Lumos. Budiž světlo...

Alice Cooper – Take It Like a Woman

I bet ya never thought
That it would never turn out like this
Mama's little girl
Daddy's little princess

But somewhere in your fairy tale
Everything went wrong
Now the sun don't shine
The words don't ryhme
You're out of time

You've been beaten down
Kicked around on the ground
But you took it like a woman
Victimized, terrorized, paralyzed
But you took it like a woman
Pushed too far pulled too hard
Deeply scared
I know you must have felt the pain
But you took it like a woman

Ya thought you had your Mr. Right
But he was really Mr. Hyde
Ya gave him your most precious gift
You were his bleeding bride
He tied you up pulled your hair
He slapped your innocent face
Yeah, you were black and blue
He laughed at you
So what'd you do?

Aw you've been beaten down
Kicked around on the ground
But you took it like a woman
Victimized, terrorized, paralyzed
But you took it like a woman
Pushed too far pulled too hard
Deeply scared
I know you must have felt the pain
But you took it like a woman

And so its over
Your fantasy life is finally at an end
And the world above is still a brutal place
And the story will start again

You been beaten down
Kicked around on the ground
But you took it like a woman
Victimized, terrorized, paralyzed
But you took it like a woman
Pushed too far pulled too hard
Deeply scared
I know you must have felt the pain

Felt the pain
I know you must have felt the pain
But you took it like a woman
You took it like a woman
I know you must have felt the pain
You took it like a woman
I know you must have felt the pain
You took it like a woman
I know you must have felt the pain
You took it like a woman


http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/cooper-alice/take-it-like-a-woman-35533



„Můj Pane,“ Draco se uklonil až do pasu. „Já -,“ náhle nevěděl, co má říct. Nenapadalo ho nic, nic, co by se mohl pokusit Temnému pánovi nalhat.
„Šťastné to setkání,“ Voldemortovy tenké rty se roztáhly do ještě širšího úsměvu. „Myslel jsem, že slečna Greengrassová je už nějakou dobu mrtvá,“ pokýval zamyšleně hlavou. „Zdá se však, že došlo k jejímu zmrtvýchvstání.“
„Můj Pane, ta dívka potřebuje -,“ začal Severus naléhavě, Voldemort ho ale gestem ruky zadržel.
„Pro tvé vlastní dobro, Severusi, příteli, budu věřit, že jsi o tomhle neměl ani tušení a že tě sem mladý pan Malfoy zavolal pouze z nouze. Odnes slečnu Greengrassovou do Malfoyova sídla a postarej se, aby tohle přežila.“
Severus kývl. Obličej měl bezvýrazný jako masku, když dívku odlevitovával ven, odkud se s ní mohl přemístit. Bál se o svého kmotřence a bylo mu proti srsti nechat ho s Pánem zla samotného. Neměl však žádnou šanci zřídit to tak, aby mohl v místnosti setrvat.
„Zklamal jsi mě,“ zasyčel Voldemort směrem k Dracovi, jen co Snape opustil pokoj. Malfoy se bezděčně schoulil, žádná kletba však zatím nepřišla. „Proč jsi lhal lordu Voldemortovi, Draco? Víš přece, že tohle se nevyplácí, že?“
„Můj Pane, byla to chyba. Zaplatím za ni,“ sklopil zraky k lemu černokněžníkova hábitu. Modlil se, aby cokoli, co má přijít, přišlo rychle. V koutku duše také doufal, že právě jeho pokora pomůže zlomit hrot Voldemortova hněvu.
„Já chci ale vědět, proč jsi to udělal, Draco,“ kouzlem ho přinutil pohlédnout mu do očí.
Draco cítil kapičky potu perlící mu na čele a na zátylku stékající dolů po tváři a po zádech. V ústech měl náhle sucho. A do jeho mysli se drala jiná, cizí.
„Nebraň se, Draco,“ přikázal Voldemort a zesílil tlak na Dracovu obranu. Tisíce chapadélek se snažily zavrtat hluboko do chlapcovy hlavy. Malfoy se konečně podvolil a stáhnul zábrany ve své mysli. Černokněžník do ní mohl volně nahlížet. Dracovi se před očima míhaly výjevy ze společného života s Ginny, jejich svatební noc v Paříži, nahá Ginny ležící na posteli a zrychleně dýchající... Musel se hodně ovládat, aby nevypudil tu nepřátelskou mysl ze své.
