Kapitola desátá
Ginny netrpělivě popošlapovala na rohu ulice a každou chvíli zalétla pohledem ke kostelním hodinám. Oliver měl už deset minut zpoždění, což se mu doposud nestalo. Bála se, jestli se třeba nezranil na tréninku, doufala ale, že by jí dal vědět.
Od okamžiku, kdy na Hermionině rozlučce se svobodou rozebíraly nevěru, uplynulo už šest měsíců a ona stále brala Olivera jako kamaráda. Cítila však, že se v jejich vztahu pomalu něco láme. Věděla, že se blíží chvíle, kdy si bude muset vybrat – buď s Oliverem začne spát, nebo se přestanou vídat. Nenáviděla se za svoji slabost, ale druhá možnost jí připadala neskutečná. Netušila, jestli by zvládla je jediný týden bez něj, natož měsíc nebo rok.
Znovu se rozhlédla na všechny strany a když už pomalu začala propadat panice, objevila se před ní stříbřitá záře. Poloúlevně si povzdechla – Oliver opravdu posílá Patrona, aby se ze schůzky omluvil. Místo lva se však před ní zhmotnila lasička a promluvila otcovým hlasem. „Ginny, přemísti se okamžitě k Mungovi.“
Ginny sevřela útroby předtucha. Rychle vyčarovala Patrona a poslala ho s omluvou za Oliverem a pak se sama přemístila do nemocnice.
Hermiona s Ronem byli právě na opožděné svatební cestě po Itálii, když je zastihla sova pana Weasleyho. Ron si spěšně pročetl otcův dopis a zbledl.
„Děje se něco?“ ptala se Hermiona starostlivě, když Ron odsunul nedojezená míchaná vajíčka a tupě koukal na protější zeď.
„Přeči si to,“ natáhl k ní ruku s dopisem.
Hermiona list uhladila a rychle očima přejížděla řádky neuspořádaného Arturova rukopisu.
Rone,
nevím, jestli do Itálie chodí Denní věštec – nerad bych, aby ses to dozvěděl z novin, takže ti radši píšu. Matka onemocněla dračími spalničkami. Není to nic vážného, takže se nemusíš znepokojovat. Rozhodně kvůli tomu nejezděte domů.
Nepiš prosím Ginny, zatím jsem jí nic neřekl.
Kde mohla máma k nemoci přijít zatím vyšetřují lidi z ministerstva.
Opakuju, nejezděte kvůli tomu do Anglie, stejně by vás k ní nepustili.
Táta
Ruka s dopisem Hermioně klesla. „Dračí spalničky se přece už kolik let neobjevují,“ pronesla nejistě. „Kde k nim Molly mohla přijít?“
„Není to jedno?“ odsekl Ron. „Musíme domů.“
„Jistě – Rone – já -,“ nevěděla, co má říct, jak ho utěšit.
„V pohodě, Hermiono – mamka bude v pořádku.“
Přesně jak předpovídal pan Weasley, když dorazili k Mungovi, k Molly je odmítli pustit. Uštvaně vypadající léčitel jim tónem, jímž se mluví na pětileté děti, vysvětlil, že dračí spalničky jsou vysoce infekční a pokud chtějí udržet nákazu izolovanou, nikdo k paní Weasleyové nesmí.
„A co ošetřující personál, to zvládáte jak?“ vyjela na něj trochu prudčeji Hermiona, které pohled na utrápeného Rona způsoboval hotová muka.
„Ten je přeočkovaný,“ poznamenal mírně lékokouzelník.
„Chci se taky dát přeočkovat,“ vpadl Ron do jejich rozhovoru.
„V téhle fázi to opravdu nemůžu dovolit. Pokud by se nemoc vaší matky dostala do posledního stadia, kdy není tak prudce nakažlivá, možná by se s tím dalo něco dělat – teď ale ne.“
Na chodbě před Mollyiným pokojem se postupně shromáždila celá Weasleyovic rodina. I Percy se přemístil z práce okamžitě, jak se o matčině nemoci dozvěděl. Všichni zamkle seděli v křeslech, jenž pro ně pan Weasley vyčaroval, a jen hleděli do prázdna.
„Co se děje?“ To k nim celá udýchaná doběhla Ginny. Pan Weasley se s viditelnou úlevou zvedl z křesla a jedinou dceru sevřel v objetí. Vždycky měl Ginny ještě o něco raději než své syny a teď, když ji spatřil na nemocniční chodbě, z něj spadla celá tíha uplynulých hodin. Ze začátku váhal, zda ji má plašit, nakonec se však rozhodl, ji informovat.
„Mamka onemocněla dračíma spalničkama,“ oznámil jí dutým hlasem Ron. „Kde je Harry?“ otázal se sestry po chvíli.
Ginny zrozpačitěla, ale zamaskovala to rychlou odpovědí. „Nevím, nebyli jsme spolu, když dorazil tátův Patron.“
Celá společnost se opět ponořila do ticha přerušovaného pouze spešnými kroky léčitelů a praktikantů.
„Už to vyšlo ve Věštci?“ zeptal se nakonec Ron. Nedokázal už dál snášet napjatou atmosféru.
„Nevím, celý den jsem tady,“ odpověděl mu otec. „Ale vzhledem k tomu, že tady ráno okouněla Holoubková, vsadil by se, že touhle dobou už je toho Věštec plný,“ povzdechl si a složil hlavu do dlaní.
„Skočím pro noviny,“ navrhla Hermiona a když nikdo neprotestoval, zvedla se a seběhla do atria. Zatímco přemýšlela, kde nejblíž noviny pořídí, vrazil do ní Oliver Wood.
„Hermiono, ahoj,“ pozdravil a malinko se pousmál.
„Ahoj, Olivere, co tu děláš?“ divila se Hermiona a prohlédla si se zájmem jeho zevnějšek. Už v Bradavicích vynikal ramenatou postavou a celkem příjmným vystupováním, léta mu však dodala charisma. Okolo očí se mu začaly tvořit vějířky vrásek, které mu dodávaly na důstojnosti.
„Měl bych prosbu – Molly Weasleyvou dneska přijali s dračími spalničkami, že?“
„No jo,“ potvrdila a marně přmítala, jestli se Oliver dal na novinařinu, nebo jestli ještě pořád hraje za Puddlemerské spojence.
„Je tu Harry?“ vyptával se dál Oliver.
Hermiona si pomyslela, že nemůže nic zkazit, když popře Harryho přítomnost, a zavrtěla hlavou.
„Báječné – mohla bys – přiveď mi prosím Ginny.“
Hermioně se konečně rozsvítilo – to Oliver je Ginnyin tajemný ctitel. Jemně se usmála. „Musím ještě sehnat noviny, vydržíš pár minut?“
Oliver vytáhl zpod hábitu pomačkaný výtisk Denního věštce. Stačilo jediné mávnutí hůlkou a noviny vypadaly jako nové. „Koupil jsem si je před půl hodinou – jen díky tou vím – prostě, přiveď ji, ano?!“
Hermiona jen přikývla a vydala se zpátky k Mollyinu pokoji. U schodů se ještě ohlédla – Oliver si právě rozčileně prohrábl rukou vlasy a netrpělivě přecházel od jednoho malého stolečku ke druhému. Nechtěla prodlužovat jeho čekání, a tak se bez dalšího otálení vydala pro Ginny.
„Tady jsou noviny,“ oznámila a podala výtisk panu Weasleymu, jemuž se hned za záda nastavěli jeho synové. Ginny se také zvedala, ale Hermiona jí pošeptala: „Dole na tebe čeká Oliver.“
Dívka zbělela. „Co chce?!“
„Nevím, mám tě přivést.“ A pak nahlas Ginny oslovila: „Ginny, nevíš, kde tu mají záchody?“
„Ale jo. Půjdeme spolu – možná bychom mohly vzít i něco k pití.“
Weasleyovi však nevnímali, takže se nikým nepovšimnuty vydaly ke schodišti.
„Já přece jen skočím pro něco na pití,“ mrkla na ni Hermiona a vydala se po schodech vzhůru. Ginny s tlukoucím srdcem seběhla do atria.
„Ginny,“ zvolal polohlasně a než se stačila vzpamatovat, objal ji. „Všechno bude dobré, neboj,“ šeptal. Jednu ruku jí zapletl do vlasů a druhou položil na kříž.
Ginny zaregistrovala několik zvědavých pohledů – jemně se proto vyprostila z jeho náručí. „Tady to není vhodné.“
„Co na tom záleží?“ otázal se vzdorovitě.
„Mně na tom záleží,“ upozornila ho. „Jsem přece vdaná.“
„A já jsem tvůj dobrý přítel,“ z jeho hlasu zaznívala hořkost. „Tak pojďmě někam jinam,“ navrhl po chvíli, kdy na sebe jen beze slov hleděli.
„Nemůžu, Olivere,“ odmítla. „Máma leží tam nahoře v pokoji a já ani nevím -,“ z očí se jí vykoulely slzy.
„Ale no tak,“ znovu jí obmotal paže kolem pasu. Vděčně si položila hlavu na jeho prsa. Pohledy okolostojících jí náhle byly ukradené. Teď už věděla, že Oliver není jen náplast na pokažené manželství, že ho miluje pro něj samotného.
„Děkuju,“ zašeptala vděčně.
