Kapitola sedmá
Sylvie vypadala zuboženě – přes lícní kost se jí táhl tmavofialový stín, horní ret měla roztržený a nateklý a ruku v sádře. Jason ji sledoval ze židle u postele. Spala. Zdravotní sestra mu podala informace o jejím stavu a pustila ho do jejího pokoje, musel ale zahrát srdceryvnou scénu v hlavní roli se snoubencem se spoustou výčitek svědomí. Vlastně zase tolik nehrál – celou cestu do Londýna se užíral představami, co všechno se jí mohlo přihodit. Nic si nenalhával; byla by to jen jeho vina. Nechal se tolik zmámit Jane, že zapomněl na Sylviiny city a jejich zranitelnost.
Chytil ženu na lůžku za druhou, nezraněnou ruku. Drobná dlaň ho studila. Byla tak křehká, přesto věděl, že až se probudí, bude jí muset znovu ublížit. Možná se ale nebude výčitkami svědomí trápit dlouho; možná ho Maureen nechá zabít rychle.
Přál si, aby ji mohl milovat. Aby jí bez zaváhání mohl slíbit lásku, společný život a věrnost, až se probudí. Aby jí dokázal pošeptat vyznání, které si tolik přála slyšet.
Ponořil se do neklidného spánku, z něhož ho probrala Maureen.
„Co tady děláte?“ vyjela na něj.
„Čekám, až se Sylvie probudí,“ oznámil jí rozespale.
„Kdo vás sem pustil?“ dorážela. „Jak jste si vůbec mohl dovolit tady zůstat!“
„Maureen, dost,“ zarazil ji manžel a ukázal na dceru. Sylvii matčin křik probudil. Dívala se vyplašeně kolem sebe. Přejížděla očima tváře přítomných – zastavila se u té Jasonovy a mírně zrůžověla v obličeji.
„Jasone – já -“
„Můžete nás nechat o samotě?“ obrátil se Jason k Sylviiným rodičům. „Jen na čtvrt hodinky, prosím.“
Maureen vypadala, že bude prostestovat, její manžel jí však nemilosrdně sevřel paži a i přes její prostesty ji doslova vyvlekl ven. „Půjdeme do nemocničního bufetu – beztak jsme ještě neměli kafe,“ oznámil Jasonovi.
Ten jenom kývl; pochopil, že jim tím dává možnost si promluvit bez obav, že Maureen bude naslouchat za dveřmi.
„Vrátil ses,“ hlesla Sylvie, když se za jejím otcem zavřely dveře.
„Vrátil,“ potvrdil trochu zbytečně.
„Takže – víla -?“ nechala otázku nedokončenou. Pocítila příval naděje, když ho spatřila u své postele, život ji ovšem poučil, jak nebezpečné by bylo se té naději naplno poddat.
„Víla zmizela,“ řekl dutě.
„To je mi líto.“
„Ne – myslím, že je to tak správné,“ překvapil ji. „Je to asi můj trest.“
„Trest za co?!“ vyjekla.
„Nechoval jsem se k tobě správně, Sylvie.“
„To můžeš napravit,“ pousmála se.
„Mohl bych,“ potvrdil. „Ale opravdu bys chtěla vedle sebe muže, který tě nemiluje?“ zeptal se tvrdě.
„Pokud mě má rád -,“ ta pošetilá víra v dobrý konec zesílila.
„Má tě rád – jenže existuje někdo, pro koho by ten člověk zahodil všechno... A když říkám všechno, myslím všechno, Sylvie. To, co se stalo včera, by se klidně mohlo opakovat... Já – ona – nevím, jak ti to mám vysvětlit...“
„Asi tě chápu – ona je člověk, kvůli němuž přestáváš uvažovat racionálně? I když víš, že ubližuješ sobě nebo svému okolí? I přes svoji výchovu, svoje priority – prostě přes všechno – takového člověka miluješ...,“ posmutněla.
Pochopil, že mluví o svém vztahu k němu a zasáhlo ho ledové prázdno. Měl vůbec tenhle zašmodrchaný trojúhelník řešení milosrdné pro všechny? Nebo prostě minimálně jeden z nich musí zůstat nešťastný?!