Voldemort se za pár minut nabažil a tyhle vzpomínky opustil. Místo toho se vydal hlouběji do minulosti. Shlédl Dracův a Ginnyin první polibek, dlouho se kochal chlapcovou bezmeznou touhou. Nakonec si vychutnal celý Dracův plán i jeho vítězný konec.
„Ginevra o tomhle neměla ani tušení?“ zeptal se Voldemort chladně.
„Ne, můj Pane. Na to by nikdy nepřistoupila,“ přiznal Draco. „Trest si zasloužím jen já,“ snažil se, aby zněl co nejupřímněji a nejodhodlaněji.
„Já vím,“ Voldemort vycenil zuby. „Chvíle pro tvé potrestání přijde, neboj. Nicméně teď je spíš čas vrátit se do Malfoy Mannor. Máme ještě spoustu zařizování,“ pobídl Draca před sebe. Kráčel s chlapcem po cestičkách kolem zámečku a přemýšlel, jak celou záležitost vyřešit.
Nejprve byl zaslepený vztekem, ale už víc nemohl dopustit, aby ho ovládala zuřivost. V okamžicích, kdy běsnil, ztrácel kontrolu. Mohlo se lehce stát, že tresty nebudou úměrné provinění. A on hodlal teď, když měl celou britskou kouzelnickou společnost ve své moci, začít s prosazováním zákonů. Byl čas, aby jim dal pevný řád, pravidla, za jejichž porušení přijdou přesně stanovené tresty. A on nikdy víc nesmí dopustit, aby ho mohli obviňovat z bezdůvodné krutosti. Ne, musí se poučit ze svých chyb a vést tuhle zemi ne pouhou silou, ale také rozumem. Proto tuhle věc s Dracem musel vyřeší s chladnou hlavou.
„Teď se přemístíme,“ nařídil chladně. Dracův strach ho bavil. Sálal z chlapce ve vlnách a rozklepával mu kolena i ruce.
„Jistě, můj Pane,“ přisvědčil Malfoy a chytil se nabízené paže.
Přetočili se do prázdna a za chvíli už stanuli na kraji pozemků patřících k rodinnému sídlu Malfoyových. Rozzářená okna osvětlovala upravené zahrady a vytvářela zajímavé obrazce na pečlivě zastřiženém trávníku.
Jako dva temné stíny kráčeli beze slov nocí k domu. Draco poočku hleděl na svého Pána. Snažil se vyčíst z černokněžníkova profilu, z jeho chůze a povlávání hábitu, jaký bude jeho ortel.
„Budu ve svých komnatách. Pošli za mnou svoji ženu a počkej venku, pak s tebou budu chtít mluvit,“ sdělil mu Voldemort. Nevšímal si Dracových chabých protestů a zamířil k sobě. Lusknutím prstů si k sobě přivolal jednoho ze skřítků, kteří měli od Luciuse nařízeno vyplnit mu každé jeho přání.
„Pán si přál?“
„Najdeš Severuse Snapea. Počkáš, až skončí svoji práci, a pošleš ho za mnou,“ vyštěkl hrubě. Nevěnoval skřítkovi ani jediný pohled, přesto si byl jistý, že on jeho příkazy vyplní. Cítil odpor k těmto stvořením, která radši živořila, než by si vydobyla něco víc. Veškerou radost spatřovali ve spokojenosti svých pánů. Nebylo v nich ani kousek zdravého sobectví. Zavrtěl hlavou.
Jeho komnaty, jak si navykl nazývat dva prostorné salónky, ložnici, velkolepou koupelnu a malou pracovnu s bohatě vybavenou knihovnou, které tady v sídle měl, na něj působily uklidňujícím dojmem. V krbu vesele plápolal oheň a na stole na něj čekala konvice s dobrým zeleným čajem.
