Jdi na obsah Jdi na menu
 

Znamení doby

16. 11. 2012

Karel Kryl – Znamení doby

Před okny sloup
Znamení moru
Předpověď provazů
A divných mravů
Klesáme hloub
Se strachem tvorů
Před ranou do vazu
Před zlobou davu

Na stěně mříž
Znamení doby
Děsím se obrázků
Děsím se šachu
Zbyl jenom kříž
Zůstaly skoby
A myšlenka na lásku
V zajetí strachu

Zástupy lidí
jdou pozpátku vpřed
tak jako raci
Zbabělost-hostii
každý si pozvedá
pálí je dlaň

Mnozí se stydí
že stavěli svět
Některý zvrací
dávaje bestii
ze svého oběda
povinnou daň

K výkazu ztrát
Připište sebe
Že jste jen couvali
Mlčky a kvapně
Za to když brát
Chtěli vám nebe
Že jste jim kývali
Bože tak trapně!

Přes čelo stín
Znamení studu
Znamení malého
Lidského strachu
Na pití blín
K zábavě nudu
K důvěře podlého
A nasypat hrachu
A nasypat hrachu


http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/kryl-karel/znameni-doby-8329


Lenka se snažila čelit svému strachu. Pokoušela se o pravidelné nádechy a výdechy, počítala kamenné kvádry, z nichž byly stěny její cely, broukala si tiše oblíbené písničky. Jenže nic z toho nedokázalo zahnat tu hrůzu, jež sevřela její srdce po setkání s Voldemortem. Ještě teď se klepala, když si vzpomněla na jeho rudé duhovky propalující se jejími myšlenkami a vzpomínkami.
Jak si kdy mohli myslet, že mu jde vzdorovat? Jeho síla byla nepopiratelná, prýštila z každého jeho póru a zaplavovala okolí. Jako by ji Lenka dokázala dýchat – zaplnila jí plíce a nutila ji k dávivému kašli.
Ze začátku se pokoušela mu vzdorovat. Křičela na něj, co si myslí o jeho názorech. O tom, co provádí s Británií. Předpovídala mu konec, zničení. Zmítala se, aby nemohl upřít zkoumavý pohled do jejích očí.
A on se na to díval a smál se. V každém jeho gestu byla ta pánovitost, nadřazenost, vědomí, že je lepší než všichni kolem něj, že má přirozené právo silnějšího vládnout jim. Není dobro a zlo. Je jen moc a lidé příliš slabí na to, aby o ni usilovali, rezonovalo jí hlavou od té chvíle. Kdykoli si na tohle jeho motto vzpomněla, chtělo se jí zvracet.
Byl temný, zvrácený. A přitom tak pečlivý, nevynechal jediný detail. Cítila z něj, že dokáže svoje plány dotáhnout do vítězného konce.
Teď víc než kdy dřív postrádala Harryho. Harryho, z něhož sálalo světlo a teplo, které by jistě dokázalo zahladit chlad, který v ní Voldemort vyvolal. Nepoznala doposud nikoho, kdo by zářil stejně jako Harry. V Kingsleym a Weasleyových planul chladný plamen zarputilé pomsty. V Hermioně jen o něco hřejivější oheň povinnosti. Možná Nevillovo světlo mělo tu stejnou barvu, ale ne intenzitu. Bylo slabounké jako svíčka ve větru.
„Vstávej,“ ozvalo se od mřížoví. Alt tam stál s vytaženou hůlkou a mířil jí na srdce. „Zvedej se,“ zopakoval svůj příkaz.
Lenka se zachytila římsy na zdi a vyškrábala se na slabé nohy.
„Pojď sem - ale pomalu.“
Snažila se ho poslechnout, jenže těch několik dní bez jídla ji zanechalo slabou a bez energie. Jen co ztratila oporu zdi, poklesla zpátky na zem.
Muž si povzdechl. „Mobilicorpus!“ štěkl a ji neznámá síla vyzvedla do vzduchu.
„Au,“ kníkla tiše, když hlavou narazila do mříží.
Slyšela, jak zasakroval. Zjevně ještě nezvládal levitující předměty dobře ovládat, protože než se nadála, znovu se uhodila do hlavy; tentokrát o zeď.
Vzdal to a spustil ji dolů. Odemkl dveře cely a vešel k ní. „Fuj, ty páchneš,“ nakrčil nos, když jí zasunoval ruce pod paže, aby se mohla zvednout zase na nohy.
Otočila se na něj. Měl znechucený výraz, jako by přemáhal nutkání zvracet. Dýchal jen mělce.
„Jsem taky člověk – jako vy,“ oznámila mu a upřela na něj modré oči. „Oba jsme lidské bytosti – a proto jsme si rovnocenní. Nejste lepší než já jen proto, že teď máte lepší podmínky.“
Uhodil ji hřbetem ruky. Cítila, jak jí z roztrženého rtu teče krev. Olízla si rty a okusila tu slanou, lehce kovovou příchuť.
„Drž hubu,“ pronesl vztekle a hrubě ji vytáhl na nohy. Na očích mu ale viděla, že se v krutosti nevyžívá. Jen nechtěl, aby na něj dál mluvila. Chtěl si držet odstup.
„Máte rodinu?“ nenechala se odradit.
„Řekl jsem, abys držela hubu!“ štěkl a surově s ní zacloumal.
Tahle povinnost se mu protivila – dovést křehkou blondýnku k soudu a pak nejspíš do Azkabanu –, ale musel ji vykonat. Nesměl se protivit systému. Jeho jediným cílem bylo nevyčnívat, kráčet se skloněnou hlavou a na nic se neptat. To byla strategie, s níž šel přežít každý režim. A jeho nezajímalo, jestli dobrý nebo špatný. Šlo jen o to vydržet šest hodin téhle dřiny denně, a pak s vydělanými galeony v kapse zamířit domů. Nebo do hospody jako té noci, kdy musel zabít Marlon Thomasovou. Dodnes vídal tu dívku před očima, kdykoli se k němu přiblížili mozkomorové. Nebo kdykoli si zapomněl vzít Bezesný spánek.
„Jenže mě to zajímá,“ vyrušil ho Lenčin hlas z lítostivých úvah.
