ zavrtěla hlavou Fleur. „Chci ršíct, še není nikde zarručené, še se někdy pršed nějaký soud dostane.“
„Takže ty jsi proto, abychom ho pronásledovali?“ Pastorek nakrčil obočí.
„Ne,“ odpověděla po chvíli váhání. „Jsem prro, abychom zachrránili mého manšela. Ale jestli se mi ten – ten kluk dostane do rrukou -“ Nemusela větu dokončit, aby pochopili.
„Báječné. Takže jsme se snad shodli,“ přejel přítomné pohledem. Nikdo nic nenamítal, takže pokračoval: „Máme nejvyšší čas začít plánovat osvobození Billa. Nemůžeme si být bohužel jistí, jestli je opravdu tam, kde řekl Dolohov. Uplynulo už příliš času. Proto jsem vymyslel plán, který neohrozí všechny,“ klepl hůlkou na plánek, na němž se vzápětí objevily barevná kolečka. „Žlutá kolečka, to jsem já a dvojčata. Červaná kolečka představují Fleur a Lenku. Modrá jsou Lupin, ty, Neville, a ty, Colline,“ ukázal Kingsley na chlapce, kteří za celý večer téměř nepromluvili slovo. Collin se stále ostýchal v přítomnosti ostatních dávat hlasitě najevo své názory a Neville byl příliš zabraný do svých úvah. Teď však oba vzhlédli a přikývli na znamení, že Pastorka slyšeli.
„Mám jednu otásku,“ Fleur se zamračila. „Prroč jsou ta čerrvená kolečka venku?“
„Ty a Lenka budete jen hlídat,“ odvětil místo Kingsleyho Lupin.
„Já jdu dovnitrš,“ odporovala umíněně Fleur. „Nebudu nečinně pršihlíšet, kdyš vy budete zachrraňovat Billa!“
„Budeš,“ hádal se Kingsley. „Obě budete,“ věnoval temný pohled i Lence, která se také zatvářila vzdorně. „Někdo to dělat musí. A taky musí někdo přežít, pokud by se nám ten plán nevyvedl.“
„Já hlídat nebudu!“ ozvalo se dvojhlasně. Fleur se na Lenku usmála, společný vzdor je dokázal sblížit víc než předchozí dny.
„Děvčata, já s vámi nebudu diskutovat,“ řekl Pastorek nekompromisně. „Buď budete dělat, co jsem řekl, nebo tam nepůjdete vůbec.“
„Jak nám v tom zabráníš?!“ zeptala se Lenka dřív, než se stihla ozvat Weasleyová.
„Lenko, když budu muset, klidně vás tady přivážu,“ odvětil temně.
Po téhle hrozbě se obě dívky stáhly. Kingsley je donutil odpřísáhnout, že se budou držet plánu a ony souhlasily. Nechtěly přijít o možnost všechno aspoň sledovat, když už se toho nemohly přímo účastnit. Musely tam být a pomoci, jak uměly, protože pokud by nastala ta děsivá možnost a ony byly nuceny jen čekat v hlavním štábu a nevědět... Nebo co hůř, kdyby se výprava nevrátila...
Kingsley a Lupin tak měli klid na to, aby vysvětlili plán do těch nejjemnějších fines a spolu s ostatními ho dotáhli k dokonalosti. Samozřejmě zbývala spousta věcí, které nedokázali ovlivnit. Nejzávažnějším problémem zůstával jejich relativně malý počet a netrénovanost. Naopak vsázeli na moment překvapení a téměř sebevražednou odvahu.
Nakonec Kingsley ukončil a rozpustil poradu. V místnosti zůstal jen Lupin; ostatní se šli navečeřet. Bývalý profesor zajistil dveře kouzlem proti vyrušení, aby je nikdo nemohl odposlouchávat, a pak se posadil naproti Pastorkovi.
