Lumos. Budiž světlo...

„Jak – jak ti je?“ „Mizerně,“ zavrtěl hlavou. „Pořád to nedokážu pochopit. Připadá mi, že je to celé jen nějaký hloupý vtip.“ „Byl tu někdo z ministerstva? Říkali něco? Co vědí?“ nemohl Harry potlačit svoji zvědavost. „Přišel sám Kingsley,“ zahučel Ron. „Říkal, že našli – však víš – její tělo...“ „Ale jak -“ „Nevědí, jak se to stalo – jestli to byla náhoda, nebo jestli ji někdo zabil,“ Ron zíral tupě před sebe. „Každopádně byla celá – ohořelá,“ náhle vyskočil a rozběhl se ke dřezu. Harry zaslechl dávivé zvuky.

Severus se pomalinku rozvzpomínal. Mohlo to trvat roky, ale klidně mohl mít všechny vzpomínky zpět už zítra. A další odklad by mohl znamenat, že se na ni naštve ještě víc. Taky musela všechno říct Ronovi; nebylo by správné, kdyby se to dozvěděl z článku Rity Holoubkové. S hlavou přeplněnou takovými myšlenkami prošla nevšímavě kolem autobusové zastávky, když se ze dveří vynořila ruka a zatáhla ji dovnitř. „Levandule?! Co tady -?!“ „Sleduju Snapea,“ oznámila jí bývalá spolužačka s potměšilým úsměvem. „Zajímá mě totiž, proč se z něj stal Jason Rochester.“

„Občas na to myslím,“ přiznala Ginny, „a říkám si, jestli mu něco nedlužíš.“ „Ginny -“ „To neber jako výtku, Hermiono. Jen jsi mu zmizela ze života hrozně rychle a on ani neví, co se stalo.“ „Myslíš, že bych měla -“ „Ano. Když už mu nechceš říct celou pravdu, měla bys mu dát aspoň sbohem. Co když pořád doufá, že se vrátíš?“ „Po půl roce? Šlo jen o sex a on už určitě -“ „To si myslíš ty. Jenže třeba se trápí. Měla by ses na něj aspoň podívat.“

Vábila ho k sobě svou zranitelností a křehkostí. Bezmyšlenkovitě zmenšil mezeru mezi nimi jen na pár centimetrů a rukou jí něžně přejel po tváři. „Já bych ti přece nikdy neublížil, Sylvie.“ „No, smůla – už jsi mi ublížil. A ne jednou... Já se sebou už nenechám zametat, Jasone.“ „Promiň – jestli chceš, půjdu,“ došla mu trpělivost. „Chtěl jsem jen, abys věděla, že já jsem tě neopustil.“ „Ty už jsi mě opustil dávno – a nechal jsi mi na krku zpackanej život. Uznávám, že jsem si to z velké části zkazila sama – ale je mi třicet, nemám manžela, děti, práci... Jsem na nic – bydlím u rodičů,“ opovržení v jejím hlase dosáhlo maxima. „Dal bych ti to všechno – kdyby sis o to řekla, Sylvie... Předtím, než jsem poznal ji, bych ti dal všechno."

„A co Harry, myslíš, že tě ještě pořád podvádí?“ „Ano... Ale nechci, aby to bylo něco za něco... Neberu to tak, že když on mě podvedl, já mám právo na to stejné... Něco jsme si slíbili – a máme spolu dítě – nemůžu myslet jen na sebe...,“ odpověděla trochu nesouvisle. Hermiona však očividně pochopila smysl jejích slov. Zamyšleně hleděla na barmana, který zrovna předváděl efektní show se šejkrem. „Vezeme to jinak – jsi zamilovaná?“

„Mami – jak jste mi s tátou dokázali odpustit, že jsem vám změnila paměť?“ vysoukala ze sebe Hermiona, když se konečně trochu uklidnila. „Snadno,“ odpověděla paní Grangerová bez váhání. „Jsi naše jediné dítě, Hermiono. A my tě máme nesmírně rádi... A když někoho miluješ, časem se vyrovnáš se vším...,“ odmlčela se. „Ze začátku to ale bylo těžké. Nemůžu mluvit za tátu – nikdy jsme se spolu o tom moc nebavili – pro mě bylo ovšem nejtěžší pomyšlení, žes nestála o naši podporu -“ Hermiona ji rozzlobeně přerušila: „Tak to nebylo – chtěla jsem jen, abyste byli v bezpečí, víš?“

Sněhový poprašek jí křupal pod nohama. Slabá záře na východě hlásila příchod nového dne. Ulice byla kromě ní liduprázdná – kdo by taky v šest ráno o Vánocích coural po venku. Vlastně ne až tak opuštěná, uvědomila si, když zahlédla siluetu protijdoucího muže. Se zájmem ho sledovala, když prošel pod pouliční svítilnou, a strnula. Znala ty rysy, i když je léta změnila. Vlasy měl kratší, tvář trochu buclatější, ale byl to on. „Promiňte.“ Schválně do něj vrazila a teď se omlouvala. „Asi jsem uklouzla – ukazovala na sníh pod svými botami. „Nic se nestalo,“ odvětil. Moc ji nevnímal; uvažoval o sobě, Sylvii a Jane. „Neznáme se od někud?“ ptala se Levandule.

„Jasone? U telefonu Maureen, Sylviina matka,“ ozvalo se. Jason polkl. Nechápal, proč mu volala tak pozdě; jestli mu chtěla vynadat, mohla to udělat už odpoledne. „Můžu pro vás něco udělat, Maureen?“ „Volala mi policie,“ oznámila mu. „Sylvie je v nemocnici. Kousek od stanice podzemky ji někdo napadl. Mě jen zajímá, proč neměla svoje auto,“ hlas se jí třásl potlačovaným vztekem. Ještě ale nemohla začít křičet – prvně chtěla informace. „Půjčila mi ho,“ hlesl zahanbeně.

Znovu sklouzla pohledem k hodinkám a strnula. Málem si zapomněla sundat zásnubní prstýnek. Rychle zlatý kroužek stáhla z prstu a schovala do peněženky. Právě když zapínala kabelku, projelo kolem ní svítivě žluté auto a zaparkovalo opodál. Hermiona překvapeně zalapala po dechu, když z něj vystoupil Severus Snape. Koutky úst jí vylétly vzhůru jako obvykle, když ho spatřila.

Jeho úvahy přestávaly být náhle důležité – místo toho mučivě pomalu rozepínal knoflíčky Sylviiny blůzky. Když se jí chstal sundat podprsenku, zazvonil telefon. „Nech to,“ prosila a rukama zajela k jeho rozkroku. Byl v pokušení se poddat, vyzvánějící přístroj ho ale rušil. „Promiň,“ zvedl se na lokty. Sylvie se odsunula na bok, aby mohl vstát. „Ano?“ otázal se trochu rozladěně do mluvítka a prsty poklepával na stůl. „Jasone?“ ozval se z telefonu ženský hlas.