„Já ti nebudu nic vyčítat, Jasone. Na to příliš dobře znám tvé pocity.“ Z jejího hlasu zněla taková hořkost a marnost, jakou dosud nepoznal.
„Ale já si to budu vyčítat.“
„Skoro bych řekla, že je to tak správně. Jenže není – nechci, abys byl nešťastný,“ řekla po delší odmlce.
„Já nevím, co mám dělat, Sylvie.“
„Tak nedělej nic – prostě to nech, ať se to samo vyřeší... Já – stačil by mi jen malý kousek z tebe, Jasone. Nepotřebuju celé tvoje srdce, jen malinký kousek té lásky, kterou máš pro vílu...“
„Já ti - nemůžu ti slíbit ani to... Já ti vlastně, Sylvie, nemůžu slíbit vůbec nic – snad jen, že bych chtěl být s tebou – jako tvůj přítel. Ne jako milenec, jen přítel – kamarád...“
„Nabídnout přátelství tomu, kdo chce lásku, je jako dát chleba tomu, kdo umírá žízní...“
„Já vím – znám to přísloví – jen – nemůžu ti lhát.“
„No – možná i proto tě mám tolik ráda,“ pokrčila zdravým ramenem a pokusila se o úsměv. „Nechceš tomu prostě dát čas? Vážně ti nebudu nic vyčítat – ani ty by sis neměl dělat vrásky – já si od tebe vezmu všechno, co mi dáš, a o nic víc nebudu žádat.“
Zamyslel se a snažil se představit si to, co mu vykreslila. Bylo to lákavé a velmi snadné, podlehnut tomu vábení. Na druhou stranu věděl, že svědomí nelze obměkčit. „Musím si to promyslet,“ oznámil jí nakonec. „Já – půjdu se teď projít – dobře? Ale vrátím se, neboj.“
„Máš tolik času, kolik potřebuješ, Jasone,“ ujistila ho. „A vrať se dřív, než mě máma dočista zblbne, jo?“
„Určitě,“ slíbil. Krátce přitiskl své rty na její čelo a odhrnul jí pramen vlasů za ucho. „Nikam mi neuteč,“ usmál se, než za sebou zavřel dveře.
Hodlal ještě zajít do bufetu a říct Sylviiným rodičům, že už zase mohou za dcerou. Maureen s manželem ale potkal už na začátku chodby; oba se o něčem hádali a ani by si ho nebyli všimli, kdyby mu neupadly klíče.
„Už jste si pověděli, co jste potřbovali?“ otázala se medovým hlasem Maureen.
„Dalo by se to tak říct.“
„Odcházíte?“ vyzvídala dál.
„Jen na pár hodin,“ odvětil. „Vlastně jsem jí ještě zapomněl vrátit klíčky od auta,“ podával je Sylviinu otci. „Předejte jí je, prosím.“
„Dáte jí je sám,“ mrknul na něj, „až se vrátíte.“
„Dobře, pane,“ souhlasil. Vlastně se mu to hodilo – i kdyby se nakonec bál sem zajít, bude muset.
Levandule Brownová neměla vánoční svátky ráda. Příliš jí připomínaly, že zůstala sama. Ozdobený vánoční stromeček, kupa dárků v pestrobarevných obalech, vůně cukroví a vánočního krocana – to patřilo těm šťastnějším, těm opravdovým rodinám.
Nahlásila se na Vánoce do práce, kvůli hloupým opatřením ale nemohla pracovat celé svátky. Zítra jí tedy služba končila a ona bude nucena přetrpět ještě pět dní volna, než zase nastoupí do práce.
Starat se o zachování utajení světa kouzelníků ji bavilo. Že má talent pro paměťová kouzla, na to přišla až v sedmám ročníku, o to víc ho však rozvíjela. Byla si jistá, že je to dobrá budoucnost a nemýlila se. Každý den jiné případy, jiní lidé a jiné výzvy.