Posadil se do nejbližšího křesla, nalil si do šálek zlatě zeleného kouřícího čaje a dovolil svým myšlenkám, aby se do příchodu paní Malfoyové toulaly, kde se jim zlíbí. Vyrušilo ho až tiché klepání na dveře.
„Dále.“
„Můj Pane?“ Ginny nejistě stanula mezi dveřmi. Draco ji vytáhl z postele, přikázal jí obléct se a bez jediného slůvka vysvětlení ji dovedl k černokněžníkovým komnatám. Měla strach a zároveň cítila známé šimrání v podbřišku.
„Posaď se,“ ukázal bledou rukou na křeslo naproti sobě. „Má milá, organizovala jsi už někdy nějakou společenskou akci?“
Vytřeštila oči. Nechápala, proč se na něco takového ptá. „Ne, myslím, že ne, můj Pane.“
„V tom případě to bude poprvé,“ konstatoval. „Všechno je jednou poprvé.“ Rudé oči zahořely. „Chtěl bych, abys připravila na zítřejší večer malý soukromý ples. Pro -,“ chvíli v duchu počítal, „pro osm lidí. Ano, to by mělo stačit. S hudbou, vybraným jídlem a pitím... Nechávám ti volnou ruku, ale chci, aby to bylo naprosto perfektní.“
„Udělám pro to všechno,“ ujistila ho.
Blahosklonně přikývl. „A teď trochu jinak. Líbí se ti tvůj manžel? Jak spolu vycházíte?“
Ginny sklopila pohled a zrůžověla v obličeji. „I kdybych si mohla vybrat sama, nevybrala bych si lépe.“
„Takže ho máš ráda?“ přišla další otázka.
„Ráda?“ Poctivě se zamyslela. Má Draca ráda? A co vlastně znamená mít rád? Jestli to spočívá v tom, že je jí s ním dobře, že se s ním cítí v bezpečí a v rámci možností šťastná, pak ano, má ho ráda. Ale jestli to znamená, že by se zbláznila, kdyby ho už neměla nikdy vidět, že by obětovala svůj život za jeho... Ne, to není mít rád, to je milovat. A milovala v životě jen jednoho člověka. „Ano, mám ho ráda,“ odpověděla konečně.
„Co bys dělala, kdyby ti byl nevěrný?“ Stáhl oči do tenkých škvírek a se zájmem zkoumal její výraz.
„To asi záleží na spoustě okolností,“ snažila se vyhnout se odpovědi. Přesto pocítila nevyslovitelný nával vzteku, když si představila svého muže s jinou ženou. „Myslím, že jako příslušník jedné z nejvýše postavených rodin v zemi by si měl dávat pozor na to, co dělá.“
„Tím chceš říct, že by si měl dát pozor na výběr své milenky?“ otázal se Voldemort posměšně.
„Já – já vlastně nevím,“ přiznala. „Chtěla bych být tolerantní a říct, že když se to nikdo nedozví, je to v pořádku. Ale zároveň -“
„Je to přirozené. Manželství je jakási vlastnická smlouva, Ginevro. Je to tak, že oplátkou za sebe dostáváš toho druhého. Je normální cítit vztek, když to jeden poruší. Bylo by naprosto v pořádku, kdybys ho za to chtěla zabít.“
„On mě podvedl?“ otázala se.
„To se ho asi musíš sama zeptat,“ Voldemort se krutě zasmál.
„Přesto bych si nepřála, aby zemřel,“ zavrtěla hlavou. „Naše manželství je dobré. Je pozorný. A v neposlední řadě, nechtěla bych mrhat čistou kouzelnickou krví.“
„Dobře.“ Vypadal mírně zklamaně, když ji propouštěl. „Pošli sem teď svého manžela – měl by sedět venku.“
Ginny s ulehčením zanechala Voldemorta za sebou. Nasadil jí do hlavy podivné úvahy, ale teď neměla čas se tím hlouběji zabývat. Musela vyplnit jeho příkazy a přichystat ten ples.
„Máš jít dovnitř,“ sdělila Dracovi o něco chladněji, než sama zamýšlela.
Zachytil ji za paži, když procházela kolem něj. „Gin, věř mi prosím. Ať ti řekl cokoli, dej mi šanci to vysvětlit.“
„Co by mi měl říkat?“ otázala se a pokusila se mu vykroutit.
„Nevím,“ naprázdno polkl. „Já -“
„Měl bys jít dovnitř, nebo se bude zlobit,“ tentokrát použila všechno sílu, aby osvobodila svoji ruku z jeho sevření. Nechtěl jí působit bolest, a tak povolil. Díval se, jak odchází, a bylo mu slabo. Netušil, co všechno jí Voldemort prozradil, ale měl obavu, zda se tím všechno nepokazilo.
„Já čekám, Draco,“ ozval se chladný hlas. „A nečekám rád.“
Pospíšil si do pokoje. „Omlouvám se, můj Pane.“
„Máš velké štěstí, že tvá žena tě má ráda,“ ušklíbl se Voldemort. „Jinak bych tě s chutí zabil. Využil jsi mě a to já nezapomínám, Draco. Jsem ochotný ti odpustit, ale nikdy – nikdy na to nezapomenu. Jedna jediná další chyba, jedno zaváhání – a zaplatíš životem.“
„Jste nesmírně laskavý, můj Pane,“ Draco se uklonil a políbil prsten na černokněžníkově ruce. „Budu vám sloužit nejoddaněji ze všech, abych napravil svoji chybu.“
„To zajisté. Ale jistě sám uznáš, že tě nemůžu nechat úplně bez trestu, že ano?“ probodl ho rudýma očima.
„Ne, to určitě nemůžete, můj Pane. Zasloužím si potrestání.“
„Doufej, že Severus nebude muset trávit u tvé bývalé snoubenky moc času, Draco. Protože ty budeš snášet Cruciatus dokud on nepřijde.“ Voldemort hledal známky mladíkovy slabosti. Nemusel se ani příliš namáhat, aby mu neunikly zpocené dlaně a chvějící se brada. „Crucio,“ vyslovil s láskou.
Sledoval, jak Draco klesá na podlahu a zmítá se v bolestivých křečích. Celou místnost zaplnil jeho vřískot, který ale černokněžníkovi zněl jako rajská hudba. Když se dostatečně nabažil Dracových skřeků, sklonil trochu hůlku. Malfoy zrychleně oddechoval a bolestně sténal.
„To mohlo bolet,“ pronesl s hraným soucitem. „Ale ty si svůj trest zasloužíš a dobře o tom víš, že? Už se nikdy nebudeš pokoušet obelhat Lorda Voldemorta!“
„Ne, to nikdy,“ sípal Draco.
„Myslím, že budeme potřebovat ještě trochu bolesti, aby sis to zapamatoval dostatečně. Crucio!“
Dracovo tělo opět zachvátila nesmírná bolest. Mozek mu říkal, že by měl hrozně krvácet a cítit pach spáleného masa. To bylo pro kletbu příznačné. Působila jen v mysli, byla to iluze bolesti, ale naprosto dokonalá.
„Už ne, p-prosím – už – ne,“ vzlykal Draco. Z pusy mu tekla krev, jak si prokousl jazyk.
„Už ne?“ otázal se tichým hlasem Voldemort. „Ty myslíš, že už to stačilo?“
„Ano,“ vypravil ze sebe.
„Ale tvůj kmotr tu pořád není, Draco, je mi líto. Crucio!“
Draco Cruciatu čelil už několikrát v minulosti, ale nikdy ne třem kletbám za sebou. Tělo měl zesláblé, jak se vzpínalo v bolestivých křečích. Adrenalin uvolnil místo strachu, který ho náhle ovládal. Bojoval s touhou vymrštit se na nohy a utíkat, ačkoli dobře věděl, že jeho unavené tělo by něčeho takového nebylo schopné.
Právě, když si myslel, že víc bolesti už nemůže vydržet, ozvalo se zaklepání a dovnitř vešel Snape. Přelétl tmavýma očima scénu před sebou. Vráska na čele se mu zase o něco prohloubila, jinak však ani gestem, ani výrazem v bledé tváři nedal nijak najevo, že je svědkem něčeho, co mu není po chuti.
„Severusi, příteli. Jak se vede tvé pacientce?“ otázal se Voldemort a konečně přestal mířit na Draca. Chlapec se vyškrábal na nohy a roztřeseně se došoural ke křeslu. „Neříkal jsem ti, že se můžeš posadit!“ vyjel na něj černokněžník.
