Tajné soužení Astorie Greengrassové
18. 7. 2012
Norah Jones – What Am I to You?
What am I to you
Tell me darling true
To me you are the sea
Fast as you can be
And deep the shade of blue
When you're feeling low
To whom else do you go
See I cry if you hurt
I'd give you my last shirt
Because I love you so
If my sky should fall
Would you even call
Opened up my heart
I never want to part
I'm giving you the ball
When I look in your eyes
I can feel the butterflies
I love you when you're blue
Tell me darlin' true
What am I to you
Yeah well if my sky should fall
Would you even call
Opened up my heart
Never wanna part
I'm giving you the ball
When I look in your eyes
I can feel the butterflies
Could you find a love in me
Could you carve me in a tree
Don't fill my heart with lies
I will you love when you're blue
Tell me darlin' true
What am I to you
What am I to you
What am I to you
Tell me darling true
To me you are the sea
Fast as you can be
And deep the shade of blue
When you're feeling low
To whom else do you go
See I cry if you hurt
I'd give you my last shirt
Because I love you so
If my sky should fall
Would you even call
Opened up my heart
I never want to part
I'm giving you the ball
When I look in your eyes
I can feel the butterflies
I love you when you're blue
Tell me darlin' true
What am I to you
Yeah well if my sky should fall
Would you even call
Opened up my heart
Never wanna part
I'm giving you the ball
When I look in your eyes
I can feel the butterflies
Could you find a love in me
Could you carve me in a tree
Don't fill my heart with lies
I will you love when you're blue
Tell me darlin' true
What am I to you
What am I to you
What am I to you
Konečně se po několika dnech skrývání a putování přemístil na adresu, kterou mu dal Ron. Stále to odkládal; jednak byl příliš zaměstnaný přemýšlením o Neporušitelném slibu a tajemství, jež měl pomoci udržet naživu, druhak se trochu obával, zda místo Kingsleyho domu nenajde jen vypálený pozemek. Nakonec, když už bylo jasné, že další váhání může být osudné, se k tomu odhodlal.
Neudržovaná zahrada se už halila do tmy, když jeho nohy stanuly na suchem ztvrdlé půdě. Světla sousedního domu ještě pomrkávala do noci a vrhala na zahradu strašidelné stíny.
Neville se zaposlouchal do nočních zvuků. Všechno bylo mnohem hlasitější než za dne. Slyšel houkání sovy a šustění stébel trávy. Vítr se proháněl v korunách stromů, jejichž větve tiše skřípaly a vrzaly. Kráčel k neudržovanému stavení v zahradě a každou chvíli se otáčel, protože měl pocit, že ho někdo sleduje. Nakonec měl takový strach, že rozsvítil špičku své hůlky a posvítil si do všech koutů. Zdálo se mu to, nebo opravdu zaslechl zašustění pláště? Znovu se prudce otočil a posvítil za sebe, zahrada však byla pustá.
Pocítil příval adrenalinu do žil; začal se potit a zrychleně dýchal. Nutil se ke klidu, k pomalým tichým nádechům, přes které by slyšel případného útočníka, ale tělo ho odmítalo poslouchat.
Zhasl hůlku a rozběhl se ke zchátralému domu, když vtom vzduch prořízla kletba.
„Petrificus totalus!“ uslyšel zašeptat.
Neville se však kouzlu stačil vyhnout. Skrčil se za kmen padlého stromu a dlaní si zacpával ústa, aby nekřičel. Trochu se mu třásly ruce, jak hůlkou mířil do prostoru, z něhož slyšel onen hlas. Útroby mu svíral strach. Doufal, že neznámý neovládá neverbální zaklínadla – v takovém případě by mu ani jeho rychlé reakce nepomohly. Zariskoval rychlý pohled přes kmen stromu, zahrada však už zase vypadala opuštěně.
„Expelliarmus,“ ozvalo se mu po pravici.