„Měl bys trochu ubrat,“ začal nejistě. V situacích, jako byla tato, stále neuměl chodit. Musel se však pokusit přítele aspoň varovat. „Za chvíli to začne být jasné všem.“
Kingsley na něj vytřeštil oči. „O čem to mluvíš?“
„O Lence. Jestli budeš takhle pokračovat, dojde to všem, Kingsley. Měl bys jí dát aspoň jeden opravdový úkol, jinak ji začnou taky podezírat.“
Pastorek se bláznivě rozesmál. „Jsi úplně vedle,“ vypravil ze sebe, když ovládl hlas. „Tedy vlastně zase tak úplně vedle ne,“ připustil. „Ale vykládáš si to všechno mylně, Remusi.“
„Tak mi tedy řekni pravdu.“
Pod bystrozorovou tmavou pokožkou prosvítal ruměnec. „Je to směšné.“
„Podívej se, takhle to děláš ještě horší – prakticky mi tím potvrzuješ to, co si myslím.“
„A co si myslíš?“
„Nejsem tu dlouho, ale už jsem si stačil všimnout, že Lenku vynecháváš ze všech akcí. Podle toho, co říkali Neville a dvojčata, nebyla s vámi u Dolohovova přepadení. Nenecháš ji skoro vyjít z domu, neúčastní se ani hlídek. Z toho mi jasně vychází, že ji taky podezíráš ze zrady.“
„No vidíš – a ono to tak vůbec není,“ pokrčil Pastorek rameny. Zvedl se ze stoličky a vydal se ke dveřím.
„No tak, Kingsley, jak dlouho bude ostatním trvat, než na to přijdou taky? Nemyslíš, že by se ti hodil někdo, kdo ti s tím pomůže?“ snažil se ho zadržet Lupin.
Pastorek se obrátil a zkoumavě se na staršího muže zahleděl. „Vím, že umíš držet tajemství, Remusi, ale tohle je - … Prostě bych nerad, aby se to dostalo k cizím uším. A cizíma ušima myslím jakékoli jiné než tvoje.“
Lupin přikývl. „Máš moje slovo.“
„Lenka se mi líbí,“ pronesl sotva slyšitelně. „Snažím se ji chránit. Dost neobratně.“
Remusovi ohromením spadla čelist. „To je ale -“
„- trapné?“ dořekl za něj Pastorek.
„Chtěl jsem říct komplikace,“ opravil ho Lupin. „Trapné to není ani trochu. Ví o tom?“
„Remusi, prosím, zapomeň na to,“ žádal. „Je naprosto neskutečné, že se vůbec o něčem takovém bavíme. Podívej se na mě a pak na ni. Já jsem starý, ona mladá. Má před sebou celý život a je tak krásná. I kdyby o tom věděla, nic to nemění. Snad leda že bych si připadal jako ještě větší hlupák.“
Lupin se trochu zachmuřil. „Je ti sotva třicet.“
„A jí sedmnáct.“
„To je třináct let – Nymf je taky mladší o třináct let,“ připomněl.
„Nymfadora je trochu šílená,“ ušklíbl se Kingsley; vrátila se mu jeho obvyklá veselá nálada a hned musel přítele pošťuchovat.
„To nepopírám,“ usmál se Lupin. „Nic to ale nemění na tom, co jsem se ti tím snažil říct – že třináct let nic neznamená. Ne u kouzelníků.“
„Jenže Nymfadora tě milovala. A miluje. Ovšem Lenka,“ povzdechl si, „Lenka je zamilovaná do Deana Thomase.“
„Jak jsi na tuhle hloupost přišel?“
Kingsley si znovu povzdechl. Zřejmě bude muset tomu dotěrnému vlkodlakovi prozradit všechno. „V zimě zničila všechny naše zásoby veritaséra. A včera jsem ji nachytal, když se snažila vylít všechen lektvar do umyvadla. Myslel jsem, že je to jen zlý sen. Vmetla mi do tváře, že o Thomasovi nic nevíme – že to všechno dělá kvůli své rodině. Bylo to skoro dojemné, jak se ho zastávala... Remusi, byla tak úžasná, že jsem ji málem políbil. Měl jsem co dělat, abych udržel aspoň zdání klidu.“
Lupin ho soucitně popleskal po zádech. „Kamaráde – jsi v tom až po uši!“
Když se Hermiona konečně probrala, netušila, kde je. Někde nedaleko tiše šumělo moře, a když napnula uši, zaslechla i hluk vydávaný auty projíždějícími po několik kilometrů vzdálené silnici. Jinak bylo kolem hrobové ticho.
