Lumos. Budiž světlo...

Nervózně pohlédla na hodinky na svém zápěstí. Severus měl ještě deset minut čas, ona však byla bez něj neklidná. Očima těkala po procházejících lidech a nedokázala svoje myšlenky soustředit na nic konkrétního.
Kotníčkové boty s kožíškem, které měla na sobě, měly příliš vysoký podpatek, takže jí začaly být nepohodlné už před půl hodinou, kdy se do Oxfordu přemístila. Kdyby ho po hádce s Ronem tolik netoužila vidět, vůbec by mu nevolala. Jenže teď potřebovala jeho konejšivou přítomnost, jeho uklidňující hlas a hřejivý přátelský dotek jeho ruky na své paži.
Znovu sklouzla pohledem k hodinkám a strnula. Málem si zapomněla sundat zásnubní prstýnek. Rychle zlatý kroužek stáhla z prstu a schovala do peněženky.
Právě když zapínala kabelku, projelo kolem ní svítivě žluté auto a zaparkovalo opodál. Hermiona překvapeně zalapala po dechu, když z něj vystoupil Severus Snape. Koutky úst jí vylétly vzhůru jako obvykle, když ho spatřila.
On se ale neusmíval. Vážnost jejího hlasu v telefonu ho nutila celou cestu uvažovat, co se mohlo přihodit. Ačkoli řídil vypůjčené auto, jel nebezpečně rychle a neopatrně vzhledem k náledí, jež přes noc pokrylo silnice.
Rychlým krokem k ní došel a mírně se zarazil, nevěděl přesně, co má říkat nebo jak se chovat. Hermiona však neváhala – přitiskla se k němu a nechala se sevřít v jeho náruči.
„Stalo se něco?“ otázal se po nekonečné minutě, kdy si jen užíval její blízkost, vůni jejích vlasů a své dlaně položené na jejích bedrech.
Ten pocit prázdnoty Hermionu náhle opustil a ona si nedokázala vybavit, proč ho vlastně potřebovala vidět.
„Já – jsem asi hloupá – vím... je to nevhodné,“ blábolila zmateně.
Osmělil se a jemně jí zvednul bradu, aby jí viděl do očí. „Nejste hloupá. A rozhodně to není nevhodné – jsem rád, že vás vidím.“
Znovu se usmála. „Vy máte auto?“ zeptala se nečekaně.
„Není moje,“ vysvětloval. „Byla u mě na návštěvě kamarádka – půjčila mi ho.“
Hermionu bodnul osten žárlivosti; pak se vzpamatovala. Tohle přece nemůže cítit! „V tom případě to ovšem bylo krajně nevhodné,“ povzdechla si. „Neměl jste ji nechávat samotnou.“
Severus se zarazil. Byla tak blízko pravdy – opravdu neměl Sylvii opouštět – ne dnes a ne potom, co se mezi nimi málem přihodilo.
„Měl byste se zase vrátit,“ navrhla.
Zachytil prázdný spodní tón jejího hlasu a zavrtěl hlavou. „Jsem teď tady. S vámi... Pro vás,“ dodal velmi tiše.
„A já vám za to děkuju,“ nejistě mu přejela konečky prstů po čelisti.
Přivřel oči.
„Já – chtěla bych se zeptat – jak – jak dobře umíte odpouštět?“ vysoukala ze sebe.
„Co prosím?“ otázal se, protože z jejích slov nevnímal jediné. Sevřel její ruku ve své dlani. Na Hermionině prokřehlé kůži působil jeho dotek skoro nepříjemně pálivě, neodtáhla se ale.
„Já – říkala jsem... Vlastně už ani nevím, co jsem chtěla říct,“ zašeptala. Možná se mu někdy přizná k tomu, k čemu teď byla tak blízko, ale ne dnes.
Její pohled ho hypnotizoval. Jako v transu mírně sklonil hlavu, takže se jejich rty ocitly téměř u sebe. Hermiona se natáhla na špičky a překonala ty poslední centimetry, které je dělily od polibku.


„Kde máš Hermionu?“ otázala se paní Weasleyová, když se Ron vrátil z procházky sám.
Pokrčil rameny. „Nevím.“
„Jak, nevíš?“ vytřeštila oči.
„Pohádali jsme se,“ zamumlal a zbaběle se snažil kolem ní proklouznout nahoru do pokoje.
Zastavila ho hned na prvním schodě. „Je normální, že se občas nepohodnete, ale nechat ji venku není od tebe hezké, Ronalde Weasleyi,“ hrozila mu vařečkou, z níž odkapávala na zem hustá smetanová omáčka.
„Mami,“ namítal, „je dospělá, může se přemístit domů.“
„O Vánocích ji necháš samotnou, ano?“ Mollyin tón už byl čistě výhružný.
Další pokrčení ramen.
„Ronalde, to nemyslíš vážně – okamžitě ji najdi a přiveď ji zpátky!“ Ačkoli se paní Weasleyová otočila zpátky ke sporáku, nedělalo Ronovi potíže představit si její oči, z nichž jistojistě sršely blesky.
„Nechci ji dneska vidět,“ odfrkl přesto rebelantsky.
„Copak provedla tak strašného – neposlouchala tvoje ódy na nový Nimbus?!“ mumlala si Molly zlostně.
„Ne – řekla, že neví, jestli jsme to s tou svatbou neuspěchali – že by ji ráda odložila.“
Paní Weasleyová ustala uprostřed míchání omáčky. „Jak odložila? Na kdy?“
„Na neurčito – prý – mami, prosím tě, vážně to musíme rozebírat?“ ošil se.
„Promiň – ne, nemusíme. Běž – běž – no prostě jdi, kam jsi měl namířeno,“ pohladila ho po rameni. „A Rone – no, kdyby sis chtěl promluvit...“
„Jistě, mami, řekl bych ti.“
Pomalu stoupal po schodech a v žaludku cítil obrovskou tíhu. To nejhorší matce neřekl. Neprozradil jí, co křičel na Hermionu, než se dívka s pláčem přemístila.
„Zmiz mi z očí!“ rezonovala mu hlavou jeho vlastní slova. „Já – udělal bych pro tebe všchno – ale takhle to nejde... Zmiz!“
Nejvíc mu neublížila její slova o odkladu svatby, ale to, že ho neprosila. Nesnažila se udobřit si ho, jen s neskonalým smutkem v očích poslechla jeho rozčilená slova.


Kavárna byla samozřejmě na Boží hod zavřená, což v tom spěchu nenapadlo ani jednoho z nich. Stáli bezradně přede dveřmi a přemýšleli, co dál. Nechtělo se jim loučit – na Severuse čekala doma Sylvie, Hermiona se však mohla těšit jen na prázdný a chladný dům.
„Pojeďme ke mně,“ navrhl náhle.
„Ale ta – tvoje kamarádka -?“
„Zavolám jí, jestli jí to nebude vadit,“ navrhl. Kdyby nešlo o Hermionu, nikdy by nic tak bezohledného nepodnikl, s ní po boku se však pro něj vytrácely všechny hranice mezi dobrým a špatným.
Hermiona jen nejistě přikývla.
„Počkej tady, ano?“ požádal ji a zašel za roh, kde byla jedna z mála fungujících telefonních budek ve městě. Zbytek podlehl vandalským nájezdům podnapilé mládeže.
Vrátil se za pět minut. Hermiona už necítila prsty na nohou, celá byla prochladlá a znovu se jí začínala zmocňovat mírná hysterie.
„Nikdo to nebere,“ oznámil jí pochmurně. „Snad si - se jí nic nestalo...“ Chtěl říct „snad si nic neudělala“, ale to s sebou neslo mnoho nepříjemných přiznání.
„Takže?“ otázala se dívka.
„Pojedeme ke mně a uvidíme,“ rozhodl.
Hermiona se podvolila a nasedla do kanárkově žlutého Mini Coopera. Hned jak Severus nastartoval, přelila ji vlna tepla z klimatizace. Všiml si, jak je jí to příjemné a ještě přidal teplotu.
„Je to lepší?...
Promiň, neuvědomil jsem si, jaká ti musí být zima,“ omlouval se, když mu kvůli drkotacícím zubům nedokázala odpovědět.
„N-ne, t-to je m-můj pr-roblém.“
Než dojeli k němu, trochu se zahřála a uvolnila. Jakmile vystoupili a k jejímu tělu si našel cestu chladný venkovní vzduch, znovu se otřásla. Doufala, že má doma ústřední topení nbo alespoň pěkně rozehřátý krb či kamna.
Nechala jít Severuse prvního a z uctivé vzdálenosti ho následovala. Vylovil z kapsy klíče a odemknul. „Sylvie?“ volal trochu znepokojeně. Měl strach, co žena mohla provést. Přešel do obýváku a tam našel její vzkaz. Úlevně si povzdechl.
„Co -?“ vyzvídala Hermiona a postavila se mu po bok, stačila si už v předsíni svléct kabát a i s hůlkou v kapse ho odložit na věšák.
Rychle vzkaz zmačkal. „Volali jí rodiče, aby přijela dřív – otci se prý neudělalo dobře,“ lhal obratně. Zmačkaný papír zahodil do koše.
„Takže – takže jsme tu – sami?“ Zapletla ruku do jeho vlasů. Nosil je teď kratší, a i díky šedinám, které mu sem tam prokvétaly havraní černí, mu to neobyčejně slušelo.
„Sami,“ přisvědčil a dech i tep se mu zrychlily, když si ji přitáhl blíž. Sklonil se a políbil ji. Nemohl se nabažit jejích měkkých poddajných rtů. Chutnala mu jako nejlepší víno a byla stejně omamná.
Vysadil ji na široký okení parapet, aby měla hlavu ve stejné úrovni jako on.
Přejížděla prsty po jeho obličeji, zkoumala každou vrásku a záhyb.
„Mohl bych být tvůj otec, tak jsem starý,“ povzdechl si tiše uvědomujíc si její pátravé doteky. Vybavil si svoji tvář tak, jak ji každé ráno vídal v zrcadle, a nechápal, co by ji na něm mohlo přitahovat.
„A co když to pro mě není důležité?“ Jazykem mu obkroužila ušní lalůček.
Tiše zasténal. „Neprovokuj mě,“ varoval ji a sevřel pevně její boky.
Zachichotala se a zopakovala to.
„Jane – já,“ musel polknout, tak měl vyschlé hrdlo, „chci tě od první chvíle, kdy jsem tě uviděl,“ přiznal a jemně jí přejel po klíční kosti směrem k prvnímu knoflíčku jejího svetříku.
Za normálních okolností by se zasmála – byla si jistá, že Severus Snape netoužil po jedenáctilé nebelvírské šprtce.
Jenže před ní nestál Severus Snape, ale Jason Rochester. Jestli ještě před pár desítkami minut váhala, zda mu všechno neříct, měla teď jasno. Jason Rochster byl úžasný muž, kterého by byla škoda. Nemůže z něj znovu udělat Snapea.


Ron nevydržel ani do tmy, než se rozhodl opustit Doupě a vydat se za Hermionou. Mamka má pravdu, nemůžu ji o svátcách nechat samotnou, rozhodl se krátce po svačině. Ve spěchu si sbalil a za několik minut už byl připravený vyrazit.
Loučení s ostatními si odbyl rychle – jen zamumlal, že Hermioně se dopoledne neudělalo dobře a on se rozhodl ji zkontrolovat a postarat se o ni, i když mu tvrdila, že všechno zvládne sama. Nikdo nic nenamítal, jen Ginny po něm střelila pátravým pohledem. Nevšímal si jí a vyšel do mrazivého prosincového vzduchu. Nedaleko za domem se přemístil.
První, co ho varovalo, že něco není v pořádku, byla ochranná kouzla kolem jejich domu, která byla stejně posílena, jako když odcházeli. Hermiona by je zrušila – kdyby ovšem byla doma.
Trochu se upokojil, když zjistil, že většina jejích věcí je na místě – nevzala ho tedy doslova a nerozhodla se ho opustit.
Úlevně si oddechl, protože fantazie mu vykreslila prázdné skříně a police. Pak ho ale znovu přepadl strach. Kam šla? A za kým? Kromě Ginny a Harryho se téměř s nikým nestýkala, maximálně chodila do práce a jednou ročně na výroční setkání Brumbálovy armády a Řádu. Za rodiči do Austrálie se taky přemístit nemohla, to bylo moc daleko.
Posadil se na sedačku a skryl tvář do dlaní. Vyčítal si, že na ni byl tak příkrý. Měl se zeptat proč chce svatbu odvolat, místo aby na ni křičel...


Snape začal Hermioně pomalu rozepínat knoflíčky svetříku. Dívka se nedala zahanbit a rychle mu svékla svetr, aby mohla pokračovat s jeho košilí. Věděla, že nedělá správnou věc, ale nedokázala přestat. Cítila živočišnou přitažlivost a silný magnetismus, který je k sobě přitahoval. Silné vzrušení ji naplno ovládlo.
Nechala jeho ruce klouzat po svých obnažených bocích, kde vyvolávaly hotové požáry, a soustředila své prsty na přezku pásku. S trhnutím ho vytáhla z poutek a zahodila. Kdyby slyšeli něco jiného než své vzdechy, možná by si všimli tříštívého zvuku spony dopadající na skleněnou desku stolu. Byli však příliš ponoření do sebe.
Nadzvedl ji a nechal její sukni i punčochy sklouznout na zem. Chvíli obdivoval její štíhlý pas a žensky plná prsa a boky, nevydržel to však dlouho.
Natáhla bosou špičku a přejela jí po vnitřní straně jeho stehna a pak výš až k jeho rozkroku. Před očima se mu vyrojily červené jiskřičky – měl pocit že se brzy rozskočí, že jeho toužící tělo se rozpadne na miliony malých částí, které pokryjí její tělo. Přimkl ji k sobě a ona mu obmotala nohy kolem pasu.
Takhle s ní dokráčel k sedačce – dál by to nevydržel. Možná, kdyby nebyl jako opilý, by si uvědomil, že ještě před nedlouhem tu ležel v podobné situaci s jinou ženou, jeho ale nezajímalo nic než Hermionino tělo vzpínající se proti němu.
Když pak ležela stulená na jeho odhalené hrudi a přemýšlela, jak Ronovi oznámit, že od něj odchází, Snape zamumlal ze spaní.
„A stejně... tě znám – máš ale – menší... přední zuby,“ zahuhlal mezi jednotlivými nádechy.
Hermiona strnula hrůzou.