Vrazil jí loket pod žebra, až jí vytryskly slzy. „Co tobě je do toho?!“ obořil se na ni. „Za pár hodin buď dostaneš polibek, nebo půjdeš hnít do vězení. Nemysli si, že ti z nějakého soucitu pomůžu.“ Musel jí ukázat, že se ho má bát. Aby ho už neotravovala. Proto si plavé vlasy namotal na ruku a zatáhl. Překvapivě lehce se podvolovala tomu tlaku. Tak ji dovedl až před krb.
Vhodil dovnitř hrst letaxového prášku, takže plameny smaragdově zezelenaly, a vtáhl ji s sebou do ohně. „Ministerstvo kouzel.“
Vypadla z krbu a chvíli se ohromeně rozhlížela na všechny strany. Prostorná dvorana, kterou znala z návštěvy ministerstva ve čtvrtém ročníku, se změnila. Nevěřícně poulila oči na fontánu. Nepřipadala jí pěkná ani tehdy, ale nyní byl ten výjev, který ji zdobil, přímo zrůdný. V kouzlech je síla, četla znechuceně. Než si ale stačila pořádně prohlédnout tvář čarodějky a kouzelníka, přispěchali k nim dva uniformovaní muži.
„Gregory,“ pozdravili oba jejího hlídače.
Ten jenom kývl a postrčil Lenku před sebe. Uniformovaní se postavili každý po jednom jejím boku. Udržovali ale mezi nimi dostatečnou vzdálenost, aby k nim nedoléhal puch linoucí se z potrhaného špinavého oblečení zajatkyně, ani odér jejího nemytého těla.
„Je tu klid, že?“ snažil se Gregory pokračovat v konverzaci.
„Jo, docela jo,“ přitakal jeden ze strážných.
Druhý jen nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Měli bychom si pospíšit – je to až dole ve čtyřce.“
Zrychli krok a Lenka mezi nimi sotva klopýtala. Hrubě ji postrčili do výtahu, načež se za nimi zatáhly mříže. Sjížděli dolů.
„Mohl jsi na ni použít aspoň čisticí kouzlo,“ zahučel povídavější ze strážných a odvracel se od Lenky. „Smrdí jako pytel s -“
„Tak dost,“ zarazil ho druhý. „Co bys čekal, je to špinavá mudlovská -“
„Nejsem mudlovská šmejdka,“ promluvila Lenka poprvé. Strážní na ni jen ohromeně civěli. „Mám krev stejně čistou jako vy. Jen jiné názory,“ zamračila se.
„Jo,“ protočil Gregory oči, „tohle do mě hustí celé hodiny,“ přeháněl. „Občas ale pomůže tohle.“ Zase si obmotal její vlasy kolem ruky a zvrátil jí hlavu. Špičku hůlky přiložil k odhalenému hrdlu.
„No ty jsi teda hrdina,“ posměšně se ušklíbl strážný. „Kdybys radši vyčistil ty její šaty. A s umytým ksichtem by možná nebyla k zahození... Pulírexo!“
Lenka cítila, jak špína mizí.
„No vidíš, teď je docela pohledná, že, koťátko?“ Jeho ruka jí zašmátrala pod hábitem a sevřela pevné prso.
Nedbala na bolest, která jí vystřelovala od kořínků vlasů, otočila hlavu a kousla ho do nosu – jediné části jeho těla, na kterou dosáhla.
„Ty mrcho!“ Vytáhl hůlku a namířil s ní na dívku
Starší strážný jen stál a hleděl skrze mříže na tmavé stěny šachty, kterou projížděli. Nijak si nevšímal ruchu za sebou.
Jenže Gregorymu se Lenky přece jen zželelo. Nebo bylo mladíkovo obtěžování trochu moc i na něj. Snad se cítil provinile, že začal s provokováním vězeňkyně. Odstrčil strážného hůlku stranou. „To už by stačilo,“ pronesl nekompromisně. K jeho vlastnímu překvapení pocítil příliv uspokojení z dobře odvedené práce. Měl radost, že ji zachránil.
„Od kdy ty jsi zastánce práv takovéhle chátry?“ posmíval se mu mladý strážný.
Neodpověděl, jen vystrkal Lenku z výtahu. Vedl ji dlouhou chodbou až do sklepního prostoru. Když procházeli kolem mozkomorů, ochránil je jeho Patron.
A pak Lenka spatřila něco, co ji šokovalo víc než strážného nestoudné obtěžování nebo Gregoryho surové rány. Naproti ní kráčel její bývalý spolužák Terry Boot.
„Terry!“ zakřičela na něj a nevšímala si Gregoryho, který zjevně ztrácel trpělivost.
Boot se obrátil za zvukem jejího hlasu a překvapeně zamrkal. Přes tvář mu přeběhlo zahanbení. Vzápětí ale rychle uhnul pohledem a lehce sklopil hlavu.
„Terry. Terry Boote!“ řvala jako smyslů zbavená, zatímco ji strážní s Gregoryho vydatnou pomocí táhli pryč. Rány na ni jen pršely, ale ani řezavá bolest v hrudníku, ani tržná rána na hlavě jí nedaly zapomenout na to, co právě viděla. Terry Boot v hábitu úředníka oboru dohledu nad kouzelnickou přepravou. Terry Boot se štosem pergamenů, uspěchaným výrazem. Terry Boot sloužící Voldemortově režimu.
Plakala ještě když ji vedli do velkého sálu s vysokým stropem. V jeho středu přes slzy viděla zlověstně vyhlížející křeslo s řetězy. A právě k tomu si to strážní namířili. Gregory ji mávnutím hůlky donutil posadit se, a pak se postavil za její záda. Řetězy zachrastily a spoutaly ji.
Teď, když tok slzí konečně trochu polevil, si mohla konečně pořádně prohlédnout své okolí. Kolem křesla bylo několik metrů volného prostoru, ale hned za tím se začaly strmě zvedat lavice, z nichž na ni hleděly desítky zvědavých tváří. Šero zakrývalo přesné kontury jejich tváří, ale měla pocit, že se dívají nedůvěřivě a někteří snad i opovržlivě. Měřila si je přímým pohledem, jako by je vyzývala, ať opustí svoje bezpečné místo a přijdou blíž.