Mazání vzpomínek bylo choulostivou záležitostí; pokud kouzelník něco přehnal, jeho oběť mohla mít problémy s krátkodobou pamětí. To ovšem nebyl její problém – zvládala mazání do nejjemnějších detailů. Mohla klidně člověka připravit o vzpomínky na svatební den stejně snadno, jako mu sebrat pocit okouzlení z pestrobarevného motýla.
Právě mířila od případu muže, který náhodou zahlédl dvě děti na košťatech. To bylo jediné dobré na Vánocích – kouzelníci přestávali být opatrní a zavalovali ji prací.
Když s oním mužem skončila, zůstaly mu všechny vzpomínky, dokonce si pamatoval, jak se dívá na hvězdnaté nebe – jenom ty děti na něm chyběly. Byla na sebe pyšná.
Kráčela pomalu k budově ministerstva, nespěchala ale do kanceláře. Kdyby se něco přihodilo, sova by ji našla.
Sněhový poprašek jí křupal pod nohama. Slabá záře na východě hlásila příchod nového dne. Ulice byla kromě ní liduprázdná – kdo by taky v šest ráno o Vánocích coural po venku. Vlastně ne až tak opuštěná, uvědomila si, když zahlédla siluetu protijdoucího muže. Se zájmem ho sledovala, když prošel pod pouliční svítilnou, a strnula. Znala ty rysy, i když je léta změnila. Vlasy měl kratší, tvář trochu buclatější, ale byl to on.
„Promiňte.“ Schválně do něj vrazila a teď se omlouvala. „Asi jsem uklouzla – ukazovala na sníh pod svými botami.
„Nic se nestalo,“ odvětil. Moc ji nevnímal; uvažoval o sobě, Sylvii a Jane.
„Neznáme se od někud?“ ptala se Levandule. „Mám pocit, že jsem vás už někdy viděla.“
Prohlédl si její zohavenou tvář a zkoumal každý její rys. „Je mi líto, slečno, ale před pár lety jsem ztratil paměť – pokud se známe, věděla byste to spíš než já.“ Byl trochu netrpělivý, dívka ho nezajímala, chtěl jen svůj klid.
„Ach tak, to je mi líto. Pořád mám pocit, že mi někoho připomínáte – jak se jmenujete?“
„Rochester.“
„To mi nic neříká,“ připustila. „Jste z Londýna – třeba jsem vás někdy potkala – často tudy chodím.“
„To je nepravděpodobné – bydlím v Oxfordu a tady jsem jen na návštěvě,“ odpověděl a vrhl rychlý pohled na hodinky.
„A já vás zdržuju, odpusťte. No nic – krásné svátky,“ rozloučila se.
„I vám,“ nutila ho zdvořilost odpovědět. Nečekal na víc a rychle se vydal opačným směrem než ona.
Levandule uvažovala – buď se schopnost Severuse Snapea lhát a hrát své role vyvinula do dokonalosti, nebo před sebou měla opravdu pana Rochestera, kterému někdo změnil paměť. S náhlým vzrušením si uvědomila, kdo jako poslední viděl Snapea – Ron, Harry a Hermiona. Ušklíbla se a se škodolibým potěšením se rozhodla, že si sem tam udělá výlet do Oxfordu.
Postával nerozhodně před nemocnicí a přemýšlel, jestli by klíčky od auta opravdu nemohl poslat poštou. Nechtěl se vidět s Maureen – tušil, že už ze Sylvie vytáhla, o čem spolu mluvili a s trochou smůly i to, co se seběhlo u něj doma. Nebyl s to čelit jejím výčitkám, protože se jistě budou shodovat s jeho vlastním pohledem na celou věc. Nedokázal slyšet krutou pravdu ještě z jejích úst. Opravdu Sylvii ubližoval, neviděl však cestu ven. Byli oba v pasti.
Nadechl se a vešel dovnitř.
„Tak jste zpátky,“ přivítal ho Sylviin otec.
„Byla tu policie, jsem z nich unavená,“ přiznala Sylvie. „Prý mi neseš klíče od auta,“ nutila se do veselého konverzačního tónu a očima se vpíjela do těch jeho, aby nemusela ani pohledem zavadit o matku.