Jason Rochester seděl skrytý za výtiskem Timesů a poočku sledoval dům Caldwellových. Nikdy by se nesnížil k tak pubertálnímu kroku, kdyby ovšem minulý týden nepotkal v knihovně Sylviinu kamarádku ze studentských let. Nina ho nejprve úplně ignorovala, po několika málo lichotkách se však dala obměkčit a nad kávou mu prozradila, že Sylvie se trápí. Stále prý žije v domě u rodičů, nechodí do práce a připomíná jen stín svého někdejšího já.
Jason si vše nechal důlkadně projít hlavou a nakonec usoudil, že musí zasáhnout. Maureeniny manipulace Sylvii podle Nininých slov škodily a bylo tedy třeba, aby všechno uvedl na pravou míru.
Auto paní Caldwellové se konečně líně odlepilo od chodníku a Jason v duchu zajásal. Sezení na lavičce začínalo být únavné, nehledě na vedra, která panovala po celé zemi.
Teď už v domě zbýval jen pan Caldwell a snad i Sylvie. Jason ji za celý den neviděl nikam jít, předpokládal tedy, že je uvnitř.
Beze spěchu se zvedl z lavičky, noviny zahodil do nejbližšího odpadkového koše a líným krokem se vydal k domu. Předpokládal, že Sylviin otec si jako obvykle po obědě zdřímne. Pokud se mu tedy povede neslyšně vplížit dovnitř francouzským oknem v přízemí, bude mít vyhráno.
Jako největší problém se ukázalo dostat se do zahrady. Trnité křoví kolem Caldwellovic plotu vypadalo neprostupně a vrátka byla pevně zamčená. Nakonec se rozhlédl na obě strany a když nikoho nespatřil, hbitě se přes ně přehoupl.
Cesta domem proběhla bez obtíží – pan Caldwell natažený na sedačce chrápal při zapnuté televizi. Hlas Jamieho Olivera skryl tichounké vrzání schodů.
Dveře Sylviina pokoje byly otevřené a linula se z nich tichounká hudba. Klouby prstů zaklepal na dřevěná futra, ani nepočkal na vyzvání a rovnou vešel.
Sylvie ztuhla uprostřed pohybu – barevnou prachovku směšně nataženou před sebe a ústa pootevřená v němém údivu.
„Co – co tady k sakru -?!“ vykoktala ze sebe po chvíli.
Než jí stačil odpovědět, přistoupila k němu a vší silou mu vrazila facku. Ohromeně si třel zarudlou tvář a nebyl schopen slova.
„Přijdeš si po půl roce a myslíš si, že ti padnu kolem krku?“ zaječela rozzlobeně. „Ta tvoje víla ti dala košem a ty by sis chtěl zapíchat?!“
„Nebuď vulgární,“ požádal ji rázně. Nadechovala se k další salvě, on ale nečekal a rukou jí zakryl ústa. „Aby bylo jasno, tvá matka mi nedovolila tě vidět. Jinak bych se přece aspoň rozloučil, Sylvie. Nezmizel bych jako pára nad kotlem. Dal bych ti vědět, že se pro mě něco změnilo... A určitě bych ti pak nechodil na oči,“ ujistil ji.
„Jasone, za prvé se říká jako pára nad hrncem, n nad kotlem.. A za druhé - to je pěkně hloupá výmluva. Máma – nikdy by nic takového neudělala.“
„Udělala,“ ujistil ji. „Ale pokud mi nevěříš – na to máš právo.“
Vábila ho k sobě svou zranitelností a křehkostí. Bezmyšlenkovitě zmenšil mezeru mezi nimi jen na pár centimetrů a rukou jí něžně přejel po tváři. „Já bych ti přece nikdy neublížil, Sylvie.“
„No, smůla – už jsi mi ublížil. A ne jednou... Já se sebou už nenechám zametat, Jasone.“
„Promiň – jestli chceš, půjdu,“ došla mu trpělivost. „Chtěl jsem jen, abys věděla, že já jsem tě neopustil.“
„Ty už jsi mě opustil dávno – a nechal jsi mi na krku zpackanej život. Uznávám, že jsem si to z velké části zkazila sama – ale je mi třicet, nemám manžela, děti, práci... Jsem na nic – bydlím u rodičů,“ opovržení v jejím hlase dosáhlo maxima.
„Dal bych ti to všechno – kdyby sis o to řekla, Sylvie... Předtím, než jsem poznal ji, bych ti dal všechno,“ nedokázal ji nečinně poslouchat.
„To snad nemyslíš vážně?!“ vyštěkla. „Měla jsem si říct?!... Víš co, vypadni!“ Její malá pěst mu dopadla na prsa. Pochopil, že s ním skončila a že je čas jít.
Levandule před domem se jen tak tak stihla schovat za hlodašové keře, když se vyřítil ze vchodových dveří.
Týden čekání – sedm dní nejistoty. Ginny je snášela lépe než její bratři. Jednak pevně věřila, že se matka uzdraví, a druhak byla zamilovaná.
Na jejich nátlak zařídili lékokozelníci skleněnou stěnu, přes niž mohli Molly dvakrát denně vidět a přesvědčit se, že jí nic nechybí. Všichni je ujišťovali, že se jí den ode dne daří líp a pokud to tak půjde dál, brzy je k ní pustí. George, Percy i Bill začali opět chodit normálně do práce. Charlie odletěl do Rumunska s tím, že kdyby se cokoli dělo, má mu otec poslat sovu. Artur s Ronem se střídali u Mollyina pokoje, Ginny zůstávala prakticky pořád. Harrymu nevadilo hlídat Jamese tolik jako dřív a ona měla v nemocnici klid na přemýšlení.
I když už si připustila, že to, co cítí k Oliverovi, nemá s přátelstvím moc společného, pořád nevěděla, co s tím má dělat. Nemohla přece opustit svého syna. A Harry by nikdy nedovolil, aby odešla i s Jamesem.
„Artur Weasley tu není?“ vyrušil ji z úvah hlas léčitelského praktikanta Smithe.
„Ne, ale já jsem jeho syn,“ vyskočil hned Ron z protějšího křesla.
„Asi bych potřeboval mluvit spíš s ním – no, co se dá dělat – totiž... Jde o to, že stav vaší matky není tak dobrý, jak jsme předpokládali... Vypadá to, že dračí spalničky nám kvůli očkování populace zmutovaly – sami zatím nevíme -“
„Co to pro mamku znamená?“ skočila mu Ginny do řeči.
„Jak říkám, nejsme si ničím jistí... Každopádně máte povolených patnáct minut návštěvy.“
„Ona umírá?“ otázal se Ron s kamennou tváří.
„Budeme dělat, co bude v našich silách, pane Weasley,“ ujišťoval ho Smith.
„To je hezké – já se ale ptám, jak na tom je.“
„Kdyby tam na tom pokoji ležela vaše máma, taky byste to chtěl vědět,“ prosila ho očima Ginny.
„Já – nemůžu to říct oficiálně -“
„To po vás nikdo nechce.“
„Je dost nepravděpodobné, že by se vyléčila. Ta nemoc už napadla všechny orgány,“ řekl tiše praktikant.
„Děkujeme – můžeme zavolat tátu – aby... aby tu mohl být.“
„Bojím se, že nemáte tolik času – běžte za ní hned – já dám vašemu otci vědět,“ slíbil a pootevřel jim dveře.
Molly se v bílých peřinách téměř ztrácela. Ginny sevřela úzkost – ještě nikdy neviděla matku tak bezmocnou. Vlastně si uvědomila, že ji nikdy neviděla stonat.
„Rone, Ginny,“ zachraptěla nadšeně. „Už jsem – myslela... Myslela jsem, že – vás ke mně – nepustí,“ vysoukala ze sebe s námahou.
„Říkali, že už je to s tebou lepší,“ zalhal Ron pohotově, „takže prý k tobě můžou návštěvy. Taťka už je snad na cestě.“
„To se mi – ulevilo... Měla jsem – pocit, že – že asi umřu,“ usmála se. Oči se jí nepřirozeně leskly. Ginny cítila teplo, které sálalo z matčina těla. Jako kdyby tu místo živého člověka ležely kamna.
„Hlavně se moc nevysiluj mluvením,“ Ginny polkla, aby mohla pokračovat. „Taťka ti určitě bude chtít povědět spoustu věcí – chytili Mundunguse jak prodává mudlům kouzly upravená auta a taky potřetí zatkli Malfoye – ale taťka si je jistý, že se z toho zase vykroutí,“ plácala Ginny.
„Ginnynko, teď – poslouchej mě,“ přerušila ji Molly. „Víš – jak jsem – vyčítala jsem ti, že...,“ Molly si musela odkašlat, aby mohla pokračovat. „Vyčítala jsem – ti, že – jste moc spěchali – s Harrym... Chtěla bych ti – říct – jen kdyby – kdyby se – něco se mnou stalo... Nemyslela jsem to tak. Přála bych si, abyste – byli spolu jako my s tátou – stejně šťastní.“
Dlouhý projev Molly vyčerpal; zavřela víčka a rukou vyhledala dceřinu dlaň. Ginny odvrátila pohled – nechtěla, aby matka nebo Ron spatřili, že pláče. Slzy se jí nezadržitelně draly z očí. Tohle bylo matčino poslední přání a ona ho bude muset vyplnit.