Kapitola čtvrtá
Další Vánoce v Doupěti, pomyslela si Hermiona zoufale, když se s Ronem přemístili na dohled Weasleyovic domu. Molly už je ve dveřích vyhlížela. Věnovala oběma mateřské objetí a převzala od Rona tašku s dárky.
„Ráda vás vidím, drahouškové. Jste poslední, všichni už se na vás těší,“ vykládala, zatímco je vedla do obýváku, kde už porůznu rozesazasení čekali všichni členové početného Weasleyovic klanu.
Ginny vyskočila a šla kamarádku obejmout. „Ahoj,“ vítala se s ní. „Už jsme se dlouho neviděly,“ mrkla na ni.
„Mám ti toho hodně co povídat,“ pošeptala jí Hermiona v odpověď a rukou bezděčně pohladila hedvábný šál, který měla obmotaný kolem krku. Navzdory tomu, co řekla Ronovi, to byl vánoční dárk od Severuse.
Hermiona si to nechtěla přiznat, ale zamotávala se čím dál víc. S každou další schůzkou se nořila hlouběji do bažiny lží a polopravd. Když se vracela ze setkání se Snapem, pokaždé si byla jistá, že ho viděla naposledy. Že příště už zvládne nepřijít. Že ho dokáže nechat žít jeho vlastní život – život Jasona Rochestera, v němž už sehrála svoji roli. Musela ho nechat jít a zároveň se k tomu nemohla přinutit.
Uvědomovala si ale, že riskuje mnohem víc než jen své city. V sázce bylo i paměťové kouzlo, které by mohla jedna silná vzpomínka prolomit. A Hermiona si kromě jiného nebyla jistá, zda by ji Severus Snape se svojí znovu nalezenou pamětí nehnal ke zodpovědnosti před Starostolec. Ze všeho nejméně si přála skončit ve vězení.
„Posloucháš nás vůbec, Hermiono?“ dolehla k jejím uším trochu nazlobená Harryho slova.
„Cože?“ trhla sebou.
„Ptal jsem se, jak to jde v práci,“ oznámil jí a vyčítavě se na ni zadíval.
„Promiň, asi jsem se trochu zasnila,“ omlouvala se. „V práci to jde docela dobře – s tím výzkumem to jde pomalu, ale pořád dělám nějaké pokroky.“
„Nech ji, Harry,“ zastávala se jí paní Weasleyová. „Určitě v duchu dumá nad účesem na svatbu nebo nad nejvhodnější barvou šatů pro družičky,“ usmívala se Molly.
„Tak nějak,“ mlžila dívka.
„No jo, už máte datum?“ ptal se George. „Úplně jsem na to zapomněl.“
„To se tak někdo má,“ posteskl si naoko Ron. „Hermionini rodiče slíbili přijet z Austrálie někdy v půlce ledna a svatba by měla být na začátku února.“
„Ron si přeje čtrnáctého, ale to jsem zatrhla,“ ušklíbla se Hermiona.
„Proč?“ divila se paní Weasleyová. „To je přece moc hezké a romantické datum.“
Hermiona nevěděla, jak má Molly vysvětlit, že nechce žádná okázalá gesta, k nimž svatba na svátek svatého Valentýna jistě patřila.
„Ale mamko, Hermiona má pravdu, je to hrozně americké,“ vysvětloval Ron. „Radši jsme zvolili sedmého.“
„To je taky pěkné,“ upokojila se paní Weasleyová. „Jakto, že jsme ještě nedostali pozvánky?“ vyzvídala dál.
„Ještě jsme nezačali nic zařizovat,“ přiznala Hermiona. „Necháváme to až po Vánocích.“
„Ale to -“ začala Molly.
„Tak už je nech, drahá,“ přerušil ji pan Weasley. „Jsou už dospělí, ne?“
„Jistě,“ souhlasila Molly trochu upjatě.
Na chvíli zavládlo tíživé ticho. George ovšem jako obvykle nedokázal dlouho mlčet. „A už je na cestě nějaký malý Weasley s úžasně geniálním Grangerovic mozkem?“ vyptával se s šibalským úsměvem.
Molly jen zalapala po dechu a Ginny i Harrymu dělalo problémy udržet vážné tváře. Všichni ostatní, kteří seděli mimo zorné pole paní Weasleyové, se nezakrytě smáli, samozřejmě potichu.
„Ehm,“ odkašlala si Hermiona. „Já vlastně – práce – ještě -“
„V pořádku, drahoušku, máte ještě spoustu času,“ ubezpečovala ji paní Weasleyová hned jak se trochu vzpamatovala. „Nemusíte se do všeho hnát jako Harry s Ginny,“ zamračila se.
„Já myslela, mami, že máš Jamieho ráda,“ ozvala se Ginny.
„Samozřejmě – to ale neznamená, že jste nemohli ještě rok dva počkat, Ginevro.“
„Nedá si ještě někdo máslový ležák?“ vyhrkla Fleur.
Ginny na švagrovou vrhla vděčný pohled.
Jason seděl pohodlně natažený v křesle před krbem a s hrnkem horkého punče v rukou zíral do plamenů. První Vánoce po pěti letech, které tráví sám.
Pozval sice Sylvii, aby s ním jako kamarádka strávila svátky, byl si ale jistý, ještě než pozvání vyslovil, že ho odmítne. Nemýlil se.
Neviděl ji od chvíle, kdy jí onoho večera ustlal ve své ložnici a sám se spokojil s pohovkou v obýváku. Vytratila se někdy nad ránem a od té doby ani nezavolala. Neměl jí to za zlé – dokonale chápal, čím jí ublížil, nedokázal to však napravit.
Od Sylvie jeho myšlenky zalétly k Jane a k jejich poslední schůzce. Potěšilo ho, že stejně jako on myslela na Vánoce a pořídila mu dárek. Vydání Jany Eyerové z roku 1910 prý objevila v jednom zastrčeném antikvariátu. Naprosto tím zastínila jeho hedvábný šál, ale smutný nebyl. Musela si dát hodně práce s výběrem a to příjemně povzbudilo jeho naděje.
Navzdory sympatiím, které si dávali najevo, si stále vykali. Jako správně vychovaný muž čekal, až mu to sama nabídne, měl však nejasné tušení, že Jane se mezi nimi snaží zachovat alespoň nějaký odstup. Navíc mu stále neodpovídala na jeho dotazy ohledně její práce, dětství, příbuzných či přátel. Vždycky, když se zeptal na něco osobního, obratně převedla řeč jinam.
Několikrát přemýšlel, že jí dá ultimátum – buď začne poodhalovat svá tajemství, nebo se přestanou vídat. Neměl ovšem tolik sebevědomí, aby mohl říct, že Jane dá přednost jemu. Bál se, aby ji nevyděsil přílišnou dychtivostí a zvědavostí. Nechtěl ji zaplašit.
Se smutkem pomyslel na další nekonečný týden, který se před ním rýsoval. Jane odjela na návštěvu k nějakým vzdáleným příbuzným, jestli tedy dobře pochopil její slova, a měla se vrátit až po Novém roce.
„Nezavoláte mi aspoň?“ prosil, když mu oznámila, že dřív než na začátku ledna se neuvidí.
Usmála se – velmi tajemně a velmi svůdně. „Ne, nepamatujete, co jsme si slíbili?“
„Já jsem vám nic nesliboval,“ namítl. „Dám vám aspoň svoje číslo – jen pro jistotu – kdybyste si to rozmyslela,“ navrhl a už jí ho diktoval.
Pozvedla obočí. „Myslela jsem si, že jsme se domluvili, že se budeme jen občas vídat. O telefonech nepadlo ani slovo.“
„Taky jsme se domluvili, že jsme přátelé,“ odporoval jí. „A já bych – chtěl bych aspoň vědět, že jste v pořádku a máte se dobře.“
Opět ten úsměv. „Uvidíme se po Novém roce,“ ukončila jejich debatu. „Krásné Vánoce, Jasone,“ popřála mu ještě a pak bez jediného ohlédnutí odešla směrem k autobusovému nádraží.
Měl na sebe vztek, že jí nedokáže čelit.
Usrkl další lok punče a cítil, jak alkohol rozehřívá jeho tělo. Z chemického a biologického hlediska to bylo působení alkoholu na lidský organismus velmi působivým procesem, o němž přečetl už nejeden odborný článek. Chemie ho vlastně zajímala natolik, že přemýšlel, zda se jí někdy před ztrátou paměti nevěnoval.
Myšlenky mu zase zalétly k Jane, k jejímu úsměvu a krásným očím. Byl si nyní jistý, že ji zná z dřívějška. Možná, že ji někdy učil chemii, zasmál se.
„Půjdu na procházku s Jamesem, nechceš se přidat?“ otázala se jakoby nic Ginny Hermiony u božíhodové snídaně.
„Ale proč ne, musím se o svého kmotřence pěkně starat,“ kývla Hermiona a popadla nedojezenou topinku.
„Tak povídej,“ vyzvala Ginny kamarádku, když dotlačily kočárek s Jamesem Siriusem do dostatečné vzdálenosti od Doupěte.
„Někoho jsem potkala,“ začala Hermiona nejistě. Moc jí nepomáhal ani Ginnyin upřený pohled.
„Byla jsi Ronovi nevěrná?“ zeptala se, když Hermiona delší dobu mlčela.
„Ne, to ne – ještě si ani netykáme – jde o to...,“ nevěděla, jak dál. Považovala Ginny za dostatečně důvěryhodnou, aby se jí svěřila, nebyla si ale jistá, zda se kamarádka nepodřekne před Harrym.
„Ron je můj bratr, dobře ale víš, že bych nikdy nezradila tvoji důvěru, Hermiono,“ povzbuzovala ji Ginny, která si její váhání mylně vykládala.
„Nebojím se, že bys něco řekla Ronovi – spíš Harrymu,“ vysvětlovala.
„Hermiono -“
„Jo, já vím, Ginny – jenže za tohle bych teoreticky mohla jít do vězení.“
Kamarádka na ni jen nevěřícně zírala. „Co prosím? Tys někoho -?“
„Ne, nikoho jsem nezabila, nemučila ani nic podobného... Prostě – Snape není mrtvý,“ vypadlo z Hermiony konečně.
„Tys ho potkala? Kde?“
„Ginny, poslouchej mě chvíli! Já jsem ho v Chroptící chýši zachránila. Vymazala jsem mu vzpomínky, chápeš?“
„Tys – jak – co -?“ nechápala pořád.
„Nemohla jsem se jen tak dívat, jak umírá – ale taky jsem ho nemohla nechat se znovu zapojit do války,“ vzlykla Hermiona.
„Tiše – probudíš ho,“ napomenula ji Ginny, zároveň ji ale konejšivě objala. „Nevidím na tom zatím nic špatného.“
„To zlé přijde,“ ujistila ji Hermiona, když se trochu utišila. „Vzala jsem mu všechny vzpomínky kromě těch raných dětských. A naopak jsem ho přiměla si myslet, že se jmenuje Jason Rochester. Přenesla jsem ho do jedné vesničky a tam jsem ho nechala...,“ vysypala ze sebe.
„Hledala jsi ho, že? Hned, jak se ukázalo, že je nevinný, jsi ho hledala.“ Ginnyiným prosebným tónem prosakovala panika.
„Ne,“ šeptla Hermiona zahanbeně. „Já – prvně jsem hledala naše – a pak -,“ hlas se jí zlomil. „Vím, že je to špatné, Ginny.“
„No, to je. Víc než to,“ povzdechla si. „Proč jsi ho nehledala?!“
„Já nevím – chtěla jsem letos na jaře – ale už jsem ho nenašla...“
„Pochopitelně,“ odfrkla Ginny.
„Potkala jsem ho na začátku prosince – je úplně jiný. Snad i šťastný.“
„Ach...“
„Jo, chápeš to – nemůžu mu jen tak vrátit jeho předchozí život, když má teď vybudovaný jiný. A zároveň – nemůžu se s ním vídat, abych neprobudila jeho paměť.“
„Tak se s ním nevídej.“
„Nejde to – zkoušela jsem to. Jsem – slabá. A zhnusená sama sebou.“
„Jsi si jistá, že to není jen – víš, co myslím – pomsta Ronovi?“
„Nevyznám se sama v sobě. Nevím, co mám dělat a – nevím, co chci dělat,“ přiznala se Hermiona. „K němu mě to ovšem táhne – nedokážu to popsat -“
„Je to, jako kdybys bez něj byla jen poloviční? Když ho dlouho nevidíš, jsi nervózní?“
„Tak nějak – navíc ještě – prostě, připadám si s ním jinak...“
„To je láska, Hermiono.“
„Jak jsem se mohla asi zamilovat do člověka, kterého jsem viděla všeho všudy pětkrát?“
Ginny se trpce usmála. „Vím já, jak funguje láska?!“
Jasona probudila ostrá bolest krční páteře. S křupnutím narovnal hlavu do vzpřímené polohy a zjistil, že usnul v obýváku v křesle. Hrnek od punče mu musel v noci vyklouznout z ochabujících prstů, protože teď ležel rozbitý na zemi. Shýbal se k hromádce střepů, když se domem rozlehlo bušení na dveře.