Reagoval instinktivně a zaburácel: „Protego.“
Modlil se, aby odražené zaklínadlo jeho pronásledovatele trefilo, ale neslyšel nic než své vlastní oddechování; žádný zvuk padajícího těla zasaženého kouzlem, žádný tlumný výkřik.
Plížil se vysokou trávou a opisoval velký oblouk zpátky k místu, na nějž se předtím přemístil. Začal pomýšlet na ústup.
Vlasy v týle se mu náhle zježily, jak ho ovanul studený vzduch. Tentokrát už nestihl zareagovat, zašeptané kouzlo úplného spoutání mu podrazilo nohy. Hlavou tvrdě spadl na plochý kámen; z podobných byla vyrobena celá cestička od ruiny k nedaleké kůlně. Dřív, než se propadl do bezvědomí, ucítil ještě, jak ho čísi ruce obrací na záda.
„To je Longbottom,“ šeptal nízko položený baryton.
„Odneseme ho, za chvíli se probere,“ navrhoval jiný hlas. Měl pocit, že ho zná. Než si k němu stihl přiřadit obličej, jeho vědomí definitivně pohltila tma.
Astorie seděla u malého toaletního stolku a pečlivě si rozčesávala vlasy. Hustým kartáčem přejížděla jeden pramen po druhém, natahovala je a ony se opět smotávaly do lesklých loken. Myslela na Draca a na společný výlet, který spolu dnes absolvovali, i na další uplynulé dny. Připadala si trochu jako malá holka, která se náhle ocitla v dospělém světě. Choval se k ní jako k nějaké princezně, křehké, opečovávané skleníkové květině.
Když spolu byli ten první den na jejich panství, měl pro ni připravený dárek. Krásná jezdecká sada jí doslova vyrazila dech. Musel určitě vstávat brzy a vyrazit pro ni do Londýna, protože byla zbrusu nová, nenošená a přesně v její velikosti. Prohlížela si tenkrát nadšeně nabírané jezdecké rajtky a ohromeně rukou přejížděla po jemné kůži, z níž byly vyrobeny vysoké boty. Nemohla uvěřit svým očím, i když si všechno oblékla a nasedla na bílého poníka za doprovodu strýcovy skřítky, Draca a jeho učitele jízdy, měla stále pocit, že je to jen sen. Čekala, že se každou minutou musí probudit a místo blankytné oblohy spatřit jen strop své ložnice. Odvahu připustit si, že je skutečně vzhůru a všechno kolem ní je reálné, našla teprve, až ji pan Caballos uznal za dostatečně schopnou vyjet si jen s Dracem. Starý učitel je ponechal vlastní zábavě. Hned, jak si začali volně povídat a smát se, pochopila, že bdí.
„Děkuju vám, Draco. Je to moc milé, že mi plníte dětské sny,“ usmála se na něj dojatě.
„Jestli se pokaždé budete tak hezky usmívat,“ nadhodil opatrně.
Její zuby znovu zazářily v širokém úsměvu. „To můžu slíbit – já se ráda směju.“ Pohlédla mu do očí a ucítila jemné šimrání těsně pod žaludkem. Měla chuť seskočit s koně a začít ho líbat nebo provést cokoli jiného krajně nezodpovědného.
„Slečno, dávejte pozor, abyste nespadla,“ ozvala se skřítka sedící za ní. Křečovitě se držela dívčina pasu; malé ručky zatnuté do jezdeckého kabátku své paní a oči přimhouřené do úzkých štěrbin.
„Neboj, Vanilko,“ zasmála se uvolněně. „S panem Malfoyem se nám nic nestane.“
„Pán ale říkal,“ šeptala skřítka, „abych na vás dohlédla!“
Draco se přemohl a vlídně promluvil na skřítku. „Nedopustil bych, aby se slečně cokoli stalo,“ ujistil ji.
Astorie byla v sedmém nebi. Doposud se vždycky bránila tvrdit o sobě, že se zamilovala. Nechápala spolužačky, které střídavě bláznily po tom či onom chlapci, a aniž by s ním prohodily jen jediné slovo, dávaly si nálepku tragicky zamilovaných. Teď však začala polehoučku chápat, že se jí Draco vkrádá do srdce.