Setkání s bývalým spolužákem ji probudilo z toho strachu. Ona se nebude Voldemorta bát. Nebude se jako všichni ostatní krčit pod jeho bičem. Možná je to k ničemu, možná opravdu vládu nad touhle zemí převzala temnota. Ale dokud bude naživu jediný člověk, který bude věřit, pak nic není ztraceno.
Někteří jí pozornost nevěnovali – jeden drobný stařík v lavici poklimbával. Mladá čarodějka vedle něj zase dychtivě pročítala Denního věštce. A ani kouzelníci na čelní tribuně – trochu vyvýšené nad ostatní – se na ni nedívali. Povídali si mezi sebou, snad i vtipkovali, protože sálem se náhle rozlehl afektovaný smích. Lenka měla pocit, že ho už slyšela, a ten pocit zesílil v jistotu, když za ramenem jednoho z mužů zahlédla obludnou růžovou mašli, vzrušeně poskakující, jak odulá čarodějka souhlasně kývala hlavou.
Pak muž na čelní tribuně povstal. Odhrnul si z čela černé kudrny a upřel na ni tmavé, neúprosné oči.
„Lenko Láskorádová,“ zahřměl basovým hlasem. Šepot v sále utichl a oči všech se náhle soustředily jen na něj. „Budete nyní před Starostolcem čelit obvinění z porušení zákazu vstupu...“
Nadechovala se, aby něco řekla, jenže zjistila, že Gregoryho hůlka se jí nenápadně zarývá do boku a ona nedokáže otevřít pusu. Zjevně se pojistili, aby nemluvila víc, než bude nutné. Aspoň se tedy na protest zamračila.
„Jste obviněna z toho, že jste pronikla ke kouzelnickému vězení Azkaban, tedy do míst se zákazem vstupu,“ dočetl z připraveného pergamenu a znovu na ni upřel oči. „Popíráte to?“
Zavrtěla hlavou. Gregoryho hůlka ji přestala šťouchat do boku, takže zkusila i promluvit. „Ne, nepopírám!“ řekla hrdě. „Ale udělala jsem to proto, že -“
„Vy nemáte mluvit, vy máte odpovídat na kladené otázky,“ přerušil ji.
Snažila se vzít si slovo zpátky, ovšem umlčovací kouzlo už zase zapůsobilo.
„Obžalované tedy nepopírá svoji vinu,“ zahlásil vítězoslavně. „Předpokládám,“ přejel pohledem po přítomných kouzelnících a čarodějkách, „že s důkazy už jste se pečlivě seznámili – máte je ve svých složkách -, takže není třeba provádět dokazování zde?“
„Runcorne, rád bych, abychom vyslechli toho strážného, který to celé viděl,“ ozvalo se z lavice po Lenčině pravici. Ze svého místa se zvedl onen stařík, který předtím klimbal.
Runcorn se usmál a pokynul dvěma strážným u vchodu. Ostatní se však zatvářili nadmíru nespokojeně. Ozývalo se i brblání, že soud se tak zbytečně prodlužuje.
„Alane Notte,“ oslovil příchozího Runcorn, „měl jste strážní službu v kouzelnickém vězení Azkaban v den, kdy se do něj pokusila proniknut zde přítomná Lenka Láskorádová?“
„Ano,“ doprovodil odpověď ještě důrazným přikývnutím.
„Můžete nám vlastními slovy vylíčit, co se stalo?“
„Seděl jsem u sebe v kanceláři, když mě alarmové kouzlo upozornilo, že se k ostrovu blíží loďka. Toho dne neměli dorazit žádní vězni, proto jsem nějakou dobu považoval ten poplach za planý.“ Omluvně se usmál. „Pak jsem ale vycítil neklid mezi mozkomory a rychle jsem proto vyběhl ven. Uviděl jsem tam ji,“ ukázal na Lenku, „ležela na zemi a vypadalo to, že už je mimo. Nejbližší mozkomor se po ní natahoval. Nevěděl jsem, jestli to není jen nějaká neohlášená ministerská návštěva, proto jsem je zatlačil do patřičné vzdálenosti. A tak to bylo,“ ukončil svoje vyprávění.
„Dobře, díky, Notte. Pokud nikdo již nemá otázky -,“ znovu se rozhlédl po sále, ale nikdo nereagoval, „pak můžete jít... Máte k tomu něco, obžalovaná?“
Mělo cenu vzpírat se? Gregory ji stejně umlčí, pokud bude říkat něco, co nechtějí slyšet. A přesto to nevzdala. „Mám,“ pronesla pevně. „Všem, kteří si myslí, že to, co jsem udělala bylo zoufale zbytečné – těm chci říct, že vždycky má cenu bojovat!“ vychrlila ze sebe. Nestačili ji umlčet, až teprve teď ucítila Gregoryho hůlku na svém boku. Jenže teď už to bylo jedno – to, co chtěla říct, řekla.
„Teď budeme hlasovat – kdo si myslí, že obžalovaná je vinna porušením nařízení o zákazu vstupu?“
Zvedl se les rukou. Dokonce i ten stařík, který se zdál být na její straně, vystřelil pěst ke stropu. Lenka si s nechutí uvědomila, že jeho touha vyslechnout si svědectví Notta byla jen hraná. Měla dodat procesu na opravdovosti, ujistit masy o tom, že byl spravedlivý a nezmanipulovaný.
„A kdo si naopak myslí, že je nevinná?“
Jediná ruka se nezvedla.
„Někdo se zdržel?“
Asi desítka lidí váhavě zahlasovala.
„Dobrá. V tom případě se obžalovaná Lenka Láskorádová tímto odsuzuje ke čtyřem měsícům vězení v Azkabanu. Po propuštění jí nebude navrácena hůlka.“
Runcornův hlas k ní doléhal z dálky a podivně zkreslený. Cítila úlevu smíšenou s navrátivším se strachem. Ještě si stačila všimnout, že k ní místo strážných míří dva mozkomorové, a pak omdlela.