S údivem se vydal otevřít. „Sylvie? Co tady děláš?“ Znovu ho překvapila.
„Promiň, nemohla jsem u našich vydržet – a zval jsi mě, ne?“
„Ale jistě, pojď dál.“
Jak kolem něj prošla, ucítil slabý závan alkoholu.
„Ty jsi pila?“ otázal se překvapeně. Když sedala za volant, nikdy se alkoholu ani nedotkla.
„Trochu,“ připustila. „Znáš moje rodiče...“
Jason se s nimi setkal pouze dvakrát, přesto se mu vryli do paměti. Sylviina matka byla vždy upravená, asi padesátiletá dáma. Chodila perfektně oblékaná a nalíčená a ve svém okolí vzbuzovala hrůzu přezíravými pohledy a nemilosrdnými poznámkami. Jason však od Sylvie věděl, že paní Grantová se ráda napije. To Sylviin otec byl pravým opakem své manželky. Jako by chtěl provokovat okolí svým neupraveným zevnějškem. Málokdy mluvil, když už ale ústa otevřel, stálo to za to. Hlubokým hlasem s yorkshirským přízvukem okolí objasnil své stanovisko, aby se opět mohl ponořit do ticha vlastních úvah.
„Co se přihodilo?“ vyptával se, zatímco jí v kuchyni chystal čaj.
„Nechci o tom mluvit,“ odpověděla.
Přešel do obýváku a pronikavě se na ni zahleděl. „Spusť.“
„Vážně, Jasone, tohle není nic pro tvoje uši,“ vytáčela se. Oči upřené do podlahy se jí začaly plnit slzami.
Trpělivě si k ní přisedl. „Mně můžeš říct všechno, to snad víš, ne?“
„Máma – začala se do mě navážet – kvůli – kvůli tobě,“ přiznala a hřbetem ruky si rychle otřela mokré tváře.
„To je mi líto,“ zamumlal a položil jí ruku na rameno. „Můžu pro tebe -“
„- něco udělat?“ otázala se výsměšně. „Jo, můžeš – vysvětlit mojí matce, proč jsem s tebou ztrácela roky a roky svého života. Protože ona to prostě nechápe.“
„Já taky ne,“ řekl tiše.
„Ale víš – přece proto, že tě mám ráda, Jasone. Zní to tak triviálně a přitom...,“ složila hlavu do dlaní.
„Sylvie, prosím, neplakej,“ snažil se ji utěšit. „Prosím, nedělej mi to.“
„Co?“ zvedla k němu obličej.
„Víš, že -,“ polkl, protože přiblížila svoje rty k těm jeho, „- že se nedokážu dívat, jak brečíš,“ dokončil a odtáhl se.
„Tak mě nenechávej brečet,“ upřela na něj prosící oči. „Přece mě po šesti letech jen tak nenecháš – samotnou,“ šeptala.
Připadal si jako zrádce a nejhorší vyvrhel. Měla pravdu. Ona tu pro něj byla tolik let a on ji opustí při prvním náznaku zájmu o jinou ženu. Vždyť zná Jane teprve měsíc, nic o ní neví...
Sylvie se k němu přitiskla. Její dlaně spočinuly na jeho hrudníku, rty se mu otírala o tvář a on byl náhle bezmocný. Vyhledal její rty a políbil ji. Nebránila se.
Pomalu ho dokormidlovala k sedačce, kam se jako v transu sesunul a nechal ji, aby se na něj obkročmo posadila. Cítil teplo sálající z jejího klína a její zkušené ruce, které ho začaly zbavovat oblečení. Ústa měli stále spojená v polibku.
