Komnata nejvyšší potřeby
Divokej Bill – Půjdem dál
Ztracené naděje a sny
nesplněná přání
sám v sobě démony ty máš
duše osamocená
uprostřed všeho jsem teď sám
na co vzpomínat mám
řekni mi pravdu nebo lež
na zázrak nečekám
A půjdem dál
ruku v ruce všemu co se může stát
a půjdem dál
až se to stane, stane se to nám
Všichni si dokola jen lžou,
pod rukou neviditelnou
ze stran se plíží tiše strach
ovládá každýho z nás
poslat je na onen svět
někdo to musí bejt
postav se do pozoru teď
na zázrak nečekej
A půjdem dál
ruku v ruce všemu co se může stát
a půjdem dál
až se to stane, stane se to nám
a půjdem dál
ruku v ruce všemu co se může stát
a půjdem dál
až se to stane, stane se to nám
A půjdem dál
ruku v ruce všemu co se může stát
a půjdem dál
až se to stane, stane se to nám
a půjdem dál
ruku v ruce všemu co se může stát
a půjdem dál
až se to stane, stane se to nám
http://www.youtube.com/watch?v=LT-CR6SScVM
Neville se ráno probudil a chvíli ospale mžoural do prvních slunečních paprsků, než si konečně vybavil události uplynulého dne. Nevesele se uchechtl při představě, jak blízko byl smrti. I když ho konec života neděsil tak jako kdysi, vyvolával v něm stále nepříjmné mrazení v zádech. Nebyl ještě připravený opustit svět, chtěl předtím něco dokázat. Chtěl, aby na něj babička mohla být pyšná; aspoň tak hrdá jako na jeho otce.
Vzpomínal na dětství. Tehdy nechápal, proč a jak se to všechno stalo. Nevěděl, proč v sobě jeho babička nosí tajnou, avšak o to zuřivější nenávist ke všem starobylým čistokrevným rodům honosícím se svým perfektním rodokmenem. Mohl jen tajně naslouchat za dveřmi, být tichým svědkem všech rodinných hádek o jeho rodičích.
Toužil je mít doma, nemuset za nimi chodit do přísné nemocniční budovy. Když se vzbudil z noční můry, chtěl, aby to byla jeho maminka, k níž by se přitulil. I kdyby ho nepoznala.
Zaplašil rychle vzpomínky na den, kdy našel na půdě staré noviny a konečně se dozvěděl celou pravdu. Nechtěl na to myslet.
„Dobré ráno,“ pozdravil radši Rona, který právě vylézal ze stanu.
„Dobrý,“ zazíval Weasley. „Promiň, nějak špatně jsem dneska spal,“ omlouval se. Začal automaticky rozdělávat oheň a chystat vodu na čaj.
„Ještě se s vámi nasnídám a pak půjdu,“ oznámil mu Neville. „Nechtěl bych, abyste si mysleli, že si nevážím té záchrany, ale -“
„V pohodě, kamaráde,“ ujistil ho Ron. „Jen ti s Hermionou potřebujeme něco říct, než se rozdělíme.“
„Musím kontaktovat Řád,“ vysvětloval Neville. „Musím jim říct, že profesoři teď nesmějí ze školy, s výjimkou Smrtijedů, samozřejmě. A taky chci bojovat.“
„Jasně,“ přikývl.
„Mohl bych se pak vrátit k vám -“
„Neville, nemusíš mít pocit, že nám něco dlužíš. Navíc, až ti řekneme, co máme na srdci, pochopíš, že bude nejlepší, pokud se nebudeme vídat...“
„Aha,“ ztichl téměř žalostně.
„Dobré ráno – dneska bude nejspíš pěkné vedro... Čaj je hotový?… K snídani budou uzenky.“ To Hermiona vylézala ze stanu. Na tváři se jí usadil úsměv, hluboko uvnitř ji však trápily pochybnosti. O Nevillovi a viteálech, o Snapeovi, a dokonce i o jejím vlastním úsudku. Vážně byl tak dobrý, aby se na něj mohla spoléhat?
Ponoření do svých vlastních úvah se nasnídali a Hermiona mlčky sklidila nádobí. V kouzlech pro domácnost se neustále zlepšovala, takže nyní zvládla jediným mávnutím hůlky talíře umýt a odlevitovat zpátky do stanu.
„To, co ti chceme říct, je velmi důležité, a také velmi tajné, Neville,“ začala opatrně. „Musíš se zavázat, že to neřekneš nikomu, dokud se nedozvíš, že jsem já nebo Ron po smrti, případně pokud bys ty sám umíral. Pak to smíš prozradit jedné pečlivě vybrané osobě, u níž si budeš jist, že to nedonese Ty-víš-komu.“
Hermiona na okamžik zmlkla, aby se přesvědčila, že Neville stíhá sledovat její slova. Longbottom krátce kývl, aby pokračovala. „Pokud jsi opravdu odhodlaný, pak teď složíš Neporušitelný slib.“
„Dobře, pojďme na to,“ promnul si Neville nervózně dlaně. Nebyl si stoprocentně jistý, jestli se chce zavázat k něčemu takovému, ale Hermioně i Ronovi důvěřoval. Klekl si naproti Hermioně a propletl její ruce se svými. Ohlédl se po Ronovi, který jako by se na chvíli ztratil ve vlastních myšlenkách.
„Můžeme?“ zeptala se jemně Hermiona a tím ho probrala.
„Ale jistě,“ přisvědčil Weasley a přistoupil blíž k nim. „Zavazuješ se, Neville Longbottome k tomu, že přijmeš tajemství, jež ti svěří Hermiona Grangerová a já, Ronald Weasley?“
„Ano,“ vydechl Neville a první ohnivý jazyk obmotal jeho a Hermioniny spojené paže.
„Že budeš toto tajemství chránit a neprozradíš ho, dokud někdo z nás tří nebude mrtvý nebo v nebezpečí smrti? A i potom pečlivě rozvážíš, komu tajemství předáš, aby se o něm nedozvěděl Pán zla či některý z jeho přisluhovačů?“
„Ano, tak přísahám,“ přisvědčil rozechvěle. Druhý jazyk svázal jejich ruce.
„Nechť zemře ten, kdo zradí. Proditoris mors est*,“ dokončil Ron temně, s nádechem vznešenosti v hlase. Pamatoval si to kouzlo z dětství a jeho prostřednictvím do něj proudil odkaz dávno zašlých časů. I Hermiona s Nevillem vypadali oněmělí sílou starodávné magie, jenž jim poutala ruce. Plameny však pomalu uhasínaly a ztrácely se.
„To tajemství – může pomoct porazit Toho, jehož jméno se nevyslovuje,“ prozradila po několika minutách ticha Hermiona. „Obáváme se však, aby se nedozvěděl, že o tom víme. Podle Brumbála a Harryho,“ u druhého ze jmen chvíli váhala, než ho vyslovila, „nemá ani tušení, že někdo tohle tajemství zná.“
„Proto je důležité,“ navázal na ni Ron, „aby o tom vědělo co nejméně lidí. Zároveň se však ta znalost nesmí ztratit – bez toho už bychom měli opravdu pramalou naději,“ mluvil, zatímco Hermiona se vydala do stanu pro tlustou knihu, v níž bylo to málo, co o viteálech věděli.
„O čem teda mluvíte?“ chtěl znát Neville.
„Tady to je,“ Hermiona před ním svazek otevřela na příslušné straně. „Přečti si tenhle odstavec, ale tohle slovo,“ ukázala prstem na viteál, „nikdy nevyslovuj nahlas.“
Longbottomovy oči soustředěně jezdily po jednotlivých řádkách, jak se propracovával textem. Hermiona, ačkoli četla vzhůru nohama, měla už všechno přečtené dvakrát, než od knihy zvedl hlavu. Netrpělivě bubnovala prsty do knihy, dokud na ni Ron nevrhl zničující pohled.
„Jenže – to by znamenalo -,“ kulatou tvář měl Neville staženou obavami a z očí mu svítil údiv. „Znamenalo by to – že je – nesmrtelný?“
Oba dva kývli. „Myslíme – tedy Harry a Brumbál si mysleli, že jich vytvořil šest... Tři už jsou zničené, tři další zbývají. Bez nich ho bude samozřejmě možné zabít jako kohokoli jiného.“
„Proč neříkáte to slovo?“ obrátil se Longbottom na Hermionu.
„Bojíme se, aby nebylo začarováno stejně jako jeho jméno,“ odpověděla. „Konec konců, je to jeho slabina.“
„Vy myslíte, že je na to slovo uvalená stejná kletba – že když to vyslovíte – že -“
„Ano, mohla by s zrušit všechna ochranná zaklínadla... Už jsme to jednou zažili a není to nic příjemného,“ promnula si tenkou jizvičku, jež jí zbyla po říznutí od Belatrix. „Najednou je z tebe veliký terč.“
Opět se odmlčeli.
„Víte, kde to je schované?“ tázal se Neville.
„Ne,“ přiznal Ron. „Co se ty-víš-čeho týče, jsme v koncích. Ještě když byl s námi Harry, jsme pomalu vloučili prakticky všechna místa, která nás napadala. Zbývá zahraničí...“
„A Bardavice,“ připomněla Hermiona. Když se rozhodli Longbottomovi důvěřovat, měli by mu říct vše. „Harry si myslel, že by to mohlo být na hradě.“
Neville na ni zarmouceně pohlédl. „Jít tam je sebevražda. Po mém útěku bezpečnostní opatření nejspíš ještě zpřísní... A to se beztak škola víc podobá vězení – na pozemcích se pohybují hlídky, uvnitř hradu je nastražených několik kleteb. A pak je tu problém s přemisťováním – nejspíš byste museli pěšky...“
„Zatím se tam nechystme,“ ujistil ho Weasley. „Víme, že by to bylo hloupé. Na druhou stranu, bezpečnostní opatření asi jen tak nezmírní, takže možná - ...“
„Rozumím,“ přikývl. „Jednou to budete – nebo budu – muset zkusit.“
„Ne,“ zaprostestovala Hermiona. „To, že o tom víš, nemusí nutně znamenat, že máš bojovat. Není to povinnost.“
„Ale já jsem si to zvolil,“ opáčil. „Celý rok jsem vedl Brumbálovu armádu. Možná to není tak hrdinské jako putovat a hledat vy-víte-co, ale je to aspoň něco. Nejsem zvyklý sedět s rukama v klíně.“
„Promiň – já jsem to tak nemyslela. Chtěla jsem jen, abys věděl, že ti nic nenařizujeme – jen abys to tajemství předal dál, pokud by hrozilo, že zemře s námi.“
„Dobře – jestli je to všechno -“
„Ještě jedna věc – kdyby se cokoli stalo – cokoli, co bychom měli vědět, přijď na kopec Oakham u Syčivého Sirákova. Jestli se stane něco naléhavého, minutu přerušovaně sviť modrým světlem. Přestaň a za pět minut to opakuj znovu. My přijdeme,“ instruovala ho Hermiona tak, jak se ráno s Ronem domluvili.
„Takže teď můžu kam chci, ale mám být vašima ušima i očima?“ ujišťoval se.
„Tak nějak,“ mírně se pousmáli. „Dávej na sebe pozor – v Řádu je minimálně jeden zrádce a může to být kdokoli. Nevěř nikomu.“
„Správně bych vlastně neměl věřit ani vám,“ upřel na ně pronikavý pohled.
„Učíš se rychle,“ konstatovala Hermiona suše. „Nezapomeň na tu přísahu.“
„Na Nezrušitelný slib se zapomíná těžko,“ ušklíbl se. „Já -… Opatrujte se.“
„I ty,“ Hermiona k němu přistoupila a letmo ho objala.
Ron ho poplácal po rameni. „Kamaráde, na viděnou. Fénixův řád – tedy spíš bych měl říct Kingsleyho, zastihneš na téhle adrese... Nebo bych spíš měl říct, že tam byl k zastižení ještě před nedávnem,“ podal mu malý kousek pergamenu. „Ať se ti daří.“
Nevilla začaly trochu pálit oči, proto radši sklonil hlavu a předstíral, že pečlivě studuje Ronův neuspořádaný rukopis. Když se uklidnil natolik, aby mohl promluvit, aniž by ho hlas zradil, tiše se rozloučil: „Ahoj.“
Rychle se přemístil, aby už neviděl jejich ustarané obličeje, a unaveně sklesl do orosené trávy. Připadalo mu, že na něm leží tíha celého světa.
Bradavické pozemky nabízely v létě mnoho možností vyžití, nezůstal tu však většinou žádný student, který by se mohl koupat v jezeře, létat na koštěti nad rozlehlými lesy či si užívat vychlazenou dýňovou šťávu ve společenké místnosti.
