Jdi na obsah Jdi na menu
 

Kapitola první

17. 7. 2012

Hermiona poslouchala řečnícího Ernieho McMillana a chtělo se ji spát. Celou noc věnovala runovému překladu - i jindy trpělivý Ron jí dneska ve tři ráno přišel navrhnout, aby si už šla lehnout. Samozřejmě neposlechla. Ta posledlost, ten hlad po informacích jí pořád zůstal. Nedokázala mít před sebou nějakou výzvu a neřešit ji.
A tak ráno zakryla kruhy pod očima a teď se musela ze všech sil soustředit, aby nezívala. Nepřidával tomu ani Ernie. S nabubřelostí sobě vlastní popisoval oběti, jenž všichni musíme přinášet, a hovořil o každém jednotlivém kouzelníkovi a čarodějce, které znal a kteří položili ve válce proti Voldemortovi život.
Hermiona nějak nedokázala pochopit, proč je tohle nutné. Vždycky si myslela, že by stačilo tiše zavzpomínat, bez vší pompéznosti a zbytečné tragičnosti. Kingsley se jí smál a vysvětloval jí, že lid si žádá chléb a hry. A tohle byla opravdu svým způsobem pastva pro bulváruchtivé. Reportéři Denního věštce pak ještě týdny rozebírali, kdo s kým přišel, jak byl kdo oblečen, jak se kdo tvářil. K Hermionině lítosti se nevěnovala nejmenší pozornost tomu, co kdo říkal.
Dívka se s povzdechem rozhlédla po okolostojících. Bylo zvláštní, že na těchto výročních ceremoniálech vždycky nejokázaleji truchlili ti, kteří neměli s válkou téměř nic společného. Hned po rozhodující bitvě se vyhrnula spousta lidí, kteří se předháněli v tom, kdo byl víc zapojen do odboje proti Voldemortově krutovládě. Skuteční hrdinové jako Neville, Lenka, Oliver Wood nebo dvojčata Patilova ustoupili do pozadí a nebýt snahy Harryho, na některé z nich by se možná i zapomnělo.
Harry samozřejmě nemohl chybět – stál v první řadě u pódia, na tváři velmi vážný výraz. Vedle něj přešlapovala Ginny. Těhotenstvím vzduté břicho se jí rýsovalo v černém slavnostním hábitu, který už ji musel mírně škrtit. Ernie právě hovořil velmi zaníceně o Fredovi a Ginny po tváři stékaly slzy.
Kromě těch nesčetných mrtvých tu ale chyběl ještě jeden člověk. Hermiona se skoro zastyděla, že na něj doposud příliš nemyslela. Ve snech ji sice pronásledoval jeho bílý bezkrevný obličej, v bdělém stavu se však myšlenkám na něj vyhýbala. Severus Snape by do řady kouzelníků a čarodějek, kteří nesměle postávali na místech vyhrazených pro přímé účastníky bitvy, úplně nezapadal. Všichni ho považovali za mrtvého, nikomu totiž nikdy nepověděla, co oné noci provedla. Dokonce i Harry a Ron uvěřili její báchorce, jak ho pouze narychlo pohřbila někde u Zapovězeného lesa.
Začala cítil velmi silnou potřebu ho spatřit a ujistit se, že mu nezachránila život nadarmo. Třeba by mu mohla vrátit vzpomínky – tak, jak to udělala s rodiči. A příští rok by se taky účastnil kladení věnců na hroby.
Představila si ho, jak kousek stranou od ostatních postává při projevech řečníků, jak se kysele ušklíbá při Ernieho slovech o hrdinství a odvaze, jak odmítá projevy obdivu. Ale ne, uvědomila si náhle, on by nepřišel. Na rozdíl od ní by měl jistě dostatek síly na to odmítnout se účastnit takové komedie.
