Portrét
One Republic – All the right moves
All the right friends
in all the right places
So yeah, we're going down
They've got all the right moves
in all the right faces
So yeah, we're going down
Let's paint the picture
of the perfect place
They've got it better
then when anyone's told you
They'll be the Kings of Hearts
and you are the Queen of Spades
Then we'll fight for you
like we were your soldiers
I know we've got it good
but they've got it made
And the grass is getting greener each day
I know... Things are looking up,
but soon they'll take us down
Before anybody's knowing our name
They've got...
All the right friends
in all the right places
So yeah, we're going down
They've got
All the right moves
in all the right faces
So yeah, we're going down
They say
Everybody knows,
everybody knows
where we're going
Yeah, we're going down
They say...
Everybody knows,
everybody knows
where we're going
yeah, we're going down
Do you think I'm special?
Do you think I'm nice?
Am I bright enough
to shine in your spaces?
Between the noise you hear,
and the sounds you like
Are we just sinking the ocean of faces?
It can't be possible...
The rain can fall
Only when its over our heads
The sun is shining everyday,
but it's far away
Over the world that's dead
They've got, they've got...
All the right friends
in all the right places
So yeah, we're going down
They've got
All the right moves
in all the right faces
So yeah, we're going down
They say
Everybody knows, everybody knows
where we're going
yeah, we're going down
It don't matter what you see
I know I could never be
Someone that'll look like you.
It don't matter what you say
I know I could never fake
Someone that could sound like you
All the right friends
in all the right places
So yeah, we're going down
They've got all the right moves
in all the right faces
So yeah, we're going down
They say
Everybody knows, everybody knows
where we're going
yeah, we're going down
they say
Everybody knows, everybody knows
where we're going
yeah, we're going down
Yeah, we're going down
Yeah, we're going down
All the right moves...
Heeey
Yeah we're going down
They say...
All the right moves...
Heeey...
Yeah we're going down
http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/one-republic/all-the-right-moves-125283
Venku panovala dusivá vedra, vzduch v místnosti byl však příjmně chladivý, takže Dracovi ve společenském hábitu bylo příjemně. Za okny už padala tma, když se dovnitř začali trousit první kouzelníci. Pán domu je s oslnivým úsměvem vítal a spolu s manželkou každého zvlášť uvedl do prostorného sálu.
Hosté, sami zvyklí na okázalou výzdobu a honosné síně, při pohledu na dům ztráceli řeč. Narcissa se překonala a vyzdobila celé sídlo tak, že i Draco byl proti své vůli vyveden z míry.
„Piusi,“ zdravil Lucius Malfoy nadšeně posledního hosta. „Čekali jsme jen na tebe,“ potřásl si s nově příchozím rukou. Narcissa se už vítala s Břichnáčovou manželkou Purií.
„A to je naše neteř Dafné a její sestra Astorie,“ představila paní Břichnáčová dívky stojící v jejím stínu. „Dafné,“ ukázala rukou na vyšší z nich, „chodila s Dracem do stejného ročníku.“
Dafné Greengrassová se sotva znatelně uklonila. Narcissa i Lucius si dívku zaujatě prohlíželi.
„S vašimi rodiči jsme se dobře znali, je nám líto, co se stalo,“ promluvil k oběma slečnám Lucius.
„Děkujeme,“ přijala za obě kondolenci Dafné.
„Sestra s manželem je moc do společnosti nebrali,“ řekla Purie, jako kdyby to bylo něco špatného. „Proto je Astorie ještě trochu zakřiknutá – necítí se dobře ve větší společnosti. Snad by je váš syn mohl trochu rozptýlit,“ přála si.
„Samozřejmě,“ přislíbil Lucius.
Oba páry vešly společně do domu následovány dívkami. Lucius hosty zkušeně vedl rozlehlými chodbami a na nenápadný pohyb jeho ruky se před nimi náhle otevřely zlacené dvoukřídlé dveře.
Sál, do něhož vešli, byl nádherný. Vysoký strop pokrývalo štukové zdobení a stěny zářily živými malbami. Pohlahu pokrývaly zpoloviny kašmírové koberce, druhá půlka byla ponechána pro tanec – týkové parkety se ještě matně leskly čerstvým nánosem vosku. Na stolech zářily křišťálové skleničky a vycíděné příbory, bělostné ubrusy zdobily kytice tulipánů, frézií a čajových růží. Elegantní číšníci ve fracích se ihned vrhli k přítomným a nevtíravě jim nabízeli pití. Všchno tu působilo luxusně, za vším byly vidět tisíce a tisíce vynaložených galeonů. Od vybraného jídla přes hudbu až po knoflík toho nejposlednějšího dveřníka muselo být všechno perfektní.
Smyčcový kvartet hrál právě pomalý waltz a většina přítomných párů kroužila dokola místnosti. Několik mužů obklopilo Luciuse i ministra a zapředlo hovor o opatřeních proti smíšeným manželstvím. Všichni přítomní si večírek užívali.
Jeden člověk se ale nebavil; Draco Malfoy postával osaměle u francouzského okna vedoucího na skrytou terasu a uvažoval, kdy bude společensky vhodné se vypařit. Od té doby, co se vrátil ze školy, neměl doma stání. Měl pocit, že v bradavicích nechal kus svého srdce. Místo, kam mu Ginny vtiskla letmý polibek, když se loučili, jako by stále hořelo. Znovu se ho dotkl, za uplynulý týden snad potisící, a vybavil si ten okamžik. Byla tak krásná, naprosto ideální žena – vzdělaná, inteligentní, pohledná, s vybraným chováním a dokonalým rodokmenem. Přesto věděl, že své rodině ji představit nemůže.
Díval se kolem na všechny ty směšné figurky, které se vzpřímenými zády a lehce pozvednutými bradami tančily do rytmu hudby, a mračil se. Cítil vlnu mladického vzteku, jež mu sežehla útroby. Nač všechna ta dokonalost, všechna ta nacvičená gesta, šperky, drahé šaty... Nač ty slaboduché výrazy na tvářích přítomných dam, jejich lehce našpulená ústa, která téměř vyzývala k polibku? Nač nažehlené slavnostní hábity pánů, jejich diamantové jehlice zdobící kravaty? Jen proto, aby se jim lůza klaněla, aby byli jako novodobí bozi? Odfrkl si nad tou povrchností, nad přetvářkou, nad lísáním těch méně vlivných k jeho otci a Břichnáčovi. Všichni chtěli dokonalé známé, jejich konexe a přístup k jejich majetku.
„Draco,“ oslovila ho náhle matka, která se vynořila zpoza davu a vedla k němu dvě plavovlasá děvčata. „Dafné a Astorii Greengrassovy ti představovat nemusím, že?“
Draco věnoval dívkám znuděný pohled. „Ne, máti, s oběma se znám ze školy.“
„Slečny Greengrassovy nejsou ještě společensky tak zběhlé, myslíš, že by ses jich mohl ujmout?“ ptala se Narcissa a věnovala synovi okouzlující úsměv.
Draco věděl, že je to jen řečnická otázka. „S potěšením, máti,“ nezklamal ji.
„Nechám vás vaší zábavě a půjdu se věnovat ostatním,“ oznámila a dřív, než si mladý Malfoy stačil povzdechnout, prosmýkla se mezi zlatými židlemi a o chvíli později už se objevila po boku manžela, který zaníceně diskutoval s Damienem Umbridgem.
„Tak jak jsi dopadl u OVCí? Slyšela jsem, žes byl jeden z nejlepších v ročníku,“ pokusila se Dafné zapříst hovor.
„Prošel jsem,“ pokrčil nebývale skromně rameny.
„Nezatančíme si?“ navrhovala a svůdně se usmívala.
Draco nemusel být ani zpoloviny tak inteligentní, jak byl, aby pochopil, proč se tu Dafné Greengrassová vyskytla. Na flirtování s touhle plnoštíhlou aristokratkou byl však až příliš zakoukaný do Ginny.
Dafné byla nepopiratelně velmi hezká – medově plavé prameny vlasů jí spadaly z umného drdolu až na štíhlou odhalenou šíji. Postavu měla souměrnou. Byla o něco vyšší než její sestra a plnější v prsou i bocích. V zelených očích však nehrály žádné jiskřičky, neviděl v nich ani špetku humoru či živosti, a to ho odradilo.
„Já netančím,“ oznámil prostě.
„Na večírku na rozloučenou to tak nevypadalo,“ usmála se sladce. Naklonila se k jeho uchu až se její rty otřely o jeho lalůček a pošeptala mu: „Ta zrzka byla z Nebelvíru?“
Malfoy náhle pochopil, že Dafné je společensky zběhlejší, než jak ji matka prezentovala. Rozhodně byla dost zběhlá v zaobalování výhružek. Věděla, jak hrát společenské hry – ani na okamžik nesundala uhlazenou masku. On si však nenechal nic líbit. „Krev má ovšem čistou. O dost čistší než Grant Connors,“ jmenoval chlapce z Havraspáru, s nímž se Dafné v polovině večírku ztratila kamsi pryč.
„Chápu to. Pokud nechceš tančit, můžeme si normálně povídat,“ pozvedla ruce v obranném gestu.
„Tatínek kdysi říkal, že máte stádo nádherných arabských koní,“ zapojila se do hovoru i Astorie, která až do teď sledovala páry vířící po parketě.
„Asi ano,“ Draco na ni pohlédl a ona se začervenala. „Já ovšem nejsem moc dobrý jezdec,“ oznámil jí spiklenecky. Líbila se mu, protože ho neohrožovala. I ona byla velmi půvabná, zatím ale spíš jako poupě, jenž teprve slibuje vykvést do krásy. Stejně jako sestra byla i ona medově plavá, oči však měla průzračně modré. Byla štíhlá a drobná, Dracovi dosahovala temenem hlavy po prsa.
„To musí být úžasné,“ pronesla zasněně. „Vždycky jsem chtěla vlastního koně, ale nikdy jsme neměli tolik -“
„Mlč,“ sykla na ni sestra. „Kolikrát ti strýc s tetou budou vysvětlovat, že některé věci se mezi lidmi neříkají?“ plísnila ji šeptem.
Astorie chvíli vypadala, že se rozbrečí, nakonec však jen zatvrzele semkla rty, jako by už do konce večírku nehodlala pronést ani slovo.
„Jestli je chcete vidět, jste u nás kdykoli zvána,“ pousmál se Draco.
Podivila se, že jí vyká, zároveň ji to však potěšilo. Připadala si náhle dospěleji než na svých patnáct let. Dracovi to však divné nepřišlo – vzbuzovala v něm respekt a kvůli její uzavřenosti měl pocit, že by si měl držet odstup, aby ji nepolekal.
„Nevím, jestli by mi to strýc s tetou dovolili,“ přiznala. „Ale přišla bych ráda.“
„Domluvím to s nimi,“ slíbil. „Když se zaručím, že se vám nic nestane, určitě vás pustí.“
Líce jí přelil matný ruměnec a Draco pocítil zvláštní a nečekanou touhu té dívce vykouzlit na tváři úsměv.
„Vždyť neumíš na koni ani jezdit,“ vložila se do toho Dafné. „Ale já jsem obstojná jezdkyně – klidně bych tě doprovodila na vyjížďce,“ poslední větu směřovala k chlapci.
„První schopností, jíž musí disponovat každý společensky zběhlý člověk, je vycítit správně, kde jsem vítán a kde ne. Člověk, který se hlásí k lidem, jenž z toho mají pramalé potěšení, bude vystaven posměchu,“ pronesl Draco neurčitě.
„Matka ti nařídila, aby ses o nás postaral,“ vyčetla mu. „Nebude se jí líbit, že se ke mně chováš tak nevhodně.“
„To nech laskavě na mé matce,“ odsekl stroze. Přešla ho poslední kapka chuti se s ní ještě bavit. „Smím prosit?“ obrátil se proto k Astorii. Na parket je Dafné dost dobře nemohla pronásledovat.
„Myslela jsem, že netančíte,“ podivila se.
„Změnil jsem názor,“ mrkl na ni a natáhl k ní ruku. Nesměle do ní vložila svoji dlaň a s pohledem zabodnutým do koberce s ním kráčela do kola.
V průběhu večera zjistil, že Astorie je příjemná společnice. Neměla neustálou potřebu sdělovat okolí svoje postřehy, myšlenky a dojmy, přesto její mlčení nebylo trapné. Jen poklidné. Když už se rozmluvila, s úžasem sledoval její přesné náčrty charakterů bradavických profesorů i studentů. Měla postřeh a břitký smsl pro humor, který ho bavil.
„Jsem vlastně černá ovce rodiny,“ prozradila mu, když se konečně posadili ke stolu. Ji už bolely nohy z nepohodlných lodiček, proto jí Draco navrhl, aby si odpočinuli. Dafné nebylo nikde vidět, nejspíš se venku bavila s Cromacem McLaggenem.
„Proč?“ podivil se a usrkl skřítčího vína. Lahodná tekutina ho jemně šimrala na jazyku.
Pokrčila rameny. „Nejpíš že jsem v Mrzimoru? Generace mých předků chodily do Zmijozelu – jenže já nejsem dost ctižádostivá,“ posmutněla.
„To jsou vaši rodiče tak úzkoprsí?“
„Ach ne,“ zavrtěla hlavou. „Jenže rodiče zemřeli a pro tetu a strýce prostě Mrzimor není dost dobrý.“
„To je mi líto – myslím vaše rodiče,“ v jeho hlase zaznívala netypická dávka něhy a citu.
„To nic,“ mávla rukou. „Dafné by nesouhlasila s tím, abych vám to řekla, ale – maminka zemřela na otravu nějakým jedem – vždycky špatně viděla a nejspíš si spletla lektvary proti krysám se sójovou omáčkou. A tatínek se nedokázal smířit s tím, že -,“ ztišila hlas, „ - že by tu měl být bez maminky. Byli spolu pětadvacet let.“
Stiskl její ruku ve svých dlaních. „Jste bájčná – a velmi statečná.“
„Myslel jste to vážně – s těmi koňmi? Vážně bych se směla přijít podívat?“
„Jistě,“ skoro se urazil. „Klidně zařídím, aby se vám věnoval můj učitel ježdění.“
„To by bylo skvělé,“ rozzářila se.
Povídali si a střídavě tančili, dokud se Břichnáčovi nerozhodli rozloučit a odletaxovat se domů.
„Bylo mi potěšením,“ uklonil s Draco směrem k Astorii. „Pane, mohl bych pro Astorii zítra poslat rodinného skřítka? Rád bych jí ukázal naše stádo koní, pokud byste proti tomu nic neměli. A pokud by to nevadilo tobě, máti, mohla by s námi Astorie poobědvat?“
„Jistě, vždycky vás obě ráda uvidím,“ usmála se Narcissa na sestry Greengrassovy.
Pius váhal. Malfoyovi představovali solidní rodinu s lákavou kupou zlata v Gringottově bance, avšak Astorie byla podle jeho mínění ještě mladá na takové společenské návštěvy bez dozoru.
„Celý den by s námi samozřejmě byla skřítka,“ ujistil ho Draco, který si jeho váhání dobře všiml.
„V tom případě nemám námitky,“ souhlasil Břichnáč.
„V tom případě tedy zítra na shledanou,“ rozloučil se Draco.
Obě strany si vyměnily ještě několik zdvořilostních frází, a pak Břichnáčovi i obě dívky zmizeli v zeleých plamenech. Draco osaměl s rodiči v přijímacím salonku.
„Doufala jsem, že se ti bude spíš líbit Dafné,“ povzdechla si Narcissa a prohrábla synovi blonďaté vlasy. „Vždyť Astorie je ještě mladinká.“
„Je jen o tři roky mladší,“ zamračil se Draco. „A o hodně společensky uhlazenější.“
„Obě jsou to milé a hlavně čistokrevné dívky,“ vmísil se do hovoru Lucius. Svezl se do křesla a přivolal si skleničku s pitím. „A Břichnáčovi jsou společensky navýši. Vlastní děti nemají, zato mají slušnou sumu v bance – tu po nich Dafné zdědí.“
„Jenže mě se Dafné nelíbí,“ odporoval tiše. „I kdyby měla zdědit Merlinovu hůlku...“
„Draco, nebuď tak nekompromisní,“ začal jeho otec.
„Je ho nechej – taky jsme byli takoví,“ zarazila ho Narcissa. „Pamatuješ, jak jsi otci oznámil, že se budeme brát?“
Malfoy starší se zasmál. „Bravurně jsi to zvládla.“
Narcissa i Lucius se zasnili. Hleděli si do očí, jako by v nich tu starou historku mohli číst.
„Tenhle příběh jste mi nevyprávěli!“ probral je Draco ze vzpomínek.
„Až jindy,“ matka ho pohladila po tváři. „Vždyť přece víš, že pro Malfoye je na prvním místě jeho společenské postavení – a na to musíš dbát i ty.“
„Já vím, proč jste ji pozvali – a právě s ohledem na rodinné postavení bych si radši vybral její sestru – Dafné by jednou tenhle rod společensky znemožnila.“
Oba rodiče se na něj udiveně zadívali.
„Dnes ji poprvé promluvil jako pravý Malfoy, Draco. Máš-li dojem, že Astorie bude jednou lepší paní tohoto domu, nebudu ti bránit. Věřím tvému úsudku,“ podpořil ho otec.
„Děkuji, otče,“ Draco mu formálně projevil úctu skloněním hlavy. „Půjdu si už lehnout, zítra chci vstát brzy.“
„Hrozně rychle dospěl,“ posteskla si Narcissa, když se za synem zavřely dveře.
Lucius si ji stáhl k sobě do křesla a líným mávnutím hůlky zamkl dveře. „Začíná být zmijozelsky lstivý,“ pyšnil se, jako by to byla jeho zásluha. „A konečně si uvědomuje, jak se Malfoy chová na veřejnosti a co si může dovolit, když u toho cizí lidé nejsou.“
Narcissa ho lehce políbila. „Nebuď k němu tak chladný,“ požádala ho. „Možná už dospěl, ale stále je tvůj syn.“
„Malfoyovi si nikdy neprojevují city, Ciss. To jen ty jsi výjimka,“ uchechtl se.
„Jako by ti to vadilo,“ vískala ho ve vlasech a on slastně přivíral oči, jak se ho její jemné prsty dotýkaly.
Ginny vešla do Komnaty nejvyšší potřeby a po tváři se jí rozlil výraz údivu a ohromení. Komnata se překonala.
Police byly až po vysoký strop zaplněny nejrůznějšími knihami a příručkami a pokud ji nešálil zrak, viděla tu i několik vzácných svazků, o nichž dosud jen četla. Ve vzdálenějším rohu spatřila cvičnou figurínu, do které se mohla skvěle strefovat kletbami. Byly tu i nejrůznější nákresy – něco podobného vídala akorát v pátém ročníku, kdy obranu proti černé magii učil Snape. Na obrázcích byli neživí s podrobnými popiskami, mozkomorové a mapa jejich přirozeného výskytu na Britských ostrovech, správné pohyby hůlky při kletbách, jež se nepromíjejí, nebo třeba obří akromantule a místa na jejím těle citlivá na magii.
Se zájmem si celou místnost prohlížela a v duchu jásala nad každým jednotlivým kouskem, který objevila. Našla dokonce dózu se zčernalými nehty obra. Zrovna se radovala z knihy o obětní magii, když vtom na ni promluvil pronikavý dívčí hlas.
„Opravdu útulné,“ konstatovala neznámá a hleděla s mírným pobavením na ohavnou trollí lebku, která vévodila malému stolku u začarovaného zrcadla.
Ginny se prudce obrátila a zírala nevěřícně na malý obraz na stěně u dveří. Byla na něm vymalována asi čtrnácti nebo patnáctiletá dívka s kaštanovými vlasy splývajícími volně kolem malých uší. Oči měla pronikavě modré a upřené přímo na Ginny. Za dívkou se rýsovala špinavá chodba vedoucí někam do tmy.
„Kdo jsi?“ našla Weasleyová konečně ztracený hlas.
Dívka se záhadně usmála. „Jsem Ariana.“
„Nikdy jsem tě na hradě neviděla,“ řekla Ginny podezíravě.
„Já na hrad nemůžu,“ posmutněla dívka. „Jediné, co z Bradavic znám, je tahle komnata.“
„Ty jsi jen na tomhle portrétu?“ vyzvídala Ginny. „S nikým jiným než se mnou jsi dosud nemluvila?“
„Nikdy nemluvím.“
„Teď se se mnou ale bavíš,“ připomněla jí Weasleyová.
Ariana se zachichotala. Byl to nezvyklý zvuk, zvonivý a krásně čistý. „Líbíš se mi.“
„Kdo tě sem dal? Vždyť tvůj obrázek se tady nemohl ocitnout jen tak!“
Tajemný úsměv znovu přeletěl její tvář. „Někdo sem kdysi pověsil můj obrázek a už mě nesundal.“
„Proč nemůžeš z téhle komnaty?“
„Netuším. Snad že není přímo propojená s hradem – jednou tu je a jednou není. Jednou jsou tu nočníky a jednou staré haraburdí,“ pronesla přemýšlivě.
„A ty vážně nikdy s nikým nemluvíš?“ ujišťovala se Ginny. „Nikomu nepovíš, že sem chodím?“
„Ne,“ vesele se zasmála a zatočila se kolem dokola, až se jí sukně květovaných bíločervených šatů zavlnila u kolen. „Já se většinou schovávám,“ náhle se zachmuřila. „Vlastně bych neměla mluvit ani s tebou.“
„Já ti neublížím,“ vycítila Ginny, čeho se dívka bojí nejvíc. „Vlastně jsem ráda, že si s někým můžu promluvit.“
„Jsi osamělá?“ podivila se Ariana. „Nevypadáš jako někdo, kdo nemá přátele.“
„Já už nemám nic,“ přiznala Ginny. „Nemám přátele, nemám rodinu -“
„Moji rodiče taky zemřeli,“ řekla bolestně Ariana, „vím, jak ti je.“
„Jenže moji rodiče zemřeli kvůli mně. Kvůli mé chybě...“
Ariana na ni pohlédla a v očích se jí zračil smutek a soucit. „Určitě tě měli rádi. Odpustili ti... Každý nakonec odpustí.“
„Každý ne... Co ty o tom víš?“
„Jen málo,“ připustila dívka. „Jen to, co jsem sama prožila. A to, co jsem viděla v téhle komnatě. Většina studentů se o ní sice nikdy nedozví, ale pár už jich tu bylo – i ty jsi tu kdysi byla.“
„To už je dávno,“ povzdechla si Ginny a při vzpomínce na ten rok si připadala příliš stará. Tehdy bylo ještě všchno snadné, všechno byla jen neskutečná hra. Jak se tehdy všichni nedočkavě třásli, aby si mohli obranná kouzla vyzkoušet na vlastní kůži, aby mohli konečně bojovat proti zlu. Jenže zlo bylo neporazitelné, rozpínalo se jako zahřátý plyn, vytěsňovalo každou dobrou myšlenku, každý zbyteček štěstí...
„Kde jsou všichni ti, kdo tu bývali s tebou?“
„Odešli,“ odpověděla prostě. Cítila, jak se jí horko žene do tváří, vnímala zvláštní pachuť, kterou to slovo zanechalo v jejích ústech. Kovově slanou jako krev z prokousnutého rtu.
„A ty jsi kvůli nim smutná?“ vyzvídala dál Ariana. Ginny ji zaujala, a proto se o ní chtěla dozvědět co nejvíc.
„Já – já jsem smutná kvůli sobě,“ prozradila. Sama se divila, jak je před neznámou otevřená. „Dala jsem se na cestu, již by nikdo z těch, které miluju, neschválil.“
„Neumím léčit duši,“ modré oči se zalily slzami, „to uměl Aberforth.“
„Pověz mi něco o sobě,“ vyzvala ji Weasleyová. Už se nechtěla zabývat svými starostmi.
Ariana se zamračila a zavrtěla hlavou. „Běž pryč.“ Její hlas zněl náhle jinak; nebezpečněji. Z dlaní jí začaly sršet jiskry.
„Klid,“ polekala se Ginny. „Já jsem se tě nechtěla dotknout – nemusíš mi nic povídat.“
„Běž pryč,“ opakovala dívka. Pěkná tvář se jí zkřivila hněvem a potlačovanou zlostí. Teď už se i trochu klepala.
„Promiň,“ šeptla Ginny místo rozloučení a rychle se vytratila. Celou cestu do ložnice musela na dívku myslet. Co tady asi dělá? Kdo ji tam pověsil a proč? A jakto, že jsem si jí nikdy nevšimla? Vždyť jsme tam s Brumbálovou armádou tolikrát byli... A říká pravdu, když tvrdí, že s nikým nikdy nemluví?
Desítky otázek o neznámé Arianě se jí honily hlavou ještě před usnutím. Kromě toho si však uvědomovala jednu věc – při nácviku černé magie bude muset být v komnatě pořádně opatrná.