Letos tomu ale bylo jinak; jedna studentka, jež mohla tohle všechno využít, tu byla. A s ní všichni profesoři kromě Snapea a Carrowových. Ti se ovšem pravidelně ve škole objevovali, aby dohlíželi na její chod.
Na jídlo musela Ginny docházet do Velké síně, víkendovou snídani si však mohla nechat donést až do postele, což byl oproti zaběhnutým zvykům poměrně příjemný ústupek. Nemusela díky tomu aspoň o sobotních a nedělních ránech čelit zkoumavým pohledům přítomných profesorů a profesorek, kteří si ji zpoza Čestného stolu zamyšleně prohlíželi, kdykoli kráčela ke svému místu. I madame Pomfreyová na ni nyní hleděla beze stopy starostlivosti a péče, již normálně projevovala.
Ginny to vlastně ani tolik nevadilo, brala to jako přípravu na mnohem horší věci. Uvnitř ní hořelo silné světlo pomsty, jež jí umožnilo ignorovat svoje okolí a soustředit se jen na svůj plán. Na svůj cíl.
Veškeré úsilí teď věnovala studiu černé magie. Měla pro sebe celou knihovnu a díky profesoru Křiklanovi se dostala i do oddělení s omezeným přístupem. Sám Horacio se zdál znuděný a bez obvyklé jiskry, když se nemohl rozptýlit manipulacemi se studenty. Už mu ani nechodily dopisy od někdejších oblíbenců a tučné bříško jako by se trochu zcvrklo nepřízní osudu. Zavřený na hradě očividně strádal.
Netrvalo ovšem dlouho a Ginny vyčerpala i bohaté zásoby knihovny. Jejím požadavkům neodpovídalo mnoho knih a to málo, které ji skutečně zajímalo, měla nastudované velmi rychle. Začala se odhodlávat, že zajde za ředitelem a poprosí ho, zda by si nemohla půjčit některé knihy, které měl dlouhodobě u sebe on.
Dřív, než se k tomu rozhoupala, narazila na něj na chodbě, kde se jí možnost zapříst s ním rozhovor zdála lákavější než ve strohé ředitelně, jeho milovaném království.
„Dobrý den, pane řediteli,“ pozdravila ho a omlouvala se, že do něj vrazila.
„V pořádku, jen by nebylo od věci přestat myslet na svá milostná trápení a dávat pozor na cestu,“ ušklíbl se a s typickým zavířením černého pláště se chystal pokračovat k Velké síni.
„Počkejte, prosím. Chtěla jsem s vámi mluvit,“ prozradila. Když se zastavil a věnoval jí soustředěnou pozornost, pokračovala. „Vzhledem k tomu, že bych celé léto nerada prolenošila, rozhodla jsem se, že si nastuduju dopředu něco z černé magie. Bohužel, většinu těch nejzajímavějších knih máte půjčenou vy,“ vrhla na něj rychlý pohled, aby se ujistila, že ji stále poslouchá.
„Stále nechápu, co po mně chcete, slečno Weasleyová,“ pozvedl jedno černé obočí. Z temných očí mu šlehaly blesky.
„Myslela jsem, že bych si třeba mohla některé z těch knih na pár dní půjčit,“ zamumlala tiše. Začalo jí být jasné, že neuspěje, nehodlala se však jen tak vzdát. Přece ji nezastraší jeden jeho zlý pohled.
„Ty svazky obsahují mocnou černou magii – jsou z oddělení s omezeným přístupem. Řekněte mi jediný důvod, proč bych vám měl dovolit něco takového číst?!“
„Chci sloužit Pánovi zla a chci mu sloužit co nejlépe,“ zadívala se mu přímo do očí. „Chci v černé magii excelovat.“
Využil toho, že na sebe hledí, a znovu jí neverbálním kouzlem pronikl do hlavy.
Hradby byly pryč. Místo toho stál na vylidněné planině. Kolem něj nebylo nic – žádné pocity, žádné myšlenky. Jen v dálce na obzoru se rýsovala obrovská hořící hranice dřeva; maják zářil do pouštní tmy a vábil ho k sobě. Stačilo pár kroků a míle se smrskly v centimetry. Postavil se před hranici a na jejím vrcholu spatřil Voldemorta, kterak na něj blahovolně shlíží. Ginny klečela u černokněžníkových nohou.
„Vstaň,“ pronesl sykavě Pán zla a Ginny se pomalinku zvedla. „Budeš mi sloužit?“ ptal se jí. „Položíš za mě život, když bude třeba?“
„Ano, můj pane,“ zašeptala horlivě a upřela na něj oči plné obdivu.
Vtom se Snape zapotácel, jak ho neuvěřitelnou silou cosi zvedlo a odmrštilo pryč.
„To vy?“ zptal se nebezpečně klidným hlasem poté, co se vrátil do reality. Kolem něj už byla zase jen obyčejná školní chodba, Voldemort zmizel, jen rusovlasá dívka na něj dál kulila své čokoládové oči.
„Co já?“ otázala se nevinně, ačkoli si byla vědoma toho, jak blízko je Snape tomu, aby ji proklel. „Já jsem na nikom Nitrozpyt nezkoušela,“ pousmála se. „A kdybych zkoušela, asi bych si uvědomila, že nesu veškerou odpovědnost za následky.“
„Mně se možná ubráníte, ale Pán zla -“
„Pánovi zla se bránit nebudu,“ v úsměvu odhalila bílé zuby. „Netoužím po ničem víc, než ukázat mu svoje yšlenky. Bude nadšený, jakou ve mně získá služebnici.“
Severusovi se náhle udělalo slabo. Ginevra Weasleyová ho mátla; nedokázal poznat, kdy lže a kdy mluví pravdu. Ovšem pokud opravdu mluvila upřímně, pokud mu skutečně odhalila pravou podstatu svých přání, byl zděšen víc, než kdyby lhala. Bylo pro něj trýznivé sledovat, jak se další blázen vrhá přes okraj propasti. O to trýznivější, že Ginny byla žena a on ženy vždycky považoval za citlivější, za hodné ochrany.
Musel v sobě vzburcovat veškeré sebeovládání, aby se na ni nerozkřičel a nevyčetl jí její pošetilost. Sám si vzpomínal na roztřesené očekávání dokonalosti po boku Toho, jehož nesmíme jmenovat. Pamatoval si na vlastní vzrušené popocházení před komnatou, v níž měl složit svůj slib věrnosti. A taky si živě vzpomínal na první mučení, na první vraždu...
„Pomůžete mi, pane řediteli?“ vyzvídala nedočkavě. „Opravdu bych ráda prázdniny využila ke studiu.“
„Když už se musíte učit, studujte radši lektvary, v těch máte ještě rezervy,“ odsekl chladně a nedbaje na její prostesty odkráčel. Nehodlal už ani minutu poslouchat její řeči.
Jak může být tak hloupá?! ptal se sám sebe rozčileně. „Tak naivní... Tak oddaná myšlence čisté krve... Cožpak ani trochu nelituje smrti rodičů? Nebo je opravdu taková mistryně přetvářky? Sám byl dobrým hercem, proto si byl vědom, že Ginny je může všechny klamat. Zároveň však chápal, že existují určité hranice předstírání. A ona byla daleko za takovou hranicí. Zvlášť ta hodina černé magie, kde Longbottoma mučila... To by nemohla zvládnout – není to v lidských silách, předstírat něco takového a nezbláznit se.
Ginny se za ním dívala, jak odchází temnou hradní chodbou, a cítila zklamání. Doufala, že se jí podaří knihy získat.
Celé odpoledne bloumala bezcílně hradem a nadávala si, že na něj nebyla milejší. Vždyť svou neústupnou mírností zatím získala víc, než kdyby se bez rozumu dohadovala.
Právě stála před gobelínem s Barnabášem Blouznivým a dumala, jak se nejrychleji dostane ze třetího patra do ložnice pro koště, aby si zalétala, když ji to konečně napadlo. Za stěnou se přece nalézala Komnata nejvyšší potřeby. A v ní by mohla nalézt útočiště; mohly by tam být všechny svazky, jež tolik touží prostudovat. Vždyť když Brumbálova armáda potřebovala, proměnila se komnata v perfektní studovnu.
Nedočkavě začala chodit kolem gobelínu a usilovně myslela na všechnu literaturu a pomůcky, které si pro své cviční přála mít. Se zavřenýma očima prošla potřetí tam a zpět. Když uvolnila pevně semknutá víčka, málem vykřikla radostí – opravdu tu byla malá dvířka, na něž si ze čtvrtého ročníku pamatovala. Vzala za kliku a se směsicí napjatého očekávání a obav vstoupila dovnitř.