Se zasténáním se zvedla z vyhřáté země. Hlava jí třeštila a podivně se motala. Slunce stálo vysoko nad hlavou, takže odhadla, že musí být okolo poledne, netušila ale, který je den. Když šli za Besim, bylo časné ráno. Je možné, že jsme v tom podivném prostoru strávili jen několik hodin? vířilo jí zmatenou hlavou.
Nohy ji brněly, navzdory tomu se statečně dala do chůze. S úlevou nahmatala hůlku zasunutou do rukávu. Bez ní by si připadala jako bez ruky. Vlastně bylo až zvláštní, jak se naučila na tenhle titěrný kousek dřeva spoléhat.
Vydala se na obhlídku svého okolí, aby získala aspoň povědomí o tom, kde se to ocitla. A bylo vůbec tohle místo skutečné? Protože pokud ano, proč nepotkala ani živáčka? Proč nezahlédla třeba motýla nebo nějakého racka? Instinktivně se pustila směrem, z něhož k ní doléhaly zvuky tříštícího se příboje.
Všechno jí tu připadalo povědomé, ale nic konkrétního přesto nepoznávala. Nejvíc ji však trápilo, že nikde kolem neviděla Rona. Začala se jí zmocňovat panika, která jí zamlžovala myšlení. Náhle se jí v hlavě zrodil celkem logický nápad. Mohla by se zkusit přemístit.
Neotálela a s myšlenkou na první místo, které ji napadlo, zmizela.
Bílé šaty splývaly v bohatých záhybech na podlahu a jejich vlečka sahala dokonce až ke dveřím. Ginny se prohlížela ve velkém zrcadle ve zlatém rámu. Půvabný obličej lemovaný kadeřemi rudých vlasů se usmíval. Uvnitř ji však ostré šlahouny vlastního svědomí drásaly. Němě křičela o pomoc, která neměla odkud přijít.
Od chvíle, kdy oznámili Dracovým rodičům, že se zasnoubili, už utekly dva dlouhé týdny. Z počátku nemohla ani nikam jít, aniž by ji hned neprovázely pohledy všech okolo. Ostatní Smrtijedi si jen těžko zvykali na výsady, které měly Ginny náležet. A Břichnáčovi stejně jako Narcissa dávali najevo otevřený odpor. Samozřejmě pokud se kolem nevyskytoval Temný pán.
Uhladila si rukou šaty a znovu zbytečně načechrala kadeře. Její účes byl dokonalý, šaty perfektní; nebylo už co zlepšovat. Musela jen čekat, dokud pro ni nepřijde Voldemort, aby ji odvedl k oltáři.
Na dveře někdo zaklepal.
„Dále,“ slyšela se jakoby z dálky. Srdce jí začalo bít nepřirozenou rychlostí. Dlaně se potily a žaludek rozechvíval nervózní třes. Neustále si dokola opakovala, že všechno zvládne.
„Můžu?“ Dovnitř vešla Narcissa Malfoyová a v rukou nejistě svírala sametovou kazetu. „Říkala jsem si – slušela by ti -,“ podávala ji dívce.
„Ach,“ vydechla Ginny, když v sametovém pouzdře našla nádhernou čelenku. Stejně jako ta, již měla kdysi na svatbě Fleur, byla prací skřetů. Jemně tepaný kov posázený drahými kameny se matně leskl. Ginny k čelence opatrně vztáhla ruku a letmo pohladila nádherný výtvor. „Je krásná,“ zašeptala a oči se jí zaleskly. Proti své vůli na ni Narcissino gesto udělalo dojem.