Ron s Charliem vstávali pozdě. Slunce už stálo vysoko na obloze, když se konečně probudili. Mladší z obou bratrů, který provizorně spával na sedačce, proloupl oči a chvíli jen hleděl na dřevěný strop. Nakonec s povzdechem shodil nohy na podlahu a posadil se. Celý rozlámaný se protáhl.
Paní Longbottomová už čile kmitala po jejich stromovém domě. Na kamnech se smažila vajíčka a trocha slaniny a ta vůně Rona dočista probrala.
„Dobré ráno,“ pozdravil a slastně nasál do plic vzduch.
„Dobré,“ usmála se Augusta. „Doufám, Ronalde, že máš pořádný hlad.“ Shrábla vajíčka na talíř a postavila je před něj. „Jez,“ pobídla ho, když pár vteřin jen zasněně civěl, jak polotekutý žloutek barví talíř. Nenechal se dvakrát pobízet.
„Dobré ráno, Augusto!“ Charlie sešplhal po strmých schodech z ložnice a taky zasedl ke stolu. „Voní to tak, že by to probudilo mrtvého,“ zažertoval, než se pustil do své porce. „Vy už jste jedla?“
„No jistě, copak si myslíte, že budu jako vy pospávat až do poledne?!“ otázala se, zatímco jediným elegantním mávnutím hůlkou donutila nádobí ve dřezu, aby se opláchlo.
„Ono už je dvanáct?“ Ron vytřeštil oči. „Jak jsem mohl zaspat?“
„Nic se přece neděje,“ ujistila ho paní Longbottomová. „Po té noční práci se ani nedivím, že jste byli tak unavení.“
„Vždyť to byli břídilové,“ ušklíbl se Charlie. „To dneska nás čeká mnohem horší oříšek, že?“ vrhl na bratra zamyšlený pohled. „Jestli sis to nerozmyslel?“
„Ne,“ odvětil pevně Ron. „Pořád bych byl rád, kdybys se mnou vyrazil na Tkalcovskou a pokusil se prolomit ochranné bariéry kolem Snapea.“ Z očí mu plála pomstychtivost.
Charlie se trochu zachmuřil. Nelíbilo se mu, jak se k celé věci Ron staví. Ale taky chápal, že se jeho bratr snaží jen umenšit tomu pocitu viny, který ho musel sžírat. Tím, že si pro sebe označil za největšího zločince Snapea, si ulevil. „Myslím, že bys měl trochu ubrat,“ odhodlal se dát najevo aspoň mírný nesouhlas.
„Copak ty ho nechceš dostat do rukou? Za to, co provedl našim? Co se kvůli němu stalo Billovi? Že zabil Hermionu?“ Ron zrudnul až po uši.
Augusta k nim pomalu došla a položila mladíkovi ruku na rameno. „Charlie nic takového říct nechtěl,“ uklidňovala ho. „Jen ti chtěl naznačit, že pomsta není nejlepší motivace, že?“
„Nějak tak,“ kývl Charlie. „Byl bych radši, kdybys ho chtěl dostat prost proto, že je zlý. Proto, že je Ty-víš-koho pravá ruka. Proto, že nenávidí mudly a čaroděje z mudlovských rodin. Ne proto, že zabil někoho, koho jsme milovali.“
„Taková nenávist nevede k ničemu dobrému,“ přitakala paní Longbottomová a v očích se jí mihl stín bolesti. „Taky jsem to zažila. Tu touhu prolít jejich krev.“ Bezděčně sevřela ruce v pěsti, až jí na hřbetech vystoupily žíly. „Rozdrtit je pod svýma nohama. Slyšet, jak prosí o milost, a -“
„Augusto?“ oslovil ji Charlie a jemně jí zatřásl.
Zmateně zamrkala, hned se však vzpamatovala. „Nechala jsem se unést. Omlouvám se,“ vstala a nasadila nicneříkající bezvýraznou masku. „Chci ti tím říct – jsou v životě důležitější věci. A když se upneš na pomstu, zapomeneš na všechno ostatní.“ Jako ona zapomněla na to, že má vnuka. Že trávila svůj čas na všech stáních procesu s Lestrangeovými a Skrkem. Místo aby byla doma s Nevillem. A že v něm tolik chtěla vidět Franka, až přestala vnímat, že v tom chlapci je tolik dobra, tolik statečnosti a odhodlání.
Po tom, co se stalo na ministerstvu, se mu snažila dát najevo, jak moc je na něj pyšná. Ale stačilo to? Nebo ji bude navždycky vnímat jako někoho, pro koho byl zklamáním? Tolik by ho chtěla vidět. Odhodit všechnu hrdost a sevřít ho v náručí. Říct mu, že sice není Frank, ale že přesto ho miluje.
Jindy ocelově tvrdé a chladné oči se zaleskly dojetím. Ron i Charlie si toho všimli, nijak to ale nekomentovali. Nechali starou paní utápět se v úvahách a vzpomínkách a tiše se vytratili ven.
Když se za několik hodin s nepořízenou vrátili z Tkalcovské, byla už zase v pořádku.


