Kapitola třetí
Jak se blížil den jejího dalšího setkání se Snapem, její myšlenky víc a víc černaly a těžkly. Sžírala ji nerozhodnost. Chvílemi byla přesvědčená, že nikam nepůjde. Miluje přece Rona a jít na setkání s nějakým jiným mužem, sama a za Ronovými zády – musela si připustit, že se to neslučuje s jejími představami o věrnosti a lásce. Jenže pak se přistihla, jak v duchu přemýšlí nad tím, co si obléct na sebe.
Měla pocit, jako by zabředávala do něčeho, co nezvládá ovlivnit. Žaludek měla na vodě a celý týden pořádně nejedla, víkend byl ovšem nejhorší. Nedokázala Ronovi vysvětlit, proč je tak zadumaná a náladová. Poctivě se snažila nedat před ním svoje podráždění z vlastních úvah najevo, ale jak už to bývá, sem tam jí něco uklouzlo.
„Děje se něco?“ otázal se jí v neděli večer, poté, co na něj křičela kvůli drobkům chleba, které po krájení zůstaly na lince.
„Ne, já -,“ už posté uvažovala, jestli mu má říct o pravém důvodu svých nálad, jenže nedokázala ze sebe vypravit ani slovo.
„Ale no tak, Hermiono, lhát ti nejde,“ křivě se usmál a položil jí ruce na ramena.
„Promiň, to asi ta práce,“ povzdechla a radši sklopila pohled, aby z něj nedokázal nic vyčíst.
Zjevně neměl s tím lhaním úplně pravdu, protože teď jí uvěřil. „Nesmíš si to tak brát. Kingsley tě nevyhodí,“ mrkl na ni.
„O to přece nejde,“ namítla.
„Tak o co jde?“
„Chci svoji práci dělat dobře!“ vyštěkla. „Mně nejde o teplé klidné místečko, chci v tom výzkumu pokročit, uspět, copak to nechápeš?!“
„Ale jo, uklidni se,“ chlácholil ji. „Nemyslel jsem to tak, že by ses flákala... Jen jsem myslel – děláš tu práci dobře a právě proto tě Kingsley nikdy nevyhodí, jasné?“
Chtěla se s ním ještě hádat, chtěla křičet a nadávat, práskat dveřmi a házet věcmi, aby její okolí odráželo stav její duše, jenže Ron ji políbil a odešel do ložnice.
S povzdechem se posadila na sedačku. Byla neuvěřitelně unavená, přitom ale nebylo z čeho. Položila se na měkké polštáře a rukama si přikryla obličej. Tak to dělávala, když byla malá. Celý svět se smrsknul na načervenalé přítmí. V takových chvílích si představovala, že dokáže zmizet ze zemského povrchu, uletět někam do neznáma.
Připadala si jako podvodnice. Co hůř, věděla, že je podvodnice. Klamala Rona a ubližovala mu. Věděla proč to dělá a odkdy to dělá, ale mluvit s ním o tom bylo tabu. A ublížila i Snapeovi. Sebrala mu jeho život a teď mu ho nemohla a nedokázala vrátit. Byl tak spokojený jako Jason Rochester, tak – jiný. Jenže její svědomí jí napovídalo, že na nic z toho neměla právo. Zahrála si na Boha. Ne tím, že by ho zachránila, to stále považovala za dobrý skutek. To, co se událo potom, však mohla správným nazvat jen těžko. Osm let jí trvalo, než si vzpomněla na jiný život než svůj.
Otřásla se odporem a studem.
Samozřejmě, že na schůzku dorazila. O pět minut dřív, navzdory tomu, že před šatníkem strávila nejmíň půl hodiny.
Nakonec se rozhodla pro dlouhý červený kabát s kapucí olemovanou umělou kožešinou, který si šetřila pro zvláštní příležitosti. Pod něj skryla rafinované černé vlněné šaty, v nichž se cítila velmi sebevědomě a přitažlivě.
Když kráčela ulicí k místu jejich setkání, několik mužů se za ní ohlédlo.
Vlasy, které po dlouhých úvahách nechala přirozeně rozpuštěné, se jí v mírném vánku vlnily kolem obličeje.
Snape už na ni čekal a musel polknout, když ji viděl. Znovu začal uvažovat, odkud ji zná, protože mu na mysli vytanul obrázek jejího mladšího já v bleděmodrých šatech – jak z nějakého plesu.
„Tak jste přišla,“ pousmál se nejistě.
„Slíbila jsem to,“ poznamenala spíš pro sebe.
„Chcete jít zase na kávu – tedy ve vašem případě na čaj, nebo budete ochotná věnovat mi hodinku a nechat se provést po Oxfordu?“
Přikývla. Den byl nezvykle slunečný a teplý – počasí jako stvořené pro poznávání venkovních krás. Pomalým krokem zamířili k budovám univerzity.
„Dneska jsem odhodlaný se dozvědět i něco o vás,“ prohodil konverzačnínm tónem, přesto ale cítila skrytou naléhavost v jeho hlase.
„Já jsem nezajímavá – radši bych pokračovala ve vašem výslechu,“ usmála se.
Přimhouřil oči. „Vždyť už toho vítě tolik. Zato vy jste pořád záhadná.“
„Nepřehánějte – jsm úplně stejná jako všechny ženy.“
S tím nemohl Severus souhlasit. Nežil v celibátu a rozhodně se žen nijak nestranil, zatím ale nepotkal nikoho, kdo by ho k sobě tak přitahoval.
„Radši mi povězte něco o svém dětství – kde jste vyrůstal?“ vyptávala se Hermiona nezastřeně.
„Tak tohle je bohužel otázka, na niž vám neodpovím,“ povzdechl si. „Já – prý jsem jako malý utrpěl nějaký úraz hlavy... Doktoři ani sami nevědí, co to přesně způsobuje, ale – no před necelými devíti lety mě našli ve vesnici poblíž – nepamatoval jsem nic. Jen svoje jméno,“ odmlčel se a úkosem na ni pohlédl. Kráčela pomalu kupředu a dívala se pod nohy. „Nejtěžší to kupodivu bylo s úřady,“ uchechtl se.
„To muselo být jako se znovu narodit,“ řekla zamyšleně.
„V té frázi je příliš mnoho pozitivního – vypadá to, jako by člověka potkalo nějaké štěstí...“
„A není to takové?“ zajímala se téměř úzkostlivě.
On ale spodní tón nezaslechl. „Když nevíte, kdo jste, má to výhodu v tom, že si vlastně celý život tvoříte od základů znovu. Jenže v tom je i to úskalí – nemáte přátele, rodinu, domov – žádný zmizelý Jason Rochester se nepohřešuje –,“ polkl. „Měl jsem trochu pocit, že jsem nemohl být – dobrý člověk – když mě nikdo nepostrádá.“
Hermioně se v krku udělal knedlík. Nemohla mluvit. Ublížila mu a neviděla cestu, jak to všechno napravit nebo aspoň odčinit. Neviděla před sebou žádnou cestu.
„Vlastně nevím, proč vám tohle vykládám, já -“
„To nic,“ přerušila ho. „Vždyť jsem se sama zajímala.“
„Já takhle otevřený nebývám,“ namítl.
„Já se omlouvám, já -,“ nevěděla, co říct. V té omluvě se snažila vyjádřit všechno to, co mu nikdy nebude moct prozradit.
„Nic se neděje,“ ujišťoval ji. „To je přece můj problém, ne váš.“
„Na druhou stranu, jsme přece přátelé, ne? A ti by k sobě měli být otevření a upřímní,“ plácla.
„Na to jsem málem zapomněl,“ konečně se trochu pousmál. „Ale konec takových řečí – radši pojďte na horkou čokoládu,“navrhl a jemně ji chytil za paži.
Nebránila se.
Jason Rochester vystoupil z autobusu v malé malebné vesničce. Tmavý kabát měl rozpnutý a šálu jen přehozenou kolem krku. Počasí v posledních dnech předvádělo hotové kotrmelce. Na severu Británie už napadlo půl metru sněhu, jih však stále zůstával bez vánoční atmosféry. Dnešek byl asi nejteplejším za celý měsíc, skoro jako by přicházelo jaro.
Živé ploty, kolem nichž kráčel, byly opadané a působily bezútěšným dojmem. On měl přesto báječnou náladu. Připadal si, jako by se vznášel několik čísel nad zemí.
Malý kamenný domek s červenými dveřmi ho z dálky vítal. Zabočil z hlavní cesty a za okamžik už štrachal po kapsách a hledal klíče.
Uvnitř bylo chladno, hned tedy zapálil hraničku dříví připravenou v krbu a pár okamžiků jen s radostnou pýchou pozoroval, jak se plamínky rozhořívají. Kdysi nedokázal vůbec rozdělat oheň, vzpomněl si na ty temné dny po ztrátě paměti.
Ještě v kabátu si přisunul křeslo ke krbu a posadil se. Očima rodiče, který se dívá na své spící dítě, si prohlížel svůj obývák. Jane ho dnes donutila vrátit se ve vzpomínkách k tomu dni, kdy se probudil – sám, bez peněz, bez přátel, bez rodiny, jen se svým jménem a nejasnými záblesky vzpomínek z raného dětství.
Vybudoval svůj život odznova, měl ovšem pocit, že mu stále něco chybí.
Z úvah ho vytrhlo nesmělé zaklepání na dveře. S trhnutím se probral a šel otevřít.
„Ahoj,“ pozdravila halasně přitažlivá asi třicetiltá žena a jednou rukou ho objala. V druhé pevně svírala cestovní tašku.
„Sylvie, čekal jsem tě až zítra,“ podivil se a s nelibostí hleděl na její Mini Cooper zaparkovaný na pečlivě šlechtěném trávníku.
„Dostala jsem volno,“ usmála se. „Pozveš mě dál?“
„Ale jistě, promiň, jen pojď,“ ustoupil ode dveří, aby mohla projít dovnitř. Vzal od ní tašku a položil ji na zem. Pak jí galantně pomohl z kabátu.
„Dovezla jsem rybu a hranolky, dáš si?“ ptala se, zatímco v kuchyni vybalovala z mastného papíru oblíbenou pochoutku.
„Ne, víš přece, že smažné nejím,“ odmítl.
„Vím, ale ještě mě nepřestalo bavit to zkoušet,“ mrkla na něj hravě. Dnes ale neměl náladu. Narušila jeho řád, jeho klid a plány. Doufal, že tenhle rozhovor proběhn jindy. Zítra, pozítří, ale ne dnes. Ne hned.
„Sylvie, neuraž se, ale -,“ začal pomalu.
Ona mu však téměř nevěnovala pozornost. Vesele si broukala a přepínala programy na televizi. Chovala se jako doma.
„Jasone, prosím tě, děje se něco?“ otázala se, když jí sebral ovladač a televizi vypnul.
„Vlastně ano,“ odvětil. „Já – asi jsem někoho potkal.“
„Aha,“ vypadlo z ní po chvíli. „Takže – teď jsi s ní, to mi chceš naznačit?“
„Ne – jen -“
„Líbí se ti,“ konstatovala klidně.
„Asi, ale -“
„Tak už se sakra pořád neboj, že někomu ublížíš,“ zvýšila hlas. „Kdybys nebyl pořád tak úzkostlivý,“ posteskla si. „Všechno řešíš – místo abys prostě žil.“
„Jen se snažím mít čisté svědomí, na tom snad není nic špatného,“ ohradil se dotčeně.
„Přisedla si k němu a položila mu dlaně na spánky. Snažil se její ruce odtáhnout, ale nedovolila mu to. „Občas lidem víc ublíží, když něco neuděláš nebo neřekneš... Víš, že tě mám ráda už od doby, kdy jsem tady studovala. Tys ale nikdy nedal najevo, jak to bereš ty.“
„Víš přeci, že tě mám rád,“ řekl překvapeně.
„Popravdě? Ne, nevím. Skoro mám pocit, že ti mě jen bylo -“
Nahněvaně ji přerušil: „Mlč. Neříkej to slovo. Tak to přece není.“
„Když jsem přijala tu práci v Londýně, Jasone, myslela jsem si, že se konečně dozvím, jak na tom jsme. Že budeš buď bojovat, abych se nikam nestěhovala, nebo mě necháš plavat. Jenže ty prostě pasivně přijímáš všechno, co přichází a sám se skoro nezapojuješ. Jako kdybys nežil svůj vlastní život...“
„Jsi nespravedlivá,“ vyčetl jí. „Kdybych tě ve svém životě nechtěl, řekl bych ti to.“
Na to zjevně neměla co říct, takže se mezi nimi rozhostilo ticho. Jason nasával její vůni frézií smíšenou s pachem smažené ryby. Kdysi pro něj představovala klidný přístav, teď už ale necítil nic než slabou náklonnost. Křivky měla stále svůdně ženské, oči temně modré a lákavé jako mořské hlubiny, blonďaté vlasy jí spadaly pod ramena, od teď byl ale k jejím půvabům slepý.
„Můžu tu dneska ještě přespat?“ zeptala se nakonec.
„Přece tě nevyhazuju,“ ošil se. „Tady máš vždycky dveře otevřené – jen jsem chtěl – chtěl jsem, abys věděla... že se věci změnily – pro mě.“
„Představíš mi někdy tu vílu?“ usmála se.
„Nebuď tak tvrdá,“ žádal.
„Já jsem to nemyslela zle.“
„Já vím, ale znělo to – tohle k tobě nesedí,“ nejistě ji pohladil po vlasech. „Vždycky zůstaneš moje první, Sylvie.“
Hystericky se zasmála. „Mohls jich mít přede mnou stovky.“
„To jistě – leda bych k tomu měl i nadité bankovní konto – jinak nevím, na co bych je vábil.“
Zvážněla. „Máš obrovské charizma.“
Jason doufal, že má pravdu. A že jeho charizma bude působit na tu jedinou, kterou by chtěl. Víla, pousmál se v duchu. Proč ne – ode dneška je to víla.