Od plesu se jen zřídkakdy stalo, že se neviděli každý den. Jen výjimečně, když ho práce odvolala do Londýna, musela trávit den bez něj, a to pak byla mrzutá.
Strýc s tetou se k ní teď chovali jinak, i Dafné si držela odstup a přestala mladší sestru poučovat a komandovat. Věděla, že za to vděčí postavení Dracovy rodiny a jejich majetku, přesto se neubránila pocitu štěstí.
Draco si navykl dávat jí dárky. Ať už to byly maličkosti v podobě jejích nejoblíbenějších čokoládových bonbonů, nebo nákladné dary jako briliantové náušnice, jenž ležely zamčené ve strýcově trezoru v Gringottově bance. A ona se naučila je s lehkostí přijímat.
Trochu posmutněla, když si uvědomila, že za necelý týden odjíždí zpátky do školy. Poprvé se jí nechtělo nasednout do spěšného vlaku. Poprvé se do Bradavic netěšila. Měla totiž podivný pocit, že jejím odjezdem skončí všechno pěkné, co bylo mezi ní a Dracem. Bude na ni vůbec mít potom čas? Přijede do Prasinek, aby byl s ní aspoň třikrát čtyřikrát v roce? Uvidí se na Vánoce a Velikonoce? Půjde ji pak vyprovodit k vlaku? Takovými otázkami se mučila, zatímco kartáč už měla plný plavých vlasů.
Svou láskou si byla jistá – nechtěla se příliš zabývat těmi sentimentálními přirovnáními, které tolikrát četla, bylo jí však jasné, že je do něj opravdu zamilovaná. A první láska bývá silná, to tušila. Jeho city si ovšem tak jistá nebyla. Občas mívala dojem, že v jeho očích vidí nefalšovanou něhu, jindy se obávala, zda není spíš jeho chvilkovým povyražením, jeho hračkou.
Vtom se ozvalo tiché zaklepání na dveře a do pokoje vešla Purie.
„Astorie, drahoušku, ještě nespíš?“ otázala se starostlivě. Luskla prsty a vzápětí se objevila Vanilka.
„Přeje si paní?“ uklonila se uctivě skřítka.
„Dones slečně horké mléko s medem,“ přikázala Purie.
„To je zbytečné,“ bránila se dívka, „usnu bez problémů sama.“
Teta se bez úsměvu posadila k ní na postel. Mírným tlakem jí z ruky vykroutila kartáč a sama se ujala česání. Nijak nereagovala na Astoriina slova a vedla si svou. „Musíš pochopit, Astorie, že ve světě, v němž jsme se teď ocitli, je nesmírně důležité znát ty správné lidi,“ upřeně si dívku prohlížela. „Tvůj strýc je možná ministrem kouzel, přesto se může lehce stát, že jednoho dne ztratí své postavení.“
Astorie se nadechla, aby tetu přerušila, ta ji ale jediným pozvednutím obočí umlčela.
„Chvíli mě poslouchej, je to důležité,“ ujistila ji trpělivě.
„Jistě,“ povzdechla si dívka a už nic nenamítala.
„Ještě když jsme byly děti, slíbily jsme si s tvojí matkou, že budeme vždycky stát při sobě. Proto jsme se vás se strýčkem po jejich smrti ujali, Astorie... Musíme si ale všichni pomáhat – i ty musíš svým dílem přispět nám všem, chápeš to?“ Počkala, až neteř zakývá hlavou, a pokračovala. „Ty dobře víš, kdo jsou Malfoyovi.“
Astorie se nadechovala, ale teta ji opět rázně přerušila.
„Ne, neříkej to,“ okřikla ji. „V dnešní době si, děvče, musíš dávat pozor na to, co říkáš!“
„Promiň, tetičko.“
„Takže dál,“ pokračovala, jako by se nic nestalo, „víš, kdo Malfoyovi jsou. Takže je ti jasné, jak velkou moc mají v současné době. Astorie, myslím to vážně, když říkám, že se jim nesmí v ničem odporovat.“
Tetinu řeč narušila Vanilka, která se s hlasitým prásknutím přemístila k Astoriině posteli. Opatrně, aby nevylila ani kapičku, postavila dívce na noční stolek sklenici nazlátlého mléka a s úklonou vycouvala.