Kingsley dorazil do domu Láskorádových už před pár dny. Všiml si změn, které Lenka zrealizovala. Naplňovalo ho to nadějí, že si jen někam odskočila, ale když se nevrátila ani v noci, pocítil nejistotu.
Nechápal, proč a kam by šla. Z jakého důvodu by opouštěla domov? Napadalo ho jen jedno vysvětlení a s tím se nechtěl smířit.
Přede dvěma dny se z novin dozvěděl, že jeho obavy byly oprávněné. Sama a bez plánu se vydala do Azkabanu. Na sebevražednou misi, z níž jen se štěstím vyvázla životem. Teď Pastorek čekal, jaký trest za to Lenku potká. Nedělal si iluze, že by vyvázla jen s obviněním z porušení zákazu vstupu. Vždyť byla členkou Řádu.
Ve dne opravoval dům. Sám nechápal, proč to dělá. Protože si byl jistý, že Lenka se domů nevrátí. Ale s pečlivostí sobě vlastní cihlu po cihle, kámen po kameni, trám po trámu dával to stavení do pořádku. Nedokázal obnovit Lenčiny nástěnné malby, ale i přesto druhé poschodí vypadalo o hodně lépe, než když přišel.
Dlouho do noci pak sedával u kruhového okna a sledoval ztemnělou krajinu, nad níž se vznášel měsíční kotouč. Přemýšlel o svém životě. Věděl, že by se měl vrátit k Řádu, k boji proti Smrtijedům, kterému zasvětil většinu svého života. Tolik toho obětoval, aby mohl honit stvůry podobné vrahům své sestry. Kariéra na bystrozorském oddělení měla přednost přede vším. Před vztahy, před rodinou, přáteli...
Cítil se prázdný. Jako tehdy, když mu máma s tátou oznámili, že jeho biologický otec je někdo jiný. Strávil tehdy týdny hledáním nějaké informace, která by ho dovedla na stopu muže, po němž nejspíš zdědil většinu svých nejhorších rysů. Potřebu utíkat, když narazí na nesnáze.
Roky bojoval sám se sebou, než se smířil s tím, jaký je. Tehdy si slíbil, že ať bude jakkoli silně toužit po tom vzdát se, nikdy neopustí tu cestu mstitele, kterou si před sebou vytyčil. A teď to udělal.
Pro ni.
Jenže byl tak vyčerpaný, letargický, vyprázdněný. Kromě manuální práce na domě jen vegetoval.
Náhle vyskočil. Dole něco hlasitě bouchlo – jako by někdo shodil plechový kýbl nastražený u schodů do patra. Musel usnout, protože neslyšel žádné předchozí zvuky vydávané nezvaným návštěvníkem, žádné tiché našlapování nebo šustot pláště.
Opatrně se připlížil ke schodišti. Neverbální Expelliarmus vyslané do tmy však cíl nezasáhlo. Buď netrefil, nebo si neznámý byl jeho kouzla vědom a zaštítil se.
„Kingsleyi?“ ozvalo se u paty schodiště.
Pastorek nepolevoval v opatrnosti. „Rozsviť hůlku,“ přikázal.
Dole se objevilo matné světlo ozařující strhané rysy Remuse Lupina. „Doufal jsem, že tě tu najdu,“ radoval se a začal stoupat do patra.
„Už ani krok!“ přikázal mu Kingsley. „Prvně mi odpovíš na pár otázek.“
Remus se zastavil. „I ty mně.“
„Cos mi řekl, když jsme se poprvé viděli?“ vystřelil Pastorek otázku. Neměli s Lupinem domluvené přesné zadání kontrolního dotazu – věděli, že Smrtijedi by si odpověď zjistili. Proto se pokaždé ptali na tři čtyři věci; snižovalo to pravděpodobnost, že se zmýlí.
Lupin zapátral ve vzpomínkách. „Že jsi na člena Řádu příliš mladý?“
Kingsley se uchechtl.
Teď byl na řadě Lupin. „Jméno tvého otce.“
„Neznám svého biologického otce ani jeho jméno... Co jsi dělal ve chvíli, kdy tě kousl vlkodlak?“
„Chroupal jsem jablko,“ Lupin se při té vzpomínce zachmuřil. „Tvůj první učitel obrany.“
„Hroozley,“ vybavil si Pastorek bledého vysokého čtyřicátníka. „Tvoje první zaměstnání?“
Lupin zrudnul až po kořínky šedavých vlasů. „Osobní asistent Liny Merythoughové... Poslední moje otázka, protože podle zlomyslnosti, s jakou mi kladeš otázky, jsem si beztak tvojí totožností jistý, ty prevíte. Tvé první děvče – a proč tě nechala.“
Teď to byl Pastorek, kdo zčervenal rozpaky. „Nymfadora Tonksová. A nechala mě, protože jsem jí pod jmelím vlepil velmi nezkušený uslintaný polibek.“
„Dobrá,“ Lupin sklonil hůlku. „Pojď přeci dolů. Nebo mi ani nenabídneš čaj?“
„Nejsem si jistý, jestli je v tomhle domě něco jako čaj,“ ušklíbl se Kingsley, ale vydal se do přízemí za Lupinem. „Proč jsi tady?“ otázal se, když stanuli na stejné úrovni. Zkoumavě se mu díval do tváře. Kruhy pod očima měl skoro fialové nevyspáním. Byl bledý a pohublý, jako ostatně vždycky po proměně.
„Něco jsem ti přinesl,“ z kapsy kabátce vytáhl pomačkané noviny a trochu je uhladil, než mu je podal. „Strana tři,“ poradil mu ještě a vydal se pátrat po kuchyni.
Pastorek zatím četl.