„Já -“
„Seber se a odejdi. Zítra v šest hodin očekávám tebe, tvoje rodiče a manžele Břichnáčovy na plese, který tvoje žena pořádá. Všechny pozveš. Je to jasné?“ vydal úsečně příkazy.
„Jistě, můj Pane.“
„A teď běž,“ mávnul rukou ke dveřím.
Draco odspěchal a Voldemort se Severusem zůstali sami.
„Slečna Greengrassová je na tom poměrně dobře, když uvážím, že je to jen málo přes hodinu, co se pokusila se zabít,“ odvětil Severus prkenně.
„Šálek čaje, Severusi?“ Voldemort ho gestem vyzval, aby se posadil, a sám usedl vedle něj.
„Děkuji, můj Pane,“ přijal nabízený hrneček a pomalu upil.
„Chtěl jsem s tebou probrat několik záležitostí,“ oznámil mu černokněžník.
„Jsem vám k dispozici, můj Pane..“
„Předně bych se s tebou rád pobavil o hodinách pro mladou paní Mafoyovou. Jak pokračujete?“
Snape zrozpačitěl. „Zatím nijak, můj Pane. Dal jsem jí nějakou základní literaturu, bez které by nebyla schopná mé lekce zvládat. Zatím ji nemá přečtenou.“
„Nechci, abys jí cpal do hlavy teorii,“ Voldemortův hlas byl stále tichý a přitom plný nebezpečí. „Potřebuju, abys z ní udělal dobrou bojovnici. Aby byla schopná obstát v souboji proti více čarodějům. Chci, aby bojovala tak, jak to umíš ty.“
„Můj Pane -“
„Nepřerušuj mě, příteli. Chci, aby byla připravená pro mě zvládat samostatné akce. A ty jsi dobrý učitel, Severusi, to víš. Když chceš, samozřejmě. Měl bys asi mít nějakou motivaci, že? Nuže pokud to dokážeš, udělám z tebe klidně ministra kouzel.“
„Děkuji, můj Pane. Já však rád řídím Bradavice. Domnívám se, že je to mnohem důležitější úloha než velet stovce úředníků. Ale pokud bych si mohl něco přát -,“ zarazil se, aby nechal Voldemortovi prostor promluvit, černokněžník se ale jen povzbudivě pousmál. „V takovém případě bych požádal o první vydání Bradavických dějin.“
Voldemort se zasmál. „Příteli, tvá láska ke starým knihám je téměř posedlostí, že?“
„Ano, musím přiznat, že se to vymyká běžnému chápání.“
„Dobře. Čirou náhodou je opravdu v mých rukách. Pokud tedy Ginevru naučíš dobře bojovat – k tou počítám i zvládnuté umění nitroobrany, bude ta kniha tvoje.“


Kingsley si zabalil těch několik málo věcí, které mu říkaly pane, krátce se se všemi rozloučil a odešel. Bylo velmi nezvyklé neslyšet jeho uklidňující baryton, jak připomínkuje jejich plány, napomíná je ke klidu nebo naopak burcuje k větší odvaze.
Seděli zkroušeně kolem stolu a civěli na prázdné zdi, jen aby se pohledy nemuseli setkat s ostatními. Lupin byl stále až nezdravě pobledlý, Hermiona si uvědomila, že se blíží úplněk.
„Co teď?“ ozval se jako první Colin. „Musíme mít nějaké plány, co dělat.“
Dřív, než stačil Lupin odpovědět, Ron povstal. Nervózně si je všechny změřil, odkašlal si a začal mluvit. „Rád bych přednesl jeden plán. Je to riskantní a možná trochu bláznivé,“ přelétl je pohledem a zastavil se u Hermiony, která se nesouhlasně mračila. Když včera probrali, co chce Ron uskutečnit, nešetřila kritickými připomínkami. Nakonec navrhl, že se do Malfoy Mannor vypraví sám, Hermiona však rezolutně odmítla.