„Je to rodinné dědictví,“ vysvětlila jí Narcissa. Po chvíli váhání dodala: „Chtěla jsem se ti tím omluvit – však víš. Nezachovala jsem se správně – Draco už je dospělý a -“
„V pořádku,“ utnula ji Ginny. Nechtěla dál rozebírat to, co se stalo. „Já to chápu. Jsem sice z čistokrevné rodiny – ale s vážeností té vaší se opravdu srovnávat nemůžu... Můžu se jen snažit, aby moje a Dracova rodina vystoupala ještě výš.“
Narcissa na ni hleděla se špatně skrývanou bolestí v očích. „Přála bych si, aby můj syn byl šťastný. Nechci nic víc, než aby se měl dobře.“
„To nezávisí jen na mě,“ řekla Ginny opatrně.
„Zčásti ano,“ odporovala jí. „Jako jeho žena mu můžeš poskytnout mnoho – oporu, děti, lásku a oddanost.“
„Má oddanost patří stejnou měrou Dracovi jako Temnému pánovi,“ odvětila dívka a odvrátila se od paní Malfoyové.
„Manžel je vždycky na prvním místě, Ginevro. Je mi jasné, že si Draca nebereš z čisté lásky, ale i tak -... Ani já jsem se nevdávala z lásky. Jenže rodiče mi vštípili, jak se mám ke svému muži chovat, jak o něj pečovat –“
„Paní Malfoyová -“
„Narcisso,“ opravila ji žena. „Ať se mi to líbí, nebo ne, Temný pán rozhodl a i já musím akceptovat jeho vůli. Nerada bych nám to dělala těžší, než už to je.“
„Já chápu, že vám nevoní můj původ, Narcisso. Nepřerušujte mě, prosím,“ požádala, když viděla, že se Dracova matka nadechuje. „Já sama se stydím za to, jak a kým jsem byla vychována. Vím už však, co je mojí povinností. Budu sloužit svému pánovi. A jestli si přeje, abych si vzala Draca – jako součást té služby – udělám to.“
„Manželství s mým synem není součást žádné služby!“ vyjekla Narcissa nazlobeně.
„Měla bych se připravit, za chvíli pro mě přijde,“ upozornila ji Ginny.
„Ach, ano,“ souhlasila Narcissa zase týmž chladným tónem, jaký používala, když s dívkou mluvila normálně. Po předchozí srdečnosti nebylo ani stopy. A její pěstěná tvář už zase vyzařovala jen nadřazenost a sebevědomí.
Vtom už uplul dovnitř samotný černokněžník. Úzké rty měl zvlněné potěšeným úšklebkem. „Jsem rád, Narcisso, že už jsi ustoupila od svých výtek na adresu nastávající snachy,“ zasyčel do ticha. „Čistou krev je třeba udržovat.“
„Jistě, Pane, máte pravdu,“ uhnula pohledem. „Půjdu si už sednout, abych to nepropásla,“ vyklouzla z místnosti dřív, než ji stačil zadržet.
„Jsi připravená, má milá?“ otázal se uzardělé Ginny.
„Jistě,“ přitakala.
Voldemort si ji upřeně prohlížel, a pak bez jediného varování rychle přiblížil své rty k jejím a políbil ji. Zkoumavě hleděl do čokoládových očí, ale jako kdykoli předtím nespatřil ani záblesk nepatřičných pocitů.
„Půjdeme,“ nabídl jí rámě. K nečekanému polibku se už nevrátili ani slovem.
Když ji Voldemort vedl uličkou Smrtijedů až k oltáři, kde čekal Draco, ucítila zvláštní vzrušení. Její plány se naplňovaly – sice pomalu a s vynaložením všech psychických i fyzických sil, ale přesto pokročila. Jaký kus už ušla od oné noci, kdy ve svém pokoji ztrápeně sledovala východ slunce? A teď kráčí po boku Harryho vraha do svazku s Dracem Malfoyem, synem otcova nepřítele.
Byl čas si konečně položit tu otázku, jíž se tak dlouho vyhýbala – co všechno je ochotná udělat pro svoji pomstu? Existuje vůbec nějaká hranice, za niž už nepůjde? Odpovědi zatím neznala – přijdou mnohem později.
Draco se pyšně usmíval, když mu Voldemort vkládal Ginnyinu dlaň do jeho.
Odříkali jednoduchý slib o věrnosti, dokud je smrt nerozdělí, vyměnili si zdobné prsteny s propletenými hady a manželský polibek. Za jásání stovky hostů pak rozkrojili svatební dort. Ačkoli rodina s Dracovým sňatkem nesouhlasila, přesto byla svatba velkolepá. K tanci hrála živá kapela, o to, aby měli hosté co jíst a pít, se starala armáda najatých kuchařů a číšníků a nechyběl ani svatební fotograf a reportér Denního věštce.
Oba novomanželé hýřili úsměvy a šli od jednoho gratulace chtivého pozvaného ke druhému. Ginny už unavovalo tvářit se stále vesele, když uvnitř jí zvonil umíráček, takže uvítala přípitky. Prvního z nich se samozřejmě ujal Voldemort. Se skleničkou šumivého vína v ruce povstal a dlouho hovořil o spojení dvou starobylých rodů a zachování čisté kouzelnické krve.
„Děti, které vzejdou z tohoto svazku, budou pilířem kouzelnické společnosti, tím jsem si jistý,“ oznámil shromážděným. „A teď, moji věrní, mám pro novomanžele svatební dar,“ Voldemortův syčivý hlas se rozlehl sálem a umlčel i ty, kteří si až do teď vyměňovali šeptavé poznámky. „Za malou chvíli přijme Ginevra Malfoyová Znamení zla a já jí s potěšením můžu oznámit, že radost z této události s ní bude sdílet i jeden člen její rodiny – Bill Weasley.“
Ron se sotva vzpamatoval z nepříjemného pocitu při přemístění, když mu na záda spadla obloha. Nebo to si aspoň myslel, dokud se s klením nezačal sbírat ze země. Vedle něj se úlevně smála Hermiona.
„Promiň, nechtěla jsem ti ublížit,“ vyskočila radostně a tahala ho na nohy.
„Nic se neděje.“ Sevřel ji do náruče. „Bál jsem se, že už se neuvidíme. Na malou chvilku,“ přiznal.
„Já taky.“
Stáli na kopci nad vesnicí, poblíž níž se nacházel jejich dům. Vítr jim cuchal vlasy a dusivá albánská vedra se tu zdála jen jakýmsi polozapomenutým snem.
Chodili se sem občas dívat na západ slunce, přesto je překvapovalo, že oba zvolili totéž místo.
„Jak tě napadlo –“
„- přemístit se zrovna sem?“ dokončila za něj s úsměvem. „Mám to tu spojené s nejkrásnějšími zážitky. Cítím se tu bezpečně.“
Přivinul si ji do náruče a hladově ji políbil. „Mám pocit, že to jsou už roky, kdy jsem tě naposledy objímal.“
„Možná to jsou roky,“ zašeptala nešťastně. „Taky jsem měla dojem, že uplynulo hodně času.“
„Snad tam prostě čas utíkal jinak,“ zadoufal. „Nepřipadám si starší.“
„Jenže kde jsme to vlastně byli?“ položila nejpalčivější otázku.
„Ty jsi odborník,“ pokrčil rameny. „Pokud jde o mě, vystačím si s konstatováním, že už bych se tam nerad vracel.“
„Musela to být nějaká přemisťovací past,“ vrátila se ke své původní domněnce.
„Proč jsme ale potom tady – nemyslíš doufám, že jsme pořád ještě v nějaké pasti?!“
„Myslím – myslím, že Besim v tom ohni musela uhořet. Proto přestaly její čáry působit. A protože jsem nás tím kouzlem odrazila od sebe, probrali jsme se ne v tom ohni v chalupě, ale na míle daleko.“
„To si ještě ověříme – stejně se tam musíme vypravit znovu – už jen kvůli té historce,“ zamračil se. „Mohla to být pravda? Ty-víš-kdo v Albánii našel upomínku na Rowenu z Havraspáru a udělal z ní ty-víš-co?“
Hermionin obličej odrážel jeho vlastní obavy. „Kde to ověříme? To už si přece nemůže nikdo pamatovat,“ zaúpěla.
„Ale je to stopa,“ zářil vzrušením, jak si to uvědomil. Konečně po tak dlouhé době mají zase v ruce něco, s čím mohou pracovat.
„Je to stopa,“ přisvědčila.