„V čem bych jim měla odporovat, tetičko?“ odvážila se zeptat, když Vanilka odešla.
„Jsi ještě mladá,“ poznamenala Purie tajemně, „mladá a nezkušená. Můžeš udělat nevědomky spoustu hloupostí...“
„Teto, víš snad něco víc než já?“ chtěla vědět Astorie.
„Zlatíčko, Malfoyovi pořádají v pátek ples – ještě předtím, než odjedeš do školy a – zkrátka, nebudu chodit kolem horké kaše – rádi by na tom plese něco oznámili.“
Astoriino obočí vyletělo vzhůru.
„Draco byl dnes za tvým strýčkem a za mnou – líbí se mi, jak je ten chlapec dobře vychovaný, i když Merlin ví, že by se mi víc líbil, kdyby se ucházel o Dafné -“
Astorie pocítila drobné bodnutí u srdce. Teta jí možná nevědomky neustále ubližovala.
„- byl za mnou a za strýcem – přišel se zeptat, jestli bychom neměli nic proti tomu, kdyby tě formálně požádal o ruku,“ vysypala ze sebe konečně Purie.
Astoriin svět se rozhoupal, aby se hned vzápětí usadil v té správné poloze. Tolik štěstí doposud nikdy necítila. Navenek však nedala nic najevo. „Nejsem na to ještě moc mladá?“ ptala se věcně.
Purie si odfrkla, jako by dívka naplnila její nejhorší obavy. „Nebudete se hned brát, Astorie,“ vysvětlovala. „Chce se s tebou jen zasnoubit – přeci jenom, ty budeš ještě dva roky studovat, zatímco on bude možná plnit úkoly po celém světě – rozhodně něco takového naznačoval. Nebudete se moct vídat tak často, takže by bylo vhodné, abyste se k sobě nějak formálně připoutali.“
„Formálně připoutali...,“ opakovala jako ve snách. Přesně to přece chtěla, tak proč teď najednou dostala takový strach? Proč má náhle pocit, že si s ní Draco jen hraje. Potřebovala by se mu podívat do očí, aby se ujistila, že všechno myslí vážně. Aby si vyhnala z hlavy ty proklaté pochybnosti.
V žaludku jí náhle přistálo ledové závaží. Ona je k němu připoutaná už teď, ale jeho láska přece nejde zajistit zásnubním prstenem. Udělalo se jí špatně ze všech nástrah, které na něj ve světě čekaly. V myšlenkách jí defilovaly polonahé krásky toužící po majetku a postavení Dracovy rodiny.
„Astorie, dítě, musíš mi teď slíbit, že ho neodmítneš,“ naléhala na ni teta. „Musíš se mi zavázat, že ho vyslyšíš, protože v opačném případě bys mohla uvrhnout zkázu nejen na sebe, ale i na mě se strýčkem a na Dafné.“
„Já to chápu,“ opáčila ledově. Náhle jí tetina přítomnost byla krajně nepříjemná. Nesnesla ani její doteky ve vlasech, vyskočila a zachumlala se do postele. Správně vycítila, že starší ženě jde jen o vlastní blaho, o prospěch, který by jim spojení s rodem Malfoyů přineslo. „Jdi už, prosím,“ řekla plačtivě a slzy se jí opravdu draly do očí. „Zítra ráno si o tom promluvíme.“ Astorie si náhle připadala nesmírně opuštěná. Co by dala za jediný hovor s matkou.
Purie chvíli sledovala, jak se neteřino tělo pod dekou otřásá vzlyky. Nikdy Astorii pořádně nepochopila, teď si však aspoň vzdáleně dokázala představit, v jaké je dívka situaci. Konec konců, ona sama se také kdysi vdávala z povinnosti.