Ernie konečně skončil a na jeho místo nastoupila Levandule Brownová. Hermiona si ani po těch letech nedokázala zvyknout na zohyzděnou tvář své bývalé spolužačky. Fenrirovy drápy zanechaly na dívčině obličeji rýhy táhnoucí se od koutku pravého oka až po krk, pravé oko měla Levandule navždy nevidomé. Kromě fyzických šrámů se vlkodlakovi povedlo Levanduli zranit i na duši – už to nebyla ona sebevědomá a mírně sobecká puberťačka. Ve svých pětadvaceti spíš občas připomínala usedlou ženu středního věku, se zahořklými rýhami kolem úst.
Její projev byl jiný než Ernieho – mluvila tichým monotóním hlasem o povinosti a přátelství -, naslouchalo jí ale jen pár lidí. Ostatní zdvořile předstírali zájem, toulali se však ve vlastních myšlenkách. K nim patřila i Hermiona, jejíž pozornost se bloumala stále okolo Snapea.
Ron, kterého už projevy také začínaly nudit, si Hermionu přitáhl blíž. „Neztratíme se?“ pošeptal jí do ucha a pousmál se, když si představil, jak mu doma usíná v náručí.
„Ještě ne, až po projevech,“ pošeptala mu v odpověď.
Povzdechl si, dál však trpělivě naslouchal Levanduliným slovům.
I její řeč po několika minutách skončil a naa řadu přišlo kladení věnců. Hermiona i Ron se už dávno shodli na tom, že u tohoto ceremoniálu mohou chybět a jako každoročně se přemístili domů.
Hermiona se úlevně rozhlédla po přeplněném obývacím pokoji a sklesla do sedačky. Nepřítomně hladila červený potah a zasněně hleděla do stropu.
„O čem uvažuješ?“ otázal s Ron a jemně nadzdvihl její nohy, aby se mohl posadit vedle ní.
„Jen tak – o tomhle dni – jestli je to nutné.“
„Už jsme to řešili kolikrát s Kingsleym,“ povytáhl obočí, „a myslel jsem, že tě přesvědčil.“
„Stejně je to hloupé – je to jako znesvětit jejich památku.“
„Ne, tak to není. Jejich památka – ta přece přetrvává v nás. Je jedno, co všichni ti kašpaři řeknou nebo udělají, ne?“
„Proč ale Ernie? Nebo Levandule? Co je táhne řečnit před tou kupou lidí, kteří seděli pohodlně zalezlí doma, zatímco my jsme nasazovali životy?!“
„Tohle se ti nepodobá,“ konstatoval. Pohladil ji po kaštanových vlnách a nakonec jí věnoval polibek. „Nikdy jsi nebyla tak zahořklá...“
„Nejsem zahořklá – ne kvůli sobě. Ale tolik mrtvých – Lupinovi, Colin Creevy, Fred -,“ hlas se jí zlomil. „Kdo si bude pamatovat, že to nebyli jen hrdinové, ale taky lidi, Rone?!“
„Víš, co říká Harry.“
„Jistě – že to nedovolí. Ale co pak? Co až my umřeme? Kdo si pak bude pamatovat, že Colin se nikam nehnul bez svého foťáku, že Brumbál měl rád citronové bonbony?... Pro ty ostatní jsou to odosobněné figurky.“
„Příští rok nikam nepůjdeme. A myslím to vážně. Trápíš se zbytečně kvůli věcem, které nemůžeš změnit, Hermiono.“
Ucítila jeho dotyk na tváři. Zavřela oči, aby si ho lépe vychutnala.
„Jdeš zítra do školy?“ zeptal se, zatímco jí na obličeji kreslil ukazovákem kroužky.
Odvedl její pozornost dokonale – cítil, jak se mu pod rukama uvolňuje. Spadalo z ní napětí celého dne a doslova roztávala.
„Asi ano – i když v práci mě taky potřebují,“ pousmála se.
Pracovala na částečný úvazek na ministrestvu a zároveň studovala runy na Londýnském institutu, práce pro Kingsleyho však začínala pomalu nabírat vrch. Studium sice milovala, ale už jí nepřinášlo tolik uspokojení jako ambiciózní výzkumný projekt, jenž Pastorek inicioval.
„Jsi na roztrhání,“ ušklíbl se Ron vesele a přitáhl si ji k sobě co nejblíž. „Přednostní právo mám ale já!“
„No to nevím, Ronalde Weasleyi, už nejsme v patnáctém století,“ smála se a naoko se snažila vymanit z jeho náruče.
„Jenže vás mám okroužkovanou, slečno,“ připomněl jí a prstem přejel po tenkém zlatém kroužku s malým kamínkem na prostředníčku levé ruky.
„Zásnuby nic neznamenají,“ prskla a v očích jí hrály veselé ohníčky.
„Můžeš mít víc – vždyť to víš,“ jeho hlas zvážněl. Otočil ji k sobě, aby jí viděl do očí. „Myslel jsem, že jsem to řekl jasně, chci tě za že -“
Nenechala ho dokončit slovo. „Já to vím,“ přitiskla své rty na jeho. „Víš, že je ještě brzo. Naši si myslí -“
„K čertu s tvými rodiči, já chci vědět, co chceš ty, Hermiono!“ přerušil ji.
Jeho rozzlobený tón ji trochu vyděsil. „Promiň, nemyslela jsem to tak. Souhlasím s nimi – ještě je čas.“
„Na co vlastně chceš čekat?“ zeptal se stále mírně uražený.
„Rone, už jsme to probírali – prvně dodělám školu.“
„Nechápu, jak se být vdaná vylučuje se školou.“
„Nekaž to,“ zaprosila a drobnými dlaněmi mu přejížděla po hrudi. „Radši mi pojď ukázat ty příjemnosti, co mě čekají v manželství,“ mkla na něj šibalsky.
Ron se nenechal pobízet dvakrát, v mžiku jí svékl černé šaty a rukama hladově přejížděl po jejím těle. Ani Hermiona nezůstávala pozadu, a tak za malou chvíli nevnímali okolí. Hádka byla zažehnána.
Když se Hermiona spokojeně přitulila ke svému příteli a rukama objala jeho hrudník, cítila se šťastná. Jejich milování bývala pěkná, tohle však překračovalo běžný průměr. Možná proto, že jsme tak dlouho neměli sex, pomyslela si zahanbeně. Pro samé překlady a studium zapomínala, že je taky jen žena.
„Půjdu se osprchovat,“ oznámila Ronovi a ladně se zvedla z podlahy, na níž skončili.
„Nachystám zatím něco k jídlu,“ navrhl. „Dala by sis špagety?“
„Určitě,“ zasmála se. „Nezapomeň je ale zalít kapkou olivového oleje, aby z toho nebyl jeden slepenec jako posledně,“ rozpustile se ušklíbla.
Když stála pod horkou vodou, jejíž proudy jí masírovaly šíji, pomyslela si, že má opravdu neuvěřitelné štěstí. S Ronem vycházeli lépe, než by si dovolila doufat. Měla práci, po níž sice nikdy neprahla, ale která se ukázala být dostatečně zajímavá a náročná, aby ji naplňovala. Jediné, co jí scházelo -
Ani nevěděla jak, ale její myšlenky se zase zatoulaly ke Snapeovi. Co asi dělá? Náhle ji osvítil spásný nápad – vždyť ho může zkusit najít! Na špagety ani na Rona už ten večr neměla ani pomyšlení, jen horečnatě uvažovala o všech způsobech, jak ho najít.


Druhý den se probudila příjemně osvěžena spánkem – žádné noční můry, žádné kaluže krve ani paprsky zeleného světla.
Ron vedle ní ještě tiše oddechoval, ona se ale nemohla dočkat, až dorazí na ministerstvo a začne s pátráním po Snapeovi, takže nezůstala klidně ležet a nestřežila Ronův spánek, jako to často dělala, dokonce mu ani nedala polibek, než odešla.