Maureen se však nedala odstrčit. „Vysvětlila jsem jim, že je to jen vaše vina,“ oznámila mu a přisunula svoji židli ještě blíž k dceřině posteli.
„Mami!“ zavrčela Sylvie pohoršeně. „Když už to musíš vykládat policii, mohla by sis to odpustit aspoň před ním!“
„Zlato, je to pravda,“ namítla Maureen.
Sylvie od ní odvrátila hlavu. „Byla to moje blbost – Jason za nic nemohl,“ trvala trucovitě na svém.
„Tvá matka má pravdu,“ ozval se nečekaně Jason. „Maureen,“ obrátil se přímo na ni, „měl bych asi jít.“
„Ne, zůstaň,“ vrhla na něj Sylvie zoufalý pohled. „Prosím, Jasone, slíbil jsi to...“
„Slíbil jsem, že se vrátím,“ opravil ji.
„Nechoďte,“ přikázala mu Maureen velitelsky, „když si to Sylvie přeje...“
„Přeju,“ potvrdila.
„Dobře, zůstanu,“ usmál se na Sylvii a posadil se na židli do rohu místnosti.
Náhle jako by jim všem došla řeč. Seděli zamlklí a zamyšlení, až se Sylvii nakonec začala klížit víčka.
„Usnula,“ zašeptala Maureen a pokynula Jasonovi, aby ji následoval na chodbu.
„O čem jste mluvili?“ vystřelila otázku dřív, než zavřel dveře.
„Do toho vám nic není – to je mezi mnou a Sylvií.“
„Není, Jasone... Jsem její matka; porodila jsem ji a vychovala a nedovolím někomu, jako jste vy, aby jí zničil život.“
„Bojím se, že to už se stalo,“ povzdechl sotva slyšitelně.
„Já vím, že vás miluje – Bůh ví, kolikrát jsem se jí to pokoušela rozmluvit a s kolika vhodnými muži už jsem ji seznámila. Ona chce ale vás – ne, že bych to chápala... Takže chci od vás jasně slyšet pravdu – máte ji rád?!“
„Mám,“ přisvědčil. „Ne ale dost,“ rozhodl se být upřímný.
„Co je dost a co už není?“ vyštěkla.
„Mám ji rád tolik, aby mi na ní záleželo. Chtěl bych, aby byla šťastná. Nemůžu jí ale splnit to, co si nejvíc přeje – nemiluju ji.“
Maureen na něj vrhla pohled plný nenávisti. „V tom případě se od ní budete držet dál.“
„To vám nemůžu slíbit.“
„To mi budete muset slíbit,“ řekla nebezpečně klidně.
„I kdybych to nakrásně udělal, ona přece ví, kde bydlím, ví, kde pracuju – najde si mě sama, když bude chtít.“
„Já se postarám, aby nechtěla,“ oznámila mu Maureen. „Sestřičko?“ oslovila kolemjdoucí dívku. „Tenhle pán už do pokoje slečny Caldwellové nevstoupí, je to jasné? Nebudete mu ani podávat informace o jejím stavu. I kdyby volal – neřeknete mu nic.“
„To ale rozhoduje slečna, ne vy,“ vysoukala ze sebe sestřička rozpačitě.
„Obávám se, že zjistíte něco jiného... Ředitelem nemocnice je doktor Stone, že?“ zeptala se Maureen.
Zmatená dívka jen kývla na souhlas.
„Znám se s ním už dlouhá léta – myslím, že když mu řeknu, že někteří jeho zaměstnanci ke mně nejsou tak zdvořilí, jak by měli -,“ konec věty nechala viset ve vzduchu.
Sestřička výhrůžku pochopila. „Jistě, madam, ke slečně můžete jen vy a pan Caldwell. Stejně tak informace podáme jen vám – je to tak správně?“
„Ano, děvče, můžete jít.“
Dívka odchvátala a Maureen ji s vítězoslavným šklebem sledovala.
„Přinutím ji na vás zapomenout.“