Lumos. Budiž světlo...

Markéta Irglová – Wings of Desire

I’ve often thought about the nature of our meeting
A handshake for a greeting, a look of tenderness in your eyes
Your hand it felt warm, I held it tight in both of mine
The way I’d cling to a cup of steaming tea in winter

And it’s not that I was cold, although the autumn breeze blew cooler at the shore
It’s that when we touched, I saw a glimpse of my future and I hoped in holding on
I’d see a little more

Now I still thirst for that vision, I still hunger for that touch
I hardly know what to do with myself, I want you so much
But my heart will burst before I die of hunger or thirst
For the love I feel but try
And contain

If you only knew then I could let it flow freely to you
You’d see how much has been asked of my self-restraint
Oh I could soar like a bird on these feathered wings of desire
Yeah I love you, could you ever love me too?

You don’t know how good to you I’d be
I’d make you feel like the wildest of your dreams were real
I’d show you everyday how much you mean to me
I could soar like a bird on these feathered wings of desire

http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/irglova-marketa/wings-of-desire-323591



Letěla nad zemí, vznášela se vysoko na vzdušných proudech a shlížela z té výšky na moře pod sebou. Temně modrá plocha se bouřlivě vzpínala, vlny divoce a nespoutaně dorážely na pobřeží, jako by toužily odlomit další kousek bělavých útesů a vzít ho s sebou pod hladinu. Jeho hučení málem překrylo i vysoký nářek racků, jenž kroužili kolem malého kamenného stavení.
Zářivě bílá křídla měla Lenka napjatá, aby udržela vztlak, který ji nadnášel do těsné blízkosti ocelově šedé oblohy. Všemi smysly vnímala vítr proudící pod svými perutěmi. Cítila se volně a svobodně.
Náhle se prudce vrhla k zemi, vyrovnala střemhlavý let až na poslední chvíli a ladně se snesla na předzahrádku domku. Nízký trávník ji lechtal do bosých chodidel. Kolem kvetly ty nejroztodivnější květiny, jaké dosud viděla. Nízký keř byl obsypaný tmavorudými plody ve tvaru krychlí a na nejbližším stromě seděl maguár a o kůru si brousil drápy.
Nevěnovala tomu ale příliš pozornosti, protože celou svou bytostí se upínala k jedinému. K postavě ležérně opřené o stěnu stavení. Už tam čekal, jako by měli předem domluvenou schůzku, a mírně se usmíval. I ona se plaše usmála, ale rychle uhnula očima, aby se nestřetla s jeho zněžnělým pohledem.
Natáhl k ní ruku a ona do ní po chvíli váhání vložila tu svoji. Přitáhl si ji blíž a objal ji. Jeho náruč byla konejšivě hřejivá. Voněl po bergamotu a kouři z bukového listí. Přitiskla si hlavu na jeho rameno a nechala se kolébat do rytmu tlukotu svého srdce.
Dveře domku vrzly. Lenka, která věděla, co bude následovat, se odtáhla od Deana a se slzami v očích se zahleděla na dvě malé děti, jenž zrovna vyběhly zevnitř.
Asi šestiletá dívenka měla tmavé vlnité vlasy sčesané do culíku sepnutého sponkou se scvrklofíky. Podkolenky měla nedbale srolované v půli lýtek – jedna z nich byla zelená, druhá červená. Průzračně modré oči upírala přímo na Lenku a ta si uvědomila, že dívčina kukadla mají přesně ten mandlový tvar, jaký mají i její oči.
Za děvčátkem se schovával o něco mladší klučina, zvědavě sestře vykukoval přes rameno. Uhlově černé vlasy měl rovné, spadaly mu až pod ramena, kde se mírně podtáčely. Pleť měl světlejší než dívenka, její barvu by Lenka přirovnala ke kávě s mlékem. Váhavě popoběhl před sestru, pak se ale zastavil a s otevřenou pusinkou se na oba dospělé zahleděl.
Dean položil Lence ruku na záda a jemně ji postrčil k dětem. Jako by se v ní něco zlomilo – nedůvěra a pochyby zmizely. Rozběhla se k nim a sevřela je v náručí. Byla doma.

Probudila se s obličejem mokrým od slz a několik minut jí trvalo, než si konečně uvědomila, kde je. Slunečného odpoledne ze snu se zbavovala jen těžko. Stále před očima viděla ty děti. Své a Deanovy děti.
Znala tu scénu, protože stejný sen se jí zdál už několik nocí za sebou. Poprvé však byla úplně vzhůru, když spatřila svého syna a dceru. Bylo to tehdy, když ji přivlekli k Malfoyům do sklepení. Byla jí zima, celá se třásla a z roztrženého obočí jí tekla krev. Byla k smrti vyděšená, bez hůlky a potmě. Jeho hlas v tu chvíli zněl skoro andělsky, když se ptal na její jméno.
Později toho dne jim soucitná skřítka přinesla trochu horkého čaje. Pan Olivander byl nesmírně zesláblý a Lenka mu pomáhala se posadit, aby si mohl dál alespoň lok silného Earl Greye. Dean čaj nalil a podal Lence šálek. Když ho dívka přebírala, jejich prsty se na okamžik setkaly a její myslí proběhl obraz setkání u kamenné chaloupky.
Byla ráda, že je kolem taková tma, že nikdo nemůže vidět cestičky, které jí na tvářích kreslily slzy. Posadila se do kouta a nedokázala ani promluvit. Jen přemýšlela, jak by mohla znovu spatřit to, co před chvílí. Toužila nahlédnout ještě dál, dozvědět se, jak ten příběh pokračuje.
Teď ležela v posteli a dívala se do stropu. Věděla, že dnes v noci už neusne, a proto se zvedla, oblékla se a vydala se polorozbořeným domem ven.
Když sem před třemi dny doputovala, našla jen ruinu. Strávila několik hodin opravami domu a nakonec si mohla ustlat v obýváku, když přeměnila stůl na pohodlnou postel s baldachýnem. Schodiště a celé horní patro bylo nejspíš nenávratně ztracené, aspoň tedy vyklidila sutiny a vykouzlila provizorní střechu. Úplně v pořádku byla jen kuchyně, kde dokonce zůstalo i nádobí. Stále to však bylo žalostně málo – domov bez otce nebyl tak útulný, jak si myslela.
Procházela se po přerostlé neudržované zahrádce, šál si tiskla blíž k tělu, aby se ochránila před chladem, ale obličej hrdě nastavovala vanoucímu větru. Pohrával si s jejími plavými vlasy, foukal jí je do tváře a opíral se vší silou do toho křehkého těla.
Pořádně ale počasí kolem sebe nevnímala. Stále byla duchem u té vidiny. Přivřela oči a snažila se v sobě oživit radostný pocit, který jí naplnil srdce pokaždé, když svého syna a dceru sevřela v náruči. Jenže teď, když ji obklopovala tma a zima, když byla osamělá a neměla, o koho by se opřela, šlo to těžko. Oči jí zase zalévaly slzy. Budoucnost byla ztracená. Dean byl pryč a sen o jejich dětech se rozplýval. I kdyby se ještě někdy setkali, nejspíš už by nikdy nepocítili to stejné pouto, jaké měla dojem, že je svazovalo v tom sklepení. Namlouvala si jen, že s jí rád tráví čas? Byla mu milá proto, že neměl jinou možnost?


Nepřistála před jejich dům. Vlastně jí ta krajina, nad níž kroužila, ničím nepřipomínala známá místa. Byla nehostinná, pustá. Malé keříky vřesu, jichž si všimla, byly celé zešedlé a země pod nimi se bělala jinovatkou. Nad tím vším se vznášel lehký mlžný opar.
Moře bylo snad ještě rozbouřenější, divočejší, než byla ze svých snů zvyklá, takže malá loďka uvázaná u rozpadajícího se mola narážela v pravidelném rytmu do velkého balvanu s neobyčejnou prudkostí. Bylo s podivem, že se o to ostré skalisko nerozbila na třísky.
Snesla se na molo a v tom okamžiku nahradila křídla lidské paže a místo pařátů měla zase svoje nohy. Zkusmo zahýbala prsty, a pak, jako by to měla celou dobu v úmyslu, vytáhla hůlku. Nasála magii proudící z loďky a uvědomila si, proč se ještě nerozpadla – byla zajištěná kouzly. Nasedla do ní a odvázala ji od mola.
Plula neuvěřitelně pomalu, ještě pomaleji, než kdyby plavala. Přesto však dívka nepropadla netrpělivosti, tiše seděla na úzkém sedátku a hleděla k obzoru.
Z těžkých mraků začalo sněžit. Nebyly to ty sněhové vločky, na něž byla Lenka zvyklá. Žádné roztodivné tvary zamrzlých krystalků, jen těžké, vodou nasáklé chuchvalce. Přesto, že byla oblečená jen do volného tenkého hábitu, nebyla jí však zima. S překvapením si uvědomila, že ani necítí ostrý vítr, který jí cuchal vlasy.
Na obzoru se náhle začala vynořovat temná silueta věže. Jak se loďka hlemýždím tempem přibližovala, Lenka rozeznávala jednotlivé detaily stavby – na hrubo osekané kvádry černého pískovce, z nichž byly postaveny masivní zdi nebo úzká okénka lemující každé poschodí. Vršek té monumentální stavby se ztrácel v nízké oblačnosti. Věž by na Lenku působila stísňujícím dojmem i bez toho, aniž by se kolem vznášely stovky mozkomorů. Ve snu na ni ale jejich hrozivá schopnost přece nemohla působit, takže zatnula zuby a pokračovala k ostrůvku.
Loďka přirazila ke břehu a Lenka z ní váhavě vystoupila na malou plošinku. Kameny pod jejíma nohama byly kluzké od nánosu řas. Musela se rukama přidržet zrezlého kruhu zapuštěného do skály, aby se jí nesmekla noha. Od přístaviště se strmě vzhůru zvedaly schody vytesané přímo do kamene. Lenka se po nich opatrně vydala vzhůru.
Každou chvíli očekávala, že se na ni sesypou mozkomorové nebo kouzelníci, kteří vězení také hlídali. Všude však byl klid, šedavé stvůry se vznášely několik metrů nad zemí a na Lenku se ani neotočili.
Bázlivě pohlédla nad sebe a strnula. V úzkém okně spatřila hubenou tvář orámovanou slepenými světlými vlasy. Vyvalené oči Xenofiliuse Láskoráda ji provrtávaly skrz naskrz. V tu chvíli jako by ji konečně ucítili mozkomorové. Poslední, co viděla, byla strupovitá ruka natahující se k jejímu obličeji.

Tentokrát se probudila celá zpocená. Vlastní křik ji vyděsil natolik, že chňapla po hůlce a se srdcem bijícím v divokém rytmu pátrala ve všch koutech pokoje po původci onoho jekotu. Nakonec si uvědomila, že ten nepřirozeně vysoký zvuk vydává ona sama. Přerývavě dýchala a nedokázala se uklidnit.
Tušila, že otec nemohl uniknout, zvlášť po tom, co jí vyprávěla Hermiona. Ale stále si držela naději, doufala, že se znovu shledají. Vidět ho, jak na ni hledí z kobky azkabanského vězení, bylo čirým utrpením.
Lenka celý svůj život věřila, že štěstí je nezávislé na okolních událostech. Ať se jí v životě stalo cokoli, vždycky se s tím vyrovnala a udržovala si radostnou náladu. Nepoddávala se starostem – věci přicházely a odcházely, ale ona měla vždycky vnitřní klid a jistotu. To všechno ale změnil jeden záblesk budoucnosti, jedno jediné vidění. Už od okamžiku, kdy ve sklepení přijala od Deana trochu čaje a spatřila, co by mohlo jednou být, nebyla úplně sama sebou. Usmívala se zřídkakdy a ten úsměv byl ještě řidčeji upřímný.
Teď ale přišla rána ještě horší. Otcův pohled ze snu měla stále před očima a mrazilo ji z něj. Nikdy ho neviděla tak zlomeného, tak zoufalého. Jako kdyby ztratil všechnu vůli žít. Němě volal o pomoc, jež neměla odkud přijít. Cítila fyzickou bolest při pouhém pomyšlení na jeho trápení.
Za oknem se pomalu rozednívalo, ale Lenka stále seděla bez hnutí na posteli a nořila se do svých úvah. To, k čemu dospívala, bylo šílené. I ona to dobře věděla. Nemohla si nalhávat opak – neexistovala ani nejmenší šance, že by to dokázala. A přesto se pevně rozhodla, že se o to pokusí. Zítra se pokusí osvobodit otce z Azkabanu.


Hermiona se pořád necítila dobře. Tváře jí horečnatě hořely a stále ještě nedokázala bez cizí pomoci ani jíst. Byla příliš zesláblá, její svaly protestovaly i proti pouhému dýchání.
Skřítka, která se o ni celý den starala, se s ní vůbec nebavila. Odmítala jí říct i své jméno. Hermionu navíc dráždilo, s jakou oddaností mluvila o svém pánovi – bradavickém řediteli Snapeovi. Projevovala mu úctu a oddanost při každé příležitosti a nezapomínala několikrát zmínit ani vděk, jaký k němu cítila. Přesto, že to dívku popuzovalo, snažila se být na ni milá.
„Bylo to výborné,“ pochválila tichým šeptem hustou slepičí polévku, již právě před chvílí její s pomocí dojedla.
Skřítka jen kývla hlavou na znamení souhlasu a chystala se přemístit se do kuchyně.
„Počkej,“ Hermiona ji zadržela. „Nemohla – totiž mohla bys mi prosím donést aspoň něco na čtení? Nějaké knihy z bradavické knihovny?“
„Slečna má ležet,“ řekla skřítka káravým tónem. „Navíc pán říkal, že je slečna stále moc slabá na to, aby jen seděla, natož četla.“ Znovu se k dívce obrátila zády.
„Takže on tu byl?“ Hlavou se jí honily různé scénáře. Neměla ani tušení, kde je. Ložnice byla stroze vybavená a ničím jí nepřipomínala místa v Bradavicích. Ani na Malfoy Manor určitě neměli žádný takový pokoj – na to byl nábytek příliš otlučený. Navíc z postele viděla i dvě mudlovské samolepky, které zdobily bok skříně. Stěny byly vymalované nicneříkající bílou. Nikde jediný obrázek nebo fotografie.
Kromě otázky, kde je, ji ale pronásledovala ještě touha dozvědět se, proč tady je. Nechápala, jak právě ona mohla přežít, zatímco Ron musel zemřít. Snažila se na to tolik nemyslet, protože každá vzpomínka na Weasleyho bodala jako tisíc jehliček. Zvedal se před ní oceán bolesti, do něhož zatím neměla sílu vstoupit.
„Slyšíš? Byl tu Snape?“ otázala se znovu, když si uvědomila, že se jí nedostalo odpovědi.
„Pan Snape, pan ředitel – pán.“ Skřítka zavrtěla hlavou. „Holly nesmí slečně nic říkat.“ Pohrozila dívce vztyčeným ukazováčkem. „Takže bude lepší, když se slečna nebude Holly na nic vyptávat.“
Hermiona zklamaně zamručela, ale byla po jídle tak ospalá, že za chvíli opět usnula. Když se zase probrala, skláněl se nad ní sám Snape. Stejně jako poprvé se pokusila prudce napřímit a stejně jako poprvé se zasténáním klesla zase zpátky do peřin.
„Řekl jsem, abyste ležela. Moje trpělivost není nekonečná,“ přimhouřil studené černé oči do úzkých štěrbinek, až jí z něj naskočila husí kůže.
„Kde jsem a proč tady jsem?“ Hodlala přese všechen svůj strach využít příležitosti a vyptat se ho na to, co jí stále vrtalo hlavou.
„Řekl jsem, abyste ležela a držela pusu, Grangerová.“ Namířil na ni hůlku.
Otřásla se při představě, co všechno by jí mohl jediným kouzlem udělat.
Vytáhl z kapsy lahvičku. „Vypijte to,“ přikázal jí stroze.
Zavrtěla hlavou. „Už si od vás nic nevezmu. Nevím sice, co přesně se mnou hodláte provést, ale -“
„Petrificus totalus,“ mávl líně hůlkou.
Nemohla už říct ani slovo a nedokázala se ani bránit, když jí pootevřel ústa a nalil jí do nich odporně páchnoucí lektvar. Cítila, jak jí stéká do krku. Dávicí reflex by ji za normálních okolností donutil tekutinu vyprsknout, takhle ale nemohla pohnout ani svalem, takže si lektvar našel cestu až do jejího žaludku.
„Nepříjemné,“ konstatoval nezúčastněným tónem. „Ale takhle to bude vždycky, když se budete vzpírat.“
Uvolnil kouzlo, které ji poutalo. Zamrkala, aby ulevila vyschlým očím, a rozkašlala se. Zlostně si ho měřila, k jeho úlevě ovšem neřekla ani slovo. Nechtěl jí zbytečně ubližovat.
„Jestli jste teď schopná vnímat, vysvětlím vám pravidla.“
Přikývla.
„Za pár dní budete schopná vstát. Neopustíte tento pokoj – ostatně kouzlo by vám to ani nedovolilo. Do koupelny vás odvede skřítka třikrát denně. Jídlo vám taky donese skřítka. Nedoporučuji vám pokoušet se utéct - jinak poznáte, co je to bolest, to vás varuju. Nečinilo by mi nejmenší potíže zabít vás – stejně jako jsem to udělal s vaším přítelem.“
Pootočila hlavu, aby mu viděla do obličeje. Z očí mu svítila krutost, takže poslední pochyby o jeho vině zmizely. Už si byla naprosto jistá, že dopis, který našla v budoucnosti, nepsala ona. Musel to někdo nastražit, nejspíš samotný Voldemort, jenž si v Ronových myšlenkách přečetl všechno podstatné. Snape rozhodně zabil Brumbála. Zabil Weasleyovy. Zavraždil Rona. A ji z nějakého důvodu nechal naživu. Nebyla to však výhra, tím si byla jistá.
„Bylo by lepší být mrtvá,“ odsekla odvážně. Neviděla jinou cestu ven, než ho vyprovokovat. Ublíží jí a snad to všechno skončí.
„Mám s vámi jiné plány,“ ušklíbl se.
Zachvěla se odporem. „Já nebudu -“
„Silencio.“
Jazyk jí zdřevěněl. Zlostně ho propalovala pohledem. V jeho očích nenašla ani zrnko soucitu nebo slitování.
Rychle přemýšlel, jak by ji donutil vzpamatovat se z té sebevražedné nálady. „S Weasleyem jsem neměl tu radost si pohrát – musel jsem ho vyřídit rychle. Prosil, abych nechal naživu aspoň vás. Doslova škemral... Když jsem mu lámal kosti, už jen křičel, ale jistě by byl rád, kdyby věděl, že vás si nechám.“
Zkoumavě na ni pohlédl a našel v její tváři vepsané přesně to, v co doufal. Nenávist. Vztek. Touhu vidět ho umírat – pomalu a bolestivě ho zabíjet. Věřil, že její bystrý mozek jí nabídne tisíc scénářů, jak toho dosáhnout. A že ona se je bude snažit uskutečnit, že začne plánovat. Protože to znamenalo, že bude žít. A nic víc nechtěl. Nepotřeboval, aby byla šťastná. Jen chtěl, aby našla něco, pro co by žila, i kdyby to měla být jen pomsta.
Vstal z křesla a se zavířením černého pláště opustil místnost. Její smrtící pohled ho sledoval až ke dveřím. Bude si do budoucna muset dávat pozor, ačkoli pochyboval, že by mu mohla být nějak nebezpečná. Přesto si předsevzal, že bude ve střehu.
Vydal příslušné příkazy skříce a odletaxoval se do Bradavic. Ve vlastním domě teď zůstat nedokázal. Ne, dokud v jeho ložnici ležela ona. Její přítomnost byla příliš rušivá.
Brumbál v portrétu na něj zkoumavě hleděl skrze půlměsícové brýle. Shovívavě se usmíval, jako by snad dokázal Severusovi nahlédnout do hlavy a to, co tam viděl, ho pobavilo.
Snape neměl dnes večer náladu na Albusovy řeči. Po ranním rozhovoru s Brumbálem a lekci s Ginevrou Malfoyovou nedokázal vydržet ani sám se sebou, natož s někým jiným. S bouchnutím dveří proto opustil pracovnu.
Kamenné schody ho snesly až ke vstupu na chodbu. Ta byla opuštěná a tichá, dokonce i obyvatelé obrazů měli tolik slušnosti nebo snad strachu z bradavického ředitele, že klidně poklimbávali ve zlacených rámech.
Vydal se rychlou chůzí k sovinci, ale pak si to rozmyslel a stočil své kroky k astronomické věži. Nezašel sem od vraždy Brumbála. Vyhýbal se těm vzpomínkám, které ho stále zahanbovaly. Nechápal, jak mohl Brumbálovi něco takového slíbit. A už vůbec mu nebylo jasné, jak to dokázal uskutečnit.
Jenže proto tady nebyl. Nechtěl se přece dál babrat ve všem, co zkazil. Místo toho chtěl najít nějaké řešení. Albus měl ráno pravdu. On může rozhodnout. Nebo se o to aspoň může pokusit.
Rozčileně přecházel po ochozu věže a nechal čerstvý vítr, aby mu chladil tvář. Bylo příjemné cítit osvěžující vzduch letní noci. Voněl příslibem šťastných okamžiků a na chvíli ho vracel zpátky do doby jeho školní docházky. Do prázdnin ve čtyřiasedmdesátém, kdy sedávali s Lily na dětském hřišti, kde se poznali, a debatovali o nejrůznějších věcech.
Praštil rozevřenou dlaní do kamene, aby ty vzpomínky zahnal. Nebyl tu přece kvůli vzpomínání.
Už nemohl dál dovolit, aby za něj bojovaly ty děti. Ušklíbl se. Měli sotva setinu jeho znalostí a tisícinu zkušeností. Dělali zbytečná a unáhlená rozhodnutí. Jak tvrdil Brumbál – nebyli schopni dosáhnout vítězství.
Všechno to dospělo do bodu, kdy si opravdu musel zvolit. Nemohl Grangerovou schovávat na Tkalcovské věčně. Buď by ji měl doopravdy zabít a konečně si přiznat, že stojí na straně Smrtijedů a samotného Voldemorta, nebo by měl začít bojovat – tak, jak to Albus chtěl.
Zaplavila ho vlna vzteku na bývalého bradavického ředitele, rychle ji ale potlačil. Bylo dětinské mu něco vyčítat, když byl po smrti. Raději by se měl postarat, aby nemusel od nynějška nic vyčítat sám sobě.
Teď, když konečně došel k tomu rozhodnutí, k němuž dospíval už od minulého podzimu, se náhle uvolnil. Měl téměř radostnou náladu. Spadla z něj všechna tíha, která ho dusila od Potterovy smrti. Pomyšlení na nebezpečí, jemuž se vystaví, pokud se pokusí Voldemorta oslabit a zlikvidovat, mu přišlo skoro směšné. Taky se hned rozesmál. Byl to smích šílence, smích člověka, jemuž vzali vše, v co věřil, smích nahánějící husí kůži. Neslyšel ho ale nikdo kromě několika ptáků hnízdících pod krovy věže. Vyplašení opeřenci se s hlasitým vrkáním vznesli k hvězdnaté obloze a Snape je s trochou závisti pozoroval. Stál tam a pozoroval linii Zapovězeného lesa. Snažil se vyčistit si hlavu.
Nakonec mu začalo být příliš zima. Přes tenký hábit se k němu vinul noční chlad. Opustil tedy svoje stanoviště, z něhož shlížel na školní pozemky, a vydal se zpátky do ředitelny.
Otevřel skříňku přímo pod Brumbálovým portrétem a vyndal z ní kamennou mísu.
„Není na to už trochu pozdě?“ otázal se ho Brumbál s pohledem na nástěnných hodinách, které ukazovaly čas hluboko po půlnoci.
„Nikdy není pozdě,“ odsekl sveřepě Severus a ponořil se do vlastních vzpomínek. Potřeboval se ještě naposledy utvrdit v tom, co je správné.