Zločinec, nebo hrdinka?, tázal se titulek nad dvousloupcovým článkem doplněným o Lenčinu školní fotografii. Seděla na ní se svým typickým nepřítomným úsměvem a v uších se jí klinkaly naušnice z řiditelných švestek.
Kingsleyho nitro při tom pohledu zaplavila vlna něhy.

Trest za porušení zákazu vstupu dnes dostala devatenáctiletá Lenka Láskorádová. Ta před týdnem porušila výnos o zákazu vstupu na azkabanské pozemky, za což ji dnes Starostolec odsoudil ke čtyřem měsícům azkabanského vězení.
Láskoádová u soudu vinu přiznala a trestu se nijak nebránila. Motiv jejího nesmyslného činu zatím není známý. „Bylo to hloupé a nepromyšlené,“ uvádí k pokusu Láskorádové předsedající Starostolce Albert Runcorn. Očitý svědek, strážný Alan Nott k tomu dodává: „Mohla lehce přijít o život, bez mého zásahu by byla mrtvá.“
Podezření, že dívka trpí duševní chorobou, se nicméně nepotvrdilo. „Je příčetná. Její pokus bych spíš přičítal nějakému silnému duševnímu hnutí,“ říká k tomu léčitel Magdus Paklíč. Zda chtěla dívka osobně poděkovat strážným azkabanské pevnosti za jejich obětavost, s jakou izolují od společnosti zločince, kteří se snaží narušit nové uspořádání, se zatím vyšetřuje. Pokud by se tato verze potvrdila, bude nejspíš Láskorádová propuštěna. „Kouzelnické právo je ale platné pro všechny, takže by nejspíš ve vězení nadále setrvala,“ ukazuje rovnostářský postoj ministerstva Runcorn.