V šatně na sebe v rychlosti natáhla světlou halenku a krátkou květovanou sukni. Vlasy nechala rozpuštěné. Ještě vyčistit zuby a mohla vyrazit. Se snídaní se nezdržovala, žaludek měla jako na vodě samým vzrušením – po těch letech by ho konečně mohla vidět.
Vyběhla z domu a ani pořádně nevnímala, že květnové ráno je stále příliš chladné na to, aby se vydala ven bez svetříku. Náhle se zastavila, bezmocně se kolem sebe rozhlédla a nakonec se nejistě posadila na lavičku.

Proč mě to nenapadlo dřív? Přece se nemůžu po osmi letech objevit u jeho dveří a jen tak mu vrátit vzpomínky! Co když už mezi tím – jaké co když – určitě už má jiný život. Jeho mozek nahradil ty mezery způsobené kouzlem nějakými vlastními výplody – stejně, jako to bylo u mých rodičů. Oni byli bez svých vzpomínek na mě jen necelý rok... A on je pod vlivem kouzla už osm let. Má svoji novou identitu, mudlovskou práci, svůj dům, ženu... Nemohla jsem dál pokračovat v takových úvahách.
Složila jsem hlavu do dlaní a málem jsem se rozbrčela. Ten pocit vzrušení a radostného očekávání nevydržel nápor mých obav a zmizel. Vystřídal ho chlad a prázdno. Rozklepala mě zimnice.
Co se to se mnou vlastně děje? Proč chci po osmi letech vytahovat na světlo minulost, která má podle mých nejupřímnějších dobrozdání zůstat skrytá? Přece jsem se tenkrát rozhodla -! Jenže situace se změnila, připomnělo mi mé druhé já. Je z něj hrdina, opěvovaný, uctívaný,... Jistě, ale uctívali by ho tak, kdyby byl naživu? Nezkazilo by to jejich příběhy o nejčestnějším a nejstatečnějším muži? Nikomu bych přece neprospěla, kdybych...
A pak jsem to pochopila. Bylo to tak jasné, tak logické. Naprosto příznačné pro moji povahu. Potřebuji Severuse Snapea vidět tak, jako potřebuje umělec vidět svůj obraz, když ho dokončí. Nemusím mu přece vracet vzpomínky, když zjistím, že je šťastný. Prostě si jen prohlédnu své dílo a zmizím stejně rychle, jako jsem se objevila.


Když byla konečně pevně odhodlána ho najít, doufala, že to bude dílem několika hodin, než s pomocí záznamů ministerstva bývalého profesora nalezne.
Realita se však ukázala složitější – v nekonečných archivech ministerstva nenašla ani zmínku o mudlovi Jasonu Rochesterovi, ani jediný záznam o přemisťování v noc bitvy o Bradavice, žádné nevysvětlitelné úkazy odpovídající výbuchu spontánní magie dospělého čaroděje.
Nevzdávala se, protože jí stále ještě zbývala vlastní paměť. Kupodivu se jí povedlo přemístit se do blízkosti stejné vesnice jako tenkrát v noci. O tom, kam měl odsud namířeno pan Rochester, ale nikdo nic nevěděl.
Věnovala pátrání celý týden, pečlivě procházela jednotlivé možnosti a způsoby, jak ho najít, seznam se ale povážlivě krátil. Vrhla se na celou záležitost jakoby to byla školní úloha, jenže k řešení ne a ne dospět.
Nakonec, v úterý ráno – přesně osm dní od chvíle, kdy s hledáním začala -, si musela přiznat, že Jasona Rochestera se jí nalézt nepodařilo.
Ten den byl ale významný ještě jedním rozhodnutím. Kromě toho, že se zařekla, že po Snapeovi už pátrat nebude, odešla definitivně ze školy.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář