Kapitola osmá
Hermiona se schovávala na půdě. Seděla u zaprášených krabic se starými dětskými hračkami a knížkami a nepřítomně koukala z malého střešního vikýře. Bylo to nejlepší místo, pokud chtěla zmizet. Jejich malý dům byl po příjezdu rodičů nepříjmně přeplněný. Nemohla být sama tak často, jak potřebovala. Když chtěla uniknout matčiným starostlivým dotazům a otcovu bodrému popichování, musela se ztratit.
Dole v obýváku právě její matka vyprávěla veselou příhodu z Hermionina prvního dne ve škole. Ron se smál tak hlasitě, že ho slyšela i přes dvoje zavřené dveře. Povzdechla si a zachumlala se do šálu od Snapea. Prsty nepřítomně hladila jemnou látku.
Venku sněžilo a mudlovské děti od sousedů právě postavily sněhuláka. Nejspíš se zaníceně hádaly o to, kdo mu nasadí na hlavu hrnec. Sedmiletý Nathan držel jedno ucho, malá Jessica druhé. Hermiona se proti své vůli musela usmát té idylce.
Nathan nakonec hrnec pustil a Jessica se svalila do hromady sněhu. Tiskla k sobě hrnec jako poklad, ovšem jen do té doby, než z domu vyšla paní Masonová a oba je zahnala dovnitř.
Krajina za oknem vypadala bez dětí osamělá – a Hermiona se cítila podobně. Snape se jí dostal pod kůži hlouběji, než si byla ochotná připustit. Stále ještě si nebyla jistá tím, co měla udělat. Chvílemi si vyčítala, že byla tak zbabělá a neřekla mu pravdu, když už byla tak blízko. Ale pak si vzpomněla na Snapeovo temné já – na všechny vraždy a utrpení, kterých musel být svědkem. V těch okamžicích přestala litovat.
Snažila se svoji občasnou prázdnotu brát jako pokání, jako svůj trest. Přesto to nedokázala nést tak lehce a důstojně, jak by si byla přála.
„Tady se schováváš,“ ozvalo se ode dveří. Paní Grangerová se na Hermionu zadívala pátravým pohledem a dřív, než dívka stačila odpovědět, přešla k ní a posadila se vedle.
„Myslela jsem, že jste všichni dole,“ řekla zaskočeně Hermiona.
„Byli jsme,“ pokrčila rameny. „Hermiono, já – nejsem úplně slepá,“ začala opatrně.
„Všiml si toho ještě někdo?“ zarazila ji dcera.
„Ne, drahoušku, samozřejmě, že ne... Jsem máma – můj zrak je stokrát pronikavější,“ pozvedla koutky úst.
„Asi jsem – vlastně – určitě jsem udělala něco špatného a teď – nedokážu to napravit.“
Paní Grangerová se shovívavě usmála a objala dceru kolem ramen. „Každý děláme chyby, Hermiono. A někdy to prostě napravit nejde...“
„Tak tohle bude jeden z těch případů – nevím, co mám dělat – někoho miluju a -“
„A není to Ron, že?“
„Rona taky miluju,“ vytáčela se.
„Jenže toho druhého víc,“ posmutněla paní Grangerová. „To jde snadno uhodnout,“ odpověděla na dceřino povytažené obočí. „Proč jsi ale s Ronem?“
„Jak jsem říkala – taky ho miluju – a navíc, ten, s kým bych chtěla být – zkrátka nemůžu... Je to komplikované.“
„Bojím se, že s tím ti nepomůžu,“ povzdechla si.
„Já vím, přesto bych ale potřebovala – musím o tom s někým mluvit – mami. Tolik jsi mi chyběla,“ vzlykla a nejistě se stulila do matčiny náruče. „Věděla jsem, že ty bys mi dokázala poradit.“
Paní Grangerová hladila nesměle záda svojí dcery. V krku měla knedlík, takže pořádně nemohla mluvit, jen konejšivě broukala ukolébavku, kterou měla Hermiona ráda jako malá.
„Mami – jak jste mi s tátou dokázali odpustit, že jsem vám změnila paměť?“ vysoukala ze sebe Hermiona, když se konečně trochu uklidnila.
„Snadno,“ odpověděla paní Grangerová bez váhání. „Jsi naše jediné dítě, Hermiono. A my tě máme nesmírně rádi... A když někoho miluješ, časem se vyrovnáš se vším...,“ odmlčela se. „Ze začátku to ale bylo těžké. Nemůžu mluvit za tátu – nikdy jsme se spolu o tom moc nebavili – pro mě bylo ovšem nejtěžší pomyšlení, žes nestála o naši podporu -“
Hermiona ji rozzlobeně přerušila: „Tak to nebylo – chtěla jsem jen, abyste byli v bezpečí, víš?“
„Holčičko, polouchej mě, prosím,“ řekla paní Grangerová důrazně. „Nejde o to, že bychom to nevěděli... Já to vím – jenže srdce mi říká něco jiného – říká, že jsi rozhodovala za nás. Nevysvětlila jsi nám situaci a nenechala nás rozhodnout se samotné. My jsme tvoji rodiče – to my bychom tě měli chránit – ne naopak.“
„Jak bys mě chtěla ochránit proti Voldemortovi?“ otázala se s náhlým přívalem hořkosti. Téměř cítila tu pachuť na jazyku.
„Říkám ti, že to není racionální,“ vysvětlovala jí matka trpělivě. „Chtěla jsi to přece sama vědět, ne?“
„Kdybych vás nechala rozhodnout se samotné, byl by to alibismus – v té chvíli jsem musela převzít zodpovědnost – měla jsem informace i schopnosti a -“
„Přede mnou se nemusíš hájit,“ zarazila ji, „a jestli se hájíš před sebou, Hermiono, pak něco není v pořádku.“
„Právě, že nic není v pořádku,“ povzdechla si Hermiona plačtivě. „Mám pocit, že musím stále dokola dělat ta samá rozhodnutí – ty stejné volby.“
„V takovém případě ti asi někdo tam nahoře chce říct, že máš něco změnit... Dává ti šanci své chyby napravit.“
„Já jsem ale provedla věci, které nejde napravit... Mami, já – co když jsem o vzpomínky připravila i někoho jiného?“
„Vrať mu je,“ zněla matčina rada.
„Co když je bez nich ten člověk šťastnější a lepší?“
„Na tom nezáleží, Hermiono. Pořád si hraješ na soudce? Jak jsme tě s tátou vychovali, když pořád děláš to samé?! Ty nemáš patent na spravedlnost...“
Hermiona jen zmateně koukala – matka na ni nikdy takhle nevyjela.
„Omlouvám se,“ vyměkla paní Grangerová. „Nechtěla jsem být tak tvrdá... Jedno by sis ale měla uvědomit, Hermiono, - nemůžeš lidem vědomě zasahovat do života a ovlivňovat je. Každý má právo volit sám za sebe.“
„On přece nemůže volit sám za sebe – nemůžu mu to říct, protože pak to nepůjde vrátit zpátky... Já musím volit za něj!“
„Ptala ses na radu a já radím, abys mu vrátila, cos mu vzala. Ať to jeho život změní jakkoli, bude to zase jeho život. Když to neuděláš, bude možná šťastnější, ale nebude to on, ne?“
„Tak jak je se mi líbí mnohem víc,“ zamumlala dívka rebelantsky. „Svět není jen černobílý, ne? Já přece musím posuzovat všechny okolnosti – když mu vrátím starý život, seberu mu ten současný.“
„A to říkal kdo, děvče?“ otázala se udiveně paní Grangerová. „Jen mu dáš možnost zvolit si – jestli se mu ten život, jaký vede teď, líbí víc než předchozí, bude v něm pokračovat, ne?“
„Můžu za to jít do vězení,“ přednesla konečně svůj poslední protiargument.
„Nechtěla bych se dočkat chvíle, kdy zrovna ty nebudeš ochotná převzít zodpovědnost za své činy...“
„Díky, mami,“ pousmála se Hermiona po pár minutách ticha. „Neslibuju, že všechno udělám tak, jak myslíš, ale pomohla jsi mi. Už asi vím, co je správné – jen zatím nemám sílu to všchno odhalit, protože -“
„Dost,“ zarazila ji matka, „už to stačilo, holčičko... Já tě odsuzovat nebudu, ať uděláš cokoli. Jen prosím neutíkej před problémy.“
„Nechci Ronovi ublížit – jsem rozhodnutá s ním zůstat a postarat se o to, aby byl co nejšťastnější.“
„Už zase chceš někomu organizovat život?“
„Ne, tentokrát ne. Prostě mu jen budu dobrou ženou.“
„Dobře. Já teď půjdu dolů – jestli chceš přemýšlet -“
„Ne, za chvíli jsem tam,“ slíbila.
Když se za paní Grangerovou zabouchly dveře, Hermiona nešťastně popošla k oknu a opřela si čelo o chladivou tabulku skla.
Matka měla pravdu ve všem kromě vrácení vzpomínek, tím si byla jistá. Snape si zasloužil trochu toho štěstí a ona se musí postarat o to, aby šťastný byl. I když to bude za cenu jejího zlomeného srdce. Že by něco mohl cítit i on k ní si nepřipouštěla.
Zlehka dýchla na okno a do sražené vodní páry bezmyšlenkovitě prstem napsala „Jason“. Pak se na svůj výtvor kriticky zadívala a rychlým pohybem ho setřela. „Ron, má to být Ron, ne Jason,“ pokárala se nahlas.
Sylvie se neznepokojovala, když se Jason druhého dne v nemocnici neobjevil. Znala jeho odpor k lékařům a sterilnímu prostředí zdravotních zařízení. Tajně doufala, že by jí mohl aspoň zavolat a snad přijmout její nabídku. Nechtěla po něm přece tolik.
Když se ale neozval celý týden, začala mít obavy. Každý den se na sebe kriticky dívala do zrcadla a přemýšlela, jestli ho odpuzuje její pomlácený vzhled nebo přítomnost její matky, která odcházela jen zřídkakdy. Nakonec usoudila, že nemá cenu nic lámat – bude nejlepší počkat, až ji propustí z nemocnice, a pak za ním zajít osobně.
Přesto jí však vrtalo hlavou, že ani nezavolal. Znala ho dobře a takové chování mu nebylo podobné. I kdyby se rozhodl, že s ní do smrti nechce mít nic společného, zavolal by. Byl za každých okolností upřímný a chtěl mít ve všem jasno.
„Jason nevolal?“ nadhodila tedy statečně jednoho večera. Zítra ji měli propustit domů a matka trvala na tom, že musí k nim, aby se o ni mohla starat. Tím klesly naděje, že Jasona v nejbližší době uvidí.
„Ne, nevolal,“ odpověděla jako by nic Maureen a dál se věnovala přepínání televizních kanálů.
„Od té doby, co tu byl, jsem ho neviděl ani neslyšel,“ pronesl zamyšleně Sylviin otec. „Ale ty jsi s ním naposledy mluvila, ne?“ obrátil se na manželku.
Sylvie vrhla na matku zvědavý pohled. Maureen už dál nemohla předstírat, že ji rozhovor nezajímá. „Mluvila,“ potvrdila s předstíranou váhavostí. „Víš, zlato, bála jsem se – nechtěla jsem ti to říkat tak brzy, ale – zkrátka, Jason se už nevrátí. Neměl sílu a odvahu ti to říct sám... Nemáš mu volat, psát, ani za ním chodit, Sylvie. Chce tě vymazat ze svého života a prosí tě, abys udělal to samé.“
Sylvie cítila, jak jí malá kapička potu stéká po zádech. Pokoj se jí zdál nepříjemně přetopený – noční košile se jí lepila k tělu. Náhle nemohla pořádně dýchat. Z vedlejšího pokoje slyšela tlumený zpěv; pán s vyhřezlou ploténkou se nejspíš koukal na nějakou estrádu. Připadala si jako odstřižená od svých pocitů – kolem bylo jen bodavé prázdno a zdánlivě nesouvisející zvuky a obrazy.
Tak takové to je, když se člověku zhroutí život, pomyslela si téměř nezúčastněně. Zatím ji nic nebolelo; byla si jistá, že je to jen klid před bouří, že ta otupělost brzy přejde.
„Potřebuju s ním aspoň mluvit,“ řekla bez dechu. „Musím – musím s ním mluvit,“ lapala po vzduchu jako ryba vytažená na břeh.
„Nepřeje si to,“ připomněla jí matka.
„To je mi jedno,“ vedla si dál svou.
„Sylvie, smiř se s tím,“ domlouvala jí. „Myslím, že má někoho jiného – bude to pro vás oba lepší, když to utnete čistým řezem... Za nějakou dobu na něj zapomeneš, věř mi,“ skoro prosila.
„Běžte pryč,“ zašeptala Sylvie. Bolest ji konečně dohnala a tvrdě zasáhla do hrudi. Nechtěla, aby rodiče viděli, jak pro Jasona pláče.
„Ale zlato -,“ chtěla Maureen něco namítnout, Sylvie ji však přerušila rozhodným gestem.
„Teď chci být sama,“ zvýšila hlas. „Chci, abyste mě teď nechali být,“ cedila skrze zaťaté zuby.
Pan Caldwell vycouval už před chvílí a i Maureen nyní vyděšeně vstala. Na malý okamžik pocítila bodnutí svědomí, ihned ho ovšem zaplašila. Udělala přece pro Sylvii to nejlepší.
Jane. Před usnutím jsem toužebně myslel na její společnost. Na krásné pružné tělo, jehož jsem se směl dotýkat. Zdálo se to světelné roky vzdálené. Už jsem si ani nebyl schopný vybavit její vůni. Zůstávala jen nenaplněná touha.
Hermiona. To jeméno se objevovalo v mých snech. Malá kudrnatá dívka s velkými předními zuby, která mi někoho připomínala. Po probuzení jsem si ale nepamatoval její tvář – zůstal jen prchavý dojem deja vu.
A jestli mě neznámá Hermiona trápila ve snech a poloznámá Jane před usnutím, mé dny patřily myšlenkám na Sylvii. Pokoušel jsem se ji navštívit v nemocnici a volat jí, přesně, jak mi vyhrožovala Maureen, vyzněly všechny moje snahy naprázdno. Kdybych věděl, že je Sylvie šťastná – alespoň tak šťastná, jak okolnosti dovolují -, netrápil bych se. Jenže já jsem měl nepříjemný dojem, že pokud Maureen nevládne nějakou temnou mocí, jež by zvládla mazat vzpomínky, je Sylvie zoufalá. Kvůli Jane jsem sám znal ten pocit, to utrpení, které jsem nechtěně Sylvii způsoboval.
Pokud jsem nepracoval, odjížděl jsem do Londýna a toulal se po ulicích. Snad mě hnalo podvědomé přání narazit na Jane – přesto však moje kroky vedly většinou k nemocnici. Doufal jsem, že narazím na Sylvii, až ji budou propouštět. Místo toho jsem potkal jejího otce a schytal ránu do nosu. Maureeniny intriky jsou zjevně účinné.