Kingsley dočetl a naštvaně noviny zmačkal. „To – je – taková -,“ vyrážel ze sebe zlostně. „Taková – kravina!“
„Já myslím, že je to dobrá zpráva,“ namítl Lupin, který se zrovna vrátil se dvěma hrnky čaje. „Kdybych věděl, že ji chytili, myslel bych si, že ji potají zavřou na doživotí. Musel to asi vyčenichat nějaký novinář.“
Pastorek zavrtěl hlavou. „Mají pod palcem i média. Rádio, noviny – nikdo si nedovolí informovat o ničem, co by neschválili.“
„Tak proč dostala jen čtyři měsíce?“
„Jen čtyři měsíce?“ Kingsley nemohl uvěřit svým uším. „Čtyři měsíce v Azkabanu, to je jako čtyřicet let v normálním vězení, Remusi.“ Vstal a začal přecházet po místnosti. „Dej na moje slova, tohle je známka toho, že si začínají věřit. Mají pocit, že lidi už jim věří ty jejich kecy. Proto se odvážili uspořádat veřejný proces – a dokonce ho takhle využili – odporná propaganda!“ Nakopl nohu stolu, který se s rámusem sesunul k zemi.
„Co budeš dělat?“ otázal se Lupin na to, co ho zajímalo nejvíc. „Připojíš se zase k nám? Teď, když je jasné, že je ve vězení? Nemá cenu ji dál hledat.“
Pastorek si zase sedl. Vyčerpaně omotal ruce kolem hřejivého porcelánu a usrkl čaje. „Nevím.“
„Nechystáš se snad provést stejnou hloupost, že ne?“ Lupinův hlas byl tvrdý jako žulová skála. „Protože to by byla hloupost, ty to víš.“
„A kdyby ano?“
„Zabránil bych ti v tom,“ neváhal s odpovědí ani minutu. „Tak jako vy jste nenechali mě... I když nakonec jsme tam šli. Všichni.“
Pastorek vyprskl čaj. „Cože?!“
Lupin mu v klidu vylíčil, co se událo. Jak ztratili kontakt s Ronem a Hermionou. „Teď jsem s dvojčaty, s Nevillem a Colinem. Snažíme se vybudovat si nějaké zázemí, trochu se vzpamatovat. Ale hodláme podnikat další akce. Musíme bojovat.“
„Jak ti je?“ zaměřil se Pastorek na to podstatné.
„Něco ve mně umřelo, Kingsleyi. Potlačil jsem teď všechny city, abych mohl dál bojovat za to, co považuju za správné. Ale jestli tohle někdy skončí – ten nekonečný boj – pak nevím, co udělám,“ z přivřených očí se vykoulely dvě slzy. „Před tebou si nemusím na nic hrát... Je to zlé. Mučí mě to. Ale nevzdám to.“
Pastorek souhlasně pokýval hlavou. „Jsem rád, že nehodláš dělat hlouposti.“
„A co ty?!“ dorážel teď Lupin. „Jak se rozhodneš? Zemřeš jen tak – beze smyslu? Nebo naplníš svoje dny nějakým posláním?“
Černoch dlouho neodpovídal, jen seděl a drtil si prsty v železném sevření. Přemýšlel, nebo usnul? To Lupin nevěděl, ale nehodlal ho rušit. A pak, když už měl vlkodlak pocit, že se ho zmocňuje únava a on si taky zdřímne, Pastorek promluvil.
„Budu bojovat.“