„Já – kondom -?“ vymanil se z jejího objetí.
„Beru přece prášky,“ zešeptala mu do ucha a znovu ho jemně položila.
Nechal se unášet jejími doteky a polibky. Tohle bylo přece správné – ona byla ta pravá, ne nějaká neznámá Jane. To Sylvii dlužil spoustu lásky a něhy. Kdyby znovu ztratil paměť, Sylvie by ho hledala, tím si byl jistý. Jane ne, Jane přijímala jeho náklonost, nijak ho ale nepodněcovala.
Jeho úvahy přestávaly být náhle důležité – místo toho mučivě pomalu rozepínal knoflíčky Sylviiny blůzky. Když se jí chstal sundat podprsenku, zazvonil telefon.
„Nech to,“ prosila a rukama zajela k jeho rozkroku.
Byl v pokušení se poddat, vyzvánějící přístroj ho ale rušil. „Promiň,“ zvedl se na lokty.
Sylvie se odsunula na bok, aby mohl vstát.
„Ano?“ otázal se trochu rozladěně do mluvítka a prsty poklepával na stůl.
„Jasone?“ ozval se z telefonu ženský hlas.
„U telefonu Jason Rochester,“ potvrdil neznámé. Protočil oči v sloup.
„Tady – tady Jane,“ vzdychla dívka na druhém konci. „Potřebovala bych s tebou mluvit.“
„Mluvit po telefonu – nebo -?“ nechal otázku nedokončenou. Nechtěl si dělat zbytečné naděje. Přesto, co si před chvílí umínil při předehře se Sylvií, mu bylo jasné, že by šel pro Jane na kraj světa.
„Osobně, kdyby to šlo – já vím, že jsou Vánoce a že to není vhodné -,“ chrlila ze sebe.
„Ne, to je v pořádku. Kde?“
„Můžeš být tak za půl hodiny v Oxfordu v té kavárně, kam jsme šli poprvé?“ zeptala se.
„Samozřejmě,“ potvrdil.
„Tak tam – za třicet minut,“ řekla a on uslyšel jen klapnutí a oznamovací tón.
„To byla víla?“ vypálila Sylvie otázku, jen co položil sluchátko.
Nemělo cenu jí lhát, takže jen přikývl a oblékal si spěšně košili.
„Jedeš za ní?“
Opět kývnutí.
„Dobře – já -“
„Klidně tady zůstaň,“ navrhl. „Ale, Sylvie – neslibuj si od toho nic. Já vím – nezachoval jsem se teď -“
„Je to moje vina – já jsem tě sváděla,“ připomněla mu. „Už jdi, ať na tebe nečeká,“ popoháněla ho. „Tady máš klíčky – a Jasone, nenabourej ho, jo?“ Hodila mu klíčky od svého auta.
Vytřeštil oči.
„Jdi už!“ zakřičela. Jen co se za ním zabouchly vchodové dveře, rozplakala se.
Schoulila se do klubíčka a nechala slzy, aby jí volně stékaly po tvářích. Styděla se za sebe. Manipulovala ho a to nebylo důstojné pro ani jednoho z nich. Vlastně byla ráda, že neznámá víla zavolala. Vysvobodila ji sice za cenu ponížení, ale Sylvie si uvědomovala, že nechybělo mnoho a mohla být vystavena ještě většímu studu. Ten chvilkový nápad zalhat mu o antikoncepci se jí mohl šeredně nevyplatit.
Když se konečně vyplakala, zvedla se do sedu a začala se oblékat. Pak sáhla do zásuvky pod televizí a vytáhla z ní blok.
Jasone,
auto mi nech v Oxfordu a klíčky mi pošli na moji adresu. Bude lepší, když se nějakou dobu neuvidíme.
S.
Věnovala obýváku poslední láskyplný pohled, přejela něžně rukou po smetanové zdi předsíně. Oblékla se do kabátu a s nevídaným odhodláním za sebou zabouchla dveře.
Vztah s Jasonem Rochesterem byl u konce – a je čas to přijmout. Vrhla na dům pohled plný slz, pak však hrdě vztyčila hlavu a vydala se opačným směrem, než před hodinou odjel Jason.