„Nechoď už kolem horké kaše,“ vybídl ho George, „a vysypej to ze sebe.“
„Chci se pokusit proniknout do Malfoy Mannor – musíme si s Ginny aspoň promluvit,“ počkal, až oba jeho bratři souhlasně pokývají hlavami, a naplněný novou nadějí pokračoval. „Zároveň můžeme zjistit, co je s Teddym a případně ho zachránit.“
„Jak to chceš udělat? Dostat se dovnitř bude problém. Natož dostat se zase ven,“ namítl Lupin tvrdě. Bál se naděje, která se mu vkrádala do srdce. Nesměl si připustit, že Teddy ještě žije, neměl se dát zlákat nepatrnou šancí na záchranu svého syna. Potlačoval proto své city jak jen uměl.
„Ještě nemám přesný plán,“ pokrčil rameny. „Ale měli bychom to provést zítra.“
„Proč zítra?! To je holá sebevražda,“ Lupin vyskočil na nohy tak prudce, až židle za jeho zády odlétla ke stěně. Bouchl pěstí do stolu. „Jestli myslíš, že se budu podílet na něčem tak bláznivém jen proto, že -“
„To si nemyslím,“ odvětil Ron klidně. „Čím déle ale budeme čekat, tím menší je šance, že Teddy bude ještě naživu. Ber to prosím realisticky, Remusi.“
„Musíme nějak odlákat jejich pozornost,“ kývl Neville. „Nějak je dostat ze sídla – nebo aspoň většinu z nich.“
„Tohle je šílené – šílené,“ mumlal si Lupin. Postavil židli zpátky na místo a unaveně na ni sklesl. „To nemůžete myslet vážně.“
„Podívej se na to nezaujatě, Remusi. Já chci mluvit s Ginny – a myslím, že George a Fred také,“ vrhl pohled na dvojčata, která souhlasně přikyvovala, „ty chceš zachránit Teddyho. Neříkej mi, že ne,“ zvýšil hlas, protože Lupin se chystal něco namítat. „Řád tu přece není od toho, aby složil ruce do klína kdykoli máme pocit, že nějaká akce je příliš náročná. A tohle sice bude těžké, ale sebevražda to rozhodně není. Když to dobře připravíme, vyjdeme z toho vítězně.“
„Mohli bychom předstírat útok na Bradavice,“ navrhl Colin.
„Ne, to by bylo příliš nebezpečné,“ odporovala Hermiona. „Škola má vynikající ochranná kouzla. Neville dokonce říkal, že mají kolem pozemků monitorovací kouzla, která zachytí nejenomkdyž se někdo přemisťuje, ale taky kam se přemisťuje,“ tázavě se na Longbottoma zadívala.
„Ano, tak nějak jsem to slyšel,“ souhlasil. „Měli bychom si vybrat nějaký méně zajištěný cíl.“
„Všechno, co je pro Ty-víš-koho důležité, je dobře zabezpečené. A pokud to bude něco, na čem mu nezáleží, těžko dostaneme ze sídla víc Smrtijedů,“ zavrtěl hlavou Ron. „Samozřejmě musíme vybrat něco, co má ideální poměr důležitosti a zabezpečení.“
„Co kdybychom prostě na několika místech v zemi vyslovili jeho jméno?“ navrhl Neville. „Pokud se ihned přemístíme...“
„Dobře, to bude tvůj a Colinův úkol,“ souhlasil Ron. Pak vrhl rychlý pohled Lupinovým směrem. Remus se sice tvářil zamyšleně, ale už ne vyloženě odmítavě.
„Takže my bychom počkali, až Colin a Neville odlákají co nejvíc Smrtijedů, a pak bychom vtrhli dovnitř?“ ptal se nadšeně George.
„Ne,“ utnula je Hermiona. „Nemůžeme nikam vtrhávat! Vzpamatujte se. Pořád nás bude jen pět proti Merlinví kolika Smrtijedům. Pokud vůbec něco tak ztřeštěného provedeme, pak leda tak, že se tiše vplížíme dovnitř, pokusíme se najít Teddyho a Ginny a zase rychle vypadneme.“
„Pokud?“ Ron se na ni upřeně zadíval. „Říkala jsi, že do toho jdeš, ne?“
„Pořád mi to připadá stejně nebezpečné,“ odsekla prudce.
„Můžeš tady zůstat,“ odvětil klidně. „Já bych vlastně byl radši, kdyby ses toho neúčastnila,“ dodal ještě tichým, prosebným hlasem.
„Ne, půjdu s vámi,“ prohlásila odhodlaně. „Jen bych byla radši, kdybychom věnovali víc času přípravě.“
„Budeme nad tím sedět celou noc,“ ujistil ji. „Je potřeba dát dohromady rozmístění pokojů – tak, jak si ho pamatuju z loňska. Taky musíme přesně rozplánovat kdo kde bude, co budeme dělat, pokud něco selže a podobně.“
„Dobře.“ Jeho pečlivost ji trochu uklidnila. „V tom případě – jestli jsme všichni pro – pojďme se dát do plánování.“


Astorie se probudila s prvními paprsky slunce nesměle nakukujícími do její ložnice. Udiveně si prohlížela tapety a zařízení pokoje. Nebyla na zámečku, ale v Malfoy Mannor, v ložnici pro hosty! Nemohla si prvně vzpomenout, jak se sem dostala, ale nakonec se jí všechno vybavilo. To zoufalství, které ji dohnalo k pokusu porušit Neporušitelný slib.
Prudce se posadila a odhrnula přikrývky stranou. Byla očividně živá, takže se muselo něco stát.
„Zase si lehněte,“ ozvalo se z ušáku za jejími zády.
Otočila se za hlasem a strnula. Hleděla do chladných očí bradavického ředitele. „Jak jsem se sem dostala?“ otázala se.
„Říkal jsem, slečno Greengrassová, abyste si zase lehla,“ odsekl. „Ručím Temnému pánovi za váš život, takže se položte, než vám budu nucen pomoct.“ Vytáhl hůlku.
Poslušně sklesla zpátky do peřin. „Teď už mi odpovíte, pane?“
„Předpokládám, že jste se snažila zabít,“ pronesl konverzačním tónem a nevšímal si, že zrudla studem až po kořínky světlých vlasů. „Skřítek však přivolal Draca Malfoye a ten zase mě. Zachránili jsme vás v poslední chvíli.“ Nedodal už, za jakou cenu. Skřítkovo naléhání, aby se s ním přemístil zaslechl i Blaise Zabini, který neváhal a skrytý zastíracím kouzlem se přemístil se skřítkem a Snapem. Servie si sice všiml přítomnosti druhého člověka, ale protože Snape nebyl jeho pán, neinformoval ho. Hned, jak Blaise zahlédl Astorii, přemístil se zpět a informoval o všem Voldemorta. Pro černokněžníka už byla hračka prolomit Dracova ochranná kouzla a dostat se dovnitř.
„Takže Draco mě vzal sem?“ otázala se s rozzářenýma očima. Pak však viditelně zesinala. „Říkal mi, že se mě někdo snaží zabít. Že pro určité lidi představuju překážku.“
„Uklidněte se,“ přikázal, když viděl, že se zase chystá posadit. „Ještě včera jste málem zemřela, takže možná i vám dojde, že není nejlepší nápad se teď někam chystat... Tohle všechno by vám měl vysvětlit sám pan Malfoy,“ povzdechl si.
„Á, Severusi, děkuji, že ses postaral o našeho hosta,“ ozvalo se ode dveří. Astorie sebou poděšeně škubla, když se na ni upřely rudé oči Temného pána. „Tvých služeb však už nebude potřeba.“
„Můj Pane -“ Snape se chystal něco namítnout, ale Voldemort ho zarazil varovným pozvednutím ukazováčku.
„Severusi, příteli, myslím, že o slečnu Greengrassovou už se postarám sám. Vidím, že je jí lépe,“ usmál se. „Ty se prosím dnes odeber pryč. Nebudu tě tady potřebovat.“ V posledních slovech byl skryt jasně zřetelný příkaz.
Severus vstal a mírně se uklonil. „Jak si přejete, můj Pane.“ Věnoval dívce poslední starostlivý pohled a odešel.
„Rád vidím, mé dítě, že už jste natolik v pořádku, abyste vstala,“ poznamenal.
Astorie pochopila, že je to příkaz k tomu, aby se zvedla na nohy. Hlava se jí trochu motala, ale přesto došla až ke křeslu, kde předtím seděl Snape. „Smím se zatím posadit?“
„Když na mě mluvíte, oslovujte mě 'můj Pane'.“
Voldemortův hlas byl ledový, až jí z toho naskočila husí kůže. „Ano, můj Pane,“ přikývla. „Smím se tedy posadit, můj Pane?“
Přikývl. „Jak jsem říkal, jsem rád, že se vám vede tak dobře. Přišel jsem vás totiž pozvat na ples.“
„Na jaký ples, můj Pane?“ otázala se s jiskřičkou zájmu.
„Na malý soukromý ples, který dnes večer pořádá paní Ginevra Malfoyová.“ S krutým uspokojením sledoval, jak Astorie bledne. Draco jí očividně neprozradil, že je ženatý.
„Nejsem si jistá, že je mi natolik dobře, abych tančila, můj Pane,“ úzkostí se jí tajil dech.
„Doufám, že to bude jediné, v čem se naše názory budou kdy rozcházet. Já jsem si totiž naprosto jistý, že vám takový ples jen prospěje,“ usmál se. „Přinesl jsem vám i nové šaty k téhle příležitosti,“ vytáhl zpoza zad plochý balík. „A šperky,“ přidal malou sametovou kazetu.
„Kdy se Draco oženil?“ zeptala se. Šperkům ani šatům nevěnovala žádnou pozornost.
„Před necelými čtrnácti dny, asi měsíc poté, co přišel s příběhem o tom, jak vás na procházce kolem bradavického hradu přepadli – a vás zabili,“ odpověděl Voldemort. „Svou manželku si ale vyhlédl před víc než rokem.“
Astorie už to nevydržela a rozplakala se. Do té chvíle se zdržela slz, protože nechtěla plakat zrovna před ním, teď už ale na ničem nezáleželo. Přese slova, která jí při posledním setkání Draco řekl, doufala, že aspoň na začátku ji měl rád. Ne miloval, ale aspoň měl rád. A nyní to vypadalo, že se stala jen obětí jeho plánu, jen nástrojem na upokojení jeho rodičů. V Británii jí nehrozilo žádné nebezpečí – nebezpečná byla jen jemu.
„Přijdu pro tebe před šestou hodinou,“ oznámil jí, když se trochu vyplakala. „Buď nachystaná.“
Klapnutí dveří jí prozradilo, že je v pokoji zase sama. Příval slz trochu opadl a ona měla dost času a prostoru, aby začala přemýšlet.
Uvažovala o všech svých chybách. Nyní je viděla zcela jasně a zřetelně. Její naivita a poblouznění mohly za to, že se nechala ponížit. Bylo to horší, než kdyby jí Draco ublížil fyzicky. Protože rány na těle se zahojí, ale jak scelit její hrdost, která utrpěla tolik kopanců?
V podobných úvahách strávila celý den. Odmítla snídani i oběd, protože žaludek měla jako na vodě. Nakonec hodiny odbily čtvrtou a ona byla nucena se rozmyslet, jestli opravdu na ples půjde. Zřetelně slyšela výhrůžku ve Voldemortových slovech, zároveň se jí však při pouhém pomyšlení na setkání s Dracem a jeho manželkou dělalo mdlo.
Opatrně vstala z křesla a došla k posteli, na níž ležely oba balíčky od Temného pána. Rozbalila ten větší a užasla. Šaty, které jí přinesl, byly úchvatné. Smaragdově zelený tyl byl nařasený do složitých křivek a ornamentů. Saténový živůtek zdobily výšivky. Lemování výstřihu švadlena posela drobnými smaragdy, takže celé šaty doslova zářily v odlescích světla.
Celá nadšená si je přiložila k tělu a zatočila se dokolečka. Všechny pochybnosti zmizely. Je přece krásná – dost krásná na to, aby Dracovi ukázala, oč přišel. Nebude se přece nikoho a ničeho bát.
Vyndala z krabičky náhrdelník s blyštivými smaragdy a náušnice ve stejném stylu. Ne, dnes se stane královnou toho plesu!