Lenka strávila v Azkabanu už dvě noci. Připadalo jí však, že to je mnohem déle – několik nekonečných měsíců, možná i let. Den a noc se tu střídaly stejně jako za zdmi vězní, všem uvnitř to ale bylo jedno. Nezáleželo na tom, jestli je venku světlo, protože v jejich hlavách byla stále tma. Černá, neprostupná tma zahalující všechny hezké vzpomínky. A z ní vystupovaly jen ty nejhorší výjevy. Stále dokola, nikdy neustávaly. Čas tu prostě neměl žádnou moc, žádnou důležitost.
V cele vedle Lenky ležel pohublý kouzelník. Připadalo jí, že muž vůbec nevnímá dění kolem sebe – nereagoval ani na to, když mu dozorce přinesl jídlo. Lenka tušila, že muž brzy zemře.
Dvakrát denně dostávali vystydlou kaši a byly to nejhezčí chvíle. Jediné, kdy pořádně vnímali své okolí. Ne kvůli mírně nakyslé chuti na patře nebo pocitu zaplnění v žaludku, ale kvůli strážného Patronovi. Velký medvěd strážného doprovázel na každém kroku a rozptyloval sevřené šiky mozkomorů.
Pak ale i jeho namodralé světlo pohaslo a s ním klíčivá naděje, která se vetřela do jejich srdcí. Zase byli sami se svými nejhoršími zážitky.
Vyrovnávali se s tím různě. Někteří křičeli nebo plakali. Jiní se modlili. Ti, kteří byli v pevnosti o něco déle, už mlčeli. Odolnější a silnější z nich občas kývli strážným na pozdrav. V sinalých obličejích se jim zračila rezignace. Ti méně silní končívali jako kouzelník v cle vedle Lenky. Pomalu umírali chyceni v temnotě své vlastní mysli.
Lenka seděla v rohu své cely. Kámen ji studil, ale ona ten chlad nevnímala. Protože proti duševní zimnici, která jí teď zmítala, byl nepodstatný. Její tělo stejně jako čas zde přestávaly hrát roli.
Prožívala znovu a znovu těch několik minut s Deanem. Chvíli předtím, než ho Řád odsoudil a odvedl neznámo kam. Zřetelně viděla jeho obličej – měla pocit, že kdyby dokázala pohnout ztuhlou rukou, dotkla by se jeho čokoládové tváře. Rty se mu hýbaly, jak pronášel ty odmítavé věty. Jak bořil její krásnou vidinu. Zabíjel nenarozené děti – holčičku s podkolenkami i jejího bratra. Bořil ten dům. A v neposlední řadě odsuzoval ji – Lenku – k doživotnímu vězení vlastního žalu. Kdyby nikdy předtím nespatřila svoji budoucnost po jho boku, nebyla by tak zoufalá. Ale ona to viděla a věděla, že je to správné. Snadné.
Pak se Dean rozplynul a ona byla zase na ministerstvu. Její oči se střetly s Terryho pohledem. Pohledem plným studu a zároveň vzdoru. Jako by ji vyzýval, aby si zkusila být na jeho místě. Aby zkusila potěžkat jeho břímě a teprve poté ho soudila.
Pak se Terry proměnil ve Voldemorta, jehož rudé duhovky se jí propálily až na dno duše. Zanechávaly za sebou jen černotu. Zachvacovaly svět temnými plameny. Všichni, které Lenka milovala, umírali. Nebyla to vzpomínka, jen představa, ale působilo jí to takovou bolest, že myslela, že se zblázní. Cítila, jak její vědomí sklouzává z té hrany, na níž se ocitla. Černý oheň pod ní žhnul a ona věděla, že za okamžik stráví i ji.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Pokracovani...

(Veronika, 14. 7. 2019 10:16)

Ahoj, vim, ze uz jsem nekde Nekonecny boj cetla, bohuzel si nepamatuji, zda do konce. Na jednech strankach jsem objevila informaci, ze ma 79 kapitol, tady jich je 42. Ostatni stranky, kde byl uverejnen, se mi jevi jako neaktivni. Je mozne se nekde dostat k pokracovani? Dekuji moc :)