„Tori,“ oslovila ji jménem, které používala jen Astoriina matka, „dneska už toho na tebe bylo dost. Chápu, proč se ti to nelíbí, ale měla jsi na výběr. Kdybys mě byla poslechla a na ten první večírek nešla, mohla to teď být Dafné, kdo -“
„Ne, nechápeš mě, tetičko,“ Astorie se vyhrabala z přikrývky a zlostně si tetu změřila. „Nechápeš nic. Nemáš ani potuchy o tom, co a jak prožívám. Je mi jasné, že se bojíte, abych vás nepotopila, ale ujišťuju tě, že jsou to zbytečné obavy. Vím, co je moje povinnost,“ odsekla ledově.
Purie začala couvat ke dveřím. „Dobře, dítě, nechám tě být... Ráno moudřejší večera...,“ tetin hlas slábl, až se vytratil docela. Pak uslyšela tiché klapnutí dveří.
Purie se vydala po schodech do manželské ložnice a cestou ještě uvažovala o Astorii. Škoda, že na pubertu taky není nějaký lektvar, pomyslela si zoufale.
Astorii všechno připomínalo ten první večírek, na němž byla v Malfoy Mannor před víc než měsícem. Výzdoba domu byla odlišná, šaty přítomných dam ještě voněly novotou, dokonce i jídlo a hudba se lišily, přesto měla dívka pocit, jako by se vrátila v čase. Snad za to mohlo stejné napjaté očekávání, s jakým je Malfoyovi uvítali, snad Dracova nápadná nepřítomnost. Neviděla ho nikde v rozlehlé zahradě ani uvnitř na parketu, a dokonce k jejímu údivu nestál ani ve svém oblíbeném rohu tanečního salonku a nemračil se na shon okolo.
„Slečno Greengrassová, dovolte mi poznamenat, že vám to dnes velmi sluší,“ složil jí Lucius Malfoy kompliment.
Trochu se zarděla a její odpověď byla možná příliš překotná. „To je těmi šaty,“ krčila rameny. „Vybíral je váš syn.“
Samozřejmě. A já jsem je platil, pomyslel si Lucius ironicky. Nahlas však pouze poznamenal: „Šaty samy o sobě mnoho nezmohou. Pokud v nich není někdo tak elegantní jako vy, mají pramalou šanci zaujmout.“
„Kde je Draco?“ otázala se bez skrupulí Dafné a potvrdila tak špatné mínění, jež o ní díky Dracově vylíčení manželé Malfoyovi měli.
Purie věnovala starší neteři ošklivý pohled, hlas měla ovšem samý med, když na Dafné rádoby vlídně promluvila: „Dušinko, vezmi Astorii na procházku, Draco si vás jistě sám najde.“
Dafné se zaškaredila. Sestřina popularita pro ni byla jen těžko skousnutelná. Přesto se neodvážila tetě odporovat a mlčky vyrazila k záhonu s růžemi. Astorie ji rovněž beze slova následovala.
„Měli bychom probrat ještě poslední majetkové záležitosti,“ nadhodil Lucius. „Piusi, jaké že jsi říkal, že dáš Astorii věno?“
Pius žertovně pohrozil Malfoyovi ukazováčkem. „Luciusi, ty jsi mi obchodník.“
„Dobré účty dělají dobré přátele,“ vytáhl své oblíbené heslo. „Kromě toho je naprosto normální, abychom tohle probrali. Stejě budeme muset uzavřít předsvatební smlouvu. Takové dvě významné rodiny se nemohou spojit bez řádných formalit.“
Astorie je poočku sledovala, mnohem větší pozornost však věnovala dalším hostům. Hledala někoho, kdo by zaujal její sestru. Toužila zůstat sama, protože doufala, že pokud se Dafné dokáže zbavit, přijde k ní Draco. Přece se mnou musí mluvit, než to zasnoubení vyhlásí, doufala. „Podívej, Dafné,“ usmála se, „támhle je Cromac McLaggen. Škoda, že za ním nesmíš jít a musíš mi dělat společnost, že?“ ušklíbla se.
„A to říkal kdo?“ podivila se sestra a automaticky si prohrábla rukou vlasy a urovnala nepatrné záhyby na šatech. „Já se můžu jít bavit podle libosti – strýček ani tetička mi nic nezakázali.“
„Říkali, že se máme procházet spolu,“ trvala na svém Astorie.
„Jsou tak zabraní do rozhovoru o penězích, že si ničeho nevšimnou,“ ohrnula ret. „A opovaž se mě prásknout,“ zašklebila se výhružně.
Astorie si nechala po tváři přeletět stín strachu, aby si Dafné myslela, že její zastrašovací taktika nese ovoce. „Dobře se bav,“ pípla mladší sestra Greengrassová nesměle.
Dafné na ni vrhla poslední zlobný pohled a vydala se směrem ke Cromacovi.
Draco celou scénu pozoroval z okna svého pokoje a musel se usmát, když si všiml, jak elegantně se Astorie zbavila sestry. Nejspíš čekala, že přijde za ní. Jemu se však nechtělo, byl jí už přesycen. S úlevou vyhlížel první září a dívčin odjezd do Bradavic. Její zamilovanost mu sice příjemně lechtala ego, ale zároveň ho otravovala. Nebylo co dobývat. A to přitom Astorie vypadala velmi nadějně. Vkládal důvěru v její zdravý rozum a praktičnost a ona se ukázala jako stovky ostatních děvčat – okouzlena dárky a jeho kavalírským chováním se mu málem vrhla k nohám. Posměšně se ušklíbl; stačil mu měsíc na to, aby získal její srdce a totálně ji pobláznil.
Musel trochu natáhnout krk, aby dohlédl na rodiče. Zjistil, že se právě oddělili od Břichnáčových a kráčejí k domu. To byl signál pro něj, aby vyhledal Astorii a požádal ji o ruku. Nemohl to déle oddalovat, takže shrábl do kapsy krabičku potaženou sametem a vydal se na zahradu.
Astorie už na něj čekala poblíž zahradního altánku. Ve tváři měla trochu vzdorný výraz, snad jako kdyby přemýšlela, že se nakonec tetinu přání vzepře. To se změnilo hned, jak ho uviděla. Proti své vůli se rozzářila.
„Kde máte doprovod?“ otázal se Draco, jako by před okamžikem nesledoval, jak poslala Dafné pryč.
„Sestra se šla bavit,“ pokrčila Astorie rameny. „Půjdeme dovnitř?“
„Ne. Ne hned,“ zavrtěl hlavou. „Musím s vámi napřed mluvit.“
„Aha.“ Už je to tady. Musela polknout. V panikou zpocených rukách žmoulala kapesník.
„Ještě než se vrátíte do Bradavic, chtěl bych se vás zeptat na jednu otázku, Astorie,“ nadhodil a sledoval, jak se červená. Bylo mu jasné, že ji teta důkladně zpracovala. Na okamžik měl chuť na všechno rezignovat a utéct někam daleko, rychle se však vzpamatoval. Otec má pravdu, jsem Malfoy, pomyslel si hrdě. A Malfoy občas musí něco obětovat – v tomhle případě někoho.
„Tak se půjdeme projít?“ navrhla a ukázala rukou směrem k několika vzrostlým bukům.
„Ne,“ odmítl. „Musíme se rychle vrátit dovnitř... Astorie,“ malinko zaváhal a ona v jeho očích zase spatřila ten cizí záblesk. Děsil ji; ten, kdo se nyní prodral na povrch, by byl schopen jí zlomit srdce. „Chtěl bych se vás zeptat, jestli se mi zaslíbíte.“
Žádné pokleknutí na kolena, žádný prosebný výraz v obličeji, jen sebevědomý pohled šedých očí. Chtělo se jí plakat ponížením, jež jí uštědřil. Místo toho se mírně usmála. „Cokoli. Cokoli si budete přát, Draco.“
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář